KSCB 28 INS 11208/2014
29 NSČR 205/2016-A-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci
dlužníka K & K Trading s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční
133/1, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 28133137, vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 11208/2014, o insolvenčním
návrhu věřitele KOH-I-NOOR HARDTMUTH a. s., se sídlem v Českých Budějovicích,
F. A. Gerstnera 21/3, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26055996,
zastoupeného Mgr. Ing. Veronikou Žánovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 25. dubna 2016, č. j. KSCB 28 INS 11208/2014, 4 VSPH
305/2016-A-64, takto:
Dovolání se zamítá.
[1] Usnesením ze dne 8. ledna 2016, č. j. KSCB 28 INS 11208/2014-A-50, rozhodl
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) o
insolvenčním návrhu věřitele (KOH-I-NOOR HARDTMUTH a. s.) tak, že (mimo jiné):
1/ Zjistil úpadek dlužníka (K & K Trading s. r. o.) [bod I. výroku]. 2/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Gestore v. o. s. (bod II. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3. § 103 a § 104 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z bodu
13 preambule a článku 3 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května
2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení o úpadkovém řízení“ nebo
„nařízení“), jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního
věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004 – dospěl
k následujícím závěrům:
[3] Insolvenční navrhovatel doložil pohledávky za dlužníkem v celkové výši
3.887.745,09 Kč, jež se staly splatnými v době od 2. července 2013 do 7. března
2014, a dlužník je v úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, když má
více věřitelů, vůči nimž má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě
splatnosti a současně není schopen tyto závazky hradit, když dle § 3 odst. 2
písm. b/ a d/ insolvenčního zákona je zřejmé, že některé z těchto závazků
neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a současně nesplnil povinnost
předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu
uložil insolvenční soud. [4] K námitce dlužníka, že místem jeho hlavních zájmů (COMI) je Rakousko,
dospěl insolvenční soud po vyhodnocení skutkových podkladů, jež k této otázce
shromáždil, k závěru, že místo hlavních zájmů dlužníka (COMI) je místem odkud
dlužník obvykle spravuje své zájmy, které je známé třetím osobám, zejména
věřitelům dlužníka (respektive podstatné části těchto věřitelů dle výše jejich
pohledávek). Kritériem pro takové určení je jednak test řídících pravomocí,
určování obchodní politiky a zajišťováno financování, to, kde probíhají jednání
se strategickými obchodními partnery, kde je spravována personální politika
dlužníka, vedeno jeho účetnictví a kde se uskutečňuje správa jeho informačních
systémů. [5] To, že podnikání dlužníka jako celku bylo již ukončeno (jak na území České
republiky, tak na území Rakouska) a dlužník nemá žádné zaměstnance a žádný
majetek, nasvědčuje tomu, že místo hlavních zájmů dlužníka může být v současné
době definováno toliko na území České republiky. Okolnost, že dlužník měl jen
jednoho věřitele – dodavatele na území České republiky a více odběratelů mimo
území České republiky (takže mimo území České republiky bylo vystaveno více
účetních dokladů) nedokládá soustředění hlavních zájmů dlužníka mimo území
České republiky. [6] Dlužník rovněž neprokázal (ve smyslu bodu 13 preambule nařízení), že by
řídil správu svých zájmů z Rakouska. V současné době je jediný jednatel
dlužníka občanem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
Prokurista dlužníka je občanem Rakouské spolkové republiky, má však současně
povolení k trvalému pobytu na území České republiky, kde dle vyjádření
insolvenčního navrhovatele probíhala i veškerá obchodní jednání. Smlouvy s
insolvenčním navrhovatelem jako výlučným dodavatelem dlužníka byly vždy
uzavírány na území České republiky (v Českých Budějovicích). Skutečnost, že
smlouvy s odběrateli dlužníka na území Rakouska byly uzavírány v sídle
dlužníkovy provozovny v Linci, rovněž nemá za následek přenesení místa hlavních
zájmů dlužníka (COMI) podle sídla dlužníka do sídla této provozovny. [7] Insolvenční soud je tudíž příslušný k zahájení insolvenčního řízení vůči
dlužníku jako řízení hlavního. [8] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. dubna 2016, č. j. KSCB 28 INS 11208/2014, 4 VSPH 305/2016-A-64, potvrdil usnesení
insolvenčního soudu v bodě I. výroku. [9] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3, § 136 odst. 1, § 141, § 426
odst. 2 a § 427 insolvenčního zákona, z bodu 13 preambule nařízení, z článku 2
písm. h/ a z článku 3 nařízení – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a
po doplnění dokazování k následujícím závěrům:
[10] K nedůvodnosti námitky nedostatku aktivní legitimace insolvenčního
navrhovatele v důsledku zániku pohledávky započtením odkazuje odvolací soud v
plném rozsahu na správné závěry insolvenčního soudu v napadeném rozhodnutí, s
nimiž se ztotožňuje. [11] Úpadek dlužníka projevující se jeho platební neschopností, má odvolací
soud za osvědčený zjištěními učiněnými insolvenčním soudem, tedy ze splatných
pohledávek insolvenčního navrhovatele a věřitele KLIMASERVIS CB spol. s r. o. (dále jen „věřitel K“), jakož i ze splatných a vykonatelných pohledávek
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VZP ČR“), Vojenské
zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VojZP ČR“), Zdravotní
pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky (dále jen „ZPMV ČR“), a České
republiky – České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), vůči kterým
neplní dlužník své závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, čímž je
dána domněnka jeho platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 písm. b/
insolvenčního zákona. Vzhledem ke zjištěním učiněným odvolacím soudem z
insolvenčního spisu ohledně majetku dlužníka a z vyjádření dlužníka při jednání
odvolacího soudu, je rovněž zjevné, že dlužník je i v úpadku ve formě
předlužení. [12] Ohledně odvolacích námitek dlužníka k nedostatku pravomoci (mezinárodní
příslušnosti) českých soudů k zahájení insolvenčního řízení pak z bodu 13
preambule nařízení, z článku 2 písm. h/ a z článku 3 nařízení vyplývá, že v
jednom okamžiku může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny
dlužníkovy hlavní zájmy; proto pouze soudy jednoho z členských států Evropské
unie (s výjimkou Dánska) jsou v té době příslušné zahájit hlavní úpadkové
řízení ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení. Soudy jiného členského státu než
toho, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, mohou zahájit
územní úpadkové řízení za podmínek stanovených v článku 3 odst.
4 nařízení
pouze za předpokladu, že na jejich území má dlužník provozovnu definovanou v
článku 2 písm. h/ nařízení. [13] Ve věci Interedil [jde o rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne
20. října 2011, ve věci Interedil, Srl, v likvidaci, C?396/09, Sbírka
rozhodnutí, s. I-09915] Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen „SDEU“)
uzavřel, že:
„Pojem ,místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy? dlužníka, uvedený v článku 3
odst. 1 nařízení musí být vykládán s odkazem na unijní právo. Pro určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužící společnosti, musí
být článek 3 odst. 1 druhá věta nařízení vykládán takto:
– při určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužící společnosti, je
třeba upřednostnit místo ústřední správy této společnosti, jak může být
zjištěno pomocí objektivních a pro třetí osoby zjistitelných skutečností. V
případě, že se řídící a kontrolní orgány společnosti nacházejí v místě jejího
sídla a rozhodnutí o správě této společnosti jsou přijímána, způsobem
zjistitelným pro třetí osoby, na tomto místě, nemůže být domněnka stanovená v
tomto ustanovení vyvrácena. Pokud se místo ústřední správy společnosti
nenachází v jejím sídle, může být existence aktiv společnosti a smluv na jejich
finanční využití v jiném členském státě než ve státě sídla této společnosti
považována za skutečnosti dostačující k vyvrácení této domněnky pouze za
podmínky, že celkové posouzení všech relevantních skutečností připustí třetími
osobami ověřitelné zjištění, že se skutečné místo, kde je soustředěno řízení a
kontrola uvedené společnosti, jakož i správa jejích zájmů nacházejí v jiném
členském státě;
– v případě přemístění sídla dlužící společnosti před podáním návrhu na
zahájení úpadkového řízení se vychází z domněnky, že se místo, kde jsou
soustředěny hlavní zájmy této společnosti, nachází v jejím novém sídle. Pojem ,provozovna? ve smyslu článku 3 odst. 2 téhož nařízení musí být vykládán
v tom smyslu, že vyžaduje existenci struktury obsahující minimální míru
organizace a určitou stabilitu s cílem výkonu hospodářské činnosti. Pouhá
existence jednotlivých majetkových hodnot nebo bankovních účtů v zásadě této
definici neodpovídá.“
[14] Ve věci Eurofood [jde o rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. května 2006, ve věci Eurofood IFSC Ltd., C-341/04, Sbírka rozhodnutí, I-03813],
uvedl SDEU následující:
„Pojem místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, je specifickým pojmem
nařízení. Má tedy samostatný význam a je třeba jej vykládat jednotně a
nezávisle na vnitrostátních právních předpisech. Dosah tohoto pojmu osvětluje třináctý bod odůvodnění nařízení, který uvádí, že ,
[m]ísto, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého
dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami?. Z této definice vyplývá, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, musí být
určeno podle kritérií, která jsou objektivní a současně zjistitelná třetími
osobami.
Tato objektivita a možnosti zjištění třetími osobami jsou nezbytné k
zajištění právní jistoty a předvídatelnosti ohledně určení soudu příslušného k
zahájení hlavního úpadkového řízení. Tato právní jistota a předvídatelnost jsou
významné tím spíš, že z určení příslušného soudu plyne podle článku 4 odst. 1
nařízení rozhodné právo. Z toho vyplývá, že k určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy
společnosti, která je dlužníkem, může být vyvratitelná domněnka stanovená
zákonodárcem Společenství ve prospěch sídla této společnosti vyvrácena pouze
tehdy, jestliže skutečnosti, jež jsou objektivní a zjistitelné třetími osobami,
umožní prokázat existenci skutečné situace odlišné od té, kterou má odrážet
umístění do místa předmětného sídla. Tak by tomu mohlo být zejména v případě společnosti typu ,poštovní schránky?,
která nevykonává žádnou činnost na území členského státu, kde se nachází její
sídlo. Vykonává-li naopak společnost svou činnost na území členského státu, kde se
nachází její sídlo, pouhá skutečnost, že mateřská společnost se sídlem v jiném
členském státě může kontrolovat nebo kontroluje její rozhodnutí v hospodářské
oblasti, nestačí k vyvrácení domněnky stanovené nařízením.“
[15] Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že ke dni zahájení
insolvenčního řízení se COMI dlužníka nacházelo v České republice, v místě
rejstříkového sídla dlužníka. [16] Ve výpisu z obchodního rejstříku dlužníka ani ve výpisu z jeho
živnostenského rejstříku nebyla uvedena ani jedna dlužníkova zahraniční
provozovna. Naopak v obou výpisech z veřejných rejstříků ohledně dlužníkových
provozoven v Rakousku a v Německu bylo uvedeno jeho sídlo v České republice. Sídlo dlužníka v České republice tedy bylo zjistitelné i pro zahraniční osoby
(věřitele), jež se o něm mohly dozvědět z výpisů z veřejných rejstříků jeho
provozoven. [17] V Českých Budějovicích podepisoval dlužník smlouvy s insolvenčním
navrhovatelem, s věřiteli ESSOX s. r. o. (dále jen „věřitel E“) a Konica
Minolta Business Solutions Czech, spol. s r. o. (dále jen „věřitel KM“) nebo s
prodejcem automobilů. Na adrese svého sídla v Českých Budějovicích zřídil
dlužník konsignační sklad; zboží, jež prodával v Rakousku a v Německu, tedy
dlužník přebíral od insolvenčního navrhovatele v Českých Budějovicích, kde je
též skladoval v konsignačním skladu. V Českých Budějovicích si dlužník též
nechal instalovat věřitelem O2 Czech Republic a. s. (dále jen „věřitel O“)
telefonní přípojku a měl zde umístěn stroj pronajatý od věřitele KM. Zásilky do
ciziny posílal dlužník z České republiky (z Českých Budějovic) prostřednictvím
tuzemského věřitele UNITED PARCEL SERVICE CZECH REPUBLIC, s. r. o. (dále jen
„ věřitel U“). Existenci hlavní kanceláře dlužníka na území České republiky pak
potvrzovaly i insolvenčním navrhovatelem vystavené certifikáty. [18] Většina dlužníkových věřitelů rovněž pochází z České republiky
(insolvenční navrhovatel, věřitel K, věřitel KM, VZP ČR, VojZP ČR, ČSSZ, ZPMV
ČR, věřitel E, věřitel O, věřitel U.
[19] Dlužníkovo tvrzení, že v České republice nikdy neobchodoval, a že obchodní
operace prováděl v Rakousku a (v podstatně menším rozsahu) v Německu,
neodpovídá zjištěným skutečnostem a je přinejmenším nepřesné v tom smyslu, že
platí toliko pro obchodování ve smyslu prodeje zboží; neplatí však pro obchody
spočívající v nákupu zboží (od insolvenčního navrhovatele), který s ohledem na
způsob dlužníkova podnikání logicky musel předcházet prodeji a bez nějž by
prodej zboží na trzích v Rakousku či v Německu ani nebyl realizovatelný. [20] V řízení bylo prokázáno, že dlužník obchodoval v České republice, kde
výhradně nakupoval zboží (výrobky insolvenčního navrhovatele), jež následně
prodával v Rakousku a v Německu. Veškerý dlužníkův prodej v Rakousku, v
Německu, případně na jiných trzích, byl tedy podmíněn předchozím nákupem zboží,
k němuž docházelo výlučně v České republice, na jejímž území byl také umístěn
konsignační sklad, z nějž dlužník toto zboží dále distribuoval. [21] Jak konečně uváděl sám dlužník, jeho činnost spočívala v prodeji a
propagaci výrobků insolvenčního navrhovatele na rakouském (jakož i na německém
a indickém) trhu. Jeho činnost v zahraničí (ať již v Rakousku, v Německu nebo v
Indii) tak byla bytostně spjata s dodávkami zboží insolvenčního navrhovatele, k
nimž docházelo v České republice. [22] Jinak řečeno, celá ekonomická činnost dlužníka spočívala v tom, že od
insolvenčního navrhovatele v České republice (a to v Českých Budějovicích)
nakupoval jeho výrobky, které skladoval v konsignačním skladu v Českých
Budějovicích a poté je odtud vyvážel, a to zejména do Rakouska, dále též do
Německa, kde je prodával svým odběratelům. Esenciální podmínkou tvorby zisku
dlužníka z prodeje výrobků insolvenčního navrhovatele, tedy bylo jejich získání
(nákup), k němuž docházelo výlučně na území České republiky (v Českých
Budějovicích, v nichž se rovněž nachází dlužníkovo rejstříkové sídlo). Bez
prvotního nákupu výrobků insolvenčního navrhovatele v České republice by
dlužník v Rakousku ani jinde nemohl dosahovat jakéhokoli obratu, respektive
zisku. Z tohoto pohledu je zjevné, že místem hlavních ekonomických zájmů
dlužníka byly České Budějovice. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že
insolvenční navrhovatel vystavoval dodací listy a faktury za dodané zboží přímo
dlužníkovým provozovnám v Rakousku a v Německu, ani počet věřitelů dlužníkovy
rakouské provozovny. [23] K odvolací argumentaci dlužníka odvolací soud dodává, že výše nájemného a
provozních nákladů dlužníka v jeho provozovnách může být z pohledu zjišťování
COMI významným ukazatelem zejména tehdy, má-li dlužník ve více státech v
podstatě rovnocenné (samostatné) provozovny, ve smyslu jejich autonomní
činnosti, tzn. provozovny schopné samostatného ekonomického života. To však
nebyl dlužníkův případ, neboť dlužníkovy provozovny v Rakousku i v Německu byly
zcela závislé na dodávkách výrobků insolvenčního navrhovatele z konsignačního
skladu v České republice.
Obsahově tedy nešlo o samostatné provozovny, v tom
smyslu, že by byly schopny samostatného ekonomického života, jelikož nemohly
ekonomicky obstát bez dodávek výrobků insolvenčního navrhovatele z České
republiky. Stejně tak není rozhodné ani právní postavení dlužníkovy provozovny
v Rakousku, jako samostatné provozovny s přiděleným daňovým identifikačním
číslem, neboť činnost této provozovny byla zcela závislá na dodávkách zboží
insolvenčního navrhovatele z konsignačního skladu v České republice. [24] Z výše uvedeného zároveň vyplývá nedůvodnost dlužníkova návrhu na
zastavení insolvenčního řízení podle § 427 insolvenčního zákona, jelikož v
řízení nevyšlo najevo, že by ke dni jeho zahájení bylo dlužníkovo COMI v
některém jiném státě Evropské Unie (s výjimkou Dánska). Naopak bylo jednoznačně
prokázáno, že se dlužníkovo COMI nacházelo v České republice. [25] Závěr insolvenčního soudu ohledně pravomoci a mezinárodní příslušnosti v
projednávaném insolvenčním řízení je tedy správný. [26] Nadto odvolací soud dodává, že nelze ani přehlédnout tu významnou
skutečnost, že v průběhu insolvenčního řízení došlo k úplnému ukončení
dlužníkovy činnosti v jeho provozovnách v Rakousku i Německu a k jejich
uzavření a výmazu z obchodního rejstříku, jakož i k ukončení jeho činnosti v
České republice. Aktuálně tedy již dlužník neprovozuje žádnou provozovnu. Za
tohoto stavu je dle odvolacího soudu zcela v souladu s nařízením o úpadkovém
řízení závěr, že pozbyl-li dlužníka své mezinárodní působnosti (uzavřel-li
zahraniční provozovny) a přestal-li zároveň vykonávat jakoukoli ekonomickou
činnost, lze příslušnost k vedení insolvenčního řízení nadále posuzovat toliko
podle jeho rejstříkového sídla, jež se v projednávaném případě nachází na území
České republiky (v obvodu insolvenčního soudu).
[27] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právních otázek, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, namítaje, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §
241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a řízení zastavil. Dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu k řešení
následující právní otázky:
1/ „Otázku“, že nelze dojít k právnímu závěru, že v daném případě lze aplikovat
již jen předpisy národního původu (národní právo) bez zohlednění nařízení. Tato
otázka souvisí (dle dovolatele) s výkladem a právním posouzením toho, jaké jsou
podmínky aplikace nařízení, s čímž souvisí právní otázka, zda účinky nařízení
na konkrétní věc mohou zaniknout v průběhu insolvenčního řízení, respektive,
zda účinky nařízení na konkrétní věc mohou být suspendovány mezi podáním návrhu
na zahájení insolvenčního řízení (tedy mezi zahájením insolvenčního řízení) a
rozhodnutím o úpadku? S řešením této otázky mají dle dovolatele souviset další
podotázky, a to:
1.1. Lze existenci COMl v určitém státě dovodit ze skutečnosti, že nebylo
zjištěno v žádném jiném z členských států? 1.2. Je možné při posuzování COMI z hlediska článku 3 odst. 1 nařízení
upřednostňovat formální zápisy ve veřejných rejstřících nad jinými objektivními
faktickými skutečnostmi, na jejichž základě mohou třetí osoby usuzovat na COMI
dlužníka, tedy je možné vycházet ze zápisů ve veřejných rejstřících v
případech, kdy jsou k dispozici jiné objektivní skutečnosti rozhodné pro určení
COMI? 1.3. Vypovídají místa uzavření smluv (o poskytnutí úvěrů, nájmu tiskárny,
prodeji automobilu), existence smluv (o telefonní přípojce a přepravě zásilek)
a umístění konsignačního skladu o COMI dlužníka v některém členském státě v
souladu s článkem 3 odst. 1 nařízení? 1.4. Jaký vliv má národnost věřitelů (ve smyslu unijního hodnocení a aplikace
obvyklého bydliště) na posouzení COMI jako právní podmínky pro zjištění
mezinárodni příslušnosti dle článku 3 odst. 1 nařízení? 1.5. Lze posouzení COMI a tedy i místa, kde dlužník fakticky realizuje svou
ekonomickou činnost z hlediska článku 3 odst. 1 nařízení založit jen na místě
nákupu zboží nebo místě jeho prodeje (případně umístění na trh), nebo je třeba
přihlížet k faktickému stavu výkonu ekonomické činnosti? 1.6. Lze místa vystavení dodacích listů a faktur považovat za faktor určující
místo výskytu COMI dlužníka? 2/ Je nutné při posuzování mezinárodní příslušnosti podle článku 3 nařízení
nejprve zjišťovat, zda se na území státu, ve kterém je podán návrh na zahájení
insolvenčního řízení, nachází provozovna, jako základní předpoklad toho, aby
jakékoli řízení mohlo být vůbec zahájeno?
Pokud ano, lze při absenci takové
provozovny pokračovat v řízení a posuzovat COMI v tomto státě, nebo je
existence provozovny podle článku 2 písm. h/ nařízení podmínkou pro existenci
COMI a je tak pozitivní právní kvalifikace provozovny prejudiciální podmínkou
pro zjišťování a zjištění COMI na území téhož státu a vedení insolvenčního
řízení ve smyslu nařízení? I s řešením této otázky mají dle dovolatele souviset
navazující podotázky, a to:
1/ Je nutné při posuzování mezinárodní příslušnosti v souladu s článkem 3
nařízení nejdříve zjišťovat, zda se na území státu ve kterém je podán návrh na
zahájení insolvenčního řízení, nachází provozovna? 2/ Pokud ano, lze při absenci takové provozovny pokračovat v řízení a posuzovat
COMI nebo je soud povinen (ve smyslu § 427 insolvenčního zákona) řízení
zastavit? [28] Dovolatel napadenému rozhodnutí především vytýká nepřezkoumatelnost
[odkazuje v daných souvislostech na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března
2015, sp. zn. 23 Cdo 4968/2014 (usnesení je – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu], neboť z něj nemá za seznatelné, ke kterému ze závěrů, jež teoreticky
mohou sloužit k založení mezinárodní příslušnosti českých soudů, se odvolací
soud přiklonil. K tomu dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud:
- nejprve došel k závěru, že ke dni zahájení insolvenčního řízení se COMI
dlužníka nacházelo v České republice, a to v místě jeho rejstříkového sídla,
- následně formuloval závěr, že dlužník pozbyl své mezinárodní působnosti
(uzavřel zahraniční provozovny) a zároveň přestal vykonávat jakoukoli
ekonomickou činnost a v důsledku toho lze příslušnost k vedení insolvenčního
řízení nadále posuzovat toliko podle jeho rejstříkového sídla; posuzoval tedy
otázku mezinárodní působnosti nikoli k okamžiku zahájení insolvenčního řízeni
nýbrž k okamžiku svého rozhodování, a to zřejmě výhradně na základě národních
předpisů, aniž by se v této souvislosti zabýval otázkou COMI,
- a konečně uzavřel, že v řízení nevyšlo najevo, že by ke dni zahájení
insolvenčního řízení bylo dlužníkovo COMI v některém jiném členském státě;
takto nakonec posuzoval COMI jako institut speciálně práva EU (upravený
nařízením), jehož výklad je nutno provádět výlučně eurokonformním a takto
unikátním způsobem právě podle nařízení. To přirozeně vylučuje předchozí závěr,
z něhož vyplývá, že odvolací soud posuzoval příslušnost podle předpisů
tuzemského (národního) původu. K tomu dovolatel dodává, že mezinárodní příslušnost je nutné založit na
pozitivně zjištěné existenci COMI v daném státě, nikoli na jeho absenci v
jiných členských státech. [29] K položeným otázkám pak dovolatel argumentuje následovně:
[30] K otázce ad 1/ (působnost nařízení). Tuto otázku má dovolatel za neřešenou dovolacím soudem, k čemuž uvádí, že
právní posouzení věci odvolacímu soudem co do závěru, že na základě jim
zjištěných skutečností, které nastaly až v průběhu insolvenčního řízení, se již
neaplikuje nařízení, jelikož u dlužníka došlo k zániku jeho mezinárodní
působnosti, není správné. Potud dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že:
1/ Je dána území působnost nařízení jak ve smyslu vazby na členské státy, které
jsou nařízením vázány (Česká republika, Rakouská republika, Spolková republika
Německo), tak ve smyslu přeshraničního prvku (např. neuhrazené závazky dlužníka
vůči zahraničním věřitelům).
2/ Je dána osobní (personální/subjektivní) působnost nařízení, což je úsudek
shodný s rozhodnutími obou soudů.
3/ Je dána věcná působnost nařízení (jde o insolvenční řízení, jež spadá do
působnosti nařízení), což je úsudek shodný s rozhodnutími obou soudů.
4/ Je dána časová působnost nařízení, což odvolací soud nezpochybnil; způsobil
však jistý zmatek názorem o zániku působnosti v průběhu řízení.
Odvolacímu soudu dovolatel v mezích argumentace k osobní působnosti nařízení
rovněž vytýká, že (též) uzavřel, že je v souladu s nařízením posuzovat COMI
(byť jde o unikátní institut upravený v souvislosti s insolvenčním řízením jen
nařízením), zásadně jen podle formálního zápisu sídla dlužníka, aniž věnoval
kvalifikaci pojmu „sídlo“, byť v daném kontextu jde rovněž o pojem práva
Evropské Unie. Dovolatel nezpochybňuje možný význam sídla pro určení COMI jako
„výlučně náhradního“ hraničního určovatele ve smyslu článku 3 odst. 1 věty
druhé nařízení, v této části dovolání však výklad této problematiky provádí
výlučně ve vztahu k posuzování použitelnosti a osobní působnosti nařízení.
Odvolací soud pak kritizuje za to, že tento autonomní pojem unijního práva
posuzoval podle národních předpisů, k čemuž akcentuje, že registrované sídlo
(což je jediné hledisko použité odvolacím soudem pro dovození mezinárodní
příslušnosti při ukončení činnosti dlužníka) je nepodstatné.
[31] Následně dovolatel obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že mezinárodní
přeshraniční prvek nemůže zaniknout v průběhu řízení (zde zánikem zahraničních
provozoven a ukončením ekonomické činnosti dlužníka).
[32] K otázce ad 2/ [K posuzování mezinárodní příslušnosti dle článku 3
nařízení (ke zkoumání COMI)].
Dovolatel tvrdí, že podmínkou COMI je i existence provozovny, kdežto provozovna
nemusí znamenat, že se v místě provozovny musí nacházet i COMI. I kdyby tomu
tak ale nebylo, je COMI pojmem práva Evropské Unie (nařízení) a je předmětem
výlučně eurokonformního výkladu, stejně jako výraz „sídlo“ použitý v článku 3
odst. 1 nařízení ve smyslu nadnárodního (sekundárního) hraničního určovatele
pro zjištění mezinárodní příslušnosti pro vedení hlavního řízení a pro potřeby
určení COMI tak nelze vycházet z čistě fokálních hledisek (z pojmu sídla jako
sídla statutárního, jak učinil odvolací soud). Dovolatel dále tvrdí, že
předmětnou právní otázku odvolací soud neposoudil (ač tak měl učinit), přičemž
jde o otázku neřešenou dovolacím soudem ani na úrovni soudních orgánů Evropské
Unie. Primárně jde o otázku „výkladu aplikace“ práva Evropské Unie (zejména
nařízení).
[33] Dovolatel nezpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, ale jejich
hodnocení pro potřeby právního posouzení a právní závěry, které odvolací soud
přijal na základě skutkových zjištění.
[34] Provozovna je podmínkou pro existenci COMI a existence COMI je
předpokladem mezinárodní příslušnosti pro vedení hlavního řízení I když na
jejím základě nelze založit COMI, je provozovna též předpokladem pro vedení
sekundárního řízení. Existence provozovny je tedy nezbytná pro vedení
jakéhokoli řízení v režimu nařízení a bez COMI je nutno zastavit jakékoli
řízení v režimu nařízení. K tomu dovolatel dále uvádí, že pro posouzení COMI
nelze vycházet jen z článku 3 odst. 1 nařízení, ale též z bodu 13 preambule
nařízení, s tím, že při použití tam uvedeného pojmu „zájmy“ je cílem nařízení
zahrnout i obecně ekonomické činnosti, přičemž tamtéž uváděný výraz „hlavní“
slouží jako kriterium pro případy, kdy tyto zájmy zahrnují aktivity různých
typů, které jsou provozovány z různých center. S přihlédnutím k definici
provozovny v článku 2 písm. h/ nařízení pak lze na základě porovnání kriterií
nutných pro existenci COMI a provozovny dojít k závěru, že jak pro COMI tak pro
provozovnu platí, že na daném území musí existovat ekonomická (hospodářská)
činnost, že musí být dána jejich zjistitelnost třetími osobami, že tato činnost
musí mít materiální základ a že musí mít dostatečnou míru organizace. Dovolatel
připouští, že článek 2 písm. h/ nařízení u provozovny výslovně neuvádí
požadavek zjistitelnosti třetími osobami, z judikatury SDEU ve věci Interedil
(Interedil, odstavec [63]) však podle něj vyplývá, že existence provozovny musí
být podobně jako určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, posuzována na
základě objektivních a třetími osobami zjistitelných skutečností, aby byla
zajištěna právní jistota a předvídatelnost stran určení příslušných soudů.
Rozdíl plyne jen z toho, že pro provozovnu postačuje minimální míra organizace
v podobě lidských a materiálních zdrojů a určitá stabilita, zatímco pro
zjištění COMI je potřeba, aby zde byla navíc přítomna i činnost hlavní. Na
tomto základě dovolatel shrnuje, že předpokladem COMI je automaticky i
provozovna (COMI je kvalifikovanou provozovnou).
[35] Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu nepřijal
žádný závěr o (ne)existenci provozovny ve smyslu článku 2 písm. h/ nařízení
(vyjádřil se jen tak, že v době vydání napadeného usnesení dlužník již nemá
žádnou provozovnu). K tomu dovolatel tvrdí, že v České republice neexistuje a v
minulosti neexistovala ani provozovna podle článku 2 písm. h/ nařízení, což
vylučuje jak vedení hlavního tak vedení vedlejšího řízení. V rámci srovnání s
judikaturou jiných členských států coby jednoho z prostředků eurokonformního
výkladu odkazuje dovolatel jako na často citovaný na rozsudek ze dne 7. února
2003, [2003] EWHC (Ch.) 128 ve věci Brac rent-A-Car International Inc., s tím,
že z něj vyplývá, že sídlo společnosti (po formální stránce) se musí zohlednit
až jako poslední faktor, a že je potřeba nejdříve zohlednit fakticitu případu.
Stejně se k tomu vyjadřovala judikatura SDEU ve věci Interedil, která se
odklání od předchozí judikatury ve věci Eurofood (Eurofood, odstavec [33]) a
určuje, že sídlo není hlavním faktorem a použití této vyvratitelné domněnky je
možné jen ve výjimečných případech (Interedil, odstavce [48] a [59]). V této
souvislosti dovolatel znovu připomíná, že ani sídlo ve smyslu článku 3 odst. 1
nařízení nemusí být sídlem tak, jak ho chápe tuzemská doktrína ve smyslu
principu inkorporačního.
[36] Jak bylo správně konstatováno v judikatuře SDEU ve věci Burgo [jde o
rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 4. září 2014, ve věci Burgo
Group SpA, C?327/13], je nesporné, že definice uvedená v čl. 2 písm. h/
nařízení neobsahuje žádný odkaz na místo statutárního sídla společnosti, která
je dlužníkem, nebo právní formu, kterou má dotčené provozní místo. Není proto
zásadě vyloučeno, že provozovna může mít pro účely tohoto ustanovení právní
subjektivitu a může se nacházet v členském státě, ve kterém má tato společnost
uvedené sídlo, a to pod podmínkou, že splňuje kritéria stanovená v tomto
ustanovení (Burgo, odstavec [32]). Totéž musí platit a contrario – provozovna
nemusí mít právní subjektivitu a může se vyskytovat i v jiném státě, než je
stát sídla dlužníka.
[37] Stejně jak v případě COMI je nutné existenci provozovny nutné posuzovat
individuálně základě objektivních kritérií. SDEU tedy ve věci Burgo správně
dochází k závěru, že provozovna se může nacházet i v místě, kde má dlužník
sídlo a soud tedy nemá posuzovat prioritně COMI podle formální presumpce sídla.
To potvrzuje i Interedil (stanovisko generální advokátky J. Kokott k rozsudku
Interedil – dále jen „stanovisko GA, Interedil“, odstavec [68]), v němž se
konstatuje, že:
„(…) je třeba se v rámci požadovaného celkového posouzení spíše vždy tázat,
jaké činnosti, objektivně rozeznatelné třetími osobami, společnost vykonává v
místě svého sídla.“
[38] Rozborem skutkových zjištění (v odstavcích [96] až [100] dovolání) pak
dovolatel dospívá k závěru, že na území České republiky nebyly přítomny
ekonomické (hospodářské) zájmy dlužníka a odvolací soud pochybil, jestliže
dovodil existenci COMI přes absenci provozovny. K tomu dovolatel rovněž
zdůrazňuje, že v jeho sídle v České republice se nenacházel žádný majetek
společnosti, takže není splněn předpoklad udržování místa podnikání v České
republice, ani předpoklad výkonu hospodářské činnosti za pomoci materiálních
zdrojů; existence konsignačního skladu o tom ničeho nevypovídá (vypovídá pouze
o tom, že zboží z něj bylo exportováno do zahraničí, kde dlužník nakonec
podnikání realizoval.
[39] K podotázkám k otázce ad 1/ (působnost nařízení).
Dovolatel namítá, že podotázky k otázce ad/ 1 zodpověděl odvolací soud
nesprávně, přičemž jde o otázky dovolacím soudem neřešené. Primárně jde o
otázky „výkladu aplikace“ práva Evropské Unie (zejména nařízení).
[40] K podotázce 1.1. (K posuzování, zda COMI je na území jiného členského
státu Evropské Unie.)
Potud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že autoritativně odpovídá na
otázku: „Kde je COMI?“ (je v České republice a nevyšlo najevo, že by ke dni
zahájení řízením bylo v jiném státě), ačkoliv si může klást pouze otázku: „Je
na mém území COMI?“. Rozhodování o tom, je-li COMI v České republice, nezávisí
na tom, zda a jak rozhodl soud jiného státu (jak dovodil insolvenční soud
poukazem na to, že k závěru o soustředění hlavních zájmů dlužníka na území
Rakouska nedospěl ani rakouský insolvenční soud, který zahájil pouze územní
úpadkové řízení ohledně provozovny dlužníka). Odvolací soud tento závěr přímo
neformuloval, přesto ale dospěl k závěru, že ke dni zahájení řízen by se COMI
nenacházelo v jiném státě; to ale nestačí k závěru, že COMI se nachází na
území České republiky.
[41] K podotázce 1.2. (K posuzování COMI podle zápisů ve veřejných rejstřících.)
Výpisy z veřejných rejstříků jsou formálním kritériem určujícím jen formální
zápis sídla případně provozoven, tudíž z nich nelze činit závěr o tom, zda a
odkud dlužník řídí své ekonomické (hospodářské) zájmy dle nařízení (o tom, kde
je dáno COMI) a dovolacího soudu pochybil, jestliže tak činil. Potud dovolatel
opět odkazuje na závěry ve věci Brac rent-A-Car International Inc. a cituje i
další rozhodnutí národních soudů, z nichž vyzdvihuje tyto:
- skutečnost, že společnost má COMI v místě sídla, „není nijak zvlášť silná,
- sídlo je pouze jedním z více faktorů, které je třeba posuzovat v rámci celého
dokazování, aby bylo možno dojít k určení COMI,
- pro rozhodnutí týkající se určeni COMI dlužníka je potřeba provést
vybalancované kvalitativní hodnocení,
- předpoklad („sídla“) je rozhodující jen zřídka.
[42] Dovolatel má v této souvislosti za rozhodné, že ač v literatuře ani v
judikatuře SDEU dříve nepanovala shoda v tom, zda COMI se má posuzovat podle
teorie skutečného sídla, nebo podle inkorporační teorie, věci Interedil a
Rastelli/Hidoux [jde o rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 15.
prosince 2011, ve věci Rastelli Davide e C. Snc proti Jean-Charlesi Hidouxovi,
jakožto insolvenčnímu správci společnosti Médiasucre International, C?191/10],
potvrzují, že právě teorii skutečného sídla je nutno přijmout jako základní.
[43] V otázce veřejných rejstříků ohledně dlužníkových provozoven v Rakousku
zaujal odvolací soud hledisko vnímatelnosti místních věřitelů. I kdyby si však
tito věřitelé byli vědomi sídla společnosti v České republice, stejně to nic
nevypovídá o ekonomické (hospodářské činnosti) činnosti dlužníka. Dovolatel pro
doplnění cituje i odstavec [53] stanoviska GA, Interedil, a odtud dovozuje, že
pouhý zápis sídla (ať už v jakémkoli rejstříku), neodůvodňuje konstatování, že
v témže státě je též COMI.
[44] Dovolatel dále argumentuje k otázce zjistitelnosti COMI třetími osobami a
s poukazem na národní judikaturu členských států Evropské Unie (včetně České
republiky) nemá pochybnosti o tom, že třetími osobami se zásadně rozumí
věřitelé dlužníka, s tím, že v případě pochybností je nutno vycházet z toho,
jak je toto místo zjistitelné největšími přihlášenými věřiteli. V dané věci
splňuje podmínku hlavního věřitele insolvenční navrhovatel (jeho přihlášená
pohledávka tvoří cca 67 % přihlášených pohledávek), který (a nejen on) byl o
COMI dlužníka v Rakousku jednoznačně informován. COMI musí být posuzováno z
hlediska objektivní a pro věřitele viditelně nejužší vazby na místo, kde
dlužník soustřeďuje své zájmy, tedy kde „činí ekonomickou činnost“. Tímto
místem byl pro většinu tuzemských i zahraničních věřitelů rakouský Linec.
Odvolací soud navíc pochybil, když zjistitelnost COMI hodnotil podle neznámého
okruhu možných věřitelů, ačkoliv podstata hlediska zjistitelnosti se týká
výlučně věřitelů přihlášených.
[45] K podotázce 1.3. (K posuzování COMI podle místa uzavření smluv.)
Potud dovolatel namítá, že žádná z uzavíraných smluv nesloužila ekonomické
(hospodářské) činnosti dlužníka, když úvěrové smlouvy, které dlužník uzavřel se
společností E, byly považovány za smlouvy o zajišťovacím převodu práva pro
zajištění nákupu automobilů od prodávající společnosti AUTOIMPORT Mach CZ a. s.
(dále jen „společnost A“), s tím, že do splacení úvěru (k čemuž nedošlo)
zůstaly automobily majetkem společnosti E, takže otázkou zůstává, zda je lze
považovat za „majetek dlužníka“. I kdyby tomu tak ale bylo, pak dovolatel
připomíná rozsáhlou judikaturu SDEU (stanovisko GA, Interedil, odstavec [53]) i
členských států, že pouhý majetek dlužníka nacházející se na území některého
státu ještě neříká nic o tom, zda se zde nachází COMI. Prvky, jako kde došlo ke
vzniku závazkového vztahu, jaké je rozhodné právo závazkového vztahu,
statutární sídlo smluvních stran apod., jsou pro posouzení COMI a pro posouzení
hospodářského účelu a podstaty takového závazkového vztahu, „které již vazbu na
COMI nepochybné mohou mít“, irelevantní. Důležitější je, zda nákup automobilů a
k tomu poskytnutý úvěr sloužily ekonomické (hospodářské) činnosti dlužníka. I
kdyby Nejvyšší soud došel k závěru, že šlo o takovou ekonomickou činnost,
nebyla by pro většinu věřitelů taková skutečnost zjistitelná.
[46] Ke smlouvě, na jejímž základě dodal věřitel KM dlužníku multifunkční stroj
pro nezbytnou administrativu, dovolatel připomíná, že takový stroj může být
umístěn kdekoli (i v provozovnách dlužníka), takže nemusí vypovídat o místu
ekonomické činnosti dlužníka zjistitelné třetími osobami. K tomu dovolatel
poukazuje na to, že ve věci Aim Underwriting Agencies (Ireland) Limited [2004]
EWHC 2114 (Ch) soud neuznal COMI v Irsku proto, že v tomto státě se vykonávala
jen správa účtu a nezbytná administrativa, přičemž v dané provozovně byl
zaměstnán jen jeden zaměstnanec. Odtud plyne, že smlouva o nájmu stroje a jeho
umístnění v Českých Budějovicích (CR) může nanejvýš dokazovat, že případná
činnost v České republice byla jen administrativní (v minimální míře) a
podpůrná. V České republice byl registrován vždy jen jeden zaměstnanec, který
zde pouze vypomáhal a vyřizoval vedlejší služby. Přítomnost obdobných zařízení
byla možná též v provozovnách v Rakousku a v Německu, což ale odvolací soud
nezohlednil.
[47] Ekonomickou činnost dlužníka v daném čase nezohledňují ani smlouvy o
telefonní přípojce od společnosti O a smlouva o zajištění přepravy zásilek
naopak ukazuje na COMI v Rakousku.
[48] Dovozuje-li odvolací soud COMI z umístění konsignačního skladu, pak již
zřízení takového skladu vypovídá o tom, že zboží bylo určeno pro dlužníka k
realizaci na trhu mimo Českou republiku; dovolatel též připomíná požadavek
zjistitelnosti COMI třetími osobami. Dovolatel k tomu dokazuje též na
rozhodnutí High Court of Justice v Leedsu (citované podle Bufford, Samuel:
International Insolvency Case Venue in the European Union: The Parmalat and
Daisytek Controversies. Columbia Journal of European Law 12/2006) o tom, že
COMI se nemá posuzovat jen podle existence prostor užívaných dlužníkem/úpadcem,
které se nacházejí v daném státě (stejně jako zde umístění konsignačního
skladu), ale podle jiných faktorů, mezi které zařadil např. skutečnost, odkud
musel být odsouhlasen nákup zboží, odkud přicházely finance, atd. Dovolatel
uzavírá, že i ze stanoviska GA, Interedil, odstavec [66], vyplývá, že ani
lokalizace nemovitého majetku sama o sobě nic neříká o COMI dlužníka.
[49] K podotázce 1.4. (K posuzování COMI podle původu věřitelů.)
Potud dovolatel namítá, že to odkud pochází většina dlužníkových věřitelů, není
rozhodné pro určení COMI. Odvolacímu soudu v této souvislosti též vytýká, že
nezohlednil proběhnuvší insolvenční řízení týkající se provozovny v Rakousku,
jež logicky využili věřitelé s pohledávkami, jež se vázaly k této provozovně.
[50] K podotázce 1.5. (K posuzování COMI podle místa nákupu a prodeje zboží.)
Dle dovolatele není místo nákupu zboží pro určení COMI nerozhodné. Co do
podobného závěru odkazuje na judikaturu členských států, příkladmo na
rozhodnutí Commerce in Charleroi, z 8 dubna 2011, sp. zn. B/2011/00109 (Sarl
Harmonie Textile), kde soud konstatoval, že COMI dlužníka nelze určit dle
místa, kde se nachází výhradní dodavatel a hlavní věřitel.
[51] K podotázce 1.6. (K posuzování COMI podle místa vystavení dodacích listů a
faktur.)
Potud dovolatel poukazuje na to, že žádná z faktur, které insolvenční
navrhovatel přiložil k insolvenčnímu návrhu, neoperuje s českými identifikátory
dlužníka (odkazují na jeho činnost vykonávanou prostřednictvím rakouské
provozovny), Judikatura členských států Evropské Unie [rozhodnutí Court of
Appeal Li?ge, 4/28/2011, TBH 2012, odstavec 165; Court of Appeal Mons,
10/21/2011, Groupe Calortee SAS (unreported)] shledala jako kriteria
zjistitelná i třetími osobami místo, kde má dlužník bankovní účet a adresu
uváděnou v korespondenci a při využívání kurýrních služeb. Z dodacích listů
přikládaných dlužníkem k dovolání je pak patrno, že dodávky byly adresovány do
Lince.
[52] A konečně dovolatel uzavírá, že na samostatnost provozovny nelze usuzovat
jen dle místa nákupu zboží.
[53] Insolvenční navrhovatel ve vyjádření má napadené rozhodnutí za správné a
dovolání za nepřípustné a neopodstatněné.
[54] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září
2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[55] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s.
ř., a v posouzení, dovoláním předestřených otázek jde o věc z valné části
dovolacím soudem neřešenou.
[56] U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k
označeným zmatečnostním vadám řízení a k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí vystihuje dovolatel právě vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud
se tedy nejprve zabýval tím, zda řízení takovou vadou vskutku trpí.
[57] Ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k (ne)přezkoumatelnosti soudního
rozhodnutí představuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 100/2013“). V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že
měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné,
nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě
použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí
soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i
když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění,
není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito
závěry napadené rozhodnutí zjevně nebylo nepřezkoumatelné, když z něj zřetelně
a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud uzavřel, že COMI dlužníka
se nachází v České republice. Dílčí nepřesnosti této argumentace (vyzdvihované
dovolatelem) nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezpůsobují (jde o otázku
interpretace a případně správnosti napadaného rozhodnutí, nikoli o otázku jeho
nepřezkoumatelnosti).
[58] Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se
rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro
odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva
na spravedlivý proces přitom nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s
každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní
soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy
nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti
jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června
2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům
vyhovuje. Dovolání tudíž potud není opodstatněné.
[59] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední
povinnosti, se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud se proto – v hranicích
právních otázek vymezených dovoláním – zabýval dále správností právního
posouzení věci odvolacím soudem.
[60] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
[61] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[62] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
nařízení o úpadkovém řízení a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č.
848/2015, ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (dále jen „nové nařízení
o úpadkovém řízení“ nebo „nové nařízení“):
Preambule nařízení
(…)
(12) Toto nařízení umožňuje zahájit hlavní úpadkové řízení ve státě, ve kterém
jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Tato řízení mají obecnou platnost a
vztahují se na veškerý majetek dlužníka. Za účelem ochrany různých zájmů
umožňuje toto nařízení zahájit vedlejší řízení, která probíhají souběžně s
hlavním řízením. Vedlejší řízení může být zahájeno v členském státě, ve kterém
má dlužník provozovnu. Účinky vedlejších řízení se omezují na majetek, který se
nachází v tomto státě. Potřeba jednotnosti ve Společenství je naplněna
závaznými pravidly o koordinaci s hlavním řízením.
(13) Místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze
kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími
osobami.
(…)
článek 2 (nařízení)
Definice
Pro účely tohoto nařízení se rozumí:
a/ „úpadkovým řízením“ kolektivní řízení uvedená v čl. 1 odst. 1. Seznam těchto
řízení je obsažen v příloze A;
b/ „správcem podstaty“ osoba nebo subjekt, jejichž funkcí je spravovat nebo
prodat majetek, který byl dlužníkovi zabaven, nebo dohlížet na správu jeho
záležitostí. Seznam těchto osob a subjektů je obsažen v příloze C;
c/ „likvidačním řízením“ úpadkové řízení ve smyslu písmene a/ zahrnující
zpeněžení majetku dlužníka, včetně případů, kdy řízení skončí vyrovnáním nebo
jiným opatřením, kterým je platební neschopnost ukončena, nebo skončí pro
nedostatek majetku dlužníka. Seznam těchto řízení je obsažen v příloze B;
d/ „soudem“ soudní orgán nebo jiný příslušný subjekt členského státu, který je
oprávněn zahájit úpadkové řízení nebo v průběhu takového řízení rozhodovat;
e/ „rozhodnutím“ ve vztahu k zahájení úpadkového řízení nebo jmenování správce
podstaty rozhodnutí kteréhokoli soudu příslušného takové řízení zahájit nebo
jmenovat správce podstaty;
f/ „okamžikem zahájení řízení“ okamžik, kdy rozhodnutí o zahájení řízení nabývá
účinku, bez ohledu na to, zda se jedná o konečné rozhodnutí či nikoli;
g/ „členským státem, ve kterém se nachází majetek“:
– v případě hmotného majetku členský stát, na jehož území se majetek nachází,
– v případě majetku nebo vlastnických práv nebo nároků, které musí být zapsány
ve veřejném rejstříku, členský stát, pod jehož pravomoc rejstřík spadá,
– v případě pohledávek členský stát, na jehož území jsou soustředěny hlavní
zájmy povinné třetí osoby ve smyslu čl. 3 odst. 1;
h/ „provozovnou“ jakékoli provozní místo, kde dlužník vykonává nikoli
přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů.
článek 3 (nařízení)
Mezinárodní příslušnost
1. Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy
dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti
nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje
sídlo, pokud není prokázán opak.
2. Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského
státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení
proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto
členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se
nachází na území tohoto členského státu.
3. Pokud bylo úpadkové řízení zahájeno podle odstavce 1, stávají se jakákoli
následná řízení podle odstavce 2 vedlejšími řízeními. Tato řízení musí být
likvidačními řízeními.
4. Územní úpadková řízení uvedená v odstavci 2 mohou být zahájena před
zahájením hlavního úpadkového řízení podle odstavce 1 pouze tehdy,
a/ pokud úpadkové řízení podle odstavce 1 nemůže být zahájeno z důvodů
stanovených právem členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní
zájmy dlužníka, nebo
b/ pokud žádá o územní úpadkové řízení věřitel, který má bydliště, obvyklé
místo pobytu nebo sídlo v členském státě, na jehož území se nachází dotyčná
provozovna, nebo jehož pohledávka vznikla na základě činnosti této provozovny. článek 16 (nařízení)
Zásady
1. Rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu,
který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských
státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil. To platí i v případě, kdy úpadkové řízení nemůže být v jiném členském státě
proti dlužníku daného typu zahájeno. 2. Uznání úpadkového řízení podle čl. 3 odst. 1 nevylučuje zahájení řízení
podle čl. 3 odst. 2 soudem v jiném členském státě. Řízení zahájené později se
stává vedlejším úpadkovým řízením ve smyslu kapitoly III. článek 26 (nařízení)
Veřejný pořádek
Kterýkoli členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném
členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením,
pokud by byly účinky tohoto uznání nebo výkonu ve zjevném rozporu s veřejným
pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo s ústavními
právy a svobodami jednotlivce. článek 84 (nového nařízení)
Časová působnost
1. Ustanovení tohoto nařízení se vztahují pouze na insolvenční řízení zahájená
po 26. červnu 2017. Jednání dlužníka učiněná přede dnem použitelnosti tohoto
nařízení se i nadále řídí právem, které se na ně vztahovalo v době, kdy byla
učiněna. 2. Bez ohledu na článek 91 tohoto nařízení se nařízení (ES) č. 1346/2000 nadále
použije na insolvenční řízení, která spadají do oblasti působnosti uvedeného
nařízení a která byla zahájena před 26. červnem 2017. článek 92 (nového nařízení)
Vstup v platnost
Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku
Evropské unie. Použije se ode dne 26. června 2017, s výjimkou:
a/ článku 86, který se použije ode dne 26. června 2016;
b/ čl. 24 odst. 1, který se použije ode dne 26. června 2018, a
c/ článku 25, který se použije ode dne 26. června 2019. [63] Úvodem Nejvyšší soud uvádí, že s přihlédnutím k článkům 84 a 92 nového
nařízení a k době vydání napadeného rozhodnutí je zjevné, že pro předmětné
řízení se uplatní nařízení o úpadkovém řízení a nikoli nové nařízení o
úpadkovém řízení (použitelnost nařízení o úpadkovém řízení dovolání ani
nezpochybňuje). [64] Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že pro odpovědi na otázky položené
dovolatelem je určující především přesné vymezení pojmu „zahájení insolvenčního
(úpadkového) řízení“ ve smyslu nařízení o úpadkovém řízení. K této otázce se
Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 31. ledna 2008, č. j. 29 Odo
164/2006-617 (ve znění usnesení ze dne 11. února 2008, sp. zn.
29 Odo
164/2006), uveřejněném pod číslem 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 87/2008“). V něm citoval ustálenou judikaturu Soudního
dvora Evropské unie, podle které článek 16 odst. 1 první pododstavec nařízení
musí být vykládán v tom smyslu, že za rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení
ve smyslu tohoto ustanovení se považuje rozhodnutí vydané soudem členského
státu, ke kterému byl za tímto účelem podán návrh na zahájení řízení uvedeného
v příloze A téhož nařízení, vycházející z úpadku dlužníka, jestliže toto
rozhodnutí zahrnuje zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem, a
jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C daného nařízení. Toto zbavení
práva nakládat s majetkem znamená, že dlužník pozbude oprávnění vykonávat
správu svého majetku (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka
rozhodnutí, 03813, odstavec 58). V poměrech dané věci se tedy závěr, zda se
COMI dlužníka nachází (nacházelo) na území České republiky, soustřeďuje
především k 8. lednu 2016, kdy insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka. [65] K dovoláním předestřeným otázkám Nejvyšší soud obecně shrnuje, že jsou ve
značném rozsahu pokládány v akademické rovině, takže důvod rozebírat je
jednotlivě podle způsobu, jakým byly položeny, dán není. Pro výsledek
dovolacího řízení je klíčová odpověď na otázku, zda stav insolvenčního řízení v
době vydání napadeného rozhodnutí dovoloval závěr, že jsou splněny podmínky
mezinárodní příslušnosti pro zahájení hlavního úpadkového řízení v České
republice ve smyslu nařízení. [66] Dovolatel buduje oponenturu proti napadenému rozhodnutí na argumentaci, že
COMI dlužníka se (vždy) nacházelo pouze v Rakousku a poté, co bylo skončeno
rakouské insolvenční řízení (zahájené jako vedlejší úpadkové řízení), již
nejsou podmínky pro vedení jakéhokoli insolvenčního řízení na území České
republiky. Odvolacímu soudu v dotčených souvislostech vytýká, že do závěru o
existenci COMI dlužníka v České republice promítl i to, jak rozhodl soud jiného
státu (rakouský insolvenční soud). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že požadavek,
aby s náležitým respektem bylo přistupováno k rozhodnutí o zahájení úpadkového
řízení vydanému v jiném členském státě, potvrzuje článek 26 nařízení. Soudní
dvůr Evropské Unie k tomu ve své judikatuře uzavřel, že článek 26 nařízení musí
být vykládán v tom smyslu, že členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení
zahájené v jiném členském státě, jestliže bylo rozhodnutí o zahájení řízení
přijato při zjevném porušení základního práva být vyslechnut, kterého požívá
osoba dotčená takovým řízením (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006],
Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 67). V daném případě zjevně nešlo o to, že
by odvolací soud přijal závěr o COMI dlužníka podle rozhodnutí rakouského
insolvenčního soudu (z 8. září 2014, A-18). Jestliže ovšem rakouský insolvenční
soud dospěl v označeném rozhodnutí k závěru, že jsou (v rozhodné době byly)
splněny podmínky pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení, pak tím současně
vyloučil možnost, že by se na území Rakouska nacházelo COMI dlužníka.
Rozhodnutí rakouského insolvenčního soudu o zahájení vedlejšího úpadkového
řízení je pro dlužníka (jenž se mu neprotivil a své nynější přesvědčení, že v
Rakousku mělo proběhnout hlavní úpadkové řízení, před rakouským soudem
neprosazoval) závazné a jeho obrana, že měl COMI v Rakousku, je ve světle onoho
rozhodnutí právně bez významu (v tomto řízení ji již k dispozici nemá). [67] Zbývá určit, zda COMI dlužníka bylo možné určit s přihlédnutím k údaji o
zapsaném sídle dlužníka (v České republice). Přitom je zjevné, že dlužník
nějaké COMI mít musel, a že možná úvaha o místě tohoto COMI se mohla týkat
(vzhledem ke skutkovému stavu věci) právě jen Rakouska nebo České republiky. Je-li s přihlédnutím k významu rozhodnutí rakouského insolvenčního soudu [o tom, že v Rakousku byly splněny (jen) podmínky pro zahájení vedlejšího
úpadkového řízení] vyloučeno uvažovat o tom, že skutečné sídlo dlužníka se
nacházelo v Rakousku (jak rozebráno výše), pak je přiléhavý i úsudek odvolacího
soudu, který s poukazem na závěry SDEU ve věcech Eurofood a Interedil dovodil,
že COMI dlužníka se nachází v zemi, kde má dlužník zapsáno sídlo (v České
republice). Skutkový stav, z nějž odvolací soud vyšel při hodnocení aktivit
dlužníka v České republice, pak činí zbytečným řešení obecné otázky, zda
podmínkou zahájení hlavního úpadkového řízení na území členského státu je
existence provozovny na území takového státu (respektive, zda je tato podmínka
vyžadována pro zahájení hlavního úpadkového řízení v zemi zapsaného sídla
dlužníka). Odvolacím soudem zjištěné a posuzované aktivity dlužníka na území
České republiky totiž tak jako tak vyhovují ve svém souhrnu pojmu provozovna ve
smyslu článku 2 písm. h/ nařízení podle judikatury shrnuté (k výkladu tohoto
článku nařízení) již v R 87/2008. [68] Přiléhavě (v intencích závěrů formulovaných SDEU ve věci Interedil)
interpretoval odvolací soud též otázku, zda místo ústřední správy dlužníka
mohlo být zjištěno pomocí objektivních a pro třetí osoby zjistitelných
skutečností. K tomu lze podpůrně poukázat na to, že existence dovolatelem
tvrzeného skutečného sídla v Rakousku zjevně nebyla objektivně seznatelná ani
pro rakouský insolvenční soud. [69] Odvolací soud tedy správně uzavřel, že COMI dlužníka se nachází v České
republice. Na tento závěr nemají vliv ani případné dílčí nepřesnosti podpůrné
odvolací argumentace (o významu místa, odkud pochází většina dlužníkových
věřitelů a o následném ukončení podnikání v průběhu insolvenčního řízení). [70] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru
(zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu