29 Odo 505/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobce Mgr. M. S., advokáta, , jako správce konkursní podstaty úpadkyně S. a.
s. v likvidaci, , proti žalované JUDr. L. V., advokátce, jako správkyni
konkursní podstaty úpadkyně M. .H. s., , o vyloučení nemovitostí ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 35 Cm 65/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 5. prosince 2005, č. j. 3 Cmo 12/2004-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 27. června 2003, č. j. 35 Cm 65/2001-49, Krajský soud v
Ostravě vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně M. H., a. s.
(dále též jen „první úpadkyně“) ve výroku označené nemovitosti (bod I. výroku)
a ohledně požadavku na vyloučení dalších (ve výroku rovněž označených)
nemovitostí řízení pro zpětvzetí žaloby v této části zastavil (bod II.
výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Žalobu původně podávala JUDr. R. .K, jako tehdejší správkyně konkursní
podstaty úpadkyně S. a. s. v likvidaci (dále též jen „druhá úpadkyně“), ale v
době rozhodnutí byl již žalobcem nový správce konkursní podstaty druhé úpadkyně
Mgr. M. S.. Žalovaným byl v té době JUDr. M. D., tehdejší správce konkursní
podstaty první úpadkyně.
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Pozdější druhá úpadkyně vstoupila do likvidace 1. března 2000 a jejím
likvidátorem se stal od uvedeného data Ing. M.H..
2/ Žalovaný jako správce konkursní podstaty první úpadkyně sepsal nemovitosti
do konkursní podstaty první úpadkyně 29. ledna 2001 a znovu pak 23. června 2001.
3/ Písemnou výzvu ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), k vyplacení zajištěné pohledávky
za první úpadkyní ve výši 649.925.659,- Kč nebo ke složení ceny nemovitostí
uvedených v příloze výzvy, ze dne 7. května 2001, adresoval žalovaný
předsedovi představenstva pozdější druhé úpadkyně, kterému byla výzva také
doručena, přičemž obchodní firma pozdější druhé úpadkyně již byla ve výzvě
uvedena s dovětkem „v likvidaci“. Likvidátor pozdější druhé úpadkyně ani jeho
asistentka tuto výzvu neobdrželi.
4/ Konkurs na majetek druhé úpadkyně byl prohlášen 13. srpna 2001.
Na tomto základě soud uzavřel, že žalovaný pochybil, jestliže nemovitosti
sepsal do konkursní podstaty první úpadkyně, aniž soupisu předcházela výzva ve
smyslu § 27 odst. 5 ZKV. Toto pochybení však mohlo být zhojeno, kdyby podmínky,
za nichž by soupis obstál, byly splněny na základě byť i dodatečné výzvy.
Výzva ze 7. května 2001 však řádnou nebyla, jelikož žalovaný ji adresoval
předsedovi představenstva pozdější druhé úpadkyně a nikoli přímo této
společnosti nebo jejímu likvidátorovi.
K odvolání žalovaného, jež směřovalo proti vyhovujícímu výroku rozsudku ve věci
samé a proti výroku o nákladech řízení, Vrchní soud v Olomouci v záhlaví
označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud (který věci již projednal a rozhodl o ní vůči nové správkyni
konkursní podstaty první úpadkyně JUDr. L. V.) se ztotožnil s právním posouzení
věci soudem prvního stupně. I on měl za určující, že od 1. března 2000 byla
pozdější druhá úpadkyně v likvidaci a jejím likvidátorem se stal Ing. M. H..
Předseda představenstva pozdější úpadkyně by výzvě ze 7. května 2001 ani nemohl
dostát, jelikož nebyl oprávněn nakládat s majetkem likvidované společnosti. K
tomu, aby zkoumaná výzva mohla založit účinky předvídané zákonem o konkursu a
vyrovnání, by musela být určena a doručena likvidátoru pozdější druhé úpadkyně
nebo jím pověřené osobě, což se nestalo.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka uvádí, že se soud neměl zabývat pouze otázkou, zda
nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty první úpadkyně (osobní dlužnice)
v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV, nýbrž (se zřetelem k tomu, že konkurs
byl prohlášen i na majetek zástavní dlužnice - druhé úpadkyně) též tím, která z
navzájem si konkurujících konkursních podstat by měla dostat při zpeněžování
zastavených nemovitostí přednost.
S odvoláním na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
2086/2000 (jde o rozsudek ze dne 30. května 2002, uveřejněný pod číslem
27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 27/2003“) pak
usuzuje, že správce konkursní podstaty osobního dlužníka má možnost
prostřednictví vylučovací žaloby podle § 19 ZKV prosadit přednostní zpeněžení
zastavených nemovitostí v konkursní podstatě osobního dlužníka.
Podle dovolatelky je situace specifická v tom, že nemovitosti sepsala do
konkursní podstaty jako první v pořadí. Vzhledem k tomu, že na majetek druhé
úpadkyně byl rovněž prohlášen konkurs a že žalobce podal vylučovací žalobu dle
§ 19 odst. 2 ZKV, pak již dovolatelka nemohla napravit pochybení učiněná při
podání výzvy dle § 27 odst. 5 ZKV novou výzvou, jelikož nemovitosti byly
mezitím sepsány do konkursní podstaty i žalobcem. Současně nemohla proti
žalobci sama podat vylučovací žalobu, neboť řízení již bylo zahájeno (a to
proti ní), což představovalo procesní překážku zahájení takového řízení. Podle
přesvědčení dovolatelky jsou pochybení učiněná při výzvě dle ustanovení § 27
odst. 5 ZKV napravitelná a porušení tohoto postupu nezbavuje správce konkursní
podstaty jednou provždy možnosti uspokojit věřitele z této zástavy. Naproti
tomu rozhodnutí soudů nižších stupňů žalované znemožňují zpeněžit zastavené
nemovitosti v konkursní podstatě osobní dlužnice, neboť představují překážku
věci rozsouzené.
Soudy tak podle dovolatelky pochybily, jestliže otázku týkající se práva osobní
dlužnice na přednostní zpeněžení zástavy při svém rozhodování nezohlednily. Tím
se zároveň odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu a jejich rozhodnutí
se též ocitlo v rozporu s hmotným právem.
Žalobce má ve vyjádření rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná a dovolání
za nepřípustné.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř., pro posouzení otázky, zda správce konkursní podstaty první úpadkyně po
prohlášení konkursu na majetek druhé úpadkyně mohl účinně opakovat postup dle §
27 odst. 5 ZKV, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla beze
zbytku zodpovězena.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.
Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky
zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily
ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě
složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna.
Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci,
práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu
podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze
zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o
ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné
rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Dle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo
nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené
soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se
za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata
oprávněně.
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době
prvního soupisu nemovitostí (leden 2001) i v době výzvy ze 7. května 2001 a
do 31. prosince 2007 změn nedoznala.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou,
tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že převážnou většinu otázek, předkládaných
mu k řešení dovolatelkou, ve své rozhodovací praxi již zodpověděl.
Tak především Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. června
2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 179, vysvětlil, že
vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 ZKV, je procesní žalobou, jejímž
prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje
příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu
založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V
řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být
dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž
vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání.
Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2008, pod číslem 120,
vysvětlil, že pro závěr o opodstatněnosti soupisu příslušného majetku do
konkursní podstaty úpadce je určující, že předpoklady takového soupisu nastaly
nejpozději v době, kdy soud rozhodl o vylučovací žalobě (srov. § 154 odst. 1
o. s. ř.). Skutečnost, že zákonné podmínky takového soupisu nastaly později,
než v době soupisu, může mít význam z hlediska možné odpovědnosti za škodu
způsobenou předčasným soupisem osobě, o jejíž majetek šlo a z hlediska možného
sporu o případné užitky vzešlé z tohoto majetku v době, kdy sepsán býti neměl.
Rozsudek označený v předchozím odstavci přitom vyšel ze závěrů, jež Nejvyšší
soud přijal v rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 29 Odo 367/2006,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2006, pod číslem 167.
Tam uvedl, že bylo-li žalobě na vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty
úpadce vyhověno jen proto, že výzva podle § 27 odst. 5 ZKV neměla předepsané
náležitosti nebo nebyla řádně doručena osobě, která tímto majetkem zajišťuje
pohledávku vůči úpadci, pak správci konkursní podstaty nic nebrání v tom, aby
výzvu splňující zákonem předepsané náležitosti této osobě znovu doručil a po
uplynutí zákonem stanovené třicetidenní lhůty případně přikročil k novému
soupisu takového majetku.
Tvrdí-li dovolatelka, že zvláštnost situace, jež vyvstala v této věci, tkví v
tom, že po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka (první úpadkyně)
byl prohlášen konkurs i na majetek zástavního dlužníka (druhé úpadkyně),
jehož správce konkursní podstaty nemovitosti rovněž sepsal do konkursní
podstaty, takže výzvu opakovat nemohla (musela by podat vylučovací žalobu,
jejímuž projednání bránilo řízení v této věci), pak přehlíží závěry obsažené v
tom rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž na podporu svých názorů sama argumentuje
(v R 27/2003).
V R 27/2003 totiž Nejvyšší soud sice formuloval závěr, podle kterého má
zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka přednost před
jejím zpeněžením v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka - vlastníka
zástavy, tamtéž však dodal, že tento závěr je nutno vnímat ve spojení s
omezeními, jež zpeněžení nemovitosti v konkursní podstatě osobního dlužníka
klade institut soupisu majetku konkursní podstaty jiného úpadce (typicky
zástavního dlužníka). V praxi totiž nelze vyloučit, že pochybnosti o tom, zda
věc náleží do podstaty, budou ohledně jedné a téže věci sdílet (jako v
posuzované věci) správci konkursních podstat více úpadců, takže - obecně vzato
- důvod k soupisu věci do příslušné konkursní podstaty bude mít každý z nich. Z
hlediska práv, jež se pojí se soupisem, má však vždy přednost správce konkursní
podstaty, který majetek sepsal jako první.
Jestliže tedy v době rozhodování soudů nižších stupňů trval stav, podle
kterého byly nemovitosti jako první sepsány do konkursní podstaty osobního
dlužníka (první úpadkyně) a soupis týchž nemovitostí do konkursní podstaty
zástavního dlužníka (druhé úpadkyně) byl v pořadí druhý, pak správkyni
konkursní podstaty první úpadkyně nic nebránilo v tom, aby výzvu zopakovala
(aby ji učinila řádně). Jakkoli by soupis nemovitostí do konkursní podstaty
první úpadkyně pro dobu před marným uplynutím zákonné třicetidenní lhůty
počítané od nové řádné lhůty nebyl po právu, jeho účinky by jen tím
nepominuly a nároky vzniklé za dobu, kdy byl soupis předčasný, bylo možné
vypořádat v režimu popsaném v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Odo 502/2006.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 91/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek dále Nejvyšší soud vysvětlil, že vzhledem k tomu, že zákon o
konkursu a vyrovnání nezná jiný postup, na jehož základě by správce konkursní
podstaty osobního dlužníka mohl přistoupit k soupisu majetku zástavního
dlužníka do konkursní podstaty osobního dlužníka, než postup podle § 27 odst. 5
ZKV, je zjevné, že i při střetu konkursních podstat osobního dlužníka a
zástavního dlužníka musí správce konkursní podstaty osobního dlužníka
postupovat právě podle § 27 odst. 5 ZKV a správce konkursní podstaty zástavního
dlužníka je oprávněn a povinen na takovou výzvu (je-li opodstatněná) reagovat
jako každý jiný zástavní dlužník, který obdržel výzvu podle uvedeného
ustanovení, včetně možnosti (je li to s přihlédnutím k výši zajištěné
pohledávky pro konkursní podstatu zástavního dlužníka výhodné) zajištěnou
pohledávku vyplatit.
Jinak řečeno, řádná výzva ve smyslu § 27 odst. 5 ZKV je vždy předpokladem
zákonnosti (oprávněnosti) soupisu zástavy ve vlastnictví jiné osoby do
konkursní podstaty osobního dlužníka a bez ní se priorita zpeněžení zástavy v
konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka, ohlášená v R 27/2003, prosadit
nemůže.
Závěr odvolacího soudu, že jediná výzva, kterou správce konkursní podstaty
osobního dlužníka (první úpadkyně) učinil, nebyla pozdější druhé úpadkyni
řádně doručena, přitom dovolatelka nezpochybňuje a její dovolání již proto
nemůže obstát.
A konečně Nejvyšší soud, s poukazem na závěry vyslovené i v jeho rozsudku ze
dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2004, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 7, ročníku 2005, pod číslem 113 a podporované závěry
vyslovenými ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 29 Odo 367/2006, uzavírá, že
neobstojí ani výhrada dovolatelky, že řízení o vylučovací žalobě v této věci jí
bránilo v možnosti, aby vůči žalobci sama podala vylučovací žalobu ohledně
týchž věcí.
I když soud rozhoduje o vylučovací žalobě meritorně, může být výsledek řízení,
v němž na obou stranách sporu vystupují správci konkursních podstat, kteří
předmět sporu sepsali do svých konkursních podstat (jak rozebráno výše),
závislý jen na zkoumání formálních předpokladů spočívajících výlučně v
poměrech toho kterého konkrétního žalobce (u kterého bude nezbytnost podání
vylučovací žaloby vyvolána propadnou lhůtou určenou ve výzvě konkursního soudu
vykonávajícího dohled nad činností „konkurenčního“ správce konkursní podstaty).
Typicky (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1005/2004)
neuspěje jako vylučovatel správce konkursní podstaty, který vylučovací žalobu
podal, ačkoli majetek, o jehož vyloučení jde, sepsal jako první.
Dovolatelčin úsudek v dotčeném směru by byl správný, jen kdyby zákonná úprava
dovolovala soudu v řízení o vylučovací žalobě správce konkursní podstaty podané
proti správci jiné konkursní podstaty (při současném zjištění, že k soupisu
sporného majetku přistoupili oba správci konkursní podstaty) rozhodnout spor o
příslušnost sporného majetku k určité konkursní podstatě, aniž by byl vázán
žalobou (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.). Tak tomu ovšem není (ze zákonné úpravy
takový závěr neplyne a judikatura Nejvyššího soudu - srov. opět posledně
zmíněné rozhodnutí - jej nepodporuje).
Probíhající řízení o vylučovací žalobě v této věci tedy dovolatelce nebránilo
(ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř.) v tom, aby (v případě, že měla za to, že
účinky soupisu svědčí se zřetelem ke skutkovému stavu věci správci konkursní
podstaty druhé úpadkyně a že byly splněny zákonné předpoklady pro prosazení
silnějšího práva svědčícího konkursní podstatě její úpadkyně) sama podala
vylučovací žalobu proti správci konkursní podstaty druhé úpadkyně. Ostatně,
trvají-li předpoklady postupu podle § 27 odst. 5 ZKV, může tak dovolatelka
stále učinit po splnění podmínek formulovaných v uvedeném ustanovení.
Dovolatelce se tudíž správnost právního posouzení věci odvolacím soudem
uplatněnými argumenty zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle § 243b
odst. 2 o. s. ř. jako neopodstatněné zamítl.
Výrok o nákladech řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že neúspěšné dovolatelce právo na
jejich náhradu nevzniklo a tím, že u žalobce žádné prokazatelné náklady tohoto
řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu