KSBR 28 INS 9643/2017
29 NSČR 181/2018-A-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci
dlužníka Realitní a. s., se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00,
identifikační číslo osoby 25121235, o insolvenčním návrhu věřitele A – Trading,
a. s., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 911/8, PSČ 110 00, identifikační
číslo osoby 48289540, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. KSBR 28 INS 9643/2017, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Janem
Vančurou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Salmovská 1534/11, PSČ 120 00, proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. července 2018, č. j. KSBR 28 INS
9643/2017, 1 VSOL 430/2018-A-93, takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Usnesením ze dne 19. března 2018, č. j. KSBR 28 INS 9643/2017-A-65, ve
znění opravného usnesení ze dne 7. června 2018, č. j. KSBR 28 INS
9643/2017-A-71, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o
insolvenčním návrhu věřitele A – Trading, a. s., za účasti Krajského státního
zastupitelství v Brně, tak, že (mimo jiné):
1/ Zjistil úpadek dlužníka Realitní a. s. (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).
3/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Administraci insolvencí CITY TOWER,
v. o. s. (bod III. výroku).
[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. července
2018, č. j. KSBR 28 INS 9643/2017, 1 VSOL 430/2018-A-93, potvrdil usnesení
insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, jakož i na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
a požaduje, aby Nejvyšší soud v napadených výrocích zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Jako dovolacím soudem neřešenou předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu
jednak otázku pojetí koncernu ve smyslu ustanovení § 79 zákona č. 90/2012 Sb.,
o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále
jen „z. o. k.“], jednak otázku, jak má soud postupovat, byl-li podán návrh na
povolení reorganizace, která není (podle soudů) přípustná.
[5] Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyvozuje dovolatel z
toho, že insolvenční soud byl při rozhodování nesprávně obsazen (ve věci
nerozhodoval zákonný soudce) a z toho, že při posuzování, zda byly splněny
podmínky pro prohlášení konkursu (zejména při řešení námitky nedostatku aktivní
legitimace insolvenčního navrhovatele a při řešení pochybností dovolatele o
existenci pohledávky) nebyly posouzeny veškeré skutečnosti.
[6] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním
znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[7] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a
pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[8] Částí dovolatelem předestřených otázek se Nejvyšší soud zabýval již v
usnesení ze dne 16. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 181/2017 [usnesení je
(stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na
webových stránkách Nejvyššího soudu]. Závěry obsažené v tomto usnesení lze
shrnout následovně:
[9] Otázku pojetí koncernu podle § 79 z. o. k. předestírá dovolatel Nejvyššímu
soudu ve spojení s námitkou, že v jeho věci rozhodoval nezákonný soudce;
jelikož nešlo (dle dovolatele) o věc koncernově propojenou s věcí vedenou u
insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013, neměla být přidělena do
soudního oddělení č. 28. Touto argumentací však dovolatel z obsahového hlediska
vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst.
1 písm. f/ o. s. ř. spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen; srov.
např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo
1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod
číslem 16. Taková „zmatečnostní“ vada však není způsobilým dovolacím důvodem
(srov. § 241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.); k jejímu prověření slouží žaloba
pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo
523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
[10] V rovině posouzení, zda lze s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojit
(rovnou) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (§ 148 odst. 1
insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. září 2018, pro věc rozhodném s
přihlédnutím k době vydání usnesení insolvenčního soudu), pak závěry odvolacího
soudu nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu; srov. – s
přihlédnutím ke změnám, jichž s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené
zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a
zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů]
doznalo ustanovení § 316 insolvenčního zákona – usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2011“).
[11] K závěrům obsaženým v usnesení sen. zn. 29 NSČR 181/2017 se Nejvyšší soud
dále přihlásil (při rozhodování o dovoláních v typově shodných dovolacích
věcech) v řadě dalších usnesení (z poslední doby srov. např. usnesení ze dne
31. července 2018, sen. zn. 29 NSČR 113/2018, a věci tam dále označené).
[12] Rovněž výhrady, které dovolatel uplatňuje proti závěru o osvědčení aktivní
věcné legitimace insolvenčního navrhovatele, nezpochybňují správnost dovoláním
napadeného rozhodnutí. Na bezcennost takové námitky ve vztahu k výroku o
prohlášení konkursu na majetek dlužníka poukázal Nejvyšší soud opět již v
usnesení sen. zn. 29 NSČR 181/2017 a (ve stejném duchu) žádný význam nemá
řešení této otázky ani ve vztahu k té části výroku napadeného usnesení, kterou
odvolací soud potvrdil výrok usnesení insolvenčního soudu o ustanovení
insolvenčního správce.
[13] Ve vztahu k té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil
usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka, lze ohledně
této námitky (její zjevné neopodstatněnosti) odkázat např. na důvody R 96/2011,
v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna
2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010,
sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční
navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o
insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o
odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční
navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez
významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li
osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo
změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně)
nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§ 141 odst. 2
insolvenčního zákona). Dále v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, ze dne 27. června 2013,
sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl
Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013), ze dne
22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto
usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS
1217/2014), a ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
[14] Ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení, jež
otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného usnesení, je napadené rozhodnutí
souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry
obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn.
29 Cdo 2960/2011.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru
(zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. dubna 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu