MSPH 79 INS XY 29 NSČR 84/2021-B-498 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka T. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Otou Ondruškou, advokátem, se sídlem v Praze, Ortenovo náměstí 890/2, PSČ 170 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o návrhu věřitele č. 8 D. F., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, na zproštění insolvenčního správce funkce a na odvolání věřitelského výboru, o dovolání věřitele č. 8 zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze, 28. října 767/12, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2021, č. j. MSPH 79 INS XY, 1 VSPH XY, takto: Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 9. června 2021, č. j. MSPH 79 INS XY, odmítl návrh věřitele č. 8 [D. F. (dále jen „věřitel D“)], aby insolvenční správce (JUDr. Jaroslav Brož, MJUr.) byl zproštěn funkce (výrok I.) a zamítl návrh věřitele na odvolání věřitelského výboru (výrok II.). Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 59 odst. 2 a 3, § 63 odst. 3 a § 200 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na obsah spisu – dospěl, jde-li o návrh věřitele D na odvolání věřitelského výboru, k následujícím závěrům:
1) Pětičlenný věřitelský výbor dlužníka (aktuálně) tvoří věřitel č. 1 (B 19, s. r. o.), věřitel č. 5 (C. O. – dále též jen „věřitel C“), věřitel č. 7 (P. B. – dále též jen „věřitel B“), věřitel č. 42 [A. P. S. (původně P. J.)] a věřitel č. 66 (M. p. B.). 2) Z provedených důkazů [úplných výpisů z obchodního rejstříku výše označených členů věřitelského výboru (s výjimkou věřitele č. 5)] nelze učinit závěr, že by šlo o společnosti tvořící koncern s věřiteli č. 5 a č. 7 nebo že by šlo o společnosti těmito osobami řízené či ovládané.
3) Členové věřitelského výboru nejsou personálně či majetkově propojeni s osobou dlužníka či společnostmi, které dlužník ovládá. 4) Nejvýznamnějším aktivem, z něhož by mohli být věřitelé v konkursu uspokojováni, je nárok na výplatu 10% majetkového podílu ve společnosti B. E. e. (dále jen „společnost BE“); přitom právě věřitelé tvořící věřitelský výbor usilují transparentně společně s insolvenčním správcem v soudních sporech o zpeněžení tohoto podílu v konkursu tak, aby z výtěžku mohly být uspokojeny pohledávky věřitelů v nejvyšší míře.
5) Věřiteli D nic nebránilo, aby popřel pohledávky věřitelů (včetně pohledávek členů věřitelského výboru), které považoval (a to i na základě obsahu popěrných úkonů dlužníka) za nedůvodné, postupem podle ustanovení § 200 insolvenčního zákona a docílil tak přezkoumání jejich oprávněnosti v incidenčních sporech. 6) Členové věřitelského výboru jsou povinni při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobili porušením svých povinností nebo neodborným výkonem funkce.
Domnívá-li se věřitel D, že věřitelský výbor nebo některý z jeho členů se této povinnosti zpronevěřili, nic mu nebrání, aby se žalobou domáhal vůči takové osobě „škodního“ nároku. Proto insolvenční soud návrh věřitele D na odvolání věřitelského výboru zamítl. Vrchní soud v Praze k odvolání věřitele D usnesením ze dne 16. července 2021, č. j. MSPH 79 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku. Odvolací soud předeslal, že věřitel D se (oproti původnímu návrhu) domáhá odvolání pouze dvou členů věřitelského výboru, a to věřitelů B a C.
S poukazem na svou judikaturu zdůraznil, že k odvolání člena věřitelského výboru může dojít též z důvodů, jež nemají původ v porušování nebo zanedbávání povinností (viz zdravotní a jiné důvody, které věřiteli trvale nebo dlouhodobě znemožňují výkon funkce, jakož i důvody uvedené v ustanovení § 59 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona).
Přitom požadavek na nepodjatost člena věřitelského výboru je nutno posuzovat se zřetelem na jeho poměr k věci, k dlužníkovi nebo k jeho zástupci. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu člena věřitelského výboru na projednávané věci; tak je tomu např. tehdy, kdyby se jeho majetkový zájem dostal do kolize se zájmem majetkové podstaty, respektive se společným zájmem věřitelů. Dále odvolací soud vyhodnotil jako neopodstatněné tvrzení věřitele D, podle něhož se měli členové věřitelského výboru dopustit trestné činnosti; současně dodal, že platí „presumpce neviny“ a o vině a trestu rozhoduje soud v trestním řízení.
Konečně (nad rámec odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu) doplnil, že věřitelský výbor může ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 insolvenčního zákona uložit insolvenčnímu správci povinnost podat odpůrčí žalobu; neučiní-li tak, je uvážení ponecháno na insolvenčním správci, který je při výkonu své funkce povinen postupovat svědomitě a s odbornou péčí a za podmínek vymezených v ustanovení § 37 insolvenčního zákona odpovídá za škodu nebo jinou újmu „způsobenou jeho selháním“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel D dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení následujících právních otázek, které (podle jeho názoru) dosud nebyly Nejvyšším soudem zodpovězeny:
1) V jaké míře je insolvenční soud při posuzování pochybností o nepodjatosti a důvěryhodnosti věřitele ve smyslu § 59 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona povinen zkoumat, zda se věřitel insolvenčního řízení neúčastní s pohledávkami vzniklými z jeho protiprávní činnosti proti dlužníku či společně s ním, jestliže jiný věřitel takovou skutečnost ve svém návrhu na odvolání člena věřitelského výboru tvrdí? 2) Zakládá závažné podezření o tom, že pohledávky, kterými se věřitel účastní insolvenčního řízení, pocházejí z jeho protiprávní činnosti proti dlužníku či společně s ním, pochybnost o nepodjatosti či důvěryhodnosti takového věřitele ve smyslu § 59 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, i když dosud nedošlo k pravomocnému odsouzení věřitele za takovou protiprávní činnost? 3) Zakládá existence potenciálně neúčinného právního úkonu dlužníka ve prospěch věřitele nebo možná existence pohledávky dlužníka za věřitelem, jejíž výše je ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka zásadní, pochybnost o nepodjatosti či důvěryhodnosti takového věřitele ve smyslu § 59 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona? Dovolatel popisuje skutkové okolnosti, které ho vedly k podání návrhu na odvolání členů věřitelského výboru, a akcentuje, že insolvenční řízení dlužníka „je ovládáno“ věřitelem B a osobami s ním spřízněnými s pohledávkami, které „mají základ v závažné protiprávní činnosti“.
Současně s poukazem na (označené) důkazy upozorňuje, že „výše zápůjček“ činila po specifikovaných bezhotovostních úhradách (jen) 56.870.000,- Kč, ačkoli z tohoto titulu byly do insolvenčního řízení přihlášeny pohledávky v celkové výši 688.403.445,50 Kč (z toho věřitelem B ve výši 38.639.359,73 Kč a věřitelem C ve výši 25.432.690,47 Kč). Proto považuje pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení ve velké části za fiktivní; jakkoli jsou právním důvodem jejich vzniku dohody o novaci, dohody o narovnání či smlouvy o zápůjčce, ve skutečnosti „odpovídají skrytým úrokům či smluvním pokutám, jež jsou uplatňovány ve zcela nemravné výši“.
Dále dovolatel vyjadřuje svůj názor na (ne)existenci přihlášených pohledávek a dospívá k závěru, podle něhož (jsou-li jeho informace správné) existuje velmi vážné podezření ze spáchání trestných činů lichvy, poškozování věřitele a zvýhodnění věřitele. V daných souvislostech s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. října 2019, sp. zn. 29 NSČR 178/2017 (uveřejněném pod číslem 72/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 72/2020“), připomíná, že podjatost člena věřitelského výboru nemusí být prokázána, nýbrž postačí existence důvodných pochybností o jeho nepodjatosti.
Konečně dovolatel považuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za neúplné (nevyhovující ustanovení § 157 o. s.
ř.), když odvolací soud se nevypořádal s námitkou, že dlužník učinil ve prospěch věřitelů B a C „neúčinná či neplatná právní jednání“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Věřitel C považuje rozhodnutí odvolacího soudu ze správné a dovolání za nepřípustné, popřípadě za nedůvodné. Dovolání věřitele D, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Výkladem ustanovení § 59 odst. 2 insolvenčního zákona a § 24 insolvenčního zákona (byť primárně ve vztahu k insolvenčnímu správci) se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval; potud je jeho judikatura jednotná v následujících závěrech:
1) Podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě (s níže uvedenou výjimkou) poměřovat s podmínkami určenými ustanovením § 14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení [dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona)], popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§ 16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský.
Pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“. Srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014; 29 NSČR 80/2015, uveřejněné pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 2) Výklad rozhodných podmínek pro závěr, že věřitel je osobou, u které je vzhledem k jejímu vztahu k dlužníku důvod pochybovat o její nepodjatosti (§ 59 odst. 2 insolvenčního zákona), spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.
Důvod pochybovat o nepodjatosti určité osoby pro její vztah k dlužníku (§ 59 odst. 2 insolvenčního zákona) je obecně řečeno dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „osobou dlužníka“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti oné osoby. Jinak řečeno, podjatost člena věřitelského výboru nemusí být prokázána; postačí, že na základě objektivně zjištěných skutečnosti lze (jen) důvodně pochybovat o tom, že není nepodjatý. Důležitými důvody, pro které může insolvenční soud odvolat člena věřitelského výboru postupem podle § 63 odst. 3 insolvenčního zákona, mohou být i skutečnosti obsažené v § 59 odst. 2 insolvenčního zákona.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014, uveřejněné pod číslem 106/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2017“) a R 72/2020.
3) K přijetí závěru, podle něhož vystupování (člena věřitelského výboru) v insolvenčním řízení zakládá důvod pochybovat o jeho nepodjatosti nebo důvěryhodnosti, nepostačují pouhé domněnky o záměrech, jež sleduje v insolvenčním řízení; musí být zjištěny objektivní skutečnosti, na jejichž základě lze mít pochyby o nepodjatosti či důvěryhodnosti člena věřitelského výboru za opodstatněné. Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 NSČR 14/2019. 4) Právo podat odpůrčí žalobu, kterou se za podmínek stanovených insolvenčním zákonem odporuje právním úkonům (od.
1. ledna 2014 právním jednáním) dlužníka, má za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek tohoto dlužníka výlučně insolvenční správce; přihlášený věřitel osobou aktivně věcně legitimovanou k podání odpůrčí žaloby není. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 3/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2014, pod číslem 47, ve spojení s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS 33/15, a nálezem Ústavního soudu ze dne 14.
listopadu 2017, sp. zn. I. ÚS 1467/13. 5) I když je insolvenční správce jediným aktivně věcně legitimovaným subjektem k odpůrčí žalobě, neznamená to, že by se při podání žaloby vždy řídil jen vlastní úvahou. I kdyby dospěl k závěru, že k odpůrčí žalobě nejsou splněny zákonné podmínky nebo že nebude z jiných důvodů odporovat některému z dlužníkových právních úkonů, je povinen podat odpůrčí žalobu vždy, rozhodne-li o tom věřitelský výbor, popřípadě bude-li mu poskytnuta přiměřená záloha na úhradu nákladů na podání odpůrčí žaloby a nákladů sporu, nejsou-li k vedení sporu v majetkové podstatě potřebné peněžní prostředky.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, uveřejněný pod číslem 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2016, sp. zn. 21 Cdo 5656/2015. Na výše uvedených závěrech, které odvolací soud plně respektoval, nemá Nejvyšší soud důvod nic měnit ani na základě argumentace uplatněné v dovolání.
Současně právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož nejsou dány důvody pro odvolání věřitelů B a C z věřitelského výboru, není ve výsledku ani zjevně nepřiměřené.
Navíc dovolatelem vymezené (první dvě) právní otázky zjevně vycházejí z jeho subjektivního přesvědčení o tom, že pohledávky zmíněných věřitelů za dlužníkem vznikly v důsledku jejich „protiprávní činnosti“. V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že: a) dovolatel ani v rámci podaného dovolání netvrdil nic ohledně (případného) trestního oznámení ve věci „protiprávnosti“ pohledávek těchto věřitelů a b) Městské státní zastupitelství v Praze, které vstoupilo do insolvenčního řízení (B-17), neshledalo (posuzováno podle obsahu insolvenčního spisu) existenci „důvodného podezření“ v tomto směru [k návrhu věřitele D na odvolání věřitelského výboru a zproštění insolvenčního správce funkce ze dne 22.
dubna 2021 (B-401) se naopak vyjádřilo tak, že se neztotožňuje s důvody, o které je tento návrh „opřen“ (B-414)]. Rovněž třetí z dovolatelem „položených“ právních otázek se zakládá (jen) na jeho konstatování o „potencialitě“ neúčinného právního úkonu dlužníka ve prospěch věřitelů B a C či „možnosti“ existence pohledávky dlužníka za těmito věřiteli.
Přitom z obsahu insolvenčního spisu plynou i důvody, pro které se insolvenční správce dlužníka rozhodl nepodat odpůrčí žaloby (viz B-375), a které shledal (v rámci dohlédací činnosti) „relevantními“ i insolvenční soud. Závěrem Nejvyšší soud k namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu dodává, že touto námitkou dovolatel vystihuje z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Potud je ovšem napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. K možnosti odvolacího soudu omezit se v odůvodnění svého rozhodnutí na pouhé přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, včetně poukazu na usnesení ze dne 4.
května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu