USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka Cihelna Entertainment Complex s. r. o., se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 26 70 85 82, o insolvenčním návrhu věřitele Immovision Praha s. r. o., se sídlem v Praze 1, Panská 7/890, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63 07 79 49, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, PSČ 586 01, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS 8189/2021, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Romanem Macháčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Široká 36/5, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2023, č. j. MSPH 78 INS 8189/2021, 4 VSPH 560/2023-A-104, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 12. dubna 2023, č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-A-84, ve znění (opravného) usnesení ze dne 27. dubna 2023, č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-A-86, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (Cihelna Entertainment Complex s. r. o.) [výrok I.], prohlásil konkurs na jeho majetek (výrok II.), insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jiřího Prokopa (výrok III.) a určil, že jde o konkurs nepatrný (výrok IV.). Přitom šlo o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu v insolvenční věci dlužníka, když usnesení ze dne 1.
března 2022, č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-A-35, jímž insolvenční soud zamítl insolvenční návrh věřitele Immovision Praha s. r. o. (dále jen „věřitel I“), zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. května 2022, č. j. MSPH 78 INS 8189/2021, 4 VSPH 721/2022-A-48, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Insolvenčním návrhem ze dne 30. dubna 2021 se věřitel I domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. 2) Věřitel I osvědčil existenci své pohledávky za dlužníkem ve výši 707.742,92 Kč (23.345,95 EUR), splatné 1.
dubna 2020, vyúčtované fakturou č. 20100030 (vystavenou 1. dubna 2020) za „nájemné“ za měsíce duben až červen 2020 [dle podnájemní smlouvy ze dne 19. prosince 2002 uzavřené mezi věřitelem I a dlužníkem, ve znění dodatku – předmět nájmu nebytové prostory „H. c.“ (dále jen „nemovitost“), jejichž vlastníkem je hlavní město Praha]. Podnájemní smlouva zanikla výpovědí ze strany věřitele I k 31. lednu 2021. 3) Věřitelé (K. D. a J. R.) nejsou dalšími věřiteli „pro potřeby insolvenčního návrhu“, když jim věřitel I postoupil pohledávky po zahájení insolvenčního řízení.
Další věřitelé (KMV BEV CZ s. r. o. a J. H.) vzali po zahájení insolvenčního řízení přihlášky pohledávek zpět vzhledem k jejich zaplacení dlužníkem. Pohledávku dalšího (věřitelem I označeného) věřitele (XO foods s. r. o.) neměl insolvenční soud za osvědčenou; pohledávka věřitele C.
I. P. A. spol. s. r. o. není splatná [viz dohoda o splátkovém kalendáři (A-77)]. Jde-li o pohledávky vymáhané v (označených) řízeních u Obvodního soudu pro Prahu 1: a) žalobce (Pražské služby a. s.) vzal žalobu zpět poté, kdy dlužník (tamní žalovaný) žalovanou částku uhradil, a b) žalobce (Winestore s. r. o.) a dlužník (tamní žalovaný) uzavřeli smír. Tito věřitelé nemají za dlužníkem pohledávky po splatnosti. 4) Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil (následně) pohledávky z titulu neuhrazených kupních cen věřitel BACCHUS Vins & Champagnes a. s. (dále jen „věřitel B“) v celkové výši 104.728,- Kč, které jsou déle než tři měsíce po splatnosti. Tyto pohledávky byly osvědčeny fakturami, které jsou současně dodacími listy, z nichž plyne, že dlužník převzal zboží bez výhrad. 5) Dlužník k výzvě insolvenčního soudu nepředložil seznamy podle § 104 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
6) Tvrzení dlužníka o tom, že má „další majetek v miliónových hodnotách“, spočívající v technickém zhodnocení nemovitosti, není významné, když vlastníkem nemovitosti je hlavní město Praha; v důsledku zhodnocení předmětu „nájmu“ tak nemůže mít dlužník vůči věřiteli I ani žádnou pohledávku. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na § 3 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) a odst. 3 insolvenčního zákona uzavřel, že dlužník má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit (viz vyvratitelná domněnka neschopnosti dlužníka plnit své peněžité závazky, které neplnil po dobu delší tří měsíců po splatnosti, a nesplnění povinnosti uložené insolvenčním soudem k předložení seznamů podle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona); je tak v úpadku ve formě platební neschopnosti.
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 24. července 2023, č. j. MSPH 78 INS 8189/2021, 4 VSPH 560/2023-A-104, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. dubna 2023 (ve znění usnesení ze dne 27. dubna 2023) v bodech I. až III. výroku; v části, v níž směřovalo proti bodu IV. výroku, odvolání odmítl. Za stavu, kdy insolvenční soud podal při jednání konaném dne 25. října 2022 (A-59) účastníkům nesprávné poučení o koncentraci řízení ve smyslu § 118b o. s. ř., na což si dlužník „stěžoval“ u odvolacího jednání konaného dne 24.
července 2023, odvolací soud „veden vyšetřovací zásadou“ (částečně) zopakoval dokazování a provedl (i) nové důkazy k osvědčení úpadku dlužníka. Přitom dospěl k následujícím závěrům: a) Věřitel I osvědčil pohledávku za dlužníkem ve výši 707.742,92 Kč (a tím i věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu); navíc dlužník tuto pohledávku částečnou úhradou v minulosti uznal podle § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Pohledávka nezanikla ani dlužníkem tvrzeným jednostranným zápočtem, jehož možnost vylučovala podnájemní smlouva.
b) Věřitel B vzal 5. dubna 2023 zpět přihlášku pohledávky ve výši 104.728,- Kč; usnesením ze dne 14. dubna 2023 (P4-3) vzal insolvenční soud zpětvzetí přihlášky na vědomí a ukončil účast věřitele B v insolvenčním řízení. Proto insolvenční soud pochybil, když vycházel při posouzení úpadku dlužníka „z existence tohoto věřitele“. c) Mnohost věřitelů dlužníka se „bezpečně“ podává z přihlášek pohledávek věřitelů (P2 až P10), které nebyly vzaty zpět přede dnem vydání napadeného usnesení insolvenčního soudu.
Konkrétně jde o věřitele: 1) VZP ČR [správně Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky (dále jen „věřitel V“)] s pohledávkou na pojistném na všeobecném zdravotní pojištění ve výši 11.008,- Kč, splatnou 12. dubna 2023 (P5-1), 2) ČSSZ [správně Českou republiku – Českou správu sociálního zabezpečení (dále jen „věřitel Č“)] s pohledávkou na pojistném na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti ve výši 100.898,- Kč (včetně příslušenství), dílem (v rozsahu částky 63.994,- Kč) splatnou dne 12.
srpna 2020 a vykonatelnou (P7-1); 3) Plzeňský prazdroj a. s. s podmíněnou nesplatnou pohledávkou ve výši 99.982,- Kč a s pohledávkou ve výši 31.342,- Kč, splatnou 12.
dubna 2023 (P8-1); 4) Wickr Group a. s. (dále jen „věřitel W“) s nesplatnou pohledávkou z postoupených zápůjček ve výši 29,5 miliónů Kč (P9-1) a 5) KAMPA PARK s. r. o. (dále jen „věřitel K“) s nesplatnými pohledávkami z titulu placení finančních závazků a dluhů dlužníka v celkové výši 9.717.873,07 Kč (P10-1). Na takto zjištěnou mnohost věřitelů, jejichž existence vyšla najevo až po vydání napadeného usnesení insolvenčního soudu, nemá žádný vliv ani výsledek přezkumného jednání, na němž dlužník společně s insolvenčním správcem shodně popřeli pohledávky věřitele V a věřitele Č, s tím, že byly údajně zaplaceny (kdy se tak stalo, však dlužník ničím neosvědčil), a insolvenční správce uznal a dlužník „z opatrnosti“ popřel pohledávku věřitele Plzeňský prazdroj a.
s., ani to, že dosud nebyly přezkoumány pohledávky věřitelů W a K. d) Dlužník byl insolvenčním soudem řádně vyzván [výzvou ze dne 3. května 2021 (A-8)], aby (mimo jiné) předložil seznam svého majetku, závazků a zaměstnanců. Skutečnost, že tuto povinnost řádně nesplnil, jde k jeho tíži. Naopak okolnost, že insolvenční návrh byl původně zamítnut, je v tomto směru nevýznamná; dlužníku totiž po dobu takřka dvou let nic nebránilo, aby výzvě vyhověl. Na tomto základě odvolací soud ? vycházeje z § 3, § 104 odst. 1, § 136 odst. 1, § 141 odst. 1 a § 143 odst. 3 insolvenčního zákona ? uzavřel, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, když měl k datu vydání napadeného usnesení více věřitelů (věřitele I a věřitele Č) s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po splatnosti, které není schopen (po dobu tří let) plnit.
V odvolacím řízení dále vyšlo najevo, že dlužník je v úpadku i ve formě předlužení, jelikož souhrn všech jeho splatných a nesplatných závazků činí přes 43 miliónů Kč, což zjevně převyšuje (i) ničím nedoloženou hodnotu jeho majetku [vykazovaného dlužníkem jen na 21,8 miliónů Kč (A-76)]. Úpadek dlužníka v obou jeho formách (platební neschopnost a předlužení) potvrzuje též (poslední, byť nepodepsaná) účetní závěrka zpracovaná k 31. prosinci 2019 založená ve sbírce listin obchodního rejstříku (účetní uzávěrky z let 2020 až 2023 dlužník nepředložil).
Konečně se odvolací soud ztotožnil i se závěry insolvenčního soudu ohledně způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem a ustanovení insolvenčního správce. V rozsahu, v němž směřovalo proti výroku usnesení insolvenčního soudu o nepatrném konkursu, odvolací soud odmítl odvolání jako nepřípustné (a neodůvodněné). Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k řešení právních otázek (podle jeho názoru) dílem Nejvyšším soudem nezodpovězených a dílem vyřešených odvolacím soudem odchylně od (označené) judikatury Nejvyššího soudu.
Konkrétně jde o tyto otázky: 1) Smí odvolací soud přihlédnout k přihláškám pohledávek doručeným insolvenčnímu soudu po vydání rozhodnutí o úpadku, které věřitel I ani dlužník neoznačili ve svých podáních (neučinili předmětem sporu pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu)?
2) Smí odvolací soud založit zjištění úpadku dlužníka na přihláškách pohledávek, aniž by se zabýval a náležitě vypořádal s obranou dlužníka, včetně popěrných úkonů učiněných na přezkumném jednání, s osvědčením přihlášených pohledávek listinami a se zjišťováním stanoviska dlužníka k nim? 3) Potvrdí-li odvolací soud rozhodnutí úpadku na základě jiného skutkového stavu, který byl zjištěn až odvolacím soudem, musí před vydáním rozhodnutí dlužníka poučit podle § 118a o. s. ř., jsou-li splněny podmínky pro poučení podle označeného ustanovení? 4) Smí odvolací soud potvrdit rozhodnutí o úpadku na základě skutkového stavu zjištěného až odvolacím soudem (po provedení nového dokazování) v případě, že byli navrhovatel a dlužník insolvenčním soudem výslovně poučeni o koncentraci řízení podle § 118b o.
s. ř. (a již nebyli odvolacím soudem poučeni o prolomení koncentrace v odvolacím řízení)? 5) Byl insolvenční soud, případně odvolací soud povinen pro naplnění domněnky dle § 3 odst. 2 písmeno d) insolvenčního zákona vyzvat dlužníka k předložení seznamů uvedených v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona poté, kdy se po první výzvě insolvenčního soudu dlužník ubránil insolvenčnímu návrhu a kdy od první výzvy k předložení seznamů uplynul víc než rok? Dovolatel namítá, že insolvenční soud vzal na vědomí zpětvzetí přihlášky pohledávky věřitele Pražské služby, a.
s. usnesením ze dne 25. května 2023; ke dni vydání napadeného usnesení neuplatňoval tento věřitel vůči dlužníku v insolvenčním řízení žádnou pohledávku (nešlo již o věřitele dlužníka). Na přezkumném jednání konaném dne 12. července 2023 popřeli dlužník i insolvenční správce všechny pohledávky přihlášené věřitelem V a věřitelem Č z důvodu jejich úhrady. Usnesením ze dne 7. září 2023 insolvenční soud odmítl přihlášku pohledávky věřitele Č v rozsahu dílčích pohledávek č. 2 a 3; stran dílčí pohledávky č. 1 vzal věřitel Č přihlášku pohledávky zpět.
Odvolací soud nemohl z vlastní iniciativy provést dokazování ohledně přihlášek pohledávek věřitelů W a K; jakkoli věřitel I zmínil tyto věřitele ve vyjádření (A-101), neoznačil žádné konkrétní pohledávky zmíněných věřitelů za dlužníkem. Ostatně, jejich pohledávky nebyly pro zjištění úpadku dlužníka relevantní, jelikož nebyly splatné. Odvolací soud se (fakticky) otázkou pravosti a výše pohledávek nezabýval, neprovedl důkaz přílohami přihlášek pohledávek a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nezjišťoval stanovisko dlužníka k těmto pohledávkám.
Navíc přihlášky pohledávek byly nepřezkoumatelné, pročež se k nim nemohl dovolatel vyjádřit. Současně nemohl odvolací soud „zhojit“ absenci tvrzení věřitele I o skutečnostech rozhodných pro osvědčení úpadku dlužníka (ohledně mnohosti věřitelů) poukazem na aplikaci vyšetřovací zásady; z vlastní iniciativy nemohl provést ani dokazování k takovým skutečnostem. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ho nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil svá tvrzení a navrhl důkazy ohledně neexistence pohledávek věřitelů, kteří podali přihlášky pohledávek do insolvenčního řízení, na jejichž základě dospěl odvolací soud k závěru o úpadku dlužníka.
Další pochybení spatřuje v tom, že odvolací soud „prolomil koncentraci řízení“ (viz poučení insolvenčního soudu podle § 118b o. s. ř.) a nesprávně provedl (nové) důkazy; „odklidit“ účinky koncentrace řízení mohl jen tak, že zruší usnesení o úpadku a věc vrátí insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Nevypořádal se ani s popěrnými úkony dovolatele (u jednání dne 12. července 2023), včetně výhrad o nemožnosti užívat nemovitost. Konečně dovolatel namítá, že ho insolvenční soud před rozhodnutím o úpadku (opětovně) nevyzval, aby předložil seznamy podle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, maje za to, že účinky (původní) výzvy zanikly v důsledku usnesení ze dne 1.
března 2022, jímž insolvenční soud (původně) zamítl insolvenční návrh. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soud je (ve výsledku) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku není omezeno pravidly neúplné apelace plynoucími z ustanovení občanského soudního řádu (a to ani tehdy, bylo-li rozhodnutí o úpadku vydáno po jednání). S výjimkou omezení založených pro řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úpravou obsaženou v § 141 insolvenčního zákona se tak pro toto odvolací řízení přiměřeně uplatňují ustanovení občanského soudního řádu platná pro odvolání projednávaná a rozhodovaná v systému úplné apelace.
Odvolací soud tudíž může přihlédnout v odvolacím řízení při posouzení, zda dlužník je v úpadku, také ke skutečnostem nebo důkazům (týkajícím se pohledávky věřitele splatné v době delší než 3 měsíce před zahájením insolvenčního řízení), jež zde byly (a jako takové mohly být uplatněny) již před rozhodnutím o úpadku, avšak do té doby nevyšly v insolvenčním řízení najevo. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, a ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněná pod čísly 14/2011 a 42/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“ a „R 43/2012“).
2) Novou skutečností, která ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona není způsobilá ovlivnit (je-li uplatněna až v odvolacím řízení) správnost rozhodnutí o úpadku, je obecně vzato každá skutečnost, která nastala po vydání rozhodnutí o úpadku, včetně takové skutečnosti, která přivodila zánik pohledávky insolvenčního navrhovatele nebo některého z dalších (nebo i všech) věřitelů (splnění dluhu, započtení, prekluze). Srov. opět R 43/2012. 3) Skutečností, která nastala po vydání rozhodnutí o úpadku, je přezkumné jednání, které se konalo poté, co insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka.
K těm účinkům, jež ve vztahu k pohledávkám věřitelů nastaly (vznikly) jen na základě přezkumného jednání (jehož průběh zachycuje protokol) nebo jen podle upraveného seznamu přihlášených pohledávek, tedy v odvolacím řízení nelze přihlížet.
Právně bezcenná by tedy pro odvolací soud měla být všechna zjištění o tom, kdo, případně jak, (ne)popřel tu či onu přihlášenou pohledávku. Není ovšem vyloučeno zabývat se v odvolacím řízení pro účely posouzení dlužníkova úpadku nově (rozuměj nově ve vztahu ke skutečnostem nebo důkazům, z nichž vyšel v rozhodnutí o úpadku insolvenční soud) těmi pohledávkami, jež vznikly před rozhodnutím o úpadku dlužníka (případně i před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka) a jež se před rozhodnutím o úpadku dlužníka staly též splatnými [ať již šlo ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka o dlužníkovy peněžité závazky (dluhy) po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) nebo dokonce o dlužníkovy peněžité závazky (dluhy) po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona)].
K takovým „novým“ skutečnostem nebo důkazům je ovšem i v insolvenčních věcech (v nichž se v odvolacím řízení uplatňuje systém úplné apelace v režimu plynoucím z R 43/2012, a v nichž se osvědčení dlužníkova úpadku řídí pravidlem vyjádřeným v § 86 insolvenčního zákona) možné přihlédnout, jen když byly v odvolacím řízení uplatněny některým z účastníků řízení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017, sen. zn. 29 NSČR 136/2015, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v odstavci 28.
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněného pod číslem 58/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; viz (i) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 163/2017, a ze dne 31. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 39/2017. 4) Předpokladem pro zjištění úpadku dlužníka ve formě předlužení k návrhu věřitele není osvědčení existence další osoby se splatnou pohledávkou vůči dlužníku; insolvenční navrhovatel je povinen doložit existenci své pohledávky a osvědčit úpadek dlužníka.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sen. zn. 29 NSČR 206/2017, uveřejněné pod číslem 60/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 5) To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je.
Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“). 6) Seznam závazků dlužníka ve smyslu § 104 odst. 1 písm.
b) insolvenčního zákona musí obsahovat i údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků v něm uvedených. Srov. opět R 83/2012. 7) K tomu, že nesplnění povinnosti předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona uložené insolvenčním soudem signalizuje neochotu dlužníka podrobit se pravidlům insolvenčního řízení a že tato nečinnost dlužníka ztěžuje (se zřetelem k povaze seznamů) insolvenčnímu soudu prověření majetkové situace dlužníka a tím zasahuje do práv a právem chráněných zájmů dlužníkových věřitelů, srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
února 2020, sen. zn. 29 NSČR 13/2019, uveřejněného pod číslem 99/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poměřováno dovolatelem vymezenými důvody přípustnosti dovolání a dovolacími důvody Nejvyšší soud v poměrech dané věci uzavírá, že žádnou z vymezených právních otázek nelze považovat za právně významnou z hlediska přípustnosti dovolání ve vztahu k existenci aktivní věcné legitimace věřitele I k podání insolvenčního návrhu (k osvědčení existence jeho splatné pohledávky za dlužníkem). Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem otevřená právní otázka týkající se výzvy k předložení seznamů podle § 104 odst. 1 a § 128 odst. 3 insolvenčního zákona [ve spojení s důsledky určenými § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona].
V poměrech dané věci totiž nebylo sporu o tom, že insolvenční soud uložil dlužníku, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci usnesení předložil seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona (viz usnesení insolvenčního soudu ze dne 3. května 2021, č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-A-8, ve spojení s usnesením ze dne 4. ledna 2022, č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-A-22, které nabylo právní moci dne 14. ledna 2022); dlužník, ač řádně poučen o náležitostech seznamů majetku, závazků a zaměstnanců, předložil jen nepodepsanou listinu ? inventurní soupis majetku ze dne 27.
května 2019 a následně [viz podání ze dne 11. února 2022 a jeho přílohy (A-76)] jen listiny, které nesplňují požadavky určené § 104 insolvenčního zákona. Závěr, podle něhož nepravomocné (a následně odvolacím soudem zrušené) usnesení, jímž insolvenční soud zamítl věřitelský insolvenční návrh, nemohlo mít (a nemělo) vliv na existenci (a již nastalé účinky) výše uvedené výzvy (ve spojení s nečinností dlužníka), je triviální (plyne přímo z povahy věci); srov. např. obdobně již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 406/2010, uveřejněném pod číslem 64/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usneseních ze dne 22. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 17/2020, nebo ze dne 25. dubna 2023, sp. zn. 29 Cdo 3399/2022. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z pohledu dovolacích argumentů týkajících se (ne)splnění předpokladu mnohosti věřitelů a (ne)správnosti postupu odvolacího soudu v řízení, jde-li o doplnění dokazování ohledně pohledávek dalších věřitelů.
Z obsahu insolvenčního spisu totiž plyne, že věřitel I v podání ze dne 20.
července 2023 (A-101) výslovně označil další věřitele dlužníka, konkrétně věřitele Č s pohledávkou 63.994,- Kč (splatnou 12. srpna 2020) a věřitele W a K s (nesplatnými) pohledávkami v přibližné výši 40 miliónů Kč. Polemikou se závěrem odvolacího soudu o tom, že pohledávka věřitele Č nebyla ke dni rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka (12. dubna 2023) zaplacena, dovolatel (fakticky) nepřípustně zpochybňuje skutkový závěr
odvolacího soudu o datu zaplacení. Je tomu tak proto, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom zaplacení pohledávky (až) v době po rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka by bylo pro posouzení, zda byl splněn předpoklad určený § 3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, právně nevýznamné (viz R 43/2012).
Nesprávné poučení ze strany insolvenčního soudu (podle § 118b o. s. ř.) nemohlo založit přípustnost dovolání již proto, že odvolací soud (vědom si tohoto pochybení insolvenčního soudu) doplnil (v souladu se závěry shora citované judikatury) dokazování; věřiteli I ani dlužníku tak nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejich procesních právech. Navíc je zjevné, že věřitel I se mohl dozvědět (viz nesplnění povinnosti dlužníka předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud) o existenci dalších věřitelů dlužníka (až) z přihlášek pohledávek těchto věřitelů.
Konečně nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud (pro úplnost, bez vlivu na výsledek dovolacího řízení a s vědomím omezení určeného § 241a odst. 6 o. s. ř.) dodává, že: a) U insolvenčního soudu byl veden pod sp. zn. 215 ICm 2197/2023 incidenční spor o popření vykonatelné pohledávky věřitele Č ve výši 63.994,- Kč. Tamní žalobce (insolvenční správce dlužníka) popřel pohledávku z důvodu, že zanikla zaplacením společností KAMPA PARK spol. s r. o. (až) ve dnech 30. května 2023 a 5. června 2023, žalovaná vzala (dílčí) pohledávku zpět a insolvenční soud řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 12.
prosince 2023, č. j. 215 ICm 2197/2023-18. b) V incidenčním sporu vedeném pod sp. zn. 211 ICm 2182/2023 mezi žalobcem (věřitelem I) a žalovaným (insolvenčním správcem dlužníka) rozhodl insolvenční soud rozsudkem ze dne 30. dubna 2024, č. j. 211 ICm 2182/2023-49, tak, že určil pravost, výši a pořadí dílčích pohledávek věřitele I za dlužníkem v částkách 42.291,39 Kč, 707.742,92 Kč, 44.720,09 Kč, 165.500,- Kč, 165.000,- Kč a 437.342,25 Kč; rozsudek nabyl právní moci dne 18. června 2024. c) V incidenčním sporu vedeném pod sp. zn. 205 ICm 2184/2023 mezi žalobcem (J.
R.) a žalovaným (insolvenčním správcem dlužníka) rozhodl insolvenční soud rozsudkem ze dne 12. července 2024, č. j. 205 ICm 2184/2023-34, tak, že určil pravost, výši a pořadí dílčích pohledávek, které žalobce nabyl od věřitele I postupní smlouvou, v částkách 165.000,- Kč a 437.342,25 Kč. d) Pod sp. zn. 206 ICm 2183/2023 bylo u insolvenčního soudu vedeno řízení o žalobě na určení pravosti, výše a pořadí pohledávek žalobkyně (K. D.) proti žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka). Šlo o pohledávky v částkách 2x 437.342,25 Kč, které nabyla žalobkyně od věřitele I.
postupní smlouvou; řízení bylo zastaveno poté, kdy žalovaný vzal zpět popření pohledávek a žalobkyně vzala zpět žalobu.
Dalšími dovolatelem položenými právními otázkami se Nejvyšší soud nezabýval. Jeho judikatura je totiž ustálena (i) v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich
obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu