KSPL 58 INS 8538/2023 29 NSČR 46/2024-B-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v insolvenční věci dlužníka J. Z., zastoupeného Mgr. Michaelou Bednárikovou, MBA, advokátkou, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/33, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 58 INS 8538/2023, o vydání majetku ke zpeněžení, o dovolání dlužníka, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2024, č. j. KSPL 58 INS 8538/2023, 2 VSPH 1205/2023-B-14, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 16. října 2023, č. j. KSPL 58 INS 8538/2023-B-6, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] schválil oddlužení dlužníka (J. Z.) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a uložil mu, aby vydal insolvenčnímu správci (jmt insol, v. o. s.) ke zpeněžení osobní automobil, ve výroku blíže určený (bod III. výroku).
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. února 2024, č. j. KSPL 58 INS 8538/2023, 2 VSPH 1205/2023-B-14, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dlužník dovolání, v němž vytýká
odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje (podle obsahu), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že ponechá osobní automobil dlužníku, případně aby rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Předseda senátu Nejvyššího soudu (§ 243f odst. 2 o. s. ř.) dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle obsahu) neobsahuje řádné vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
6. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
7. Jinak řečeno, má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13.
8. Dovolatel se co do vymezení předpokladů přípustnosti dovolání omezil právě jen na parafrázi ustanovení § 237 o. s. ř., když uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Na žádném místě svého dovolání přitom tuto rozhodovací praxi nezmiňuje (ať již uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které má danou rozhodovací praxi reprezentovat, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe; k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jedním z účelů a důsledků zákonné úpravy dovolání přitom je, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a bude-li dovolání podáno, aby se k této judikatuře vymezil (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., body 32 a 33).
9. Řádným vymezením přípustnosti není (nemůže být) ani požadavek dovolatele, že má věc být dovolacím soudem „posouzena jinak“. Dovolatel zjevně nesprávně chápe vymezení důvodu přípustnosti, podle něhož má být „dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“; žádnou takovou předchozí rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou by měl dovolací soud překonat („posoudit jinak“), totiž dovolatel neuvádí.
10. Ústavní soud ve zmiňovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (mimo jiné) přijal a odůvodnil závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s § 243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. stanoviska).
11. Nadto je dovolání vadné i pro nedostatek vymezení dovolacího důvodu. Rozhodnutí odvolacího soudu lze totiž v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Důvod dovolání je třeba vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
12. Na žádném místě svého podání dovolatel nevymezil důvod dovolání způsobem požadovaným § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy uvedením právního posouzení věci, které považuje za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu a nesouhlas s jeho rozhodnutím v tomto ohledu nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
13. Pokud dovolatel namítá, že se odvolací soud „nezabýval jeho tvrzením“, pak z ustanovení § 237 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vyplývá, že dovolací přezkum se zásadně předpokládá pro posouzení právní otázky vymezené v dovolání. Podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze dovolání podat z důvodu tzv. zmatečnostní vady, jestliže taková (tvrzená) vada sama nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Ke zmatečnostním vadám, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud přihlíží jen u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
14. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 5. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu