Judikát 29 NSCR 15/2024
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:27.02.2026
Senátní značka:29 NSCR 15/2024
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.NSCR.15.2024.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Insolvenční řízení
Dotčené předpisy:čl. 2 odst. 10 Nařízení () č. 848/2015 § 426 IZ. čl. 3 Nařízení () č. 848/2015
Kategorie rozhodnutí:D EU
MSPH 90 INS 13377/2022
29 NSČR 15/2024-A-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka P. K., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 13377/2022, o insolvenčním návrhu věřitele Z. B., zastoupeného JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2023, č. j. MSPH 90 INS 13377/2022, 3 VSPH 1389/2022-A-43, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 9. září 2022, MSPH 90 INS 13377/2022-A-17, ve znění (opravného) usnesení ze dne 16. listopadu 2022, č. j. MSPH 90 INS 13377/2022-A-29, a (doplňujícího) usnesení ze dne 16. listopadu 2022, č. j. MSPH 90 INS 13377/2022-A-30, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele (Z. B.) tak, že:
[1] Zastavil insolvenční řízení ve věci dlužníka (P. K.) pro nedostatek mezinárodní příslušnosti podle článku 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 848/2015, ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení (dále jen „nařízení o insolvenčním řízení“) [I. výrok].
[2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 7 odst. 2 a § 426 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z Preambule a článku 3 odst. 1 nařízení o insolvenčním řízení a ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 NSČR 139/2016 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu], a v označeném rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“) – dospěl k následujícím závěrům:
3. Jde o řízení s evropským mezinárodním prvkem (§ 426 insolvenčního zákona), když dlužník je občanem Slovenské republiky, který v České republice nemá ke dni zahájení insolvenčního řízení povolen žádný druh pobytu, přičemž tvrdí, že se v současné době zdržuje na Slovensku, a insolvenční navrhovatel má bydliště v České republice.
4. Insolvenční soud má na základě provedených zjištění za to, že dlužník se přinejmenším od července 2020 zdržuje na území Slovenské republiky na adrese svého trvalého pobytu (v XY). Na území České republiky dlužník vlastní jen nemovitost v katastrálním území XY, ve které se nezdržuje.
5. Ve vztahu k věřitelům byl dlužník vždy označen adresou trvalého bydliště na území Slovenské republiky, a to i v době, kdy fakticky měl hlášen trvalý pobyt na území České republiky. 6.
Má-li být (podle nařízení o insolvenčním řízení) při určování místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka (COMI), věnována zvláštní pozornost věřitelům a jejich názoru na to, kde dlužník spravuje své zájmy, je zřejmé, že insolvenční navrhovatel i další v insolvenčním návrhu uvedení věřitelé byli informováni více než rok před podáním insolvenčního návrhu o místě, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka (v XY), z „rozhodnutí“ ze dne 23. února 2021, č. j. KSPH 81 INS 2237/2021-A-25 (jde o usnesení Krajského soudu v Praze).
7. Lze též uvažovat o domněnce, že za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, se považuje jeho obvyklé místo pobytu. Tato domněnka se uplatní v případě, že v období 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nedošlo k přesunu obvyklého místa pobytu do jiného členského státu. Nařízení o insolvenčním řízení však nespecifikuje, jak vykládat okamžik „přesunu obvyklého místa pobytu“. V daném případě zrušení trvalého pobytu dlužníka na území České republiky bylo vyznačeno v základních registrech k 5. září 2020, nicméně o samotném zrušení povolení k trvalému pobytu rozhodlo Ministerstvo spravedlnosti již 24. července 2020 (byť nepravomocně) a dlužník podal žádost o zrušení pobytu přinejmenším 22. června 2020 (tedy více než dva roky před zahájením tohoto insolvenčního řízení). Argumenty insolvenčního navrhovatele tuto domněnku nevyvrací.
8. Účast dlužníka ve společnostech založených podle českého právního řádu se sídlem na území České republiky nemůže bez dalšího založit „mezinárodní místní příslušnost“ českých insolvenčních soudů, nadto nic nevypovídá o místě hlavních zájmů dlužníka.
9. Hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny na Slovensku, kde žije. Jde o místo, ze kterého spravuje své zájmy a které je dlouhodobě zjistitelné třetími osobami (coby místo jeho trvalého pobytu). Na Slovensku žijí i rodinní příslušníci dlužníka a dlužník zde byl v roce 2021 zaměstnán. Toto místo (Slovensko) mohly třetí osoby důvodně vnímat jako místo, ze kterého dlužník spravuje své zájmy, když adresa jeho slovenského bydliště byla po dobu několika měsíců před zahájením insolvenčního řízení seznatelná z obchodního rejstříku. Tvrzení, že dlužník bydlí v nemovitosti v XY, insolvenční navrhovatel nijak nedokládá.
10. K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. srpna 2023, č. j. MSPH 90 INS 13377/2022, 3 VSPH 1389/2022-A-43:
[1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu (ve znění opravného a doplňujícího usnesení) [první výrok].
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
11. Odvolací soud – vycházeje z § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř., z § 426 insolvenčního zákona, z článku 2 bodu 10, článku 3, článku 4 odst. 1 a z bodů 5, 9, 25 až 31 a 33 Preambule nařízení o insolvenčním řízení, z označené (a citované) judikatury SDEU, ze závěrů obsažených v (citovaném) usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 139/2016 a obsahu rozhodnutí vydaných v předchozí insolvenční věci dlužníka – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
12. Insolvenční navrhovatel podal (15.
srpna 2022) u insolvenčního soudu insolvenční návrh vůči dlužníku poté, co předchozí insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka (zahájené 8. února 2021) bylo zastaveno pro nedostatek mezinárodní příslušnosti podle článku 3 nařízení o insolvenčním řízení usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2021, které ve spojení s (potvrzujícím) usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021 nabylo právní moci dne 23. dubna 2021 (se závěrem, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny na Slovensku).
13. Usnesení byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku, takže insolvenčnímu navrhovateli (i dalším osobám) byl výsledek onoho insolvenčního řízení veřejně známý (včetně důvodů rozhodnutí zahrnujících závěr, že COMI dlužníka se nacházelo k 21. dubnu 2021 na území Slovenska).
14. Za této situace mohl insolvenční navrhovatel uspět s tvrzením, že ke dni podání jeho insolvenčního návrhu se COMI dlužníka aktuálně nacházelo na území České republiky, jen kdyby k uvedenému datu (oproti stavu v únoru či dubnu 2021) došlo ke změně rozhodných okolností. Takové (nové) rozhodné okolnosti však insolvenční navrhovatel netvrdil. Oproti předchozímu stavu po skutkové (a právní) stránce ke změně fakticky nedošlo.
15. Za takového stavu věci pak zjevně nebylo zapotřebí, aby v této věci insolvenční soud prováděl další šetření k určení COMI dlužníka, včetně šetření, zda třetí osoby mohly v době podání nového insolvenčního návrhu ve smyslu veřejně známých důvodů zastavení předchozího insolvenčního řízení vnímat adresu dlužníkova bydliště na Slovensku jako místo, ze kterého obvykle spravuje své zájmy (COMI). Potřeba dalších šetření nevznikla, neboť pochybnost o trvajícím COMI dlužníka na Slovensku nebyla reálně nastolena (ani v odvolacím řízení).
16. V tomto insolvenčním řízení (stejně jako v předchozím insolvenčním řízení) nadto závěr o COMI dlužníka nebyl založen (výlučně) na domněnce obsažené v článku 3 odst. 1, 4. pododstavci nařízení o insolvenčním řízení (i jinak bylo zjištěno, že COMI dlužníka se nachází na Slovensku), takže vyvracet onu domněnku nemělo smysl nehledě k tomu, že k přesunu skutečného dlužníkova bydliště (jeho obvyklého pobytu) z České republiky na Slovensko došlo zjevně podstatně dříve, než v době 6 měsíců před zahájením insolvenčního řízení.
17. Lichý je přitom argument insolvenčního navrhovatele uplatněný až v odvolacím řízení, že mezinárodní příslušnost tuzemských soudů byla založena alespoň k zahájení dlužníkova insolvenčního řízení jako místního insolvenčního řízení dle článku 3 odst. 2 a 4 nařízení o insolvenčním řízení, neboť dlužník má na území České republiky provozovnu. Takový argument nemůže obstát již proto, že o dlužníkově „provozovně“ lze z povahy věci uvažovat jen v případě osoby, která je podnikatelským subjektem, tedy osoby, která prostřednictvím své „provozovny“ provozuje svoji hospodářskou, míněno podnikatelskou (či samostatně výdělečnou), činnost. O existenci provozovny tudíž nelze uvažovat u dlužníka, který jako fyzická osoba není osobou samostatně výdělečně činnou (což ani navrhovatel nijak nezpochybňuje).
18. Jen pro úplnost dlužno dodat, že nejsou splněny ani předpoklady dle článku 3 odst.
4 nařízení o insolvenčním řízení, když hlavní insolvenční řízení lze zahájit na Slovensku (byť u osob, které nepodnikají, jen dlužnickým návrhem) [článek 3 odst. 4 písm. a/ nařízení o insolvenčním řízení] a pohledávka insolvenčního navrhovatele nemohla vzniknout z provozu (nebo v souvislosti s provozem) neexistující provozovny dlužníka (článek 3 odst. 4 písm. b/ nařízení o insolvenčním řízení). II. Dovolání a vyjádření k němu
19. Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (otázky č. 1 a 2), jakož i na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka č. 3). Jde o následující otázky:
[1] Může mít fyzická osoba provozovnu ve smyslu článku 3 odst. 2 a 4, ve spojení s článkem 2 odst. 10, nařízení o insolvenčním řízení pouze za předpokladu, že je osobou samostatně výdělečně činnou, nebo tomu tak může být, i když provozuje podnikatelskou činnost prostřednictvím jí ovládaných právnických osob?
[2] Může být naplněna podmínka pro vedení místního insolvenčního řízení obsažená v článku 3 odst. 4 písm. a/ nařízení o insolvenčním řízení tím, že podání věřitelského insolvenčního návrhu v členském státě, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka (COMI), brání právní předpisy tohoto členského státu, které u fyzických osob, jež formálně nepodnikají, umožňují pouze podání dlužnického insolvenčního návrhu?
[3] Musí insolvenční navrhovatel již v insolvenčním návrhu vylíčit všechny skutečnosti a právní argumenty rozhodné pro závěr o možnosti vést místní insolvenční řízení ve smyslu článku 3 odst. 2 a 4 nařízení o insolvenčním řízení, aby insolvenční soud (popřípadě odvolací soud) měl povinnost posoudit, zda není dána jeho příslušnost podle tohoto ustanovení?
20. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
21. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel úvodem poznamenává, že pro dovolací řízení již neargumentuje na podporu závěru o existenci COMI dlužníka v České republice. K položeným otázkám pak snáší důvody ve prospěch závěru, že:
[1] Podmínkou existence provozovny dlužníka není, aby šlo o dlužníka – podnikatele (otázka č. 1).
[2] Z toho, že hlavní insolvenční řízení lze zahájit na Slovensku u osob, které nepodnikají, jen dlužnickým návrhem, plyne splnění předpokladu uvedeného v článku 3 odst. 4 písm. a/ nařízení o insolvenčním řízení (dlužník sám na zahájení takového řízení zájem nemá) [otázka č. 2].
[3] Podle judikatury Nejvyššího soudu platí pro tuto fázi insolvenčního řízení princip úplné apelace, takže není správný úsudek odvolacího soudu, že tvrzeními a důkazy k místnímu insolvenčnímu soudu se nemusel zabývat, jelikož byla uplatněna až v odvolacím řízení (otázka č. 3).
III. Přípustnost dovolání
22. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 23.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak z následujících důvodů:
24. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.).
25. Judikatura Nejvyššího soudu je též ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.
s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
26. V poměrech dané věci založil odvolací soud dovolatelem nezpochybněný závěr o neexistenci COMI dlužníka v České republice na úsudku, že po předchozím rozhodnutí insolvenčních soudů o této otázce (v předchozím insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka u Krajského soudu v Praze) nenastaly nové skutečnosti, jež by mohly ovlivnit řešení této otázky. Stejný argument (absence nových skutečností) je uplatnitelný i v poměru podmínek pro zahájení místního insolvenčního řízení.
27. Výkladem pojmu „provozovna“ ve smyslu článku 2 písm. h/ nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29.
května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení o úpadkovém řízení“), jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku Evropské Unie (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004, v návaznosti na tam rozebranou judikaturu SDEU a soudů členských států Evropské Unie se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006, uveřejněném pod číslem 87/2008 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 87/2008“), na něž potud v podrobnostech odkazuje. K tomu budiž uvedeno, že podle srovnávací tabulky obsažené v příloze D nařízení o insolvenčním řízení je článek 2 písm. h/ nařízení o úpadkovém řízení srovnatelný s článkem 2 bodem 10 nařízení o insolvenčním řízení.
28. V tom, že k naplnění pojmu „provozovna“ ve smyslu článku 2 odst. 10 nařízení o insolvenčním řízení nepostačuje samotná vlastní činnost dlužníka, ani to, že dlužník je v tuzemsku činný jako orgán tuzemské společnosti nebo to, že vlastní majetkové účasti v právnických osobách působících v tuzemsku (byť v rozsahu, jež z něj činí ovládající osobu), je judikatura již ustálena (srov. opět R 87/2008), přičemž dovolatel ani v odvolacím řízení neuplatnil jiné skutečnosti než ty, na jejichž základě závěr o existenci provozovny dlužníka v České republice nelze přijmout (ani kdyby byly prokázány).
29. Co do závěru o neexistenci provozovny dlužníka v České republice je tedy napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (a důvod připustit dovolání k této otázce dán není).
30. Otázku č. 2 má smysl zodpovídat jen při existenci provozovny, takže vyloučení přípustnosti dovolání k provozovně (otázka č. 1) činí odpověď na otázku č. 2 zbytečnou (srov. argumentaci v odstavci 25 odůvodnění shora).
31. Otázka č. 3 pak předjímá úvahu, kterou odvolací soud v dané věci nepřijal. Odvolací soud sice poukázal na to, že dovolatel uplatnil příslušné tvrzení (až) v odvolacím řízení (srov. reprodukci napadeného usnesení v odstavci 17 odůvodnění shora, i odstavec 51 odůvodnění napadeného usnesení), to, že by se těmito tvrzeními jen proto nezabýval, však z napadeného rozhodnutí neplyne [napadené rozhodnutí nespočívá na řešení principu (ne)úplné apelace].
32. Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. února 2026 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu