29 Odo 1424/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Františka Faldyny, CSc. rozhodl v
právní věci žalobce C. Š., zastoupeného JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem,
se sídlem v Brně, Lidická 51, PSČ 602 00, proti žalované JUDr. J. B., jako
správkyni konkursní podstaty úpadkyně POSPOL, spol. s r. o., identifikační
číslo 47913738, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 101/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. června 2005, č. j. 3
Cmo 46/2003-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. prosince 2002, č. j. 4 Cm 101/2002-69,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyloučení nemovitostí zapsaných
Katastrálním úřadem Brno - venkov na listu vlastnictví pro obec a katastrální
území Š. u B. (dále ve výroku označených) z konkursní podstaty úpadkyně POSPOL,
spol. s r. o. (bod I. výroku), jakož i požadavek žalobce, aby soud žalované
(správkyni konkursní podstaty úpadkyně POSPOL, spol. s r. o.) uložil vyloučit
ony nemovitosti z konkursní podstaty úpadkyně (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. června 2005, č.
j. 3 Cmo 46/2003-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil („ve správném
znění“ spočívajícím v upřesnění podoby zamítaného žalobního petitu, nadále se
týkajícího požadavku na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty a na uložení
povinnosti žalované nemovitosti z konkursní podstaty vyloučit). Odvolací soud,
poukazuje na to, že spor se nevede o skutkový stav věci, nýbrž o právní
posouzení zjištěných skutečností, přitakal soudu prvního stupně v závěru, že
obě zkoumané zástavní smlouvy obsahují podstatné náležitosti vymezené
ustanovením § 151b odst. 4 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve
znění rozhodném v době jejich uzavření. Je v nich jednoznačně označen předmět
zástavního práva (zastavené nemovitosti) i zajištěná pohledávka (z textu
zástavních smluv plyne, že jde o pohledávku z úvěrové smlouvy konkretizované
číslem a datem uzavření, stranami úvěrové smlouvy a výší poskytnutého úvěru).
Případným shledal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že nepřesnost
údaje o datu uzavření úvěrové smlouvy v zástavní smlouvě z 3. února 1994 (1.
únor 1994 namísto správného 3. února 1994) je zřejmým přepisem, což žalobci
muselo být známo, jelikož v jím podepsaném návrhu na vklad zástavního práva
podle této zástavní smlouvy do katastru nemovitostí, datovaném 3. února 1994,
je úvěrová smlouva již označena správným datem. S poukazem na ustanovení § 151b
odst. 5 obč. zák. neshledal odvolací soud opodstatněnou ani žalobcovu námitku,
že zástavní smlouvy zajišťují něco co není a že jejich znění odporuje zákonu a
principu akcesority zástavního práva. Postup žalované správkyně konkursní
podstaty podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání měl
proto za správný (a důvod vyhovět včasné vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2
uvedeného zákona neshledal).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat,
že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní význam
napadeného rozhodnutí ve věci samé po stránce právní přisuzuje dovolatel řešení
otázky, jaké náležitosti má mít specifikace zajišťované pohledávky v zástavní
smlouvě. K tomu uvádí, že jde o právní otázku dovolacím soudem neřešenou a že
ve výkladu ustanovení § 151b odst. 4 obč. zák., ve znění platném k 3. únoru
1994 a k 19. dubnu 1996, je řešení přijaté odvolacím soudem v rozporu s hmotným
právem. Dovolatel konkrétně namítá, že zástavní smlouva ze dne 1. února 1994
je neplatná. Měla sice sloužit k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru číslo
207194003, uzavřené téhož dne, tedy 3. února 1994, podle svého obsahu však byla
sjednána „k zajištění pohledávky vzniklé z úvěrové smlouvy č. 207194003, ze dne
1. února 1994“ a „k zajištění poskytnutého úvěru s příslušenstvím ve výši
30.000.000,- Kč“. Podle této formulace má zástavní právo zajišťovat již
existující pohledávku, úvěr podle úvěrové smlouvy č. 1 však byl čerpán až 30. března 1994. Prakticky stejná je podle dovolatele situace u zástavní smlouvy ze
dne 22. dubna 1996, která měla sloužit k zajištění pohledávky ze smlouvy o
úvěru číslo 207196011, uzavřené 19. dubna 1996. Podle svého obsahu však byla
zástavní smlouva ze dne 22. dubna 1996 sjednána „k zajištění pohledávky .. vzniklé z úvěrové smlouvy č. 207196011, ze dne 19. dubna 1996 …ve výši
6.000.000,- Kč“. Také podle této formulace má zástavní právo zajišťovat již
existující pohledávku, úvěr podle úvěrové smlouvy ze dne 19. dubna 1996 však
byl čerpán až 29. dubna 1996. Přitom nešlo ani o případ podle § 299 odst. 1
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), když zástavní smlouvy tak ani
nebyly zamýšleny. K datu uzavření obou zástavních smluv existovala - v
intencích § 497 obch. zák. - pouze pohledávka dlužníka, nikoli banky. Pohledávka banky vzniká teprve čerpáním úvěru, tedy dnem poskytnutí peněžních
prostředků bankou. Dovolatel dále zdůrazňuje, že zástavní právo má obecně vzato akcesorický
charakter, z čehož zákon v tehdejším znění činil výjimku v ustanovení § 151b
odst. 5 obč. zák. a v ustanovení § 299 obch. zák. Formulace zástavních smluv
pak podle dovolatelova přesvědčení nesplňuje požadavky řádné specifikace
zajišťované pohledávky ve smyslu § 151b odst. 4 obč. zák.; není vůbec uvedeno,
jaký závazek a koho má být zajištěn a zástavní smlouva v tomto ohledu
neumožňuje jednoznačný výklad práv a závazků smluvních stran. „Určením
pohledávky zabezpečené zástavním právem“ podle § 151b odst. 4 obč. zák. se
podle dovolatele rozumí: a/ výše pohledávky, b/ právní důvod pohledávky a c/
existence pohledávky nebo určení, že jde o pohledávku budoucí podmíněnou dle §
151b odst. 5 obč. zák.
Obligatorní specifikace zajištěné pohledávky v písemné
zástavní smlouvě musí umožnit rozlišení, zda zajišťovaná pohledávka existuje
nebo zda jde o případ podle § 151b odst. 5 obč. zák. Uvedené podle dovolatele
plyne i z ustanovení § 151c odst. 2 obč. zák. Napadenému rozhodnutí dovolatel
v této souvislosti vytýká, že jeho odůvodnění nereaguje na předmět sporu a
nezabývá se výkladem ustanovení § 151b odst. 4 obč. zák. Nezpochybňoval totiž
možnost platného vzniku zástavní smlouvy předtím, než věřitel dlužníku poskytne
peněžní prostředky ani netvrdil, že zástavní smlouva nemůže vzniknout před
vznikem zajišťované pohledávky. Neplatnost zástavních smluv spatřuje v tom, že
v rozporu s § 151b odst. 4 obč. zák. a § 37 obč. zák. neumožňují rozlišení, zda
jde o zajištění existujících nebo budoucích podmíněných pohledávek. Odpověď na
tuto otázku přitom může dát pouze znění zástavní smlouvy v její obligatorní
písemné podobě. Měla-li by být platná i zástavní smlouva, která neumožňuje
rozlišit, zda zástavní právo zajišťuje pohledávku existující, budoucí nebo
podmíněnou, platilo by zástavní právo (i jeho případný zápis v katastru
nemovitostí), i kdyby nevznikla zajišťovaná pohledávka. Dlužník by pak neměl
žádnou možnost dokázat, že zástavní právo nevzniklo, jelikož nevznikla
zajišťovaná pohledávka; takový výklad by opět byl v rozporu s tehdejším zněním
§ 151c odst. 2 obč. zák. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle
písmene c/ Nejvyšší soud nemá; otázku kladenou dovolatelem totiž zodpověděl v
rozsudku ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 15. V tomto
rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, uzavřel, že při určení zajišťované
pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již
existující nebo budoucí. S odkazem na judikatorní závěry, jež vyslovil v
rozsudku ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 76, jakož i v důvodech
rozsudku uveřejněného pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, tamtéž vysvětlil, že zástavní smlouva je platná i tehdy, jestliže
zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla
ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která
má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti (nikdy) nevznikne, jestliže se
nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod.
K
problematice působení zástavního práva vznikajícího vkladem do katastru
nemovitostí pak uvedl, že je-li budoucí pohledávka zajištěna zástavním právem k
nemovitostem, vzniká zástavní právo již dnem vkladu do katastru nemovitostí;
realizační funkce zástavního práva se však prosadí teprve dnem, kdy vznikne
budoucí (v zástavní smlouvě označená) zajišťovaná pohledávka. Jelikož napadené rozhodnutí je s judikatorními závěry Nejvyššího soudu
formulovanými v označeném rozhodnutí (jež Nejvyšší soud zopakoval i v
rozsudcích ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1015/2003 a ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1013/2003) v souladu, Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobce
bylo odmítnuto a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení
zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. září 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu