KSBR 30 INS 18738/2019 29 NSČR 98/2024-B-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníků L. G. a N. G., obou zastoupených Mgr. Michaelou Houdkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Lazecká 393/70, PSČ 779 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 18738/2019, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. července 2024, č. j. KSBR 30 INS 18738/2019, 3 VSOL 242/2024-B-80, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 14. března 2024, č. j. KSBR 30 INS 18738/2019-B-58, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zrušil schválené oddlužení dlužníků L. G. a N. G. (bod I. výroku), zastavil insolvenční řízení (bod II. výroku), schválil odměnu a hotové výdaje insolvenční správkyně (bod III. výroku) a zprostil insolvenční správkyni funkce (bod IV. výroku).
2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí – usnesení ze dne 2. června 2023, č. j. KSBR 30 INS 18738/2019-B-38, kterým bylo rovněž zrušeno schválené oddlužení dlužníků a zastaveno insolvenční řízení – změnil k odvolání dlužníků Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. července 2023, č. j. KSBR 30 INS 18738/2019, 3 VSOL 337/2023-B-49, tak, že se oddlužení dlužníků nezrušuje.
3. K odvolání dlužníků Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu
4. Odvolací soud – cituje § 7, § 412 odst. 1 a 2 a § 418 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. září 2024 – po doplnění dokazování označenými listinami přisvědčil závěru insolvenčního soudu, podle něhož jsou dány důvody pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona pro porušení povinnosti dlužníků nepřijímat na sebe po schválení oddlužení nové závazky, které by nemohli v době jejich splatnosti splnit. K námitce dlužníků, že nemají závazek z titulu nájmu bytu, odvolací soud uvedl následující. Podle vyjádření právní zástupkyně pronajímatele bytu dlužníci neuhradili na dluh plynoucí z nájemního vztahu ničeho a dluh na nájemném činí 23 403 Kč. I kdyby odvolací soud akceptoval tvrzení dlužníků, že pronajímatel bytu jim doposud nepředložil vyúčtování za služby spojené s nájmem bytu za rok 2023 (v důsledku čehož může být sporná existence nebo výše dluhu spojeného s nájmem bytu za rok 2023), je nesporné, že dlužníci mají vůči pronajímateli bytu závazek ve výši 9 295,59 Kč z titulu nedoplatku nákladů za služby za rok 2022. Přitom z dopisu právní zástupkyně pronajímatele ze dne 9. ledna 2024 adresovaného insolvenční správkyni plyne, že dlužníci obdrželi vyúčtování služeb za rok 2022. Tento závazek dlužníci žádným způsobem nerozporovali a ani netvrdili, že jej uhradili. Jelikož dlužníci nezaplatili dluh, jehož si museli vědomi, lze uzavřít, že v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníkům po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
6. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatelé předkládají Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, jak insolvenční soud postupuje při zjišťování existence peněžitého závazku, který má být důvodem pro rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, a zda se v tomto směru uplatní ustanovení občanského soudního řádu o průběhu řízení, konkrétně § 101 odst. 1 písm. b/, § 120, § 132 a §153 o. s. ř.
8. Dovolatelé tvrdí, že existence peněžitého závazku dlužníků, jenž byl důvodem pro rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení, nebyla řádně zjištěna, neboť skutková zjištění odvolacího soudu ohledně jeho vzniku nemají oporu v provedeném dokazování.
9. Dovolatelé namítají, že oba soudy učinily závěr o existenci údajné pohledávky pronajímatele výlučně z přípisu právní zástupkyně pronajímatele, jenž vychází z jednostranného tvrzení pronajímatele. Přílohou tohoto sdělení přitom nebyla plná moc, ani žádné listiny prokazující existenci uvedené pohledávky. K závěru odvolacího soudu, podle něhož „zcela nesporným zůstává, že dlužníci mají vůči pronajímateli závazek ve výši 9 295,59 Kč na nedoplatku na náklady za služby za rok 2022“, dovolatelé uvádějí, že v řízení nebyla k důkazu provedena žádná listina, která by prokazovala existenci nájemního vztahu v roce 2022, tím spíše existenci jakékoliv pohledávky pronajímatele. Jestliže oba soudy považovaly pohledávku pronajímatele bez dalšího za zjištěnou, zatížily dovolatele břemenem tvrzení a břemenem důkazním k prokázání negativní skutečnosti (že ničeho nedluží). Podle dovolatelů se soudy při zjišťování jejich závazku vůči pronajímateli „odchýlily od ustanovení § 132 a 153 o. s. ř.“
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Dovolání, které mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
12. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. I když dovolatelé ohlašují, že dovolání podávají z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu dovolání a z uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že její podstata spočívá výhradně v polemice se skutkovým závěrem, který odvolací soud učinil na základě výsledků provedeného dokazování, a se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatelé (z obsahového hlediska) uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (nepolemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem).
14. Ani výhradou, že odvolací soud dovodil existenci jejich závazku vůči pronajímateli „výlučně z přípisu právní zástupkyně“ pronajímatele, dovolatelé nevystihují způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
15. Přitom skutkové závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené nebo vadné. Podle Nejvyššího soudu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obou soudů neexistuje extrémní rozpor.
16. Jde-li o dovolateli zpochybněný přípis právní zástupkyně pronajímatele ze dne 9. ledna 2024, v něm uvedený celkový dluh z nájemního vztahu se skládal ze tří položek, a sice z dluhu na nájemném a zálohách za služby za rok 2023, z dluhu na nákladech za služby za rok 2022 a z dluhu na náhradě škody (zničené žaluzie a nutná výmalba). I když dovolatelé v odvolání tvrdili, že vůči pronajímateli nemají žádný závazek z titulu nájmu bytu, výslovně zpochybňovali pouze dluh na nákladech za služby za rok 2023 a dluh na náhradě škody. Dlužný nedoplatek na nákladech za služby za rok 2022 nijak nesporovali a ani netvrdili, že tento závazek uhradili.
17. Ve vztahu k vyvrácení existence závazku ve výši 9 295,59 Kč na nedoplatku za služby za rok 2022 nešlo ani o situaci, kdy by dlužníci objektivně nemohli mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 3312/16). Dovolatelé mohli existenci tohoto dluhu zpochybnit stejně, jak to učinili v případě dluhu na nájemném a zálohách za služby za rok 2023, k čemuž označili důkazy (nájemní smlouvu, výpisy z účtu, emailovou komunikaci), jimiž se odvolací soud zabýval. Ostatně, o existenci nájemního vztahu (i) v roce 2022 svědčí též korespondenční adresa dlužníků uvedená ve zprávách insolvenčního správce o plnění oddlužení ze dne 20. ledna 2022 a 26. července 2022.
18. Zbývá dodat, že ústředním principem způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je mimo jiné zodpovědný přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Domáhá- li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023, sen. zn. 29 NSČR 112/2022.
19. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zastavení insolvenčního řízení (v bodě II. výroku), o schválení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce (v bodě III. výroku) a o zproštění insolvenčního správce funkce (v bodě V. výroku), je důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení, o určení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce a o jeho zproštění funkce. Přestože uvedené výroky mají (v dané věci) povahu výroků závislých na výroku o zrušení oddlužení, nic to nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům, nemůže být v uvedeném rozsahu přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohly tyto výroky samostatně obstát.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2026
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu