KSBR 28 INS 27029/2015
29 NSČR 107/2017-A-112
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční
věci dlužníka Megantic Invest s. r. o., se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602
00, identifikační číslo osoby 24 28 82 41, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. KSBR 28 INS 27029/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka a věřitelů 1)
RALT COMPANY s. r. o., se sídlem v Dobřejovicích, Lipová 181, PSČ 251 01,
identifikační číslo osoby 02 13 88 16, a 2) Glory Daze Associated S. A., se
sídlem 33 Porter Road, P.O. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, Britské
Panenské Ostrovy, registrační číslo 584444, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o dovolání
dlužníka, zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Salmovská 1534/11, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
21. září 2016, č. j. KSBR 28 INS 27029/2015, 3 VSOL 49/2016-A-64, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužníka,
věřitele RALT COMPANY s. r. o. a věřitele Crius Capital, SE, potvrdil usnesení
ze dne 19. listopadu 2015, č. j. KSBR 28 INS 27029/2015-A-21, ve výrocích,
jimiž Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) prohlásil konkurs na
majetek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jana Jukla.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, jakož i na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od (v dovolání specifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení
§ 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o.
s. ř.
Učinil tak proto, že v mezidobí (po podání dovolání) se dovolatelem
předestřenými otázkami zabýval v usneseních ze dne 16. listopadu 2017, sen. zn.
29 NSČR 181/2017 a ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 118/2017 a sen.
zn, 29 NSČR 119/2017, jimiž odmítl typově shodná dovolání v jiných
insolvenčních věcech.
V označených usneseních, na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud shledal
dovolání nepřípustnými z důvodů, které lze shrnout tak, že:
[1] Otázku pojetí koncernu podle § 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), předestírá
dovolatel Nejvyššímu soudu ve spojení s námitkou, že v jeho věci rozhodoval
nezákonný soudce; jelikož nešlo (dle dovolatele) o věc koncernově propojenou s
věcí vedenou u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013, neměla
být přidělena do soudního oddělení č. 28. Touto argumentací však dovolatel z
obsahového hlediska vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu
ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spočívající v tom, že soud byl
nesprávně obsazen; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna
2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 2012, pod číslem 16. Taková „zmatečnostní“ vada však není způsobilým
dovolacím důvodem; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její
posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod
číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se
prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013,
sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu
2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
[2] Ve vazbě na tvrzený rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
pak dovolatel především obsáhle argumentuje ve prospěch závěru o nedostatku
aktivní věcné legitimace druhého insolvenčního navrhovatele k podání
insolvenčního návrhu a spornosti pohledávky tohoto věřitele. Tato argumentace
je ovšem pro účely posouzení přípustnosti dovolání proti usnesení, jímž
odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení
konkursu na majetek dlužníka, právně bezcenná. K tomu srov. závěry obsažené již
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011,
uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Zkoumání aktivní věcné legitimace některého z insolvenčních navrhovatelů
(včetně zkoumání spornosti pohledávky tohoto insolvenčního navrhovatele) je
vyhrazeno [s omezením, jež se pro odvolací řízení podává z § 141 odst. 2 zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] té
fázi insolvenčního řízení, která končí rozhodnutím o insolvenčním návrhu [zde
rozhodnutím o úpadku dlužníka, jež odvoláním ani dovoláním nebylo (ani nemohlo
být) zpochybněno]; při rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka (konkursem,
reorganizací nebo oddlužením) se takové zkoumání již neprovádí (kdo byl
insolvenčním navrhovatelem již žádný význam nemá) a insolvenční soud by naopak
chyboval, kdyby takto postupoval.
[3] V rovině posouzení, zda lze s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojit
(rovnou) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (§ 148 odst. 1
insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2015, pro věc rozhodném
s přihlédnutím k době vydání usnesení insolvenčního soudu) pak závěry
odvolacího soudu nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu; srov.
? s přihlédnutím ke změnám, jichž s účinností od 1. ledna 2014 [po novele
provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 313/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
pozdějších předpisů] doznalo ustanovení § 316 insolvenčního zákona – usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné
pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[4] Ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění závěru o možnosti spojit s
rozhodnutím o úpadku rozhodnutí a způsobu řešení úpadku (zde konkursem), jež
otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného usnesení, je napadené rozhodnutí
souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry
obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn.
29 Cdo 2960/2011.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že v rozsahu, v němž směřovalo proti
potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ohledně ustanovení insolvenčního
správce Mgr. Jana Jukla, se dovolání stalo bezpředmětným, když insolvenční soud
usnesením ze dne 17. října 2016, č. j. KSBR 28 INS 27029/2015-B-40, které
nabylo právní moci téhož dne, potvrdil odvolání dosavadního insolvenčního
správce a ustanovení nového správce Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci
věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu