NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 919/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., proti žalovanému J. U., o zaplacení částky 29.579,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 79/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. února 2006, č.j. 24 Co 462/2005-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 30. května 2005, č.j. 4 C 79/2005-47, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 29.579,48 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 23.427,75 Kč od 16. prosince 2004 do zaplacení a „běžný úrok z jistiny“ ve výši 23.427,75 Kč ve výši 15 % od 16. prosince 2004 do zaplacení, to vše v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč, splatných vždy do každého 28. dne v měsíci k rukám žalobkyně, počínaje měsícem červnem 2005, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalšího 15% úroku z prodlení z částky 25.448,39 Kč od 16. prosince 2004 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena dne 18. července 2001 smlouva o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“) podle § 497 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejíž součástí jsou podmínky pro poskytování spotřebních úvěrů a na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70.000,- Kč, jenž měl být splácen v anuitních měsíčních splátkách po 2.426,57 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně. Úroky byly splatné současně se splátkou jistiny. Žalovaný závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky nesplnil, žalobkyně má proto právo na zaplacení žalované částky s úroky z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. Zamítnutí žaloby co do 15% úroku z prodlení z částky 25.448,39 Kč (zahrnující dlužnou jistinu 23.427,75 Kč a kapitalizované smluvní úroky 2.020,64 Kč) od 16. prosince 1994 do zaplacení soud prvního stupně odůvodnil tím, že nelze požadovat další úroky z prodlení z úroků, pokud se tyto podle smlouvy o úvěru nestaly součástí jistiny.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. února 2006, č.j. 24 Co 462/2005-66, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 23.427,75 Kč za dobu od 16. prosince 2004 do zaplacení zrušil a v této části řízení zastavil (první výrok), ve zbývající části tohoto výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 15% úroku z prodlení z částky 2.020,64 Kč za dobu od 16. prosince 2004 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, podle něhož nelze požadovat úroky z prodlení ze smluvních úroků. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uzavřel, že (smluvní) úroky i úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky podle § 121 odst. 3 občanského zákoníku a právo požadovat příslušenství z příslušenství občanský ani obchodní zákoník věřiteli nepřiznávají. Z platné právní úpravy nelze dovodit, že součástí jistiny se bez dalšího stávají smluvené úroky z prodlení; tím však není dotčeno právo účastníků dohodnout, že sjednané úroky se stanou součástí jistiny. Smlouva o úvěru ujednání o tom, že se úroky stávají součástí jistiny, neobsahuje. Nestaly-li se smluvené úroky součástí jistiny, zůstávají příslušenstvím pohledávky, z něhož nelze přiznat právo na další příslušenství (úrok z prodlení).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil smlouvu o úvěru včetně podmínek pro poskytování spotřebních úvěrů. Podle této smlouvy - pokračuje dovolatelka - jsou smluvní úroky „svázány“ od počátku smluvního vztahu s jistinou a ze smlouvy vyplývá, že jsou součástí jistiny. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr v pravidelných anuitních splátkách po 2 426,57 Kč měsíčně. Tato částka zahrnovala splátku jistiny i úroku a výše jejich vzájemného poměru byla proměnlivá v závislosti na době splácení. V bodě 11 smlouvy o úvěru byl dohodnut závazek dlužníka zaplatit 15% úrok z prodlení při nedodržení termínu a výše splátek nebo nesplacení ostatních peněžních závazků vyplývajících z této smlouvy. Anuitní způsob splácení úvěru založil smluvní právo žalobkyně požadovat „z takto stanovené jistiny“ úroky z prodlení ve výši 15 %.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř. ) zásadně právně významným neshledává.
Závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle kterého smlouva o úvěru neobsahuje ujednání, že se úroky stávají součástí jistiny, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným již proto, že jde o posouzení a výklad konkrétního právního úkonu, mající význam právě a jen pro projednávanou věc. Navíc výše uvedený závěr vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších
stupňů ze smlouvy o úvěru, jejichž správnost u dovolání, jehož přípustnost lze založit jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně zpochybnit nelze (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka k dispozici nemá).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není - podle názoru Nejvyššího soudu - v rozporu s hmotným právem ani s dosavadní judikaturou (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006), není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu