USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci
dlužníka UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, PSČ
708 00, identifikační číslo osoby 25872117, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ CREDITEX
HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru 701/3, PSČ 190 00,
identifikační číslo osoby 16193938, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, PSČ 120 00, a 2/ Advokátní
kancelář Čech Hromek Pleskač, s. r. o., se sídlem, v Praze 2, Vinohradská
34/30, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 01814800, zastoupeného Mgr.
Danielem Schmiedem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, PSČ 120
00, o dovolání dlužníka, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Brně, Optátova 874/46, PSČ 637 00, proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2022, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021,
4 VSOL 260/2022-A-259, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 22. prosince 2021, č. j. KSOS 31 INS
4184/2021-A-170, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o
insolvenčním návrhu věřitelů 1/ CREDITEX HOLDING, a. s. (dále jen „první
insolvenční navrhovatel“), a 2/ Advokátní kancelář Čech Hromek Pleskač, s. r.
o. (dále jen „druhý insolvenční navrhovatel“), tak, že (mimo jiné) zjistil
úpadek dlužníka (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II.
výroku) a insolvenčním správcem ustanovil společnost Wildt & Biolek v. o. s.
(bod III. výroku).
2. Insolvenční soud při posuzování důvodnosti insolvenčního návrhu vyšel
zejména z následujících skutečností:
K pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele
[1] První insolvenční navrhovatel návrhem doručeným soudu dne 4. března
2021 (A-1) a doplněným v průběhu dalšího řízení (A-21, A-37, A-38, A-53)
zahájil insolvenční řízení dlužníka. V insolvenčním návrhu uvedl, že má za
dlužníkem splatné a vykonatelné pohledávky v celkové výši 69.818.987,97 Kč. Právní důvod vzniku těchto pohledávek měl spočívat v nároku na vrácení poměrné
části zaplaceného nájemného a v nároku na slevu na nájemném (s příslušenstvím),
a to v obou případech ze smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 12. května 1995 mezi právním předchůdcem dlužníka jako pronajímatelem a právním
předchůdcem prvního insolvenčního navrhovatele jako nájemcem (dále jen „smlouva
o nájmu“). Pohledávky byly přiznány v nalézacím řízení, které proběhlo u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 37/2007. V této věci Krajský soud v
Ostravě rozsudkem ze dne 3. září 2020, č. j. 51 Co 267/2020-1210, změnil
rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2010, č. j. 30 C
37/2007-155, tak, že uložil dlužníku zaplatit prvnímu insolvenčnímu
navrhovateli částku 14.240.639,20 Kč s (blíže specifikovaným) příslušenstvím a
poměrnou část nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. listopadu 2020
a vykonatelným se stal 26. listopadu 2020. [2] Usnesením ze dne 22. června 2021, č. j. 26 Cdo 1655/2021-1504,
Nejvyšší soud v řízení o dovolání dlužníka proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 3. září 2020 odložil vykonatelnost napadeného rozsudku do právní
moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci. [3] Ing. Jaroslav Sůsa, daňový poradce, v potvrzení ze 1. prosince 2021
v souladu s ustanovením § 105 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), potvrdil, že první insolvenční
navrhovatel (jako věřitel) účtuje o pohledávce za dlužníkem v nominální výši
14.240.639,20 Kč ze smlouvy o nájmu. [4] Soudní exekutorka JUDr. Ingrid Švecová sdělila, že v exekuční věci
prvního insolvenčního navrhovatele jako oprávněného a dlužníka jakožto
povinného k vymožení výše uvedené pohledávky ze smlouvy o nájmu (exekuční
řízení bylo vedeno pod sp. zn. 091 EX 11216/20) nebyly vymoženy žádné finanční
prostředky, neboť nebyl zjištěn žádný majetek povinného, ze kterého by mohla
být pohledávka oprávněného uspokojena. K pohledávkám dalších věřitelů
[5] Okresní soud v Ostravě eviduje za dlužníkem dluh na pokutě ve výši
28.684 Kč dle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. října 2017, č. j. 91
E 55/2015-193, které nabylo právní moci dne 22. listopadu 2018, a dluh na
pokutě ve výši 300.000 Kč dle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2017, č. j. 91 E 810/2008-549, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Ostravě ze dne 31. srpna 2017, č. j. 10 Co 266/2017-620, které nabylo právní
moci dne 10. října 2017.
[6] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava II
(dále též jen „finanční úřad“) eviduje za dlužníkem pohledávky v celkové výši
4.109.747,61 Kč, které jsou doloženy vykonatelnými výkazy nedoplatků, a to
výkazem nedoplatků VVN, č. j. 125964/18/3203-00540-805180, ze dne 18. ledna
2018 a výkazem nedoplatků VVN, č. j. 2275966/19/3203-50524-809559, ze dne 2. května 2019. Dle výkazu nedoplatků ze dne 18. ledna 2018 měly nedoplatky
dlužníka na dani z příjmu právnických osob ke dni 17. ledna 2018 činit celkem
(včetně příslušenství) částku 4.898.817,64 Kč. Nedoplatky byly splatné dne 12. června 2009, 1. července 2010 a 1. dubna 2014. Dle výkazu nedoplatků ze dne 2. května 2019 měl činit nedoplatek na dani z příjmu právnických osob celkem
(včetně příslušenství) 54.112 Kč a byl splatný dne 1. dubna 2019. [7] Usnesením ze dne 27. října 2021, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-A-80,
insolvenční soud ustanovil opatrovníkem dlužníka dle § 29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), JUDr. Jaroslava Brože, Mjur (dále též jen „J. B.“), s odůvodněním, že jediná
společnice dlužníka V. N. rozhodnutím jediného společníka při výkonu působnosti
valné hromady ze dne 20. října 2021 odvolala jednatelku společnosti Beatu
Raškovou z funkce s účinností ke dni 21. října 2021; dlužník tak nemá
statutární orgán a není zde osoba, která by za dlužníka mohla v insolvenčním
řízení jednat. [8] Návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 13. prosince 2021 (A-114)
přistoupil do řízení druhý insolvenční navrhovatel. [9] Dlužník (jednající ustanoveným opatrovníkem) v rámci procesní obrany
(A-108, A-118, A-130) namítl, že insolvenční návrh je založen na
nevykonatelných sporných pohledávkách. První insolvenční navrhovatel nemá
aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu, neboť Nejvyšší soud
odložil vykonatelnost jeho pohledávky za dlužníkem. Pohledávky druhého
insolvenčního navrhovatele ve výši 61.710 Kč a ve výši 62.073 Kč uhradila se
souhlasem dlužníka třetí osoba. Další pohledávky, které byly přihlášeny do
insolvenčního řízení, považoval za sporné.
3. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 3 odst.
1 a 2, § 7, § 105 odst. 1 a § 143 odst. 2 věty první insolvenčního zákona –
nejprve v obecné rovině předeslal, že z citovaných ustanovení plyne, že
insolvenční návrh soud zamítne, není-li osvědčena aktivní legitimace
insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu. Jestliže je tato
podmínka splněna, je nezbytné osvědčit existenci splatné pohledávky alespoň
jednoho dalšího věřitele dlužníka a osvědčit neschopnost dlužníka hradit své
splatné závazky.
4. Insolvenční soud se proto nejprve zabýval existencí pohledávky
prvního insolvenčního navrhovatele. Přitom uzavřel, že pohledávku ze smlouvy o
nájmu považuje (s ohledem na pravomocný rozsudek ze dne 3. září 2020 a
potvrzení daňového poradce) za osvědčenou a prvního insolvenčního navrhovatele
za aktivně věcně legitimovaného k podání insolvenčního návrhu.
5. K námitkám dlužníka (s poukazem na ustanovení § 159a odst. 3 o. s.
ř.) zdůraznil, že je vázán pravomocným rozsudkem ze dne 3. září 2020 a
nepřísluší mu existenci pohledávky znovu posuzovat. Na tomto závěru dle
insolvenčního soudu nic nemění ani skutečnost, že dlužník v řízení doložil, že
byla vykonatelnost předmětného rozsudku odložena. Odklad vykonatelnosti
soudního rozhodnutí nemá žádný vliv na jeho právní moc. Potud odkázal na důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 108/2011“).
6. Podle insolvenčního soudu k osvědčení pohledávky prvního
insolvenčního navrhovatele postačí pravomocný rozsudek, jímž byla pohledávka
přiznána. Soud sice vyzval prvního insolvenčního navrhovatele k doložení
potvrzení podle § 105 insolvenčního zákona, které také bylo insolvenčnímu soudu
předloženo, k osvědčení aktivní legitimace prvního insolvenčního navrhovatele
však nebylo s ohledem na výše uvedené zapotřebí. Výhrady, jimiž dlužník
zpochybňoval věrohodnost potvrzení daňového poradce (zejména s ohledem údajný
střet zájmů daňového poradce, absenci příloh a skutečnost, že první insolvenční
navrhovatel neúčtoval o pohledávce „nepřetržitě“), insolvenční soud nepovažoval
za opodstatněné a neprováděl k nim proto ani dokazování dlužníkem navrženými
důkazy.
7. Dále se insolvenční soud zabýval tím, zda je splněna podmínka
mnohosti věřitelů. V tomto směru uzavřel, že byly osvědčeny pohledávky
Okresního soudu v Ostravě z titulu pokut ve výši 300.000 Kč a ve výši 28.684 Kč
a pohledávky finančního úřadu z titulu daně z příjmu právnických osob ve výši
4.898.817,64 Kč a ve výši 54.112 Kč, které jsou splatné a vykonatelné.
8. Insolvenční soud měl konečně za naplněné vyvratitelné právní domněnky
neschopnosti dlužníka plnit své peněžité závazky podle § 3 odst. 2 písm. b/, c/
a d/ insolvenčního zákona; shora označené pohledávky jsou po lhůtě splatnosti
po dobu delší tří měsíců, v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 091 EX
11216/2020 není možné dosáhnout uspokojení pohledávky prvního insolvenčního
navrhovatele vůči dlužníku a dlužník nesplnil povinnost předložit soudu seznamy
uvedené v ustanovení § 104 odst. 1 insolvenčního zákona.
9. Vzhledem k tomu, že dlužník je v úpadku ve formě platební
neschopnosti, insolvenční soud rozhodl podle § 136 odst. 1 insolvenčního zákona
o úpadku dlužníka a současně vyslovil související výroky podle § 136 odst. 2
insolvenčního zákona.
10. Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka a J. B. v záhlaví
označeným usnesením odmítl odvolání J. B. (první výrok) a potvrdil usnesení
insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku (druhý výrok).
11. Odvolací soud odvolání J. B. odmítl s tím, že sice bylo podáno včas,
J. B. však není osobou subjektivně legitimovanou k podání odvolání proti
usnesení insolvenčního soudu (§ 201 o. s. ř., § 218 písm. b/ o. s. ř.). Jeho
funkce soudem ustanoveného opatrovníka dlužníka bez dalšího zanikla jmenováním
O. S. (dále jen „O. S.“) do funkce jednatele, o čemž insolvenční soud
opatrovníka (správně) informoval přípisem ze dne 27. ledna 2022 (formálně
nebylo nutné o ukončení jeho funkce rozhodovat).
12. K odvolání dlužníka odvolací soud přezkoumal závěr insolvenčního
soudu o jeho úpadku ve formě platební neschopnosti, za tímto účelem doplnil
dokazování provedené insolvenčním soudem a dospěl k závěru, že odvolání není
důvodné.
13. Odvolací soud především neměl za opodstatněné výhrady dlužníka proti
postupu insolvenčního soudu při ustanovování opatrovníka dlužníku. K tomu
zdůraznil, že podal-li dlužník 19. listopadu 2021, tedy v době, kdy již měl
jednatele, odvolání proti usnesení o ustanovení opatrovníka, aniž by tuto
zásadní skutečnost soudu sdělil, je třeba jeho jednání hodnotit jako nelogické
a rozporné s principem procesní zodpovědnosti. Insolvenční soud správně jednal
s opatrovníkem dlužníka, když dlužník sdělil, že má jednatele až dne 22.
prosince 2021 v 9:51 hodin, tedy bezprostředně před jednáním u insolvenčního
soudu, u něhož již dokazování nebylo prováděno, neboť bylo odročeno pouze za
účelem vyhlášení rozhodnutí. Návrh na zápis změny zapsaných údajů do obchodního
rejstříku obsahující doložku o uznání podpisu nového jednatele za vlastní byl
doručen rejstříkovému soudu až dne 17. prosince 2021. Podle odvolacího soudu
tyto skutečnosti svědčí o nedostatku zodpovědného postupu v řízení, ne-li o
zneužití procesních práv. Dlužníku nicméně postupem insolvenčního soudu nebyla
odňata možnost jednat před soudem (nebylo porušeno jeho právo na účast a
zastoupení v soudním řízení, když za něj vystupoval opatrovník z řad advokátů).
14. K dalším odvolacím námitkám dlužníka pak odvolací soud učinil
následující závěry. [1] Námitka, že ve věci rozhodla vyloučená soudkyně, není opodstatněná,
když důvody pro vyloučení dlužník spatřuje pouze v jejím procesním postupu (§
14 odst. 4 o. s. ř.). [2] Výhrady, jimiž dlužník zpochybňoval věrohodnost potvrzení daňového
poradce, nemohly obstát již proto, že soud není oprávněn v insolvenčním řízení
posuzovat, zda o pohledávce insolvenční navrhovatel účtuje správně; podstatné
je pouze to, že o pohledávce účtuje. [3] Insolvenční návrh prvního insolvenčního navrhovatele nebyl vadný,
důvod pro jeho odmítnutí podle ustanovení § 128 insolvenčního zákona tak nebyl
dán. Ke dni podání návrhu (4. března 2021) měl první insolvenční navrhovatel
pohledávku za dlužníkem pravomocně přiznanou vykonatelným soudním rozhodnutím,
které doložil. Důvod pro odmítnutí insolvenčního návrhu podle ustanovení § 128a
insolvenčního zákona rovněž dán nebyl. [4] Námitkami dlužníka o spornosti pohledávky prvního insolvenčního
navrhovatele se odvolací soud dále nezabýval z důvodů uvedených v ustanovení §
141 insolvenčního zákona, neboť měl za to, že v řízení byl osvědčen úpadek
dlužníka pohledávkami dalších věřitelů, a to Okresního soudu v Ostravě a
finančního úřadu. Potud měl otázku doložení pohledávky prvního insolvenčního
navrhovatele za nevýznamnou. [5] Za osvědčenou považoval odvolací soud pohledávku Okresního soudu v
Ostravě z titulu pokuty ve výši 300.000 Kč. To, že dlužník tuto pohledávku
neuznává a opakovaně žádal příslušný soud o její „vrácení“, ani tvrzení, že
vykonávací řízení bude zastaveno dle návrhu z roku 2020, existenci pohledávky
nevyvrací. V odvolacím řízení byla usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne
30. listopadu 2020, č. j. 91 E 55/2015-350, které nabylo právní moci dne 14. října 2021, rovněž osvědčena pohledávka Okresního soudu v Ostravě z titulu
pokuty ve výši 80.000 Kč, která vznikla před rozhodnutím o jeho úpadku. Byť se
pohledávky z mimosmluvních sankcí v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170
písm. d/ insolvenčního zákona), jsou způsobilé osvědčit stav úpadku dlužníka,
neboť existují a zákon je pro účely posuzování úpadku nevylučuje. [6] Shodně s insolvenčním soudem měl odvolací soud za osvědčenou (dílčí)
pohledávku finančního úřadu ve výši jistiny 1.267.626,61 Kč s příslušenstvím
(zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.136.122 Kč) na nedoplatku daně z příjmu
právnických osob dle rozhodnutí ze dne 22. dubna 2009, č. j. 73937/09/390912805098. Finanční úřad tuto pohledávku uplatnil jako dílčí
pohledávku č. 3 přihláškou pohledávky č. P11 a doložil výkazem nedoplatků ze
dne 31. ledna 2022. V částce jistiny byla pohledávka splatná 12. června 2009. [7] K námitce dlužníka, že existence pohledávky finančního úřadu není
vyjasněna, protože „má povědomost“ o rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
16. prosince 2019, č. j. 22 Af 80/2017-92, kterým bylo rozhodnuto o zrušení
exekučního příkazu ze dne 3. července 2017, č. j. 2594126/17/3203-00540-805180,
vydaného také k vymožení daňového nedoplatku na dani z příjmu právnických osob
dle rozhodnutí ze dne 22.
dubna 2009, odvolací soud uvedl, že tento rozsudek
byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. září 2020, č. j. 7
Afs 16/2020-19. Existenci této pohledávky nezpochybňuje ani to, že finanční
úřad nečiní úkony směřující k jejímu uspokojení z předmětu zajištění. [8] Na rozdíl od insolvenčního soudu neměl odvolací soud za osvědčenou
pohledávku finančního úřadu na nedoplatku daní ve výši 54.112 Kč (dle
vykonatelného výkazu nedoplatků č. j. 2275966/19-3203-50524-809559), Okresního
soudu v Ostravě na doplatku pokuty uložené dlužníku ve výši 35.000 Kč usnesením
ze dne 5. října 2017, č. j. 91 E 55/2015-193, (v neuhrazené výši 28.684 Kč),
když dlužník dne 21. prosince 2021 předložil soudu doklady o úhradě těchto
pohledávek třetí osobou.
15. Odvolací soud se zřetelem k výše uvedenému uzavřel, že ke dni vydání
napadeného usnesení (22. prosince 2021) měl dlužník více věřitelů (dva), vůči
nimž měl tři peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto
závazky nebyl schopen plnit, neboť dva ze svých závazků neplnil po dobu delší 3
měsíců po lhůtě splatnosti a nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v §
104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil soud (dle § 3 odst. 1 a
odst. 2 písm. b/, d/ insolvenčního zákona). Závěr insolvenčního soudu, že v
řízení byl osvědčen úpadek dlužníka, je tudíž správný.
16. Proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu podal dlužník
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny a mají být
dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
17. Dovolatel formuluje jednotlivé otázky a argumentaci k nim uplatněnou
následovně:
[1] Rozhodnutí soudů nižších stupňů odporují ustanovením § 3 a § 143
insolvenčního zákona, jakož i (označené) judikatuře Nejvyššího soudu k těmto
ustanovením. [2] Soudy nižších stupňů neposoudily správně otázku (ne)schopnosti
dlužníka plnit své závazky. Z dosavadního průběhu insolvenčního řízení a z
jednání přihlášených věřitelů, dlužníka a třetích osob je podle dovolatele
patrné, že není dána jeho platební neschopnost a není tak osvědčen úpadek
dlužníka. [3] K pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele nelze přihlížet,
neboť je sporná a nejistá a neosvědčuje úpadek dlužníka ve formě platební
neschopnosti. [4] Dovolatel nezpochybňuje skutečnost, že insolvenční soud nemůže
přezkoumávat jiné rozhodnutí civilního soudu, na druhou stranu, pokud
insolvenční soud rozhodoval o pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele,
která není vykonatelná, bylo povinností soudu vzít do úvahy veškeré výše
uvedené skutečnosti a posoudit charakter takovéto pohledávky (k tomuto odkazuje
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSČR 42/2013). S ohledem na to, že insolvenční navrhovatel neosvědčil existenci splatné
pohledávky, již tato skutečnost měla vést k zamítnutí insolvenčního návrhu. [5] Dále dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku
významu odložení vykonatelnosti pohledávky. Insolvenčním soudem zmiňované R
108/2011 považuje za ojedinělé, překonané usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 851/2010, a pro projednávanou věc nepoužitelné. [6] Za neřešenou má dovolatel otázku aplikace § 105 insolvenčního zákona
ve vztahu ke způsobu osvědčení pohledávky. Postup insolvenčního soudu, který
dovolatele poučil o možnosti doložit pohledávku ve smyslu § 105 odst. 1
insolvenčního zákona jiným způsobem a nahradit tak dosavadní (ne)doložení
pohledávky, považuje za nesprávný. Způsob hodnocení listiny – potvrzení
daňového poradce považuje za protiprávní. Dlužník popřel správnost potvrzení
daňového poradce a předložil k tomu důkazy (odborné vyjádření, odborné
stanovisko, znalecký posudek), tyto důkazy však insolvenční soud neprovedl. [7] K pohledávce finančního úřadu namítá, že není neschopen tuto
pohledávku splnit, finanční úřad ji však dlouhodobě nevymáhá, byť je zajištěna
zástavním právem. V rámci probíhajícího exekučního řízení se řeší spornost této
pohledávky. Proti pohledávce Okresního soudu v Ostravě pak namítá, že pokuty
byly dovolateli uloženy v exekučních řízeních, přičemž dovolatel se dlouhodobě
snaží o zastavení těchto řízení a žádá o vrácení pokut, které již byly dříve
zaplaceny. K tomuto nově předkládá usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne
21. června 2022, č. j. 91 E 55/2015-488, kterým exekuční soud zastavil výkon
rozhodnutí, což dle dovolatele vede k závěru, že tato pohledávka neexistuje, a
vydání stejného rozhodnutí lze očekávat ve druhém exekučním řízení vedeném pod
sp. zn. 91 E 810/2008. [8] Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvody „zmatečnostního
charakteru“. Namítá, že ustanovení J. B.
opatrovníkem proběhlo nezákonným a
nedůvodným způsobem. Soudy nižších stupňů nedostatečně zkoumaly, zda jsou
splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka. Dále není z jednání soudů nižších
stupňů patrné, do kterého okamžiku soudy jednaly s opatrovníkem a od kterého
okamžiku považovaly funkci opatrovníka za skončenou. Insolvenční soud vůbec
nezkoumal, zda dále trvají důvody pro ustanovení opatrovníka, byť dlužník
opakovaně namítal, že u něj působí osoba ve funkci jednatele. Dovolatel
nesouhlasí ani s tím, že by insolvenční soud neinformoval o tom, že O. S. je
novým jednatelem dlužníka, když uvádí, že insolvenční soud měl i před
rozhodnutím o úpadku k dispozici potřebné důkazy. Dovolatel zaslal
insolvenčnímu soudu písemná vyjádření (písemné vyjádření ze dne 19. listopadu
2021, stanovisko dlužníka k vyjádření prvního insolvenčního navrhovatele ze dne
6. prosince 2021 a k potvrzení daňového poradce, vyjádření dlužníka k
pohledávce finančního úřadu a k potvrzení daňového poradce s přílohami,
procesní stanovisko dlužníka k potvrzení dle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona
a k přistoupení věřitele k insolvenčnímu návrhu, v němž bylo navrženo množství
důkazů – doručené dne 15. prosince 2021), leč insolvenční soud tato podání
setrvale ignoroval, aniž by zkoumal, zda má dlužník statutární orgán. [9] Jednání, která se konala u insolvenčního soudu dne 25. listopadu
2021, 16. prosince 2021 a 22. prosince 2022 (správně dne 22. prosince 2021),
podle dovolatele trpí zmatečnostními vadami, když s dlužníkem nebylo jednáno,
neboť byl u těchto jednání zastoupen opatrovníkem, ač k tomu nebyly dály
důvody. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že neodročil jednání konané dne 21. června 2022, byť se dovolatel řádně omluvil.
18. V doplnění dovolání ze dne 5. září 2022 dovolatel poukázal na
usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2022, č. j. 91 E
810/2008-1088, kterým soud výkon rozhodnutí ve věci pokuty ve výši 300.000 Kč
zastavil z důvodu, že rozhodnutí správního orgánu nebyla dlužníku doručena a
nenabyla tak právní moci. Dovolatel k tomu zdůrazňuje, že byť v době
rozhodování insolvenčního a odvolacího soudu formálně existovala rozhodnutí
přiznávající pohledávky Okresnímu soudu v Ostravě, samotné pohledávky
neexistovaly a nemohly tak osvědčit úpadek dlužníka.
19. První insolvenční navrhovatel ve vyjádření argumentuje ve prospěch
správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů a navrhuje dovolání odmítnout.
20. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
21. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že pro dovolací přezkum jsou
právně bezvýznamné ty dovolací argumenty, jež dovolatel (coby obsahově nové)
uplatnil v řadě podání, jimiž dovolání opakovaně doplňoval. Měnit dovolací
důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného
dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242
odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatele (vyjma doplnění dovolání ze
dne 5. září 2022) tuto časovou podmínku nesplňují. Přihlédnout ke skutečnostem
nastalým po vydání napadeného rozhodnutí (uplatněným dlužníkem v dovolání a
jeho doplněních) pak Nejvyššímu soudu zapovídá ustanovení § 241a odst. 6 o. s.
ř.
22. Dovolání dlužníka Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
jako nepřípustné.
23. Proti prvnímu výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání J. B., je
dovolání (bez dalšího) objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. e/ o.
s. ř.
24. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného
rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě
II. výroku (jímž insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dovolatele) a v
bodě III. výroku (jímž insolvenční soud ustanovil insolvenčního správce),
dovolatel žádnou argumentaci způsobilou samostatně založit přípustnost dovolání
neuplatňuje. K tomu srov. též závěry formulované Nejvyšším soudem např. v
usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod
číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
25. Ve zbývajícím rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku
napadeného usnesení v části, v níž odvolací soud potvrdil usnesení
insolvenčního soudu v bodě I. výroku (jímž insolvenční soud rozhodl o úpadku
dlužníka), dovolatel Nejvyššímu soudu (oproti svému mínění) nepředkládá k
řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
26. Judikatura Nejvyššího soudu je především ustálena v závěrech, podle
kterých zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou
pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o
dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je
skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi
splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v
úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby
odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že
insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou
pohledávku (§ 141 odst. 2 insolvenčního zákona). K tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné
pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019, sen. zn. 29 NSČR 173/2018 (a v něm
shrnutou judikaturu k výkladu § 141 odst. 2 insolvenčního zákona).
27. Výhrady, jimiž dovolatel zpochybňoval existenci pohledávky prvního
insolvenčního navrhovatele, tedy pro posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího
soudu žádný význam mít nemohou.
28. Z ustanovení § 141 odst. 1 insolvenčního zákona také plyne, že
odvolací soud nemůže přihlížet ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly až
po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Novou skutečností, která v intencích
označeného ustanovení není způsobilá ovlivnit správnost rozhodnutí o úpadku, je
v případě, že nastala po vydání rozhodnutí o úpadku, také skutečnost, která
přivodila zánik pohledávky některého z dalších (nebo i všech) věřitelů (splnění
dluhu, započtení, prekluze). K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např.
usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod
číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“).
29. Budiž pro úplnost dodáno, že souladné s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu jsou ostatně i závěry přijaté insolvenčním soudem při
posouzení (ne)spornosti pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele ve vazbě
na skutečnost, že byla odložena vykonatelnost rozhodnutí, jímž byla pohledávka
prvnímu insolvenčnímu navrhovateli soudem přiznána (srov. důvody R 108/2011, z
něhož správně insolvenční soud vycházel).
30. Judikatuře Nejvyššího soudu se nijak neprotiví ani posouzení otázky,
zda dlužník je schopen plnit své peněžité závazky (k tomu srov. opět R 43/2012,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010,
uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel v dovolání argumentačně pomíjí poukaz odvolacího soudu (a před ním i
insolvenčního soudu) na to, že při doložené existenci alespoň dvou věřitelů s
pohledávkami, které dlužník neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti,
spočívá závěr, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, na existenci
vyvratitelných (leč dlužníkem nevyvrácených) domněnek dlužníkovy platební
neschopnosti plynoucích z ustanovení § 3 odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního
zákona.
31. K tomu Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 26. října 2010,
sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněném pod číslem 51/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, že nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení
o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v § 3 odst. 2
insolvenčního zákona, je tím ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního
zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky.
32. Námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím se snaží zpochybnit
existenci pohledávek, jež měl odvolací soud (po provedeném dokazování) za
osvědčené, jsou pak také zčásti polemikou se skutkovými závěry soudů obou
stupňů a s hodnocením jimi provedených důkazů. Takové námitky však dovolatel v
dovolacím řízení k dispozici nemá. Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem
a k nepřípustné polemice se skutkovými závěry soudů nižších stupňů srov. např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo
28/2013, uveřejněného pod číslem 94/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96.
33. Námitkou, že a/ insolvenční soud nepostupoval správně při ustanovení
opatrovníka (J. B.), b/ jednal bez přítomnosti dlužníka, c/ odvolací soud
neodročil jednání, d/ oba soudy nepřihlédly k podáním dovolatele a e/
neprovedly navržené důkazy, dovolatel jednak vystihuje z obsahového hlediska
tzv. zmatečnostní vady podle § 229 odst. 3 o. s. ř. (body a/ až c/), jednak
poukazuje na údajné vady řízení (body d/ a e/). Se zřetelem k ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž
je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované
zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat
dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud
přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění
(zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání)
podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
34. K namítaným zmatečnostním vadám budiž dodáno, že k jejich prověření
slouží žaloba pro zmatečnost (nikoli dovolání). K tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod
číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se
prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013,
sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu
2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu