MSPH 89 INS 1884/2017
29 NSČR 143/2019-B-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční
věci dlužníka Salus domine a. s., se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110
00, identifikační číslo osoby 27819647, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. MSPH 89 INS 1884/2017, za účasti Městského státního zastupitelství v
Praze, se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 2188/9, PSČ 150 00, o schválení
reorganizačního plánu, o dovolání věřitele EMK INC (CY) LTD, se sídlem v
Pegeii, Dimokratias 8, PSČ 8560, Paphos, Kyperská republika, registrační číslo
NE 307951, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bajarem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Tržiště 366/13, PSČ 118 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
června 2018, č. j. MSPH 89 INS 1884/2017, 4 VSPH 735/2018-B-125, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Usnesením ze dne 19. dubna 2018, č. j. MSPH 89 INS 1884/2017-B-99,
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) schválil reorganizační plán
dlužníka (dříve MPOWER Engineering, a. s.; nyní po změně obchodní firmy Salus
domine a. s.) v jeho posledním aktualizovaném znění ze dne 5. března 2018.
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Dne 30. ledna 2017 byl doručen insolvenčnímu soudu návrh dlužníka
spojený s návrhem na povolení reorganizace [§ 316 odst. 1 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Spolu s
insolvenčním návrhem předložil dlužník insolvenčnímu soudu reorganizační plán
odsouhlasený 100 % všech zajištěných věřitelů a 78,1 % všech nezajištěných
věřitelů; počítáno podle výše jejich pohledávek za dlužníkem.
[2] Usnesením ze dne 9. března 2017, č. j. MSPH 89 INS 1884/2017-A-24,
insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení
reorganizací (§ 148 odst. 2 insolvenčního zákona) [bod I. a III. výroku],
ustanovil znalce za účelem ocenění majetkové podstaty dlužníka (§ 153 odst. 1
insolvenčního zákona) [bod V. výroku] a uložil dlužníku, aby ve lhůtě 120 dnů
předložil reorganizační plán včetně zprávy o reorganizačním plánu (bod XI.
výroku).
[3] Dne 19. května 2017 byl soudu předložen znalecký posudek, který
ocenil tržní hodnotu majetkové podstaty dlužníka (§ 155 odst. 1 insolvenčního
zákona) [srov. č. d. B-15].
[4] Na schůzi věřitelů konané dne 13. června 2017 byl schválen znalecký
posudek oceňující majetkovou podstatu dlužníka; všichni přítomní věřitelé
dlužníka s hlasovacími právy hlasovali pro schválení znaleckého posudku.
[5] Doplněný reorganizační plán byl insolvenčnímu soudu předložen
dlužníkem dne 7. července 2017 a následně byl doplněn dne 8. srpna 2017 a dne
5. března 2018. Zprávu o reorganizačnímu plánu předložil dlužník insolvenčnímu
soudu dne 8. srpna 2017 a doplnil ji dne 14. listopadu 2017.
[6] Usnesením ze dne 13. prosince 2017, č. j. MSPH 89 INS
1884/2017-B-47, schválil insolvenční soud zprávu o reorganizačnímu plánu.
[7] Na schůzi věřitelů konané dne 27. března 2018 byl projednán
reorganizační plán předložený dlužníkem. Věřitelé o předloženém reorganizačním
plánu hlasovali ve čtyřech skupinách tak, že:
a) první a druhá skupina (tvořená zajištěnými věřiteli) se zdržela
hlasování,
b) třetí skupina (tvořená nezajištěnými věřiteli) reorganizační plán
přijala předepsanou většinou hlasů, když pro jeho schválení hlasovalo 99,7 %
věřitelů této skupiny (proti hlasovali pouze věřitelé č. 7 a č. 54),
c) čtvrtá skupina (tvořená akcionáři dlužníka) reorganizační plán
nepřijala, když pro jeho schválení nehlasovali akcionáři dlužníka, jejichž
souhrnný podíl na základním kapitálu dlužníka by dosáhl alespoň dvou třetin
základního kapitálu dlužníka [pro hlasoval majoritní akcionář dlužníka s 51%
podílem, proti hlasoval minoritní akcionář dlužníka EMK INC (CY) LTD s 49%
podílem].
3. Na tomto základě – odkazuje na § 335, § 337, § 347, § 348 a § 349
insolvenčního zákona, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sen.
zn. 29 NSČR 43/2013, uveřejněné pod číslem 23/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. března 2013, sp. zn.
KSBR 27 INS 23588/2011, 1 VSOL 30/2013-B-82 – insolvenční soud uzavřel, že byly
naplněny předpoklady pro schválení reorganizačního plánu soudem, když:
[1] navržený způsob řešení reorganizace je v souladu s insolvenčním
zákonem,
[2] lze důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr,
[3] reorganizační plán byl přijat alespoň jednou skupinou věřitelů,
[4] každý věřitel získá plnění, jehož hodnota je ke dni účinnosti
reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by věřitel
zřejmě obdržel, kdyby byl dlužníkův úpadek řešen konkursem,
[5] pohledávky za podstatou a pohledávky jim na roveň postavené budou
uhrazeny do 30. června 2018 v souladu s reorganizačním plánem,
[6] reorganizační plán zajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou
pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů,
[7] vůči všem věřitelům lze považovat reorganizační plán za spravedlivý,
a
[8] uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka
nebo k jeho likvidaci.
4. Při schvalování reorganizačního plánu insolvenční soud zamítl návrh
minoritního akcionáře, aby věřiteli č. 53 (MT7 s. r. o.) bylo zakázáno hlasovat
na schůzi svolané k projednání a hlasování o reorganizačním plánu, neboť tento
návrh neshledal důvodným, když „tvrzení navrhovatele nebyla nijak relevantně
osvědčována“, insolvenční správce nezjistil žádné indicie svědčící o tom, že by
byl věřitel č. 53 s dlužníkem v koncernu, nebo by byl vůči němu osobou blízkou,
a ani insolvenční soud z informací dostupných v obchodním rejstříku nedospěl k
závěru, že by věřitel č. 53, či jeho společníci byli jakkoli ve vztahu k
dlužníkovi, anebo že by věřitele ovládaly jiné osoby než jeho společníci.
5. K námitce minoritního akcionáře, že věřiteli č. 53 nemělo být
umožněno hlasovat na schůzi věřitelů svolané k projednání a hlasování o
schválení reorganizačním plánu, když tento věřitel nepředložil prohlášení dle §
177 odst. 2 insolvenčního zákona (§ 177 odst. 6 insolvenčního zákona),
insolvenční soud uvedl, že v situaci, kdy není k dispozici zvláštní evidence
skutečných majitelů podle zvláštního zákona a zároveň jsou informace o
skutečných majitelích (fyzických osobách) známy insolvenčnímu soudu z údajů
dostupných v obchodním rejstříku, prohlášení dle § 177 odst. 2 insolvenčního
zákona se nevyžaduje; přičemž v uvedeném neshledal insolvenční soud obcházení
účelu § 177 insolvenčního zákona.
6. Insolvenční soud se ztotožnil se závěry vyplývajícími ze zpráv
insolvenčního správce ze dne 8. února 2018 a ze dne 12. února 2018 a
nedůvodnými shledal též další námitky minoritního akcionáře (a rozpornými s
postupem odpovídajícím zásadám insolvenčního řízení).
7. K odvoláním minoritního akcionáře (srov. § 335 insolvenčního zákona)
a věřitele č. 54 (Zebadiah, s. r. o.) [odvolání byla obsahově shodná] Vrchní
soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního
soudu.
8. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací insolvenčního soudu a
doplnil, že:
[1] skutečnost, že statutární orgán dlužníka vykonává současně působnost
statutárního orgánu v postupiteli a v dalších kapitálově propojených osobách s
dlužníkem sama o sobě nezakládá pochybnosti o vztazích věřitele č. 53 k
dlužníkovi,
[2] neshledal vady řízení či pochybení na straně insolvenčního soudu
nebo insolvenčního správce,
[3] námitky odvolatelů k obsahu znaleckého posudku a metodě ocenění
majetkové podstaty dlužníka jsou založeny na domněnce dlužníkem nesprávně
vedeného účetnictví a nejsou nijak podloženy, a
[4] dlužník po celou dobu řízení spolupracoval s insolvenčním správcem,
vyložil věřitelům svou ekonomickou situaci, nic nezastíral, provedl rozdělení
věřitelů do skupin v souladu s insolvenčním zákonem a poskytl podklady pro
zpracování znaleckého posudku.
9. S ohledem na tyto závěry měl odvolací soud námitky odvolatelů, že v
konkursu by se dostalo věřitelům vyššího uspokojení než v případě splnění
reorganizačního plánu, za spekulace, jež zůstaly pouze v rovině nepodložených
úvah. Z těchto důvodů shledal lichou také námitku nepoctivého záměru dlužníka.
10. Proti usnesení odvolacího soudu podal minoritní akcionář dovolání,
jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení
spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:
[1] Je v souladu s insolvenčním zákonem a s dalšími právními předpisy –
zejména se zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
(zákon o obchodních korporacích) – ve smyslu § 348 odst. 1 písm. a/
insolvenčního zákona takový reorganizační plán, jenž počítá se snížením
základního kapitálu dlužníka pod zákonem stanovenou hranici na nulu, a jeho
následným zvýšením, za účelem zrušení stávajících akcií dlužníka a upsání akcií
nových; resp. zda lze schválit reorganizační plán, který je v rozporu s
kogentními ustanoveními zákona o obchodních korporacích?
[2] Je v souladu s insolvenčním zákonem a s dalšími právními předpisy –
zejména s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) – takový
reorganizační plán, jenž bez úhrady, zákonem nepředvídaným způsobem, a nikoliv
ve veřejném zájmu, vyvlastňuje podíl společníka (akcionáře) dlužníka, a to
navíc ve prospěch subjektu, který je plně ovládán osobou ovládající majoritního
společníka (akcionáře) dlužníka; resp. zda reorganizační plán může protiústavně
zasahovat do práv akcionáře a zahraničního investora garantovaných článkem 11
odst. 4 Listiny a příslušnou mezinárodní dohodou o ochraně investic?
[3] Lze přijmout závěr, že došlo ke splnění podmínky dle § 348 odst. 1
písm. d/ insolvenčního zákona (každý věřitel podle předloženého reorganizačního
plánu získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti
reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by zřejmě
obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem), jestliže ve znaleckém
posudku vypracovaném v reorganizaci ani jinak nebyla posouzena a ohodnocena
možnost prodeje běžícího podniku dlužníka jedinou smlouvou v rámci konkursu?
[4] Lze přijmout závěr, že došlo ke splnění podmínky dle § 348 odst. 2
insolvenčního zákona, resp. je reorganizační plán ve smyslu předmětného
zákonného ustanovení ve vztahu ke skupině akcionářů spravedlivý, vede-li k
vyvlastnění investice (akcií) dovolatele, jakožto minoritního akcionáře, který
nenese vinu na úpadku dlužníka, bez náhrady, zatímco osoba ovládající dlužníka,
která úpadek zavinila, si zachová kontrolu nad dlužníkem v důsledku svého
účelového postupu (jí předloženého reorganizačního plánu) prostřednictvím jí
ovládané společnosti – údajného investora – a dokonce tuto kontrolu rozšíří (na
úkor dovolatele jakožto akcionáře) z 51 % na 100 %?
[5] Lze připustit hlasování o reorganizačním plánu věřitelem –
nabyvatelem postoupené pohledávky od společnosti z koncernu dlužníka, který
soudu nepředložil prohlášení o skutečném majiteli vyžadované dle § 177 odst. 7
insolvenčního zákona, resp. lze toto prohlášení nahradit informacemi z veřejně
přístupného obchodního rejstříku?
11. K těmto otázkám dovolatel obsáhle argumentuje a uvádí, že otázkami
1/ až 4/ se odvolací soud ani nezabýval, byť je uplatnil již v odvolání, v čemž
spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
12. Dovolání považuje dovolatel za přípustné též z důvodu, že odvolací
soud nezrušil rozhodnutí insolvenčního soudu pro nepřezkoumatelnost, což
odporuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu; potud odkazuje na
rozsudek ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, a rozsudek ze dne
23. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010 (rozhodnutí Nejvyššího soudu
vedené pod sp. zn. „32 Cdo 3571/2009“ neexistuje).
13. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí
tak, že reorganizační plán se zamítá, nebo aby zrušil rozhodnutí soudů nižších
stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, a to „s přikázáním
jiným senátům nižších soudů z důvodu závažných vad stávajících rozhodnutí“.
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. V
projednávané věci mohlo být dovolání, pro něž neplatí žádné z omezení
přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
16. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Přípustnost dovolání nemůže založit předestřená otázka 4/. Tato
otázka je spekulativní a nemá oporu (co do předpokladu, že druhý akcionář
ovládá „údajného investora“) ve skutkovém stavu zjištěném odvolacím soudem.
18. Dovolání Nejvyšší soud shledal přípustným podle § 237 o. s. ř. k
řešení zbývajících dovolatelem předložených otázek, které v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.
19. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním
– zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
22. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí se na danou věc
uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.
července 2017 do 31. května 2019.
[1] Dle § 19 odst. 2 insolvenčního zákona se ustanovení § 177 odst. 2 až
5 a 7 použije (při vstupu nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení)
obdobně. Požadované doklady předloží nabyvatel pohledávky insolvenčnímu správci
ve lhůtě 15 dní od vstupu do insolvenčního řízení.
[2] Z § 155 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že pro účely ocenění
majetkové podstaty na základě rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 153 platí,
že provoz dlužníkova podniku skončil ke dni podání znaleckého posudku; části
majetkové podstaty, ke kterým je uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, se
ve znaleckém posudku ocení i odděleně.
[3] Podle § 177 odst. 2 insolvenčního zákona věřitel, který nabyl
pohledávku postoupením nebo obdobným způsobem po zahájení insolvenčního řízení
anebo v posledních 6 měsících před zahájením insolvenčního řízení, doloží v
příloze přihlášky pohledávky čestné prohlášení, v němž uvede informaci o tom,
kdo je jeho skutečným majitelem podle zvláštního zákona, a důvod, pro který se
podle zvláštního zákona taková osoba považuje za skutečného majitele.
[4] Z § 177 odst. 6 insolvenčního zákona plyne, že dokud věřitel
povinnost stanovenou v odstavcích 2 až 4 nesplní, nesmí vykonávat hlasovací
práva spojená s pohledávkou.
[5] Dle § 177 odst. 7 insolvenčního zákona platí, že je-li informace o
skutečném majiteli věřitele podle odstavce 2 uvedena v soudu a insolvenčnímu
správci přístupné evidenci podle zvláštního právního předpisu, věřitel podle
odstavce 2 nemá povinnost doložit ji podle odstavce 2 ani doložit prohlášení
podle odstavců 3 a 4.
[6] Ustanovení § 353 odst. 3 insolvenčního zákona pak určuje, že od
účinnosti reorganizačního plánu se mění zakladatelský dokument nebo stanovy
anebo jiné dokumenty upravující vnitřní poměry dlužníka a údaje, které se
zapisují do obchodního rejstříku nebo jiného rejstříku právnických osob, a to
způsobem, který je uveden v reorganizačním plánu. Tyto skutečnosti se zapisují
do obchodního rejstříku na základě reorganizačního plánu, který se ukládá do
sbírky listin. Ustanovení právních předpisů, které obecně upravují způsob změny
zapisovaných skutečností, se přitom nepoužijí.
[7] Podle § 4 odst. 4 písm. a/ bodu prvního zákona č. 253/2008 Sb., o
některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování
terorismu, ve znění účinném od 1. ledna 2017 do 31. prosince 2020, platí, že za
skutečného majitele se u obchodní korporace považuje (mimo jiné) fyzická osoba
s podílem na základním kapitálu větším než 25 %.
23. V takto ustanoveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním
otevřeným otázkám následující závěry:
24. Namítaný nesoulad reorganizačního plánu se zákonem o obchodních
korporacích nemůže obstát již proto, že dle § 353 odst. 3 insolvenčního zákona
se v případě reorganizace zapisují údaje do obchodního rejstříku na základě
reorganizačního plánu; ustanovení právních předpisů, které obecně upravují
způsob změny zapisovaných skutečností, se přitom nepoužijí (otázka 1/).
25. Závěr, že uspokojení věřitelů z majetku dlužníka (lhostejno zda
exekučním či konkursním prodejem anebo některým ze způsobů reorganizace) není
nepřípustným vyvlastněním, je závěrem triviálním (otázka 2/).
26. Jde-li o způsob ocenění majetkové podstaty v reorganizaci,
nevzbuzuje jazykový výklad § 155 odst. 1 insolvenčního zákona (otázka 3/)
pochyby o tom, že majetková podstata se oceňuje, jako by provoz podniku
skončil. Obecně lze dodat, že otázka oceňování aktiv dlužníka v sanačních
způsobech řešení úpadku je jednou z teoretických otázek úpadkového práva,
přičemž zákonodárce zvolil jedno z možných řešení.
27. K otázkám 1/ až 3/ lze dále uvést, že práva společníků (zde
akcionářů) dlužníka v reorganizaci chrání pravidlo § 349 odst. 3 insolvenčního
zákona, z něhož však zřetelně plyne, že při předlužení dlužníka (kdy by ani
věřitelé v konkursu nemohli být plně uspokojeni) by po konkursu nemohla
proběhnout likvidace (veškerý majetek by byl využit v konkursu) a společníci
dlužníka by tedy neobdrželi na likvidačním zůstatku ničeho. Reorganizační plán
by i tak k nim byl spravedlivý. K tomu budiž dodáno, že v projednávané věci byl
majetek dlužníka oceněn částkou 38 314 000 Kč (viz znalecký posudek pod č. d.
B-15), přičemž výše dluhů zajištěných a nezajištěných věřitelů činí nejméně 147
mil. Kč (k tomu srov. odstavec 9 usnesení insolvenčního soudu).
28. Za situace, kdy z obchodního rejstříku plyne, že věřitel č. 53, o
jehož hlasovací právo jde, je společností s ručením omezeným, přičemž k 23.
únoru 2018 (den vstupu tohoto věřitele do insolvenčního řízení) měl dva
společníky, fyzické osoby, každou s podílem50 % na základním kapitálu, splňoval
u tohoto věřitele též obchodní rejstřík podmínky § 177 odst. 7 insolvenčního
zákona (vedle evidence skutečných majitelů dle části páté zákona č. 304/2013
Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci
svěřenských fondů, ve znění účinném od 1. ledna 2018 do 31. ledna 2019).
Obchodní rejstřík je evidencí přístupnou insolvenčnímu soudu a insolvenčnímu
správci a z této evidence, vzhledem k domněnce vyplývající z § 4 odst. 4 písm.
a/ bodu prvního zákona č. 253/2008 Sb. bylo patrno, kdo je skutečným majitelem
této společnosti. Věřitel č. 53 tedy neměl povinnost předložit čestné
prohlášení dle § 177 odst. 2 insolvenčního zákona a nebyl proto omezen zákazem
hlasovaní vyplývajícím z § 177 odst. 6 insolvenčního zákona. Právní posouzení
otázky 5/ odvolacím soudem je proto správné.
29. Jinak řečeno (shrnuto), povinnost předložit čestné prohlášení podle
§ 177 odst. 2 insolvenčního zákona nemá vzhledem k vyvratitelné domněnce
obsažené v § 4 odst. 4 písm. a/ zákona č. 253/2008 Sb. věřitel – společnost s
ručením, jehož společníky jsou podle údajů uvedených v obchodním rejstříku dvě
fyzické osoby, každá s 50% podílem na základním kapitálu.
30. Námitkou, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná,
vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad zkoumá
dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), Nejvyšší soud nicméně dospívá k závěru, že řízení takovými vadami není
postiženo. Potud je totiž napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).
31. V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
32. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu ani
rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné. K tomu lze dodat,
že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se
rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro
odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem v insolvenčním řízení (§ 7
insolvenčního zákona, § 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze
dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka
řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod
č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). K (ne)významnosti
odpovědí na otázky 1 až 4 srov. ostatně argumentaci Nejvyššího soudu k těmto
otázkám obsaženou v tomto rozhodnutí.
33. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
34. Nejvyšší soud nepřehlédl, že insolvenční řízení vedené insolvenčním
soudem pod sp. zn. MSPH 89 INS 1884/2017 bylo v mezidobí skončeno a že Městský
soud v Praze usnesením ze dne 21. října 2021, č. j. MSPH 98 INS 6546/2021-A-25,
(mimo jiné) zjistil (znovu) úpadek dlužníka. Tato skutečnost nicméně nebrání
rozhodnutí o podaném dovolání.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu