NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1273/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Tomáše Brauna v konkursní věci
úpadkyně P. b. a. s. - v likvidaci, o návrhu úpadkyně na zrušení konkursu,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 27 K 17/2003, o dovolání úpadkyně
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2004, č. j. 1 Ko
256/2004-258, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. prosince 2003, č. j. 27 K 17/2003-123,
zamítl návrh na zrušení konkursu na majetek úpadkyně P. b. a. s. - v
likvidaci (bod. I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně především dospěl k
závěru, že podala-li návrh na zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“),
likvidátorka úpadkyně ustanovená do funkce až po prohlášení konkursu, jde o
osobu, která není k takovému úkonu legitimována. Činí-li likvidátorka návrh na
zrušení konkursu, může se tak dít toliko za úpadkyni, přičemž zákon o konkursu
a vyrovnání takové právo přiznává úpadkyni v § 44 odst. 1 písm. c/ ZKV. Soud
prvního stupně dále neshledal návrh na zrušení konkursu opodstatněným ani se
zřetelem k uplatněným věcným argumentům, uváděje, že v době rozhodování o
prohlášení konkursu byl osvědčen úpadek dlužnice jak pro předlužení tak pro
platební neschopnost. Konečně neměl pro výsledek řízení za podstatný poukaz na
nesrovnalosti v průběhu konkursu, konkrétně na snížení hodnoty majetku
úpadkyně o 177 milionů Kč, s tím, že po prohlášení konkursu byl majetek
úpadkyně navýšen z titulu mezibankovních operací o 25.326.800,- Kč. K požadavku
na prověření toho, že určité smlouvy byly uzavřeny bez souhlasu věřitelského
výboru, soud poznamenal, že tyto otázky nesouvisí se zrušením konkursu.
K odvolání úpadkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. července 2004, č.
j. 1 Ko 256/2004-258, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí
návrhu na zrušení konkursu potvrdil a výrok o nákladech řízení bez náhrady
zrušil. Odvolací soud uvedl, že o zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/
ZKV rozhoduje soud obvykle z úřední povinnosti (bez návrhu), zjistí-li, že tu
nejsou předpoklady pro konkurs. Za předpoklady pro konkurs přitom pokládal
zejména stav úpadku ve smyslu § 1 odst. 2 a 3 ZKV, s tím, že tyto předpoklady
by nebyly dány, kdyby se v průběhu lhůty určené pro podání přihlášek
konkursních věřitelů v § 13 odst. 1 ZKV nepřihlásil žádný věřitel nebo by se
přihlásil pouze jeden věřitel. Dále zdůraznil, že pro postup dle § 44 odst. 1
písm. a/ ZKV jsou rozhodné okolnosti, jež nastaly (popřípadě existují) po
prohlášení konkursu, nikoli okolnosti, které dříve vedly k prohlášení konkursu.
Jinými slovy, námitky, jimiž lze relevantně zpochybnit věcnou správnost
rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejsou totožné s těmi, jimiž lze zpochybnit
správnost rozhodnutí o zrušení konkursu pro absenci předpokladů pro konkurs. Ke
zrušení konkursu tak podle odvolacího soudu vede obvykle zjištění, že úpadce
nemá více věřitelů, že jeho dluhy byly uhrazeny třetí osobou (např. ručitelem)
nebo že má dostatek likvidních prostředků k úhradě všech v konkursu zjištěných
pohledávek. Na tomto obecném základě pak odvolací soud oproti soudu prvního
stupně uzavřel, že úpadkyně (na rozdíl od konkursních věřitelů) má legitimaci k
podání návrhu na zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV. Úpadkyně
však ničím nedoložila, že má prostředky k uspokojení všech v konkursu
přihlášených pohledávek, nadto sama připustila, že pohledávky jednoho z
věřitelů (A., investiční společnost, a. s.) není schopna uhradit. O
okolnostech, jež dříve vedly k prohlášení konkursu, se odvolací soud s poukazem
na výklad podaný výše vyjádřil jako o těch, jež pro rozhodnutí podle § 44
odst. 1 písm. a/ ZKV nemají žádný význam. K námitkám týkajícím se dosavadního
průběhu konkursu uvedl, že jejich prověření je na soudu prvního stupně v mezích
výkonu dohlédací činnosti podle ustanovení § 12 ZKV. Názor soudu prvního
stupně, že návrh na zrušení konkursu není důvodným, shledal odvolací soud ve
světle výše uvedeného správným, s tím, že úpadkyně neuvedla ani v odvolacím
řízení žádné významné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit absenci
předpokladů pro konkurs a jež nastaly po prohlášení konkursu a v této fázi
řízení existují.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala úpadkyně včasné
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst.
3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Mimo to dovolatelka
uvádí, že dovolání má - bez dalšího - za přípustné podle § 238a odst. 1 písm.
a/ o. s. ř. a poučení o dovolání obsažené v napadeném rozhodnutí a založené na
předpokladu zásadní významnosti rozhodnutí proto nepovažuje za správné. Podle
dovolatelky je ve věci dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. (jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci), jehož naplnění spatřuje v tom, že
předpoklady konkursu podle § 1 odst. 2 a 3 ZKV nejsou splněny.
Dovolávajíc se článku 11 Listiny základních práv a svobod a citujíc ustanovení
§ 1 odst. 2 a 3 ZKV dovolatelka zdůrazňuje, že podle soupisu majetku a závazků
provedeného správkyní konkursní podstaty má majetek v hodnotě 1,2 miliardy Kč,
tvořený téměř výhradně likvidními cennými papíry. Její splatné závazky přitom
činí pouhých 175 milionů Kč, což při přezkumném jednání potvrdila i správkyně
konkursní podstaty, která uvedla, že za zjištěné pokládá pohledávky ve výši cca
175 milionů Kč z celkem 2,3 miliard Kč přihlášených pohledávek. Rozhodující
pohledávka ve výši 2,1 miliard Kč (náležejících původně společnosti A.,
investiční společnost, a. s. a posléze touto společností postoupená za 650
milionů Kč na N. A. S. C. L., K.) je považována za spornou. Jde o nárok na
náhradu škody způsobené údajným porušením povinností banky, o kterém dosud
nebylo pravomocně rozhodnuto. Ačkoliv je v této souvislosti již v návrhu na
prohlášení konkursu argumentováno prostřednictvím ustanovení § 563 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) tím, že jde o závazek splatný již od roku
1997, podle dovolatelky je nutno uvedené ustanovení vykládat v návaznosti na
ustanovení § 489 obč. zák. Za „způsobenou škodu“ ve smyslu uvedeného
ustanovení považuje dovolatelka pouze škodu prokázanou; o tu však podle ní
nejde, neboť o porušení jejích povinností a o tom, že je povinna uplatněný
nárok uspokojit, dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Podle dovolatelky je tedy
zjevné a orgánem soudu (správkyní konkursní podstaty) doložené, že dovolatelka
má likvidní majetek převyšující splatné závazky, přičemž okamžité úhradě
splatných závazků brání pouze skutečnost, že v důsledků účinků prohlášení
konkursu nesmí volně nakládat se svým majetkem.
Předpoklady pro konkurs nejsou splněny a bránění ve výkonu vlastnického práva
osobě, která není v úpadku, je v rozporu s platnými zákony a s ústavním
pořádkem České republiky. V této souvislosti dovolatelka cituje z nálezu pléna
Ústavního soudu ze dne 24. června 2003, uveřejněného pod číslem 210/2003 Sb., a
to konkrétně pasáže obsažené pod bodem VI., v odstavcích 2 až 4 nálezu. Odtud
pak dovolatelka uzavírá, že s ohledem na stanovené záruky práva na užívání
majetku a jeho ochrany i práva nebýt při požívání práva pokojně užívat svůj
majetek diskriminován, není možné připustit závěr, že by na základě
nepravomocného rozhodnutí soudu o náhradě škody byl tento nárok považován za
splatný závazek a na tomto základě konstatován stav úpadku a omezeno právo
dovolatelky užívat svůj majetek. Umělé udržování dovolatelky v konkursu brání
úhradě všech zjištěných pohledávek a ukončení sporu se současným držitelem
potenciální (a v každém případě nesplatné) pohledávky z nepravomocného
rozhodnutí o náhradě škody. Skutečnost, že potenciální pohledávka na náhradu
škody byla pro nemožnost projednat s majitelem banky případné narovnání sporu
(jak uvedeno v návrhu na zrušení konkursu) postoupena na neznámý zahraniční
subjekt, za kterým v rozporu s dobrými mravy pravděpodobně skrývá svou identitu
skutečný kupec sporné pohledávky za 650 milionů Kč (tj. za cenu, kterou banka
byla schopna sama uhradit ze svého majetku), dokumentuje, že praví zjištění
věřitelé a majitel (dovolatelky) jsou existencí konkursu nepřijatelně omezeni
na svých právech a bylo by vhodné vysvětlit, komu je vlastně právní ochrana v
takto probíhajícím konkursním řízení poskytována.
Za nedostatečný pokládá dovolatelka argument odvolacího soudu, že námitky,
jimiž lze zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí o prohlášení konkursu,
nemohou být totožné s těmi, jimiž lze zpochybnit správnost rozhodnutí o zrušení
konkursu pro absenci předpokladů pro konkurs. Dovolatelka má za to, že prokáže-
li se v průběhu konkursního řízení, ať již na návrh legitimovaného subjektu
nebo i bez návrhu, že konkurs neměl být prohlášen, neexistuje jiné právní
řešení než aplikace ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV. Dovolatelka
připouští, že především zdůrazňovala, že předpoklady pro konkurs neexistovaly
již k datu prohlášení konkursu, odmítá však závěr soudů nižších stupňů, že
neuvedla žádné významné okolnosti, z nichž by bylo možnost dovodit absenci
předpokladů pro konkursu a jež nastaly po prohlášení konkursu. Je tomu tak
proto, že - jak uvedeno výše - sama správkyně konkursní podstaty po prohlášení
konkursu prokázala, že dovolatelka má dostatek likvidního majetku
několikanásobně převyšujícího splatné závazky.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 4. dubna 2003, č. j. 27 K 17/2003 - 34 a ze dne 2. prosince 2003,
č. j. 27 K 17/2003 - 123, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.
července 2004, č. j. 1 Ko 256/2004 - 258 a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního
stupně o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu, může být přípustné jen podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237
odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. Dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání
podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. bez dalšího, pak přehlíží, že
podle ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř. i v těchto případech ustanovení § 237
odst. 1 a 3 o. s. ř. platí obdobně. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/
o. s. ř. tudíž není dovolání přípustné proti každému měnícímu či potvrzujícímu
usnesení odvolacího soudu ve věci konkursu a vyrovnání (srov. k tomu v
judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 58/2002 a
51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a důvod založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá,
když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z
níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je
zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní
přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993
Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č.
224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb.,
č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000
Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu
č. 403/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb., nálezu Ústavního
soudu č. 210/2003 Sb. a zákona č. 257/2004 Sb.
Podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV, soud usnesením zruší konkurs, ve
kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, zjistí-li, že tu nejsou
předpoklady pro konkurs.
K otázce, zda lze uspět s návrhem na zrušení konkursu podle ustanovení § 44
odst. 1 písm. a/ ZKV na základě zpochybnění okolností a procesního postupu,
jež vedly k prohlášení konkursu, se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení
uveřejněném pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
též jen „R 29/2006“). Tam vysvětlil, že při zkoumání důvodů pro zrušení
konkursu se konkursní soud nezabývá správností procesního postupu soudu
předcházejícího vydání usnesení o prohlášení konkursu, ani správností
rozhodnutí o prohlášení konkursu, případně rozhodnutí je potvrzujícího.
Teleologickému i jazykovému výkladu uvedeného ustanovení odpovídá, že důvodem
pro zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV není absence předpokladů
pro prohlášení konkursu v době předcházející prohlášení konkursu, nýbrž pouze
zjištění, že tyto předpoklady nejsou dány ke dni, kdy soud o zrušení konkursu
rozhoduje. V tomto ohledu tedy Nejvyšší soud důvod založit přípustnost dovolání
nemá.
V usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, Nejvyšší soud rovněž
uzavřel, že byl-li konkurs na majetek dlužníka prohlášen (jako je tomu v
posuzované věci) pro úpadek formou platební neschopnosti (§ 1 odst. 2 věta
první ZKV), nezakládá důvod ke zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV
sám o sobě rozsah zjištěného majetku konkursní podstaty, je-li uspokojení
pohledávek konkursních věřitelů vázáno na nutnost zpeněžení tohoto majetku.
Takovým důvodem není ani skutečnost, že přihlášené pohledávky konkursních
věřitelů nebyly pravomocně rozsouzeny k tomu příslušným orgánem nebo že nejde o
jinak vykonatelné pohledávky. Tamtéž vysvětlil, že ve shodě s ustanovením § 7
ZKV a s výkladem podaným k tomuto ustanovení pod bodem XVIII., str. 183-185
(359-361), stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1854/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2003, pod číslem 160, konkursní věřitel, jehož přihlášená
pohledávka byla při přezkumném jednání popřena co do pravosti správcem
konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, zůstává účastníkem
konkursního řízení až do marného uplynutí doby určené mu k podání žaloby o
určení pravosti pohledávky, případně do právní moci soudního rozhodnutí, jímž
jeho incidenční žalobě nebylo vyhověno. Do té doby je s ním nutno také počít
při úvaze o splnění předpokladů pro zrušení konkursu ve smyslu ustanovení § 44
odst. 1 písm. a/ ZKV.
Také s těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu a ohledně argumentace
dovolatelky o majetku, který postačuje k uspokojení všech konkursních
věřitelů, založené na vynechání pohledávky ve výši 2.1 miliard Kč, důvod
připustit dovolání proto též dán nebyl.
Napadené rozhodnutí neshledává Nejvyšší soud zásadně významným po stránce
právní ani v dovolatelkou předkládané konstrukci (týkající se pohledávky ve
výši 2,1 miliard Kč), podle které „způsobenou škodou“ je pouze „prokázaná
škoda“ a pohledávka,z titulu náhrady škody, o níž dosud nebylo pravomocně
rozhodnuto, není splatná.
Nesprávnost takové úvahy, kterou vyvrací text řady zákonných ustanovení (srov.
např. § 106 odst. 1, § 420 a násl. obč. zák.), je patrna na první pohled
(dovolatelka zde směšuje pojmy hmotného práva o tom, kdy vzniká škoda, s pojmy
procesního práva týkajícími se dokazování /prokazování/ vzniku škody). Dovedena
ad absurdum by teze předkládaná dovolatelkou nutně musela vést k závěru, že
dokud nebyla škoda poškozenému přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného
orgánu (a tím „prokázána“), nebyla mu ani „způsobena“ a pohledávka nebyla
splatná. Důvod připustit dovolání pro řešení takové otázky Nejvyšší soud nemá.
Rozporný s judikatorními závěry Nejvyššího soudu je ve skutečnosti jen úsudek
odvolacího soudu, se kterým dovolatelka nepolemizuje (totiž názor, že úpadce
není ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV v úpadku, má-li jediného
věřitele). Toto vybočení odvolacího soudu z ustálené soudní praxe (srov. bod
XXXIX., str. 208 /384/, výše cit. stanoviska, kde Nejvyšší soud vysvětlil, že
důvod ke zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV pro absenci věřitelů
není dán, je-li zde alespoň jeden konkursní věřitel) však nemá na výsledek
dovolacího řízení žádného vlivu (odvolací soud i tak uzavřel, že o absenci
věřitelů nejde).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. července 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu