29 Odo 1386/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní
věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem proti žalované F.,
spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem o zaplacení 84.945,60 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 486/2003,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května
2006, č. j. 29 Co 100/2006 – 278, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 29 Co 100/2006 –
278, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 21. října 2005, č. j. 13 C
486/2003 – 246 se, s výjimkou výroků, kterými soudy zamítly žalobu o zaplacení
9% úroku z částky 84.945,60 Kč od 29. prosince 1999 do zaplacení, zrušují a věc
se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobou ze dne 8. června 2000 se žalobce domáhal (po vyloučení žaloby na
vyplacení vypořádacího podílu k samostatnému projednání) vrácení poskytnuté
půjčky ve výši 84.945,60 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 84.945,60 Kč se 16% úrokem
od 29. prosince 1999 do zaplacení a 10% úrokem z prodlení od 29. prosince 1999
do zaplacení. Co do 16% úroku z prodlení z částky 84.945,60 Kč od 29. prosince
1999 do zaplacení žalobu zamítl a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně, ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 84.945,60 Kč „spolu s
16% úrokem od 29. prosince 1999 do zaplacení“. Ve zbývající části výroku I.,
kterou soud prvního stupně přiznal žalobci „10% úrok z prodlení od 29. prosince
1999 do zaplacení“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalované uložil povinnost zaplatit žalobci „další 17% úrok z prodlení“ od 29.
prosince 1999 do zaplacení. Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II., co do zamítnutí žaloby o zaplacení „9% úroku z částky
84.945,60 Kč od 29. prosince 1999 do zaplacení“ a ve výroku III., kterým soud
prvního stupně přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Odvolací soud uložil
žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně o tom, že
žalobce a žalovaná uzavřeli písemné smlouvy o půjčce, na základě kterých
žalobce půjčil žalované dne 9. března 1995 a dne 28. června 1995 po 50.000,-
Kč, se sjednaným 15% úrokem a dne 13. července 1994 dalších 50.000,- Kč s
úrokem ve výši 17 % a že splatnost půjčky byla dohodnuta do 30 dnů po výzvě
věřitele. Odvolací soud vzal dále za prokázané, že účastníci uzavřeli v průběhu
roku 1997 dvě ústní smlouvy o půjčce, na základě kterých žalobce žalované
půjčil 190.000,- Kč a 10.000,- Kč. Odvolací soud konstatoval, že tyto půjčky v
celkové výši 350.000,- Kč nebyly mezi účastníky sporné, odmítl tudíž
argumentaci žalované, která tuto výši zpochybnila. Poukázal na to, že žalovaná
původně popírala poskytnutí půjček, pak ale stanovisko změnila, když v průběhu
ústního jednání dne 8. dubna 2004 učinila nesporným, že jí žalobce poskytl
celkem 350.000,- Kč. Odvolací soud se tak ztotožnil se skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně o tom, že žalovaná měla ke dni 31. prosince 1997 v
pasivech uvedenou půjčku od žalobce ve výši 350.000,- Kč a vyčíslen úrok ve
výši 154.967,- Kč; pasiva v této výši (včetně příslušenství) byla uvedena v
účetnictví žalované a v jejím dodatečném daňovém přiznání k dani z příjmu.
Odvolací soud zhodnotil jako správné, vyšel-li soud prvního stupně z celkového
„vyrovnání vztahů“ v - žalované společnosti, kdy na základě auditorské zprávy
byly vypočteny její závazky (vyplývající z účetní závěrky) vůči žalobci k 31.
prosinci 1997 z titulu půjčky ve výši 350.000,- Kč, úroky z uvedené půjčky
154.967,- Kč a vypořádací podíl 57.656,40 Kč. Celkový závazek žalované k
žalobci činil 562.623,40 Kč.
Odvolací soud dále uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná
plnila žalobci částku 594.323,60 Kč. Ohledně posouzení, na splnění kterých
závazků se tato částka započetla (když žalovaná při plnění Neurčila, které
závazky plní), odkázal odvolací soud pro stručnost na závěry soudu prvního
stupně opírající se o ustanovení § 330 obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“).
Zápis z porady ze dne 19. ledna 1998 odvolací soud (shodně se soudem prvního
stupně) posoudil jako uznání závazku dle ustanovení § 323 obch. zák., s účinky
dle § 407 obch. zák. Odvolací soud k tomu konstatoval, že společníci a
jednatelé žalované tímto uznali „podíl žalobce jako společníka“ ve výši
571.930,- Kč, který je nazván „pro odchod společníka“ a zahrnuje rovněž dluh z
titulu půjčky ve vztahu k žalobci. Odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení
nebyla důvodná, když žaloba byla podána dne 8. června 2000. K tomu odvolací
soud poznamenal, že pokud žalovaná plnila více, než v součtu představuje částku
57.656,40 Kč (vypořádací podíl) a 150.000,- Kč (nepopírané půjčky), pak
částečným plněním uznala též zbylé půjčky ve smyslu § 407 odst. 2 a odst. 3
obch. zák.
K odlišným závěrům nicméně odvolací soud dospěl při právním hodnocení
zjištěného skutkového stavu. Oproti právnímu názoru soudu prvního stupně, který
dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce v režimu občanského zákoníku,
odvolací soud podřadil jejich vztah pod režim obchodního zákoníku, a to
ustanovení smlouvy o úvěru.
K tomu odvolací soud uvedl, že podle § 497 obch. zák. se věřitel smlouvou o
úvěru zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní
prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní
prostředky vrátit a zaplatit úroky. Připomněl, že úvěrová smlouva patří podle §
261 odst. 3 obch. zák. mezi absolutní obchodní závazkové vztahy, tj. spadá pod
režim obchodního zákoníku bez ohledu na postavení stran a na účel „právního
jednání“ (zda jde o úvěr pro podnikání, nebo spotřebitelský). Odvolací soud
konstatoval, že do tohoto pojetí nespadá jen bankovní úvěr; fakticky vždy,
„když dodavatel souhlasí s odložením platby nebo s jejím rozložením na splátky
poté, co dodal zboží, poskytuje svému odběrateli úvěr“ - úvěrová smlouva se tak
v podnikání vyskytuje velice často. Odvolací soud dále vyložil, že úvěrová
smlouva je chápána nejenom jako vlastní poskytnutí peněz. Důraz je kladen na
„rezervování prostředků“. Právní teorie, dle úvah odvolacího soudu, rozlišuje
tzv. smlouvu reálnou - půjčku a konsensuální - úvěr, pro jejíž vznik stačí
závazek jedné ze stran poskytnout prostředky na žádost druhé strany, určení
jejich výše, závazek vrátit a zaplatit úroky; jelikož smlouva o úvěru má
konsensuální charakter, stačí pro její vznik dohoda o těchto náležitostech. Z
toho, že žalovaná poskytnuté prostředky požadovala pro sebe a své podnikání a
že byly sjednány úroky, což je jeden z předpokladů smlouvy o úvěru, odvolací
soud dovodil, že strany sjednaly smlouvu o úvěru.
K otázce úroků odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně přesvědčivě
vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které opřel svá skutková
zjištění, jakými úvahami se při rozhodování o úroku a jeho výši řídil a jaký z
nich učinil závěr. Z toho, že závazek platit úroky patří k pojmovým znakům
smlouvy o úvěru a je její podstatnou částí (§ 269 odst. 1 obch. zák.), odvolací
soud dovodil, že pokud se strany nedohodnou, je dlužník povinen platit úroky ve
výši stanovené obchodním zákoníkem. Pro doplnění odvolací soud uvedl, že
argumentace žalované, podle níž část poskytnutých peněz byla úročena a část
nikoliv, postrádá vnitřní logiku. Pokud žalobce poskytl peněžní prostředky a
tyto byly úročeny, nelze dle názoru odvolacího soudu předpokládat, že na
novější půjčky by si již nesjednal úrok, když částky nově poskytnuté žalované
byly vyšší než předešlé. Odvolací soud tudíž uzavřel, že mezi účastníky byl
sjednán úrok z úvěru, tj. cena za poskytnutí peněžních prostředků, do
skutečného vrácení úvěru věřiteli (dle § 502 obch. zák.), a to ve výši 16 %.
Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce žalované poskytnul úvěr dle
obchodního zákoníku, nikoliv půjčku dle zákoníku občanského, odlišně posoudil
výši úroku z prodlení, kterou na základě § 369 obch. zák. určil ve výši 17 %.
Proti výroku I. a výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok III., rozsudku
odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka předně namítá, že „by mělo být určeno“, kdy je mezi účastníky
uzavřena smlouva o půjčce dle občanského zákoníku a kdy se jedná o úvěr dle
obchodního zákoníku. Domnívá se, že v daném případě docházelo k uzavření smluv
o půjčce, když v souvislosti s jejich uzavřením došlo bezprostředně k reálnému
plnění, tj. poskytnutí peněz. Poukazuje na to, že v teorii je smlouva o úvěru
chápána jako smlouva „o budoucí smlouvě o půjčkách“, popř. jakási „rámcová
smlouva, v jejímž rámci jsou uzavírány jednotlivé smlouvy o půjčce“. Namítá, že
písemné smlouvy předložené soudu takový charakter nemají a sám žalobce v žalobě
označil poskytnuté peníze za půjčku. Dovolatelka uvádí, že u půjček
poskytnutých na základě ústní smlouvy, resp. konkludentního jednání, nebylo
ničím doloženo tvrzení žalobce, že byla sjednaná odměna za poskytnutí půjčky,
tedy úrok, nelze tudíž mít za prokázané, že smlouvy obsahovaly podstatné
náležitosti smlouvy o úvěru. Dovolatelka též namítá, že úvěry může poskytovat
jen osoba, která má k této činnosti živnostenské oprávnění, což není případ
žalobce.
Dovolatelka dále polemizuje se zjištěním odvolacího soudu týkajícím se sjednané
výše úroku. Uvádí, že třebaže dle předložených písemných smluv o půjčkách byl
sjednán ve dvou případech úrok ve výši 15 % a v jednom případě ve výši 17 %,
odvolací soud bez jakékoli opory v právní normě stanovil úrok ve výši 16 %.
Dovolatelka poukazuje též na to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou
judikaturou posoudil otázku promlčení a uznání závazku. Má za to, že zápis z
porady ze dne 19. ledna 1998 není jejím jednostranným právním úkonem. Podle
názoru dovolatelky žádný ze společníků zápis nepodepsal způsobem, jakým za
společnost podepisuje statutární orgán. Z obsahu zápisu nelze dovodit, že se
jedná o prohlášení dovolatelky ani že dovolatelka uznala určitý závazek, tj.
povinnost vrátit půjčku. Uznání závazku dle názoru dovolatelky nelze opřít ani
o ustanovení § 407 odst. 2 a 3 obch. zák., když pro spor vedený od roku 2000
není možno předpokládat, že by dovolatelka částečným plněním uznala i zbytek
dluhu. Dovolatelka navíc namítá, že uznání bylo nutno posoudit dle občanského
zákoníku, který požaduje, aby uznání dluhu bylo provedeno co do výše i důvodu.
Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Tuto
přípustnost dovolatelka výslovně opírá jen o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., když napadené rozhodnutí dle jejího názoru řeší několik otázek, které
mají po právní stránce zásadní význam. Dovoláním přitom výslovně brojí též
proti výroku, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé. Proti takovému výroku je ale dovolání přípustné na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jak se podává z výpisu z obchodního rejstříku dovolatelky a jak v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl soud prvního stupně, žalobce byl v době poskytování
půjček (v době od vzniku dovolatelky do dne 29. prosince 1998) nejen
společníkem dovolatelky (coby příjemce poskytnutých finančních prostředků),
nýbrž také jejím jednatelem.
Ve světle této skutečnosti ovšem Nejvyšší soud nemohl odhlédnout od toho, že
podle ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném v době kdy podle
odvolacího soudu půjčil žalobce žalované 190.000,- Kč a 10.000,- Kč, tj. ve
znění zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 286/1993
Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb. a č. 142/1996 Sb.), které se dle
ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák. obdobně použijí též na společnost s ručením
omezeným, může společnost s ručením omezeným uzavřít smlouvu o úvěru nebo
půjčce se svým jednatelem jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za
podmínek obvyklých v obchodním styku.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že nedostatek zákonem
předepsaného předchozího souhlasu valné hromady k právnímu úkonu podle § 196a
odst. 1 obch. zák. zakládá absolutní neplatnost tohoto úkonu (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003).
Vycházel-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z toho, že
posuzované smlouvy byly uzavřeny v průběhu roku 1997, měl se zabývat tím, zda
jejich uzavření předcházelo jejich schválení valnou hromadou žalované, když
nedostatek takového schválení by založil absolutní neplatnost těchto smluv, k
níž soud musí přihlížet z úřední povinnosti. V důsledku toho je jeho právní
posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Totéž se týká druhé ze zákonných
podmínek platnosti těchto smluv, aby tyto smlouvy byly uzavřeny jen za podmínek
obvyklých v obchodním styku.
Uvedený závěr sám o sobě dostačuje k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř.
zrušil a spolu s ním podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. též rozhodnutí
soudu prvního stupně, když uvedený důvod platí i na ně. Jelikož ale pro nové
rozhodnutí ve věci bude právně významné i posouzení dalších otázek
předestřených dovolatelkou, musel se Nejvyšší soud vypořádat též s nimi.
Lze souhlasit s dovolatelkou, že zásadní význam pro další řízení má právní
kvalifikace vztahu mezi žalobcem a dovolatelkou. To platí, i kdyby vyšlo
najevo, že smlouvy, které účastníci uzavřeli, jsou ze shora nastíněných důvodů
neplatné.
Rozdíly mezi smlouvou o úvěru (podle obchodního zákoníku) a smlouvou o půjčce
(podle občanského zákoníku) se Nejvyšší soud v minulosti vícekrát zabýval. V
rozhodnutí ze dne 24. května 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007, např. uzavřel, že
zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost
dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a
dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté
prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve
sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit.
Smlouva o půjčce vznikne na rozdíl od smlouvy o úvěru až plněním věřitele. V
tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že i když obvykle stranou, která
se zavazuje poskytnout úvěr, je banka, obchodní zákoník umožňuje, aby věřitelem
byla i jiná osoba, ať už právnická, nebo fyzická. Věřitel nemusí být ani
podnikatelem, protože smlouva o úvěru patří mezi tzv. absolutní obchody, které
se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu.
K námitce dovolatelky, že právní kvalifikaci smluv uzavřených mezi žalobcem a
dovolatelkou jako smluv o úvěru brání okolnost, že žalobce nebyl podnikatelem,
resp. že neměl oprávnění k podnikatelskému poskytování úvěrů, Nejvyšší soud
uzavřel, že již v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 16/2005, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v
projednávané věci, dospěl k závěru, že smlouvu o úvěru podle § 497 obch. zák.
může uzavřít jako věřitel jakýkoli subjekt.
Dovolatelce je nicméně nutno dát za pravdu v tom, že reálné povaze smlouvy o
půjčce nebrání skutečnost, že o předmětu půjčky je mezi dlužníkem a věřitelem
učiněna dohoda (a to i písemná), byť by tato dohoda případně bezprostředně
časově předcházela reálnému poskytnutí smluvené částky peněz. Jak totiž
Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo
350/2003, pro smlouvu o půjčce je charakteristické, že věřitel přenechává
dlužníkovi určité množství věcí druhově určených (zastupitelných) k volnému
nakládání, případně ke spotřebování, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité
době věci stejného druhu. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoli jen konsensuální)
povahu a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání
předmětu půjčky, přičemž při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené
částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka.
Závěr o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru nikoli smlouva o
půjčce, tedy nelze založit jen na tom, že žalovaná poskytnuté prostředky
požadovala pro sebe a své podnikání a že byly sjednány úroky, což je jeden z
předpokladů smlouvy o úvěru, jak uzavřel odvolací soud, ale je nutno vycházet z
toho, zda byly splněny pojmové znaky této smlouvy, tj. zda byla předmětem
ujednání mezi žalobcem a dovolatelkou povinnost žalobce rezervovat a na žádost
dovolatelky poskytnout v její prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a že
dovolatelce na základě těchto dohod vzniklo právo (nikoliv povinnost) úvěr
čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Přenechal-li
žalobce dovolatelce sjednanou částku peněz a dovolatelka se zavázala ve
sjednané době tyto peníze žalobci vrátit, jak vyplývá ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, odpovídá obsah takového ujednání vymezení smlouvy o
půjčce. Okolnost, že strany sjednaly úhradu úroku, na níž odvolací soud
postavil svou argumentaci ve prospěch smlouvy o úvěru, sama o sobě nemůže
odůvodnit závěr, že vůle stran směřovala právě k uzavření smlouvy o úvěru, když
rovněž smlouva o půjčce může být pojata jako úplatná (§ 658 odst. 1 občanského
zákoníku, dále též jen „obč. zák.“). Právní závěry odvolacího soudu tak
odporují hmotnému právu.
Z tohoto důvodu má ostatně Nejvyšší soud dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. za přípustné (a důvodné) též v rozsahu, kterým dovolatelka napadá
správnost výroků, jimiž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Měla-li se ovšem smlouva, k jejímuž uzavření směřovala vůle stran v posuzovaném
případě, coby smlouva o půjčce řídit výlučně občanským zákoníkem, je třeba (v
duchu námitek vznesených dovolatelkou) občanskému zákoníku podřídit též délku
promlčecí doby nároků žalobce a běh této doby. Rovněž listinu označenou jako
„zápis z porady dne 19. ledna 1998“ bude nutno přezkoumat z toho hlediska, zda
splňuje náležitosti platného uznání dluhu podle občanského zákoníku.
Dovolatelce je nutno dát za pravdu, že podle ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák.
dojde k přetržení promlčecí doby, pouze bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno
co do důvodu a výše.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, resp. úplné,
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařizoval jednání, podle
ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. v napadeném rozsahu
zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §
243b odst. 3 o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc podle téhož ustanovení
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení se budou soudy obou stupňů zabývat i tvrzením žalované na č. l.
65 spisu 13 C 486/2003, že půjčka ve výši 190.000,- Kč byla poskytnuta v
červenci 1995 a půjčka ve výši 10.000,- Kč v červnu 1996, se kterým se v
odůvodnění rozhodnutí nevypořádal a učinil skutkové zjištění, že uvedené půjčky
byly poskytnuty v průběhu roku 1997; přitom doba uzavření smluv je rozhodující
z hlediska posouzení věci podle ustanovení § 196a obch. zák.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, a ustanovení § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (ustanovení § 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předseda senátu