29 Odo 34/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře
a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci
dlužnice Č. K., spol. s r. o., zastoupené JUDr. V. K., advokátkou, o návrhu
věřitelky JUDr. L. D., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně I. B., a. s.,
na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, o žalobě pro zmatečnost podané
dlužnicí, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Cm 272/2001, o
dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2004,
č. j. 11 Cmo 386/2003-74, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2003, č. j. 43 Cm 272/2001-34,
zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se dlužnice - odkazuje na ustanovení § 229
odst. 1 písm. b/ a e/ a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“) - domáhala zrušení usnesení ze dne 26. října 1999, č. j. 96 K 46/99-26,
jímž Krajský obchodní soud v Praze prohlásil k návrhu věřitelky I. A P. B.,
akciové společnosti, konkurs na majetek dlužnice (bod I. výrok). Dále vyloučil
k samostatnému projednání v rámci konkursního řízení návrh dlužnice „na
zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu“ (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (body III. a IV. výroku).
Ke zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. soud uzavřel, že dlužnice
zaměňuje věcnou legitimaci věřitelky, která podala návrh na prohlášení konkursu
(její tvrzený nedostatek), se způsobilostí být účastníkem řízení (§ 19 o. s.
ř.), kterou tato věřitelka měla. Důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř.
není podle soudu dán již proto, že se váže k rozhodnutím odvolacího soudu a
nikoli k rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ke zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. pak soud uvedl, že
dlužnicí tvrzené důvody podjatosti soudkyně, která prohlásila konkurs na
majetek dlužnice, jsou totožné s těmi, o nichž rozhodl (se závěrem, že
soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování konkursní věci dlužnice)
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. prosince 2000, č. j. Nco 295/2000-417,
které nabylo právní moci 8. ledna 2001. Odtud usuzuje, že důvody zmatečnosti
musely být dlužnici známy před 11. prosincem 2000 a žaloba pro zmatečnost
podaná v červnu 2001 je v tomto ohledu z pohledu tříměsíční lhůty uvedené v §
234 odst. 3 o. s. ř. opožděná.
Na základě skutkového závěru, že usnesení o prohlášení konkursu bylo dlužnici
doručeno v listopadu 1999, pak soud rovněž uzavřel, že žaloba pro zmatečnost je
opožděná.
K odvolání dlužnice směřujícímu proti zamítavému výroku a výroku o nákladech
řízení uvedenému v usnesení soudu prvního stupně pod bodem III., Vrchní soud v
Praze v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně v tomto
rozsahu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok).
Odvolací soud poukázal na to, že žaloba pro zmatečnost směřuje proti rozhodnutí
soudu prvního stupně vydanému před 1. lednem 2001, které nabylo právní moci
(bylo dlužnici doručováno 2. listopadu 1999 a opakovaně 5. listopadu 1999, vždy
na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním rejstříku a písemnosti se v obou
případech vrátily soudu zpět jako nevyzvednuté). Tvrzení dlužnice (např. o
dohodě s doručovatelkou o dosílání písemností na jinou adresu) jsou z hlediska
doručování podle ustanovení § 48 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince
2000) právně nerozhodná, proto není třeba provádět o tom další dokazování;
provádění těchto důkazů by navíc bylo absurdní, neboť závěr, že rozhodnutí
nebylo doručeno, by musel vést k zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Dlužnice tedy
nevyužila možnosti podat proti řádně doručenému usnesení odvolání a tím
nevyužila ani možnosti podat mimořádný opravný prostředek, jímž podle tehdy
platné právní úpravy bylo dovolání a nikoli žaloba pro zmatečnost. Již z toho
důvodu je podle odvolacího soudu žaloba pro zmatečnost nepřípustná a nelze jí
vyhovět.
Za nedůvodnou měl odvolací soud argumentaci dlužnice uplatněnou v odvolání k
jednotlivým zmatečnostním důvodům. Potud odkázal na správné závěry soudu
prvního stupně jak co do opožděnosti žaloby pro zmatečnost, tak i co do
neexistence tvrzené zmatečnosti.
Ke zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. odvolací soud poznamenal,
že dlužnice zaměňuje nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení za věcnou
legitimaci, dodávaje, že věcná legitimace je stav vyplývající z hmotného práva,
podle kterého je účastník subjektem práva nebo povinnosti, která je předmětem
řízení; nedostatek věcné legitimace je důvodem zamítnutí žaloby.
Zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 3 o. s. ř. pak vskutku předpokládá
pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým
bylo rozhodnuto ve věci samé; v dané věci je však žalobou pro zmatečnost
napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně.
O zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. odvolací soud uvedl, že s
názorem dlužnice lze souhlasit potud, že otázku vyloučení soudce si v řízení o
žalobě pro zmatečnost může soud sám posoudit, i když bylo (dříve) rozhodnuto,
že soudce vyloučen není (což se v dané /konkursní/ věci stalo opakovaně,
naposledy usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2004, č. j. Nco
24/2004-1121). Námitky dlužnice proti rozhodující soudkyni Mgr. I. M., směřují
převážně proti postupu soudkyně v konkursní věci a proti skutkovým a právním
závěrům, jež zaujala v rozhodnutích a ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 o. s.
ř. tak nejsou důvodem pro její vyloučení. Ve zbývající části (např. co do
námitky, že „soudkyně získala pravděpodobně informace neprocesním způsobem“)
jsou výhrady dlužnice v poloze nedoložených a neprokázaných spekulací a
domněnek, které nejsou způsobilé založit pochybnost o nepodjatosti jmenované
soudkyně. Ze spisu pak nevyplývají ani jiné důvody vyloučení této soudkyně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (majíc poučení
o dovolání, jehož se jí dostalo v napadeném rozhodnutí, za nesprávné),
namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.,
tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že její odvolací námitky po
stránce věcné prakticky neprojednal, jelikož neměl žalobu pro zmatečnost za
přípustnou. V této souvislosti dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, vycházejícím z bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb., že žalobu pro zmatečnost nelze podat proti rozhodnutí vydanému předtím,
než byl tento institut upraven. K tomu uvádí, že žalobu pro zmatečnost podanou
27. června 2001 z důvodů uvedených především v ustanovení § 229 odst. 1 písm.
e/ o. s. ř., podala včas, v objektivní lhůtě uvedené v ustanovení § 234 odst. 3
o. s. ř. S přihlédnutím k bodu 1., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb. usuzuje, že žalobu pro zmatečnost lze při splnění ostatních
předpokladů podat i proti rozhodnutím vydaným před účinností uvedené novely. V
uvedeném, spatřuje dovolatelka vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud - pokračuje dovolatelka - se v
důsledku nesprávného závěru o nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost nezabýval
dovolatelčinými důkazními návrhy a jelikož ty pominul i soud prvního stupně, je
výsledkem tohoto postupu soudů „skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci“. O dovolatelčině námitce, že „soudkyně
získala pravděpodobně informace neprocesním způsobem“, odvolací soud uvedl, že
je pouze v poloze nedoložených a neprokázaných spekulací a domněnek, které
nejsou způsobilé založit pochybnost o nepodjatosti soudkyně; podle dovolatelky
však bylo namístě vyslechnou statutární orgány věřitelky, která podala návrh na
prohlášení konkursu. Odvolacím soudem citované rozhodnutí Ústavního soudu pak
není meritorním rozhodnutím o správnosti doručování (a to ani nebylo předmětem
ústavní stížnosti). Dovolatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že i Ústavní
soud byl uveden v omyl, když hodnotil doručenky, opatřené účelově (osobami
profitujícími na prohlášení konkursu) přelepkami s nesprávnými údaji; i tento
rozpor měl soud odstranit při projednání žaloby pro zmatečnost. Konečně
dovolatelka uvádí, že ani pravomocné rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen
z projednávání a rozhodnutí věci, nebrání posoudit tuto otázku (tzn. i
opakovaně) jinak, zjistí li se později, že důvod k vyloučení soudce je dán.
Odkaz odvolacího soudu na jiná rozhodnutí ve věci podjatosti soudkyně nemá tedy
podle dovolatelky právní význam (nejde o věc rozsouzenou) pro vlastní
rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zamítavé usnesení ze dne 19. června 2003 je prvním meritorním rozhodnutím soudu
prvního stupně o žalobě pro zmatečnost, takže dovolání proti usnesení, jímž
odvolací soud toto usnesení potvrdil může být přípustné podle ustanovení § 238a
odst. 1 písm. b/ o. s. ř. jen ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. (srov. ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř., které dovolatelka při úvaze
o přípustnosti dovolání přehlédla). Jinak řečeno, dovolání proti usnesení, jímž
odvolací soud potvrdil první usnesení soudu prvního stupně o žalobě pro
zmatečnost, není přípustné bez dalšího, nýbrž jen při naplnění předpokladu, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá; je totiž
formulováno způsobem, který účinnému věcnému přezkumu v něm označených právních
otázek brání.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst.
3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití
argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada
řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z
povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Na tomto základě Nejvyšší soud uvádí, že prostřednictvím argumentů spojovaných
v dovolání s existencí dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé neshledává dovolací
soud ani v rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu spočívá (co do úsudku o neopodstatněnosti žaloby pro
zmatečnost) na těchto třech závěrech:
1) Žaloba pro zmatečnost směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému
před 1. lednem 2001, kdy občanský soudní řád tento mimořádný opravný
prostředek neupravoval.
2) Žaloba pro zmatečnost je opožděná (ve vztahu k důvodu zmatečnosti dle § 229
odst. 1 písm. e/ o. s. ř. byla zmeškána i subjektivní tříměsíční lhůta uvedená
v § 234 odst. 3 o. s. ř.).
3) Žádný z uplatněných důvodů zmatečnosti (§ 229 odst. 1 písm. b/ a e/, odst. 3
o. s. ř.) není dán.
První z těchto úsudků má podobu vlastního (nového) závěru odvolacího soudu,
druhý odvolací soud projevil navenek závěrem o správnosti skutkových i právních
závěrů soudu prvního stupně ohledně jednotlivých důvodů zmatečnosti. Třetí
úsudek odvolací soud projevil jednak závěrem formulovaným v předchozí větě,
jednak tím, co k tvrzeným zmatečnostem sám doplnil v napadeném usnesení.
Dovolatelka pak v dovolání oponuje toliko prvnímu z uvedených úsudků a zčásti
(ohledně závěru, že nerozhodovala vyloučená soudkyně) třetímu z těchto úsudků.
Nejvyšší soud přitom nesdílí dovolatelčin názor, že napadené rozhodnutí spočívá
toliko na prvním z uvedených úsudků, když obsah tohoto rozhodnutí dokládá, že
odvolací soud formuloval příslušné právní závěry (byť zčásti pouze tím, že jako
správným přitakal skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně) i
ohledně druhého a třetího úsudku. Přitom každý z těchto úsudků samostatně
obstojí coby důvod zamítnutí žaloby pro zmatečnost.
Jak Nejvyšší soud uzavřel např. v usnesení uveřejněném pod číslem 48/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací
soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (ve věci samé), na posouzení více
právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není
dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné
právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nebo to, že řešení této
otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení
ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a
dovolání je nepřípustné jako celek.
Závěr, že dovolání je přípustné v intencích ustanovení § 238a odst. 1 písm. b/
o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., by byl
namístě ve vztahu k prvnímu úsudku odvolacího soudu, jenž odporuje tomu, jak
Nejvyšší soud v podobných věcech dříve rozhodl. Tak např. z usnesení ze dne
20. ledna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2103/2003, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 2, ročník 2004, pod číslem 28, se podává, že soudy nižších
stupňů a posléze i Nejvyšší soud meritorně rozhodovaly o žalobě pro zmatečnost
proti soudnímu rozhodnutí vydanému před 1. lednem 2001.
Nicméně, ve vztahu k uplatněným důvodům zmatečnosti dle § 229 odst. 1 písm. b/
a odst. 3 o. s. ř. nelze dovolání připustit již proto, že dovolatelka v žádném
směru nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že podle argumentů, které snáší na
podporu závěru o existenci zmatečnosti dle § 229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.,
dovolatelka zaměnila způsobilost být účastníkem řízení s věcnou legitimací a že
zmatečnost dle § 229 odst. 3 o. s. ř. dopadá jen na rozhodnutí odvolacího soudu
a nikoli (jako zde) na rozhodnutí soudu prvního stupně. U zmatečnosti podle §
229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. pak dovolatelka ponechává stranou své argumentace
úsudek, že potud zmeškala tříměsíční subjektivní lhůtu uvedenou v § 234 odst.
3 o. s. ř. (argumentuje jen dodržením lhůty objektivní) a nevyjadřuje se tedy k
závěru, který u zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. obstojí jako
samostatný důvod zamítnutí žaloby pro zmatečnost bez ohledu na to, zda tvrzení
o podjatosti soudce je jinak opodstatněné.
Jinak řečeno, závěr, že dovolání je - ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. - přípustné, by bylo možné učinit, jen kdyby Nejvyšší soud
shledal napadené rozhodnutí zásadně významným i pro posouzení správnosti
závěrů odvolacího soudu, že důvody zmatečnosti dle § 229 odst. 1 písm. b/ a
odst. 3 o. s. ř. nejsou dány a že důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm.
e/ o. s. ř. byl uplatněn po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty uvedené v §
234 odst. 3 o. s. ř. Takové úvaze ovšem brání skutečnost, že dovolatelka
úsudek odvolacího soudu v dotčeném směru dovoláním nezpochybnila.
Ve vztahu k uplatněnému důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s.
ř. nadto dovolatelka v rovině právní toliko uvádí, že nebrání-li ani pravomocné
rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí, posoudit
tuto otázku jinak, zjistí li se později, že důvod k vyloučení soudce je dán,
pak odkaz odvolacího soudu na jiná rozhodnutí ve věci podjatosti soudkyně nemá
pro vlastní rozhodnutí odvolacího soudu právní význam. Důvod připustit dovolání
pro řešení takto formulované otázky nemá Nejvyšší soud ani proto, že odvolací
soud své rozhodnutí na závěru, že o podjatosti bylo již dříve rozhodnuto,
nezaložil (o tom, že soudkyně vyloučena není, učinil vlastní závěr). Namítá-li
dovolatelka, že ohledně skutečností, z nichž plyne, že soudkyně byla podjatá,
měl soud provést další dokazování (že bylo namístě vyslechnout statutární
orgány navrhující věřitelky), jde z obsahového hlediska o námitku existence
vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jíž je
vyhrazen dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a jejímž
prostřednictvím nelze založit (jak vysvětleno výše) přípustnost dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (nehledě ke zjevné absenci
judikatorního přesahu řešení této otázky).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.
s. ř. odmítl.
Nad rámec závěrů o přípustnosti dovolání lze dodat, že - jak správně vystihl
odvolací soud - postoj dovolatelky je vnitřně rozporný a její postup procesně
chybný, jestliže na jedné straně uvádí, že jí usnesení o prohlášení konkursu
ani nebylo řádně doručeno a na druhé straně se snaží uplatnit uvedenou
argumentaci v řízení o žalobě pro zmatečnost, které lze vyhovět jen směřuje-li
proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí (srov. § 229 odst. 1 o. s. ř.). Je
přitom nasnadě, že otázku, zda a kdy bylo usnesení o prohlášení konkursu
doručeno dlužnici, lze účinně prověřit v řízení o odvolání dlužnice proti
tomuto usnesení.
Absence výroku o nákladech řízení je odůvodněna tím, že žaloba pro zmatečnost
je v posuzovaném případě mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí
vydanému v konkursním řízení, kde platí § 33 odst. 1 písm. b/ zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; proto se ani zde o nákladech řízení
nerozhoduje.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. února 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu