KSPH 66 INS 6953/2016 29 NSČR 24/2025-B-1205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v insolvenční věci dlužníka J. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Korunní 2206/127, PSČ 130 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS 14959/2024, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2024, č. j. MSPH 91 INS 14959/2024, 2 VSPH 1070/2024-A-11, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 5. září 2024, č. j. MSPH 91 INS 14959/2024-A-6, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) vyslovil svou místní nepříslušnost (bod I. výroku) a rozhodl, že poté co usnesení nabude právní moci, bude věc postoupena Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému (bod II. výroku).
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. listopadu 2024, č. j. MSPH 91 INS 14959/2024, 2 VSPH 1070/2024-A-11, zrušil usnesení insolvenčního soudu.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení důvodu dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž v dovolacím řízení nelze pro tyto vady dovolání pokračovat.
4. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 4/2014 (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
5. V R 4/2014 Nejvyšší soud ozřejmil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu i v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). K projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
6. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, (mimo jiné) přijal a odůvodnil závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s § 243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. stanoviska).
7. V daném případě se dovolatel ohledně vymezení předpokladů přípustnosti dovolání omezil právě jen na citaci ustanovení § 237 o. s. ř.
8. Nadto je dovolání vadné i pro nedostatek vymezení dovolacího důvodu. Rozhodnutí odvolacího soudu lze totiž v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Důvod
dovolání je třeba vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
9. Na žádném místě svého podání dovolatel nevymezil důvod dovolání způsobem požadovaným § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy uvedením právního posouzení věci, které považuje za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu a nesouhlas s jeho rozhodnutím v tomto ohledu nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
10. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že i pokud by dovolání netrpělo výše uvedenými vadami, bylo by zjevně bezdůvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněné pod číslem 20/2015 Sb. rozh. obč.).
11. K opožděnému doplnění dovolání ze dne 17. března 2025 Nejvyšší soud nepřihlížel (§ 242 odst. 4 o. s. ř.); i pro něj by však platilo vše výše uvedené.
12. Pro úplnost zbývá dodat, že o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutím o podaném dovolání se stal tento návrh bezpředmětným.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2025
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu