Rozkaz velitele vojenského útvaru, kterým bylo deklarováno rozdělení služeb vo- jáků za minulé období, nezasahuje do práv a povinností vojáka, a nelze jej tak pova- žovat za rozhodnutí podle $ 65 s. ř. s. přezkoumatelné ve správním soudnictví.
Rozkaz velitele vojenského útvaru, kterým bylo deklarováno rozdělení služeb vo- jáků za minulé období, nezasahuje do práv a povinností vojáka, a nelze jej tak pova- žovat za rozhodnutí podle $ 65 s. ř. s. přezkoumatelné ve správním soudnictví.
C...) Stěžovatelova argumentace proti roz- hodovacímu důvodu napadeného usnesení městského soudu se zakládá na stěžejní ná- mitce, že napadený rozkaz velitele VŮ č. 8407 splňoval znaky rozhodnutí správního orgánu ve smyslu $ 65 s. ř. s., a proto měl být měst- ským soudem věcně přezkoumán. Tuto ná- mitku stěžovatel opírá o obecné přesvědčení, že každý rozkaz nadřízeného je přezkouma- telný ve správním soudnictví, a to v režimu žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (S 65 a násl. s. ř. s.). Nejvyšší správní soud při posouzení této námitky nejprve považuje za vhodné připomenout východiska právní úpravy těchto právních otázek a názory rele- vantní judikatury. Podle $ 65 odst. 1 s. ř. s. platí, že „[k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v před- cházejícím řízení úkonem správního orgá- nu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo zá- vazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen rozhodnutí“), může se žalobou do- máhat zrušení takového rozhodnutí, popří- padě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak“. Podle $ 65 odst. 2 s. ř. s. dále platí, že „[žlalobu proti roz- hodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl 1052 zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za ná- sledek nezákonné rozhodnutí“. Tím, že zákon neváže charakteristiku pojmu „rozhodnutí“ pro účely soudního přezkumu na žádnou stanovenou formu ani jiné náležitosti, podle nichž by bylo možno identifikovat úkon správního orgánu jako rozhodnutí, je třeba vycházet především z funkčního dopadu ta- kového úkonu správního orgánu do právní sféry adresátů působení správních. orgánů. Záměrem této koncepce vymezení rozsahu správních úkonů, které je možné přezkoumat v řízení před soudem, bylo nepochybně po- skytnutí široké právní ochrany vůči úkonům správních orgánů, které z různých důvodů formalizovány nejsou a procesně nejsou vy- dávány jako „rozhodnutí“ ve smyslu obecné- ho správního či jiného speciálního procesní- ho režimu ve veřejné správě, avšak jejich dopad do právní sféry adresátů těchto úkonů je plně s formalizovanými rozhodnutími srov- natelný. Nejvyšší správní soud se bližšímu osvětlení obsahu a rozsahu pojmu „rozhod- nutí“ ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. ve své do- savadní rozhodovací praxi vyjádřil již několi- krát a ze zaujatých právních názorů vyplývá, že primární úlohu při posouzení, zda ten kte- rý úkon správního orgánu naplňuje materiál- ní charakteristiku rozhodnutí, sehrává vždy skutkový a právní kontext posuzovaného úkonu správního orgánu. Ve své předchozí judikatuře Nejvyšší správní soud vícekrát do- vodil, že kupř. přípisy, sdělení či jiné akty správního orgánu, které nemají formu roz- hodnutí (tj. úkony méně formální či úplně neformální), mohou být za určitých okolnos- tí posuzovány jako materiální rozhodnutí dle $ 65 odst. 1 s. ř. s. (k tomu např. rozsudek ze dne 24. 5. 2006, čj. 1 Afs 147/2005-107, č. 923/2006 Sb. NSS). Služební poměry zaměstnanců ozbroje- ných sil a bezpečnostních sborů jsou v souladu s doktrinálními názory i judikaturou označo- vány jako vztahy veřejnoprávní, a to zejména z toho důvodu, že je u nich potlačen smluvní princip (zejména již tím, že služební poměr vzniká jmenováním, a nikoliv na základě smlouvy), zaměstnanci ve služebním poměru mají zvýšené některé povinnosti a omezená práva (např. při přeložení do jiného místa vý- konu práce, omezené možnosti při podniká- ní, podléhají kárné pravomoci) a na druhé straně mají určité výhody proti zaměstnan- cům v pracovním poměru (viz k tomu Běli- na, M.akol. Pracovní právo. 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 405). Kompetence správních soudů poskytovat ochranu ve věcech služeb- ního poměru byla potvrzena usnesením zvláštního senátu pro řešení některých kom- petenčních sporů ze dne 4. 5. 2005, čj. Konf 51/2004-9, č. 615/2005 Sb. NSS. Právní úprava služebního poměru, v němž stěžovatel vyko- nával v hodnosti kapitána službu jako pilot vr- tulníku a přitom se podílel na zabezpečování služeb SAR a LZS, je obsažena v zákoně č. 221/1999 Sb. Podle $ 2 odst. 2 tohoto záko- na činí právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky služební orgány, kterými jsou prezident republiky, mi- nistr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci. Ústředním mechanismem, na němž je založen výkon služby vojáků z povolání (ale i dalších příslušníků jiných bezpečnostních sborů, je- jichž činnost je upravena jinými právními předpisy), je princip subordinace. V rámci subordinačního vztahu mezi nadřízeným a podřízeným vojákem je základní povinností podřízeného vojáka přesně plnit úkoly, které mu ukládají právní předpisy a rozkazy nadří- zených [$ 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/1999 Sb.]. Výkonem služby se rozumí plnění služebních povinností podle služební- ho zařazení a podle rozkazů nadřízeného ($ 24 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.). Plnění rozkazů je tedy jednou ze základních služeb- ních povinností vojáka, a „rozkaz“ je tak jed- ním z aktů, jimiž se vojákům služební povin- nosti ukládají, ale také i již uložené služební povinnosti blíže konkretizují. Prostřednictvím rozkazů se tedy realizuje každodenní běžný výkon vojenské služby. Podle $ 48 odst. 2 zá- kona č. 221/1999 Sb. je voják povinen splnit rozkaz nadřízeného i tehdy, domnívá-li se, že je v rozporu s právním předpisem, je však po- vinen nadřízeného na to upozornit. V přípa- dě, že by voják splněním rozkazu spáchal trestný čin, je povinen odepřít splnění rozka- zu nadřízeného; tuto skutečnost však musí zároveň ohlásit neodkladně vyššímu nadříze- nému. Ochrana před nezákonným rozkazem je tedy primárně upravena v rámci subordi- načních služebních vztahů a respektuje při- tom povahu rozkazu jako bezprostředního prostředku řízení výkonu vojenské služby, je- jímž cílem je v prvé řadě obrana státu (viz $ 2 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany státu). Samotný institut rozkazu však není vý- slovně definován žádným z aktuálně platných a účinných právních předpisů upravujících služební poměr vojáků a výkon vojenské služby. Ustanovení $ 145 zákona č. 221/1999 Sb. stanovuje, v kterých řízeních ve věcech slu- žebního poměru vydávají služební orgány roz- hodnutí, čímž je uvedeným aktům služebních orgánů poskytnuta kvalitativně vyšší forma. Jsou zde vypočteny případy, v nichž se roz- hoduje ve věcech služebního poměru vojáků správním rozhodnutím, jehož vydání před- chází vedení řízení ve věcech služebního po- měru ($ 144 až $ 158 zákona č. 221/1999 Sb.). Řízení ve věcech služebního poměru je správním řízením, což znamená, že na otázky neupravené zákonem č. 221/1999 Sb. se pod- půrně užije správní řád, s výjimkou $ 10 až 12, $ 14 části druhé hlavy XI a $ 175 (viz $ 144 zákona č. 221/1999 Sb.). U rozhodnutí vydaných v řízení ve věcech služebního po- měru pak je výslovně zákonem předpokládá- na možnost soudního přezkumu na základě žaloby podané ve Ihůtě 30 dnů ode dne naby- tí právní moci rozhodnutí ($ 151 zákona č. 221/1999 Sb.). Nejvyšší správní soud se již ve své starší judikatuře zabýval problémem, zda je okruh případů, v nichž se vydává ve vě- cech služebních poměrů správní rozhodnutí, skutečně vymezen taxativním výčtem uvede- ným ve zvláštním zákoně upravujícím služeb- ní poměr, anebo nikoliv. V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, čj. 8 As 10/2005-38, č. 1046/2007 Sb. NSS, dospěl při výkladu obdobného $ 137 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, k závěru, že ve smyslu principu generální klausule správ- ního soudnictví je třeba dovodit, že „také všechna další rozhodnutí služebních funkcio- 1053 2436 nářů, neuvedená v f 137 odst. 1 zákona o služebním poměru, jsou přezkoumatelná soudem ve správním soudnictví, jestliže ta- ková rozhodnutí jsou také materiálně „rozhodnutími“ ve smyslu f 65 odst. 1 soudního řádu správního“ (tento názor vycházel podpůrně z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. I ÚS 4/1996, č. 70/1996 Sb. ÚS). Při obdobné dikci $ 145 zákona č. 221/1999 Sb. a obdobné povaze slu- žebního poměru vojáka a policisty lze vycházet per analogiam z týchž východisek, a je tak tře- ba dovodit, že ani $ 145 zákona č. 221/1999 Sb. není možno vykládat restriktivně tak, že v ji- ných případech rozhodnutí či jiných aktů služebních funkcionářů se nemůže jednat o rozhodnutí ve smyslu $ 65 s. ř. s., které je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Nej- vyšší správní soud tedy zcela souhlasí s názo- rem městského soudu, že pro kvalifikaci úko- nu služebního orgánu jako „rozhodnutí“ ve smyslu $ 65 s. ř. s. není podstatná forma to- hoto úkonu (tzn. zda se jedná o rozhodnutí, rozkaz či jiný akt nadřízeného), nýbrž jeho obsah a zásah do práv a povinností vojáka ja- ko adresáta vrchnostenského působení slu- žebního orgánu. Není rovněž podstatné, že vydání rozkazu nadřízeného nepředchází ří- zení ve věci služebního poměru, jako je tomu v případě vydání rozhodnutí podle $ 145 zá- kona č. 221/1999 Sb., ani to, že zákon proti rozkazu nepřipouští žádné klasické opravné prostředky, nepočítaje v to právo vojáka upo- zornit nadřízeného na rozpor rozkazu s práv- ním předpisem. Stěžovatel se však mýlí, pokud se domní- vá, že by každý (jakýkoliv) rozkaz velitele měl být přezkoumatelný ve správním soudnictví jako „rozhodnutí“ správního orgánu ve smys- lu $ 65 s. ř. s. Rozkaz nadřízeného služebního orgánu je třeba v prvé řadě chápat jako akt ří- zení výkonu služby vojáka, tedy v podstatě ur- čitý pokyn ke splnění služebního úkolu, který má svůj prvotní právní základ ve vymezení služebních povinností vojáka ($ 48, $ 99 a další ustanovení zákona č. 221/1999 Sb.). V této souvislosti lze poukázat na doktrinální názory prvorepublikové československé práv- ní vědy, které vojenský služební rozkaz tra- 1054 dičně nepovažovaly za správní rozhodnutí (viz k tomu Zeis, E.; Kliment, J. Českosloven- ské správní řízení), přičemž vycházely z judi- katorní činnosti Nejvyššího správního soudu ČSR. Konkrétně se jednalo např. o rozkaz ve- litele pluku, jímž se vojenskému gážistovi při- znávají určité služební příjmy (č. 9115/1931 Boh. A), přezkoušení osobního výkazu vojen- ského gážisty odbornou účtárnou a akty vy- dané hospodářskou správou © vojenskou (č. 7042/1928 Boh. A a č. 9832/1932 Boh. A), povolání brance k činné službě prezenční (č. 2092/1923 Boh. A) apod. Stran soudního přezkumu těchto aktů nebylo možné stěžo- vat si proti vojenským kázeňským rozhodnu- tím, neboť nebyla přiznávána subjektivní práva vojákům, pokud šlo o uposlechnutí rozkazů nadřízených velitelů nebo kárné prostředky, jejichž použití náleželo velitelům k vynucení poslušnosti (viz k tomu Hoetzel, J. Soudní kontroly veřejné správy. 2. vyd. Praha : Vše- hrd, 1926, s. 29). Toto pojímání vojenského rozkazu potvrzují i německé doktrinální ná- zory trestněprávní provenience z druhé po- loviny minulého století, které rozkaz označují za určitý vrchnostenský správní akt interního charakteru, jímž se provádějí příkazy v rámci služební poslušnosti na principu nadřízenos- ti. Zároveň ovšem připouští, že nikoliv každý (dle svého označení) rozkaz je možno pova- žovat za takový interní akt. Některé rozkazy (např. povolávací rozkaz) mohou mít materiálně charakter rozhodnutí [srov. k tomu Zanier, H. Die Nichtbefolgung militárischer Anordnungen aus strafrechtlicher Sicht unter Berůcksíchti- Sung der óffentlichrechtlichen Grundbegrif- Je. Přístupné na http;//www.anwalt-zanier.at/ 04/teill.htm; dále také Stratenwerth, G. Ve- rantwortung und Gehorsam: zur strafrecht- lichen Wertung hoheitlich gebotenen Han- delns. Tůbingen : J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1958, s. 52 a 1431. Xxí 4. Nejvyšší správní soud tedy v souladu s tě- mito názory dovozuje, že je třeba zásadně odli- šit vojenský rozkaz jako pouhý interní akt říze- ní v rámci principu subordinace při výkonu služby, který nemá žádný přímý dopad do práv a povinností vojáka vyplývajících z práv- ního řádu, a rozkaz mající parametry rozhod- nutí správního orgánu, kde je ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. materiálně zasahováno do jeho práv a povinností, zejména ve věcech služeb- ního poměru (vznik, změna, zánik apod.). Rozkaz nadřízeného (velitele) ve smyslu aktu řízení je přitom analogicky srovnatelný s pokynem zaměstnavatele ve smyslu pracov- něprávním [srov. $ 301 odst. 1 písm. 4) záko- níku práce z roku 2006], jimž zaměstnavatel realizuje svou dispoziční pravomoc. Voják se tedy v takovém případě akceptací rozkazu nestává adresátem veřejnosprávního působe- ní rozhodovací pravomoci nadřízeného jako správního orgánu, nýbrž pouze v rámci inter- ního rámce služebního vztahu plní konkrétní úkoly náležející k výkonu služby. Takový roz- kaz tedy nic nemění na jeho právech a povin- nostech, neboť mu neukládá (konstitutivně) žádnou novou či další povinnost (právo), ani závazně nestvrzuje existenci či neexistenci sporného stavu (deklaratorně), ale pouze ve funkci aktu řízení konkretizuje stávající povin- nosti k aktuálním potřebám výkonu služby. Stěžovatel ve svých námitkách vztahují- cích se k tvrzené přezkoumatelnosti rozkazu nadřízeného rovněž poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 85/09 (v němž mimochodem bylo roz- hodováno o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Ing. M. P., stěžovatelova obecného zmocněnce v řízení před krajským soudem v této věci), kterým Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost ústav- ní stížnost podanou mj. proti třem rozkazům velitele VÚ 8407 Praha-Kbely, jimiž mělo do- jít ke spojení tří 24hodinových nepřetržitých služeb v jeden celek. Ústavní soud v odůvod- nění odkázal na rozsudky Nejvyššího správní- ho soudu ze dne 30. 10. 2003 čj. 6 As 29/2003-97, č. 415/2004 Sb. NSS, a ze dne 21. 12. 2006 (ve znění opravného usnesení ze dne 16. 1.2007), čj. 6 As 49/2005-112, týkající se rozkazu ministra obrany a ze dne 29. 11. 2006, čj. 6 As 62/2006-57, a dovodil, že „uvedené rozkazy, jež jsou výsledkem jednání v ústav- ní stížností jmenovaných velitelů, jsou pře- zkoumatelné v rámci správního soudnictví“. Nejvyšší správní soud k tomu považuje za po- třebné uvést, že Ústavní soud tímto usnese- ním nijak nezavázal správní soudy k tomu, aby automaticky bez dalšího připouštěly vo- jenské rozkazy k soudnímu přezkumu, neboť argumentace Ústavního soudu v tomto usne- sení se vůbec netýkala výkladu $ 65 s. ř. s. ve vztahu k rozkazům napadeným ústavní stíž- ností a nijak neřešila, zda tyto rozkazy kon- krétně naplňují znaky rozhodnutí vymezené tímto ustanovením. Ústavní soud spíše obec- ně poukázal na pravomoc správních soudů k přezkumu rozhodnutí vydaných ve věcech služebního poměru jako zvláštního veřejno- právního pracovněprávního vztahu, tuto pra- vomoc však správní soudy mohou vykonávat jen v zákonem stanovených případech. Nejvyšší správní soud poznamenává, že od- kazovaný závěr („uvedené rozkazy [| jsou přezkoumatelné v rámci správního soudnic- tví“) nevyplývá ani z jeho vlastních rozhod- nutí citovaných Ústavním soudem v před- mětném usnesení. Z nich se pouze rozsudek čj. 6 As 49/2005-112 zabýval správností usne- sení krajského soudu o odmítnutí žaloby pro- ti rozkazu ministra obrany o propuštění ze služebního poměru pro opožděnost. Tento propouštěcí rozkaz byl vydán ještě za účin- nosti zákona č. 76/1959 Sb., o některých slu- žebních poměrech vojáků, účinného do 30. 11. 1999. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku přezkoumal pouze otázku včasnos- ti podání žaloby, přičemž se napadeným roz- kazem nezabýval meritorně. V tomto ohledu je třeba poukázat na skutečnost, že ve věci propuštění ze služebního poměru se podle aktuální právní úpravy v zákoně č. 221/1999 Sb. již vede řízení o propuštění ze služebního po- měru a vydává se rozhodnutí ve smyslu $ 145 písm. d) tohoto zákona, které je soudně pře- zkoumatelné. Z uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu ani stěžovatelém označené- ho usnesení Ústavního soudu tedy rozhodně nevyplývá, že by každý vojenský rozkaz měl být bez dalšího soudně přezkoumatelný. 7 Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda měl napadený rozkaz žalovaného dopad do práv a povinností stěžovatele, jak jej má na mysli $ 65 s. ř. s., tedy zda založil, zrušil či zá- vazně změnil práva a povinnosti stěžovatele ve služebním poměru. Jak Nejvyšší správní soud zjistil z písemného vyhotovení napade- 1055 2436 ného rozkazu, není v jeho textu (články č. 1-11) žádné ustanovení či zmínka o stěžovatelem namítaném „protiprávním nařízení služební pohotovosti na dobu vykonané služby“. Stě- žovatelova výkonu služby se týká pouze přílo- ha č. 6 rozkazu č. 256 ze dne 13. 11. 2009 ve- litele vojenského útvaru č. 8407 s názvem „rozdělení služeb u 243. vrlt.“ u LZS Plzeň a SAR na měsíc listopad 2009, která je před- stavována tabulkou, v níž jsou uvedeny počty hodin vykonané služby a služební pohotovosti u jednotlivých příslušníků 243. vrlt. Je zřejmé, že tento přehled má retrospektivní charakter (tzn. nesměřuje k uložení úkolu vojákům, kte- ré mají být provedeny) a jeho účelem je jed- noznačně pouhý popis vykonaných služebních činností u 243. vrlt. za měsíc listopad 2009. Mohlo by se jednat tedy pouze o tzv. deklara- torní rozhodnutí, kterým by byla závazně ur- čena stěžovatelova služební práva a povin- nosti, nikoliv však konstitutivní rozhodnutí, jak tvrdil stěžovatel. Nejvyšší správní soud má ovšem za to, že ani o takovéto správní roz- hodnutí se u napadeného rozkazu nejedná. Příloha č. 1 napadeného rozkazu je totiž v podstatě jakýmsi přehledem odpracované doby, tedy podkladem, na základě něhož má být provedeno v následujícím měsíci zúčto- vání služebního platu a dalších peněžních ná- ležitostí. Takovýto úkon služebního orgánu, byť se nepochybně týká výkonu služby i práva vojáka na odměnu za vykonanou službu, ne- má sám o sobě potenciál zasáhnout do práv a povinností vojáka. Nejvyšší správní soud k tomu opět poukazuje na přiléhavou analogii s povinností zaměstnavatele v režimu zákoní- ku práce vést evidenci odpracované pracov- ní doby, práce přesčas i vykonané pracovní pohotovosti ($ 96 odst. 1 zákoníku práce). Tyto úkony zaměstnavatele, v tomto případě služebního orgánu, samy o sobě nemohou za- sáhnout do práva zaměstnance (resp. vojáka) na odměnu za vykonanou práci, nýbrž až sa- 1056 motný úkon zaměstnavatele (resp. služební- ho orgánu) spočívající v nevyplacení odmě- ny, který již do tohoto práva zasáhnout může. Konkrétně stěžovatelem namítané právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci (čl. 28 Listiny, $ 66 a násl. zákona č. 221/1999 Sb.) tedy nebylo přílohou napadeného rozkazu přímo dotčeno, neboť jím stěžovatel nebyl pří- mo omezen ve svém právu na plat ve výši od- povídající zákonným předpisům (zákon o pla- tu). I v tomto ohledu se tak Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem městského soudu obsaženým v jeho napadeném usnesení. Yxí K tomu Nejvyšší správní soud ještě po- znamenává, že nemůže zohlednit argumenta- ci stěžovatele, že takový postup soudu není efektivní, neboť stěžovatele odkazuje na jiné řízení, v němž bude stejně přezkoumáván mj. i napadený rozkaz. Jestliže je totiž žalo- bou napaden úkon, který není rozhodnutím ve smyslu $ 65 s. ř. s., je povinností soudu ta- kovou žalobu ve smyslu $ 70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmít- nout. Soud se v takovém případě nemůže za- bývat tím, zda by eventuálně napadený úkon byl subsumovaným či podkladovým úkonem k jinému úkonu správního orgánu, který pří- padně mohl být žalobou napaden jako roz- hodnutí ve smyslu $ 65 s. ř. s., jelikož tu ne- jsou dány podmínky pro vedení takového řízení. Jelikož se nejednalo o rozhodnutí ve smyslu $ 65 s. ř. s., nebyl městský soud povi- nen zabývat ani jeho případnou nicotností, na kterou stěžovatel rovněž poukazoval. Za daného stavu věci se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat dalšími námitkami stě- žovatele, které již směřují k meritornímu po- souzení zákonnosti napadeného rozkazu. Z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost jako důvodnou a zamítl ji v souladu s $ 110 odst. 1 in fine s. ř. s. 2437 Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání Školství: rozhodnutí mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání k $ 35 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) I. Rozhodnutí mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání podle $ 35 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, podléhá přezkumu ve správním soud- nictví bez ohledu na zřizovatele mateřské školy. II. Rozhodnutí o ukončení předškolního vzdělávání podle $ 35 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, vydává mateřská škola jako subjekt veřejné správy, nikoliv její ředitel, jenž je pouze vykonavatelem veřejné správy.
Ing. Jan A. proti veliteli vojenského útvaru č. 8407 v Praze-Kbelích o příplatek za noční práci a práci v sobotu a v neděli, o kasační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému usnesení přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel podle § 109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V prvé řadě Nejvyšší správní soud kvalifikoval námitky stěžovatele uvedené v jeho kasační stížnosti, které stěžovatel sám výslovně nepodřadil žádnému z kasačních důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. Podle konstantní judikatury platí, je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto považoval za důvod podání kasační stížnosti důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelova argumentace proti rozhodovacímu důvodu napadeného usnesení městského soudu se zakládá na stěžejní námitce, že napadený rozkaz velitele VÚ č. 8407 splňoval znaky rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s., a proto měl být městským soudem věcně přezkoumán. Tuto námitku stěžovatel opírá o obecné přesvědčení, že každý rozkaz nadřízeného je přezkoumatelný ve správním soudnictví, a to v režimu žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.). Nejvyšší správní soud při posouzení této námitky nejprve považuje za vhodné připomenout východiska právní úpravy těchto právních otázek a názory relevantní judikatury.
Podle ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. platí, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle ustanovení § 65 odst. 2 s. ř. s. dále platí, že žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Tím, že zákon neváže charakteristiku pojmu rozhodnutí pro účely soudního přezkumu na žádnou stanovenou formu ani jiné náležitosti, podle nichž by bylo možno identifikovat úkon správního orgánu jako rozhodnutí, je třeba vycházet především z funkčního dopadu takového úkonu správního orgánu do právní sféry adresátů působení správních orgánů. Záměrem této koncepce vymezení rozsahu správních úkonů, které je možné přezkoumat v řízení před soudem, bylo nepochybně poskytnutí široké právní ochrany vůči úkonům správních orgánů, které z různých důvodů formalizovány nejsou a procesně nejsou vydávána jako „rozhodnutí“ ve smyslu obecného správního či jiného speciálního procesního režimu ve veřejné správě, avšak jejich dopad do právní sféry adresátů těchto úkonů je plně s formalizovanými rozhodnutími srovnatelný. Nejvyšší správní soud se bližšímu osvětlení obsahu a rozsahu pojmu „rozhodnutí“ ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát a ze zaujatých právních názorů vyplývá, že primární úlohu při posouzení, zda ten který úkon správního orgánu naplňuje materiální charakteristiku rozhodnutí, sehrává vždy skutkový a právní kontext posuzovaného úkonu správního orgánu. V své předchozí judikatuře Nejvyšší správní soud vícekrát dovodil, že kupř. přípisy, sdělení či jiné akty správního orgánu, které nemají formu rozhodnutí (tj. úkony méně formální či úplně neformální), mohou být za určitých okolností posuzovány jako materiální rozhodnutí dle ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. (k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. května 2006, č. j. 1 Afs 147/2005 - 107, blíže www.nssoud.cz).
Služební poměry zaměstnanců ozbrojených sil a bezpečnostních sborů jsou v souladu s doktrinálními názory i judikaturou označovány jako vztahy veřejnoprávní, a to zejména z toho důvodu, že je u nich potlačen smluvní princip (zejména již tím, že služební poměr vzniká jmenováním, a nikoliv na základě smlouvy), zaměstnanci ve služebním poměru mají zvýšené některé povinnosti a omezená práva (např. při přeložení do jiného místa výkonu práce, omezené možnosti při podnikání, podléhají kárné pravomoci) a na druhé straně mají určité výhody proti zaměstnancům v pracovním poměru (viz k tomu Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 4. vyd. C. H. Beck, 2010, s. 405). Kompetence správních soudů poskytovat ochranu ve věcech služebního poměru byla potvrzena usnesením zvláštního senátu pro řešení některých kompetenčních sporů ze dne 4. 5. 2005, č. j. Konf 51/2004 - 9 (přístupné na www.nssoud.cz). Právní úprava služebního poměru, v němž stěžovatel vykonával v hodnosti kapitána službu jako pilot vrtulníku a přitom se podílel na zabezpečování služeb SAR a LZS, je obsažena v zákoně č. 221/1999 Sb. Podle ustanovení § 2 odst. 2 tohoto zákona činí právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci. Ústředním mechanismem, na němž je založen výkon služby vojáků z povolání (ale i dalších příslušníků jiných bezpečnostních sborů, jejichž činnost je upravena jinými právními předpisy), je princip subordinace. V rámci subordinačního vztahu mezi nadřízeným a podřízeným vojákem je základní povinností podřízeného vojáka přesně plnit úkoly, které mu ukládají právní předpisy a rozkazy nadřízených [§ 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/1999 Sb.]. Výkonem služby se rozumí plnění služebních povinností podle služebního zařazení a podle rozkazů nadřízeného (§ 24 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.). Plnění rozkazů je tedy jednou ze základních služebních povinností vojáka a „rozkaz“ je tak jedním z aktů, jimiž se vojákům služební povinnosti ukládají, ale také i již uložené služební povinnosti blíže konkretizují. Prostřednictvím rozkazů se tedy realizuje každodenní běžný výkon vojenské služby. Podle ustanovení § 48 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. je voják povinen splnit rozkaz nadřízeného i tehdy, domnívá-li se, že je v rozporu s právním předpisem, je však povinen nadřízeného na to upozornit. V případě, že by voják splněním rozkazu spáchal trestný čin, je povinen odepřít splnění rozkazu nadřízeného; tuto skutečnost však musí zároveň ohlásit neodkladně vyššímu nadřízenému. Ochrana před nezákonným rozkazem je tedy primárně upravena v rámci subordinačních služebních vztahů a respektuje přitom povahu rozkazu jako bezprostředního prostředku řízení výkonu vojenské služby, jejímž cílem je v prvé řadě obrana státu (viz § 2 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany státu, ve znění pozdějších předpisů). Samotný institut rozkazu však není výslovně definován žádným z aktuálně platných a účinných právních předpisů upravujících služební poměr vojáků a výkon vojenské služby.
Ustanovení § 145 zákona č. 221/1999 Sb. stanovuje, v kterých řízeních ve věcech služebního poměru vydávají služební orgány rozhodnutí, čímž je uvedeným aktům služebních orgánů poskytnuta kvalitativně vyšší forma. Jsou zde vypočteny případy, v nichž se rozhoduje ve věcech služebního poměru vojáků správním rozhodnutím, jehož vydání předchází vedení řízení ve věcech služebního poměru (§ 144 - § 158 zákona č. 221/1999 Sb.). Řízení ve věcech služebního poměru je správním řízením, což znamená, že na otázky neupravené zákonem č. 221/1999 Sb. podpůrně užije správní řád, s výjimkou § 10 až 12, § 14, části druhé hlavy XI a § 175 (viz § 144 zákona č. 221/1999 Sb.). U rozhodnutí vydaných v řízení ve věcech služebního poměru pak je výslovně zákonem předpokládána možnost soudního přezkumu na základě žaloby podané ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí (§ 151 zákona č. 221/1999 Sb.). Nejvyšší správní soud se již ve své starší judikatuře zabýval problémem, zda je okruh případů, v nichž se vydává ve věcech služebních poměrů správní rozhodnutí, skutečně vymezen taxativním výčtem uvedeným ve zvláštním zákoně upravujícím služební poměr, anebo nikoliv. V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, č. j. 8 As 10/2005 – 38 dospěl při výkladu obdobného ustanovení § 137 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, k závěru, že ve smyslu principu generální klausule správního soudnictví je třeba dovodit, že „...také všechna další rozhodnutí služebních funkcionářů, neuvedená v ustanovení § 137 odst. 1 zákona o služebním poměru, jsou přezkoumatelná soudem ve správním soudnictví, jestliže taková rozhodnutí jsou také materiálně „rozhodnutími“ ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního“ (tento názor vycházel podpůrně z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 4/1996, přístupný na http:\\nalus.usoud.cz). Při obdobné dikci § 145 zákona č. 221/1999 Sb. a obdobné povaze služebního poměru vojáka a policisty lze vycházet per analogiam z týchž východisek a je tak třeba dovodit, že ani § 145 zákona č. 221/1999 Sb. není možno vykládat restriktivně tak, že v jiných případech rozhodnutí či jiných aktů služebních funkcionářů se nemůže jednat o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., které je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud tedy zcela souhlasí s názorem městského soudu, že pro kvalifikaci úkonu služebního orgánu jako „rozhodnutí“ ve smyslu § 65 s. ř. s. není podstatná forma tohoto úkonu (tzn. zda se jedná o rozhodnutí, rozkaz či jiný akt nadřízeného), nýbrž jeho obsah a zásah do práv a povinností vojáka jako adresáta vrchnostenského působení služebního orgánu. Není rovněž podstatné, že vydání rozkazu nadřízeného nepředchází řízení ve věci služebního poměru, jako je tomu v případě vydání rozhodnutí podle ustanovení § 145 zákona č. 221/1999 Sb., ani to, že zákon proti rozkazu nepřipouští žádné klasické opravné prostředky, nepočítaje v to právo vojáka upozornit nadřízeného na rozpor rozkazu s právním předpisem.
Stěžovatel se však mýlí, pokud se domnívá, že by každý (jakýkoliv) rozkaz velitele měl být přezkoumatelný ve správním soudnictví jako „rozhodnutí“ správního orgánu ve smyslu § 65 s. ř. s. Rozkaz nadřízeného služebního orgánu je třeba v prvé řadě chápat jako akt řízení výkonu služby vojáka, tedy v podstatě určitý pokyn ke splnění služebního úkolu, který má svůj prvotní právní základ ve vymezení služebních povinností vojáka (§ 48, § 99 a další ustanovení zákona č. 221/1999 Sb.). V této souvislosti lze poukázat na doktrinální názory prvorepublikové československé právní vědy, které vojenský služební rozkaz tradičně nepovažovaly za správní rozhodnutí (viz k tomu Zeis, E., Kliment, J. Československé správní řízení), přičemž vycházely z judikatorní činnosti Nejvyššího správního soudu ČSR. Konkrétně se jednalo např. o rozkaz velitele pluku, jímž se vojenskému gážistovi přiznávají určité služební příjmy (Boh. 9115/31), přezkoušení osobního výkazu vojenského gážisty odbornou účtárnou a akty vydané hospodářskou správou vojenskou (Boh. 7042/28, Boh. 9832/32), povolání brance k činné službě prezenční (Boh. 2092/23) apod. Stran soudního přezkumu těchto aktů nebylo možné stěžovat si proti vojenským kázeňským rozhodnutím, neboť nebyla přiznávána subjektivní práva vojákům, pokud šlo o uposlechnutí rozkazů nadřízených velitelů nebo kárné prostředky, jejichž použití náleželo velitelům k vynucení poslušnosti (viz k tomu Hoetzel, J. Soudní kontroly veřejné správy. 2. vydání, Praha: Všehrd, 1926, s. 29). Toto pojímání vojenského rozkazu potvrzují i německé doktrinální názory trestněprávní provenience z druhé poloviny minulého století, které rozkaz označují za určitý vrchnostenský správní akt interního charakteru, jímž se provádějí příkazy v rámci služební poslušnosti na principu nadřízenosti. Zároveň ovšem připouští, že nikoliv každý (dle svého označení) rozkaz je možno považovat za takový interní akt. Některé rozkazy (např. povolávací rozkaz) mohou mít materiálně charakter rozhodnutí [srv. k tomu Zanier, H. Die Nichtbefolgung militärischer Anordnungen aus strafrechtlicher Sicht unter Berücksichtigung der öffentlichrechtlichen Grundbegriffe. přístupné na http://www.anwalt-zanier.at/04/teil1.htm; dále také Stratenwerth, G. Verantwortung und Gehorsam: zur strafrechtlichen Wertung hoheitlich gebotenen Handelns. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1958, s. 52, 143].
Nejvyšší správní soud tedy v souladu s těmito názory dovozuje, že je třeba zásadně odlišit vojenský rozkaz jako pouhý interní akt řízení v rámci principu subordinace při výkonu služby, který nemá žádný přímý dopad do práv a povinností vojáka vyplývajících z právního řádu, a rozkaz mající parametry rozhodnutí správního orgánu, kde je ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. materiálně zasahováno do jeho práv a povinností, zejména ve věcech služebního poměru (vznik, změna, zánik, apod.).
Rozkaz nadřízeného (velitele) ve smyslu aktu řízení je přitom analogicky srovnatelný s pokynem zaměstnavatele ve smyslu pracovněprávním [srv. ustanovení § 301 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů], jimž zaměstnavatel realizuje svou dispoziční pravomoc. Voják se tedy v takovém případě akceptací rozkazu nestává adresátem veřejnosprávního působení rozhodovací pravomoci nadřízeného jako správního orgánu, nýbrž pouze v rámci interního rámce služebního vztahu plní konkrétní úkoly náležející k výkonu služby. Takový rozkaz tedy nic nemění na jeho právech a povinnostech, neboť mu neukládá (konstitutivně) žádnou novou či další povinnost (právo), ani závazně nestvrzuje existenci či neexistenci sporného stavu (deklaratorně), ale pouze ve funkci aktu řízení konkretizuje stávající povinnosti k aktuálním potřebám výkonu služby.
Stěžovatel ve svých námitkách vztahujících se k tvrzené přezkoumatelnosti rozkazu nadřízeného rovněž poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 85/09 (v němž mimochodem bylo rozhodováno o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Ing. M. P., stěžovatelova obecného zmocněnce v řízení před krajským soudem v této věci), kterým Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost ústavní stížnost podanou mj. proti třem rozkazům velitele VÚ 8407 Praha – Kbely, jimiž mělo dojít ke spojení tří 24 hodinových nepřetržitých služeb v jeden celek. Ústavní soud v odůvodnění odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003 č. j. 6 As 29/2003 - 97, jež byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, svazek 12, ročník 2004, str. 1106, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006 č. j. 6 As 49/2005 - 112 (ve znění opravného usnesení ze dne 16. 1. 2007) týkající se rozkazu ministra obrany a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2006 č. j. 6 As 62/2006 - 57, a dovodil, že „...uvedené rozkazy, jež jsou výsledkem jednání v ústavní stížnosti jmenovaných velitelů, jsou přezkoumatelné v rámci správního soudnictví“. Nejvyšší správní soud k tomu považuje za potřebné uvést, že Ústavní soud tímto usnesením nijak nezavázal správní soudy k tomu, aby automaticky bez dalšího připouštěly vojenské rozkazy k soudnímu přezkumu, neboť argumentace Ústavního soudu v tomto usnesení se vůbec netýkala výkladu § 65 s. ř. s. ve vztahu k rozkazům napadeným ústavní stížností a nijak neřešila, zda tyto rozkazy konkrétně naplňují znaky rozhodnutí vymezené tímto ustanovením. Ústavní soud spíše obecně poukázal na pravomoc správních soudů k přezkumu rozhodnutí vydaných ve věcech služebního poměru jako zvláštního veřejnoprávního pracovněprávního vztahu, tuto pravomoc však správní soudy mohou vykonávat jen v zákonem stanovených případech.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že odkazovaný závěr („...uvedené rozkazy …….. jsou přezkoumatelné v rámci správního soudnictví.“) nevyplývá ani z jeho vlastních rozhodnutí citovaných Ústavním soudem v předmětném usnesení. Z nich se pouze rozsudek ze dne 21. 12. 2006, č. j. 6 As 49/2005 - 112 zabýval správností usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby proti rozkazu ministra obrany o propuštění ze služebního poměru pro opožděnost. Tento propouštěcí rozkaz byl vydán ještě za účinnosti zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, účinného do 30. 11. 1999. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku přezkoumal pouze otázku včasnosti podání žaloby, přičemž se napadeným rozkazem nezabýval meritorně. V tomto ohledu je třeba poukázat na skutečnost, že ve věci propuštění ze služebního poměru se podle aktuální právní úpravy v zákoně č. 221/1999 Sb. již vede řízení o propuštění ze služebního poměru a vydává se rozhodnutí ve smyslu § 145 písm. d) tohoto zákona, které je soudně přezkoumatelné. Z uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu ani stěžovatelem označeného usnesení Ústavního soudu tedy rozhodně nevyplývá, že by každý vojenský rozkaz měl být bez dalšího soudně přezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda měl napadený rozkaz žalovaného dopad do práv a povinností stěžovatele, jak jej má na mysli § 65 s. ř. s., tedy zda založil, zrušil či závazně změnil práva a povinnosti stěžovatele ve služebním poměru. Jak Nejvyšší správní soud zjistil z písemného vyhotovení napadeného rozkazu, není v jeho textu (články č. 1 – 11) žádné ustanovení či zmínka o stěžovatelem namítaném „protiprávním nařízení služební pohotovosti na dobu vykonané služby“. Stěžovatelova výkonu služby se týká pouze příloha č. 6) rozkazu č. 256 ze dne 13. 11. 2009 velitele vojenského útvaru č. 8407 s názvem „rozdělení služeb u 243 vrlt.“ u LZS Plzeň a SAR na měsíc listopad 2009, která je představována tabulkou, v níž jsou uvedeny počty hodin vykonané služby a služební pohotovosti u jednotlivých příslušníků 243.vrlt. Je zřejmé, že tento přehled má retrospektivní charakter (tzn. nesměřuje k uložení úkolu vojákům, které mají být provedeny) a jeho účelem je jednoznačně pouhý popis vykonaných služebních činností u 243.vrlt za měsíc listopad 2009. Mohlo by se jednat tedy pouze o tzv. deklaratorní rozhodnutí, kterým by byla závazně určena stěžovatelova služební práva a povinnosti, nikoliv však konstitutivní rozhodnutí, jak tvrdil stěžovatel. Nejvyšší správní soud má ovšem za to, že ani o takovéto správní rozhodnutí se u napadeného rozkazu nejedná. Příloha č. 1) napadeného rozkazu je totiž v podstatě jakýmsi přehledem odpracované doby, tedy podkladem, na základě něhož má být provedeno v následujícím měsíci zúčtování služebního platu a dalších peněžních náležitostí. Takovýto úkon služebního orgánu, byť se nepochybně týká výkonu služby i práva vojáka na odměnu za vykonanou službu, nemá sám o sobě potenciál zasáhnout do práv a povinností vojáka. Nejvyšší správní soud k tomu opět poukazuje na přiléhavou analogii s povinností zaměstnavatele v režimu zákoníku práce vést evidenci odpracované pracovní doby, práce přesčas i vykonané pracovní pohotovosti (§ 96 odst. 1 zákoníku práce). Tyto úkony zaměstnavatele, v tomto případě služebního orgánu, samy o sobě nemohou zasáhnout do práva zaměstnance (resp. vojáka) na odměnu za vykonanou práci, nýbrž až samotný úkon zaměstnavatele (resp. služebního orgánu) spočívající v nevyplacení odměny, který již do tohoto práva zasáhnout může. Konkrétně stěžovatelem namítané právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci (čl. 28 Listiny, § 66 a násl. zákona č. 221/1999 Sb.) tedy nebylo přílohou napadeného rozkazu přímo dotčeno, neboť jím stěžovatel nebyl přímo omezen ve svém právu na plat ve výši odpovídající zákonným předpisům (zákon o platu). I v tomto ohledu se tak Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem městského soudu obsaženým v jeho napadeném usnesení.
K tomu Nejvyšší správní soud ještě poznamenává, že nemůže zohlednit argumentaci stěžovatele, že takový postup soudu není efektivní, neboť stěžovatele odkazuje na jiné řízení, v němž bude stejně přezkoumáván mj. i napadený rozkaz. Jestliže je totiž žalobou napaden úkon, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., je povinností soudu takovou žalobu ve smyslu ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout. Soud se v takovém případě nemůže zabývat tím, zda by eventuálně napadený úkon byl subsumovaným či podkladovým úkonem k jinému úkonu správního orgánu, který případně mohl být žalobou napaden jako rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., jelikož tu nejsou dány podmínky pro vedení takového řízení. Jelikož se nejednalo o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., nebyl městský soud povinen zabývat ani jeho případnou nicotností, na kterou stěžovatel rovněž poukazoval.
Za daného stavu věci se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat dalšími námitkami stěžovatele, které již směřují k meritornímu posouzení zákonnosti napadeného rozkazu. Z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost jako důvodnou a zamítl ji v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 in fine s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému, za něhož jedná Ministerstvo obrany ČR, náklady řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu