KSUL 79 INS XY
79 ICm XY
29 ICdo 88/2019-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci
dlužníků a) J. U., narozeného XY, bytem XY, a b) E. U., narozené XY, bytem XY,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS XY, o návrhu
dlužníka J. U. na vynětí věci z majetkové podstaty, vedeném u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 79 ICm XY, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr.
Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 29/8, PSČ 602 00,
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2019, č. j. 79 ICm XY,
101 VSPH XY (KSUL 79 INS XY), takto:
Dovolání se zamítá.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
26. června 2018, č. j. 79 ICm XY, zamítl „žalobu“, kterou se „žalobce“ (dlužník
J. U.) domáhal vyloučení mimořádného příjmu ve formě nároku na vypořádání,
kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý
majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím
smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik podle zákona č. 212/2009 Sb., novelizovaného zákonem č. 364/2017 Sb. (dále též jen „nárok na
vypořádání“), z majetkové podstaty žalobce (výrok I.]. Dále rozhodl o
povinnosti „žalovaného“ (PhDr. Pavla Körnera, Ph.D., insolvenčního správce
dlužníků, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 750/316, PSČ 400 01) zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12.584,- Kč (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 7. března 2019, č. j. 79 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 79 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu
v bodě I. výroku; v bodě II. výroku uvedený rozsudek zrušil. Odvolací soud vyšel shodně s insolvenčním soudem z toho, že:
1) Insolvenční řízení dlužníků bylo zahájeno dne 4. června 2015. Usnesením ze
dne 26. června 2015, č. j. KSUL 79 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek
dlužníků a povolil jejich oddlužení. 2) Usnesením ze dne 11. února 2016, č. j. KSUL 79 INS XY, insolvenční soud
neschválil oddlužení dlužníků a prohlásil konkurs na jejich majetek. Vrchní
soud v Praze k odvolání dlužníků usnesením ze dne 27. června 2016, č. j. KSUL
79 INS XY, 3 VSPH XY, zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Následným usnesením ze dne 8. února 2017, č. j. KSUL 79 INS XY,
schválil insolvenční soud oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. 3) Dne 1. února 2018 insolvenční správce doplnil soupis majetkové podstaty o
mimořádný příjem dlužníka ve formě nároku na vypořádání; dlužníka o tom
vyrozuměl 12. února 2018. 4) Dne 27. února 2018 podal dlužník „žalobu o vyloučení“ označeného majetku
(mimořádného příjmu ve formě nároku na vypořádání) z majetkové podstaty. Na tomto základě odvolací soud předeslal, že žalobu podle ustanovení § 225
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), mohou podat pouze osoby odlišné od dlužníka; proto „žalobu“ (na rozdíl
od insolvenčního soudu) posoudil podle ustanovení § 226 insolvenčního zákona
jako návrh na vynětí majetku z majetkové podstaty. Jelikož o takovém návrhu
soud rozhoduje v rámci dohlédací činnosti usnesením a nikoli rozsudkem, rozhodl
formou usnesení též o odvolání dlužníka proti rozsudku insolvenčního soudu. Dále odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 412 odst. 1 písm. b)
insolvenčního zákona ? zdůraznil, že dlužník je povinen své mimořádné příjmy
použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Za takový
mimořádný příjem považoval též peněžité plnění, jež dlužník obdržel podle
zákona č.
212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České
republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v
souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických
republika (dále jen „zákon“), a které – jak potvrdil u jednání před odvolacím
soudem – mu bylo vyplaceno ve výši 1.820.000,- Kč. Současně vyhodnotil jako nedůvodnou námitku dlužníka, aby insolvenční soud
postupoval podle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením §
322 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a vyňal „předmětnou pohledávku“ ze soupisu majetkové podstaty dlužníka
proto, že se jí „nemůže týkat výkon rozhodnutí pro rozpor s morálními
pravidly“. Naopak – pokračoval odvolací soud ? by bylo v rozporu s morálními
pravidly, aby tato „pohledávka“ nebyla použita pro uspokojení pohledávek
věřitelů dlužníka. Za stavu, kdy výkon rozhodnutí dopadá i na „předmětnou
pohledávku“, insolvenční správce ji správně zařadil do soupisu majetkové
podstaty. V této souvislosti neshledal odvolací soud po právu ani výhradu dlužníka, podle
níž splní splátkový kalendář ve vyšším rozsahu než 30 %, když tato hranice má
význam pouze při rozhodování insolvenčního soudu o osvobození dlužníka od
placení pohledávek; „neznamená to však, že dlužník může splátkový kalendář
splnit pouze v rozsahu 30 %“. Dlužník je povinen uhradit pohledávky svých
věřitelů v co nejvyšším rozsahu, neučiní-li tak, porušuje povinnosti plynoucí
ze schváleného splátkového kalendáře a z ustanovení § 412 insolvenčního zákona. Kdyby dlužník nevydal insolvenčnímu správci částku 1.820.000,- Kč, byl by jeho
postup důvodem pro zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu na jeho
majetek. Proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodě I. výroku
jako věcně správné. V bodě II. výroku toto rozhodnutí zrušil, s tím, že náklady
insolvenčního správce v souvislosti s návrhem dlužníka na vynětí majetku z
majetkové podstaty jsou hrazeny v rámci jeho odměny.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky, zda restituční
náhrady lze považovat za mimořádný příjem dlužníka podle ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, a otázky, zda u restitučních náhrad jde o
situaci předvídanou ustanovením § 207 odst. 1 insolvenčního zákona, podle
kterého do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem
rozhodnutí nebo exekucí, když jeho použití pro uspokojení věřitelů by bylo v
rozporu s dobrými mravy. Dovolatel v prvé řadě akcentuje, že insolvenční správce postupoval nesprávně (v
rozporu s ustanovením § 224 odst. 1 insolvenčního zákona), když do soupisu
majetkové podstaty sepsal „eventuální příjem ve formě restituční náhrady za
majetek zanechaný jeho předky na Podkarpatské Rusi“, s tím, že v okamžiku
soupisu mu na základě jeho žádosti žádná taková náhrada nebyla přiznána. Přitom pro soupis do majetkové podstaty nebyl dán důvod ani v okamžiku, kdy mu
restituční náhrada byla přiznána a vyplacena, když (podle názoru dovolatele)
šlo „o mimořádný příjem, který se do soupisu majetkové podstaty neuvádí“. Jakkoli insolvenční zákon postrádá výslovné ustanovení, které by řešilo vztah k
restitučním předpisům a restitučním náhradám, lze takovouto náhradu považovat
za majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 207 odst. 1 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, takové použití restituční finanční
náhrady „by nepochybně odporovalo morálním dobrým mravům, respektive morálním
pravidlům“. Současně dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož nelze
zmíněnou náhradu považovat za mimořádný příjem podle ustanovení § 412 odst. 1
písm. b) o. s. ř., když „pod mimořádný příjem nespadá majetek, který byl v
okamžiku schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře sepsán do majetkové
podstaty a který není majetkem tvořícím předmět zajištění“. Naopak, šlo o
majetek, který „byl znám věřitelům v momentě rozhodování o způsobu řešení
oddlužení“; vzhledem k tomu, že insolvenční soud schválil oddlužení ve formě
splátkového kalendáře, nemohl tento majetek sloužit k uspokojení věřitelů. Dále dovolatel podrobně popisuje skutečnosti týkající se majetku jeho předků na
Podkarpatské Rusi, jakož i okolnosti průběhu řízení o odškodnění podle zákona
č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 364/2017 Sb., s tím, že o náhradu požádal
7. listopadu 2017 a tato mu byla „jako jediné žijící oprávněné osobě“ ve výši
1.820.000,- Kč také vyplacena. V této souvislosti dovolatel poukazuje též na skutečnost, že v době po
rozhodnutí odvolacího soudu (s účinností od 1. června 2019) bylo ustanovení §
412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona novelizováno tak, že za mimořádný
příjem se nepovažují „plnění z pojistných smluv o škodovém plnění a plnění z
titulu práva na náhradu majetkové a nemajetkové újmy“. Přitom v poměrech dané
věci jde právě o náhradu majetkové újmy, která vznikla jeho prarodičům. Konečně dovolatel cituje závěry formulované Ústavním soudem v nálezu ze dne 25. října 2016, sp. zn. II.
ÚS 2062/14, a to právě k otázce restitučních nároků za
majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi a k institutu dobrých mravů. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Insolvenční správce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a
argumentaci dovolatele ustanovením § 412 insolvenčního zákona, ve znění účinném
od 1. června 2019, za bezpředmětnou. Zmíněné ustanovení je totiž nezbytné
vykládat v kontextu „celé novelizace“, když v režimu oddlužení plněním
splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty by došlo ke „zpeněžení“
dané pohledávky právě v logice argumentace žalobce, který se snaží tvrdit, že
daná pohledávka nepředstavuje mimořádný příjem. Současně upozornil na skutečnost, že část peněz z mimořádného příjmu (nejméně
ve výši 1.328.000,25 Kč) dlužník poukázal na bankovní účet své dcery E. U. (viz
platby dne 17. listopadu 2018, 14. prosince 2018 a 17. ledna 2019), která se
následně stala vlastníkem rodinného domu a dalších nemovitostí (částečně ve
vyjádření specifikovaných). Dovolání dlužníka je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
právních otázek dovolatelem otevřených, dosud Nejvyšším soudem beze zbytku
nezodpovězených.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo
není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční
řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně
ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to
možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se
výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na
ně tento zákon odkazuje. Podle ustanovení § 206 insolvenčního zákona, není-li v tomto zákoně stanoveno
jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména a) peněžní prostředky, b)
věci movité a nemovité, c) podnik, d) soubor věcí a věci hromadné, e) vkladní
knížky, vkladní listy a jiné formy vkladů, f) akcie, směnky, šeky nebo jiné
cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva,
g) obchodní podíl, h) dlužníkovy peněžité i nepeněžité pohledávky, včetně
pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou splatné, i) dlužníkova
mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které
dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá
pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované
za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při
rekvalifikaci, j) další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi
ocenitelnou hodnotu (odstavec 1). Majetkovou podstatu tvoří dále i
příslušenství, přírůstky, plody a užitky majetku uvedeného v odstavci 1
(odstavec 2). Podle ustanovení § 207 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak, do
majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí
nebo exekucí; věci sloužící k podnikání dlužníka však z majetkové podstaty
vyloučeny nejsou (odstavec 1). Příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve
stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při
exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (odstavec 2). Je-li podle ustanovení o
výkonu rozhodnutí nebo exekuci posouzení otázky, který majetek nelze postihnout
výkonem rozhodnutí nebo exekucí, závislé na rozhodnutí soudu, pro účely
insolvenčního řízení vydá takové rozhodnutí insolvenční soud (odstavec 3).
Podle ustanovení § 208 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak, do
majetkové podstaty nepatří též majetek, se kterým lze podle zvláštního právního
předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen, zejména účelové dotace a
návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního
samosprávního celku nebo státního fondu, finanční rezervy vytvářené podle
zvláštních právních předpisů, majetek České národní banky, který byl na základě
zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboží propuštěné celním úřadem k
dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštním právním
předpisem. Podle ustanovení § 226 insolvenčního zákona dlužník může uplatnit vynětí
majetku z majetkové podstaty jen tehdy, jde-li o věc, právo, pohledávku nebo
jinou majetkovou hodnotu, která do majetkové podstaty nepatří podle § 207 a
208; učiní tak vůči insolvenčnímu správci bez zbytečného odkladu poté, co se
dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takové
věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). O
návrhu podle odstavce 1 rozhoduje insolvenční soud v rámci své dohlédací
činnosti. Rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, se doručuje
dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. V době od podání tohoto
návrhu do rozhodnutí o něm nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, jehož se
návrh týká; § 225 odst. 4 a 5 platí obdobně (odstavec 5). Podle ustanovení § 412 odst. 1 insolvenčního zákona po dobu trvání účinků
schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen (…) b)
hodnoty získané dědictvím, darem a z neúčinného právního úkonu, jakož i
majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl, vydat
insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné
příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Podle ustanovení § 321 o. s. ř. výkonem rozhodnutí nemohou být postiženy věci,
jejichž prodej je podle zvláštních předpisů zakázán, nebo které podle
zvláštních předpisů výkonu rozhodnutí nepodléhají. Podle ustanovení § 322 o. s. ř. z věcí, které jsou ve vlastnictví povinného
nebo ve společném jmění povinného a jeho manžela, se nemůže týkat výkon
rozhodnutí těch, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných
potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných
věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s dobrými mravy a jejichž počet a hodnota
odpovídá obvyklým majetkovým poměrům (odstavec 1).
Z výkonu rozhodnutí jsou
vyloučeny zejména tyto věci ve vlastnictví povinného nebo ve společném jmění
povinného a jeho manžela: a) běžné oděvní součásti, včetně prádla a obuvi, b)
obvyklé vybavení domácnosti, zejména lůžko, stůl, židle, kuchyňská linka,
kuchyňské nářadí a nádobí, lednička, sporák, vařič, pračka, vytápěcí těleso,
palivo, přikrývka a ložní prádlo, pokud hodnota takové věci zjevně nepřesahuje
cenu obvyklého vybavení domácnosti, c) studijní a náboženská literatura, školní
potřeby a dětské hračky, d) snubní prsten, písemnosti osobní povahy, obrazové
snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se povinného nebo členů jeho
rodiny a nosiče dat těchto záznamů, pokud nelze takové záznamy přenést na jiný
nosič dat, a jiné předměty podobné povahy, e) zdravotnické potřeby a jiné věci,
které povinný nebo člen jeho domácnosti potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo
tělesné vadě, f) hotové peníze do částky odpovídající dvojnásobku životního
minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu, g) zvířata, u nichž
hospodářský efekt není hlavním účelem chovu a která slouží člověku jako jeho
společník (odstavec 2). Je-li povinný podnikatelem, nemůže se výkon rozhodnutí
týkat těch věcí z jeho vlastnictví, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své
podnikatelské činnosti; to neplatí, vázne-li na těchto věcech zástavní právo a
jde-li o vymožení pohledávky oprávněného, která je tímto zástavním právem
zajištěna (odstavec 3). Z výkonu rozhodnutí jsou vyloučeny technické
prostředky, na nichž se podle zvláštního právního předpisu vede evidence
investičních nástrojů nebo se uchovávají dokumenty týkající se údajů v této
evidenci, a dále technické prostředky sloužící k poskytování údajů o
vlastnících investičních nástrojů podle zvláštního právního předpisu (odstavec
4). Z výkonu rozhodnutí jsou vyloučeny věci, které povinný nabyl jako
substituční jmění. To neplatí, má-li povinný právo s věcí volně nakládat nebo
jde-li o výkon rozhodnutí, kterým jsou vymáhány zůstavitelovy dluhy nebo dluhy
související s nutnou správou věcí nabytých jako substituční jmění (odstavec 5). Ustanovení odstavců 1 a 4 platí též na věci, jejichž je povinný spoluvlastníkem
(odstavec 6). Odstavce 1 až 6 se na návrh oprávněného nepoužijí, jde-li o věci,
které povinný, který úmyslným trestným činem způsobil škodu, nabyl z
majetkového prospěchu získaného tímto trestným činem, je-li oprávněným
poškozený z tohoto trestného činu. V usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud
podle tvrzení oprávněného uvede věci, na které se podle věty první nepoužijí
odstavce 1 až 6 (odstavec 7). Shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona platila již v době zahájení
insolvenčního řízení a do rozhodnutí odvolacího soudu nedoznala změn; citovaná
ustanovení občanského soudního řádu platila v době soupisu nároku na vypořádání
a do rozhodnutí odvolacího soudu zůstala beze změn. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v poměrech dané věci není předmětem
řízení žaloba o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka (§ 225
insolvenčního zákona), nýbrž ? jak správně dovodil odvolací soud ?
návrh
dlužníka na vynětí majetku z majetkové podstaty (§ 226 insolvenčního zákona);
skutečnost, že dlužník své procesní podání označil jako žalobu a petit
formuloval jako vyloučení označeného majetku z majetkové podstaty, totiž nic
nemění na zásadě, podle níž soud každý úkon posuzuje podle jeho obsahu, i když
je nesprávně označen (§ 41 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 7 insolvenčního
zákona). Pro další úvahy považuje Nejvyšší soud za podstatné (i) skutečnosti, které
plynou z obsahu insolvenčního spisu, konkrétně, že úpadek dlužníků byl řešen
(ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) oddlužením plněním splátkového kalendáře,
jakož i to, že o existenci „potencionální pohledávky z titulu zmírnění křivd
občanům ČR na základě dědictví po své matce v Užhorodu“ ve výši 1,8 miliónu Kč
dlužník informoval insolvenčního správce na schůzce konané dne 25. srpna 2015 a
insolvenční správce tuto informaci převzal do zprávy o dosavadní činnosti č. 1
z téhož data (viz B-3). Nejvyšší soud dále připomíná, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle
nichž:
1) Návrh dlužníka na vynětí určitého majetku z majetkové podstaty nelze
zaměňovat s vylučovací žalobou, k jejímuž podání dlužník aktivně věcně
legitimován není. Pro případ nesouhlasu insolvenčního správce s takovým návrhem
předpokládá insolvenční zákon (v § 226 odst. 5), že insolvenční soud o návrhu
rozhodne v insolvenčním řízení usnesením vydaným v rámci své dohlédací
činnosti [§ 10 písm. b) insolvenčního zákona], proti němuž je však (oproti
obecnému pravidlu dle § 91 insolvenčního zákona) odvolání přípustné. Zvláštní
povaha takového rozhodnutí (jež se projevuje i výjimečným připuštěním
odvolacího přezkumu) je dána tím, že v jeho důsledku může majetkovou podstatu
dlužníka s konečnou platností opustit majetek, jenž by jinak byl určen k
uspokojení dlužníkových věřitelů. Jestliže tak stanoví insolvenční zákon, náleží do majetkové podstaty dlužníka i
majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Byty nebo
nebytové prostory a domy s byty nebo nebytovými prostory vyloučené z výkonu
rozhodnutí nebo exekuce podle § 322 odst. 5 o. s. ř. náleží do majetkové
podstaty dlužníka (§ 206 insolvenčního zákona). Jestliže exekuční právo
dovoluje postih určitého majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí jen za
určitých podmínek, není takový majetek vyloučen z majetkové podstaty dlužníka
ve smyslu § 207 odst. 1 insolvenčního zákona. Ustanovení exekučního práva jsou
(přiměřeně) uplatnitelná v insolvenčním řízení, jen pokud na ně insolvenční
zákon odkáže. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR
50/2011, uveřejněné pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 97/2013“)]. K tomu budiž dodáno, že to, co Nejvyšší soud dovodil o
přiměřené uplatnitelnosti ustanovení exekučního práva v insolvenčním řízení v R
97/2013 při výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2010,
je s účinností od 1. ledna 2014 obsaženo v textu ustanovení § 7 insolvenčního
zákona. 2) Z dikce ustanovení § 226 odst.
1 insolvenčního zákona je nepochybné, že
závěr o včasnosti dlužníkova návrhu na vynětí určitého majetku z majetkové
podstaty lze přijmout jen tehdy, by-li návrh učiněn vůči insolvenčnímu správci
„bez zbytečného odkladu“ poté, co se dlužník dozvěděl nebo při náležité
pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takového majetku do soupisu. Dobu
trvání lhůty „bez zbytečného odkladu“ je třeba posuzovat s přihlédnutím ke
konkrétním okolnostem dané věci. V každém konkrétním případě je totiž nutno
zkoumat, zda dlužník v rámci takto neurčitě vymezené lhůty podal návrh na
vynětí majetku bezodkladně, případně tak učinil s „odkladem“, který „není
zbytečný“ (jaké skutečnosti mu v tom bránily). Lhůta „bez zbytečného odkladu“ obsažená v § 226 odst. 1 insolvenčního zákona
počíná běžet vždy od okamžiku, kdy se dlužník dozvěděl nebo při náležité
pečlivosti měl dozvědět, že majetek, jež navrhuje vyjmout z majetkové podstaty,
byl zahrnut do soupisu majetkové podstaty, nejpozději však ode dne, kdy
insolvenční soud zveřejnil soupis takového majetku v insolvenčním rejstříku (§
222 odst. 2 insolvenčního zákona). Institut vynětí majetku z majetkové podstaty podle § 226 insolvenčního zákona
je koncipován na ochranu práv dlužníka. Prostřednictvím návrhu na vynětí
majetku z majetkové podstaty nemůže dlužník prosazovat práva třetích osob. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2018, sen. zn. 29
NSČR 11/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2020, pod
číslem 4. 3) Je-li insolvenčním soudem schváleným způsobem (povoleného) oddlužení plnění
splátkového kalendáře, pojí se s právní mocí usnesení o schválení oddlužení
plněním splátkového kalendáře i ten účinek, že dispoziční oprávnění k majetku,
náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho
majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo
zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o
schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník (to neplatí, jen
jde-li o majetek, který slouží k zajištění); srov. § 409 odst. 2 větu první
insolvenčního zákona. Za podmínek formulovaných ustanovením § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního
zákona však i při tomto způsobu oddlužení může vzniknout (a to již v době, kdy
soud rozhoduje o schválení oddlužení) potřeba rozhodnout spor o to, zda část
dlužníkova majetku náležející do majetkové podstaty dlužníka v době schválení
oddlužení, má zůstat v majetkové podstatě se všemi omezeními, jež pro tento
majetek platila před schválením oddlužení [a osobou s dispozičními oprávněními
k tomuto majetku bude insolvenční správce, jehož úkolem bude (ve shodě s
posledně označeným ustanovením) takový majetek zpeněžit a výtěžek zpeněžení
použít k mimořádné splátce nad rámec splátkového kalendáře]. I takový konflikt
je řešitelný postupem dle § 226 insolvenčního zákona.
Jinak řečeno, má-li dlužník v oddlužení za to, že majetek náležející do
majetkové podstaty, k němuž by jinak získal zpět dispoziční oprávnění právní
mocí usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, nepodléhá
režimu ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, může se domáhat
jeho vynětí z majetkové podstaty postupem podle § 226 insolvenčního zákona. Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR
33/2016, uveřejněného pod číslem 39/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Majetkovou podstatu dlužníka (obecně) tvoří (i) dlužníkovy peněžité
pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou
splatné [§ 206 odst. 1 písm. h) insolvenčního zákona]; výjimky z tohoto
pravidla upravují ustanovení § 207 a § 208 insolvenčního zákona. Jelikož nárok na vypořádání zjevně nelze považovat za majetek podléhající
režimu zvláštních předpisů podle ustanovení § 208 insolvenčního zákona, zbývá
posoudit, zda jde o majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo
exekucí (§ 207 odst. 1 insolvenčního zákona). Z věcí, které jsou ve vlastnictví povinného nebo ve společném jmění povinného a
jeho manžela, se nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, které povinný nezbytně
potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých
pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s
dobrými mravy a jejichž počet a hodnota odpovídá obvyklým majetkovým poměrům (§
322 odst. 1 o. s. ř.), jejichž příkladmý výčet je obsažen v ustanovení § 322
odst. 2 o. s. ř; z výkonu rozhodnutí jsou vyloučeny (i) věci, které povinný
nabyl jako substituční jmění (§ 322 odst. 5 věta první o. s. ř.) s výjimkou
uvedenou v § 322 odst. 5 větě druhé o. s. ř. Nárok na náhradu (ani následně v penězích poskytnutou náhradu) nelze podřadit
ustanovení § 322 odst. 1 o. s. ř. již proto, že nejde ani o „věc“, kterou
povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny
nebo k plnění svých pracovních úkolů, ani o „věc“, jejíž prodej by byl v
rozporu s dobrými mravy a jejíž hodnota odpovídá obvyklým majetkovým poměrům. Současně nejde ani o věc, kterou povinný nabyl jako substituční plnění (§ 322
odst. 5 věta první o. s. ř.). K posledně uvedenému viz zvláštní část důvodové zprávy k zákonu č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle níž předkládaná právní
úprava (rozuměj právní úprava zahrnující i ustanovení § 322 odst. 5 o. s. ř.)
navazuje na § 1521 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanoví,
že nesvěřil-li zůstavitel při nařízení svěřenského nástupnictví dědici právo s
dědictvím volně nakládat, je vlastnické právo dědice k tomu, co nabyl děděním,
jakož i k tomu, co nabyl náhradou za zničení, poškození nebo odnětí věci z
dědictví, omezeno na práva a povinnosti poživatele. To neplatí, je-li věc z
dědictví zcizena nebo zatížena za účelem úhrady zůstavitelových dluhů.
Výkon
rozhodnutí tedy nebude možno vést na majetek, který povinný nabyl jako dědic
dědictvím, které podle nařízení zůstavitele má přejít na svěřenského nástupce
jako následného dědice (substituční jmění); to nebude platit, bude-li povinný
mít právo s majetkem volně nakládat nebo půjde-li o výkon rozhodnutí, kterým
budou vymáhány zůstavitelovy dluhy. Samotnou skutečnost, že: 1) přijetím zákona č. 212/2009 Sb. coby restitučního
předpisu, se demokratická společnost snaží alespoň o částečné zmírnění
následků majetkových křivd občanům České republiky, k nimž došlo zanecháním
nemovitého majetku na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním
postoupením Svazu sovětských socialistických republik, a 2) stát a jeho orgány
jsou proto povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s
oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována
(důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo
2613/2015, a ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 28 Cdo 4554/2016, jakož i důvody
nálezů Ústavního soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, a ze dne
23. února 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13), Nejvyšší soud v daných souvislostech z
hlediska výkladu ustanovení § 322 o. s. ř. významnou neshledává. Další argumentace dovolatele, vycházející z ustanovení § 412 odst. 1 písm. b)
insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. června 2019, je nevýznamná již
proto, že v dané věci dotčené ustanovení insolvenčního zákona v tomto znění
použít nelze. Vzhledem k tomu, že insolvenční řízení v této věci bylo zahájeno před 1. červnem 2019, se pro ně totiž i v budoucnu uplatní [s přihlédnutím k článku II
(Přechodné ustanovení) zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony], insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Navíc ?? jak plyne čl. I bodu 38 (§ 412 odst. 1 písm. b/) zvláštní části
důvodové zprávy k zákonu č. 31/2019 Sb. ? návrh, aby plnění z pojistných
smluv o škodovém pojištění (ve smyslu části čtvrté, dílu patnáctého zákona č.
89/2012 Sb.) a plnění z titulu práva na náhradu majetkové a nemajetkové újmy
nebylo pokládáno za mimořádné příjmy, které by měly být použity k mimořádným
splátkám nad rámec splátkového kalendáře, byl odůvodněn tím, že tyto kategorie
prostředků ve skutečnosti nelze řadit mezi příjmy, neboť jejich účelem není
navýšit hodnotu majetku dlužníka, nýbrž poskytnout finanční prostředky na
obnovu poškozených nebo zničených věcí, eventuálně kompenzovat nemajetkovou
újmu, která dlužníkovi vznikla. Tyto prostředky by měly být použity v souladu s
jejich účelovým určením a nikoliv primárně použity na úhradu pohledávek
věřitelů nad rámec plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové
podstaty. Jinými slovy, ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) ve znění účinném od 1. června
2019 je nutné vykládat v kontextu změn institutu oddlužení (jako celku),
zejména pak ustanovení § 398 insolvenčního zákona, jde-li o způsoby oddlužení
(zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením
majetkové podstaty). Konečně, překážkou, pro kterou nebylo možno shledat dovolání důvodným, je (i)
skutečnost, že již v době rozhodnutí odvolacího soudu byl „nárok na
vypořádání“, o jehož vynětí z majetkové podstaty v řízení jde, uspokojen
(zanikl splněním). Případné vynětí neexistujícího „nároku na vypořádání“ (ve
spojení s tím, že dlužník s takto získanými finančními prostředky naložil
způsobem, který vylučuje možnost jejich vydání do majetkové podstaty), tak
pozbylo významu. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
podle něhož nebyl dán důvod pro vynětí nároku na náhradu z majetkové podstaty
dlužníka (§ 226 insolvenčního zákona), je ve výsledku správné, Nejvyšší soud
[při absenci jiných vad řízení, k jejichž existenci přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)] zamítl dovolání jako nedůvodné [§ 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Právní otázkou, zda nárok na vypořádání bylo možno považovat za mimořádný
příjem ve smyslu ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, se
Nejvyšší soud nezabýval, když její řešení bylo významné jen ve spojení se
způsobem řešení úpadku dlužníků oddlužením ve formě plnění splátkového
kalendáře. Přitom insolvenční soud usnesením ze dne 26. listopadu 2019, č. j. KSUL 79 INS XY, zrušil oddlužení dlužníků a na jejich majetek prohlásil
konkurs. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníků toto usnesení potvrdil
usnesením ze dne 15. července 2020, č. j. KSUL 79 INS XY, 3 VSPH XY, uzavíraje,
že byly naplněny důvody pro zrušení oddlužení ve smyslu ustanovení § 418 odst. 1 písm. a) a c) insolvenčního zákona, spočívající v tom, že: a) dlužníci
nesplnili povinnost vydat mimořádný příjem (rozuměj příjem získaný z titulu
nároku na vypořádání) insolvenčnímu správci, b) po zpeněžení předmětu zajištění
vznikl zaviněním dlužníků peněžitý závazek z titulu nákladů soudního řízení o
vyklizení předmětu zajištění (ve výši 19.150,- Kč) a c) dlužníkům vznikl
peněžitý závazek z titulu nákladů soudního řízení ve sporu o odstranění
fotovoltaické elektrárny (v částkách 2 x 10.3013,- Kč a 2.771,70 Kč).
Za stavu, kdy proti posledně označenému usnesení Vrchního soudu v Praze podali
dlužníci dovolání (dovolací řízení je u Nejvyššího soudu vedeno pod sen. zn. 29
NSČR 100/2020), bude tato právní otázka Nejvyšším soudem zodpovězena při
zkoumání existence předpokladů pro zrušení oddlužení a řešení úpadku dlužníků
konkursem.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu