29 Odo 163/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
návrhu Ing. I. S., na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze Družstva
G., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 132/2002, o dovolání
navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2004, č.j.
14 Cmo 389/2003-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 14.
července 2003, č.j. 20 Cm 132/2002-39, jímž Městský soud v Praze zamítl návrh
na určení neplatnosti usnesení členské schůze Družstva G. (dále jen „družstva“)
ze dne 19. září 2002, kterou byla přijata změna stanov v článcích 1-31 a
rozhodl o nákladech řízení (první výrok) a navrhovateli uložil zaplatit
družstvu na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.075,-Kč.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že podání návrhu na
vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva podle ustanovení § 242
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) je vázáno na splnění podmínky,
kterou jsou „námitky člena proti usnesení členské schůze“. Takový návrh může
být podán, jestliže člen požádal o zaprotokolování námitky na členské schůzi,
která usnesení přijala, nebo jestliže námitku oznámil představenstvu do
jednoho měsíce ode dne, kdy se o konání členské schůze dozvěděl, nejpozději do
jednoho roku od jejího konání. Přitom se zcela ztotožnil se soudem prvního
stupně v jeho závěru, že „s návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení členské
schůze se lze obrátit na soud v té otázce, ve které byla vznesena námitka“.
V daném případě - pokračoval odvolací soud - navrhovatel v dopise adresovaném
představenstvu družstva zdůvodnil námitku proti usnesení členské schůze tím, že
„i členům, kteří nehlasovali pro toto usnesení, se ukládají povinnosti, a to i
proti jejich vůli“, přičemž „totéž“ uvedl jako „důvod neplatnosti“ v návrhu na
zahájení řízení. Zabýval-li se proto soud prvního stupně pouze tímto tvrzeným
důvodem neplatnosti usnesení členské schůze a nepřihlížel-li k dalším důvodům,
které navrhovatel uvedl až v průběhu řízení (a které nebyly obsaženy v jeho
námitce), postupoval správně.
Odvolací soud dále zdůraznil, že do působnosti členské schůze (která je
nejvyšším orgánem družstva) „patří otázky určené kogentně zákonem, otázky
určené stanovami a dále otázky, jejichž rozhodování si členská schůze
vyhradila“. Výrazem principu družstevní demokracie, jako základní zásady
družstevnictví, pak je, že rozhodnutími přijatými členskou schůzí jsou vázáni
nejen členové, kteří hlasovali pro jejich přijetí, ale i členové, kteří
hlasovali proti, popřípadě se členské schůze nezúčastnili. Pro úplnost dále
doplnil, že navrhovatel netvrdil (a z ničeho ani nevyplývá) „rozpor se zákonem
v samotném procesu rozhodování členské schůze o novém znění stanov“. „Pokud by
některé ustanovení přijatých stanov bylo v rozporu s kogentními ustanoveními
obchodního či občanského zákoníku, zakládalo by to jeho neplatnost“.
Proto odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, považuje toto
rozhodnutí za zásadně právně významné, když řeší otázky (jež současně
konkretizuje) v rozporu s hmotným právem, tj. dovolávaje se přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolatel namítá, že řízení před soudy obou stupňů jsou
postižena vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že
rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Konkrétně dovolatel soudům vytýká nesplnění poučovací povinnosti podle
ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a neprovedení důkazu „připomínkami k
obsahu stanov“ ze dne 6. června 2004 (správně „2002“), které soudu předložil a
na které v námitkách odkazoval. V rovině dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dále namítá, že soudy řádně nezkoumaly svou
věcnou příslušnost, přičemž v této souvislosti dovozuje, že ve věci nejde o
řízení podle ustanovení § 200e o. s. ř. (tj. o řízení o některých otázkách
družstev), pročež měl v prvním stupni rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 2 a
„mělo být rozhodováno“ rozsudkem.
S poukazem na nesprávné řešení otázky věcné příslušnosti a nesprávnou formu
rozhodnutí, dovolatel zpochybňuje i právní posouzení věci. V „poznámkách na
závěr“ dále dovolatel akcentuje, že mu je „upíráno právo na spravedlivý proces
z důvodu, že jeho námitky neobsahovaly odůvodnění v rozsahu dle představy soudu
prvního stupně, ačkoliv zákon ani jiný právní předpis obsah námitek
nestanoví“. Vyjadřuje názor, podle něhož v praxi námitky žádný smysl nemají a
jsou pouze „překážkou k uplatnění práv“.
Konečně dovolatel vznáší výhrady i co do správnosti výroku o náhradě nákladů
řízení, když náhrada odměny advokáta měla být určena podle § 8 písm. a) vyhl.
č. 484/2000 Sb. v částce 4.500,- Kč za řízení v jednom stupni.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu obou stupňů
zrušil a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí
odvolacího soudu i v jeho výroku o nákladech řízení. V této části není dovolání
přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit
nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora
uvedeném rozsahu) podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku usnesení soudu prvního stupně a výroku usnesení
soudu odvolacího, je usnesení odvolacího soudu ve věci samé usnesením
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když usnesením odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jehož se navrhovatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je
přípustné dovolání proti usnesení dovolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004 pod číslem 132, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v
projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně
nevýznamné dovolací námitky akcentující vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výhrady, podle nichž soudy nedostály
poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., věc
projednaly a rozhodly, aniž „řádně“ zkoumaly svou věcnou příslušnost, a
rozhodly usnesením a nikoli rozsudkem., jakož i výtka, podle níž soudy
neprovedly důkaz „připomínkami k obsahu stanov“. Takové námitky nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání ani z důvodu „rozporu s hmotným právem“,
když jejich prostřednictvím dovolatel zpochybňuje správnost postupu soudů
nižších stupňů v řízení a nikoli správnost právního posouzení věci.
Za rozporné s hmotným právem Nejvyšší soud nepovažuje ani dovoláním napadené
právní závěry odvolacího soudu.
Akceptace právního názoru, podle něhož by bylo neplatné (každé) usnesení
členské schůze, jímž byla schválena změna stanov v částech upravujících
(ukládajících) povinnosti členů družstva, pokud s takovou změnou nesouhlasí
všichni členové družstva, by totiž znamenala popření principu družstevní
demokracie (k tomu srov. ustanovení § 238 odst. 3 obch. zák.).
Zásadně právně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani jeho závěr o
nutnosti odůvodnění námitek proti rozhodnutí členské schůze. V rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 25/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek totiž
Nejvyšší soud uzavřel, že z ustanovení § 242 obch. zák. vyplývá, že podání
návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze soudem, musí předcházet
námitka člena vůči družstvu, z čehož lze dovodit, že soud je oprávněn
přezkoumávat platnost usnesení pouze v rozsahu vznesené námitky a případných
navazujících tvrzení družstva. Právní závěry, na nichž rozhodnutí soudu obou
stupňů spočívá, tak nelze považovat ani rozporné s dosavadní judikaturou.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud jsou (nově přijaté) stanovy družstva
v některých částech v rozporu se zákonem, jsou v těchto částech neplatné,
přičemž není podstatné, zda soud vyslovil neplatnost usnesení, kterými byly
stanovy změněny [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2004, sp.
zn. 29 Odo 1145/2003 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost,
kterou Ústavní soud usnesením ze dne 12. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 745/04,
odmítl), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29
Odo 561/2004].
Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Nejvyšší soud je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele
bylo odmítnuto a družstvu podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu