29 Odo 433/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní
věci žalobkyně H. Š., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Z. d. O.,
zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 111.579,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 1280/2000, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 7. října 2003, č.j. 17 Co 276/2001-95,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 5.385,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám jejího zástupce ...
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 30. srpna 2001, č.j. 11 C 1280/2000-82,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 111.579,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,6 % od 30. dubna 1999 do zaplacení a na nákladech řízení částku
28.382,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně jako
dědička členských práv a povinností zůstavitelky Z. F., nepožádala o členství
v družstvu ve smyslu ustanovení § 232 odst. 1 obchodního zákoníku,
v důsledku čehož jí vznikl vůči žalovanému nárok na vypořádací podíl člena,
jehož členství zaniklo, v intencích ustanovení § 232 odst. 3 obchodního
zákoníku. Jelikož výše vypořádacího podílu byla mezi účastníky nesporná a
způsob úhrady vypořádacího podílu upravovaly stanovy družstva platné
ke 14. lednu 1997 v souladu s ustanovením § 233 odst. 5 obchodního zákoníku
tak, že ukládaly žalovanému povinnost vyplatit vypořádací podíl do šesti měsíců
od schválení roční účetní závěrky za rok, ve kterém došlo ke skončení členství,
a to v penězích, dospěl soud prvního stupně k závěru o důvodnosti žalobou
uplatněného nároku. Nepřihlédl přitom k výhradě žalovaného o splnění závazku
složením akcií (šlo o akcie společnosti A., a. s. v nominální hodnotě 110.000,-
Kč) do úschovy soudu, když takové plnění bylo v rozporu se stanovami
a žalobkyně je odmítla.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného rozsudkem ze
dne 7. října 2003, č.j. 17 Co 276/2001-95, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a proti
svému rozsudku připustil dovolání (třetí výrok).
Odkazuje na ustanovení § 232 odst. 1 a 3 a ustanovení § 233 odst. 2 až 4
obchodního zákoníku a na článek 7 body 3 a 5 stanov družstva ve znění účinném
ke 14. lednu 1997, podle nichž je nárok na vypořádací podíl splatný uplynutím
šesti měsíců od doby schválení roční uzávěrky za rok, ve kterém došlo ke
skončení členství, a vypořádací podíl, jehož podstatou je vypočtený majetkový
podíl z transformace dle § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě
majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen
„transformační zákon“), podléhá „ustanovení“, že může být vydán až po sedmi
letech, pokud se nejedná o provozovatele zemědělské výroby na půdě
převzaté, shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně o vzniku nároku
žalobkyně na vypořádací podíl člena, jehož členství zaniklo, věcně správným.
V této souvislosti odvolací soud především akcentoval, že podstatou
vypořádacího podílu nárokovaného žalobkyní je odpovídající část majetkového
podílu z transformace náležejícího právní předchůdkyni žalobkyně podle
transformačního zákona, v důsledku čehož - na rozdíl od soudu prvního stupně
- posuzoval splatnost nároku v intencích článku 7 bodu 5 stanov, s tím, že
především zkoumal platnost uvedené části stanov co do jejího souladu s dobrými
mravy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku.
Sedmiletou lhůtu splatnosti vypořádacího podílu, jež svojí délkou odpovídá
lhůtě zakotvené transformačním zákonem, shledal nepřiměřeně dlouhou, když nejde
o případ, kdy by taková úprava byla odůvodnitelná veřejným zájmem na existenci
plurality subjektů zemědělské výroby (na rozdíl od úpravy obsažené v
transformačním zákoně - viz závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne
3. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 25/98, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu č. 12, ročník 1998, pod číslem 132).
Maje část stanov žalovaného, určující sedmiletou lhůtu splatnosti vypořádacího
podílu, jehož podstatou je majetkový podíl z transformace, pro osoby, jež
nejsou provozovateli zemědělské výroby na převzaté půdě, za neplatnou ve smyslu
ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy a uzavíraje, že
stanovy žalovaného v rozhodném znění neumožňovaly bez žádosti (souhlasu)
oprávněné osoby uhradit vypořádací podíl jinak než v penězích, odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
S odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) odvolací soud současně ve výroku potvrzujícího rozsudku
připustil dovolání, považuje řešení otázky doby splatnosti zděděné pohledávky v
peněžní formě ve výši vypořádacího podílu v délce sedmi let za zásadně právně
významnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje, co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje existenci
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.,
jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)]
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm.
b)].
Dovolatel především namítá, že odvolací soud „jako irelevantní“ odmítl výhrady
„procesního charakteru“, spočívající ve skutečnosti, že soud prvního stupně
připustil, aby řízení bylo vedeno o žalobě, který
nesplňovala náležitosti vyžadované ustanovením § 79 o. s. ř., že
nesprávně posoudil otázku důkazního břemene a přes poučení podle
ustanovení § 119a o. s. ř. a ukončení dokazování místo vyhlášení rozsudku
žalovanému opětovně uložil předložit důkazy, které sloužily pouze k tomu, aby
žalobě mohlo být vyhověno. Soud prvního stupně - podle přesvědčení dovolatele -
dále zcela nesprávně připustil změnu žaloby, a to
přesto, že původně bylo „zcela jednoznačně“ žalováno vypořádání majetkového
podílu podle transformačního zákona a následně „byla žaloba změněna“ na
zaplacení vypořádacího podílu.
Další vady řízení dovolatel spatřuje v nedostatku věcné příslušnosti okresních
soudů k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni, když v situaci, kdy
předmětem žaloby byla úhrada vypořádacího podílu, měl okresní soud v souladu s
ustanovením § 9 odst. 3 písm. g) a § 104a o. s. ř. vyslovit věcnou
nepříslušnost a věc postoupit krajskému soudu. Tím, že odvolací soud založil
své rozhodnutí na zcela jiné argumentaci než soud prvního stupně (posuzuje
„nemravnost“ části stanov), zbavil dovolatele možnosti proti „tomuto závěru
jakkoli věcně argumentovat“.
Pokud jde o řešení otázky platnosti článku 7 bodu 5 stanov a jeho
výkladu, dovolatel zdůrazňuje, že „učiněný výklad“ je v rozporu s hmotným
právem. Současně upozorňuje na neúplnost závěru odvolacího
soudu, s tím, že výše uvedený článek stanov hovoří o vydání (a nikoli
zaplacení) majetkového podílu, z čehož dovozuje existenci nároku žalobkyně
pouze na vypořádací podíl „v majetku“ a nikoli „v penězích“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je
přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž
výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní
právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní
věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky,
které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení
otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné
otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění)
přípustnost dovolání nezakládají.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132,
formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod odchýlit
se ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3
o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo § 241a odst. 3 o. s. ř.
nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam,
může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání jsou tak bez právního významu námitky,
jejichž prostřednictvím dovolatel poukazuje na vady řízení před soudy obou
stupňů, když k existenci těchto vad by dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl (a to i když by nebyly v dovolání
uplatněny) pouze v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá dále zásadní právní význam i proto, že řešení
otázky platnosti konkrétní části stanov družstva je - v souladu se závěrem
formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 23003, sp. zn. 29 Odo
146/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod
číslem 179 - posouzením platnosti smlouvy (právního úkonu), které postrádá
potřebný judikatorní přesah.
Platností stanov (byť jiného družstva) určujících lhůtu deseti let pro
splatnost vypořádacího podílu, se pak Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž
dovodil, že v této části jsou rozporné s dobrými mravy, a tudíž ve smyslu
ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatné. Rozdíl v délce lhůty splatnosti
oproti projednávané věci přitom není natolik významný, aby byl důvodem pro jiný
- ve vztahu k odkazovanému rozhodnutí opačný - právní závěr.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu by ostatně ani posouzení stanov (v dotčené
části) jako platného právního úkonu nebylo způsobilé ničeho změnit na věcné
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobkyně na úhradu
vypořádacího podílu.
Určuje-li totiž článek 7 bod 5 stanov, že „vypořádací podíl, jehož
podstatou je vypočtený majetkový podíl z transformace
dle § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., podléhá ustanovení, že může být vydán
až po sedmi letech, pokud se nejedná o provozovatele zemědělské výroby na půdě
převzaté“, a činí-li lhůta k „vydání“ vypořádacího podílu sedm let od schválení
transformačního projektu, jenž musel být ve smyslu ustanovení § 12
transformačního zákona schválen do jednoho roku od jeho účinnosti (tj. do
jednoho roku od 28. ledna 1992), je zcela nepochybné, že i při
posuzování splatnosti nároku na vypořádací podíl dle této části stanov by k
datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) byl
uvedený nárok splatný.
Zásadně právně významným není rozsudek odvolacího soudu ani co do řešení
otázek, zda nárok na vypořádací podíl je nárokem peněžitým či nikoli a zda
zanikl žalovaným tvrzeným způsobem - složením cenných papírů (akcií) do úschovy
soudu podle ustanovení § 185a o. s. ř.
Jak uzavřel Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku ze dne 21. srpna
2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, z obchodního zákoníku vyplývá
vypořádání v penězích (srov. § 233 odst. 3 až 4 obchodního zákoníku), přičemž
odchylný způsob vypořádání upravený stanovami (§ 233 odst. 5 obchodního
zákoníku) nemůže být určen tak, aby umožňoval družstvu rozhodnout jaký způsob
vypořádání zvolí, a to pro rozpor s ustanovením § 269 odst. 3 obchodního
zákoníku, pročež nemohlo - v souladu se závěry obsaženými v rozsudku
uveřejněném pod číslem 50/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - ani
dojít ke splnění závazku složením jiného než peněžitého
plnění do úschovy podle ustanovení § 185a odst. 1 o. s. ř.
Protože Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z
pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového
vymezení) zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Skutečnost, že odvolací soud výrokem potvrzujícího rozsudku
dovolání připustil, je z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání bez
právního významu, když občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001
odvolacímu soudu založit přípustnost dovolání (na rozdíl od právní úpravy
účinné do 31. prosince 2000 - viz § 239 odst. 1 o. s. ř.) neumožňuje. Jinak
řečeno, nesprávné poučení (zde výrok) odvolacího soudu o
tom, že dovolání je přípustné (bez dalšího),
přípustnost dovolání nezakládá (srov. shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a mutatis mutandis i důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného
pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné ve smyslu
ustanovení § 243 odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalovaného
bylo odmítnuto, takže žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její
náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby
odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni v částce 5.310,- Kč
podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a
celkem činí 5.385,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu