KSLB 87 INS 11775/2021 29 NSČR 183/2022-P13-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka Melissa Travel s. r. o., se sídlem v Liberci, Revoluční 66/2, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 25409786, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS 11775/2021, o přihlášce pohledávky věřitele č. 13, o dovolání věřitele č. 13 Státního fondu podpory investic, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1896/46, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 70856788, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2022, č. j. KSLB 87 INS 11775/2021, 4 VSPH 727/2022-P13-8, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 12. dubna 2022, č. j. KSLB 87 INS 11775/2021-P13-3, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“): [1] Odmítl přihlášku pohledávky č. P13 věřitele č. 13 (Státního fondu podpory investic) v rozsahu pohledávek ve výši 2.076.156 Kč (bod I. výroku). [2] Určil, že právní mocí usnesení končí v uvedeném rozsahu účast věřitele č. 13 v insolvenčním řízení (vedeném na majetek dlužníka Melissa Travel s. r. o.) [bod II. výroku].
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 185 a § 192 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – poukázal na to, že věřitel č. 13 přihlásil do insolvenčního řízení podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 13. září 2021 pohledávku v celkové výši 1 Kč a v této výši byla pohledávka zjištěna (jako podmíněná) při přezkumném jednání, jež se konalo dne 5. října 2021. Výši pohledávky změnil věřitel č. 13 (tak, že ji zvýšil o částku 2.076.156 Kč) podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 28. února 2022, tedy (až) po přezkoumání pohledávky. V rozsahu tohoto zvýšení tedy k pohledávce nelze přihlížet.
3. K odvolání věřitele č. 13 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. května 2022, č. j. KSLB 87 INS 11775/2021, 4 VSPH 727/2022-P13-8, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 185 insolvenčního zákona a dále z ustanovení § 7a a § 10i zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
5. Jestliže limit sjednaného pojistného plnění pro případ úpadku dlužníka nepostačuje k úhradě veškerých zákonných nároků klientů cestovní kanceláře, pak Státní fond podpory investic vyplatí z garančního fondu (cestovních kanceláří) finanční prostředky, jimiž pokryje rozdíl mezi částkou uhrazenou pojišťovnou a celkovou výší zákonných nároků klientů (spotřebitelů). Zákon č. 159/1999 Sb. se již nezmiňuje o tom, jak má Státní fond pro podporu investic postupovat při odčerpání prostředků z garančního fondu, ani o následném doplnění garančního fondu do původní výše. Odtud lze dovodit, že při doplnění (garančního) fondu nesou následky hospodaření cestovních kanceláří, jež se dostanou do platební neschopnosti, právě solventní cestovní kanceláře.
6. Předmětná pohledávka není pohledávkou, jež se považuje za přihlášenou (ze zákona) ve smyslu § 165 odst. 2, § 367 odst. 1 a § 373 insolvenčního zákona (tedy pohledávkou, pro kterou neplatí přihlašovací lhůta ve smyslu § 136 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona). Je tomu tak proto, že u pohledávky věřitele (P13-2) zákon výslovně nestanovuje, že ji pokládá za přihlášenou. Nejde (též) o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 168 a § 169 insolvenčního zákona) ani o pohledávku, pro kterou platí zvláštní režim přihlašování do insolvenčního řízení (§ 373 insolvenčního zákona). Právní úprava insolvenčního zákona a zákona č. 159/1999 Sb. nepočítá s regresním nárokem věřitele. Povaha či podstata garančního fondu (cestovních kanceláří) představuje účelové sdružení peněžních prostředků ve vlastnictví České republiky, jejichž výplatu zajišťuje věřitel. Garanční fond byl zřízen výlučně za účelem kompenzace nároků zákazníků dotčených úpadkem cestovní kanceláře nad sjednaný limit pojištění pro případ úpadku; „směrnice EU 2015/2302“ [správně jde o směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (dále jen „směrnice“)]. Proto nedává smysl, aby se věřitel zpětně domáhal úhrady poskytnutého plnění po dlužníku v rámci insolvenčního řízení. Samotný (garanční) fond totiž slouží k úplné kompenzaci náhrady nákladů zákazníků dlužníka, jenž se nachází v úpadku a v důsledku platební neschopnosti není schopen plnit své závazky (směrnice). Jde tak o určitou formu „solidárního“ systému výplat nároků klientů pro případ úpadku cestovních kanceláří. Byť se uvedené řešení, kdy jsou z příspěvků fungujících kanceláří hrazeny nároky klientů cestovní kanceláře v úpadku, nemusí jevit spravedlivým, je nutné připomenout, že garanční fond byl vytvořen právě pro případ platební neschopnosti (úpadku) cestovních kanceláří, s tím, že dle zákona č. 159/1999 Sb. musí být uhrazeny veškeré zákonné nároky jejich klientů, aniž by zákon předpokládal jakoukoliv zpětnou náhradu poskytnutého plnění mimo standardní režim přihlašování pohledávek v insolvenčním řízení.
7. V daném případě provedl věřitel č. 13 změnu výše původně přihlášené pohledávky (P13-1) až po přezkumném jednání, na němž byla jeho pohledávka zjištěna co do výše 1 Kč, ačkoliv již v době, kdy běžela lhůta pro přihlašování pohledávek (§ 136 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona), měl vědomost o její přibližné (předpokládané) výši. Proto mu nic nebránilo v tom, aby pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka jako podmíněnou (nikoliv jen ve výši 1 Kč). Výši přezkoumávané pohledávky (byť podmíněné), jež vznikla po zahájení insolvenčního řízení, lze měnit pouze do skončení přezkumného řízení (§ 192 odst. 4 insolvenčního zákona).
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 13 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek: [1] Je Státní fond podpory investic oprávněn domáhat se v případě, že je klientům cestovních kanceláří poskytnuto plnění z garančního fondu podle zákona č. 159/1999 Sb., uspokojení v insolvenčním řízení? [2] Je Státní fond podpory investic, který prostřednictvím pojišťovny poskytne klientům cestovních kanceláří plnění podle § 10i zákona č. 159/1999 Sb., osobou, která za dluh ručí nebo jej jinak zajišťuje ve smyslu § 1937 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a přechází na něj tedy (poskytnutím plnění) část pohledávky klienta cestovní kanceláře, respektive pojišťovny, uplatněné v insolvenčním řízení? [3] Postupují insolvenční soudy správně, jestliže v případě, že klienti cestovních kanceláří vezmou zpět své přihlášky po uspokojení nároků pojišťovnou, která jim poskytla úplnou náhradu jejich nároku vůči dlužníku, vyzvou ke vstupu do (insolvenčního) řízení pouze pojišťovnu a nikoli též Státní fond podpory investic, ačkoli část plnění ve prospěch klientů cestovních kanceláří byla pokryta z garančního fondu? [4] Lze pohledávku, jejíž výše není známa v době přezkumného jednání, neboť závisí na výši nároků, jež budou uplatněny jinými věřiteli insolvenčního dlužníka, zjistit již na onom přezkumném jednání? [5] Kdyby Státní fond podpory investic přihlásil pohledávku v odhadované výši a ta by byla zjištěna na přezkumném jednání konaném před tím, než v souladu se zákonem č. 159/1999 Sb. dojde k uplatnění nároků klientů cestovních kanceláří, a kdyby skutečná výše takto uplatněných nároků následně nedosahovala 50 % přihlášené pohledávky, je Státní fond podpory investic oprávněn zamezit aplikaci § 178 odst. 1 insolvenčního zákona částečným zpětvzetím přihlášené pohledávky, přestože na přezkumném jednání byla zjištěna v odhadované výši?
9. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že přihláška jeho pohledávky se neodmítá.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel u jednotlivých (položených) právních otázek ve prospěch těchto odpovědí: K otázce č. 1
11. Odpověď na otázku č. 1 má podle dovolatele znít tak, že je-li klientům cestovní kanceláře poskytnuto plnění z garančního fondu podle zákona č. 159/1999 Sb., je oprávněn domáhat se uspokojení poskytnuté částky v insolvenčním řízení vedeném na majetek cestovní kanceláře. K otázce č. 2 a 3
12. U otázek č. 2 a 3 argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že poskytne-li prostřednictvím pojišťovny klientům cestovních kanceláří plnění podle § 10i zákona č. 159/1999 Sb., přechází tím na něj uhrazená část pohledávky klienta cestovní kanceláře, respektive pojišťovny, uplatněné v insolvenčním řízení, a insolvenční soudy nepostupují správně, jestliže poté, kdy klienti cestovních kanceláří vezmou zpět své přihlášky po uspokojení nároků pojišťovnou, která jim poskytla úplnou náhradu jejich nároku vůči dlužníku, vyzvou ke vstupu do (insolvenčního) řízení pouze pojišťovnu a nikoli též dovolatele, ačkoli část plnění ve prospěch klientů cestovních kanceláří byla pokryta z garančního fondu. K otázce č. 4 a 5
13. K otázkám č. 4 a 5 dovolatel dovozuje, že je oprávněn přihlásit pohledávku, která mu může vzniknout úhradou z garančního fondu ve prospěch klientů upadlé cestovní kanceláře (insolvenčního dlužníka) do insolvenčního řízení vedeného na majetek cestovní kanceláře jako pohledávku vázanou na (odkládací) podmínku. S přihlédnutím k ustanovení § 178 odst. 1 insolvenčního zákona však dovozuje, že jediným řešením jak předejít uplatnění sankce podle uvedeného ustanovení je odložení přezkumu přihlášené podmíněné pohledávky.
14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
16. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že jeho judikatura je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.
17. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupného i na webových stránkách Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek.
Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč. [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč. Řečené platí tím více, jestliže dovoláním nebylo zpochybněno řešení žádné z otázek, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 48/2022 a sen. zn. 29 ICdo 50/2022).
18. Právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá ve smyslu ustanovení § 192 odst. 4 insolvenčního zákona (v aktuálním znění, pro věc rozhodném) na závěru, že po přezkoumání a zjištění jeho přihlášené pohledávky již věřitel č. 13 (dovolatel) nemůže měnit její výši (požadovat více). Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 191/2016) i jednoznačné dikci § 192 odst. 4 insolvenčního zákona a dovolání mu argumentačně neoponuje.
19. Důvod odpovídat na otázku č. 1 Nejvyšší soud nemá, jelikož jakákoli odpověď nemá vliv na úsudek, že dovolatel nemohl měnit výši pohledávky, kterou do insolvenčního řízení přihlásil (požadovat více) poté, co došlo ke zjištění oné pohledávky. Totéž platí pro odpověď na otázky č. 2 a 3, když v dané věci nebylo rozhodováno o návrhu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona (takový návrh dovolatel nepodal a neargumentoval jím ani v podaném odvolání); srov. v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022, sen. zn. 29 ICdo 7/2020, uveřejněný pod číslem 9/2023 Sb. rozh. obč. (jemuž se napadené rozhodnutí neprotiví).
20. Pro dovolací řízení nemá význam ani řešení otázky č. 4; pro napadené rozhodnutí není určující, zda původně přihlášená pohledávka dovolatele mohla být přezkoumána a zjištěna později než se stalo, nýbrž to, že po zjištění pohledávky již nelze měnit její výši (požadovat více).
21. Otázka č. 5 je pak otázkou veskrze hypotetickou a tudíž nepřípustnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 17/2020). Ostatně, odpověď na dovolatelovy obavy z aplikace § 178 odst. 1 insolvenčního zákona podává přímo text § 180 insolvenčního zákona.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu