USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 25872117, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ CREDITEX HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru 701/3, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 16193938, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, PSČ 120 00, a 2/ Advokátní kancelář Čech Hromek Pleskač, s. r. o., se sídlem, v Praze 2, Vinohradská 34/30, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 01814800, zastoupeného Mgr. Danielem Schmiedem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, PSČ 120 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Optátova 874/46, PSČ 637 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2022, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021, 4 VSOL 260/2022-A-259, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 22. prosince 2021, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-A-170, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ CREDITEX HOLDING, a. s. (dále jen „první insolvenční navrhovatel“), a 2/ Advokátní kancelář Čech Hromek Pleskač, s. r. o. (dále jen „druhý insolvenční navrhovatel“), tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku) a insolvenčním správcem ustanovil společnost Wildt & Biolek v. o. s. (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud při posuzování důvodnosti insolvenčního návrhu vyšel zejména z následujících skutečností:
K pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele
[1] První insolvenční navrhovatel návrhem doručeným soudu dne 4. března 2021 (A-1) a doplněným v průběhu dalšího řízení (A-21, A-37, A-38, A-53) zahájil insolvenční řízení dlužníka. V insolvenčním návrhu uvedl, že má za dlužníkem splatné a vykonatelné pohledávky v celkové výši 69.818.987,97 Kč. Právní důvod vzniku těchto pohledávek měl spočívat v nároku na vrácení poměrné části zaplaceného nájemného a v nároku na slevu na nájemném (s příslušenstvím), a to v obou případech ze smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 12.
května 1995 mezi právním předchůdcem dlužníka jako pronajímatelem a právním předchůdcem prvního insolvenčního navrhovatele jako nájemcem (dále jen „smlouva o nájmu“). Pohledávky byly přiznány v nalézacím řízení, které proběhlo u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 37/2007. V této věci Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. září 2020, č. j. 51 Co 267/2020-1210, změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2010, č. j. 30 C 37/2007-155, tak, že uložil dlužníku zaplatit prvnímu insolvenčnímu navrhovateli částku 14.240.639,20 Kč s (blíže specifikovaným) příslušenstvím a poměrnou část nákladů řízení.
Rozsudek nabyl právní moci dne 22. listopadu 2020 a vykonatelným se stal 26. listopadu 2020.
[2] Usnesením ze dne 22. června 2021, č. j. 26 Cdo 1655/2021-1504, Nejvyšší soud v řízení o dovolání dlužníka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. září 2020 odložil vykonatelnost napadeného rozsudku do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
[3] Ing. Jaroslav Sůsa, daňový poradce, v potvrzení ze 1. prosince 2021 v souladu s ustanovením § 105 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), potvrdil, že první insolvenční navrhovatel (jako věřitel) účtuje o pohledávce za dlužníkem v nominální výši 14.240.639,20 Kč ze smlouvy o nájmu.
[4] Soudní exekutorka JUDr. Ingrid Švecová sdělila, že v exekuční věci prvního insolvenčního navrhovatele jako oprávněného a dlužníka jakožto povinného k vymožení výše uvedené pohledávky ze smlouvy o nájmu (exekuční řízení bylo vedeno pod sp. zn. 091 EX 11216/20) nebyly vymoženy žádné finanční prostředky, neboť nebyl zjištěn žádný majetek povinného, ze kterého by mohla být pohledávka oprávněného uspokojena. K pohledávkám dalších věřitelů
[5] Okresní soud v Ostravě eviduje za dlužníkem dluh na pokutě ve výši 28.684 Kč dle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. října 2017, č. j. 91 E 55/2015-193, které nabylo právní moci dne 22. listopadu 2018, a dluh na pokutě ve výši 300.000 Kč dle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2017, č. j. 91 E 810/2008-549, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2017, č. j. 10 Co 266/2017-620, které nabylo právní moci dne 10. října 2017.
[6] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava II (dále též jen „finanční úřad“) eviduje za dlužníkem pohledávky v celkové výši 4.109.747,61 Kč, které jsou doloženy vykonatelnými výkazy nedoplatků, a to výkazem nedoplatků VVN, č. j. 125964/18/3203-00540-805180, ze dne 18. ledna 2018 a výkazem nedoplatků VVN, č. j. 2275966/19/3203-50524-809559, ze dne 2. května 2019. Dle výkazu nedoplatků ze dne 18. ledna 2018 měly nedoplatky dlužníka na dani z příjmu právnických osob ke dni 17. ledna 2018 činit celkem
(včetně příslušenství) částku 4.898.817,64 Kč. Nedoplatky byly splatné dne 12. června 2009, 1. července 2010 a 1. dubna 2014. Dle výkazu nedoplatků ze dne 2. května 2019 měl činit nedoplatek na dani z příjmu právnických osob celkem (včetně příslušenství) 54.112 Kč a byl splatný dne 1. dubna 2019.
[7] Usnesením ze dne 27. října 2021, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-A-80, insolvenční soud ustanovil opatrovníkem dlužníka dle § 29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), JUDr. Jaroslava Brože, Mjur (dále též jen „J. B.“), s odůvodněním, že jediná společnice dlužníka V. N. rozhodnutím jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady ze dne 20. října 2021 odvolala jednatelku společnosti Beatu Raškovou z funkce s účinností ke dni 21. října 2021; dlužník tak nemá statutární orgán a není zde osoba, která by za dlužníka mohla v insolvenčním řízení jednat.
[8] Návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 13. prosince 2021 (A-114) přistoupil do řízení druhý insolvenční navrhovatel.
[9] Dlužník (jednající ustanoveným opatrovníkem) v rámci procesní obrany (A-108, A-118, A-130) namítl, že insolvenční návrh je založen na nevykonatelných sporných pohledávkách. První insolvenční navrhovatel nemá aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu, neboť Nejvyšší soud odložil vykonatelnost jeho pohledávky za dlužníkem. Pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele ve výši 61.710 Kč a ve výši 62.073 Kč uhradila se souhlasem dlužníka třetí osoba. Další pohledávky, které byly přihlášeny do insolvenčního řízení, považoval za sporné.
3. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 7, § 105 odst. 1 a § 143 odst. 2 věty první insolvenčního zákona – nejprve v obecné rovině předeslal, že z citovaných ustanovení plyne, že insolvenční návrh soud zamítne, není-li osvědčena aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu. Jestliže je tato podmínka splněna, je nezbytné osvědčit existenci splatné pohledávky alespoň jednoho dalšího věřitele dlužníka a osvědčit neschopnost dlužníka hradit své splatné závazky.
4. Insolvenční soud se proto nejprve zabýval existencí pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele. Přitom uzavřel, že pohledávku ze smlouvy o nájmu považuje (s ohledem na pravomocný rozsudek ze dne 3. září 2020 a potvrzení daňového poradce) za osvědčenou a prvního insolvenčního navrhovatele za aktivně věcně legitimovaného k podání insolvenčního návrhu.
5. K námitkám dlužníka (s poukazem na ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř.) zdůraznil, že je vázán pravomocným rozsudkem ze dne 3. září 2020 a nepřísluší mu existenci pohledávky znovu posuzovat. Na tomto závěru dle insolvenčního soudu nic nemění ani skutečnost, že dlužník v řízení doložil, že byla vykonatelnost předmětného rozsudku odložena. Odklad vykonatelnosti soudního rozhodnutí nemá žádný vliv na jeho právní moc. Potud odkázal na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 108/2011“).
6. Podle insolvenčního soudu k osvědčení pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele postačí pravomocný rozsudek, jímž byla pohledávka přiznána. Soud sice vyzval prvního insolvenčního navrhovatele k doložení potvrzení podle § 105 insolvenčního zákona, které také bylo insolvenčnímu soudu předloženo, k osvědčení aktivní legitimace prvního insolvenčního navrhovatele však nebylo s ohledem na výše uvedené zapotřebí. Výhrady, jimiž dlužník zpochybňoval věrohodnost potvrzení daňového poradce (zejména s ohledem údajný střet zájmů daňového poradce, absenci příloh a skutečnost, že první insolvenční navrhovatel neúčtoval o pohledávce „nepřetržitě“), insolvenční soud nepovažoval za opodstatněné a neprováděl k nim proto ani dokazování dlužníkem navrženými důkazy.
7. Dále se insolvenční soud zabýval tím, zda je splněna podmínka mnohosti věřitelů. V tomto směru uzavřel, že byly osvědčeny pohledávky Okresního soudu v Ostravě z titulu pokut ve výši 300.000 Kč a ve výši 28.684 Kč a pohledávky finančního úřadu z titulu daně z příjmu právnických osob ve výši 4.898.817,64 Kč a ve výši 54.112 Kč, které jsou splatné a vykonatelné.
8. Insolvenční soud měl konečně za naplněné vyvratitelné právní domněnky neschopnosti dlužníka plnit své peněžité závazky podle § 3 odst. 2 písm. b/, c/ a d/ insolvenčního zákona; shora označené pohledávky jsou po lhůtě splatnosti po dobu delší tří měsíců, v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 091 EX 11216/2020 není možné dosáhnout uspokojení pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele vůči dlužníku a dlužník nesplnil povinnost předložit soudu seznamy uvedené v ustanovení § 104 odst. 1 insolvenčního zákona.
9. Vzhledem k tomu, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, insolvenční soud rozhodl podle § 136 odst. 1 insolvenčního zákona o úpadku dlužníka a současně vyslovil související výroky podle § 136 odst. 2 insolvenčního zákona.
10. Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka a J. B. v záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání J. B. (první výrok) a potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku (druhý výrok).
11. Odvolací soud odvolání J. B. odmítl s tím, že sice bylo podáno včas, J. B. však není osobou subjektivně legitimovanou k podání odvolání proti usnesení insolvenčního soudu (§ 201 o. s. ř., § 218 písm. b/ o. s. ř.). Jeho funkce soudem ustanoveného opatrovníka dlužníka bez dalšího zanikla jmenováním O. S. (dále jen „O. S.“) do funkce jednatele, o čemž insolvenční soud opatrovníka (správně) informoval přípisem ze dne 27. ledna 2022 (formálně nebylo nutné o ukončení jeho funkce rozhodovat).
12. K odvolání dlužníka odvolací soud přezkoumal závěr insolvenčního soudu o jeho úpadku ve formě platební neschopnosti, za tímto účelem doplnil dokazování provedené insolvenčním soudem a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
13. Odvolací soud především neměl za opodstatněné výhrady dlužníka proti postupu insolvenčního soudu při ustanovování opatrovníka dlužníku. K tomu zdůraznil, že podal-li dlužník 19. listopadu 2021, tedy v době, kdy již měl jednatele, odvolání proti usnesení o ustanovení opatrovníka, aniž by tuto zásadní skutečnost soudu sdělil, je třeba jeho jednání hodnotit jako nelogické a rozporné s principem procesní zodpovědnosti. Insolvenční soud správně jednal s opatrovníkem dlužníka, když dlužník sdělil, že má jednatele až dne 22. prosince 2021 v 9:51 hodin, tedy bezprostředně před jednáním u insolvenčního soudu, u něhož již dokazování nebylo prováděno, neboť bylo odročeno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí. Návrh na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku obsahující doložku o uznání podpisu nového jednatele za vlastní byl doručen rejstříkovému soudu až dne 17. prosince 2021. Podle odvolacího soudu tyto skutečnosti svědčí o nedostatku zodpovědného postupu v řízení, ne-li o zneužití procesních práv. Dlužníku nicméně postupem insolvenčního soudu nebyla odňata možnost jednat před soudem (nebylo porušeno jeho právo na účast a zastoupení v soudním řízení, když za něj vystupoval opatrovník z řad advokátů).
14. K dalším odvolacím námitkám dlužníka pak odvolací soud učinil následující závěry.
[1] Námitka, že ve věci rozhodla vyloučená soudkyně, není opodstatněná, když důvody pro vyloučení dlužník spatřuje pouze v jejím procesním postupu (§ 14 odst. 4 o. s. ř.).
[2] Výhrady, jimiž dlužník zpochybňoval věrohodnost potvrzení daňového poradce, nemohly obstát již proto, že soud není oprávněn v insolvenčním řízení posuzovat, zda o pohledávce insolvenční navrhovatel účtuje správně; podstatné je pouze to, že o pohledávce účtuje.
[3] Insolvenční návrh prvního insolvenčního navrhovatele nebyl vadný, důvod pro jeho odmítnutí podle ustanovení § 128 insolvenčního zákona tak nebyl dán. Ke dni podání návrhu (4. března 2021) měl první insolvenční navrhovatel pohledávku za dlužníkem pravomocně přiznanou vykonatelným soudním rozhodnutím, které doložil. Důvod pro odmítnutí insolvenčního návrhu podle ustanovení § 128a insolvenčního zákona rovněž dán nebyl.
[4] Námitkami dlužníka o spornosti pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele se odvolací soud dále nezabýval z důvodů uvedených v ustanovení § 141 insolvenčního zákona, neboť měl za to, že v řízení byl osvědčen úpadek dlužníka pohledávkami dalších věřitelů, a to Okresního soudu v Ostravě a finančního úřadu. Potud měl otázku doložení pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele za nevýznamnou.
[5] Za osvědčenou považoval odvolací soud pohledávku Okresního soudu v Ostravě z titulu pokuty ve výši 300.000 Kč. To, že dlužník tuto pohledávku neuznává a opakovaně žádal příslušný soud o její „vrácení“, ani tvrzení, že vykonávací řízení bude zastaveno dle návrhu z roku 2020, existenci pohledávky nevyvrací. V odvolacím řízení byla usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2020, č. j. 91 E 55/2015-350, které nabylo právní moci dne 14. října 2021, rovněž osvědčena pohledávka Okresního soudu v Ostravě z titulu pokuty ve výši 80.000 Kč, která vznikla před rozhodnutím o jeho úpadku. Byť se pohledávky z mimosmluvních sankcí v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170 písm. d/ insolvenčního zákona), jsou způsobilé osvědčit stav úpadku dlužníka, neboť existují a zákon je pro účely posuzování úpadku nevylučuje.
[6] Shodně s insolvenčním soudem měl odvolací soud za osvědčenou (dílčí) pohledávku finančního úřadu ve výši jistiny 1.267.626,61 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.136.122 Kč) na nedoplatku daně z příjmu právnických osob dle rozhodnutí ze dne 22. dubna 2009, č. j. 73937/09/390912805098. Finanční úřad tuto pohledávku uplatnil jako dílčí pohledávku č. 3 přihláškou pohledávky č. P11 a doložil výkazem nedoplatků ze dne 31. ledna 2022. V částce jistiny byla pohledávka splatná 12. června 2009.
[7] K námitce dlužníka, že existence pohledávky finančního úřadu není vyjasněna, protože „má povědomost“ o rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2019, č. j. 22 Af 80/2017-92, kterým bylo rozhodnuto o zrušení exekučního příkazu ze dne 3. července 2017, č. j. 2594126/17/3203-00540-805180, vydaného také k vymožení daňového nedoplatku na dani z příjmu právnických osob dle rozhodnutí ze dne 22.
dubna 2009, odvolací soud uvedl, že tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. září 2020, č. j. 7 Afs 16/2020-19. Existenci této pohledávky nezpochybňuje ani to, že finanční úřad nečiní úkony směřující k jejímu uspokojení z předmětu zajištění.
[8] Na rozdíl od insolvenčního soudu neměl odvolací soud za osvědčenou pohledávku finančního úřadu na nedoplatku daní ve výši 54.112 Kč (dle vykonatelného výkazu nedoplatků č. j. 2275966/19-3203-50524-809559), Okresního soudu v Ostravě na doplatku pokuty uložené dlužníku ve výši 35.000 Kč usnesením ze dne 5. října 2017, č. j. 91 E 55/2015-193, (v neuhrazené výši 28.684 Kč), když dlužník dne 21. prosince 2021 předložil soudu doklady o úhradě těchto pohledávek třetí osobou.
15. Odvolací soud se zřetelem k výše uvedenému uzavřel, že ke dni vydání napadeného usnesení (22. prosince 2021) měl dlužník více věřitelů (dva), vůči nimž měl tři peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky nebyl schopen plnit, neboť dva ze svých závazků neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil soud (dle § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/, d/ insolvenčního zákona). Závěr insolvenčního soudu, že v řízení byl osvědčen úpadek dlužníka, je tudíž správný.
16. Proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu podal dlužník
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny a mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
17. Dovolatel formuluje jednotlivé otázky a argumentaci k nim uplatněnou následovně:
[1] Rozhodnutí soudů nižších stupňů odporují ustanovením § 3 a § 143 insolvenčního zákona, jakož i (označené) judikatuře Nejvyššího soudu k těmto ustanovením.
[2] Soudy nižších stupňů neposoudily správně otázku (ne)schopnosti dlužníka plnit své závazky. Z dosavadního průběhu insolvenčního řízení a z jednání přihlášených věřitelů, dlužníka a třetích osob je podle dovolatele patrné, že není dána jeho platební neschopnost a není tak osvědčen úpadek dlužníka.
[3] K pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele nelze přihlížet, neboť je sporná a nejistá a neosvědčuje úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti.
[4] Dovolatel nezpochybňuje skutečnost, že insolvenční soud nemůže přezkoumávat jiné rozhodnutí civilního soudu, na druhou stranu, pokud insolvenční soud rozhodoval o pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele, která není vykonatelná, bylo povinností soudu vzít do úvahy veškeré výše uvedené skutečnosti a posoudit charakter takovéto pohledávky (k tomuto odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSČR 42/2013). S ohledem na to, že insolvenční navrhovatel neosvědčil existenci splatné pohledávky, již tato skutečnost měla vést k zamítnutí insolvenčního návrhu.
[5] Dále dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku významu odložení vykonatelnosti pohledávky. Insolvenčním soudem zmiňované R
108/2011 považuje za ojedinělé, překonané usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 851/2010, a pro projednávanou věc nepoužitelné.
[6] Za neřešenou má dovolatel otázku aplikace § 105 insolvenčního zákona ve vztahu ke způsobu osvědčení pohledávky. Postup insolvenčního soudu, který dovolatele poučil o možnosti doložit pohledávku ve smyslu § 105 odst. 1 insolvenčního zákona jiným způsobem a nahradit tak dosavadní (ne)doložení pohledávky, považuje za nesprávný. Způsob hodnocení listiny – potvrzení daňového poradce považuje za protiprávní. Dlužník popřel správnost potvrzení daňového poradce a předložil k tomu důkazy (odborné vyjádření, odborné stanovisko, znalecký posudek), tyto důkazy však insolvenční soud neprovedl.
[7] K pohledávce finančního úřadu namítá, že není neschopen tuto pohledávku splnit, finanční úřad ji však dlouhodobě nevymáhá, byť je zajištěna zástavním právem. V rámci probíhajícího exekučního řízení se řeší spornost této pohledávky. Proti pohledávce Okresního soudu v Ostravě pak namítá, že pokuty byly dovolateli uloženy v exekučních řízeních, přičemž dovolatel se dlouhodobě snaží o zastavení těchto řízení a žádá o vrácení pokut, které již byly dříve zaplaceny. K tomuto nově předkládá usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne
21. června 2022, č. j. 91 E 55/2015-488, kterým exekuční soud zastavil výkon rozhodnutí, což dle dovolatele vede k závěru, že tato pohledávka neexistuje, a vydání stejného rozhodnutí lze očekávat ve druhém exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 91 E 810/2008. [8] Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvody „zmatečnostního charakteru“. Namítá, že ustanovení J. B.
opatrovníkem proběhlo nezákonným a nedůvodným způsobem. Soudy nižších stupňů nedostatečně zkoumaly, zda jsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka. Dále není z jednání soudů nižších stupňů patrné, do kterého okamžiku soudy jednaly s opatrovníkem a od kterého okamžiku považovaly funkci opatrovníka za skončenou. Insolvenční soud vůbec nezkoumal, zda dále trvají důvody pro ustanovení opatrovníka, byť dlužník opakovaně namítal, že u něj působí osoba ve funkci jednatele. Dovolatel nesouhlasí ani s tím, že by insolvenční soud neinformoval o tom, že O.
S. je novým jednatelem dlužníka, když uvádí, že insolvenční soud měl i před rozhodnutím o úpadku k dispozici potřebné důkazy. Dovolatel zaslal insolvenčnímu soudu písemná vyjádření (písemné vyjádření ze dne 19. listopadu 2021, stanovisko dlužníka k vyjádření prvního insolvenčního navrhovatele ze dne 6. prosince 2021 a k potvrzení daňového poradce, vyjádření dlužníka k pohledávce finančního úřadu a k potvrzení daňového poradce s přílohami, procesní stanovisko dlužníka k potvrzení dle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona a k přistoupení věřitele k insolvenčnímu návrhu, v němž bylo navrženo množství důkazů – doručené dne 15.
prosince 2021), leč insolvenční soud tato podání setrvale ignoroval, aniž by zkoumal, zda má dlužník statutární orgán.
[9] Jednání, která se konala u insolvenčního soudu dne 25. listopadu 2021, 16. prosince 2021 a 22. prosince 2022 (správně dne 22. prosince 2021), podle dovolatele trpí zmatečnostními vadami, když s dlužníkem nebylo jednáno, neboť byl u těchto jednání zastoupen opatrovníkem, ač k tomu nebyly dály důvody. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že neodročil jednání konané dne 21. června 2022, byť se dovolatel řádně omluvil.
18. V doplnění dovolání ze dne 5. září 2022 dovolatel poukázal na usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2022, č. j. 91 E 810/2008-1088, kterým soud výkon rozhodnutí ve věci pokuty ve výši 300.000 Kč zastavil z důvodu, že rozhodnutí správního orgánu nebyla dlužníku doručena a nenabyla tak právní moci. Dovolatel k tomu zdůrazňuje, že byť v době rozhodování insolvenčního a odvolacího soudu formálně existovala rozhodnutí přiznávající pohledávky Okresnímu soudu v Ostravě, samotné pohledávky neexistovaly a nemohly tak osvědčit úpadek dlužníka.
19. První insolvenční navrhovatel ve vyjádření argumentuje ve prospěch správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů a navrhuje dovolání odmítnout.
20. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
21. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že pro dovolací přezkum jsou právně bezvýznamné ty dovolací argumenty, jež dovolatel (coby obsahově nové) uplatnil v řadě podání, jimiž dovolání opakovaně doplňoval. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatele (vyjma doplnění dovolání ze dne 5. září 2022) tuto časovou podmínku nesplňují. Přihlédnout ke skutečnostem nastalým po vydání napadeného rozhodnutí (uplatněným dlužníkem v dovolání a jeho doplněních) pak Nejvyššímu soudu zapovídá ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř.
22. Dovolání dlužníka Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
23. Proti prvnímu výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání J. B., je dovolání (bez dalšího) objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
24. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku (jímž insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dovolatele) a v bodě III. výroku (jímž insolvenční soud ustanovil insolvenčního správce), dovolatel žádnou argumentaci způsobilou samostatně založit přípustnost dovolání neuplatňuje. K tomu srov. též závěry formulované Nejvyšším soudem např. v usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
25. Ve zbývajícím rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného usnesení v části, v níž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku (jímž insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka), dovolatel Nejvyššímu soudu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
26. Judikatura Nejvyššího soudu je především ustálena v závěrech, podle kterých zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§ 141 odst. 2 insolvenčního zákona). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019, sen. zn. 29 NSČR 173/2018 (a v něm shrnutou judikaturu k výkladu § 141 odst. 2 insolvenčního zákona).
27. Výhrady, jimiž dovolatel zpochybňoval existenci pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele, tedy pro posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu žádný význam mít nemohou.
28. Z ustanovení § 141 odst. 1 insolvenčního zákona také plyne, že odvolací soud nemůže přihlížet ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Novou skutečností, která v intencích označeného ustanovení není způsobilá ovlivnit správnost rozhodnutí o úpadku, je v případě, že nastala po vydání rozhodnutí o úpadku, také skutečnost, která přivodila zánik pohledávky některého z dalších (nebo i všech) věřitelů (splnění dluhu, započtení, prekluze). K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“).
29. Budiž pro úplnost dodáno, že souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu jsou ostatně i závěry přijaté insolvenčním soudem při posouzení (ne)spornosti pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele ve vazbě na skutečnost, že byla odložena vykonatelnost rozhodnutí, jímž byla pohledávka prvnímu insolvenčnímu navrhovateli soudem přiznána (srov. důvody R 108/2011, z něhož správně insolvenční soud vycházel).
30. Judikatuře Nejvyššího soudu se nijak neprotiví ani posouzení otázky, zda dlužník je schopen plnit své peněžité závazky (k tomu srov. opět R 43/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel v dovolání argumentačně pomíjí poukaz odvolacího soudu (a před ním i insolvenčního soudu) na to, že při doložené existenci alespoň dvou věřitelů s pohledávkami, které dlužník neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, spočívá závěr, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, na existenci vyvratitelných (leč dlužníkem nevyvrácených) domněnek dlužníkovy platební neschopnosti plynoucích z ustanovení § 3 odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona.
31. K tomu Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněném pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky.
32. Námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím se snaží zpochybnit existenci pohledávek, jež měl odvolací soud (po provedeném dokazování) za osvědčené, jsou pak také zčásti polemikou se skutkovými závěry soudů obou stupňů a s hodnocením jimi provedených důkazů. Takové námitky však dovolatel v dovolacím řízení k dispozici nemá. Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem a k nepřípustné polemice se skutkovými závěry soudů nižších stupňů srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 28/2013, uveřejněného pod číslem 94/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96.
33. Námitkou, že a/ insolvenční soud nepostupoval správně při ustanovení opatrovníka (J. B.), b/ jednal bez přítomnosti dlužníka, c/ odvolací soud neodročil jednání, d/ oba soudy nepřihlédly k podáním dovolatele a e/ neprovedly navržené důkazy, dovolatel jednak vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vady podle § 229 odst. 3 o. s. ř. (body a/ až c/), jednak poukazuje na údajné vady řízení (body d/ a e/). Se zřetelem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
34. K namítaným zmatečnostním vadám budiž dodáno, že k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (nikoli dovolání). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu