3 Ads 17/2021

3 Ads 17/2021- 31 - text

 3 Ads 17/2021 - 34 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Betlémské náměstí 351/6, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 1292/25, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 78 Ad 18/2019-36,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 6. 2019, č. j. R-X, zamítla žádost žalobce o invalidní důchod, jelikož žalobce nezískal ke dni vzniku invalidity (23. 10. 2017) potřebnou dobu pojištění ve smyslu § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Žalobce totiž v rozhodném období od 23. 10. 2007 (respektive od 23. 10. 1997) do 22. 10. 2017 získal pouze 1 rok a 8 dnů pojištění.

[2] Rozhodnutím ze dne 17. 9. 2019, č. j. RN-X (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 19. 6. 2019. Vzhledem k námitce žalobce, že při zjišťování dob pojištění nebyly zohledněny ty doby pojištění, které získal v zaměstnání vykonávaném během výkonu trestu odnětí svobody ve Spolkové republice Německo (dále jen „Německo“), ve věznici S., zahájila žalovaná mezistátní důchodové řízení s německým nositelem pojištění (Deutsche Rentenversicherung Bund), který jí sdělil, že doby zaměstnání ve vězení nepodléhají povinnému pojištění; proto nemohl žalobci žádnou dobu pojištění na území Německa potvrdit. Žalovaná uzavřela, že je stanoviskem německého nositele pojištění vázána; musí respektovat jeho vnitrostátní předpisy a není oprávněna hodnotit dobu pojištění získanou na území cizího státu, kterou tento cizí stát nepotvrdí. Jelikož žalobcem uvedené doby pojištění nebyly ze strany německého nositele pojištění potvrzeny, nemohla je žalovaná započítat do doby pojištění ve smyslu § 38 zákona o důchodovém pojištění.

[3] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud uvedl, že německý nositel pojištění žalované sdělil, že doby zaměstnání ve věznici S. nebyly předmětem pojištění; nepotvrdil tedy žádnou dobu pojištění žalobce na území Německa, a na podporu tohoto tvrzení předložil kopie výplatních pásek žalobce, ze kterých je zřejmé, že žalobci nebylo odváděno na sociální (důchodové) pojištění. Žalobce žádné jiné důkazy, týkající se doby pojištění, v průběhu správního či soudního řízení nenavrhl a obsah předmětného sdělení nerozporoval. Je tedy zřejmé, že žalobci nebyla žádná doba pojištění na území Německa potvrzena. Žalovaná dle krajského soudu v řízení postupovala zcela správně, pokud si v souladu s čl. 12 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 vyžádala od německého nositele pojištění potvrzení dob pojištění žalobce v Německu, z něhož vycházela. V souladu s čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 tedy přihlížela k dobám pojištění získaným podle německých právních předpisů, nicméně žalobce nebyl z pohledu německého práva důchodově pojištěn. Věznice za něj v době výkonu trestu neodváděla platby na důchodové pojištění; tyto platby žalobce mohl hradit v rámci dobrovolného pojištění sám, což však nečinil. Žalovaná správně vyšla z toho, že je na každém členském státě, aby o dobách pojištění získaných na jeho území rozhodl podle svých vlastních právních předpisů, přičemž na základě sdělení německého nositele pojištění nemohla rozhodnout jinak (ve prospěch žalobce).

[4] K namítanému porušení čl. 5 odst. 1, čl. 20, čl. 21 odst. 2 a čl. 34 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 12 odst. 4 Evropské sociální charty, čl. 24 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o sociálním zabezpečení, publikované pod č. 94/2002 Sb. m. s. (dále jen „česko-německá smlouva“), a k tvrzené kolizi s čl. 26.17 Doporučení Rec (2006)2 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy krajský soud uvedl, že žalobce nebyl v dané věci nikterak diskriminován na základě státní příslušnosti, nebyla porušena ani rovnost před zákonem z důvodu odlišné právní úpravy důchodového pojištění na území Německa od systému důchodového pojištění na území České republiky; nebyl ani podroben nuceným pracím. Naopak, oproti jeho tvrzení, byl zcela naplněn čl. 24 odst. 1 česko-německé smlouvy, neboť žalovaná si za účelem případného přihlédnutí k dobám pojištění získaným na území Německa vyžádala potvrzení od německého nositele pojištění, který jako jediný může v přeshraničním styku tento dokument vydat. Krajský soud shledal postup i závěry žalované souladné s právem Evropské unie i mezinárodními závazky České republiky. Zdůraznil, že doba pojištění v Německu se posuzuje podle vnitrostátních předpisů Německa; pokud v Německu osoby ve výkonu trestu automaticky pojištěny nejsou a žalobce se sám k pojištění nepřihlásil (pojistné neodváděl), nelze dobu zaměstnání ve výkonu trestu v Německu žalobci uznat jako dobu pojištění postupem podle § 5 odst. 1 písm. l) českého zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud odmítl i tvrzení žalobce, že byl po dobu zaměstnání v německé věznici v dobré víře, že jsou z jeho mzdy příspěvky na důchodové pojištění odváděny. Z výplatních pásek je totiž zcela zřejmé, že za něj příspěvky odváděny nebyly. Krajský soud odmítl i tvrzení žalobce, že bylo povinností žalované zajistit, aby zaměstnání vykonané ve věznicích v jiném členském státě podléhalo stejnému právnímu režimu jako v České republice. Podle krajského soudu bylo naopak výhradně na žalobci, aby si střežil svá práva, včetně případného dobrovolného odvádění pojistného z příjmů ze zaměstnání v německé věznici. Konečně, krajský soud neshledal důvod, aby k podnětu žalobce položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“), v rámci které mělo být posouzeno, zda je konformní s evropským právem německá právní úprava, podle níž je hrazení příspěvků na důchodové pojištění v rámci systému povinného pojištění u pracujících vězněných osob závislé na libovolném rozhodnutí konkrétní věznice, a zda je konformní úprava, na základě které může žalovaná odmítnout započíst do potřebných dob pojištění doby zaměstnání získané žalobcem jako pracující vězněnou osobou na území Německa. Krajský soud považoval příslušnou právní úpravu k posouzení žalobních námitek za jednoznačnou.

[4] K namítanému porušení čl. 5 odst. 1, čl. 20, čl. 21 odst. 2 a čl. 34 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 12 odst. 4 Evropské sociální charty, čl. 24 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o sociálním zabezpečení, publikované pod č. 94/2002 Sb. m. s. (dále jen „česko-německá smlouva“), a k tvrzené kolizi s čl. 26.17 Doporučení Rec (2006)2 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy krajský soud uvedl, že žalobce nebyl v dané věci nikterak diskriminován na základě státní příslušnosti, nebyla porušena ani rovnost před zákonem z důvodu odlišné právní úpravy důchodového pojištění na území Německa od systému důchodového pojištění na území České republiky; nebyl ani podroben nuceným pracím. Naopak, oproti jeho tvrzení, byl zcela naplněn čl. 24 odst. 1 česko-německé smlouvy, neboť žalovaná si za účelem případného přihlédnutí k dobám pojištění získaným na území Německa vyžádala potvrzení od německého nositele pojištění, který jako jediný může v přeshraničním styku tento dokument vydat. Krajský soud shledal postup i závěry žalované souladné s právem Evropské unie i mezinárodními závazky České republiky. Zdůraznil, že doba pojištění v Německu se posuzuje podle vnitrostátních předpisů Německa; pokud v Německu osoby ve výkonu trestu automaticky pojištěny nejsou a žalobce se sám k pojištění nepřihlásil (pojistné neodváděl), nelze dobu zaměstnání ve výkonu trestu v Německu žalobci uznat jako dobu pojištění postupem podle § 5 odst. 1 písm. l) českého zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud odmítl i tvrzení žalobce, že byl po dobu zaměstnání v německé věznici v dobré víře, že jsou z jeho mzdy příspěvky na důchodové pojištění odváděny. Z výplatních pásek je totiž zcela zřejmé, že za něj příspěvky odváděny nebyly. Krajský soud odmítl i tvrzení žalobce, že bylo povinností žalované zajistit, aby zaměstnání vykonané ve věznicích v jiném členském státě podléhalo stejnému právnímu režimu jako v České republice. Podle krajského soudu bylo naopak výhradně na žalobci, aby si střežil svá práva, včetně případného dobrovolného odvádění pojistného z příjmů ze zaměstnání v německé věznici. Konečně, krajský soud neshledal důvod, aby k podnětu žalobce položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“), v rámci které mělo být posouzeno, zda je konformní s evropským právem německá právní úprava, podle níž je hrazení příspěvků na důchodové pojištění v rámci systému povinného pojištění u pracujících vězněných osob závislé na libovolném rozhodnutí konkrétní věznice, a zda je konformní úprava, na základě které může žalovaná odmítnout započíst do potřebných dob pojištění doby zaměstnání získané žalobcem jako pracující vězněnou osobou na území Německa. Krajský soud považoval příslušnou právní úpravu k posouzení žalobních námitek za jednoznačnou.

[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítl, že německá právní úprava je diskriminační, přičemž žalobce může své námitky vznést pouze v řízení před českými orgány, neboť pouze v České republice může požádat o invalidní důchod. Jen žalovaný proto nakonec rozhoduje o tom, zda dobu zaměstnání v jiném členském státě započte, jakkoli přitom musí brát v úvahu zahraniční právní úpravu. Nemůže však zároveň rezignovat na základní právní zásady, neboť žadatel nemá jinou možnost, jak svoji argumentaci uplatnit. Pokud by české orgány nebyly oprávněny dopad německého práva na postavení stěžovatele posoudit a rozhodnout o něm, došlo by v konečném důsledku k odepření spravedlnosti. Německé právo negarantuje rovný přístup, neboť je ponecháno na libovůli jednotlivých věznic, zda budou za zaměstnance odvádět příspěvky do systému důchodového pojištění, přičemž zaměstnanci toto rozhodnutí nemůžou ovlivnit. Takové (potenciálně) odlišné zacházení postrádá rozumné ospravedlnění a dochází k porušení práva na rovné zacházení dle čl. 20 Listiny základních práv Evropské unie.

[6] Stěžovatel dále uvedl, že primární žalobní námitkou byl rozpor německého práva s právem evropským, spočívající v nejednotném přístupu německého vězeňského systému k důchodovému pojištění zaměstnaných vězňů, vykazujícím znaky libovůle. Napadený rozsudek je přitom nepřezkoumatelný, neboť si krajský soud vyložil žalobní argumentaci chybně (zejména pokud jde o námitku porušení rovnosti před zákonem). Z právního pohledu, který v žalobě nastínil stěžovatel, se krajský soud věcí nezabýval a námitky týkající se porušení základních práv označil bez dalšího za irelevantní. Nadto nereagoval na argument týkající se domněnky rozhodného výkonu práce podle čl. 11 odst. 2 nařízení č. 883/2004, ani na odkaz na doporučení Výboru ministrů Rady Evropy k Evropským vězeňským pravidlům. Jelikož se německé věznice mohou rozhodnout, zda učiní výkon zaměstnání předmětem důchodového pojištění (přičemž některé se aplikaci důchodového pojištění vyhýbají), je německý systém s pravidly Rady Evropy v rozporu. Stěžovatel konečně navrhl, aby v žalobě navržené předběžné otázky předložil SDEU kasační soud. Zejména soulad předmětné německé právní úpravy s evropským právem totiž není zřejmý, nejedná se proto o acte claire.

[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009 jsou pravidly Evropské unie koordinačními, nikoliv harmonizujícími. Účelem koordinace je vzájemná provázanost národních předpisů sociálních zabezpečení, přičemž tyto předpisy ponechává beze změn a musí navíc zaručit, že se doby pojištění získané v členském státu podle právních předpisů tohoto členského státu, vezmou v úvahu pro splnění podmínek systému, který je určen jako příslušný. Tato legislativa je nadřazena důchodovým zákonům jednotlivých členských států. Žalovaná ve věci postupovala podle vyjádření německého nositele pojištění, které je pro ni závazné. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Ačkoli to stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neformuloval, z obsahu námitky je zřejmé, že napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Touto vadou trpí rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou ze stěžejních žalobních námitek (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), nebo z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč jeho žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 44). Naopak, pokud se soud podstatou námitky řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky, o nepřezkoumatelnost rozsudku se nejedná. Soudy zároveň nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudky tohoto soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43, nebo ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017 - 38).

[11] Dle Nejvyššího správního soudu napadený rozsudek výše uvedenými vadami netrpí a kritéria přezkoumatelnosti zcela splňuje. Stěžovatel v žalobě namítal primárně rozpor německé právní úpravy, týkající se důchodového pojištění vězněných osob, s různými předpisy Evropské unie (respektive s doporučením Výboru ministrů Rady Evropy); žalovaná měla dle jeho názoru nedostatky zahraniční úpravy identifikovat a z úřední povinnosti je sanovat. Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že se krajský soud souladem dotčené německé právní úpravy s jím namítanými předpisy a zásadami detailně nezabýval. Místo toho však zaujal právní názor, že (i) žalovaná správně vyžádala od německého nositele pojištění potvrzení o dobách pojištění stěžovatele získaných na jeho území, že (ii) německý nositel pojištění o těchto dobách pojištění rozhoduje podle svých vlastních právních předpisů, přičemž (iii) žalovaná není oprávněna postupovat jinak, než z tohoto potvrzení bez dalšího vycházet (srov. body [21] až [24] napadeného rozsudku). Jestliže krajský soud zaujal tento (sám o sobě přezkoumatelný) právní názor, bylo nadbytečné, aby se souladem dotčené německé právní úpravy s normami Evropské unie či Rady Evropy zabýval, což ostatně v bodě [23] napadeného rozsudku krajský soud sám uvedl; podle tohoto právního názoru totiž žalovaná německé právo sama vůbec neaplikuje (posouzením správnosti tohoto názoru se bude Nejvyšší správní soud zabývat níže). Pokud jde o tvrzené nevypořádání námitky týkající se čl. 11 odst. 2 nařízení č. 883/2004, stěžovatel v žalobě namítal, že rozhodnutí žalované je s tímto článkem v rozporu proto, že žalovaná na jeho základě byla povinna přihlížet k dobám zaměstnání stěžovatele ve věznici S. bez ohledu na to, že za něj věznice neodváděla příspěvky do systému důchodového pojištění, neboť tyto doby zaměstnání odpovídají dobám pojištění dle českého zákona o důchodovém pojištění. K této námitce se krajský soud zcela zřetelně vyjádřil v bodě [24] rozsudku, kde uvedl a zdůvodnil, že tato úvaha stěžovatele je zcela mylná. Není tedy pravdou, že by se s touto dílčí námitkou nevypořádal.

[11] Dle Nejvyššího správního soudu napadený rozsudek výše uvedenými vadami netrpí a kritéria přezkoumatelnosti zcela splňuje. Stěžovatel v žalobě namítal primárně rozpor německé právní úpravy, týkající se důchodového pojištění vězněných osob, s různými předpisy Evropské unie (respektive s doporučením Výboru ministrů Rady Evropy); žalovaná měla dle jeho názoru nedostatky zahraniční úpravy identifikovat a z úřední povinnosti je sanovat. Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že se krajský soud souladem dotčené německé právní úpravy s jím namítanými předpisy a zásadami detailně nezabýval. Místo toho však zaujal právní názor, že (i) žalovaná správně vyžádala od německého nositele pojištění potvrzení o dobách pojištění stěžovatele získaných na jeho území, že (ii) německý nositel pojištění o těchto dobách pojištění rozhoduje podle svých vlastních právních předpisů, přičemž (iii) žalovaná není oprávněna postupovat jinak, než z tohoto potvrzení bez dalšího vycházet (srov. body [21] až [24] napadeného rozsudku). Jestliže krajský soud zaujal tento (sám o sobě přezkoumatelný) právní názor, bylo nadbytečné, aby se souladem dotčené německé právní úpravy s normami Evropské unie či Rady Evropy zabýval, což ostatně v bodě [23] napadeného rozsudku krajský soud sám uvedl; podle tohoto právního názoru totiž žalovaná německé právo sama vůbec neaplikuje (posouzením správnosti tohoto názoru se bude Nejvyšší správní soud zabývat níže). Pokud jde o tvrzené nevypořádání námitky týkající se čl. 11 odst. 2 nařízení č. 883/2004, stěžovatel v žalobě namítal, že rozhodnutí žalované je s tímto článkem v rozporu proto, že žalovaná na jeho základě byla povinna přihlížet k dobám zaměstnání stěžovatele ve věznici S. bez ohledu na to, že za něj věznice neodváděla příspěvky do systému důchodového pojištění, neboť tyto doby zaměstnání odpovídají dobám pojištění dle českého zákona o důchodovém pojištění. K této námitce se krajský soud zcela zřetelně vyjádřil v bodě [24] rozsudku, kde uvedl a zdůvodnil, že tato úvaha stěžovatele je zcela mylná. Není tedy pravdou, že by se s touto dílčí námitkou nevypořádal.

[12] Kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.

[13] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že žalovaná měla dopady německého práva na jeho postavení posoudit, protože jen žalovaná nakonec rozhoduje, zda dobu zaměstnání v jiném členském státě započte; v rámci toho měla zohlednit i soulad dotčené zahraniční úpravy s předpisy Evropské unie. Ani tento okruh kasačních námitek [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] Nejvyšší správní soud neshledal důvodným.

[14] V projednávané věci stěžovatel v České republice požádal o přiznání invalidního důchodu. Jelikož stěžovatel na území České republiky nezískal veškerou potřebnou dobu pojištění pro vznik nároku na český invalidní důchod, žalovaná, oproti jeho tvrzením, postupem podle nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009 zjišťovala, zda získal potřebnou dobu pojištění s přihlédnutím k dobám pojištění získaným v Německu.

[15] Podle čl. 6 nařízení č. 883/2004 platí, že: Nestanoví-li toto nařízení, příslušné instituce členského státu, jehož právní předpisy podmiňují:

získání, zachování, trvání nebo opětné nabytí nároku na dávky,

použití některých právních předpisů, nebo

přístup k povinnému, dobrovolnému pokračujícímu nebo dobrovolnému pojištění nebo vynětí z něj, získáním dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, přihlíží v nezbytném rozsahu k získaným dobám pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly získány podle právních předpisů, které tato instituce uplatňuje.

[16] Podle čl. 1 písm. t) nařízení č. 883/2004 se přitom dobou pojištění rozumí doby přispívání, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, jak jsou definované nebo uznané jako doby pojištění právními předpisy, podle kterých byly získány nebo považovány za získané, a veškeré doby za takové považované, jsou li podle uvedených právních předpisů rovnocenné dobám pojištění.

[17] Podle čl. 12 odst. 1 nařízení č. 987/2009 se pro účely článku 6 základního nařízení [tj. nařízení č. 883/2004 - viz čl. I. 1. a)] příslušná instituce obrátí na instituce členských států, jejichž právní předpisy se na dotyčnou osobu také vztahovaly, aby určila všechny doby získané podle těchto právních předpisů.

[18] Konečně, podle čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 dokumenty vydané institucí členského státu prokazující postavení osoby pro účely základního nařízení a prováděcího nařízení, jakož i podpůrné doklady, na základě kterých byly dokumenty vydány, uzná instituce jiného členského státu, pokud nebyly zrušeny nebo prohlášeny za neplatné členským státem, který je vydal. Podle čl. 5 odst. 2 téhož nařízení, v případě pochybnosti o platnosti dokumentu nebo správnosti skutečností, které jsou podkladem pro údaje v něm uvedené, instituce členského státu, která obdrží dokument, se obrátí na instituci, jež dokument vydala, se žádostí o nezbytná vyjasnění a popřípadě o zrušení uvedeného dokumentu. Vydávající instituce opětovně zváží důvody pro vydání příslušného dokumentu a případně tento dokument zruší.

[19] Z citovaných pramenů práva Evropské unie vyplývá, že pro účely zjištění existence nároku na důchodovou dávku hodnotí dobu pojištění výhradně nositel pojištění státu, podle jehož právních předpisů měla být doba pojištění získána, a to podle vlastního práva. V této souvislosti žalovaná zcela přiléhavě poukázala na koordinační povahu obou nařízení; jejich účelem tedy není harmonizovat pojistné systémy v jednotlivých členských zemích. Na hodnocení doby pojištění, kterou měl stěžovatel získat prací ve věznici S., tak dopadají pouze německé právní předpisy a institucí příslušnou k hodnocení této doby a těchto předpisů je pouze německý nositel pojištění. S ohledem na princip aplikace jednoho právního řádu (čl. 11 odst. 1 nařízení č. 883/2004) nelze posléze stejnou dobu hodnotit ještě jednou, optikou českých právních předpisů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 7 Ads 397/2019 - 26, nebo ze dne 30. 3. 2022, č. j. 6 Ads 14/2021 - 38). Z čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 se dále podává, že žalovaná je dokumenty vydanými německým nositelem pojištění podle výše citovaných nařízení vázána, a to včetně jím (v příslušném formuláři) sdělených informací o době pojištění získané stěžovatelem na území Německa. Sama žalovaná tvrzenou zahraniční dobu pojištění žadatele nezjišťuje ani nehodnotí; informace fakticky toliko ověřuje u příslušného zahraničního nositele pojištění, z jehož závazného sdělení vychází. Podle čl. 5 odst. 2 nařízení č. 987/2009 má žalovaná toliko povinnost vyjasnit případné pochybnosti o správnosti skutečností, které jsou podkladem pro údaje uvedené v závazném sdělení zahraničního nositele pojištění; v posuzované věci však o předmětných skutečnostech žádné pochybnosti nepanovaly. Stěžovatel nesporoval zjištěnou dobu zaměstnání ani její právní hodnocení z hlediska získané doby pojištění; nesouhlasil toliko s dotčenou německou právní úpravou jako takovou. Tu však žalované nenáleží v řízení podle výše citovaných nařízení hodnotit. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěry krajského soudu, že žalovaná při zjišťování doby pojištění stěžovatele v Německu postupovala zcela v souladu s českými předpisy i s právem Evropské unie, a že v posuzovaném případě nejsou stěžovatelovy námitky týkající se souladu německé právní úpravy s předpisy Evropské unie relevantní a nebylo povinností žalované se jimi blíže zabývat.

[19] Z citovaných pramenů práva Evropské unie vyplývá, že pro účely zjištění existence nároku na důchodovou dávku hodnotí dobu pojištění výhradně nositel pojištění státu, podle jehož právních předpisů měla být doba pojištění získána, a to podle vlastního práva. V této souvislosti žalovaná zcela přiléhavě poukázala na koordinační povahu obou nařízení; jejich účelem tedy není harmonizovat pojistné systémy v jednotlivých členských zemích. Na hodnocení doby pojištění, kterou měl stěžovatel získat prací ve věznici S., tak dopadají pouze německé právní předpisy a institucí příslušnou k hodnocení této doby a těchto předpisů je pouze německý nositel pojištění. S ohledem na princip aplikace jednoho právního řádu (čl. 11 odst. 1 nařízení č. 883/2004) nelze posléze stejnou dobu hodnotit ještě jednou, optikou českých právních předpisů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 7 Ads 397/2019 - 26, nebo ze dne 30. 3. 2022, č. j. 6 Ads 14/2021 - 38). Z čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 se dále podává, že žalovaná je dokumenty vydanými německým nositelem pojištění podle výše citovaných nařízení vázána, a to včetně jím (v příslušném formuláři) sdělených informací o době pojištění získané stěžovatelem na území Německa. Sama žalovaná tvrzenou zahraniční dobu pojištění žadatele nezjišťuje ani nehodnotí; informace fakticky toliko ověřuje u příslušného zahraničního nositele pojištění, z jehož závazného sdělení vychází. Podle čl. 5 odst. 2 nařízení č. 987/2009 má žalovaná toliko povinnost vyjasnit případné pochybnosti o správnosti skutečností, které jsou podkladem pro údaje uvedené v závazném sdělení zahraničního nositele pojištění; v posuzované věci však o předmětných skutečnostech žádné pochybnosti nepanovaly. Stěžovatel nesporoval zjištěnou dobu zaměstnání ani její právní hodnocení z hlediska získané doby pojištění; nesouhlasil toliko s dotčenou německou právní úpravou jako takovou. Tu však žalované nenáleží v řízení podle výše citovaných nařízení hodnotit. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěry krajského soudu, že žalovaná při zjišťování doby pojištění stěžovatele v Německu postupovala zcela v souladu s českými předpisy i s právem Evropské unie, a že v posuzovaném případě nejsou stěžovatelovy námitky týkající se souladu německé právní úpravy s předpisy Evropské unie relevantní a nebylo povinností žalované se jimi blíže zabývat.

[20] Konečně, Nejvyšší správní soud neshledal ani důvod pro položení stěžovatelem navržených předběžných otázek (viz bod [4] tohoto rozsudku) SDEU. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaná v posuzované věci německou právní úpravu neaplikovala a ani nebyla oprávněna jí hodnotit. První navržená otázka tedy není pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalované (respektive napadeného rozsudku) relevantní. Pokud jde o druhou stěžovatelem navrženou otázku, ani ta není relevantní. Jednou z podmínek pro přiznání invalidního důchodu podle českého zákona o důchodovém pojištění je získání potřebné doby pojištění, nikoliv doby zaměstnání. Tyto dva pojmy nelze směšovat, rozlišuje mezi nimi i nařízení č. 883/2004 [viz jeho čl. 1 písm. t) a písm. u)]. Dle Nejvyššího správního soudu je přitom postup žalované, která nezapočítala doby zaměstnání získané v Německu do potřebných dob pojištění pro získání českého invalidního důchodu, s evropským právem jednoznačně konformní.

[21] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.

[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná sice měla ve věci plný úspěch, jelikož se však v dané věci jedná o věc důchodového pojištění, právo na náhradu nákladů řízení ji přiznáno být nemůže.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. ledna 2023

Mgr. Radovan Havelec předseda senátu