29 Cdo 3399/2022-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce D. - E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Robertem Falbrem, advokátem, se sídlem v Praze, Kopeckého 1326/47, PSČ 169 00, proti žalovanému Mgr. Marku Konečnému, se sídlem ve Zlíně, tř. Tomáše Bati 201/8, PSČ 760 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka D. F., identifikační číslo osoby XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 15 C 300/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2022, č. j. 26 Co 47/2022-306, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobou došlou Okresnímu soudu v Kolíně dne 25. listopadu 2016 se žalobce (D.- E.) domáhal vůči žalovanému (D. F.) určení, že je vlastníkem objektu mrazírny bez čp/če, stojící na pozemku p. č. XY v katastrálním území a obci XY, zapsaném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „sporná stavba“).
Okresní soud v Kolíně rozsudkem (pro uznání) ze dne 30. ledna 2017, č. j. 15
C 300/2016-12, žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 114b odst. 1, 4 a 5 a § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, když jde o věc, v níž lze uzavřít a schválit smír, a žalovaný se ve lhůtě určené usnesením
(výzvou) ze dne 6. prosince 2016, č. j. 15 C 300/2016-9, doručenou mu dne 8. prosince 2016, bez vážného důvodu k žalobě písemně nevyjádřil. Krajský soud v Praze k odvolání podanému Mgr. Markem Konečným, jako insolvenčním správcem žalovaného, rozsudkem ze dne 11. května 2022, č. j. 26 Co 47/2022-306, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 263 odst. 1, § 264 odst. 1 a § 265 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – předeslal, že v důsledku prohlášení konkursu na majetek žalovaného (usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4.
prosince 2017, č. j. KSPH 31 INS XY) bylo řízení ze zákona přerušeno. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je sporem, který se týká majetkové podstaty dlužníka, v němž lze na návrh pokračovat, přičemž z procesních úkonů insolvenčního správce žalovaného (Mgr. Marka Konečného) lze dovodit, že projevil „procesní“ vůli v řízení pokračovat, měl za to, že byly splněny podmínky pro pokračování v (odvolacím) řízení, a to s jmenovaným (jako insolvenčním správcem dlužníka) na straně žalovaného. Dále odvolací soud zdůraznil, že Mgr.
Marek Konečný byl osobou oprávněnou podat odvolání, když byl platně ustanoven do funkce insolvenčního správce (původního) žalovaného (usnesením ze dne 4. prosince 2017). Přitom usnesení ze dne 25. července 2018, č. j. KSPH 31 INS XY, jímž Krajský soud v Praze potvrdil usnesení schůze věřitelů ze dne 25. července 2018 o odvolání insolvenčního správce a ustanovení nového insolvenčního správce, a usnesení ze dne 31. července 2018, č. j. KSPH 71 INS XY, jímž Krajský soud v Praze (mimo jiné) vzal na vědomí usnesení (téže) schůze věřitelů, kterým byl odvolán insolvenční správce, a potvrdil je ohledně ustanovení nového insolvenčního správce (Mgr.
Michala Šimků), zrušil k odvolání věřitele č. 24 (T. Z.) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2018, č. j. KSPH 71 INS XY, 4 VSPH XY, proto, že „rozhodnutí schůze věřitelů nebyla přijata v souladu se zákonem“ [viz bod 17. posledně označeného usnesení, podle něhož: (…) „na schůzi věřitelů neproběhlo řádné hlasování podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona a schůze jej proto nepřijala. Usnesením ze dne 25. července 2018 (B-29) insolvenční soud deklaroval usnesení schůze věřitelů, které nebylo přijato.
Usnesení ze dne 31. července 2018 (B-31) bylo přijato opožděně a obě usnesení nemají oporu v obsahu protokolu ze dne 25. července 2018“]. Následně odvolací soud dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl žalovanému „účinně“ doručen, když osoba, která se měla jako osoba oprávněná ve smyslu ustanovení § 17 odst. 3 zákona č.
300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, přihlásit do datové schránky (původního) žalovaného pod jménem „A. H.“ (dále jen „A. H.“), byla osobou fiktivní, ve skutečnosti neexistující. Přitom poukázal na závěry obsažené v usnesení ze dne 16. dubna 2018, sp. zn. 7 Cmo 120/2017, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2017, č. j. C XY, Fj. XY, o výmazu A. H. (narozeného XY) jako statutárního orgánu – jednatele (původního) žalovaného (s účinností od 15.
prosince 2015) z důvodu, že „dle sdělení belgické daňové správy tato osoba registrem obyvatel Belgického království neprochází“ (a předložený výpis z rejstříku trestů „belgických správních orgánů“ je padělek), jakož i na sdělení Velvyslanectví Belgického království v České republice (ze dne 31. března 2021), podle něhož v „belgickém registru obyvatel“ taková osoba neexistuje, včetně toho, že neexistuje ani „žádný belgický občanský průkaz“ (daného čísla), ani povolení k pobytu vydávané pro cizince.
Jelikož „posuzování otázky právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, jímž se řízení končí, není vázáno žádnou lhůtou“, a rozsudek soudu prvního stupně byl insolvenčnímu správci (původního) žalovaného řádně doručen (až)
10. února 2022, měl odvolací soud podané odvolání za včasné. Za stavu, kdy bylo v řízení prokázáno, že se do datové schránky (původního) žalovaného „k přijetí“ zásilky obsahující výzvu soudu prvního stupně dle § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř., adresovanou (původnímu) žalovanému, měla jako oprávněná osoba (jednatel) přihlásit dne 24. února 2017 neexistující osoba, nenastaly ani účinky doručení výzvy (původnímu) žalovanému, a nebyla tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro následné vydání rozsudku pro uznání „fikcí“; proto odvolací soud změnil rozsudek prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek, které zčásti dosud (dle jeho názoru) nebyly dovolacím soudem zodpovězeny, a které odvolací soud zčásti vyřešil odchylně od (označené) judikatury Nejvyššího soudu, a to, zda: a) Přetrvávají účinky rozhodnutí schůze věřitelů o odvolání insolvenčního správce, přijaté postupem podle ustanovení § 29 odst. 1 insolvenčního zákona, i za skutkové situace, jež nastala v projednávané věci? b) Jsou soudy rozhodující o předběžné otázce, zda došlo k odvolání insolvenčního správce, vázány právním posouzením (navíc blíže nezdůvodněným) insolvenčního soudu nebo jeho nadřízeného odvolacího soudu obsaženým v odůvodnění rozhodnutí o tom, že odvolání insolvenčního správce neproběhlo v souladu s insolvenčním zákonem a že tedy takové rozhodnutí nebylo přijato? c) Mohla neexistence osoby statutárního orgánu (původního žalovaného) být důvodem, pro který mohl odvolací soud zrušit rozsudek prvního stupně na základě odvolání, když označená skutečnost je „důvodem zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.? Dovolatel popisuje dosavadní průběh řízení a snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož schůze věřitelů (konaná dne 25. července 2018) potřebnou většinou hlasů odvolala ustanoveného insolvenčního správce (Mgr. Marka Konečného) z funkce a rozhodla o ustanovení nového insolvenčního správce, včetně toho, že zmíněné usnesení schůze věřitelů nemohlo být nijak zvráceno následným rozhodnutím insolvenčního soudu (popřípadě odvolacího soudu) a odvolání insolvenčního správce tak bylo „nezrušitelné a nezměnitelné“.
Skutečnost, že (původní) žalovaný neměl osobu, která by byla oprávněna za něj jednat ? pokračuje dovolatel ? je „důvodem zmatečnosti“ podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; žaloba pro zmatečnost však nebyla v zákonné lhůtě podána. Přitom odvolacím soudem akceptované „prolomení právní moci rozhodnutí soudu“ představuje v právním státě nepřípustný zásah do právní jistoty, ochrany nabytých práv třetích osob, stability právních vztahů a důvěry v právo. Dále dovolatel protestuje proti závěru odvolacího soudu ohledně nemožnosti řádného doručení rozsudku soudu prvního stupně vzhledem „k údajné“ neexistenci A.
H. Potud se dovolává závěrů formulovaných v (označené) judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle nichž se při doručování právnické osobě, která má povinně zřízenou datovou schránku, nezjišťuje, kdo je jejím statutárním orgánem, a (případné) pochybení způsobené její nezodpovědností při zajištění přístupu do její datové schránky, nelze považovat za vážný důvod, který by jí v tom bránil, když je její „vnitřní“ věcí, které konkrétní pověřené osoby mají k datové schránce přístup, a jakým způsobem se uvnitř společnosti předávají informace.
Konečně dovolatel zpochybňuje závěry odvolacího soudu ohledně „vázanosti“ předchozími (blíže nezdůvodněnými) rozhodnutími insolvenčního soudu (popřípadě odvolacího soudu), když řešením takové (předběžné) otázky není soud vázán; je povinen si takovou otázku posoudit sám.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že: 1) K řešení dovolatelem otevřených právních otázek, týkajících se „přetrvání“ účinků rozhodnutí schůze věřitelů o odvolání insolvenčního správce (§ 29 odst. 1 insolvenčního zákona)“ a „vázanosti“ soudů obou stupňů právním názorem vysloveným v usnesení Vrchního soudu v Praze č. j.
KSPH 71 INS XY, 4 VSPH XY, není dovolání přípustné již proto, že ve skutkových poměrech dané věci by byl insolvenční správce (žalovaný) osobou legitimovanou k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bez ohledu na to, zda tyto právní otázky odvolací soud zodpověděl správně. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 819/2018, připomenul (poukazuje příkladmo na důvody svého rozsudku ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněného pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že insolvenční správce dlužníka je správcem cizího majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek, a má povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 36 insolvenčního zákona).
S přihlédnutím k obsahu důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2013) jako tisk č. 362, tamtéž vysvětlil, že insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, však je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z ustanovení občanského zákoníku, týkající se správy cizího majetku (§ 1400 až § 1447 o.
z.). Uzavřel rovněž, že z povahy insolvenční správy majetku je zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit ustanovení o prosté správě cizího majetku (§ 1405 až § 1408 o. z.). Subsidiární použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku (§ 1409 až § 1447 o. z.) však takto paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení občanského zákoníku, týkajícího se plné správy cizího majetku, je třeba provést test jeho subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) poměřením s těmi ustanoveními insolvenčního zákona, která upravují insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon předmětnou materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení občanského zákoníku nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku (což je postup, který předjímá i shora označená důvodová zpráva).
K tomu srov. dále i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sen. zn.
29 NSČR 167/2017, uveřejněného pod číslem 73/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. června 2021, sen. zn. 29 ICdo 82/2019, uveřejněném pod číslem 34/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne
28. července 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021. Současně Nejvyšší soud v důvodech usnesení sp. zn. 29 Cdo 819/2018 zdůraznil, že k ustanovením občanského zákoníku, jejichž subsidiární použitelnost pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) nevylučuje žádné z ustanovení insolvenčního zákona týkajících se insolvenční správy majetku ani povaha insolvenční správy majetku, patří (i) ustanovení § 1443 o. z. Přitom z důvodové zprávy (Zvláštní část, k § 1438 až § 1447) vyplývá, že toto „ustanovení navrhuje přijmout konvenční konstrukci, známou i z analogických úprav jiných právních institutů, totiž že správce má povinnost učinit i po skončení správy vše, co je fakticky nutné nebo právně nezbytné za tím účelem, aby beneficient neutrpěl škodu“.
Srov. např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 4/2022. Navíc v dané souvislosti nelze přehlédnout, že Vrchní soud v Praze v důvodech usnesení ze dne 19. října 2018, č. j. KSPH 71 INS XY, 4 VSPH XY, zdůraznil, že insolvenční soud musí svolat novou schůzi věřitelů (§ 47 odst. 1 insolvenčního zákona), na které nebude vázán dříve přijatým rozhodnutím o hlasovacím právu věřitelů (52 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona), a kde bude řádně hlasováno o návrhu věřitele č. 25 (super class s.
r. o.), jehož hlasovací právo insolvenční soud řádně přezkoumá postupem podle § 52 odst. 1 insolvenčního zákona. Následně insolvenční soud usnesením ze dne 5. prosince 2018, č. j. KSPH 71 INS XY, vyzval Mgr. Michala Šimků („nového“ insolvenčního správce), aby bez zbytečného odkladu informoval žalovaného o své dosavadní činnosti a předal mu všechny doklady související s výkonem funkce. Na schůzi věřitelů konané dne 26. února 2020 (šlo o pokračování schůze věřitelů ze dne 16. ledna 2019) přítomní věřitelé uvedli, že nepodávají návrh na odvolání žalovaného z funkce insolvenčního správce.
2) Právní otázka týkající se dovolatelem akcentované (ne)možnosti odvolacího soudu „zrušit“ rozhodnutí soudu prvního stupně pro tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není způsobilá založit přípustnost dovolání (již) proto, že žalobou pro zmatečnost lze napadnout (jen) pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu (§ 229 o. s. ř.). Závěry, podle nichž: a) je v právní moci rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním (§ 159 o. s. ř.), a b) se odvolání podává do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje (jinak řečeno, o tom, že počátek běhu lhůty k podání odvolání je vázán na řádné doručení rozhodnutí), jsou triviální.
K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013.
Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze přitom považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3422/2014, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 18. června 2015, sp. zn. III. ÚS 3723/2014, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2015, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
února 2017, sp. zn. IV. ÚS 3865/16). 3) Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovolatele vztahující se k doručování do datové schránky právnické osoby, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a to vzhledem k zásadním odlišnostem ve skutkovém stavu projednávané věci. K tomu viz skutečnosti, že: a) v době doručování výzvy (§ 114b o. s. ř.) a rozsudku soudu prvního stupně byl jediným jednatelem a jedním ze společníků (původního) žalovaného A. H. (tj. fiktivní fyzická osoba); druhým společníkem byl R.
M., narozený XY (dále jen „R. M.“), jenž byl rovněž jednatelem a společníkem žalobce, tj. osoba, která na A. H. „převedla“ 75% obchodní podíl ve společnosti (původního) žalovaného (smlouvou ze dne 15. prosince 2015), a b) přístupové údaje R. M. do datové schránky (původního) žalovaného byly zneplatněny dne 7. ledna 2016 v návaznosti na jeho výmaz z obchodního rejstříku, novému jednateli (A. H.) byly přístupové údaje zaslány 12. ledna 2016 na (uvedenou) adresu v Belgii a vrátily se jako nevyzvednuté (č. l.
52), přičemž dne 13. ledna 2016 požádal A. H. o vydání nových přístupových údajů, které mu byly zaslány na emailovou adresu: XY (č. l. 47). O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.