29 Odo 1381/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele Ing. A. H., o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady S., a.
s., zastoupené JUDr. J. J., advokátem, vedené u Krajského soudu v Plzni, pod
sp. zn. 43 Cm 79/2003, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 29. března 2006, č. j. 14 Cmo 328/2005-111, takto
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2006, č. j. 14 Cmo
328/2005-111, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2005, č. j.
43 Cm 79/2003-64, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
dne 29. března 2005, č. j. 43 Cm 79/2003-64, kterým tento soud zamítl návrh,
jímž se navrhovatel domáhal prohlášení neplatnosti všech usnesení valné hromady
společnosti S., a. s. (dále jen „společnost“), konané dne 20. června 2003.
K námitce navrhovatele, že jediným řádným způsobem svolání valné hromady
společnosti bylo uveřejnění oznámení ve všech celostátně distribuovaných
denících, neboť jenom tak měli všichni akcionáři možnost se v zákonem
stanoveném rozsahu o konání valné hromady dozvědět, když deník S., v němž mělo
být oznámení dle stanov uveřejněno, zanikl v červenci 2002 a představenstvo
neiniciovalo potřebnou změnu stanov, odvolací soud uvedl, že podle ustanovení §
184 odst. 4 obchodního zákoníku, v rozhodném znění (dále též jen „obch. zák.“),
je představenstvo povinno uveřejnit pozvánku na valnou hromadu nebo oznámení o
jejím svolání způsobem určeným zákonem a stanovami; u společnosti s akciemi na
majitele uveřejňuje představenstvo v této lhůtě oznámení o konání valné hromady
vhodným způsobem určeným stanovami, nejméně však v jednom celostátně
distribuovaném deníku určeném ve stanovách. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že
po zániku deníku S. bylo pro společnost nemožné valnou hromadu svolat způsobem
určeným v zákoně a stanovách, svolat ji však musela. Způsob, který společnost
zvolila - uveřejnění oznámení v denících B. a L. n., byl, podle odvolacího
soudu, z hlediska účelu institutu postačující, když tento způsob odpovídal
ustanovení § 184 odst. 4 obch. zák. platném v době od července 1996 do prosince
2000, tj. byl několik let zákonný. Akcionáři zajímající se o účast na řádné
valné hromadě si, dle názoru odvolacího soudu, termín mohli zjistit, jako se to
podařilo navrhovateli. Vzhledem k tomu, že účast na valné hromadě (akcionáři
mající cca 80% podíl na základním kapitálu společnosti) představovala obvyklou
účast na řádných valných hromadách společnosti, způsob svolání valné hromady
účast akcionářů zásadně neovlivnil. Shodně se soudem prvního stupně tudíž
odvolací soud uzavřel, že namítaný důvod neplatnosti usnesení valné hromady
společnosti nebyl dán.
Odvolací soud neshledal důvodnými ani další námitky navrhovatele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do důvodů
odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel předně uvádí, že zatímco deník S. zanikl 17. července 2002, valná
hromada společnosti se konala až 20. června 2003, společnost tedy měla dostatek
času na změnu stanov. Uvádí, že není možné požadovat po akcionářích, aby po
dobu téměř jednoho roku sledovali všechny tuzemské celostátně distribuované
deníky. Tím, že představenstvo nahodile rozhodlo o uveřejnění oznámení v L. n.a
v B., znemožnilo akcionářům, kteří tyto deníky nesledují, aby se dozvěděli o
konání valné hromady a zúčastnili se jí. Tím mělo dle názoru dovolatele dojít k
porušení práv akcionářů na řádné oznámení konání valné hromady. Dovolatel
polemizuje s názorem odvolacího soudu, že aktivní akcionáři se o konání valné
hromady mohli dozvědět, stejně jako se o něm dozvěděl dovolatel. Uvádí, že
takoví akcionáři byli pouhým zlomkem z celkového počtu několika set akcionářů
společnosti. Tvrdí, že ostatně ještě nedlouho před svoláním valné hromady
představenstvo společnosti nemělo jasno, ve kterých denících bude oznámení
nakonec publikováno; na dotaz, které deníky mají akcionáři sledovat, tak ani
nebylo schopno odpovědět. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
podle něhož zvolený způsob svolání valně hromady zásadně neovlivnil účast na
valné hromadě. Akcionáři, kteří se o konání valné hromady nedozvěděli, byli dle
vyjádření dovolatele zásadně zkráceni na svých právech, když se nemohli
účastnit a hlasovat na valné hromadě a v důsledku neinformovanosti o konání
valné hromady nemohli ani podat návrh na vyslovení neplatnosti jejích usnesení.
Dovolatel konstatuje, že zatímco společnost má stovky akcionářů, na valné
hromadě bylo přítomno jen pět z nich. Odmítá názor odvolacího soudu, že pokud
byli na valné hromadě přítomni akcionáři vlastnící 80% podíl na základním
kapitálu společnosti, „nevadí“, že zbylých 20 % akcionářů bylo zkráceno na
svých právech tím, že se nedozvěděli o konání valné hromady.
Dovolatel dále podrobně rozebírá propojení společnosti s dalšími subjekty a tím
argumentuje své důvody pro závěr, že odvolací soud pochybil, když uzavřel, že
společnosti nevznikla povinnost sestavit za rok 2002 konsolidovanou účetní
závěrku. Polemizuje rovněž s tvrzením odvolacího soudu, že je na navrhovateli,
aby prokázal neexistenci liberačních důvodů z této povinnosti dle ustanovení §
22 odst. 3 zákona o účetnictví. Konstatuje, že mají-li akcionáři dostat
pravdivé informace o hospodaření společnosti, je třeba, aby byla v případě, že
společnost je součástí koncernu, vypracována konsolidovaná účetní závěrka.
Dovolatel nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud „bagatelizuje“ důležitost
zprávy o propojených osobách. Uvádí, že akcionářům nebyly předloženy jakékoliv
informace o obchodech uskutečněných mezi propojenými osobami, což posiluje jeho
obavy, že mohlo docházet k „přelévání zisku mezi jednotlivými propojenými
osobami“.
Další námitky dovolatele se týkají postupu společnosti při procesu změny stanov
a následného odvolání a volby členů orgánů. Oba orgány se dle názoru dovolatele
ocitly v rozporu se stanovami a tím i se zákonem, konkrétně s ustanovením § 173
odst. 1 písm. g) obch. zák. Pokud byla následně valná hromada vyzvána, aby
hlasovala o odvolání všech členů dozorčí rady, nebylo zřejmé, které členy měla
odvolat.
Dovolatel konečně namítá, že k porušení práv akcionářů došlo tím, že
představenstvo společnosti nezveřejnilo řádně a včas protinávrhy akcionářů k
pořadu jednání valné hromady, přestože je mělo k dispozici již 12. června 2003
a valná hromada se konala až 20. června 2003.
Vzhledem k uvedeným důvodům dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel neodkazuje na žádný z důvodů přípustnosti dovolání upraveného v
ustanovení § 237 až 239 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je
potvrzující usnesení odvolacího soudu jeho prvním rozhodnutím ve věci samé,
přičemž nejde o žádné z usnesení, ohledně kterých zakládá přípustnost dovolání
ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř., připadá v úvahu pouze přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je závěr Nejvyššího soudu o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, nebo
některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Dovolání tedy je - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné, jde-li o řešení
právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku
zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce
zásadní význam, jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.). Z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní
význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Dovolatel výslovně neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, z
obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že takový význam přisuzuje především otázce,
nakolik se lze spokojit s tím, že představenstvo akciové společnosti, která
vydala zaknihované akcie na majitele, v případě, že zanikne deník, ve kterém
má být podle stanov uveřejněno oznámení o konání valné hromady, zajistí
publicitu oznámení výlučně tak, že je uveřejní ve dvou jiných celostátně
distribuovaných denících, jež za tím účelem vybere.
Ohledně této právní otázky má Nejvyšší soud dovolání za přípustné.
Vzhledem k datu svolání a konání valné hromady (květen a červen 2003) Nejvyšší
soud otázku posuzoval podle ustanovení § 184 odst. 4 zákona č. 513/1991,
obchodní zákoník, ve znění zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 591/1992
Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 142/1996 Sb., č.
94/1996 Sb., č. 142/1996 Sb., č. 77/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 165/1998 Sb.,
č. 356/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 370/2000
Sb., č. 30/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č.
120/2001 Sb., č. 239/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 353/2001 Sb., č. 15/2002
Sb., č. 126/2002 Sb., č. 308/2002 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 151/2002 Sb., č.
312/2002 Sb., nálezů Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., č. 87/2003 Sb. a zákona
č. 88/2003 Sb.
Podle tohoto ustanovení je představenstvo povinno uveřejnit pozvánku na valnou
hromadu nebo oznámení o jejím svolání způsobem určeným zákonem a stanovami. U
společnosti s akciemi na jméno uveřejňuje představenstvo pozvánku tak, že ji
zašle všem akcionářům na adresu sídla nebo bydliště uvedenou v seznamu
akcionářů nejméně 30 dní před konáním valné hromady. U společnosti s akciemi na
majitele uveřejňuje představenstvo v této lhůtě oznámení o konání valné hromady
vhodným způsobem určeným stanovami, nejméně však v jednom celostátně
distribuovaném deníku určeném ve stanovách.
Jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2006, sp. zn. 29 Odo
634/2005, je jednou ze zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník zásada
ochrany akcionářů před svévolným chováním představenstva. Společnost má v
souladu s touto zásadou povinnost učinit vše, co na ní lze rozumně požadovat,
aby se akcionáři dozvěděli o konání valné hromady.
V rozhodnutí ze dne 25. července 2006, sp. zn. 29 Odo 1659/2005, Nejvyšší soud
dovodil, že pokud stanovy akciové společnosti, která vydala akcie na majitele,
po 1. lednu 2002, tj. po uplynutí lhůty stanovené zákonem pro nastolení souladu
s novým zněním § 184 odst. 4 obch. zák. (když do 31. prosince 2000 zákon
nevyžadoval, aby stanovy specifikovaly, ve kterých denících bude uveřejňováno
oznámení o konání valné hromady), neurčovaly deník pro uveřejnění oznámení,
nemohla první následně svolaná valná hromada rozhodovat o jiných záležitostech,
než právě o změně stanov, která by tento deník stanovila, když jiný postup by
byl obcházením zákonné úpravy svolání valné hromady. Nejvyšší soud v citovaném
rozhodnutí dále nastínil možnost dalšího postupu spočívajícího v tom, že
oznámení o konání valné hromady mohlo být za daných okolností uveřejněno ve
všech celostátně distribuovaných denících; takto svolaná valná hromada by pak
mohla rozhodovat i o jiných bodech programu než o uvedené změně stanov. V této
souvislosti však je třeba zdůraznit, že akciová společnost navodila situaci, v
důsledku které neměla k dispozici zákonný způsob svolání valné hromady, sama
tím, že nesplnila zákonem stanovenou povinnost změnit odpovídajícím způsobem
stanovy. V projednávané věci však společnost situaci, ve které nemohla svolat
valnou hromadu v souladu se zákonem a stanovami, nezpůsobila.
Konečně v rozhodnutí ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 32 Cdo 2826/99, Nejvyšší
soud uzavřel, že účelem právní úpravy svolání valné hromady je zajistit, aby
byli všichni akcionáři včas pozváni na valnou hromadu a tím jim byl umožněn
výkon jednoho ze základních práv, totiž práva účastnit se prostřednictvím valné
hromady na řízení společnosti. Ve stejném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že
pokud vlastníci zaknihovaných akcií na majitele (tj. akcionáři, jejichž
identitu společnost zjistila z evidence zaknihovaných cenných papírů) v
situaci, kdy ve stanovách nebyl určen deník, ve kterém má být oznámení
uveřejněno (a v době svolání neměl ani obchodní zákoník podrobnější úpravu v
tomto směru), byli pozváni na valnou hromadu písemnou pozvánkou, kterou jim
společnost doručila v dostatečném předstihu, nelze to, že již nebylo uveřejněno
oznámení o konání valné hromady, považovat za porušení obchodního zákoníku.
Uvedený závěr Nejvyšší soud opřel o názor, podle něhož pozvánka zaslaná na
adresu každého akcionáře umožní účast adresáta na valné hromadě dokonce lépe
než oznámení uveřejněné v tisku, se kterým se akcionář z nejrůznějších důvodů
nemusí mít možnost seznámit.
Došlo-li v projednané věci ke zrušení deníku, ve kterém mělo být v souladu se
stanovami uveřejněno oznámení o konání valné hromady mělo představenstvo
povinnost učinit vše, co bylo možno po společnosti spravedlivě požadovat, aby
se o konání valné hromady dozvědělo co nejvíce akcionářů, aniž by přitom
způsobilo společnosti nepřiměřené náklady. Jak vyplývá ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, měla společnost zaknihované akcie na majitele. Za této
situace bylo vhodným způsobem oznámení o konání valné hromady zaslání písemné
pozvánky na adresu akcionářů, majících zaknihované akcie na majitele, když
jejich aktuální seznam společnost musela znát z výpisu z registru emitenta,
vedeného Střediskem cenných papírů. Další možností bylo nepochybně uveřejnit
oznámení o konání valné hromady ve všech celostátních denících.
Jestliže společnost takto nepostupovala a nejsou zde jiné důvody hodné
zvláštního zřetele (např. že valné hromady se zúčastnili všichni akcionáři
společnosti), není možno dospět k závěru, že důsledkem protiprávního postupu
představenstva při svolání valné hromady bylo jen nepodstatné porušení práv
akcionářů, resp. že toto porušení nevyvolalo závažné právní následky ve smyslu
ustanovení § 131 odst. 3 písm. a) obch. zák. Úvaha odvolacího soudu o tom, že
účast na napadené valné hromadě se, co do podílu přítomných akcionářů na
základním kapitálu společnosti, významně nelišila od předchozích - řádně
svolaných - valných hromad téže společnosti, dostatečně nevypovídá o tom, zda
se (ve smyslu shora uvedených závěrů) všichni akcionáři mohli o konání valné
hromady dozvědět, resp. zda společnost učinila vše, co po ní bylo možné
požadovat, aby se tak stalo. Z této úvahy není totiž zřejmé, zda důvodem pro
to, aby se valné hromady zúčastnilo pouze pět z mnohonásobně většího počtu
akcionářů, byla vědomá apatie ostatních akcionářů, anebo skutečnost, že tito
akcionáři se o konání valné hromady nedozvěděli. O aplikaci ustanovení § 131
odst. 3 písm. a) obch. zák. by přitom bylo možno uvažovat jen při kladném
posouzení nastíněných otázek.
Protože právní posouzení věci co do řešení klíčové otázky, na níž napadené
rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval
jednání, rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc podle
téhož ustanovení vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že vyřešení uvedené otázky postačuje k závěru o porušení
povinností společnosti při svolání valné hromady, a tedy i ke zrušení
napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud se dále nezabýval přípustností dovolání
ohledně dalších tvrzených důvodů uváděných v dovolání.
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. b)
o. s. ř. se ve statusových věcech obchodních společností podle části druhé
obchodního zákoníku rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i
rozhodnutí soudu prvního stupně) má proto povahu usnesení, i když tak není
označeno, a proto také Nejvyšší soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený
nedostatek označení obou rozhodnutí však není takovou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nezakládá některý z důvodů
zmatečnosti.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, a ustanovení § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (ustanovení § 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu