KSBR 30 INS XY
29 NSČR 96/2016-B-43
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v
insolvenční věci dlužníka I. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Kamilou Vránovou, advokátkou, se sídlem v Letovicích, Masarykovo náměstí
1065/11, PSČ 679 61, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS
XY, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 23. července 2015, č. j. KSBR 30 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 27. dubna 2015, č. j. KSBR 30 INS XY, Krajský soud v Brně
(dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné zrušil schválené oddlužení dlužníka I.
D. (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), s
tím, že bude řešen jako nepatrný (bod III. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením
potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho,
v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §
241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“),
jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února
2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze
dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. prosince 2014,
sp. zn. IV. ÚS 266/14. V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že
napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a tudíž má být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. K tomu doplnil, že
„napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a
vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že má-li být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř.
proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
"soudní praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též důvody R 4/2014). Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z
obsahového hlediska) nepodávají. Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. v poměrech dané věci nedošlo ani prostřednictvím argumentu dovolatele, že
dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak, když z
obsahu dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo
procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (k tomu
srov. opět důvody R 80/2013 a R 4/2014). Výhrada dovolatele, podle níž
odvolacím soudem „vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena
jinak“ pak významově neodpovídá žádnému ze způsobů uvedených v ustanovení § 237
o. s. ř., jimiž může být přípustnost dovolání vymezena. Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je konečně právně
bezvýznamné rovněž dovolací tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. totiž (již od 1. ledna 2013) není budována na kriteriu „zásadní právní
významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci
věřitelů), jakož i státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu