KSPH 66 INS XY
29 NSČR 16/2016-P11-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci
dlužníka L. L., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. KSPH 66 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 2, o dovolání
věřitele č. 2 hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2,
PSČ 110 01, identifikační číslo osoby 00064581, proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 2. července 2015, č. j. KSPH 66 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2015, č. j. KSPH 66 INS XY,
1 VSPH XY, se mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2015, č. j. KSPH 66 INS XY,
se mění tak, že přihláška pohledávky věřitele č. 2 hlavního města Prahy se v
rozsahu týkajícím se částky 1.000 Kč, představující paušální částku nákladů
řízení o přestupcích, neodmítá.
[1] Usnesením ze dne 25. března 2015, č. j. KSPH 66 INS XY, Krajský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Odmítl přihlášku pohledávky č. 11 věřitele č. 2 hlavního města Prahy (dále
jen „věřitel č. 2“) ve výši 2.500 Kč (bod I. výroku). 2/ Určil, že právní mocí tohoto rozhodnutí končí v rozsahu odmítnutí účast
věřitele č. 2 v insolvenčním řízení (bod II. výroku). [2] Insolvenční soud vyšel z toho, že věřitel č. 2 přihlásil do insolvenčního
řízení vedeného na majetek dlužníka (L. L.) pohledávku č. 11 ve výši 2.500 Kč. [3] Vycházeje z ustanovení § 170 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční soud následně
uzavřel, že předmětná pohledávka má charakter pohledávky vyloučené z uspokojení
v insolvenčním řízení. [4] K odvolání věřitele č. 2 (jež se týkalo pouze částky 1.000 Kč, uplatněné
jako náhrada nákladů správního řízení) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. července 2015, č. j. KSPH 66 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního
soudu. [5] Odvolací soud vyšel v rovině právní z ustanovení § 170 insolvenčního zákona
a z ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Ve skutkové
rovině pak vyšel z toho (na základě obsahu spisu), že věřitel č. 2 přihlásil do
insolvenčního řízení pohledávku z titulu neuhrazené pokuty za dopravní
přestupek, uložené dlužníku rozhodnutím ze dne 15. prosince 2009, č. j. MHMP
XY, v souvislosti s porušením ustanovení § 4 písm. c/ zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu), s tím, že z přihlášené částky představuje částka 1.000 Kč
paušální poplatek za náhradu nákladů řízení podle § 79 odst. 1 zákona o
přestupcích. [6] Na výše uvedeném základě pak odvolací soud uzavřel, že v insolvenčním
řízení se zásadně neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku mimosmluvní
sankce, včetně nezaplacené pokuty, ani jejich příslušenství, včetně nákladů za
nařízení daňové exekuce. Pro úplnost lze (dle odvolacího soudu) argumentačně
poukázat na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2010, č. j. 22
Ca 234/2009-39, uveřejněné pod číslem 2134/2010 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu (dále jen „R 2134/2010“), ze kterého lze dovodit, že pokuta
uložená za správní delikt představuje mimosmluvní sankci ve smyslu § 170 písm. d/ insolvenčního zákona a nelze ji uspokojit žádným ze způsobů řešení úpadku. V
insolvenčním řízení proto nelze uspokojit ani příslušenství pohledávky, protože
to z logiky věci sdílí osud jistiny a s přihlášenou pohledávkou neoddělitelně
souvisí; srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2012, „sp. zn.“ (správně „sen. zn.“) 1 VSPH 1159/2012, uveřejněné pod číslem 44/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2013“). Bylo by totiž v
rozporu se smyslem a účelem § 170 písm. d/ insolvenčního zákona oddělovat od
sebe mimosmluvní sankci a její příslušenství, které vzniklo v příčinné
souvislosti se samotným vznikem mimosmluvní sankce (srov. zákonná formulace v §
79 odst. 1 zákona o přestupcích).
Insolvenční soud proto nepochybil, když
postupoval podle § 185 insolvenčního zákona, přihlášku odvolatele odmítl a
ukončil jeho účast v insolvenčním řízení.[7] Proti usnesení odvolacího soudu
podal věřitel č. 2 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky režimu
pohledávky tvořené náklady správního řízení dle § 79 odst. 1 zákona o
přestupcích a § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Dovolatel
namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud „přiznal právní nárok na uspokojení nákladů správního řízení v
insolvenčním řízení“ a aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
[8] Dovolatel uvádí, že předmětnou část pohledávky nelze podřadit žádné z
pohledávek taxativně vypočtených v ustanovení § 170 insolvenčního zákona. Nejde
o mimosmluvní sankci, ani o její příslušenství, ale o zákonnou částku nákladů
řízení, pevně určenou zákonem (dle § 79 odst. 1 a 4 zákona o přestupcích a § 79
odst. 5 správního řádu) a vypočtenou dle § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva
vnitra č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o
přestupcích (dále jen „vyhláška o paušální částce“), která vznikla před
zahájením insolvenčního řízení. Na podporu tohoto závěru poukazuje na
rozhodnutí (jiných) insolvenčních soudů ve skutkově obdobných věcech, jež
takovou pohledávku uznaly.
[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září
2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[10] Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení
otázky dovoláním předestřené jde o věc dovolacím soudem vyřešenou (po podání
dovolání v této věci) jinak, než ji řešil odvolací soud (srov. odkaz v odstavci
[33]).
[11] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[12] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [13] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona, zákona o přestupcích a vyhlášky o paušální částce:
§ 170 (insolvenčního zákona)
V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li
dále stanoveno jinak,
a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených
věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po
tomto rozhodnutí,
b/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které
se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku,
c/ pohledávky věřitelů z darovacích smluv,
d/ mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za
nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na
sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného
za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla
před rozhodnutím o úpadku,
e/ smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o
úpadku,
f/ náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení. § 79 (zákona o přestupcích)
Náhrada nákladů řízení
(1) Občanovi, který byl uznán vinným z přestupku, jakož i navrhovateli, bylo-li
řízení zahájené na jeho návrh zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. a/, b/, c/
nebo j/, se uloží povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním
přestupku. Náklady řízení se hradí paušální částkou, kterou stanoví
ministerstvo vnitra České republiky v dohodě s ministerstvem financí České
republiky zvláštním právním předpisem. (2) Povinnost nahradit náklady řízení nelze uložit v blokovém řízení (§ 84) ani
v řízení příkazním (§ 87). (3) Z důvodů zvláštního zřetele hodných lze od uložení povinnosti nahradit
náklady řízení podle odstavce 1 zcela nebo zčásti upustit. (4) Náhrada nákladů řízení je příjmem obce, jejíž orgán rozhodl o přestupku v
prvním stupni. Náhrada nákladů řízení o přestupku, který vedl jiný správní
orgán České republiky, je příjmem státního rozpočtu této republiky. § 1 (vyhlášky o paušální částce)
(1) Paušální částka nákladů řízení o přestupcích, kterou je povinen nahradit
občan podle § 79 odst. 1 zákona, činí 1 000 Kč. [14] Ve výše citované podobě (pro věc rozhodné) platilo ustanovení § 170
insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužníka (11. listopadu 2014) a do vydání napadeného usnesení nedoznalo
změn. Ustanovení § 79 zákona o přestupcích a § 1 odst. 1 vyhlášky o paušální
částce ve výše citované podobě (pro věc rozhodné) platila v době vydání
rozhodnutí o přestupku (15. prosince 2009). [15] Kategorizací pohledávek věřitelů z hlediska možnosti jejich uspokojení v
insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, se Nejvyšší soud zabýval již v
usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn.
29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod
číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“)
[usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže)
dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. V R 54/2012 pak Nejvyšší
soud v návaznosti na výklad podaný k přednostním pohledávkám, konkrétně k
pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a k
pohledávkám postaveným na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169
insolvenčního zákona) uvedl, že:
„Protipólem takto nastavené úpravy pohledávek věřitelů uspokojitelných v
insolvenčním řízení jsou pohledávky, které insolvenční zákon z takového
uspokojení výslovně vylučuje, ač by jinak patřily mezi pohledávky, jež se (v
intencích výše podaného výkladu) uspokojit mohou. Jde o pohledávky vypočtené v
§ 170 insolvenčního zákona“. [16] Nehledě k míře (ne)přesnosti srovnávací historické metody výkladu právní
normy jako druhu její interpretace (srov. Knapp., V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, str. 169 - 173), Nejvyšší soud uvádí, že v té či oné
míře obsahovala výčet pohledávek vyloučených z uspokojení v úpadkovém řízení
každá ze zákonných úprav úpadkového práva v českých zemích od roku 1914. Šlo o
následující zákonné úpravy (a v nich obsažená ustanovení):
[17] Císařské nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní,
vyrovnací a odpůrčí, recipované Československou republikou a platné na jejím
území až do 1. dubna 1931 (dále jen „konkursní řád z roku 1914“):
Vyloučené nároky. § 57
Jako konkursní pohledávky nemohou býti požadovány:
1. úroky z konkursních pohledávek za dobu od prohlášení konkursu, jakož i
náklady, které vzniknou jednotlivým věřitelům účastí na řízení;
2. peněžité tresty pro trestné činy jakéhokoliv druhu;
3. nároky z darování a v konkursu na pozůstalost také nároky z odkazů. Znění § 57 konkursního řádu z roku 1914 je citováno podle díla Voska, J.: Řády
konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Nákladem „Československého Kompasu“ tiskařské a
vydavatelské akc. spol. Praha 1926 (dále jen „Voska, 1926“). [18] Zákon č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací
a odpůrčí (dále jen „konkursní řád z roku 1931“):
Vyloučené nároky. § 59
(1) Jako konkursní pohledávky nemohou býti uplatňovány:
1. úroky z konkursních pohledávek za dobu od prohlášení konkursu, jakož i
útraty, které vzniknou jednotlivým věřitelům z účasti na konkursním řízení;
2. peněžité tresty pro trestné činy jakéhokoliv druhu;
3. nároky z darování a v konkursu pozůstalosti také nároky z odkazů. (2) Nároky na výživné příslušející oprávněnému ze zákona, mohou býti v
konkursu uplatněny za dobu po prohlášení konkursu jen, je-li úpadce zavázán
jako dědic osoby povinné poskytovati výživu. [19] Zákon č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“):
§ 33
(1) Z uspokojení pohledávek jsou vyloučeny
a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů
vzniklých před prohlášením konkursu, jestliže přirostly v době od prohlášení
konkursu;
b/ náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí na konkursním řízení;
c/ nároky věřitelů z darovacích smluv;
d/ mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce, s výjimkou penále za
nezaplacení daní, poplatků, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistného na veřejné zdravotní pojištění
včas a ve správné výši, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před
prohlášením konkursu;
e/ smluvní pokuty, pokud by nárok na ně vznikl až po prohlášení konkursu. [20] Z podaného přehledu zákonných úprav je patrno, že:
1/ Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající se
úroků, úroků z prodlení a poplatku z prodlení, obsažená v § 170 písm. a/ a b/
insolvenčního zákona, je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33 odst. 1 písm. a/ ZKV, v § 59 odst. 1 bodu 1. konkursního řádu z roku 1931 a v § 57 bodu 1. konkursního řádu z roku 1914. 2/ Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající se
pohledávek z darovacích smluv, obsažená v § 170 písm. c/ insolvenčního zákona,
je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33 odst. 1 písm. c/ ZKV, v § 59 odst. 1
bodu 3. konkursního řádu z roku 1931 a v § 57 bodu 3. konkursního řádu z roku
1914. 3/ Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající se
pohledávek ze smluvních pokut je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33 odst. 1
písm. e/ ZKV. 4/ Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající se
nákladů účastníků řízení vzniklých jim účastí v insolvenčním řízení, obsažená v
§ 170 písm. f/ insolvenčního zákona, je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33
odst. 1 písm. b/ ZKV, v § 59 odst. 1 bodu 1. konkursního řádu z roku 1931 a v §
57 bodu 1. konkursního řádu z roku 1914. Pro poměry dané věci je nicméně zjevné, že předmětná pohledávka se k těmto
ustanovením neváže a že spor se vede výlučně o použitelnost pravidla
vyjádřeného v ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního zákona. [21] Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající
se pohledávek z mimosmluvních sankcí postihujících majetek dlužníka, obsažená v
§ 170 písm. d/ insolvenčního zákona, je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33
odst. 1 písm. d/ ZKV a - jak bude dále rozebráno - s úpravou obsaženou v § 59
odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 a v § 57 bodu 2. konkursního řádu
z roku 1914. [22] Jakkoli ustanovení § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 a
ustanovení § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 vylučovala (slovně) z
uspokojení v konkursu pohledávky z titulu „peněžitých trestů pro trestné činy
jakéhokoliv druhu“, dobová literatura dovozovala, že výluka se vztahuje na
peněžité tresty jakéhokoli druhu. Tak v díle Voska, 1926, se k § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 na str.
163 uvádí, že vyloučeny jsou takto
„peněžité tresty uložené soudy i úřady administrativními (finančními) v řízení
trestním, kárném i tresty pořádkové“. V díle Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a
odpůrčí řády. Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha
1931, se k § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 na str. 236-237
uvádí, že: „V konkursu nemohou býti vymáhány (proti konkursní podstatě)
peněžité tresty jakéhokoliv druhu, ať byly uloženy soudy nebo úřady správními
(finančními), v řízení civilním, trestním, trestním důchodkovém, kárném (i
tresty pořádkové)“. Tamtéž (na str. 235) je citováno (jako použitelné při
výkladu § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931) rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 1926, sp. zn. R I 793/26, uveřejněné pod
číslem 6316 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou
uspořádal Dr. F. Vážný (dále jen „Vážný č. 6316“), v němž Nejvyšší soud
uzavřel, že pod ustanovení § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 spadají
nejen tresty soudní, důchodkové a berní, nýbrž i kárné a pořádkové, bez ohledu
na to, kým byly uloženy, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody. V díle Štajgr,
F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 126, se k výkladu
§ 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 uvádí (opět s výslovným
odkazem na rozhodnutí Vážný č. 6316), že z konkursu jsou vyloučeny „peněžité
tresty uložené úpadci ať před nebo po prohlášení konkursu za činy jakéhokoli
druhu, tedy jak tresty soudní, tak policejní, daňové, důchodkové,
disciplinární, pořádkové, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody“. [23] Budiž dále řečeno, že stejně vykládá termín „mimosmluvní sankce
postihující majetek úpadce“ (obsažený tehdy v § 33 odst. 1 písm. d/ ZKV bez
výjimek doplněných s účinností od 1. dubna 1998 až novelou zákona o konkursu a
vyrovnání provedenou zákonem č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) dílo
Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996 (dále jen „Steiner“). Tam se na str. 192 uvádí, že pod uvedený
pojem spadají „nejen tresty soudní, ale i kárné a pořádkové, bez ohledu na to,
kým byly uloženy, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody“. Tamtéž je v uvedených
souvislostech přímo odkazováno na rozhodnutí Vážný č. 6316 (s chybou v čísle
judikátu založenou uvedením posledních dvou čísel v opačném pořadí). V díle
Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, se k výkladu § 33 odst. 1 písm. d/ ZKV (ve výše citovaném znění) na
str. 178 uvádí, že pod pojem mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce
patří peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákona, pokuty ukládané
orgány veřejné správy podle zákona o přestupcích a správní sankce ukládané
příslušnými správními orgány podle zvláštních zákonů. V díle Kotoučová, J.:
Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str.
264, se k témuž ustanovení zákona o konkursu a
vyrovnání uvádí, že mimosmluvní sankcí postihující majetek úpadce může být
např. pořádková pokuta uložená soudem. Za mimosmluvní sankci lze dále považovat
i peněžitý trest uložený soudem podle trestního zákona, pokuty ukládané
státními orgány podle zákona o přestupcích, dále pak správní sankce ukládané
správními orgány například podle zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní
inspekci, v platném znění. [24] V literatuře k insolvenčnímu zákonu se při výkladu § 170 písm. d/
insolvenčního zákona omezuje dílo Zelenka, J. a kolektiv: Insolvenční zákon. Poznámkové vydání s důvodovou zprávou. 1. vydání, Praha, Linde 2007, str. 276,
na konstatování, že předmětné ustanovení vychází z ustanovení § 33 odst. 1 ZKV,
jež v zásadě toliko zpřesňuje. V díle Kozák, J. - Budín, P. - Dadam, A. -
Pachl, L: Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o
úpadkovém řízení. Komentář. Praha. ASPI, a. s., 2008, str. 221, se uvádí, že
tímto ustanovením mají být vyloučeny z úhrady sankce dané právní úpravou u
uvedených povinností. V díle Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 600-608, se pak uvádí, že „v oblasti
mimosmluvních sankcí jako nároků vyloučených z uspokojení v průběhu
insolvenčního řízení i nadále platí, že se jedná zejména o pokuty ukládané
správními úřady, o správní sankce ukládané opět správními orgány podle
zvláštních zákonů a též o peněžité tresty ukládané soudy podle trestního
zákona“. [25] Ve výkladu ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního zákona byla dále soudní
praxe sjednocena prostřednictvím R 44/2013 uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek s právní větou, podle níž:
„V insolvenčním řízení se zásadně neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku
mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty (§ 170 písm. d/
insolvenčního zákona), ani jejich příslušenství, včetně nákladů za nařízení
daňové exekuce (§ 182 a § 183 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu). Přihlášku
takové pohledávky insolvenční soud odmítne podle § 185 insolvenčního zákona“. [26] V R 2134/2010 byla mezi pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním
řízení podle § 170 písm. d/ insolvenčního zákona zařazena pokuta uložená
dlužníku za správní delikty podle § 26 odst. 1 písm. c/ a i/, odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. [27] V takto ustaveném právním rámci lze k dovolatelově pohledávce uvést (ve
vazbě na kategorizaci pohledávek popsaných v R 54/2012), že jde o pohledávku,
která vznikla před rozhodnutím o úpadku a kterou jako věřitel uplatňuje vůči
dlužníku (za předpokladu, že pro ni neplatí výluka plynoucí z § 170 písm. d/
insolvenčního zákona) přihláškou (§ 165 insolvenčního zákona). Podle výše
podaného přehledu pak není žádných pochyb o tom, že pokuta ve výši 1.500 Kč
uložená dlužníku za dopravní přestupek je mimosmluvní sankcí vyloučenou z
uspokojení v insolvenčním řízení podle ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního
zákona.
[28] Otázkou rozhodnou pro výsledek dovolacího řízení je pouze to, zda částka
1.000 Kč představující paušální částku nákladů řízení o přestupcích ve smyslu §
79 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích, jejíž výši vymezuje ustanovení § 1
odst. 1 vyhlášky o paušální částce, je příslušenstvím pokuty (jak uzavřel
odvolací soud), nebo zda má jinou povahu a jakou. [29] Náklady řízení o přestupcích představují zejména nezbytné výdaje
(prozatímně) nesené státem (obcí, jež rozhoduje o přestupku) či stranami
řízení, a to za tím účelem, aby mohlo být řízení řádně vedeno a ukončeno. Jde
např. o hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, tlumočné, znalečné, náklady
na sepsání písemností a jejich doručení, nebo výdaje kanceláře, přičemž
povinnost nahradit státu (obci, jež rozhoduje o přestupku) náklady spojené s
projednáváním přestupku jde ve smyslu § 79 odst. 1 zákona o přestupcích buď k
tíži občana, který byl uznán vinným z přestupku nebo k tíži navrhovatele,
bylo-li řízení o přestupku zahájené na jeho návrh zastaveno podle § 76 odst. 1
písm. a/, b/, c/ nebo j/ zákona o přestupcích. Je také na místě zdůraznit, že o
povinnosti k náhradě nákladů řízení musí přestupkový orgán rozhodnout vždy i v
případě, kdy od uložení sankce upouští, tedy v případě, kdy podle ustanovení §
11 odst. 3 zákona o přestupcích (v rozhodném znění) postačuje k nápravě
pachatele samotné projednání přestupku. Povinnost k náhradě nákladů řízení pak
má i ten občan, jenž byl v přestupkovém řízení uznán vinným a jemuž byla
uložena nikoli pokuta, ale jiná sankce podle § 11 odst. 1 zákona o přestupcích
(v rozhodném znění) [napomenutí (písmeno a/), zákaz činnosti (písmeno c/),
propadnutí věci (písmeno d/)]. [30] Na druhé straně vylučuje zákon o přestupcích možnost uložení náhrady
nákladů řízení o přestupcích v blokovém řízení a v příkazním řízení (§ 79 odst. 2 zákona o přestupcích) a umožňuje rozhodujícímu orgánu zcela nebo zčásti
upustit od uložení povinnosti nahradit náklady řízení o přestupcích z důvodů
zvláštního zřetele hodných (§ 79 odst. 3 zákona o přestupcích). [31] Účel paušální náhrady nákladů řízení o přestupcích tak nesměřuje k
potrestání (a to ani u osoby, které je za spáchaný přestupek uložena pokuta),
ale právě k tomu, aby státu (v režimu § 79 odst. 3 zákona o přestupcích obci,
jejíž orgán rozhodl o přestupku) byla (alespoň zčásti, „paušálem“) nahrazena
majetková újma spočívající ve vynaložení nákladů nezbytných k projednání
přestupku a rozhodnutí o něm. Povaha takového nároku se více než „příslušenství
mimosmluvní sankce“ blíží škodnímu nároku, jejž z působnosti obdobných pravidel
obsažených v konkursních řádech z roku 1914 a 1931 vylučovala prvorepubliková
judikatura (srov. opět rozhodnutí Vážný č. 6316) a z působnosti pravidla
obsaženého v obdobně formulovaném § 33 odst. 1 písm. d/ ZKV literatura (srov. opět Steiner, str. 192).
Má totiž za úkol (byť i jen zčásti, relativně nízce
nastaveným „paušálem“) reparovat majetkovou újmu vzniklou státu (v daných
poměrech obci, jež plní úkoly státu a jejíž orgán o přestupku rozhodoval) coby
náklady nezbytně vynaložené za účelem projednání přestupku a rozhodnutí o něm. V dotčeném ohledu nejde o případ srovnatelný s tím, jenž byl řešen v R 44/2013
ve vazbě na náklady za nařízení exekuce spojené s vymáháním uložené pokuty. [32] Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že pohledávka vzniklá před rozhodnutím o
úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů řízení o přestupcích
ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích, jejíž výši vymezuje
ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky o paušální částce, není mimosmluvní sankcí ve
smyslu ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního zákona (ani „příslušenstvím“
takové mimosmluvní sankce) a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v
insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. [33] Budiž dodáno, že argumentaci obsaženou v odstavcích [20] až [32] použil
Nejvyšší soud (v typově shodné věci) již v usnesení ze dne 30. listopadu 2017,
sen. zn. 29 NSČR 116/2015. [34] Dovolání je tudíž důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil (ve shodě s
ustanovením § 243d písm. b/ o. s. ř., když dosavadní výsledky řízení ukazují,
že je možné o věci rozhodnout) v tom duchu, že přihláška pohledávky věřitele č. 2 se v rozsahu týkajícím se částky 1.000 Kč, představující paušální částku
nákladů řízení o přestupcích, neodmítá. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru
(zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2017
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu