USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr.
Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční
věci dlužnice E. N., zastoupené Mgr. Stanislavem Požárem, advokátem, se sídlem
v Brně, Sukova 49/4, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
KSBR 40 INS 22284/2012, o návrhu dlužnice na vynětí majetku z majetkové
podstaty, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
26. listopadu 2021, č. j. KSBR 40 INS 22284/2012, 4 VSOL 522/2021-B-128, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Usnesením ze dne 2. září 2021, č. j. KSBR 40 INS 22284/2012-B-119,
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) vyhověl návrhu dlužnice (E.
N.) ze dne 25. června 2020 na vynětí pohledávky ve výši 100 200 Kč vůči
pojišťovně Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen
„pojišťovna“), z titulu pojistného plnění z majetkové podstaty.
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Pojišťovna vyplatila na základě zákonného pojištění zaměstnavatele
dlužnice (Litobal s. r. o.) do majetkové podstaty dlužnice z důvodu pojistné
události ze dne 28. června 2016 náhradu za ztrátu na výdělku, náhradu účelně
vynaložených nákladů spojených s léčbou a bolestné.
2/ Z této (první) části výplaty pojistné události insolvenční správkyně
(Ing. Jana Polachová) vyplatila dlužnici částku 31 308 Kč (bolestné, vynaložené
náklady na léčbu a poměrná část ztráty na výdělku).
3/ Dne 18. listopadu 2019 bylo na účet majetkové podstaty vyplaceno
další plnění z téže pojistné události ve výši 100 200 Kč, jež představuje
náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 100 000 Kč a 200 Kč za
uhrazený poplatek za posudek.
3. Insolvenční soud – cituje § 207 a § 226 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 258 zákona č.
99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – nejprve
uzavřel, že návrh dlužnice je včasný. Přestože dlužnice nejpozději od 21.
listopadu 2019 věděla, že částka z pojistného plnění byla vyplacena na účet
majetkové podstaty, nebylo prokázáno, že by jí před podáním návrhu (tj. před
23. červencem 2020; B-101) bylo insolvenční správkyní sděleno ve smyslu § 226
insolvenčního zákona, že pojistné plnění ani jeho část jí nebude vyplaceno.
Dlužnici tedy nemohlo být zřejmé, jak insolvenční správkyně naloží s druhou
výplatou pojistného plnění z titulu ztížení společenského uplatnění.
4. Insolvenční soud dále uvedl, že na vyplacenou částku pojistného
plnění jako odškodnění za ztížení společenského uplatnění po pracovním úrazu se
nevztahuje žádná zákonná výluka, jež je taxativně stanovena ve výčtu v § 317 o.
s. ř. Plnění je postižitelné výkonem rozhodnutí, a to přikázáním jiné peněžité
pohledávky, či jinak, a není již považováno za ryze osobní právo, které zaniká
smrtí poškozeného, proto pohledávka z něj vzniklá může být postoupena.
5. Přesto insolvenční soud dospěl k závěru, že návrh dlužnice je
důvodný. Dovodil totiž, že na pohledávku lze nahlížet jako na věc nehmotnou, u
které výkon rozhodnutí podléhá korektivu dobrých mravů podle § 322 odst. 1 o.
s. ř. Smyslem výplaty ztížení společenského uplatnění je kompenzace trvalých
následků a psychosociálních dopadů, které danou osobu omezují nebo mění její
společenské uplatnění v životě, a to v důsledku trvalého a nepříznivého
poškození zdraví. Ponechání těchto prostředků v majetkové podstatě a jejich
vydání věřitelům by tak popíralo smysl zákonem zřizovaného pojištění, jehož
cílem je ochrana zaměstnanců při práci, a šlo by tedy o výkon práva v rozporu s
dobrými mravy.
6. K odvolání věřitele č. 2 ENDEKA, s. r. o. a insolvenční správkyně
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení
insolvenčního soudu tak, že se zamítá návrh dlužnice na vynětí pohledávky z
majetkové podstaty.
7. Odvolací soud – cituje § 206 odst. 1, § 207 a § 226 insolvenčního
zákona, § 496 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a
§ 322 odst. 1 o. s. ř. – nejdříve přezkoumal závěr insolvenčního soudu, že na
pohledávku lze pohlížet jako na věc nehmotnou, přičemž dospěl k závěru, že
pohledávka na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění není
věcí, ale tzv. relativním majetkovým právem, jehož právní režim je upraven v
části čtvrté (nikoli v části třetí) občanského zákoníku. Takovou pohledávku
tedy nelze považovat za věc nehmotnou a její ponechání v majetkové podstatě
nepodléhá korektivu dobrých mravů.
8. Dále odvolací soud zkoumal, zda jde o pohledávku, která nepatří do
majetkové podstaty podle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona. Cituje usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2019, sp. zn. 20 Cdo 3624/2019, uzavřel, že
pohledávka má v procesním právu svůj vlastní režim postižení, který je odlišný
od postižení „movitých věcí“. Jelikož exekuční (procesní) právo přistupuje k
pohledávce jako ke zvláštní majetkové hodnotě, nepoužije se § 322 o. s. ř.
Označená judikatura Nejvyššího soudu je na daný případ aplikovatelná podle §
207 odst. 1 ve spojení s § 7 insolvenčního zákona. Pohledávka tak je exekučně
postižitelná, neboť na ni nedopadají výjimky podle § 317 a násl. o. s. ř. a
nejde o pohledávku, která do majetkové podstaty nepatří, takže se nelze úspěšně
domáhat jejího vynětí podle § 226 odst. 1 insolvenčního zákona.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož
přípustnost vymezuje podle § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právních otázek, jež nebyly dovolacím soudem dosud řešeny.
Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Konkrétně dovolatelka formuluje tyto otázky:
[1] Lze pohledávku na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského
uplatnění považovat za nehmotnou věc ve smyslu § 496 odst. 2 o. z., jejíž
(ne)vyjmutí z majetkové podstaty podléhá korektivu dobrých mravů podle § 322
odst. 1 o. s. ř.?
[2] Patří pohledávka na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského
uplatnění podle § 207 a § 208 insolvenčního zákona do majetkové podstaty podle
§ 226 odst. 1 insolvenčního zákona?
11. Dlužnice má za nesprávný závěr odvolacího soudu, že pohledávka podle
§ 2958 o. z. není nehmotnou věcí podle § 496 odst. 2 o. z., takže nepodléhá
korektivu dobrých mravů. Zpochybňuje též závěr, že pohledávka patří do
majetkové podstaty a že se nelze úspěšně domáhat jejího vynětí z majetkové
podstaty.
12. Podle dlužnice není usnesení Nejvyššího soudu, na nějž odvolací soud
odkazuje, na danou věc uplatnitelné, neboť se týká exekučního řízení. Dlužnice
má za to, že jde o pohledávku, která je přímo spojena s její osobou.
13. Závěrem dlužnice namítá, že § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního
zákona je použitelný i na konkursní řízení. Není totiž rozumného a
ospravedlnitelného důvodu rozlišovat při nakládání s uvedenými plněními mezi
oddlužením a konkursem.
14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
15. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §
238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí
žádné z omezení jeho přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., přičemž v
posouzení dovoláním předestřených otázek jde o věc dovolacím soudem dosud
neřešenou.
16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující zákonná
ustanovení:
Podle § 7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li
takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení,
použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení
občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné,
ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu
rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně
tento zákon odkazuje. Podle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak, do
majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí
nebo exekucí; věci sloužící k podnikání dlužníka však z majetkové podstaty
vyloučeny nejsou. Podle § 226 odst. 1 insolvenčního zákona dlužník může uplatnit vynětí majetku z
majetkové podstaty jen tehdy, jde-li o věc, právo, pohledávku nebo jinou
majetkovou hodnotu, která do majetkové podstaty nepatří podle § 207 a 208;
učiní tak vůči insolvenčnímu správci bez zbytečného odkladu poté, co se
dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takové
věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu. Podle § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona po dobu trvání účinků
schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové
podstaty je dlužník povinen hodnoty získané dědictvím, darem a z neúčinného
právního úkonu, jakož i majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač
tuto povinnost měl, vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně
jako jiné své mimořádné příjmy a část výtěžku zpeněžení majetku náležejícího do
společného jmění manželů, použít k mimo řádným splátkám nad rámec splátkového
kalendáře; za mimořádný příjem se nepovažují plnění z pojistných smluv o
škodovém pojištění a plnění z titulu práva na náhradu majetkové a nemajetkové
újmy. Podle § 317 o. s. ř. výkonu rozhodnutí nepodléhají pohledávky náhrady, kterou
podle pojistné smlouvy vyplácí pojišťovna, má-li být náhrady použito k novému
vybudování nebo k opravě budovy (odstavec 1). Výkonu rozhodnutí nepodléhají
peněžité dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, daňový bonus, z
dávek státní sociální podpory příspěvek na bydlení a jednorázově vyplácené
dávky státní sociální podpory a pěstounské péče (odstavec 2). Výkonu rozhodnutí
nepodléhají pohledávky, které povinný nabyl jako substituční jmění. To neplatí,
má-li povinný právo s pohledávkou volně nakládat nebo jde-li o výkon
rozhodnutí, kterým jsou vymáhány zůstavitelovy dluhy nebo dluhy související s
nutnou správou věcí nabytých jako substituční jmění (odstavec 3). Ustanovení
tohoto zákona upravující výkon rozhodnutí nemají vliv na výkon práv a splnění
povinností vyplývajících z ujednání o finančním zajištění za podmínek
stanovených zákonem upravujícím finanční zajištění nebo srovnatelných podmínek
zahraničního právního předpisu, jestliže finanční zajištění bylo sjednáno a
vzniklo před podáním návrhu na výkon rozhodnutí.
To platí i v případě, že
finanční zajištění bylo sjednáno nebo vzniklo v den podání návrhu na výkon
rozhodnutí, avšak až poté, co tato skutečnost nastala, ledaže příjemce
finančního kolaterálu o takové skutečnosti věděl nebo vědět měl a mohl
(odstavec 4).
20. Pro věc je rozhodný § 317 o. s. ř. ve znění účinném do 30. června
2021, jež v uvedené podobě platil v době podání návrhu na vynětí majetku z
majetkové podstaty (23. července 2020); později nedoznal změn, jež by se týkaly
předmětu řízení. Ve výše uvedené podobě platil § 7 insolvenčního zákona v době
podání návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty a později nedoznal změn.
Ustanovení § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona platí v uvedené podobě
od 1. června 2019. Další ustanovení insolvenčního zákona platí v nezměněné
podobě ode dne zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice (od 13. září
2012).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž:
21. Pravidlo obsažené v § 207 odst. 1 části věty před středníkem
insolvenčního zákona je normou, jejímž prostřednictvím insolvenční zákon
odkazuje na příslušná ustanovení občanského soudního řádu (ale i jiných
předpisů vydaných na poli práva exekučního), která vylučují postih určitého
majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Typickým příkladem takových ustanovení
pak jsou (byť nikoli výlučně) § 321 a § 322 o. s. ř. (srov. i § 268 odst. 1
písm. d/ o. s. ř.). Současně platí, že tam, kde exekuční právo dovoluje postih
určitého majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí jen za určitých podmínek,
nejde o pravidlo, jež by ve smyslu § 207 odst. 1 o. s. ř. takový majetek
vylučovalo z majetkové podstaty dlužníka (postih určitého majetku výkonem
rozhodnutí nebo exekucí není „vyloučen“). Jinak řečeno, odkaz na exekuční
úpravu vylučující postih určitého majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí,
obsažený v § 207 odst. 1 části věty před středníkem insolvenčního zákona, se
jako důvod pro vyloučení (vynětí) takového majetku z majetkové podstaty
dlužníka neuplatní, jestliže insolvenční zákon má zvláštní úpravu, která
zpeněžení takového majetku připouští (insolvenční zákon jako lex specialis má v
takovém případě přednost). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněné pod číslem 97/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2013“).
22. K tomu budiž dodáno, že to, co Nejvyšší soud dovodil o přiměřené
uplatnitelnosti ustanovení exekučního práva v insolvenčním řízení v R 97/2013
při výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2010, je s
účinností od 1. ledna 2014 obsaženo přímo v textu § 7 insolvenčního zákona
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo
37/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2015, pod číslem
46, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo
88/2019 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021, sen. zn. 29 NSČR
52/2020).
23. Pro výsledek dovolacího řízení není podstatné, zda pohledávka je v
rovině hmotného práva „věcí v právním smyslu“ (§ 489 o. z.), konkrétně pak věcí
nehmotnou, respektive „právem, jehož povaha to připouští“ (§ 496 odst. 2 o.
z.). Podstatné je, že ustanovení exekučního práva upravují exekuční postih
pohledávky jen určitým (předepsaným) způsobem (srov. § 303 a násl. o. s. ř.) a
že pohledávka dozajista není věcí hmotnou (§ 496 odst. 1 o. z.). Úprava
obsažená v § 322 o. s. ř. se týká přitom právě věcí hmotných (věcí movitých a
nemovitých).
24. Skutečnost, že exekuční (procesní) právo přistupuje k pohledávce
jako ke zvláštní majetkové hodnotě, což má za následek, že se neaplikuje § 322
o. s. ř., není sama o sobě nespravedlivá; je věcí zákonodárce, aby konkrétním
způsobem stanoveným zákonem ustavil rovnováhu mezi zájmy oprávněného a
povinného. To, že peněžitá pohledávka přiměřeného zadostiučinění je exekučně
postižitelná, neboť to § 317 a násl. o. s. ř. nevylučuje, nevychyluje
nerovnováhu mezi zájmy oprávněného a povinného směrem, který je z pohledu
„dobrých mravů“ zjevně neakceptovatelný. Peněžité pohledávky (na rozdíl např.
od snubního prstenu apod.) totiž slouží svojí podstatou jako prostředek k
získání jiné hodnoty bez ohledu na to, jaký je důvod jejich vzniku. Zájem
povinného, aby exekučně nebyly postižitelné peněžité pohledávky nad únosnou
míru, je dostatečně chráněn § 317 a násl. o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 20 Cdo 3624/2019).
25. V takto ustanoveném legislativním a judikatorním rámci Nejvyšší soud
především zdůrazňuje, že nelze souhlasit s dlužnicí, že usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 20 Cdo 3624/2019, z něhož vyšel odvolací soud, není na danou věc
aplikovatelné. Z podstaty § 207 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 7
insolvenčního zákona plyne, že toto ustanovení přímo odkazuje na právní úpravu
výkonu rozhodnutí (exekuce) v občanském soudním řádu. Ačkoliv se tedy citované
rozhodnutí týká exekučního řízení, jsou jeho závěry použitelné i v případě
insolvenčního řízení pro posouzení naplnění podmínek § 207 insolvenčního zákona.
26. Předmětná pohledávka na náhradu nemajetkové újmy za ztížení
společenského uplatnění tak není pohledávkou, kterou by nebylo možno postihnout
výkonem rozhodnutí nebo exekucí podle § 317 o. s. ř. Jde o pohledávku, která
náleží do majetkové podstaty podle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona a
dlužnice se nemůže domoci jejího vynětí z majetkové podstaty návrhem podle §
226 insolvenčního zákona. Jde o závěr ústavně souladný (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. února 2021, sp. zn. IV. ÚS 3596/20).
27. Nejvyšší soud konečně nemůže přisvědčit ani argumentaci dlužnice,
jež vychází z § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, ve znění účinném od
1. června 2019. Je tomu tak již proto, že v dané věci dotčené ustanovení
insolvenčního zákona v tomto znění použít nelze.
28. Vzhledem k tomu, že insolvenční řízení v této věci bylo zahájeno
před 1. červnem 2019, se pro ně uplatní [s přihlédnutím k článku II (Přechodné
ustanovení) zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony], insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019.
29. Navíc je třeba zdůraznit, že jde o ustanovení, které se (i pro
insolvenční zákon ve znění účinném od 1. června 2019) uplatní pouze v případě,
kdy je způsobem řešení úpadku dlužníka oddlužení. Insolvenční zákon sice
umožňuje aplikaci některých ustanovení o konkursu v případě oddlužení, v němž
dochází ke zpeněžení majetkové podstaty (§ 398 odst. 2), avšak žádné ustanovení
insolvenčního zákona nepřipouští aplikaci ustanovení týkajících se oddlužení na
konkursní řízení.
30. Jelikož se dlužnici prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné
zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 12. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu