Nejvyšší správní soud rozsudek spravni Zelená sbírka

3 Ads 90/2009

ze dne 2010-04-29
ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.90.2009.63

Právní věta

Prejudikatura: nálezy Ústavního soudu č. 63/1997 Sb. a č. 30/1998 Sb.; Soudní judikatura ve věcech správních č. 1/2000; rozsudky Soudního dvora ze dne 7. 2. 1973, Komise proti Itá- li (39/72, Recueil, s. 101)?, ze dne 10. 10. 1973, Fratelli Variola (34/73, Recueil, s. 981)**, ze dne 2. 2. 1977, Amsterdam Bulb (50/76, Recueil, s. 137)***, a ze dne 11. 1. 2001, Monte Arcosu (C-403/98, Recueil, s. 1-103). Akciová společnost Ekoselect (dříve akciová společnost R Holding) proti Ministerstvu ži- votního prostředí o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně. Věc: Správní orgán I. stupně následně uložil žalobkyni rozhodnutím ze dne 16. 8. 2007 po- Žalobkyně jakožto dopravce dovezla ve dnech 5., 6., 18. a 19. října 2006 do České re- publiky 4 kamiony odpadu o úhrnné hmot- nosti 85 tun ze Spolkové republiky Německo, a to bez jakéhokoliv povolení orgánů veřejné správy. Odpady uložila v provozovně společ- nosti TOP-RAPAX, a. s., ve Studánce u Aše. Na základě podnětu Městského úřadu v Aši pro- vedla Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Plzeň (dále jen „správní orgán I. stupně“), dne 1. 11. 2006 místní šet- ření v této provozovně. kutu ve výši 1 040 000 Kč za to, že se jako do- pravce podílela na nezákonné přeshraniční přepravě odpadů do České republiky za úče- lem jejich odstranění, čímž porušila $ 54 odst. 2 zákona o odpadech. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadla žalobky- ně odvoláním, které však žalovaný rozhodnu- tím ze dne 4. 9. 2007 zamítl. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalo- vaného žalobu u Městského soudu v Praze, » — Neoficiální český překlad rozsudku viz např. Judikatura Evropského soudního dvora, ASPI č. 3/2004, s. 202. +% Neoficiální český překlad rozsudku viz např. Judikatura Evropského soudního dvora, ASPI, č. 3/2004, s. 207. ++% Neoficiální český překlad rozsudku víz např. Judikatura Evropského soudního dvora, ASPI, č. 4/2007, s. 253. 532 který ji rozsudkem ze dne 15. 9. 2010 zamítl. Městský soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že pokutu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech lze uložit nejen za porušení po- vinnosti stanovené právními předpisy Evrop- ské unie, ale rovněž povinnosti stanovené zákonem o odpadech pro přeshraniční pře- pravu odpadu. Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž v prvé řadě tvrdila, že městský soud po- chybil při výkladu hypotézy $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech. Použití spojky „a“ znamená, že skutková podstata je naplně- na jen tehdy, když dojde k porušení nejen zá- kona o odpadech, ale i evropského právního předpisu. Musí tak dojít ke kumulativnímu porušení českého i komunitárního předpisu. Městský soud ovšem zaujal opačný právní ná- zor, aniž osvětlil důvody, které jej k tomu ved- ly. Ve správních rozhodnutích není uveden žádný evropský předpis, který byl porušen stěžovatelkou. Ustanovení čí. 1 písm. b) smět- nice 75/442/EHS o odpadech a čl. 26 odst. 1 písm. e) nařízení Rady č. 259/1993 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o její kontrole, které správní orgán I stupně zmiňuje ve svém rozhodnutí, neukládají žádné povinnos- ti, jedná se pouze o ustanovení definiční. Ža- lovaný se soustředil pouze na stručné konsta- tování porušení českého právního předpisu, přestože primárně měl zkoumat, zda byl po- rušen předpis evropský a zda je rozhodnutí správního orgánu I. stupně věcně a formálně správné. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul, že stěžovatelka se podílela na přepra- vě odpadů, které nešlo dále využívat. Pokud by nebyly prostřednictvím správních orgánu České republiky přepraveny zpět do SRN, musely by být odstraněny na skládce, popř. spáleny. Dle čl. 26 odst. 1 písm. e) nařízení Rady č. 259/1993 se považuje za nedovole- nou každá přeprava, která vede k odstranění odpadů nebo jejich využití v rozporu s pravid- ly Společenství. Zařízení pro nakládání s od- pady nebylo v daném případě povoleno žád- nými správními úřady a odpady nalezené na místě nebylo možno jakkoliv využívat nebo upravovat. Uvedené nařízení ukládá v čl. 26 odst. 5 členským státům, aby přijaly odpoví- dající opatření k zákazu a potrestání nedovo- lené přepravy. Stěžovatelka věděla, jaké odpa- dy přepravuje na území České republiky, činila tak za účelem svého podnikání, což vy- plývá z jejích vyjádření. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Z odůvodnění: C. IV.C Výklad skutkové podstaty správ- ního deliktu a její naplnění IV.C.1 Výklad S 66 odst. 4 písm. g) záko- na č. 185/2001 Sb., o odpadech [39] Text $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech ve znění účinném v době spá- chání správního deliktu i v době uložení po- kuty byl následující (zvýraznění doplněno): „Pokutu do výše 50 000 000 Kč uloží inspek- ce fyzické osobě oprávněné k podnikání ne- bo právnické osobě, která poruší povinnosti stanovené právními předpisy Evropských společenství upravujícímí dozor nad přepra- vou odpadů v rámci Evropského společen- ství, do něj a z něj a jejich kontrolu a tímto zákonem pro přeshraniční přepravu od- padu, neplní podmínky stanovené minister- stvem v rozhodnutí ve věci přeshraniční pře- pravy odpadů nebo nesplní povinnost uloženou rozhodnutím podle f 58“ [40] Městský soud vyložil toto ustanovení tak, že k založení deliktní odpovědnosti po- stačí porušení povinnosti uložené zákonem o odpadech. Stěžovatelka se naopak domní- vá, že spojka „a“ implikuje, že musí být poru- šena kumulativně povinnost uložená naříze- ním Rady č. 259/93 a povinnost uložená zákonem o odpadech. Stěžovatelka i městský soud argumentují pouze jazykovým výkla- dem tohoto ustanovení. [41] K významu jazykového výkladu při interpretaci norem Ústavní soud uvedl: „Dal- ším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházejí- 533 2296 cí pouze z jeho jazykového výkladu. Jazyko- vý výklad představuje bouze prvotní přiblí- žení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění sí je- jího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mecha- nická aplikace abstrahující, resp. neuvědo- mující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, Čí- ní z práva nástroj odcizení a absurdity“ (ná- lez ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9 SbNU 399, č. 30/1998 Sb.). V jiném nálezu uvedl, že soud „není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v přípa- dě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systema- tická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhod- nutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“ (nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. PI. ÚS 21/96, N 13/7 SbNU 87, č. 63/1997 Sb.). [42] Výklad $ 66 odst. 4 písm. £g) zákona o odpadech, který v kasační stížnosti prezen- tuje pomocí přísně jazykového argumentu stěžovatelka, je třeba jednoznačně odmít- nout. Je totiž v rozporu s logikou působení práva EU v právu členského státu. [43] Nařízení Rady je přímo vykonatel- ným právním aktem, který ke své aplikaci ne- vyžaduje provedení prostřednictvím vnitrostát- ního právního předpisu (čl. 249 Smlouvy ES, resp. dnes čl. 288 Smlouvy o fungování EU; srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 10. 1973 ve věci Fratelli Variola, 34/73, Recueil, s. 981, bod 8; dále rozsudek ze dne 7. 2. 1973 ve věci Komise proti Itálii, 39/72, Recueil, s. 101, body 17 a 18). Některé otázky spjaté s aplikací nařízení, které jím nejsou uprave- ny, je však třeba upravit ve vnitrostátním prá- vu [srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 1. 2001 ve věci Monte Arcosu, C-403/98, Recueil, s. I-103, body 2629). Typicky se jed- ná o otázky institucionálního zabezpečení na národní úrovni, deliktní odpovědnosti (viz čl. 26 odst. 5 nařízení Rady č. 259/93 a rozsu- 534 dek Soudního dvora ze dne 2. 2. 1977 ve věci Amsterdam Bulb, 50/76, Recueil, s. 137, body 31-33) atd. Platí tedy, že obsah nařízení Ev- ropských společenství a národní legislativy upravující určité aspekty dané matérie se ne- překrývají, nýbrž doplňují (v české literatuře srov. obecně Král, R. Nařízení ES z pohledu. Jejich vnitrostátní aplikace a implementace. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006). [44] Povinnosti stanovené nařízením ne- mohou být uloženy rovněž národní legislati- vou (srov. věc Variola cit. v bodě [43] shora, body 10 a 11). Je proto zásadně vyloučeno, aby určité jednání porušilo povinnost stano- venou nařízením a současně i obsahově shod- nou povinnost uloženou českým zákonem. Nesmyslný by byl rovněž takový výklad, který by založení deliktní odpovědnosti vázal na porušení povinnosti stanovené právními předpisy EU a současně na porušení obsahově odlišné povinnosti uložené českým zákonem. Deliktní odpovědnost by při tomto výkladu vznikla teprve porušením dvou různých po- vinností. To je absurdní a značně by snížilo možnost vymáhat povinnosti uložené naříze- ním Evropských společenství. Členské státy jsou přitom povinny účinně prosazovat prá- vo EU (srov. k tomu též nález Ústavního sou- du ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. PL ÚS 66/04, N 93/41 SbNU 195, č. 434/2006 Sb., ve věci Evropského zatýkacího rozkazu, bod 81). [45] Nařízení Rady č. 259/93 upravuje jednak hmotněprávní předpoklady přeshra- niční přepravy odpadů, jednak související procedurální pravidla. Současně umožňuje členským státům, aby přijaly v určitých otáz- kách odchylná pravidla. Takovým případem je čl. 4 odst. 3 písm. a) bod i) nařízení Rady č. 259/93, dle něhož mohou členské státy při- jmout opatření k úplnému nebo částečnému zákazu přepravy odpadů určených k odstra- nění. Česká republika této možnosti využila a v $ 54 odst. 2 zákona o odpadech zakázala přeshraniční přepravu odpadů do České re- publiky za účelem jejich odstranění. Tento zákaz uložený zákonem o odpadech není pro- mítnutím povinnosti upravené nařízením Ra- dy do vnitrostátního práva, nýbrž normou vnitrostátního původu, která doplňuje v pří- pustném rozsahu nařízení Rady. Vedle sebe existují pravidla uložená nařízením a záko- nem, která se obsahově doplňují. [46] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že je třeba se přiklonit k výkladu založenémů na systémovém argumentu, který reflektuje vztah mezi právem EU a právem vnitrostátním. Správního deliktu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zá- kona o odpadech se lze dopustit jak poruše- ním povinnosti stanovené právními předpisy EU upravujícími dozor nad přepravou odpa- dů, tak pouze porušením povinnosti stanove- né zákonem o odpadech pro přeshraniční přepravu odpadu. [47] Takový výklad je i v souladu s teleo- logickým argumentem, dle něhož účelem skutkové podstaty tzv. jiného správního de- liktu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpa- dech je komplexně pokrýt protiprávní jednání, k němuž může dojít při přeshraniční přepra- vě odpadů. Vedle porušení norem práva EU přichází v úvahu i porušení norem práva vnit- rostátního, stejně jako porušení správních ak- tů vydaných na jejich základě (rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ve věci pře- shraniční přepravy nebo nesplnění povin- nosti uložené rozhodnutím dle $ 58 zákona o odpadech). [48] Ze skutečnosti, že $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech byl následně novelizován, nelze zpětně usuzovat na výklad této normy ve znění před novelou. Novelizace skutkové podstaty správního deliktu není v tomto pří- padě nástrojem výkladu předchozí právní normy, nýbrž výrazem sankční politiky státu. [49] Z toho vyplývá, že správní orgány by- ly oprávněny uložit pokutu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech i jen za porušení povinnosti stanovené zákonem o odpadech. Tato námitka je nedůvodná. [50] V návaznosti na shora vyřčené je tře- ba posoudit jako nedůvodnou rovněž námitku stěžovatelky, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitel- nost a nedostatek důvodů, neboť v jejich vý- roku není uvedeno žádné ustanovení naříze- ní Rady č. 259/93, které bylo porušeno. Nejvyšší správní soud dovodil, že k založení odpovědnosti za tzv. jiný správní delikt po- stačuje porušení povinnosti stanovené záko- nem o odpadech pro přeshraniční přepravu odpadů. Ve výroku rozhodnutí správního or- gánu I. stupně je uvedeno, že pokuta se stě- žovatelce ukládá dle $ 66 odst. 4 písm. £) zá- kona o odpadech za porušení $ 54 odst. 2 téhož zákona. Výrok správního rozhodnutí je z tohoto pohledu úplný, obsahuje právní ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno, a vyhovuje tak požadavku $ 68 odst. 2 správ- ního řádu (viz rozsudek NSS ze dne 28, 11. 2007, čj. 7 As 7/2007-63). Rozhodnutí správních or- gánů nejsou nepřezkoumatelná pro nesrozu- mitelnost ani pro nedostatek důvodů. [51] Skutkový i právní popis jednání stě- žovatelky, který je uveden ve výroku správní- ho orgánu I. stupně, je dostatečně určitý. Je z něho zcela zřejmé, že stěžovatelka se do- pustila správního deliktu tím, že se podílela na přeshraniční přepravě odpadů v rozporu s $ 54 odst. 2 zákona o odpadech, neboť do- vezla na území České republiky odpady za účelem jejich odstranění. Argumentace obsa- žená v odůvodnění rozhodnutí správního or- gánu I. stupně i rozhodnutí žalovaného je do- statečně srozumitelná a navazuje na výrok rozhodnutí. Stěžovatelce tedy bylo od počát- ku známo, co jí je kladeno za vinu, a nebyla tak zkrácena na svém právu argumentovat proti těmto rozhodnutím. IV.C.2 Naplnění skutkové podstaty jedná- ním stěžovatelky (52] Nařízení Rady č. 259/93 neupravuje otázky týkající se deliktní odpovědnosti, ne- vymezuje tedy okruh odpovědných osob ani nevyjmenovává povinnosti, jejichž porušení zakládá deliktní odpovědnost. Nařízení pou- ze ukládá v či. 26 odst. 5 členským státům, aby přijaly právní opatření k zákazu a po- trestání nedovolené přepravy odpadů. [53] Přeprava odpadů, blíže vymezená ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stup- ně, byla nepochybně přepravou nedovolenou ve smyslu čl. 26 odst. 1 písm. a), b), c) a e) na- řízení Rady č. 259/93. Byla totiž provedena bez oznámení příslušným orgánům odesílají- cího i přijímajícího státu, a tudíž i bez přísluš- 535 2296 ných povolení. Mezinárodní nákladní listy ani průvodní listy neobsahují všechny infor- mace požadované pro přepravu odpadů (viz čl. 3 odst. 5 nařízení Rady), neboť v nich není specifikováno složení odpadu, plán přeprav- ní trasy, druh a platnost oprávnění, na jehož základě je středisko na odstraňování odpadů provozováno. Pokud by se jednalo o přepra- vu za účelem využití odpadu, což stěžovatel- ka vytrvale tvrdí, bylo by navíc třeba uvést plánované metody odstranění zbytkových odpadů po provedené recyklaci, množství re- cyklovaného materiálu v poměru ke zbytko- vým odpadům, odhad hodnoty recyklova- ných materiálů (čl. 6 odst. 5 nařízení Rady). Odpad měl být odstraněn v rozporu s pravi- dly Evropských společenství (v zařízení bez patřičného povolení). [54] Přeprava byla nedovolená i z pohle- du $ 54 odst. 2 zákona o odpadech, přijatého v mezích čl. 4 odst. 3 písm. a) bodu i) naříze- ní Rady č. 259/93. Toto ustanovení zakazuje přeshraniční přepravu odpadů do České re- publiky za účelem jejich odstranění. Tento zákaz působí vůči všem subjektům a impliku- je povinnost všech subjektů tento zákaz do- držovat. Modalitu zákazu obsaženou v právní normě lze převést na modalitu příkazu (viz Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 154). Takže norma, která stanoví zákaz přepravovat na území ČR odpady za účelem odstranění, se obsahově shoduje s normou ukládající všem subjektům příkaz nepřepra- vovat na území ČR odpady za účelem odstra- nění. Ustanovení $ 54 odst. 2 zákona o odpa- dech stanoví povinnost. [55] Povinnost uložená $ 54 odst. 2 záko- na o odpadech míří samozřejmě především na odesílatele a příjemce odpadu, ale i na dal- ší subjekty. Zákon nikterak neomezuje okruh adresátů této povinnosti. Nepochybně proto tíží i dopravce, jejichž pomocí se přeshranič- ní přeprava odpadů uskutečňuje. Nutno po- znamenat, že odpovědnost za tzv. jiné správní delikty dle zákona o odpadech je nejen ob- jektivní, ale dokonce absolutní. Zákon totiž neupravuje žádný liberační důvod. Proto ja- kékoliv odkazy na dobrou víru stěžovatelky nemají při posuzování otázky, zda byl spá- 536 chán správní delikt, sebemenší relevanci (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. 7 A 52/96, Soudní judikatura ve věcech správních č. 1/2000). Tyto okolnosti by eventuálně mohly mít vý- znam při úvahách o výši sankce, neboť $ 67 odst. 2 zákona o odpadech stanoví jen de- monstrativní výčet kritérií, k nimž se přihlíží při stanovení výše sankce. [56] Nejen z tohoto důvodu je třeba od- mítnout argumentaci stěžovatelky, která se snaží ze své odpovědnosti liberovat. Stěžova- telka byla nejen dopravcem (z tohoto titulu byla sankcionována), ale rovněž osobou, pro niž byl odpad do České republiky přepravo- ván. Přímým příjemcem byla sice společnost TOP-RAPAX, ta však měla sehrát jen dílčí roli v podnikatelském záměru, který řídila stěžo- vatelka. Ostatně dle vyjádření stěžovatelky měl být odpad po vytřídění předán jí. [57] Jednou z povinností dopravce jakož- to profesionála je zjistit, jaký odpad převáží, za jakým účelem, zda doklady doprovázející odpad jsou kompletní a zda byly učiněny všechny administrativní úkony vyžadované pro přeshraniční přepravu odpadů. Doprav- ce by měl být při uzavírání přepravní smlou- vy obezřetný, řádně zkontrolovat povahu pře- pravovaného odpadu, eventuálně by měl ve vlastním zájmu smluvně ošetřit riziko nepříz- nivých následků pro případ, že by byl odesí- latelem či příjemcem odpadu uveden v omyl (obecně srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2009, čj. 1 Afs 94/2009-56). Stěžovatelka mu- sela jakožto odborník v oblasti nakládání s odpady rozpoznat, že přepravovaný odpad nemůže být bez dalšího zpracování využit. Musela si tedy být vědoma toho, že nákladní listy, které dle čl. 5 odst. 3 nařízení Rady č. 259/93 doprovázely jednotlivé přepravy, neobsahují všechny požadované informace (čl. 3 odst. 5 nařízení Rady č. 259/93, viz bod [53] shora, které jsou podrobněji rozvedeny ve vyhlášce č. 381/2001 Sb.) a povolení přísluš- ných orgánů odesílajícího a přijímajícího stá- tu. Navíc, jak správně poukázaly správní or- gány i městský soud, stěžovatelka měla četné zkušenosti s přeshraniční přepravou odpadů a byla jí známa striktní česká úprava a rozho- dovací praxe žalovaného týkající se přepravy odpadů za účelem jejich odstranění. SX [58] Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na shora uvedené uzavírá, že stěžovatelka svým jednáním porušila povinnost stanove- nou $ 54 odst. 2 zákona o odpadech, neboť se jako dopravce podílela na přeshraniční pře- pravě odpadů do České republiky za účelem jejich odstranění. Stěžovatelka tak naplnila skutkovou podstatu správního deliktu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech. (...) 2297 Důchodové pojištění: přepočet v zahraničí získaných dob pojištění 2. s. k čl. 47 odst. 1 písm. d) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 o uplatňovaní systémů sociálního za- bezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (v tex- tu jen „nařízení č. 1408/71“)? k čl. 15 odst. 3 písm. c) nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (v textu jen „prováděcí nařízení“ )** Pokud nositel pojištění aplikuje při výpočtu osobního vyměřovacího základu čl. 47 odst. 1 písm. d) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a využije institutu vyloučených dob, je povinen, je-li to zjistitelné, vyloučit cizí dobu pojištění ve stejném rozsahu, ja- ko by se jednalo o dobu získanou v českém systému důchodového pojištění. Ustanovení čl. 15 odst. 3 písm. c) nařízení Rady (EHS) č. 574/72 o přepočtu dob pojištění (měsíců na dny) zaměstnané osoby, která podléhala systému sedmidenní- ho pracovního týdne, se při tomto postupu neuplatní.

Plný text rozhodnutí

Prejudikatura: nálezy Ústavního soudu č. 63/1997 Sb. a č. 30/1998 Sb.; Soudní judikatura ve věcech správních č. 1/2000; rozsudky Soudního dvora ze dne 7. 2. 1973, Komise proti Itá- li (39/72, Recueil, s. 101)?, ze dne 10. 10. 1973, Fratelli Variola (34/73, Recueil, s. 981)**, ze dne 2. 2. 1977, Amsterdam Bulb (50/76, Recueil, s. 137)***, a ze dne 11. 1. 2001, Monte Arcosu (C-403/98, Recueil, s. 1-103). Akciová společnost Ekoselect (dříve akciová společnost R Holding) proti Ministerstvu ži- votního prostředí o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.

Věc: Správní orgán I. stupně následně uložil žalobkyni rozhodnutím ze dne 16. 8. 2007 po- Žalobkyně jakožto dopravce dovezla ve dnech 5., 6., 18. a 19. října 2006 do České re- publiky 4 kamiony odpadu o úhrnné hmot- nosti 85 tun ze Spolkové republiky Německo, a to bez jakéhokoliv povolení orgánů veřejné správy. Odpady uložila v provozovně společ- nosti TOP-RAPAX, a. s., ve Studánce u Aše. Na základě podnětu Městského úřadu v Aši pro- vedla Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Plzeň (dále jen „správní orgán I.

stupně“), dne 1. 11. 2006 místní šet- ření v této provozovně. kutu ve výši 1 040 000 Kč za to, že se jako do- pravce podílela na nezákonné přeshraniční přepravě odpadů do České republiky za úče- lem jejich odstranění, čímž porušila $ 54 odst. 2 zákona o odpadech. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadla žalobky- ně odvoláním, které však žalovaný rozhodnu- tím ze dne 4. 9. 2007 zamítl. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalo- vaného žalobu u Městského soudu v Praze, » — Neoficiální český překlad rozsudku viz např. Judikatura Evropského soudního dvora, ASPI č. 3/2004, s.

202. +% Neoficiální český překlad rozsudku viz např. Judikatura Evropského soudního dvora, ASPI, č. 3/2004, s. 207. ++% Neoficiální český překlad rozsudku víz např. Judikatura Evropského soudního dvora, ASPI, č. 4/2007, s. 253. 532 který ji rozsudkem ze dne 15. 9. 2010 zamítl. Městský soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že pokutu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech lze uložit nejen za porušení po- vinnosti stanovené právními předpisy Evrop- ské unie, ale rovněž povinnosti stanovené zákonem o odpadech pro přeshraniční pře- pravu odpadu.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž v prvé řadě tvrdila, že městský soud po- chybil při výkladu hypotézy $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech. Použití spojky „a“ znamená, že skutková podstata je naplně- na jen tehdy, když dojde k porušení nejen zá- kona o odpadech, ale i evropského právního předpisu. Musí tak dojít ke kumulativnímu porušení českého i komunitárního předpisu. Městský soud ovšem zaujal opačný právní ná- zor, aniž osvětlil důvody, které jej k tomu ved- ly.

Ve správních rozhodnutích není uveden žádný evropský předpis, který byl porušen stěžovatelkou. Ustanovení čí. 1 písm. b) smět- nice 75/442/EHS o odpadech a čl. 26 odst. 1 písm. e) nařízení Rady č. 259/1993 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o její kontrole, které správní orgán I stupně zmiňuje ve svém rozhodnutí, neukládají žádné povinnos- ti, jedná se pouze o ustanovení definiční. Ža- lovaný se soustředil pouze na stručné konsta- tování porušení českého právního předpisu, přestože primárně měl zkoumat, zda byl po- rušen předpis evropský a zda je rozhodnutí správního orgánu I.

stupně věcně a formálně správné. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul, že stěžovatelka se podílela na přepra- vě odpadů, které nešlo dále využívat. Pokud by nebyly prostřednictvím správních orgánu České republiky přepraveny zpět do SRN, musely by být odstraněny na skládce, popř. spáleny. Dle čl. 26 odst. 1 písm. e) nařízení Rady č. 259/1993 se považuje za nedovole- nou každá přeprava, která vede k odstranění odpadů nebo jejich využití v rozporu s pravid- ly Společenství. Zařízení pro nakládání s od- pady nebylo v daném případě povoleno žád- nými správními úřady a odpady nalezené na místě nebylo možno jakkoliv využívat nebo upravovat.

Uvedené nařízení ukládá v čl. 26 odst. 5 členským státům, aby přijaly odpoví- dající opatření k zákazu a potrestání nedovo- lené přepravy. Stěžovatelka věděla, jaké odpa- dy přepravuje na území České republiky, činila tak za účelem svého podnikání, což vy- plývá z jejích vyjádření. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Z odůvodnění: C. IV.C Výklad skutkové podstaty správ- ního deliktu a její naplnění IV.C.1 Výklad S 66 odst. 4 písm. g) záko- na č. 185/2001 Sb., o odpadech [39] Text $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech ve znění účinném v době spá- chání správního deliktu i v době uložení po- kuty byl následující (zvýraznění doplněno): „Pokutu do výše 50 000 000 Kč uloží inspek- ce fyzické osobě oprávněné k podnikání ne- bo právnické osobě, která poruší povinnosti stanovené právními předpisy Evropských společenství upravujícímí dozor nad přepra- vou odpadů v rámci Evropského společen- ství, do něj a z něj a jejich kontrolu a tímto zákonem pro přeshraniční přepravu od- padu, neplní podmínky stanovené minister- stvem v rozhodnutí ve věci přeshraniční pře- pravy odpadů nebo nesplní povinnost uloženou rozhodnutím podle f 58“ [40] Městský soud vyložil toto ustanovení tak, že k založení deliktní odpovědnosti po- stačí porušení povinnosti uložené zákonem o odpadech.

Stěžovatelka se naopak domní- vá, že spojka „a“ implikuje, že musí být poru- šena kumulativně povinnost uložená naříze- ním Rady č. 259/93 a povinnost uložená zákonem o odpadech. Stěžovatelka i městský soud argumentují pouze jazykovým výkla- dem tohoto ustanovení.

[41] K významu jazykového výkladu při interpretaci norem Ústavní soud uvedl: „Dal- ším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházejí- 533 2296 cí pouze z jeho jazykového výkladu. Jazyko- vý výklad představuje bouze prvotní přiblí- žení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění sí je- jího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mecha- nická aplikace abstrahující, resp. neuvědo- mující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, Čí- ní z práva nástroj odcizení a absurdity“ (ná- lez ze dne 17.

12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9 SbNU 399, č. 30/1998 Sb.). V jiném nálezu uvedl, že soud „není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v přípa- dě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systema- tická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhod- nutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“ (nález ze dne 4.

2. 1997, sp. zn. PI. ÚS 21/96, N 13/7 SbNU 87, č. 63/1997 Sb.).

[42] Výklad $ 66 odst. 4 písm. £g) zákona o odpadech, který v kasační stížnosti prezen- tuje pomocí přísně jazykového argumentu stěžovatelka, je třeba jednoznačně odmít- nout. Je totiž v rozporu s logikou působení práva EU v právu členského státu.

[43] Nařízení Rady je přímo vykonatel- ným právním aktem, který ke své aplikaci ne- vyžaduje provedení prostřednictvím vnitrostát- ního právního předpisu (čl. 249 Smlouvy ES, resp. dnes čl. 288 Smlouvy o fungování EU; srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 10. 1973 ve věci Fratelli Variola, 34/73, Recueil, s. 981, bod 8; dále rozsudek ze dne 7. 2. 1973 ve věci Komise proti Itálii, 39/72, Recueil, s. 101, body 17 a 18). Některé otázky spjaté s aplikací nařízení, které jím nejsou uprave- ny, je však třeba upravit ve vnitrostátním prá- vu [srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 11.

1. 2001 ve věci Monte Arcosu, C-403/98, Recueil, s. I-103, body 2629). Typicky se jed- ná o otázky institucionálního zabezpečení na národní úrovni, deliktní odpovědnosti (viz čl. 26 odst. 5 nařízení Rady č. 259/93 a rozsu- 534 dek Soudního dvora ze dne 2. 2. 1977 ve věci Amsterdam Bulb, 50/76, Recueil, s. 137, body 31-33) atd. Platí tedy, že obsah nařízení Ev- ropských společenství a národní legislativy upravující určité aspekty dané matérie se ne- překrývají, nýbrž doplňují (v české literatuře srov. obecně Král, R.

Nařízení ES z pohledu. Jejich vnitrostátní aplikace a implementace. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006).

[44] Povinnosti stanovené nařízením ne- mohou být uloženy rovněž národní legislati- vou (srov. věc Variola cit. v bodě [43] shora, body 10 a 11). Je proto zásadně vyloučeno, aby určité jednání porušilo povinnost stano- venou nařízením a současně i obsahově shod- nou povinnost uloženou českým zákonem. Nesmyslný by byl rovněž takový výklad, který by založení deliktní odpovědnosti vázal na porušení povinnosti stanovené právními předpisy EU a současně na porušení obsahově odlišné povinnosti uložené českým zákonem. Deliktní odpovědnost by při tomto výkladu vznikla teprve porušením dvou různých po- vinností. To je absurdní a značně by snížilo možnost vymáhat povinnosti uložené naříze- ním Evropských společenství. Členské státy jsou přitom povinny účinně prosazovat prá- vo EU (srov. k tomu též nález Ústavního sou- du ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. PL ÚS 66/04, N 93/41 SbNU 195, č. 434/2006 Sb., ve věci Evropského zatýkacího rozkazu, bod 81).

[45] Nařízení Rady č. 259/93 upravuje jednak hmotněprávní předpoklady přeshra- niční přepravy odpadů, jednak související procedurální pravidla. Současně umožňuje členským státům, aby přijaly v určitých otáz- kách odchylná pravidla. Takovým případem je čl. 4 odst. 3 písm. a) bod i) nařízení Rady č. 259/93, dle něhož mohou členské státy při- jmout opatření k úplnému nebo částečnému zákazu přepravy odpadů určených k odstra- nění. Česká republika této možnosti využila a v $ 54 odst. 2 zákona o odpadech zakázala přeshraniční přepravu odpadů do České re- publiky za účelem jejich odstranění. Tento zákaz uložený zákonem o odpadech není pro- mítnutím povinnosti upravené nařízením Ra- dy do vnitrostátního práva, nýbrž normou vnitrostátního původu, která doplňuje v pří- pustném rozsahu nařízení Rady. Vedle sebe existují pravidla uložená nařízením a záko- nem, která se obsahově doplňují.

[46] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že je třeba se přiklonit k výkladu založenémů na systémovém argumentu, který reflektuje vztah mezi právem EU a právem vnitrostátním. Správního deliktu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zá- kona o odpadech se lze dopustit jak poruše- ním povinnosti stanovené právními předpisy EU upravujícími dozor nad přepravou odpa- dů, tak pouze porušením povinnosti stanove- né zákonem o odpadech pro přeshraniční přepravu odpadu.

[47] Takový výklad je i v souladu s teleo- logickým argumentem, dle něhož účelem skutkové podstaty tzv. jiného správního de- liktu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpa- dech je komplexně pokrýt protiprávní jednání, k němuž může dojít při přeshraniční přepra- vě odpadů. Vedle porušení norem práva EU přichází v úvahu i porušení norem práva vnit- rostátního, stejně jako porušení správních ak- tů vydaných na jejich základě (rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ve věci pře- shraniční přepravy nebo nesplnění povin- nosti uložené rozhodnutím dle $ 58 zákona o odpadech).

[48] Ze skutečnosti, že $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech byl následně novelizován, nelze zpětně usuzovat na výklad této normy ve znění před novelou. Novelizace skutkové podstaty správního deliktu není v tomto pří- padě nástrojem výkladu předchozí právní normy, nýbrž výrazem sankční politiky státu.

[49] Z toho vyplývá, že správní orgány by- ly oprávněny uložit pokutu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech i jen za porušení povinnosti stanovené zákonem o odpadech. Tato námitka je nedůvodná.

[50] V návaznosti na shora vyřčené je tře- ba posoudit jako nedůvodnou rovněž námitku stěžovatelky, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitel- nost a nedostatek důvodů, neboť v jejich vý- roku není uvedeno žádné ustanovení naříze- ní Rady č. 259/93, které bylo porušeno. Nejvyšší správní soud dovodil, že k založení odpovědnosti za tzv. jiný správní delikt po- stačuje porušení povinnosti stanovené záko- nem o odpadech pro přeshraniční přepravu odpadů. Ve výroku rozhodnutí správního or- gánu I. stupně je uvedeno, že pokuta se stě- žovatelce ukládá dle $ 66 odst. 4 písm. £) zá- kona o odpadech za porušení $ 54 odst. 2 téhož zákona. Výrok správního rozhodnutí je z tohoto pohledu úplný, obsahuje právní ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno, a vyhovuje tak požadavku $ 68 odst. 2 správ- ního řádu (viz rozsudek NSS ze dne 28, 11. 2007, čj. 7 As 7/2007-63). Rozhodnutí správních or- gánů nejsou nepřezkoumatelná pro nesrozu- mitelnost ani pro nedostatek důvodů.

[51] Skutkový i právní popis jednání stě- žovatelky, který je uveden ve výroku správní- ho orgánu I. stupně, je dostatečně určitý. Je z něho zcela zřejmé, že stěžovatelka se do- pustila správního deliktu tím, že se podílela na přeshraniční přepravě odpadů v rozporu s $ 54 odst. 2 zákona o odpadech, neboť do- vezla na území České republiky odpady za účelem jejich odstranění. Argumentace obsa- žená v odůvodnění rozhodnutí správního or- gánu I. stupně i rozhodnutí žalovaného je do- statečně srozumitelná a navazuje na výrok rozhodnutí.

Stěžovatelce tedy bylo od počát- ku známo, co jí je kladeno za vinu, a nebyla tak zkrácena na svém právu argumentovat proti těmto rozhodnutím. IV.C.2 Naplnění skutkové podstaty jedná- ním stěžovatelky (52] Nařízení Rady č. 259/93 neupravuje otázky týkající se deliktní odpovědnosti, ne- vymezuje tedy okruh odpovědných osob ani nevyjmenovává povinnosti, jejichž porušení zakládá deliktní odpovědnost. Nařízení pou- ze ukládá v či. 26 odst. 5 členským státům, aby přijaly právní opatření k zákazu a po- trestání nedovolené přepravy odpadů.

[53] Přeprava odpadů, blíže vymezená ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stup- ně, byla nepochybně přepravou nedovolenou ve smyslu čl. 26 odst. 1 písm. a), b), c) a e) na- řízení Rady č. 259/93. Byla totiž provedena bez oznámení příslušným orgánům odesílají- cího i přijímajícího státu, a tudíž i bez přísluš- 535 2296 ných povolení. Mezinárodní nákladní listy ani průvodní listy neobsahují všechny infor- mace požadované pro přepravu odpadů (viz čl. 3 odst. 5 nařízení Rady), neboť v nich není specifikováno složení odpadu, plán přeprav- ní trasy, druh a platnost oprávnění, na jehož základě je středisko na odstraňování odpadů provozováno.

Pokud by se jednalo o přepra- vu za účelem využití odpadu, což stěžovatel- ka vytrvale tvrdí, bylo by navíc třeba uvést plánované metody odstranění zbytkových odpadů po provedené recyklaci, množství re- cyklovaného materiálu v poměru ke zbytko- vým odpadům, odhad hodnoty recyklova- ných materiálů (čl. 6 odst. 5 nařízení Rady). Odpad měl být odstraněn v rozporu s pravi- dly Evropských společenství (v zařízení bez patřičného povolení).

[54] Přeprava byla nedovolená i z pohle- du $ 54 odst. 2 zákona o odpadech, přijatého v mezích čl. 4 odst. 3 písm. a) bodu i) naříze- ní Rady č. 259/93. Toto ustanovení zakazuje přeshraniční přepravu odpadů do České re- publiky za účelem jejich odstranění. Tento zákaz působí vůči všem subjektům a impliku- je povinnost všech subjektů tento zákaz do- držovat. Modalitu zákazu obsaženou v právní normě lze převést na modalitu příkazu (viz Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 154). Takže norma, která stanoví zákaz přepravovat na území ČR odpady za účelem odstranění, se obsahově shoduje s normou ukládající všem subjektům příkaz nepřepra- vovat na území ČR odpady za účelem odstra- nění. Ustanovení $ 54 odst. 2 zákona o odpa- dech stanoví povinnost.

[55] Povinnost uložená $ 54 odst. 2 záko- na o odpadech míří samozřejmě především na odesílatele a příjemce odpadu, ale i na dal- ší subjekty. Zákon nikterak neomezuje okruh adresátů této povinnosti. Nepochybně proto tíží i dopravce, jejichž pomocí se přeshranič- ní přeprava odpadů uskutečňuje. Nutno po- znamenat, že odpovědnost za tzv. jiné správní delikty dle zákona o odpadech je nejen ob- jektivní, ale dokonce absolutní. Zákon totiž neupravuje žádný liberační důvod. Proto ja- kékoliv odkazy na dobrou víru stěžovatelky nemají při posuzování otázky, zda byl spá- 536 chán správní delikt, sebemenší relevanci (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. 7 A 52/96, Soudní judikatura ve věcech správních č. 1/2000). Tyto okolnosti by eventuálně mohly mít vý- znam při úvahách o výši sankce, neboť $ 67 odst. 2 zákona o odpadech stanoví jen de- monstrativní výčet kritérií, k nimž se přihlíží při stanovení výše sankce.

[56] Nejen z tohoto důvodu je třeba od- mítnout argumentaci stěžovatelky, která se snaží ze své odpovědnosti liberovat. Stěžova- telka byla nejen dopravcem (z tohoto titulu byla sankcionována), ale rovněž osobou, pro niž byl odpad do České republiky přepravo- ván. Přímým příjemcem byla sice společnost TOP-RAPAX, ta však měla sehrát jen dílčí roli v podnikatelském záměru, který řídila stěžo- vatelka. Ostatně dle vyjádření stěžovatelky měl být odpad po vytřídění předán jí.

[57] Jednou z povinností dopravce jakož- to profesionála je zjistit, jaký odpad převáží, za jakým účelem, zda doklady doprovázející odpad jsou kompletní a zda byly učiněny všechny administrativní úkony vyžadované pro přeshraniční přepravu odpadů. Doprav- ce by měl být při uzavírání přepravní smlou- vy obezřetný, řádně zkontrolovat povahu pře- pravovaného odpadu, eventuálně by měl ve vlastním zájmu smluvně ošetřit riziko nepříz- nivých následků pro případ, že by byl odesí- latelem či příjemcem odpadu uveden v omyl (obecně srov. rozsudek NSS ze dne 30.

9. 2009, čj. 1 Afs 94/2009-56). Stěžovatelka mu- sela jakožto odborník v oblasti nakládání s odpady rozpoznat, že přepravovaný odpad nemůže být bez dalšího zpracování využit. Musela si tedy být vědoma toho, že nákladní listy, které dle čl. 5 odst. 3 nařízení Rady č. 259/93 doprovázely jednotlivé přepravy, neobsahují všechny požadované informace (čl. 3 odst. 5 nařízení Rady č. 259/93, viz bod [53] shora, které jsou podrobněji rozvedeny ve vyhlášce č. 381/2001 Sb.) a povolení přísluš- ných orgánů odesílajícího a přijímajícího stá- tu.

Navíc, jak správně poukázaly správní or- gány i městský soud, stěžovatelka měla četné zkušenosti s přeshraniční přepravou odpadů a byla jí známa striktní česká úprava a rozho- dovací praxe žalovaného týkající se přepravy odpadů za účelem jejich odstranění. SX [58] Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na shora uvedené uzavírá, že stěžovatelka svým jednáním porušila povinnost stanove- nou $ 54 odst. 2 zákona o odpadech, neboť se jako dopravce podílela na přeshraniční pře- pravě odpadů do České republiky za účelem jejich odstranění.

Stěžovatelka tak naplnila skutkovou podstatu správního deliktu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech. (...) 2297 Důchodové pojištění: přepočet v zahraničí získaných dob pojištění 2. s. k čl. 47 odst. 1 písm. d) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 o uplatňovaní systémů sociálního za- bezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (v tex- tu jen „nařízení č. 1408/71“)? k čl. 15 odst. 3 písm. c) nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (v textu jen „prováděcí nařízení“ )** Pokud nositel pojištění aplikuje při výpočtu osobního vyměřovacího základu čl.

47 odst. 1 písm. d) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a využije institutu vyloučených dob, je povinen, je-li to zjistitelné, vyloučit cizí dobu pojištění ve stejném rozsahu, ja- ko by se jednalo o dobu získanou v českém systému důchodového pojištění. Ustanovení čl. 15 odst. 3 písm. c) nařízení Rady (EHS) č. 574/72 o přepočtu dob pojištění (měsíců na dny) zaměstnané osoby, která podléhala systému sedmidenní- ho pracovního týdne, se při tomto postupu neuplatní.

Prejudikatura: nálezy Ústavního soudu č. 63/1997 Sb. a č. 30/1998 Sb.; Soudní judikatura ve věcech správních č. 1/2000; rozsudky Soudního dvora ze dne 7. 2. 1973, Komise proti Itá- li (39/72, Recueil, s. 101)?, ze dne 10. 10. 1973, Fratelli Variola (34/73, Recueil, s. 981)**, ze dne 2. 2. 1977, Amsterdam Bulb (50/76, Recueil, s. 137)***, a ze dne 11. 1. 2001, Monte Arcosu (C-403/98, Recueil, s. 1-103). Akciová společnost Ekoselect (dříve akciová společnost R Holding) proti Ministerstvu ži- votního prostředí o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.

Věc: Správní orgán I. stupně následně uložil žalobkyni rozhodnutím ze dne 16. 8. 2007 po- Žalobkyně jakožto dopravce dovezla ve dnech 5., 6., 18. a 19. října 2006 do České re- publiky 4 kamiony odpadu o úhrnné hmot- nosti 85 tun ze Spolkové republiky Německo, a to bez jakéhokoliv povolení orgánů veřejné správy. Odpady uložila v provozovně společ- nosti TOP-RAPAX, a. s., ve Studánce u Aše. Na základě podnětu Městského úřadu v Aši pro- vedla Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Plzeň (dále jen „správní orgán I.

stupně“), dne 1. 11. 2006 místní šet- ření v této provozovně. kutu ve výši 1 040 000 Kč za to, že se jako do- pravce podílela na nezákonné přeshraniční přepravě odpadů do České republiky za úče- lem jejich odstranění, čímž porušila $ 54 odst. 2 zákona o odpadech. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadla žalobky- ně odvoláním, které však žalovaný rozhodnu- tím ze dne 4. 9. 2007 zamítl. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalo- vaného žalobu u Městského soudu v Praze, » — Neoficiální český překlad rozsudku viz např. Judikatura Evropského soudního dvora, ASPI č. 3/2004, s.

202. +% Neoficiální český překlad rozsudku viz např. Judikatura Evropského soudního dvora, ASPI, č. 3/2004, s. 207. ++% Neoficiální český překlad rozsudku víz např. Judikatura Evropského soudního dvora, ASPI, č. 4/2007, s. 253. 532 který ji rozsudkem ze dne 15. 9. 2010 zamítl. Městský soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že pokutu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech lze uložit nejen za porušení po- vinnosti stanovené právními předpisy Evrop- ské unie, ale rovněž povinnosti stanovené zákonem o odpadech pro přeshraniční pře- pravu odpadu.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž v prvé řadě tvrdila, že městský soud po- chybil při výkladu hypotézy $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech. Použití spojky „a“ znamená, že skutková podstata je naplně- na jen tehdy, když dojde k porušení nejen zá- kona o odpadech, ale i evropského právního předpisu. Musí tak dojít ke kumulativnímu porušení českého i komunitárního předpisu. Městský soud ovšem zaujal opačný právní ná- zor, aniž osvětlil důvody, které jej k tomu ved- ly.

Ve správních rozhodnutích není uveden žádný evropský předpis, který byl porušen stěžovatelkou. Ustanovení čí. 1 písm. b) smět- nice 75/442/EHS o odpadech a čl. 26 odst. 1 písm. e) nařízení Rady č. 259/1993 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o její kontrole, které správní orgán I stupně zmiňuje ve svém rozhodnutí, neukládají žádné povinnos- ti, jedná se pouze o ustanovení definiční. Ža- lovaný se soustředil pouze na stručné konsta- tování porušení českého právního předpisu, přestože primárně měl zkoumat, zda byl po- rušen předpis evropský a zda je rozhodnutí správního orgánu I.

stupně věcně a formálně správné. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul, že stěžovatelka se podílela na přepra- vě odpadů, které nešlo dále využívat. Pokud by nebyly prostřednictvím správních orgánu České republiky přepraveny zpět do SRN, musely by být odstraněny na skládce, popř. spáleny. Dle čl. 26 odst. 1 písm. e) nařízení Rady č. 259/1993 se považuje za nedovole- nou každá přeprava, která vede k odstranění odpadů nebo jejich využití v rozporu s pravid- ly Společenství. Zařízení pro nakládání s od- pady nebylo v daném případě povoleno žád- nými správními úřady a odpady nalezené na místě nebylo možno jakkoliv využívat nebo upravovat.

Uvedené nařízení ukládá v čl. 26 odst. 5 členským státům, aby přijaly odpoví- dající opatření k zákazu a potrestání nedovo- lené přepravy. Stěžovatelka věděla, jaké odpa- dy přepravuje na území České republiky, činila tak za účelem svého podnikání, což vy- plývá z jejích vyjádření. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Z odůvodnění: C. IV.C Výklad skutkové podstaty správ- ního deliktu a její naplnění IV.C.1 Výklad S 66 odst. 4 písm. g) záko- na č. 185/2001 Sb., o odpadech [39] Text $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech ve znění účinném v době spá- chání správního deliktu i v době uložení po- kuty byl následující (zvýraznění doplněno): „Pokutu do výše 50 000 000 Kč uloží inspek- ce fyzické osobě oprávněné k podnikání ne- bo právnické osobě, která poruší povinnosti stanovené právními předpisy Evropských společenství upravujícímí dozor nad přepra- vou odpadů v rámci Evropského společen- ství, do něj a z něj a jejich kontrolu a tímto zákonem pro přeshraniční přepravu od- padu, neplní podmínky stanovené minister- stvem v rozhodnutí ve věci přeshraniční pře- pravy odpadů nebo nesplní povinnost uloženou rozhodnutím podle f 58“ [40] Městský soud vyložil toto ustanovení tak, že k založení deliktní odpovědnosti po- stačí porušení povinnosti uložené zákonem o odpadech.

Stěžovatelka se naopak domní- vá, že spojka „a“ implikuje, že musí být poru- šena kumulativně povinnost uložená naříze- ním Rady č. 259/93 a povinnost uložená zákonem o odpadech. Stěžovatelka i městský soud argumentují pouze jazykovým výkla- dem tohoto ustanovení.

[41] K významu jazykového výkladu při interpretaci norem Ústavní soud uvedl: „Dal- ším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházejí- 533 2296 cí pouze z jeho jazykového výkladu. Jazyko- vý výklad představuje bouze prvotní přiblí- žení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění sí je- jího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mecha- nická aplikace abstrahující, resp. neuvědo- mující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, Čí- ní z práva nástroj odcizení a absurdity“ (ná- lez ze dne 17.

12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9 SbNU 399, č. 30/1998 Sb.). V jiném nálezu uvedl, že soud „není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v přípa- dě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systema- tická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhod- nutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“ (nález ze dne 4.

2. 1997, sp. zn. PI. ÚS 21/96, N 13/7 SbNU 87, č. 63/1997 Sb.).

[42] Výklad $ 66 odst. 4 písm. £g) zákona o odpadech, který v kasační stížnosti prezen- tuje pomocí přísně jazykového argumentu stěžovatelka, je třeba jednoznačně odmít- nout. Je totiž v rozporu s logikou působení práva EU v právu členského státu.

[43] Nařízení Rady je přímo vykonatel- ným právním aktem, který ke své aplikaci ne- vyžaduje provedení prostřednictvím vnitrostát- ního právního předpisu (čl. 249 Smlouvy ES, resp. dnes čl. 288 Smlouvy o fungování EU; srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 10. 1973 ve věci Fratelli Variola, 34/73, Recueil, s. 981, bod 8; dále rozsudek ze dne 7. 2. 1973 ve věci Komise proti Itálii, 39/72, Recueil, s. 101, body 17 a 18). Některé otázky spjaté s aplikací nařízení, které jím nejsou uprave- ny, je však třeba upravit ve vnitrostátním prá- vu [srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 11.

1. 2001 ve věci Monte Arcosu, C-403/98, Recueil, s. I-103, body 2629). Typicky se jed- ná o otázky institucionálního zabezpečení na národní úrovni, deliktní odpovědnosti (viz čl. 26 odst. 5 nařízení Rady č. 259/93 a rozsu- 534 dek Soudního dvora ze dne 2. 2. 1977 ve věci Amsterdam Bulb, 50/76, Recueil, s. 137, body 31-33) atd. Platí tedy, že obsah nařízení Ev- ropských společenství a národní legislativy upravující určité aspekty dané matérie se ne- překrývají, nýbrž doplňují (v české literatuře srov. obecně Král, R.

Nařízení ES z pohledu. Jejich vnitrostátní aplikace a implementace. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006).

[44] Povinnosti stanovené nařízením ne- mohou být uloženy rovněž národní legislati- vou (srov. věc Variola cit. v bodě [43] shora, body 10 a 11). Je proto zásadně vyloučeno, aby určité jednání porušilo povinnost stano- venou nařízením a současně i obsahově shod- nou povinnost uloženou českým zákonem. Nesmyslný by byl rovněž takový výklad, který by založení deliktní odpovědnosti vázal na porušení povinnosti stanovené právními předpisy EU a současně na porušení obsahově odlišné povinnosti uložené českým zákonem. Deliktní odpovědnost by při tomto výkladu vznikla teprve porušením dvou různých po- vinností. To je absurdní a značně by snížilo možnost vymáhat povinnosti uložené naříze- ním Evropských společenství. Členské státy jsou přitom povinny účinně prosazovat prá- vo EU (srov. k tomu též nález Ústavního sou- du ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. PL ÚS 66/04, N 93/41 SbNU 195, č. 434/2006 Sb., ve věci Evropského zatýkacího rozkazu, bod 81).

[45] Nařízení Rady č. 259/93 upravuje jednak hmotněprávní předpoklady přeshra- niční přepravy odpadů, jednak související procedurální pravidla. Současně umožňuje členským státům, aby přijaly v určitých otáz- kách odchylná pravidla. Takovým případem je čl. 4 odst. 3 písm. a) bod i) nařízení Rady č. 259/93, dle něhož mohou členské státy při- jmout opatření k úplnému nebo částečnému zákazu přepravy odpadů určených k odstra- nění. Česká republika této možnosti využila a v $ 54 odst. 2 zákona o odpadech zakázala přeshraniční přepravu odpadů do České re- publiky za účelem jejich odstranění. Tento zákaz uložený zákonem o odpadech není pro- mítnutím povinnosti upravené nařízením Ra- dy do vnitrostátního práva, nýbrž normou vnitrostátního původu, která doplňuje v pří- pustném rozsahu nařízení Rady. Vedle sebe existují pravidla uložená nařízením a záko- nem, která se obsahově doplňují.

[46] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že je třeba se přiklonit k výkladu založenémů na systémovém argumentu, který reflektuje vztah mezi právem EU a právem vnitrostátním. Správního deliktu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zá- kona o odpadech se lze dopustit jak poruše- ním povinnosti stanovené právními předpisy EU upravujícími dozor nad přepravou odpa- dů, tak pouze porušením povinnosti stanove- né zákonem o odpadech pro přeshraniční přepravu odpadu.

[47] Takový výklad je i v souladu s teleo- logickým argumentem, dle něhož účelem skutkové podstaty tzv. jiného správního de- liktu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpa- dech je komplexně pokrýt protiprávní jednání, k němuž může dojít při přeshraniční přepra- vě odpadů. Vedle porušení norem práva EU přichází v úvahu i porušení norem práva vnit- rostátního, stejně jako porušení správních ak- tů vydaných na jejich základě (rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ve věci pře- shraniční přepravy nebo nesplnění povin- nosti uložené rozhodnutím dle $ 58 zákona o odpadech).

[48] Ze skutečnosti, že $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech byl následně novelizován, nelze zpětně usuzovat na výklad této normy ve znění před novelou. Novelizace skutkové podstaty správního deliktu není v tomto pří- padě nástrojem výkladu předchozí právní normy, nýbrž výrazem sankční politiky státu.

[49] Z toho vyplývá, že správní orgány by- ly oprávněny uložit pokutu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech i jen za porušení povinnosti stanovené zákonem o odpadech. Tato námitka je nedůvodná.

[50] V návaznosti na shora vyřčené je tře- ba posoudit jako nedůvodnou rovněž námitku stěžovatelky, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitel- nost a nedostatek důvodů, neboť v jejich vý- roku není uvedeno žádné ustanovení naříze- ní Rady č. 259/93, které bylo porušeno. Nejvyšší správní soud dovodil, že k založení odpovědnosti za tzv. jiný správní delikt po- stačuje porušení povinnosti stanovené záko- nem o odpadech pro přeshraniční přepravu odpadů. Ve výroku rozhodnutí správního or- gánu I. stupně je uvedeno, že pokuta se stě- žovatelce ukládá dle $ 66 odst. 4 písm. £) zá- kona o odpadech za porušení $ 54 odst. 2 téhož zákona. Výrok správního rozhodnutí je z tohoto pohledu úplný, obsahuje právní ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno, a vyhovuje tak požadavku $ 68 odst. 2 správ- ního řádu (viz rozsudek NSS ze dne 28, 11. 2007, čj. 7 As 7/2007-63). Rozhodnutí správních or- gánů nejsou nepřezkoumatelná pro nesrozu- mitelnost ani pro nedostatek důvodů.

[51] Skutkový i právní popis jednání stě- žovatelky, který je uveden ve výroku správní- ho orgánu I. stupně, je dostatečně určitý. Je z něho zcela zřejmé, že stěžovatelka se do- pustila správního deliktu tím, že se podílela na přeshraniční přepravě odpadů v rozporu s $ 54 odst. 2 zákona o odpadech, neboť do- vezla na území České republiky odpady za účelem jejich odstranění. Argumentace obsa- žená v odůvodnění rozhodnutí správního or- gánu I. stupně i rozhodnutí žalovaného je do- statečně srozumitelná a navazuje na výrok rozhodnutí.

Stěžovatelce tedy bylo od počát- ku známo, co jí je kladeno za vinu, a nebyla tak zkrácena na svém právu argumentovat proti těmto rozhodnutím. IV.C.2 Naplnění skutkové podstaty jedná- ním stěžovatelky (52] Nařízení Rady č. 259/93 neupravuje otázky týkající se deliktní odpovědnosti, ne- vymezuje tedy okruh odpovědných osob ani nevyjmenovává povinnosti, jejichž porušení zakládá deliktní odpovědnost. Nařízení pou- ze ukládá v či. 26 odst. 5 členským státům, aby přijaly právní opatření k zákazu a po- trestání nedovolené přepravy odpadů.

[53] Přeprava odpadů, blíže vymezená ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stup- ně, byla nepochybně přepravou nedovolenou ve smyslu čl. 26 odst. 1 písm. a), b), c) a e) na- řízení Rady č. 259/93. Byla totiž provedena bez oznámení příslušným orgánům odesílají- cího i přijímajícího státu, a tudíž i bez přísluš- 535 2296 ných povolení. Mezinárodní nákladní listy ani průvodní listy neobsahují všechny infor- mace požadované pro přepravu odpadů (viz čl. 3 odst. 5 nařízení Rady), neboť v nich není specifikováno složení odpadu, plán přeprav- ní trasy, druh a platnost oprávnění, na jehož základě je středisko na odstraňování odpadů provozováno.

Pokud by se jednalo o přepra- vu za účelem využití odpadu, což stěžovatel- ka vytrvale tvrdí, bylo by navíc třeba uvést plánované metody odstranění zbytkových odpadů po provedené recyklaci, množství re- cyklovaného materiálu v poměru ke zbytko- vým odpadům, odhad hodnoty recyklova- ných materiálů (čl. 6 odst. 5 nařízení Rady). Odpad měl být odstraněn v rozporu s pravi- dly Evropských společenství (v zařízení bez patřičného povolení).

[54] Přeprava byla nedovolená i z pohle- du $ 54 odst. 2 zákona o odpadech, přijatého v mezích čl. 4 odst. 3 písm. a) bodu i) naříze- ní Rady č. 259/93. Toto ustanovení zakazuje přeshraniční přepravu odpadů do České re- publiky za účelem jejich odstranění. Tento zákaz působí vůči všem subjektům a impliku- je povinnost všech subjektů tento zákaz do- držovat. Modalitu zákazu obsaženou v právní normě lze převést na modalitu příkazu (viz Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 154). Takže norma, která stanoví zákaz přepravovat na území ČR odpady za účelem odstranění, se obsahově shoduje s normou ukládající všem subjektům příkaz nepřepra- vovat na území ČR odpady za účelem odstra- nění. Ustanovení $ 54 odst. 2 zákona o odpa- dech stanoví povinnost.

[55] Povinnost uložená $ 54 odst. 2 záko- na o odpadech míří samozřejmě především na odesílatele a příjemce odpadu, ale i na dal- ší subjekty. Zákon nikterak neomezuje okruh adresátů této povinnosti. Nepochybně proto tíží i dopravce, jejichž pomocí se přeshranič- ní přeprava odpadů uskutečňuje. Nutno po- znamenat, že odpovědnost za tzv. jiné správní delikty dle zákona o odpadech je nejen ob- jektivní, ale dokonce absolutní. Zákon totiž neupravuje žádný liberační důvod. Proto ja- kékoliv odkazy na dobrou víru stěžovatelky nemají při posuzování otázky, zda byl spá- 536 chán správní delikt, sebemenší relevanci (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. 7 A 52/96, Soudní judikatura ve věcech správních č. 1/2000). Tyto okolnosti by eventuálně mohly mít vý- znam při úvahách o výši sankce, neboť $ 67 odst. 2 zákona o odpadech stanoví jen de- monstrativní výčet kritérií, k nimž se přihlíží při stanovení výše sankce.

[56] Nejen z tohoto důvodu je třeba od- mítnout argumentaci stěžovatelky, která se snaží ze své odpovědnosti liberovat. Stěžova- telka byla nejen dopravcem (z tohoto titulu byla sankcionována), ale rovněž osobou, pro niž byl odpad do České republiky přepravo- ván. Přímým příjemcem byla sice společnost TOP-RAPAX, ta však měla sehrát jen dílčí roli v podnikatelském záměru, který řídila stěžo- vatelka. Ostatně dle vyjádření stěžovatelky měl být odpad po vytřídění předán jí.

[57] Jednou z povinností dopravce jakož- to profesionála je zjistit, jaký odpad převáží, za jakým účelem, zda doklady doprovázející odpad jsou kompletní a zda byly učiněny všechny administrativní úkony vyžadované pro přeshraniční přepravu odpadů. Doprav- ce by měl být při uzavírání přepravní smlou- vy obezřetný, řádně zkontrolovat povahu pře- pravovaného odpadu, eventuálně by měl ve vlastním zájmu smluvně ošetřit riziko nepříz- nivých následků pro případ, že by byl odesí- latelem či příjemcem odpadu uveden v omyl (obecně srov. rozsudek NSS ze dne 30.

9. 2009, čj. 1 Afs 94/2009-56). Stěžovatelka mu- sela jakožto odborník v oblasti nakládání s odpady rozpoznat, že přepravovaný odpad nemůže být bez dalšího zpracování využit. Musela si tedy být vědoma toho, že nákladní listy, které dle čl. 5 odst. 3 nařízení Rady č. 259/93 doprovázely jednotlivé přepravy, neobsahují všechny požadované informace (čl. 3 odst. 5 nařízení Rady č. 259/93, viz bod [53] shora, které jsou podrobněji rozvedeny ve vyhlášce č. 381/2001 Sb.) a povolení přísluš- ných orgánů odesílajícího a přijímajícího stá- tu.

Navíc, jak správně poukázaly správní or- gány i městský soud, stěžovatelka měla četné zkušenosti s přeshraniční přepravou odpadů a byla jí známa striktní česká úprava a rozho- dovací praxe žalovaného týkající se přepravy odpadů za účelem jejich odstranění. SX [58] Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na shora uvedené uzavírá, že stěžovatelka svým jednáním porušila povinnost stanove- nou $ 54 odst. 2 zákona o odpadech, neboť se jako dopravce podílela na přeshraniční pře- pravě odpadů do České republiky za účelem jejich odstranění.

Stěžovatelka tak naplnila skutkovou podstatu správního deliktu dle $ 66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech. (...) 2297 Důchodové pojištění: přepočet v zahraničí získaných dob pojištění 2. s. k čl. 47 odst. 1 písm. d) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 o uplatňovaní systémů sociálního za- bezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (v tex- tu jen „nařízení č. 1408/71“)? k čl. 15 odst. 3 písm. c) nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (v textu jen „prováděcí nařízení“ )** Pokud nositel pojištění aplikuje při výpočtu osobního vyměřovacího základu čl.

47 odst. 1 písm. d) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a využije institutu vyloučených dob, je povinen, je-li to zjistitelné, vyloučit cizí dobu pojištění ve stejném rozsahu, ja- ko by se jednalo o dobu získanou v českém systému důchodového pojištění. Ustanovení čl. 15 odst. 3 písm. c) nařízení Rady (EHS) č. 574/72 o přepočtu dob pojištění (měsíců na dny) zaměstnané osoby, která podléhala systému sedmidenní- ho pracovního týdne, se při tomto postupu neuplatní.

1) Přepočet rakouské doby pojištění v období 1969-2001 dle pravidel provádě- cího nařízení a její vyloučení pro účely stanovení osobního vyměřovacího zákla- du českého dílčího důchodu žalobkyně V prvé řadě se Nejvyšší správní soud za- býval námitkami směřujícími k prvnímu pro- blému, tzn. přepočtu rakouských dob pojištění pro účely výpočtu osobního vymě- řovacího základu českého dílčího důchodu přiznaného žalobkyni. Přitom je třeba vyjít z právního rámce, který byl stěžovatelkou na posuzovanou věc aplikován.

Při vydání napa- deného rozhodnutí stěžovatelka aplikovala koordinační nařízení č. 1408/71 a prováděcí nařízení, neboť žalobkyně je podle čl. 2 naří- zení č. 1408/71 zaměstnanou osobou, která podléhala právním předpisům jednoho nebo více členských států a je přitom státním pří- slušníkem jednoho z členských států EU. Jak je zřejmé ze spisové dokumentace, stěžova- telka poprvé pravomocně rozhodla dne 13. 1. 2006 o jejím nároku na dílčí český sta- robní důchod (který vznikl dne 26. 11. 2005), tj. již po vstupu ČR do EU.

Z toho důvodu ne- mohla být aplikována na rozhodování o při- znání této důchodové dávky Smlouva, jejíž účinnost mezi smluvními stranami byla ukon- čena k datu přistoupení ČR do EU (tj. dne 1. 5. 2004), a to v důsledku platnosti čl. 6 nařízení č. 1408/71 ve spojení s písm. A bo- dem 8 přílohy č. III. tohoto nařízení. Podle to- hoto ustanovení zůstal ve vztazích mezi Ra- kouskem a ČR v platnosti pouze čl. 32 odst. 3 Smlouvy. Toto ustanovení Smlouvy se však na posuzovanou věc nevztahuje.“ Krajský soud tedy naprosto správně usoudil s poukazem na rozhodná data vzniku nároku na starobní důchod a přiznání starobního důchodu, kte- rá spadají již do období účinnosti nařízení č. 1408/71, že stěžovatelka musela aplikovat na posuzovanou věc evropské nařízení č. 1408/71 a prováděcí nařízení.

Tato nařízení upravují na základě koordi- načního (nikoliv harmonizačního) principu mj. i problematiku poskytování důchodových dávek pro migrující pracovníky. Právní úpra- va obsažená v těchto nařízeních je založena na čtyřech základních principech - principu rovného zacházení, principu sčítání dob po- jištění, principu zachování nabytých práv a principu aplikace jednoho právního řádu. Z dalších principů je zapotřebí akcentovat princip stejného posuzování skutečností (vy- plývající z čl. 3 nařízení č. 1408/71 a přede- » Článek 32 odst. 2, na nějž odst. 3 odkazuje, uvádí: „(2) Pro získání nároku na dávky podle této smlouvy se přihlíží také k dobám pojištění, které byly získány podle právních předpisů jednoho ze smluvních stá- tů před tím, než tato smlouva vstoupila v platnost.

(3) Při použití odstavce 2 se k dobám pojištění získaným na území České republiky před 27. listopadem 1961 přihlíží podle rakouských právních předpisů o nárocích na dávku a čekatelství v důchodovém po- jištění na základě zaměstnání v zahraničí výlučně jako k rakouským dobám pojištění. “ 542 vším z judikatury Soudního dvora), který spo- čívá v tom, že skutečnosti, příjmy a jiné okol- nosti, které mají význam pro posouzení náro- ků migrujících pracovníků, nicméně nastaly v jiných státech, je třeba brát v úvahu stejně, jako by nastaly v daném členském státě (viz k tomu Koldinská, K.

a kol. Sociální zabezpe- čení osob migrujících v EU. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 57-58). Soudní dvůr v rámci rozhodování o předběžných otázkách označil soubor pravidel obsažených v těchto naříze- ních za „vyčerpávající a jednotný systém ko- lizních norem, jejichž cílem je zajistit, že pra- covníci pohybující se v rámci Společenství budou podléhat systému sociálního zabez- pečení pouze jediného členského státu, čímž zároveň vylučují souběžnou aplikaci více systémů právních předpisů a předchází obtí- žím, které by taková situace přinesla“.

Cílem evropského koordinačního mechanismu je tedy především usnadnit realizaci důchodo- vých nároků migrujících pracovníků a umož- nit jim zhodnocení veškerých dosažených dob pojištění při souběžné ochraně jejich na- bytých nároků a výhod. Jádro problému posuzované věci spo- čívá v aplikaci pravidel nařízení č. 1408/71 a prováděcího nařízení na výpočet českého dílčího důchodu žalobkyně. Článek 45 odst. 1 nařízení č. 1408/71, který je konkrétním pro- vedením principu sčítání dob pojištění pro dávky poskytované ve stáří, stanovuje, že „[plokud právní předpisy členského státu podmiňují získání, zachování nebo opětné nabytí nároku na dávky v rámci systému, který není zvláštním systémem ve smyslu od- stavců 2 nebo 3, získáním dob pojištění ne- bo bydlení, přihlíží příslušná instituce uve- deného členského státu v nezbytné míře k dobám pojištění nebo bydlení získa- ným podle právních předpisů kteréhoko- li jiného členského státu, ať již v rámci obecného nebo zvláštního systému a jako zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná.

Pro uvedený účel přihlíží k těmto dobám, jako by byly získány po- dle jí uplatňovaných právních předpisů.“ Z osobního listu důchodového pojištění je patrné, že žalobkyně získala v českém systé- mu důchodového pojištění 3 020 dnů započi- tatelných pro nárok, tj. pouze 8 celých let do- by pojištění. Nárok na starobní důchod je sta- noven vnitrostátní právní úpravou na 25 let doby pojištění [$ 29 písm. a) zákona o dů- chodovém pojištění ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí] při dosažení důchodového věku pojištěnce.

Žalobkyni by tedy nevznikl nárok na český starobní dů- chod bez nezbytného přihlédnutí k rakous- kým dobám pojištění podle čl. 45 odst. 1 na- řízení č. 1408/71. Stěžovatelka byla tedy povinna v návaznosti na citovaný čl. 45 odst. 1 aplikovat čl. 46 odst. 2 citovaného nařízení, který konstruuje mechanismus tzv. dílčích důchodů. Čl. 46 odst. 2 uvádí, že „[plokud by- ly podmínky vyžadované právními předpisy členského státu pro získání nároku na dáv- ky splněny pouze po použití článku 45 nebo čl. 40 odst. 3, použijí se tato pravidla: a) pří- slušná instituce vypočte teoretickou výši dávky, na kterou by dotyčná osoba moh- la uplatnit nárok, pokud by všechny do- by pojištění nebo bydlení získané podle právních předpisů členských států, které se na zaměstnanou osobu nebo osobu sa- mostatně výdělečně činnou vztahovaly, byly získány v dotyčném členském státě a podle právních předpisů uplatňova- ných institucí v době přiznání dávky.

Po- kud podle těchto právních předpisů není vý- še dávky závislá na délce získaných dob, považuje se tato výše za teoretickou výši uvé- denou v'tomto písmenu; b) příslušná institu- ce potom určí skutečnou výši dávky na základě teoretické výše uvedené v před- chozím písmenu v poměru délky dob pojištění nebo bydlení získaných před vznikem pojistné události podle jí uplat- ňovaných právních předpisů k celkové délce dob pojištění a bydlení získaných před vznikem pojistné události podle právních předpisů všech členských států, kterých se to týká.“ Vzhledem k českému systému důchodového pojištění toto ustano- vení znamená, že stěžovatelka (jako kompe- tentní instituce) byla povinna určit skutečnou výši českého dílčího starobního důchodu ža- lobkyně na základě teoretické výše tohoto důchodu určené při zápočtu všech dob pojiš- 543 2297 tění v poměru délky dob získaných v českém systému pojištění k celkové délce dob pojiš- tění (tj. součtu rakouských a českých dob po- jištění).

Z napadeného rozhodnutí stěžovatel- ky je zjevné, že tak učinila a přepočítala základní i procentní výměru vynásobením poměrem českých dob pojištění (2 922 dnů započitatelných pro výši důchodu po snížení náhradní doby pojištění) k délce celkové do- by pojištění (14 316 dnů). Tato fáze výpočtu důchodu není mezi stranami sporná a ani ža- lobkyně proti ní v žalobě nevznesla žádnou námitku. Naproti tomu je mezi účastníky sporná fá- ze výpočtu osobního vyměřovacího základu (tedy průměrného vyměřovacího základu ža- lobkyně za rozhodné období), který je zákla- dem pro určení výpočtového základu české- ho dílčího důchodu.

Podle platné a účinné právní úpravy v době vydání napadeného rozhodnutí platilo, že výpočtovým základem je osobní vyměřovací základ ($ 16), pokud nepřevyšuje částku 9 100 Kč. Převyšovalli osobní vyměřovací základ částku 9 100 Kč, stanovil se výpočtový základ tak, že částka 9 100 Kč se počítala v plné výši, z částky osob- ního vyměřovacího základu nad 9 100 Kč do 21 800 Kč se počítalo 30 % a z částky osobní- ho vyměřovacího základu nad 21 800 Kč se počítalo 10 % ($ 15 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném k datu přiznání důchodu).

Osobní vyměřovací základ je mě- síční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období ($ 18). Tento průměr se vypočte jako součin koeficientu 30,4167 a podílu úhrnu ročních vyměřovacích základů za rozhodné období a počtu kalendářních dnů připadajících na rozhodné období; jsou-li v rozhodném ob- dobí vyloučené doby (odstavce 4 až 6), snižuje se o ně počet kalendářních dnů připadajících na rozhodné období. Kraj- ský soud v napadeném rozsudku shledal, že stěžovatelka postupovala chybně při stanove- ní osobního vyměřovacího základu, neboť přepočetla rakouské doby pojištění, které kvalifikovala z hlediska výpočtu osobního vý- měřovacího základu českého dílčího důcho- du jako doby vyloučené, podle přepočítacích 544 pravidel uvedených v čl.

15 odst. 3 prováděcí- bo nařízení. K posouzení této právní otázky také směřovaly stěžovatelčiny námitky, která se s tímto právním názorem krajského soudu neztotožnila. K posouzení těchto námitek je nutné za- bývat se nejprve právní úpravou vylouče- ných dob v českém systému důchodového pojištění ve vztahu k dobám pojištění získa- ným pojištěncem v cizině. Podle právní úpra- vy platné a účinné do 31. 12. 1995 představo- vané zákonem č. 100/1988 Sb. a vyhláškou č. 149/1988 Sb. [$ 12 odst. 7 písm. e) této vy- hlášky] platilo, že z kalendářního roku se pro výpočet průměrného měsíčního výdělku vy- lučují i doby zaměstnání v cizině, nejde-li o pracovníky v zahraničí a o doby započtené podle $ 10.

Status těchto dob hodnocených před 31. 12. 1995 jako dob vyloučených zů- stal zachován i po nabytí účinnosti zákona o důchodovém pojištění, neboť $ 16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění výslovně uvádí, že „[vlyloučenými dobami jsou před 1. lednem 1996 doby, které se podle předpií- sů platných před tímto dnem vylučovaly při zjišťování hrubých výdělků pro účely výpo- čtu průměrného měsíčního výdělku“. Doby pojištění v cizině získané za účinnosti zákona o důchodovém pojištění (tzn. po 31. 12. 1995) však již nemají status dob vyloučených pro výpočet osobního vyměřovacího základu pojištěnce, neboť nejsou zmíněny ve výčtu $ 16 odst. 4 písm. a) až j) zákona o důchodo- vém pojištění.

Ve vazbě na cizí pojistné systé- my je jako vyloučená doba upravena pouze doba pobírání důchodových dávek od cizo- zemských nositelů pojištění, a to podle $ 16 odst. 4 písm. b) zákona o důchodovém pojiš- tění. Z napadeného rozhodnutí a přiložené- ho osobního listu důchodového pojištění je zřejmé, že stěžovatelka vyloučila pro výpočet osobního vyměřovacího základu rakouskou dobu pojištění získanou v letech 1969-2005 v délce 13 015 dnů. Z tohoto vyplývá, že vy- loučila pro výpočet osobního vyměřovacího základu rakouskou dobu pojištění získanou jak před 1.

1. 1996, tak i po 31. 12. 1995 (tzn. období od 1. 1. 1969 do 31. 7. 2001). Rakous- ká doba pojištění získaná v letech 2001-2005 (tzn. doba pobírání rakouského starobního důchodu) byla stěžovatelkou vyloučena dle $ 16 odst. 4 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Smyslem a účelem institutu vyloučených dob je zabránit tomu, aby se průměr výdělků rozmělnil tím, že by se výdělky rozpočetly i za výdělkově „prázdná“ období. Použitím tzv. vyloučených dob se rozhodné období vlastně zhušťuje (srov. Voříšek, V.

Starobní důchod 2004. Linde : Praha, 2004, s. 118). Tento me- chanismus však zákon o důchodovém pojiště- ní nevztahuje k cizím dobám pojištěním zís- kaným za doby jeho účinnosti, tj. po 31. 12. 1995. Nařízení č. 1408/71 v rámci koordinace národních systémů členských států zavedlo rovněž mechanismy, které brání tomu, aby byly nároky pojištěnce kráceny v důsledku započtení dob, které pojištěnec získal v ji- ných členských státech. Článek 47 odst. 1 písm. d) nařízení stanovuje, že „[p]ro výpočet teoretické a poměrné výše uvedené v čl.

46 odst. 2 písm. a) se použijí tato pravidla: po- kud se podle právních předpisů členského státu dávky vypočítávají na základě částky příjmů, příspěvků nebo zvýšení, určí pří- slušná instituce uvedeného státu příjmy, příspěvky a zvýšení, které se mají vzít v úvahu, pokud jde o doby pojištění nebo bydlení získané podle právních předpisů jiných členských států, na základě prů- měrných příjmů, příspěvků nebo zvýšení zaznamenaných s ohledem na doby po- jištění získané podle jí uplatňovaných právních předpisů.“ Český systém důcho- dového pojištění je stran metody výpočtu důchodových dávek založen na rozpočítání dosažených příjmů na časové jednotky roz- hodného období, a je tak zapotřebí vztáh- nout na jeho fungování citované ustanovení nařízení.

Toto ustanovení ukládá členským státům zohlednit pro doby pojištění získané v jiném členském státě, které jsou pro účely vzniku nároku započteny do celkové doby pojištění, takové částky příjmů, které budou odvozeny z příjmů reálně dosažených v tom členském státu, jehož kompetentní instituce rozhoduje o přiznání důchodové dávky po- dle čl. 46 odst. 2 nařízení č. 1408/71 (tzn. „do- počítat“ teoretické průměrné výdělky a dosa- dit je do cizích dob pojištění). Jedná se tedy o svou povahou poněkud odlišnou metodu, než kterou byly vyloučené doby podle právní úpravy platné a účinné před 1.

1. 1996, ale ve. výsledku se jedná o metody funkčně srovna- telné a souladné s cíli koordinačního mecha- nismu upraveného citovanými nařízeními. Nejvyšší správní soud se výkladem čl. 47 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1408/71 ve vztahu k institutu vyloučených dob zabýval již dříve. V rozsudku ze dne 27. 11. 2008, čj. 3 Ads 79/2007-72, dospěl k následujícímu právní- mu názoru: „Na daný příbad dopadá čl. 47 odst. 1 písm. d) nařízení, který se odráží v národní úpravě, jež není s nařízením v rozporu a která stejně jako nařízení vy- chází z principu zachování průměrných mě- síčních výdělků.

Nutno však uvést, že tohoto cíle obsaženého v pokynu dle čl. 47 odst. 1 písm. d) nařízení vnitrostátní úprava nedo- sahuje možným postupem předestřeným stě: žovatelkou v kasační stížnosti, totiž dosazo- váním výdělků získaných v České republice do zahraničních dob (v souzené věci výdělky za rok 1984), nýbrž využitím institutu vy- loučených dob.“ V tomto rozsudku tedy Nej- vyšší správní soud dospěl k závěru, že není v rozporu se zákonem o důchodovém pojiště- ní ani s nařízením, pokud stěžovatelka použi- la institut vyloučených dob k naplnění cíle sledovaného citovaným čl.

47 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1408/71.? K obdobnému závěru dospěl i v rozsudku ze dne 9. 10. 2009, čj. 4 Ads 51/2009-42, č. 1991/2010 Sb. NSS. Ani v posuzované věci tedy Nejvyšší správní soud neshledal, že by samotným uplatněním institutu vyloučených dob na doby pojištění získané v Rakousku stěžovatelka pochybila, » Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že v současné době stěžovatelka jíž používání institutu vylou- čených dob k provedení účelu čl. 47 odst. 1 písm. d) nařízení nahradila metodou dopočítávání průměr- ného denního indexovaného výdělku do doby pojištění získané v jiném členském státě EU dle metodic- kého pokynu ze dne 25.

2. 2009. Podle této metodiky se dále jako vyloučené doby započítávají pouze náhradní doby pojištění získané v zahraničí. 2297 neboť postupovala v mezích vnitrostátní právní úpravy důchodového pojištění. Nyní je třeba posoudit samotný problém přepočtu rakouských dob pojištění vylouče- ných stěžovatelkou pro výpočet osobního vy- měřovacího základu na podmínky českého systému důchodového pojištění. Stěžovatel- ka aplikovala čl. 15 prováděcího nařízení, kte- rý provádí mimo jiné i výše zmíněný čl. 45 odst. 1 nařízení č. 1408/71 a upravuje přepo- čítací pravidla pro jednotlivé časové jednot- ky, v nichž mohou být doby pojištění vyjádře- ny.

Nejvyšší správní soud na tomto místě podotýká, ačkoliv není v právní úpravě čes- kého systému důchodového pojištění nikde výslovně stanoveno, že se ve smyslu provádě- cího nařízení jedná o systém „sedmidenního pracovního týdne“, je třeba přisvědčit stěžo- vatelce v tom, že právě tato varianta je ze všech ostatních systémů vymezených v cito- vaném čl. 15 prováděcího nařízení (tj. systém pětidenního a šestidenního) tou správnou. Vzhledem k tomu, že český důchodový systém je založen na započítávání kalendář- ních let a kalendářních (nikoliv pracovních) dnů, je ekvivalentní právě se sedmidenním modelem pracovního týdne upraveným v čl.

15 odst. 3 písm. c) prováděcího nařízení, který umožňuje největší přiblížení skutečné- mu počtu kalendářních dnů v roce (365 ne- bo 366 dnů). Toto ustanovení výslovně uvádí: „Pokud jsou doby pojištění získané podle právních předpisů jednoho členského státu vyjádřeny v jednotkách odlišných od jedno- tek používaných právními předpisy jiného členského státu, provede se přepočet nezbyt- ný pro účely sčítání podle těchto pravidel: a) pokud je dotyčná osoba zaměstnanou oso- bou, která podléhala systému šestidenního pracovního týdne, nebo jeli osobou samo- statně výdělečně činnou: pokud dotyčná osoba je zaměstnanou osobou, která pod- léhala systému sedmidenního pracovní- ho týdne: i) jeden den odpovídá šesti hodinám a opačně, ii) sedm dnů odpovídá jednomu týdnu a opačně, 546 dii) třicet dnů odpovídá jednomu mě- síci a opačně, : iv) tři měsíce nebo třináct týdnů nebo de- vadesát dnů odpovídá jednomu čtvrtletí a opačně, v) pro přepočet týdnů na měsíce a opač- ně se týdny a měsíce přepočtou na dny, vi) pro celkový součet dob pojištění získaných během jednoho kalendářního roku nesmí uplatnění předchozích pravi- del vést k výsledku, který je vyšší než tři sta šedesát dnů nebo padesát dva týdny nebo dvanáct měsíců nebo čtyři čtvrtletí.

Jsou-li doby pojištění získané podle práv- ních předpisů členského státu vyjádřeny v měsících, považují se dny, které odpoví- dají části měsíce, v souladu s přepočtový- mi pravidly vymezenými v tomto odstav- ci za celý měsíc.“ Stěžovatelka vycházela při výpočtu osob- ního vyměřovacího základu z rozhodného období (1969-2005) přepočteného na kalen- dářní dny podle obecného pravidla 1 rok = 365/366 dnů. V souladu s $ 16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění byla povinna ode- číst od počtu kalendářních dnů rozhodného období počet dnů připadajících na vylouče- né doby v tomto období.

Jelikož stěžovatelka vyhodnotila rakouskou dobu zaměstnání a ra- kouskou dobu pojištění potvrzenou rakous- kým nositelem pojištění v délce 380 měsíců v období 1969-2001 jako vyloučenou dobu, byla nucena ji pro účely výpočtu osobního vyměřovacího základu převést na kalendářní dny ($ 16 odst. 1 zákona o důchodovém po- jištění). Při tomto přepočtu aplikovala stěžo- vatelka uvedené pravidlo čl. 15 odst. 3 písm. c) bod vi) prováděcího nařízení pro přepočet měsíců na dny (tj. 1 měsíc = maximálně 30 dnů, 1 rok = maximálně 360 dnů).

Jak je z výše uvedeného patrné, toto pravidlo stěžo- vatelka uplatnila pouze ve vztahu k získané rakouské době pojištění, kterou hodnotila ja- ko dobu vyloučenou, avšak nikoliv pro urče- ní počtu dnů rozhodného období, kde postu- povala naprosto standardním způsobem přepočtu kalendářních let na kalendářní dny C1 rok = 365/6 dnů). Z tohoto důvodu se po- čet dnů rozhodného období, který stěžovatel- ka získala přepočtem roků na dny, počítal po- dle obecného pravidla 1 rok = 365/366 dnů. Aplikací uvedených dvou různých pravidel na proměnné potřebné pro výpočet osobní- ho vyměřovacího základu žalobkyně ovšem došlo k tomu, že nebyla v důsledku přepočtu rakouské doby pojištění dle pravidla uvede- ného v čl.

15 odst. 3 písm. c) bod vi) provádě- cího nařízení započítána jako vyloučená celá část rozhodného období v letech 1969-2001, kterou jako dobu pojištění v plném rozsahu potvrdil rakouský nositel pojištění, ale vznik- la diference 165 dnů (násobek 32 let doby pojištění a rozdílu dnů 365/366 - 360/rok). Nejvyšší správní soud dává žalobkyni plně za pravdu v tom, že v důsledku mechanismu vnitrostátního výpočtu osobního vyměřova- cího základu způsobila tato diference rozměl- nění jejích výdělků dosažených v roce 1969 (tzn. v posledním roce před rokem 1986, v němž žalobkyně dosáhla započitatelných výdělků pro výpočet osobního vyměřovacího základu, a tím i výpočtového základu).

Těžiš- tě právního posouzení tohoto problému spo- čívá v tom, zda je vznik této diference a její negativní efekt na výši českého dílčího dů- chodu žalobkyně v souladu s vnitrostátní i €V- ropskou právní úpravou [$ 16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, čl. 47 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1408/71]. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu přisvědčil právnímu názoru krajského soudu, a to z následujících důvodů. V prvé řadě Nejvyšší správní soud pova- žuje za nutné zdůraznit, že se tímto problé- mem ve své předchozí judikatuře dosud kon- krétně meritorně nezabýval, přičemž tento problém není přímo řešen ani relevantní ju- dikaturou Soudního dvora.

Jestliže stěžova- telka argumentovala rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 116/2007-81, pak tato argumentace nebyla případná. V tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval problémem částečně skutkově obdobným, nicméně vyslovil právní názor, který se posu- zované věci dotýká pouze v obecné rovině. Meritum této věci spočívalo v tom, že krajský soud nesprávně vytkl žalované, že neuplatni- la přepočet dob pojištění žalobce důsledně, tedy že jej uplatnila pouze na doby získané ve Francii a Velké Británii, a nikoliv na doby po- jištění získané v České republice.

Nejvyšší správní soud dospěl na rozdíl od krajského soudu k opačnému právnímu závěru, že ten- to postup žalované byl správný, neboť „stát provádějící výpočet důchodu provádí přepo- čet jen u dob, které jsou používané jiným členským státem, pokud používá odlišné jed- notky: Vyloučené doby získané na území České republiky žalovaná správně hodnoti- la podle vnitrostátních právních předpisů, konkrétně podle f 16 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., neboť se nejednalo o doby, na které by bylo zapotřebí aplikovat výše zmíněná nařízení, neboť doby pojištění a vyloučené doby získané na území České republiky je zapotřebí hodnotit podle vnitro- státních právních předpisů“ K problému hodnocení cizích dob pojištění získaných v jiných členských státech EU Nejvyšší správ- ní soud pouze obecně konstatoval, že „vylou- čením určitých dob nevzniká stěžovateli újma, jak by se na první pohled z pojmu „vy- loučené doby“ mohlo zdát, naopak se s vy- loučenými dobami již nadále nepočítá při provádění výpočtu důchodu, jinak by se to- tiž o tyto doby, kdy stěžovatel neměl žádný příjem v České republice, tento příjem „r0z- mělnil“.

Vyloučení dob je proto ku prospěchu stěžovateli “ Právní názor vyslovený Nejvyš- ším správním soudem v citovaném rozsudku tedy neřešil samotný problém aplikace pře- počítacích pravidel cizích dob pojištění pro účely osobního vyměřovacího základu české- ho důchodu (tzn. problém stanovení počtu dnů vyloučené doby), nýbrž pouze vyjadřo- val akceptaci vyloučených dob jako možného způsobu řešení tohoto problému zhodnoce- ní cizích dob pojištění pro účely výpočtu čes- kého dílčího důchodu (viz k tomu obdobně výše citované rozsudky zdejšího soudu z poz- dější doby ze dne 27.

11. 2008, čj. 3 Ads 79/2007-74, a ze dne 9. 10. 2009, čj. 4 Ads 51/2009-42, č. 1991/2010 Sb. NSS). Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil v tom, že se v posuzované věci jedná o tutéž právní otázku, která již byla ře- šena v citovaném rozsudku ze dne 2. 4. 2008, čj. 3 Ads 116/2007-81, č. 1609/2008 Sb. NSS. 547 2297 Při posouzení předmětné právní otázky Nejvyšší správní soud vychází z toho, že insti- tut vyloučených dob je realizací principu ochrany výše důchodového nároku pojištěn- ce.

Smyslem přepočítacích pravidel obsaže- ných v čl. 15 prováděcího nařízení je umožnit kompetentním institucím při výpočtu dů- chodových dávek podle čl. 46 odst. 2 nařízení č. 1408/71 převést dobu pojištění dosaženou v jiných členských státech vyjádřenou v ji- ných jednotkách než v jednotkách, které pou- žívá kompetentní instituce. Podstatné je, že pravidla přepočtu by se měla aplikovat pouze tam, kde je takový přepočet nezbytný pro účely sčítání dob pojištění. Z kontextu nařízení je zřejmé, že toto pravidlo míří primárně na přepočet cizích dob pojištění pro účely sčítání za účelem stanovení nároku na důchod dle čl.

45 odst. 1 nařízení č. 1408/71. Přepočítací pravidla čl. 15 odst. 3 prováděcího nařízení tedy mají nepochybně vliv na vyjádření cizích dob pojištění pro úče- ly posouzení nároku na důchod v členském státě, avšak v důsledku čl. 46 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1408/71 má tento přepočet dob vliv i na „skutečnou výši dávky“ přiznané kompetentní institucí členského státu, neboť teoretická výše dávky je krácena poměrem dob pojištění (vyjádřených pro účely české- ho systému výpočtu důchodu ve dnech skrze aplikaci přepočtových pravidel).

Potud nelze pochybovat o uplatnění přepočtových pravi- del stanovených prováděcím nařízením. Je- jich uplatnění na problém stanovení osobní- ho vyměřovacího základu pojištěnce, jehož výpočet je jinak výlučně regulován zákonem o důchodovém pojištění, je však sporné. Je totiž nepochybné, že pokud by se jednalo o české doby pojištění, které mají ze zákona status dob vyloučených ($ 16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění), byly by pro účely výpočtu osobního vyměřovacího základu za- počítány v plné výši podle vnitrostátního me- chanismu přepočtu (1 rok = 365/366 dnů).

Pokud aplikace těchto přepočítacích pravi- del pro účely stanovení osobního vyměřova- cího základu stěžovatelkou vedla ke snížení výsledné výše přiznaného důchodu žalobkyně, pak je zapotřebí zkoumat, zda se nejedná o ne- přípustnou diskriminaci žalobkyně oproti pojištěncům, kteří mají započítány vylouče- né doby získané v českém důchodovém po- jištění, a to v důsledku platnosti principu rov- ného zacházení mezi pojištěnci (čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71) a zásady stejného posu- zování skutečností (tzv. princip asimilace), který lze výkladem dovodit jak z preambule tohoto nařízení, tak i jeho citovaného čl.

3 odst. 1% Extenzívní pojetí těchto principů zastává i dosavadní judikatura Soudního dvo- ra, která koncept rovnosti vztahuje nejen k migrujícím osobám jako takovým, ale i ke skutečnostem rozhodným pro přiznání dáv- ky (např. rozsudek ze dne 1. 6. 1995 ve věci Vougioukas, C-443/93, Recueil, s. 4033, roz- sudek ze dne 4. 10. 1991 ve věci Paraschi, C-439/88, Recueil, s. 4501, dále také rozsu- dek ze dne 18. 4. 2002 ve věci Duchon, C-290/00, Recueil, s. I-3567). Z principů uplatňování základní svobody volného pohybu osob v rámci EU, jejímž pro- vedením je i koordinace systémů sociálního zabezpečení členských států (čl.

39 a čl. 40 konsolidovaného znění Smlouvy 0 založení ES ze dne 29. 12. 2006, nyní čl. 45 a čl. 46 konso- lidovaného znění Smlouvy o fungování EU vyhlášeného dne 30. 3. 2010), vyplývá, že ne- lze znevýhodňovat pojištěnce, kteří nejsou migrujícími pracovníky ve smyslu nařízení č. 1408/71, oproti migrujícím pracovníkům. Stejně tak je potřebné chránit jejich nabytá práva a výhody, aby nebyly dotčeny z důvodu migrace mezi členskými státy EU. V posuzo- vané věci je zřejmé, že aplikace institutu vy- loučených dob ve spojení s přepočítacími pravidly v čl.

15 odst. 3 písm. c) bodu vi) pro- © Explicitně byla tato zásada upravena až obecně v preambuli (bod 9- 12) a konkrětně v čl. 5 nového na- řízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/04 účinného od 1. 5. 2010 (rovné nakládání s dávka- mi, příjmy, skutečnostmi nebo událostmi nebo též tzv. rovnost území). Podle písm. b) tohoto článku „Ne- stanoví-li toto nařízení jinak a s ohledem na zvláštní prováděcí předpisy, použije se toto: jsou-li podle právních předpisů příslušného členského státu právní účinky připisovány existenci některých skuteč- ností nebo událostí, přihlíží tento členský stát k podobným skutečnostem nebo událostem, které nastaly v kterémkoli členském státě tak, jako by k nim došlo na jeho území.“ 548 váděcího nařízení vedla k odlišnému a pro ža- lobkyni nevýhodnému posouzení těchto dob pro účely výpočtu osobního vyměřovacího základu jejího českého dílčího důchodu.

Jest- liže se pro naplnění cíle stanoveného v čl. 47 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1408/71 (tzn. do- počet výdělků do cizích dob pojištění) stěžo- vatelka rozhodla použít ve vztahu k rakous- kým dobám pojištění získaným žalobkyní pro účely výpočtu osobního vyměřovacího zákla- du metodu vyloučených dob, pak tak měla učinit takovým způsobem, aby žalobkyni ne- vznikla újma spočívající v rozmělnění osob- ního vyměřovacího základu těmi dny rakous- ké doby pojištění, o které se délka rakouské doby pojištění snížila v důsledku užití pravi- dla 1 rok = max.

360 dnů (tzn. v posuzované věci 165 dnů rakouské doby pojištění). Vzhle- dem k tomu, že nařízení č. 1408/71 nepočítá s mechanismem vylučování dob pojištění do- sažených v jiných členských státech EU, nýbrž s mechanismem dopočítávání průměr- ných výdělků do těchto dob, je třeba konsta- tovat, že takovýto přepočet cizích dob pojištění rozhodně nesplňuje kritérium „nezbytnosti“ podle čl. 15 odst. 3 prováděcího nařízení, jak tvrdila stěžovatelka. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závě- Tu, jenž tímto shrnuje, že postup stěžovatelky při přepočtu rakouských dob pojištění potvr- zených v kalendářních měsících na kalendář- ní dny pro výpočet osobního vyměřovacího základu ($ 16 odst. 1 in fine zákona o důcho- dovém pojištění) nebyl souladný ani s vnitro- státní právní úpravou, ani se základními prin- cipy nařízení a zejména pak s účelem čl.

47 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1408/71. Proto v tomto bodě přisvědčil právnímu názoru krajského soudu, že způsob zjišťování počtu vyloučených dní v rozhodném období, který stěžovatelka zvolila, nebyl správný. Z hlediska naplnění účelu a smyslu čl. 47 odst. 1 písm. d) x nařízení č. 1408/71 stěžovatelka byla sice oprávněna posoudit prokázané rakouské do- by pojištění jako doby vyloučené pro účely výpočtu osobního vyměřovacího základu čes- kého dílčího důchodu žalobkyně, avšak při jejich přepočtu byla povinna v souladu s principem stejného zacházení s rozhodný- mi skutečnostmi (tzv. principem.

asimilace) vyloučit cizí dobu pojištění ve stejné délce, jako by se jednalo o vylučovanou vnitrostátní dobu pojištění. V důsledku působení tohoto principu je v takovém případě nutno pro úče- ly výpočtu důchodové dávky hodnotit jako vyloučenou dobu veškerou zjistitelnou cizí dobu pojištění dosaženou v členských stá- tech EU, a to bez ohledu na přepočítací pra- vidla uvedená v čl. 15 odst. 3 písm. C) prová- děcího nařízení, pokud by jejich aplikace nevedla ke stejnému či výhodnějšímu výpoč- tu výše důchodové dávky.

Tento právní závěr ovšem nikterak nevylučuje, aby stěžovatelka v téže situaci uplatnila jinou metodu vyhovu- jící požadavkům čl. 47 odst. 1 písm. d) naříze- ní č. 1408/71, než vyloučené doby, pokud ji aplikuje v duchu principu předvídatelnosti správní praxe i v obdobných případech (tzn. zejména metodu dopočítávání denního inde- xovaného výdělku do doby pojištění získané v jiném členském státě EU). x Pro úplnost své úvahy Nejvyšší správní soud podotýká, že je třeba přisvědčit stěžova- telce v tom, že přepočítací pravidla prováděcí- ho nařízení rozhodně nelze aplikovat na pře- počet rozhodného období, za které se zjišťuje osobní vyměřovací základ pojištěnce, z roků na dny potřebné ke stanovení počtu kalendář- ních dnů připadajících na rozhodné období ($ 16 odst. 1 věta druhá, $ 18 zákona o důcho- dovém pojištění).

K ničemu takovému ovšem krajský soud stěžovatelku v napadeném roz“ sudku nezavázal, takže tuto poznámku činí Nejvyšší správní soud pouze obiter dictum mi- mo rámec přezkumu samotných rozhodova- cích důvodů napadeného rozsudku. (..) 549 2298 2298 Důchodové pojištění: lhůta pro zahájení srážek na úhradu přeplatku na starobním důchodu k $ 118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2008 k $ 82 soudního řádu správního Nárok na vrácení, popřípadě náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši než náležely, zanikne, pokud ve lhůtě tří let ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení tuto skutečnost zjistil (a která se staví po doby vymezené v 6 118a odst. 3 větě druhé zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31.

12. 2008), nezahájí orgán sociálního zabezpečení na úhra- du přeplatku srážky z důchodu nebo ze mzdy. Pokud provede orgán sociálního za- bezpečení na úhradu přeplatku srážky z důchodu nebo ze mzdy po uplynutí této lhůty, jedná se o nezákonný zásah správního orgánu ve smyslu 6 82 s. ř. s.

Jana V. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti

⚖ Zeptejte se AI asistenta na toto rozhodnutí