NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1055/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce J. F., proti žalovanému A. K., družstvu, o určení neplatnosti
rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 521/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č. j. 14
Cmo 330/2003 - 48 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. dubna 2003, č. j. 13
Cm 521/2002-35, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že rozhodnutí
představenstva žalovaného (družstva) ze dne 17. července 2002, o vyloučení
žalobce z tohoto družstva, je neúplatné. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že podle ustanovení § 231 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) je
oprávněn přezkoumávat rozhodnutí členské schůze družstva (o vyloučení člena z
družstva), nikoli rozhodnutí představenstva družstva (o vyloučení člena z
družstva).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 11. února 2004,
č. j. 14 Cmo 330/2003 - 48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací
soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že soudu přísluší až přezkoumání
rozhodnutí členské schůze o vyloučení člena z družstva, nikoli přezkum
rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a
odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
K tomu uvádí, že důvod, pro který soudy jeho žalobu zamítly, zakládá nedostatek
soudní pravomoci, jenž řeší ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., podle něhož mělo
být v takovém případě postupováno. Dále dodává, že po vynesení rozsudku soudu
prvního stupně podal odvolání proti rozhodnutí představenstva žalovaného
družstva o svém vyloučení, družstvo však na toto odvolání dosud nereagovalo.
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil
a věc vrátil s tím, že má být postoupena k projednání členské schůzi žalobce.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje rozhodnutí soudů
nižších stupňů za správná. K námitce dovolatele, že dne 7. května 2003 podal
odvolání k členské schůzi, žalovaný uvádí, že dne 13. května 2003 odeslal
dovolateli odpověď, kterou sděluje, že jeho nárok na podání odvolání proti
rozhodnutí o vyloučení zanikl marným uplynutím zákonné lhůty a tudíž žalovaný
žádosti dovolatele o svolání členské schůze nevyhovuje.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle
písmene c/ Nejvyšší soud nemá. Otázku, předkládanou mu v dovolání k řešení
(kterou dovolatel argumentuje na podporu závěru o existenci obou označených
dovolacích důvodů), totiž již dříve zodpověděl.
Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 70/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutím představenstva o vyloučení z
družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti
rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské
schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání. V
rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 61, Nejvyšší soud též
uzavřel (odkazuje i na svůj rozsudek uveřejněný pod číslem 5/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), že jiným postupem než postupem uvedeným v
ustanovení § 231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva
rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako
předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze
o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a
ztrácelo by jakýkoli smysl. A konečně v usnesení ze dne 3. února 2005, sp. zn.
29 Odo 896/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2005,
pod číslem 62, Nejvyšší soud vysvětlil, že žalobou podanou u soudu se nelze
úspěšně domáhat určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o
vyloučení člena z družstva. V posledně označeném rozhodnutí neshledal Nejvyšší
soud žádného pochybení v úvaze odvolacího soudu, že žalobu o určení neplatnosti
rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva je nutno
zamítnout (a nikoli řízení o ní zastavit postupem podle § 104 odst. 1 o. s. ř.,
jak tvrdí dovolatel).
Zbývá doplnit, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
nelze založit prostřednictvím dovolatelem tvrzeného dovolacího důvodu dle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jak totiž Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu
odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda
má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst.
3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití
argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada
řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z
povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Nejvyšší soud rovněž dodává, že argument, podle kterého bylo rozhodnuto ve
věci, která nenáleží do pravomoci soudů, ve skutečnosti nevystihuje žádný z
dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Po
obsahové stránce je jím uplatněna tzv. zmatečnostní vada řízení dle § 229 odst.
1 písm. a/ o. s. ř. K takovým vadám však dovolací soud přihlíží, jen je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem (z
nějž by bylo možné usuzovat, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř.) taková námitka není, když k posouzení její důvodnosti slouží od 1.
ledna 2001 žaloba pro zmatečnost (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tyto závěry s sebou nesou konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli právo na
jejich náhradu nevzniklo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř.) a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu