Prejudikatura: č. 781/2006 Sb. NSS, č. 804/2006 Sb. NSS a č. 1045/2007 Sb. NSS. Věc: a) Kateřina H. a b) Obec Jíkev proti Krajskému úřadu Středočeského kraje, za účasti spo- lečnosti s ručením omezením SETRA, o povolení změny v užívání stavby, o kasační stíž- nosti osoby zúčastněné. Městský úřad v Nymburku k žádosti oso- by zúčastněné na řízení povolil změnu v uží- vání stavby silážního žlabu na pozemku v ka- tastrálním území Jíkev na kompostárnu. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně a) a b) od- volaly.
Žalovaný odvolání zamítl u žalobkyně a) z důvodu nepřípustnosti podle $ 60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Obě žalobkyně podaly žalobu k Městské- mu soudu v Praze, který rozhodnutí žalova- ného zrušil. Za spornou označil otázku, zda změnu v užívaní stavby, která je umístěna na cizím pozemku, lze povolit přes nesouhlas vlastníka pozemku. Souhlasil s názorem žalo- vaného, že vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zá- kona (dále „vyhláška č. 132/1998 Sb.“), mezi do- klady, které je třeba přiložit k žádosti o povolení změny v užívání stavby, doklad o právu k po- zemku pod stavbou neuvádí.
S tím se však nelze spokojit, neboť jde o podzákonný předpis. Obecně je podle městského soudu nutno vycházet z toho, že samo zřízení stavby na ci- zím pozemku vyžaduje souhlas vlastníka po- zemku, a jeli tento souhlas dán, je dán ke konkrétnímu záměru, tedy ke konkrétní stav- bě, nikoli ke zřízení jakékoli stavby na jeho pozemku. Byl-li dán souhlas k určitému vy- mezenému záměru, musí být vyžadován i ke každé další změně, která je změnou územní- ho uspořádání (plošně i výškově) či změnou účelu užívání stavby.
Stejně tak je tomu v pří- padě stavebního řízení o povolení stavby, kdy podle $ 58 odst. 2 stavebního zákona musí stavebník prokázat, že je vlastníkem pozem- ku nebo stavby anebo že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu, provést změnu stavby anebo udržovací práce na ní. V této souvislosti městský soud citoval $ 16 odst. 2 písm. 4) vyhlášky č. 132/1998 Sb. a uvedl, že nestačí, že má stavebník vlastnické 9 S účinností od 1. 1 2007 nahrazen zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu Gtavební zákon).
1990 právo ke stavbě, ale musí doložit i vlastnické či jiné právo k pozemku na němž stavba stojí, pakliže má stavbu na cizím pozemku, tedy oprávnění stavbu či její změnu provést. Pro úplnost městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 1135/2007 Sb. NSS, v němž je uvedeno, že souhlasu vlastníka pozemku je třeba k jakékoli změně stavby na tomto pozemku i k udržovacím pracím na ta- kové stavbě. Obdobně se městský soud do- mnívá, že tohoto souhlasu je třeba i ke změně v užívání stavby.
Městský soud dále uvedl, že řízení o změ- ně v užívání stavby je zapotřebí vést pouze tehdy, pokud může změnou v užívání dojít k ohrožení zájmů uvedených v $ 85 stavební- ho zákona. Dotýká-li se změna v užívání těch- to zájmů, je tím spíše zřejmé, že se může do- týkat i vlastnických práv vlastníka pozemku pod stavbou. Za těchto okolností městský soud musel souhlasit se žalobkyněmi v tom, že souhlas vlastníka pozemku pod stavbou je pro povolení změn v užívání stavby nezbyt- ným předpokladem. I když stavební zákon vý- slovně neupravuje situaci, která nastala v da- ném případě, je podle městského soudu při řešení daného případu nutno vyjít z kontextu celé zákonné úpravy stavebního zákona, aiv případě změny účelu užívání stavby, kte- rá není spojena se změnou stavby, vyjít z po- žadavku $ 58 odst. 2 stavebního zákona.
Městský soud odmítl opakovaná tvrzení stěžovatele, že podmínky citovaného ustanovení splnil, neboť prokázal pouze vlastnické právo ke stavbě, k pozemku však žádné právo nepro- kázal. Městský soud si je vědom toho, že po- dle $ 85 stavebního zákona se na řízení o změně v užívání stavby použijí přiměřeně toliko ustanovení týkající se kolaudačního říze- ní, nikoli tedy $ 58 odst. 2 stavebního zákona. Ve světle shora zmíněných úvah a ustanovení občanského zákoníku a Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) je však třeba při řešení daného případu k tomuto ustano- vení rovněž přihlédnout.
Kolaudací stavby se povoluje její užívání v souladu s vymezením určeným stavebním povolením, k jehož vydá- ní je souhlas vlastníka pozemku nezbytný, a změna účelu užívání před kolaudací takový 166 souhlas nesporně vyžaduje. Není důvodu či- nit rozdíl stran souhlasu vlastníka pozemku ke změně před a po kolaudaci, vždy jde o změnu, která omezuje jeho právo v jiném rozsahu, než jaký případným původním sou- hlasem ke stavbě dal. K žalobním námitkám žalobkyně a) městský soud uvedl, že žalovaný pochybil tím, že odvolání žalované a) posou- dil jako nepřípustné a zamítl je.
Proti tomuto rozsudku podala osoba zú- častněná (stěžovatel) v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž uvedla, že napadeným rozsud- kem došlo k omezení vlastnického práva vlastníka stavby. Mají-li mít všichni vlastníci stejná práva a povinnosti, jakož i stejnou právní ochranu, pak v napadeném rozsudku zcela absentuje uvedení důvodů, na základě kterých městský soud dospěl k závěru, že vlastnickému právu vlastníka pozemku by měla být poskytnuta větší míra ochrany než vlastníkovi stavby, sice postavené na cizím pozemku, nicméně v souladu se stavebními předpisy.
Městský soud z nutnosti souhlasu vlastníka pozemku pod stavbou vyžadované- ho v územním, a následně stavebním řízení, nesprávně dovodil potřebu takového souhla- su se změnou v užívání stavby, která není spo- jena se změnou stavby, čímž nad rámec práv- ních předpisů stěžovateli uložil povinnost, což je v rozporu s čl. 4 Listiny. V daném pří- padě se jednalo o změnu v užívání stavby, kte- rá nebyla spojena se změnou stavby, a proto se na řízení vztahují přiměřeně $ 76 až $ 84 stavebního zákona. Podle stěžovatele je třeba zdůraznit, že použití citovaných ustanovení má být přiměřené a v žádném z nich není zmínka o tom, že by v řízení vedeném podle $ 85 stavebního zákona měl vlastník stavby do- kládat vlastnické právo k pozemku, resp. sou- hlasy vlastníků pozemků pod stavbou.
MěHi by zákonodárce v úmyslu, aby také v řízení o změně v užívání stavby byly vyžadovány také souhlasy vlastníků pozemků pod stavbou, ne- pochybně by tuto skutečnost pregnantně vy- jádřil v ustanoveních stavebního zákona. Podle žalobkyně b) nemůže obstát názor stěžovatele, že „rovná práva“ vlastníka stav- by oproti vlastníku pozemku nelze omezovat tím, že by ke změně v užívání stavby byl vyža- dován souhlas vlastníka pozemku. Provoz kompostárny vyžaduje manipulační plochu. Do kompostovacího žlabu jsou dováženy veli- ce objemné komponenty nákladními auty.
Tím jsou velice zatěžovány pozemky v pří- mém sousedství silážního žlabu. Stěžovatel nemá ke své stavbě žádnou jinou možnost přístupu než přes pozemky obou žalobkyň, přičemž nemá upraveno a zajištěno právo přístupu ke stavbě a upraven způsob a rozsah využití sousedních pozemků ve vlastnictví ža- lobkyň. Pokud v těchto věcech nebylo dosa- ženo dohody, je k řešení konfliktu vlastnic- kých práv povolán soud v režimu $ 137 odst. 2 stavebního zákona. Nelze však připustit, aby tuto jasně občanskoprávní záležitost rozho- doval mocensky správní orgán.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl že v napadeném rozsudku citovaná ustanovení stavebního zákona ve vazbě na $ 16 odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb. nemo- hou správní orgány aplikovat na ta řízení, me- zi která patří i řízení o povolení změny užívá- ní stavby, u kterých platí jiný, mírnější režim než u umísťování a povolování staveb, kde dochází k intenzivnímu zásahu do práv vlastní- ka pozemku a kde zákon jeho souhlas vyžaduje. Mezi doklady taxativně uvedenými v $ 35 vy- hlášky č. 132/1998 Sb. není souhlas vlastníka pozemku uveden.
Toto ustanovení je plně v souladu s $ 85 odst. 1 stavebního zákona ob- sahujícím poznámku, že na řízení o změně v užívání stavby bez stavebních změn se pou- žijí $ 76 až $ 84 stavebního zákona. V tomto případě tedy zákonodárce neshledal důvod podmiňovat změnu v užívání povolené a ko- laudované stavby souhlasem vlastníka po- zemku, a proto jej záměrně neuvedl jako ne- zbytný doklad k žádosti o změnu v užívání stavby. Namítané budoucí emise ve formě zá- pachu a obavy z prosakování odpadu do spod- ních vod byly v průběhu řízení řádně posou- zeny a zohledněny s oporou v kladných vyjádřeních dotčených orgánů státní správy.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. » Publikováno pod č. 1135/2007 Sb. NSS. Z odůvodnění: C.) Podle $ 85 odst. 1 stavebního zákona lze stavbu užívat jen k účelu určenému v ko- laudačním rozhodnutí, popřípadě ve staveb- ním povolení. Změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způso- bu nebo podstatném rozšíření výroby, popří- padě činnosti, která by mohla ohrozit zdraví a život nebo životní prostředí, jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby; na řízení se vztahu- jí přiměřeně $ 76 až $ 84 stavebního zákona.
Podle $ 85 odst. 2 stavebního zákona pro- jedná změnu v užívání stavby, která je spoje- na se změnou stavby, stavební úřad ve staveb- ním řízení a po jejím dokončení provede kolaudaci změny stavby. Ustanovení $ 85 stavebního zákona upra- vuje jednak v odstavci 1 případy, kdy dochází pouze ke změnám ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení nebo podstatném rozšíření výroby a jednak v odstavci 2 přípa- dy, kdy dochází nejen ke změně v užívání stavby, ale i ke změně stavby samotné. V pr- vém případě při rozhodování o změně v uží- vání stavby stavební úřad přiměřeně aplikuje ustanovení stavebního zákona upravující ko- laudační řízení, zatímco ve druhém případě musí stavební úřad ve stavebním řízení vydat stavebrií povolení a po dokončení stavebních změn rozhodnout o kolaudaci.
Protože v daném případě je nesporné, že změna v užívání stavby (silážního žlabu) ne- byla spojena se změnou stavby, je vyloučena aplikace $ 85 odst. 2 stavebního zákona. Za této situace nemusel o změně v užívání stav- by rozhodovat stavební úřad ve stavebním ří- zení. Odkázal-li městský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004, čj. 7 As 12/2004-47", je tento odkaz ne- případný, protože se jednalo o změnu stavby, tedy o skutkově odlišnou situaci oproti nyní posuzovanému případu, ve kterém je před- mětem soudního přezkumu rozhodnutí o po- volení změny v užívání stavby bez změny stavby samotné.
Zásadní rozdíl mezi oběma 167 1990 případy spočívá v odlišnosti právní úpravy, neboť je-li změna v užívání stavby spojena se změnou stavby, je třeba, aby změna v užívání stavby byla projednána ve stavebním řízení ($ 85 odst. 2 stavebního zákona). V takovém případě tedy nemůže být sporu o aplikovatel- nosti $ 58 stavebního zákona. V posuzované věci však jde o případ upravený v $ 85 odst. 1 stavebního zákona, na který se přiměřeně vztahují $ 76 až $ 84 citovaného zákona. Po- jem „přiměřeně“ obsažený v citovaném usta- novení neznamená, že stavebnímu úřadu je dána možnost úvahy, zda ustanovení upravu- jící kolaudační řízení bude či nebude v řízení o povolení změny v užívání stavby aplikovat, ale znamená příkaz použít citovaná ustanove- ní způsobem odpovídajícím povaze věci (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze č. 804/2006 Sb. NSS).
Zákon však již nestano- ví, že na řízení o změně v užívání stavby, kte- rá není spojena se změnou stavby samotné, se přiměřeně vztahují i ustanovení upravující povolování staveb, jejich změny a udržovací práce ($ 54 až $ 70 stavebního zákona). Tím, že zákonodárce pro řízení o změně v užívání stavby bez současné změny stavby stanovil přiměřené použití ustanovení upravujících kolaudační řízení, zároveň nepřímo vymezil i požadavky, které vlastník stavby (či jiný sub- jekt) musí splnit, aby povolení změny v užívá- ní stavby dosáhl.
Tyto požadavky vyplývají přímo ze zákona a nad zákonný rámec je roz- šiřovat nelze. Podrobněji jsou pak rozvedeny v $ 35 vyhlášky č. 132/1998 Sb., které však pro žadatele o změnu v užívání stavby povin- nost prokázat vlastnictví nebo jiné právo k pozemku pod stavbou (tedy např. souhlas vlastníka pozemku) nestanoví. Při posuzování této otázky městský soud akcentoval ochranu vlastnického práva k po- zemku na úkor vlastnického práva ke stavbě a zcela abstrahoval od čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit maje- tek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Rovno- cennost všech forem vlastnictví zakotvená v tomto článku neumožňuje nahlížet na vlast- nické právo k pozemku a stavbě různých vlastníků tak, aby vlastník pozemku, na němž je umístěna stavba jiného vlastníka, dispono- 168 val vyšší mírou právní ochrany než vlastník stavby, který by se tak musel podřídit vlast- nickému právu k pozemku. Zásada „superficies solo cedit“ (povrch ustupuje, tj: sdílí právní osud pozemku), která platila podle obecné- ho občanského zákoníku'z roku 1811 do 31. 12. 1950, již není součástí našeho právní- ho řádu.
Ustanovení $ 120 odst. 2 občanské- ho zákoníku upravuje zcela opačný právní re- žim, který umožňuje rozdílné vlastnictví pozemku a stavby na něm. Závěry městského soudu však výše uvedené zásadě rovnosti všech forem vlastnictví neodpovídají, neboť napadený rozsudek vyznívá zcela jednoznač- ně ve prospěch vlastníka pozemku pod stav- bou a výrazným způsobem tak oslabuje vlast- nické právo stěžovatele ke stavbě. S městským soudem lze sice souhlasit, že změna v užívání stavby se může dotknout i vlastnických práv vlastníka pozemku pod stavbou, avšak Nejvyš- ší správní soud se neztotožňuje s právním ná- zorem, že tento možný zásah do práv vlastníka pozemku je v případě změny v užívání stavby bez změny stavby samotné natolik intenzivní, že by měl mít vlastník pozemku ve vztahu k plánované změně v užívání stavby de facto právo veta, tj. že by měl mít možnost takovou změnu zcela zablokovat svým nesouhlasem.
Městský soud tedy pochybil tím, že v da- ném případě dovodil aplikovatelnost $ 58 odst. 2 stavebního zákona, aniž by měl pro ta- kový závěr oporu v zákoně, přičemž tento rozšiřující výklad stavebního zákona je v roz- poru s čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a me- zích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví, a každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a dále v roz- poru s čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mo- hou být povinnosti ukládány toliko na zákla- dě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Dále je třeba zdůraznit, že vlastník po- zemku není ponechán bez ochrany. Míra této ochrany je nicméně omezena jeho proces- ním postavením, tj. postavením účastníka řízení o povolení změny v užívání stavby, a z tohoto postavení vyplývajícími právy a po- vinnostmi (viz $ 78 odst. 1 ve spojení s $ 85 odst. 1 stavebního zákona). Ostatně v dané věci byla žalobkyně b) jako vlastník pozemku pod předmětnou stavbou účastnicí řízení a svá práva v tomto řízení měla možnost uplatňovat. Právě postavení účastnice řízení a z něj vyplývající práva jí zajistilo potřebnou míru ochrany.
Jak již bylo uvedeno výše, není tato ochrana absolutní, tj. umožňující vlastní- kovi pozemku změnu v užívání stavby bez dalšího zablokovat. K argumentu městského soudu možným obcházením zákona Nejvyšší správní soud považuje za-postačující uvést, že v daném pří- padě nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel měl v úmyslu právní předpisy obcházet. Vzhledem k výše uvedenému je kasační stížnost v části týkající se otázky nutnosti sou- hlasu vlastníka pozemku se změnou v užívání stavby důvodná. Nejvyšší správní soud, přestože považuje za opodstatněnou stížní námitku týkající se souhlasu vlastníka pozemku se změnou v uží- vání stavby, dospěl k závěru, že městský soud zrušil napadené rozhodnutí krajského úřadu správně.
Podle konstantní judikatury Nejvyš- šího správního soudu (srovnej rozsudky ze dne 16. 2. 2005, čj. 1 Afs 20/2004-51*, ze dne 26. 10.2005, čj. 2 Afs 23/2005- 3, publikovaný pod č. 781/2006 Sb. NSS, a ze dne 26. 2. 2007, čj. 8 As 36/2005-75, všechny přístupné na www.nssoud.cz) je předmětem posouzení v řízení o kasační stížnosti především opod- statněnost výroku rozhodnutí městského soudu. Důvodem ke zrušení rozsudku tak je zjištění, že žádný z důvodů, pro které městský soud rozhodnutí správního orgánu zrušil, ne- byl důvodem zákonným, popř. jiná skuteč- nost, pro kterou rozsudek neobstojí.
Stejně jako pro zrušení rozhodnutí správního orgá- nu postačí, aby byl žalobce úspěšným jen v některém z žalobních bodů, tak i pro zá- konnost zrušujícího rozsudku městského soudu postačí, je li dán i jen některý ze zá- konných důvodů pro takové rozhodnutí. Při jiném řešení by další postup městského sou- du spočíval pouze v tom, že sice vydá nový rozsudek, ale se shodným výrokem a pouze s částečně jiným odůvodněním. Důvodnost kasační stížnosti by pak fakticky spočívala v tom, že by část odůvodnění rozsudku měst- % Publikováno pod č. 1045/2007 Sb. NSS.
ského soudu byla nahrazena závazným práv- ním názorem Nejvyššího správního soudu. V daném případě se Nejvyšší správní soud s městským soudem neztotožnil pouze v otázce nutnosti souhlasu vlastníka pozem- ku se změnou v užívání stavby. Ostatní důvo- dy, které vedly městský soud k závěru o nezá- konnosti rozhodnutí krajského | úřadu, shledal Nejvyšší správní soud opodstatněný- mi [přípustnost odvolání žalobkyně a)], nebo se jimi nezabýval, protože nebyly zpochybně- ny v kasační stížnosti (odvolací námitky, kte- ré krajský úřad opomenul přezkoumat).
Práv- ní názor Nejvyššího správního soudu v takovém případě nezavazuje městský soud, neboť ten v řízení nepokračuje ($ 110 odst. 3 s. ř. s.). Naopak je to krajský úřad, který se ne- bude řídit tím právním názorem městského soudu, který má Nejvyšší správní soud za ne- správný. Jakkoli v takovémto případě nejde o formální (a explicitním ustanovením záko- na) založenou závaznost právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku zamítajícím kasační stížnost, do- vozuje se nezbytnost respektovat právní ná- zor vyslovený v zamítavém rozsudku i tam, kde to plyne z logiky věcí a ekonomiky pro- cesu, tedy via facti, neboť tento názor je v po- kračujícím řízení včetně případného dalšího řízení soudního rozhodující (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.
4. 2007, čj. 8 Afs 6/2007-57, dostupný na www.nssoud.cz). V této souvislosti je vhodné odkázat také na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, ve kterém zdejší soud vyslovil, že: „Zruší-li správně krajský soud rozhodnulí správního orgánu, ale vý- rok rozsudku stojí na nesprávných důvo- dech, Nejvyšší správní soud v kasačním říze- ní rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Obstojíli však důvo- dy v podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvo- dy nahradí svými.
Pro správní orgán je pak závazný právní názor krajského soudu ko- rigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu.“ „169 1991 1991 Důchodové pojištění: posuzování doby práce v zahraničí; výpočet národního důchodu osoby migrující v rámci Společenství k čl. 46 odst. 1 písm. a) bodu i), čl. 47 a bodu 3 přílohy VII nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohy- bující se v rámci Společenství, ve znění účinném k 14. 1. 2008 k zákonu č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném k 14.
1. 2008 Doba pojištění osoby samostatně výdělečně činné na území České republiky a současně vykonávaná závislá činnost na území Rakouska zakládá podle bodu 3 pří- lohy VII nařízení Rady (ES) č. 1408/71 dvojí pojištění, jak ve státě zaměstnání, tak ve státě výkonu činnosti osoby samostatně výdělečně činné. Taková doba pojištění oso- by samostatně výdělečně činné na území České republiky se hodnotí jako doba po- jištění podle českých právních předpisů, a nelze ji proto pro stanovení osobního vy- měřovacího základu vyloučit.
Při výpočtu národního důchodu osoby migrující v rámci Společenství podle čl. 46 odst. 1 písm. a) bodu i) nařízení Rady (ES) č. 1408/71 se nepoužijí pravidla ob- sažená v čl. 47 téhož nařízení, ale postupuje se výhradně podle příslušných vnitro- státních předpisů, v tomto případě podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
Prejudikatura: č. 781/2006 Sb. NSS, č. 804/2006 Sb. NSS a č. 1045/2007 Sb. NSS. Věc: a) Kateřina H. a b) Obec Jíkev proti Krajskému úřadu Středočeského kraje, za účasti spo- lečnosti s ručením omezením SETRA, o povolení změny v užívání stavby, o kasační stíž- nosti osoby zúčastněné. Městský úřad v Nymburku k žádosti oso- by zúčastněné na řízení povolil změnu v uží- vání stavby silážního žlabu na pozemku v ka- tastrálním území Jíkev na kompostárnu. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně a) a b) od- volaly.
Žalovaný odvolání zamítl u žalobkyně a) z důvodu nepřípustnosti podle $ 60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Obě žalobkyně podaly žalobu k Městské- mu soudu v Praze, který rozhodnutí žalova- ného zrušil. Za spornou označil otázku, zda změnu v užívaní stavby, která je umístěna na cizím pozemku, lze povolit přes nesouhlas vlastníka pozemku. Souhlasil s názorem žalo- vaného, že vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zá- kona (dále „vyhláška č. 132/1998 Sb.“), mezi do- klady, které je třeba přiložit k žádosti o povolení změny v užívání stavby, doklad o právu k po- zemku pod stavbou neuvádí.
S tím se však nelze spokojit, neboť jde o podzákonný předpis. Obecně je podle městského soudu nutno vycházet z toho, že samo zřízení stavby na ci- zím pozemku vyžaduje souhlas vlastníka po- zemku, a jeli tento souhlas dán, je dán ke konkrétnímu záměru, tedy ke konkrétní stav- bě, nikoli ke zřízení jakékoli stavby na jeho pozemku. Byl-li dán souhlas k určitému vy- mezenému záměru, musí být vyžadován i ke každé další změně, která je změnou územní- ho uspořádání (plošně i výškově) či změnou účelu užívání stavby.
Stejně tak je tomu v pří- padě stavebního řízení o povolení stavby, kdy podle $ 58 odst. 2 stavebního zákona musí stavebník prokázat, že je vlastníkem pozem- ku nebo stavby anebo že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu, provést změnu stavby anebo udržovací práce na ní. V této souvislosti městský soud citoval $ 16 odst. 2 písm. 4) vyhlášky č. 132/1998 Sb. a uvedl, že nestačí, že má stavebník vlastnické 9 S účinností od 1. 1 2007 nahrazen zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu Gtavební zákon).
1990 právo ke stavbě, ale musí doložit i vlastnické či jiné právo k pozemku na němž stavba stojí, pakliže má stavbu na cizím pozemku, tedy oprávnění stavbu či její změnu provést. Pro úplnost městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 1135/2007 Sb. NSS, v němž je uvedeno, že souhlasu vlastníka pozemku je třeba k jakékoli změně stavby na tomto pozemku i k udržovacím pracím na ta- kové stavbě. Obdobně se městský soud do- mnívá, že tohoto souhlasu je třeba i ke změně v užívání stavby.
Městský soud dále uvedl, že řízení o změ- ně v užívání stavby je zapotřebí vést pouze tehdy, pokud může změnou v užívání dojít k ohrožení zájmů uvedených v $ 85 stavební- ho zákona. Dotýká-li se změna v užívání těch- to zájmů, je tím spíše zřejmé, že se může do- týkat i vlastnických práv vlastníka pozemku pod stavbou. Za těchto okolností městský soud musel souhlasit se žalobkyněmi v tom, že souhlas vlastníka pozemku pod stavbou je pro povolení změn v užívání stavby nezbyt- ným předpokladem. I když stavební zákon vý- slovně neupravuje situaci, která nastala v da- ném případě, je podle městského soudu při řešení daného případu nutno vyjít z kontextu celé zákonné úpravy stavebního zákona, aiv případě změny účelu užívání stavby, kte- rá není spojena se změnou stavby, vyjít z po- žadavku $ 58 odst. 2 stavebního zákona.
Městský soud odmítl opakovaná tvrzení stěžovatele, že podmínky citovaného ustanovení splnil, neboť prokázal pouze vlastnické právo ke stavbě, k pozemku však žádné právo nepro- kázal. Městský soud si je vědom toho, že po- dle $ 85 stavebního zákona se na řízení o změně v užívání stavby použijí přiměřeně toliko ustanovení týkající se kolaudačního říze- ní, nikoli tedy $ 58 odst. 2 stavebního zákona. Ve světle shora zmíněných úvah a ustanovení občanského zákoníku a Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) je však třeba při řešení daného případu k tomuto ustano- vení rovněž přihlédnout.
Kolaudací stavby se povoluje její užívání v souladu s vymezením určeným stavebním povolením, k jehož vydá- ní je souhlas vlastníka pozemku nezbytný, a změna účelu užívání před kolaudací takový 166 souhlas nesporně vyžaduje. Není důvodu či- nit rozdíl stran souhlasu vlastníka pozemku ke změně před a po kolaudaci, vždy jde o změnu, která omezuje jeho právo v jiném rozsahu, než jaký případným původním sou- hlasem ke stavbě dal. K žalobním námitkám žalobkyně a) městský soud uvedl, že žalovaný pochybil tím, že odvolání žalované a) posou- dil jako nepřípustné a zamítl je.
Proti tomuto rozsudku podala osoba zú- častněná (stěžovatel) v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž uvedla, že napadeným rozsud- kem došlo k omezení vlastnického práva vlastníka stavby. Mají-li mít všichni vlastníci stejná práva a povinnosti, jakož i stejnou právní ochranu, pak v napadeném rozsudku zcela absentuje uvedení důvodů, na základě kterých městský soud dospěl k závěru, že vlastnickému právu vlastníka pozemku by měla být poskytnuta větší míra ochrany než vlastníkovi stavby, sice postavené na cizím pozemku, nicméně v souladu se stavebními předpisy.
Městský soud z nutnosti souhlasu vlastníka pozemku pod stavbou vyžadované- ho v územním, a následně stavebním řízení, nesprávně dovodil potřebu takového souhla- su se změnou v užívání stavby, která není spo- jena se změnou stavby, čímž nad rámec práv- ních předpisů stěžovateli uložil povinnost, což je v rozporu s čl. 4 Listiny. V daném pří- padě se jednalo o změnu v užívání stavby, kte- rá nebyla spojena se změnou stavby, a proto se na řízení vztahují přiměřeně $ 76 až $ 84 stavebního zákona. Podle stěžovatele je třeba zdůraznit, že použití citovaných ustanovení má být přiměřené a v žádném z nich není zmínka o tom, že by v řízení vedeném podle $ 85 stavebního zákona měl vlastník stavby do- kládat vlastnické právo k pozemku, resp. sou- hlasy vlastníků pozemků pod stavbou.
MěHi by zákonodárce v úmyslu, aby také v řízení o změně v užívání stavby byly vyžadovány také souhlasy vlastníků pozemků pod stavbou, ne- pochybně by tuto skutečnost pregnantně vy- jádřil v ustanoveních stavebního zákona. Podle žalobkyně b) nemůže obstát názor stěžovatele, že „rovná práva“ vlastníka stav- by oproti vlastníku pozemku nelze omezovat tím, že by ke změně v užívání stavby byl vyža- dován souhlas vlastníka pozemku. Provoz kompostárny vyžaduje manipulační plochu. Do kompostovacího žlabu jsou dováženy veli- ce objemné komponenty nákladními auty.
Tím jsou velice zatěžovány pozemky v pří- mém sousedství silážního žlabu. Stěžovatel nemá ke své stavbě žádnou jinou možnost přístupu než přes pozemky obou žalobkyň, přičemž nemá upraveno a zajištěno právo přístupu ke stavbě a upraven způsob a rozsah využití sousedních pozemků ve vlastnictví ža- lobkyň. Pokud v těchto věcech nebylo dosa- ženo dohody, je k řešení konfliktu vlastnic- kých práv povolán soud v režimu $ 137 odst. 2 stavebního zákona. Nelze však připustit, aby tuto jasně občanskoprávní záležitost rozho- doval mocensky správní orgán.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl že v napadeném rozsudku citovaná ustanovení stavebního zákona ve vazbě na $ 16 odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb. nemo- hou správní orgány aplikovat na ta řízení, me- zi která patří i řízení o povolení změny užívá- ní stavby, u kterých platí jiný, mírnější režim než u umísťování a povolování staveb, kde dochází k intenzivnímu zásahu do práv vlastní- ka pozemku a kde zákon jeho souhlas vyžaduje. Mezi doklady taxativně uvedenými v $ 35 vy- hlášky č. 132/1998 Sb. není souhlas vlastníka pozemku uveden.
Toto ustanovení je plně v souladu s $ 85 odst. 1 stavebního zákona ob- sahujícím poznámku, že na řízení o změně v užívání stavby bez stavebních změn se pou- žijí $ 76 až $ 84 stavebního zákona. V tomto případě tedy zákonodárce neshledal důvod podmiňovat změnu v užívání povolené a ko- laudované stavby souhlasem vlastníka po- zemku, a proto jej záměrně neuvedl jako ne- zbytný doklad k žádosti o změnu v užívání stavby. Namítané budoucí emise ve formě zá- pachu a obavy z prosakování odpadu do spod- ních vod byly v průběhu řízení řádně posou- zeny a zohledněny s oporou v kladných vyjádřeních dotčených orgánů státní správy.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. » Publikováno pod č. 1135/2007 Sb. NSS. Z odůvodnění: C.) Podle $ 85 odst. 1 stavebního zákona lze stavbu užívat jen k účelu určenému v ko- laudačním rozhodnutí, popřípadě ve staveb- ním povolení. Změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způso- bu nebo podstatném rozšíření výroby, popří- padě činnosti, která by mohla ohrozit zdraví a život nebo životní prostředí, jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby; na řízení se vztahu- jí přiměřeně $ 76 až $ 84 stavebního zákona.
Podle $ 85 odst. 2 stavebního zákona pro- jedná změnu v užívání stavby, která je spoje- na se změnou stavby, stavební úřad ve staveb- ním řízení a po jejím dokončení provede kolaudaci změny stavby. Ustanovení $ 85 stavebního zákona upra- vuje jednak v odstavci 1 případy, kdy dochází pouze ke změnám ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení nebo podstatném rozšíření výroby a jednak v odstavci 2 přípa- dy, kdy dochází nejen ke změně v užívání stavby, ale i ke změně stavby samotné. V pr- vém případě při rozhodování o změně v uží- vání stavby stavební úřad přiměřeně aplikuje ustanovení stavebního zákona upravující ko- laudační řízení, zatímco ve druhém případě musí stavební úřad ve stavebním řízení vydat stavebrií povolení a po dokončení stavebních změn rozhodnout o kolaudaci.
Protože v daném případě je nesporné, že změna v užívání stavby (silážního žlabu) ne- byla spojena se změnou stavby, je vyloučena aplikace $ 85 odst. 2 stavebního zákona. Za této situace nemusel o změně v užívání stav- by rozhodovat stavební úřad ve stavebním ří- zení. Odkázal-li městský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004, čj. 7 As 12/2004-47", je tento odkaz ne- případný, protože se jednalo o změnu stavby, tedy o skutkově odlišnou situaci oproti nyní posuzovanému případu, ve kterém je před- mětem soudního přezkumu rozhodnutí o po- volení změny v užívání stavby bez změny stavby samotné.
Zásadní rozdíl mezi oběma 167 1990 případy spočívá v odlišnosti právní úpravy, neboť je-li změna v užívání stavby spojena se změnou stavby, je třeba, aby změna v užívání stavby byla projednána ve stavebním řízení ($ 85 odst. 2 stavebního zákona). V takovém případě tedy nemůže být sporu o aplikovatel- nosti $ 58 stavebního zákona. V posuzované věci však jde o případ upravený v $ 85 odst. 1 stavebního zákona, na který se přiměřeně vztahují $ 76 až $ 84 citovaného zákona. Po- jem „přiměřeně“ obsažený v citovaném usta- novení neznamená, že stavebnímu úřadu je dána možnost úvahy, zda ustanovení upravu- jící kolaudační řízení bude či nebude v řízení o povolení změny v užívání stavby aplikovat, ale znamená příkaz použít citovaná ustanove- ní způsobem odpovídajícím povaze věci (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze č. 804/2006 Sb. NSS).
Zákon však již nestano- ví, že na řízení o změně v užívání stavby, kte- rá není spojena se změnou stavby samotné, se přiměřeně vztahují i ustanovení upravující povolování staveb, jejich změny a udržovací práce ($ 54 až $ 70 stavebního zákona). Tím, že zákonodárce pro řízení o změně v užívání stavby bez současné změny stavby stanovil přiměřené použití ustanovení upravujících kolaudační řízení, zároveň nepřímo vymezil i požadavky, které vlastník stavby (či jiný sub- jekt) musí splnit, aby povolení změny v užívá- ní stavby dosáhl.
Tyto požadavky vyplývají přímo ze zákona a nad zákonný rámec je roz- šiřovat nelze. Podrobněji jsou pak rozvedeny v $ 35 vyhlášky č. 132/1998 Sb., které však pro žadatele o změnu v užívání stavby povin- nost prokázat vlastnictví nebo jiné právo k pozemku pod stavbou (tedy např. souhlas vlastníka pozemku) nestanoví. Při posuzování této otázky městský soud akcentoval ochranu vlastnického práva k po- zemku na úkor vlastnického práva ke stavbě a zcela abstrahoval od čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit maje- tek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Rovno- cennost všech forem vlastnictví zakotvená v tomto článku neumožňuje nahlížet na vlast- nické právo k pozemku a stavbě různých vlastníků tak, aby vlastník pozemku, na němž je umístěna stavba jiného vlastníka, dispono- 168 val vyšší mírou právní ochrany než vlastník stavby, který by se tak musel podřídit vlast- nickému právu k pozemku. Zásada „superficies solo cedit“ (povrch ustupuje, tj: sdílí právní osud pozemku), která platila podle obecné- ho občanského zákoníku'z roku 1811 do 31. 12. 1950, již není součástí našeho právní- ho řádu.
Ustanovení $ 120 odst. 2 občanské- ho zákoníku upravuje zcela opačný právní re- žim, který umožňuje rozdílné vlastnictví pozemku a stavby na něm. Závěry městského soudu však výše uvedené zásadě rovnosti všech forem vlastnictví neodpovídají, neboť napadený rozsudek vyznívá zcela jednoznač- ně ve prospěch vlastníka pozemku pod stav- bou a výrazným způsobem tak oslabuje vlast- nické právo stěžovatele ke stavbě. S městským soudem lze sice souhlasit, že změna v užívání stavby se může dotknout i vlastnických práv vlastníka pozemku pod stavbou, avšak Nejvyš- ší správní soud se neztotožňuje s právním ná- zorem, že tento možný zásah do práv vlastníka pozemku je v případě změny v užívání stavby bez změny stavby samotné natolik intenzivní, že by měl mít vlastník pozemku ve vztahu k plánované změně v užívání stavby de facto právo veta, tj. že by měl mít možnost takovou změnu zcela zablokovat svým nesouhlasem.
Městský soud tedy pochybil tím, že v da- ném případě dovodil aplikovatelnost $ 58 odst. 2 stavebního zákona, aniž by měl pro ta- kový závěr oporu v zákoně, přičemž tento rozšiřující výklad stavebního zákona je v roz- poru s čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a me- zích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví, a každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a dále v roz- poru s čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mo- hou být povinnosti ukládány toliko na zákla- dě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Dále je třeba zdůraznit, že vlastník po- zemku není ponechán bez ochrany. Míra této ochrany je nicméně omezena jeho proces- ním postavením, tj. postavením účastníka řízení o povolení změny v užívání stavby, a z tohoto postavení vyplývajícími právy a po- vinnostmi (viz $ 78 odst. 1 ve spojení s $ 85 odst. 1 stavebního zákona). Ostatně v dané věci byla žalobkyně b) jako vlastník pozemku pod předmětnou stavbou účastnicí řízení a svá práva v tomto řízení měla možnost uplatňovat. Právě postavení účastnice řízení a z něj vyplývající práva jí zajistilo potřebnou míru ochrany.
Jak již bylo uvedeno výše, není tato ochrana absolutní, tj. umožňující vlastní- kovi pozemku změnu v užívání stavby bez dalšího zablokovat. K argumentu městského soudu možným obcházením zákona Nejvyšší správní soud považuje za-postačující uvést, že v daném pří- padě nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel měl v úmyslu právní předpisy obcházet. Vzhledem k výše uvedenému je kasační stížnost v části týkající se otázky nutnosti sou- hlasu vlastníka pozemku se změnou v užívání stavby důvodná. Nejvyšší správní soud, přestože považuje za opodstatněnou stížní námitku týkající se souhlasu vlastníka pozemku se změnou v uží- vání stavby, dospěl k závěru, že městský soud zrušil napadené rozhodnutí krajského úřadu správně.
Podle konstantní judikatury Nejvyš- šího správního soudu (srovnej rozsudky ze dne 16. 2. 2005, čj. 1 Afs 20/2004-51*, ze dne 26. 10.2005, čj. 2 Afs 23/2005- 3, publikovaný pod č. 781/2006 Sb. NSS, a ze dne 26. 2. 2007, čj. 8 As 36/2005-75, všechny přístupné na www.nssoud.cz) je předmětem posouzení v řízení o kasační stížnosti především opod- statněnost výroku rozhodnutí městského soudu. Důvodem ke zrušení rozsudku tak je zjištění, že žádný z důvodů, pro které městský soud rozhodnutí správního orgánu zrušil, ne- byl důvodem zákonným, popř. jiná skuteč- nost, pro kterou rozsudek neobstojí.
Stejně jako pro zrušení rozhodnutí správního orgá- nu postačí, aby byl žalobce úspěšným jen v některém z žalobních bodů, tak i pro zá- konnost zrušujícího rozsudku městského soudu postačí, je li dán i jen některý ze zá- konných důvodů pro takové rozhodnutí. Při jiném řešení by další postup městského sou- du spočíval pouze v tom, že sice vydá nový rozsudek, ale se shodným výrokem a pouze s částečně jiným odůvodněním. Důvodnost kasační stížnosti by pak fakticky spočívala v tom, že by část odůvodnění rozsudku měst- % Publikováno pod č. 1045/2007 Sb. NSS.
ského soudu byla nahrazena závazným práv- ním názorem Nejvyššího správního soudu. V daném případě se Nejvyšší správní soud s městským soudem neztotožnil pouze v otázce nutnosti souhlasu vlastníka pozem- ku se změnou v užívání stavby. Ostatní důvo- dy, které vedly městský soud k závěru o nezá- konnosti rozhodnutí krajského | úřadu, shledal Nejvyšší správní soud opodstatněný- mi [přípustnost odvolání žalobkyně a)], nebo se jimi nezabýval, protože nebyly zpochybně- ny v kasační stížnosti (odvolací námitky, kte- ré krajský úřad opomenul přezkoumat).
Práv- ní názor Nejvyššího správního soudu v takovém případě nezavazuje městský soud, neboť ten v řízení nepokračuje ($ 110 odst. 3 s. ř. s.). Naopak je to krajský úřad, který se ne- bude řídit tím právním názorem městského soudu, který má Nejvyšší správní soud za ne- správný. Jakkoli v takovémto případě nejde o formální (a explicitním ustanovením záko- na) založenou závaznost právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku zamítajícím kasační stížnost, do- vozuje se nezbytnost respektovat právní ná- zor vyslovený v zamítavém rozsudku i tam, kde to plyne z logiky věcí a ekonomiky pro- cesu, tedy via facti, neboť tento názor je v po- kračujícím řízení včetně případného dalšího řízení soudního rozhodující (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.
4. 2007, čj. 8 Afs 6/2007-57, dostupný na www.nssoud.cz). V této souvislosti je vhodné odkázat také na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, ve kterém zdejší soud vyslovil, že: „Zruší-li správně krajský soud rozhodnulí správního orgánu, ale vý- rok rozsudku stojí na nesprávných důvo- dech, Nejvyšší správní soud v kasačním říze- ní rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Obstojíli však důvo- dy v podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvo- dy nahradí svými.
Pro správní orgán je pak závazný právní názor krajského soudu ko- rigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu.“ „169 1991 1991 Důchodové pojištění: posuzování doby práce v zahraničí; výpočet národního důchodu osoby migrující v rámci Společenství k čl. 46 odst. 1 písm. a) bodu i), čl. 47 a bodu 3 přílohy VII nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohy- bující se v rámci Společenství, ve znění účinném k 14. 1. 2008 k zákonu č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném k 14.
1. 2008 Doba pojištění osoby samostatně výdělečně činné na území České republiky a současně vykonávaná závislá činnost na území Rakouska zakládá podle bodu 3 pří- lohy VII nařízení Rady (ES) č. 1408/71 dvojí pojištění, jak ve státě zaměstnání, tak ve státě výkonu činnosti osoby samostatně výdělečně činné. Taková doba pojištění oso- by samostatně výdělečně činné na území České republiky se hodnotí jako doba po- jištění podle českých právních předpisů, a nelze ji proto pro stanovení osobního vy- měřovacího základu vyloučit.
Při výpočtu národního důchodu osoby migrující v rámci Společenství podle čl. 46 odst. 1 písm. a) bodu i) nařízení Rady (ES) č. 1408/71 se nepoužijí pravidla ob- sažená v čl. 47 téhož nařízení, ale postupuje se výhradně podle příslušných vnitro- státních předpisů, v tomto případě podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
C Nejvyšší správní soud k věci uvádí, že se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že Česká re- publika je od 1. 5. 2004 povinna aplikovat v oblasti sociálního zabezpečení nařízení Ra- dy (ES) č..1408/71 a prováděcí nařízení Rady (EHS) č. 574/72, která upravují oblast důcho- dových dávek pro migrující pracovníky zalo- ženou na čtyřech základních principech - principu rovného zacházení, principu sčítání dob pojištění, principu zachování nabytých práv a principu aplikace jednoho právního řádu. Evropský soudní dvůr v rámci rozhodo- vání o předběžných otázkách označil soubor pravidel obsažených v těchto nařízeních za „vyčerpávající a jednotný systém kolizních norem, jejichž cílem je zajistit, že pracovníci pohybující se v rámci Společenství budou podléhat systému sociálního zabezpečení pouze jediného členského státu, čímž záro- veň vylučují souběžnou aplikaci více systé- mů právních předpisů a předchází obtížím, které by taková situace přinesla“.
V důsledku použití pravidel pro určení právních předpisů stanovených nařízením č. 1408/71 podléhá osoba, která využije své- ho práva na volný pohyb, v každém okamžiku pouze jednomu systému sociálního zabezpe- čení. Z toho vyplývá, že jsou z použití vylouče- ny právní předpisy všech ostatních členských států. Pokud jsou určité právní předpisy ur- čené jako příslušné, nelze na základě projevu vůle jejich účinek vyloučit. Účast v systému sociálního zabezpečení není otázkou volby účastníků daného právního vztahu.
Nutno ovšem uvést, že koordinace sociál- ního zabezpečení se nesnaží zasahovat do ob- sahu jednotlivých systémů, zajišťuje pouze je- jich vzájemné provázání, pokud dochází k jejich aplikaci na migrující pracovníky. Ur- čení okruhu pojištěných osob proto stále ná- leží do působnosti jednotlivých členských států. Určení právních předpisů jako přísluš- ných samo o sobě tedy automaticky neobsa- huje právo či povinnost být pojištěn v systé- mu, který tyto předpisy vytvářejí. Základní pravidlo stanoví použití práv- ních předpisů toho členského státu, ve kte- rém zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná osoba skutečně vykonává svou činnost (ex loci laboris) bez ohledu na místo jejího bydliště [článek 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71].
Zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné, jež jsou výdělečně činní pouze v jednom členském státě, podléhají ve smyslu výše uvedených obecných pravidel zpravidla právním předpisům státu, kde vy- konávají svou výdělečnou činnost. Tento stát je příslušný k výběru pojistného i poskytová- ní dávek, na které získá daná osoba nárok. Složitější situace nastává, pokud je výdělečná Činnost vykonávána ve více státech. I v takové situaci platí princip jediného pojištění (s výjimkou uvedenou níže), zpravidla dostá- vá přednost stát, kde dotčená osoba vykonává činnost jako zaměstnanec.
Základním pravi- dlem v situaci, kdy osoba vykonává v jednom státě činnost osoby samostatně výdělečně činné a ve druhém je zaměstnána, je v tomto případě přednost zaměstnání před samostat- nou výdělečnou činností. Osoba, která je v jednom státě zaměstnancem a ve druhém osobou samostatně výdělečně činnou, pokud není stanoveno jinak (viz níže), podléhá práv- ním předpisům státu zaměstnání. Článek 14 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1408/71 však členským státům umožňuje v tomto jediném případě vkladem do přílohy VII nařízení založit této osobě dvojí pojištění, jak ve státě zaměstnání, tak ve státě, kde daná osoba vykonává svou sámostatnou výděleč- nou činnost.
Pojistné z příjmu ze zaměstnání se pak odvádí ve státě zaměstnání a pojistné z příjmu ze samostatné výdělečné činnosti náleží státu, ve kterém je tato činnost vykoná- vána. V této souvislosti je důležité zmínit, že to, zda jde o zaměstnání či samostatnou výdě- lečnou činnost, se posuzuje podle právních předpisů státu, ve kterém je činnost vykoná- vána, takže v každém státě odděleně. „Příloha č. VII nařízení č. 1408/71 - bod 3 - zní: Případy, kdy osoba současně podléhá právním předpisům dvou členských států [článek 14c odst. 1b) nařízení]: „Pokud je osoba samostatně výdělečně činná v České republice a vykonává závis- lou činnost ve kterémkoliv jiném členském x státě.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává toho, že v době od 1. 5. 1991 do 6. 1. 1992 ne- byl osobou samostatně výdělečně činnou v České republice, protože v tomto období tr- vale bydlel v Rakousku a vykonával zde v pl- ném rozsahu pracovní doby závislou činnost, přičemž v České republice neměl žádné příj- my a nevykonával zde žádnou závislou čin- nost, pouze si platil v té době ze svých ra- kouských příjmů sociální pojištění jako osoba samostatně výdělečně činná. K této námitce uvádí Nejvyšší správní soud následující: Sociální zabezpečení osob samostatně výdě- lečně činných bylo do československého právní- ho řádu zakotveno zákonem č. 110/1990 Sb., kte- rým se měnil a doplňoval zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a zákon č. 54/1956 Sb., s účinností od 1.
5. 1990. Podle $ 8 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1988 Sb., v jeho znění do 31. 12. 1991, se zaměstnáním 173 1991 rozuměla činnost osob samostatně výdělečně činných, a to v rozsahu a za podmínek stano- vených prováděcím předpisem. Podle $ 145b téhož zákona byly osoby samostatně výděleč- ně činné povinny platit na své důchodové a nemocenské pojištění pojistné a podávat přihlášky a odhlášky k tomuto zabezpečení. Výše pojistného činila 25 % z přihlášeného vyměřovacího základu, který činil nejméně 400 Kč měsíčně, přičemž pojistné se platilo na stanovené období dopředu.
Podle $ 61 odst. | písm. a) vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se prováděl zákon o so- ciálním zabezpečení, v jejím znění do 31. 12. 1991, se za osoby samostatně výdělečně čin- né pro účely nemocenského a důchodového zabezpečení považovaly osoby provozující podnikatelskou činnost podle zákona o sou- kromém podnikání občanů a další osoby pro- vozující samostatnou výdělečnou činnost ve vlastní režii a na vlastní vrub podle jiných obecně závazných právních předpisů, např. advokáti a komerční právníci a další osoby v tomto ustanovení uvedené.
Podle $ 62 téže vyhlášky byly osoby samostatně výdělečně činné v kalendářním měsíci účastny nemo- cenského a důchodového pojištění, pokud zaplatily za tento měsíc pojistné. Zabezpeče- ní vzniklo dnem, který osoba samostatně vý- dělečně činná uvedla na přihlášce jako den zahájení činnosti, nejdříve však dnem, od kte- rého byla oprávněna vykonávat svou činnost, a zaniklo dnem, který uvedla tato osoba na odhlášce, nejpozději však dnem zániku oprávnění. Podle $ 63 odst. 1 téže vyhlášky, byla osoba samostatně výdělečně činná po- vinna podat do 8 dnů od zahájení této čin- nosti přihlášku k zabezpečení a do 8 dnů po skončení této činnosti podat odhlášku.
Podle $ 63 odst. 6 téže vyhlášky, osoba samostatně výdělečně činná byla povinna v přihlášce k zabezpečení uvést, zda je již účastna nemo- cenského a důchodového zabezpečení z jiné- ho důvodu; osoba samostatně výdělečně čin- ná uvedená v $ 61 odst. 1 písm. b) byla dále povinna uvést, zda současně vykonává jiné činnosti uvedené v $ 61 odst.
1. Nejvyšší správní soud uvádí, že jakkoliv stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že si platil 174 sociální pojištění jako osoba samostatně vý- dělečně činná z důvodu určité právní jistoty, nelze uzavřít jinak, než že od 1. 5. 1991 do 6. 1. 1992 byl osobou samostatně výdělečně činnou na území České republiky. Jak potvr- zuje výpis z evidence osob samostatně výdě- lečně činných za rok 1992 i evidenční list dů- chodového pojištění za rok 1991, postupoval stěžovatel podle výše uvedených ustanovení zákona č. 100/1988 Sb. a vyhlášky č. 149/1988- Sb., a projevil tak vůli být pojištěn jako osoba samostatně výdělečně činná.
Jestliže tedy stě- žovatel podal přihlášku k pojištění osob sa- mostatně výdělečně činných dne 1. 5. 1991 a tato činnost byla ukončena dne 6. 1. 1992, přičemž po celé období stěžovatel platil po- jistné odpovídající vyměřovacímu základu ve výši 400 Kč, hodnotí se doba od 1. 5. 1991 do 6. 1. 1992 jako doba pojištění podle $ 8 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1988 Sb. ve spojení s $ 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. yx4 Nejvyšší správní soud se ještě zabýval otáz- kou, zda se u stěžovatele nejednalo o dobro- volné pojištění, neboť podle článku 15 odst. 1 nařízení, článek 13 až lád se nevztahují na dobrovolné ani na volitelné pokračující pojiš- tění, ledaže by pro některé z odvětví uvede- ných v čl.
4 existoval v členském státě pouze dobrovolný systém pojištění. Nejvyšší správ- ní soud však dospěl k závěru, že se u stěžova- tele o dobrovolné pojištění nejednalo. V prvé řadě uvádí, že tento institut byl do českých právních předpisů vnesen až zákonem č. 589/1992 Sb. s účinností od 1. 1. 1993, a to v $ 3 odst. 2 tohoto zákona, zatímco v případě stěžovatele se jedná o dobu před účinností tohoto zákona. Navíc $ 3 odst. 2 vymezuje zcela jinou situaci, než je případ stěžovatele. Podle tohoto ustanovení totiž mohli platit ob- čané, kteří vykonávali v cizině zaměstnání uvedená v $ 8 odst. 1 písm. a) až d) a g) zákona č. 100/1988 Sb. a měli trvalý pobyt na území České republiky, za dobu takového zaměstná- ní pojistné na důchodové zabezpečení a pří- spěvek na státní politiku zaměstnanosti.
U stěžovatele však šlo o to, že v jednom státě (Rakousku) vykonával zaměstnání a ve dru- hém státě (Česká republika) platil pojistné osoby samostatně výdělečně činné. Výše uvedené závěry mají z hlediska člán- ku lác odst. 1 písm. b) nařízení a přílohy č. VII k tomuto nařízení ten důsledek, že stě- žovateli bylo založeno dvojí pojištění a to jak ve státě zaměstnání, tak ve státě výkonu Čin- nosti osoby samostatně výdělečně činné a pojistné vybíral každý z dotčených států sa- mostatně. Za této-situace není důvod pro to, aby žalovaná Česká správa sociálního zabezpe- čení nepovažovala dobu od 1.
5. 1991 do 6. 1. 1992 jako dobu pojištění osoby samostatně vý- dělečně činné, tedy nikoliv za dobu zaměstná- ní v jiném členském státě Evropské unie. Nejvyšší správní soud ještě dodává, že projednávanou věc, konkrétně hodnocení doby od 1. 5. 1991 do 6. 1. 1992 posuzoval i z hlediska článku 95 - přechodná ustanove- ní pro osoby samostatně výdělečně činné. Po- dle odstavce 1. tohoto článku toto nařízení nezakládá žádné nároky za doby před 1. 7. 1982 nebo přede dnem, od kterého se použi- jí na území dotyčného členského státu nebo jeho části.
Podle odstavce 2. tohoto článku, všechny doby pojištění a případně všechny doby zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení získané podle práv- ních předpisů členského státu před 1. 7. 1982 nebo přede dnem, od kterého se toto naříze- ní použije na území uvedeného členského státu nebo na jeho Části, se berou v úvahu při stanovení nároků získaných podle tohoto na- řízení. I z pohledu tohoto ustanovení nelze uzavřít jinak než tak, že doba od 1.5. 1991 do 6. 1. 1992 je dobou pojištění osoby samostat- ně výdělečně činné v České republice, tedy dobou hodnotitelnou podle českých práv- ních předpisů jako dobu získanou na území České republiky.
Nejvyšší správní soud z těchto důvodů ná- mitce stěžovatele o tom, že v době od 5. 6. 1991 do 6. 1. 1992 podléhal pouze a výlučně právním předpisům Rakouska, nepřisvěděil. Pokud jde o stanovení konkrétní výše dávky podle nařízení č. 1408/71, postupují dotčené instituce po podání žádosti v několi- ka krocích. Nejdříve se provede výpočet výhradně podle příslušných vnitrostátních právních předpisů, a nevezmou se přitom v úvahu do- by pojištění, zaměstnání nebo bydlení získa- né v jiných členských státech.
Jinými slovy, instituce vypočte důchod podle vlastních právních předpisů a dob pojištění, jako by da- ná osoba v jiných členských státech žádné do- by pojištění nezískala (tzv. národní důchod). Tento první výpočet národního důchodu se provádí proto, že dávky vypočtené tímto způ- sobem mohou být v některých případech vyšší než dílčí důchod vypočtený podle naří- zení č. 1408/71. Nařízení č. 1408/71 bylo do- plněno o ustanovení o tomto prvním výpo- čtu s ohledem na to, že migrující pracovník by neměl být v rámci koordinace znevýhod- ňován oproti pracovníku, který strávil celou kariéru v dotčeném státě.
Druhý výpočet, který je třeba provést, je výpočet dílčího důchodu. Tento výpočet se skládá ze dvou kroků: 1) Instituce provede vý- počet teoretické částky důchodu, na kterou by měla osoba nárok v případě, že by všechny doby pojištění, zaměstnání nebo bydlení zís- kala podle právních předpisů tohoto státu. Jde o určitou fikci, kdy jsou doby pojištění získané v jiných členských státech použity ja- ko vlastní. S ohledem na to, že v řadě států je výše dávky závislá na výši příjmů v určitém období, obsahuje nařízení č. 1408/71 v člán- ku 47 řadu ustanovení o tom, jaké příjmy za- počítávat při výpočtu teoretické částky dávky na doby pojištění získané v ostatních člen- ských státech.
Základním pravidlem v tomto případě je, že instituce jednoho členského státu při výpočtu teoretické částky vychází pouze z příjmů dosažených v dobách pojiště- ní, které osoba v tomto státě získala, nikoliv například z posledního příjmu v jiném člen- ském státě. 2) Aby bylo zajištěno spravedlivé rozdělení nákladů na důchody mezi všechny státy, v nichž byl migrující pracovník výděleč- ně činný, je uvedená teoretická výše za veške- ré doby pojištění následně vynásobena po- měrem doby získané v dotčeném členském státě k celkové době pojištění zjištěné při sčí- tání dob pojištění ve všech členských státech.
Výsledkem tohoto postupu je tzv. dílčí dů- chod. Třetím krokem, který je nutno učinit tam, kde byl proveden jak výpočet národního důchodu, tak dílčího důchodu, je srovnání výše těchto dvou dávek. Poživateli je potom vyplacen ten důchod (národní nebo dílčí), který je vyšší. 175 1991 Česká správa sociálního zabezpečení tím- to způsobem postupovala, stěžovatel však na- mítá, že doby, kdy nepodléhal českým práv- ním předpisům, nelze použít jak pro výpočet dílčího, tak i národního důchodu, a dovolává se toho, že pokud zákon č. 155/1995 Sb. neu- možňuje vyloučit dobu, kdy migrující pra- covník podléhal výlučně předpisům jiného členského státu, není harmonizován s prá- vem Evropské unie a je s ní v nesouladu.
Kon- krétně namítá, že byl poškozen při výpočtu českého starobního důchodu. Nejvyšší správní soud uvádí, že jak již by- lo naznačeno výše, nařízení č. 1408/71 upra- vuje koordinaci systému sociálního zabezpe- čení, nikoliv jejich harmonizaci. Koordinace sociálního zabezpečení se nesnaží zasahovat do obsahu jednotlivých systémů, ale zajišťuje jejich vzájemné provázání, pokud dochází k jejich aplikaci na migrující pracovníky. Ko- ordinací jsou tedy ponechány národní před- pisy v zásadě beze změn. Pokud jde o výpočet tzv. národního dů- chodu, je z osobního listu důchodového po- jištění pro výpočet tohoto důchodu patrno, že pro výpočet osobního vyměřovacího zá- kladu byla vyloučena pouze doba od 7.
L. 1992 do 31. 12. 1995. Uvedenou dobu umož- ňovalo vyloučit $ 12 odst. 7 písm. e) vyhlášky č. 149/1988 Sb. ve spojení s $ 16 odst. 4 věty první před středníkem zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož vyloučenými dobami jsou před 1. 1. 1996 doby, které se podle předpisů plat- ných před tímto dnem vylučovaly při zjišťo- vání hrubých výdělků při výpočtu průměrné- ho měsíčního výdělku. Jak již uvedl krajský soud, zákon č. 155/1995 Sb., účinný od 1. 1. 1996, dobu zaměstnání v cizině neumožňuje vyloučit.
Doba od 1. 5. 1991 do 6. 1. 1992 je dobou pojištění českého systému pojištění, a proto pro její vyloučení pro výpočet osob- ního vyměřovacího základu není důvod. Nej- vyšší správní soud tedy v postupu žalované neshledal pochybení, neboť ta při výpočtu osobního vyměřovacího základu postupovala podle zákona č. 155/1995 Sb. Pokud jde o výpočet dílčího důchodu, vy- plývá z osobního listu důchodového pojiště- ní pro výpočet tohoto důchodu, že za vylou- 176 čenou dobu považovala žalovaná pro výpočet osobního vyměřovacího základu dobu od 7.
1. 1992 do 31. 12. 2006. I v tomto případě podle názoru Nejvyššího správního soudu postupovala žalovaná správně. Jak již bylo vý- še uvedeno, článek 47 nařízení č. 1408/71 ob- sahuje řadu ustanovení o tom, jak postupovat při výpočtu teoretické částky dávky na doby pojištění získané v ostatních členských státech. Cíle obsaženého v pokynu podle článku 47 odst. 1 písm. K) nařízení bylo dosaženo využi- tím institutu vyloučených dob. Postup podle čl. 47 nařízení výslovně předpokládá článek 47 v odstavci 1, kde je uvedeno, že pravidla v něm uvedená se použijí pro výpočet teoretické a po- měrné výše uvedené v čl.
46 odst. 2 písm. a) nařízení. Na výpočet výše dávky, která náleží podle národních předpisů, však pravidla obsa- žená v článku 47 nařízení nedopadají. Je tak te- dy odůvodněn rozdílný postup při výpočtu osobního vyměřovacího základu pro výpočet národního důchodu, který se provádí podle českých právních předpisů, tedy podle zákona č. 155/1995 Sb., a při výpočtu teoretické a po- měrné výše podle čl. 46 odst. 2 a 47 nařízení. Pokud jde o dobu od 1. 5. 1991 do 6. 1. 1992, platí o ní totéž, co bylo vysloveno v souvislosti s výpočtem národního důchodu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že do- ba pojištění osoby samostatně výdělečně čin- né na území České republiky a současně vy- konávaná závislá činnost na území Rakouska zakládá podle bodu 3. přílohy č. VII nařízení č. 1408/71 dvojí pojištění, jak ve státě zaměst- nání, tak ve státě výkonu činnosti osoby samo- statně výdělečně činné. Taková doba pojištění osoby samostatně výdělečně činné na území České republiky se hodnotí jako doba pojiště- ní podle českých právních předpisů, a nelze ji proto pro stanovení osobního vyměřovacího základu vyloučit.
Při výpočtu národního důchodu osoby migrující v rámci Společenství podle čl. 46 odst. 1 písm. a) bodu i) se nepoužijí pravidla obsažená v čl. 47 nařízení č. 1408/71, ale po- stupuje se výhradně podle příslušných vnitro- státních předpisů, v tomto případě podle zá- kona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. 1992 Koimpetenční spory: rozhodnutí o vrácení „volací jistiny“ k $ 108 a $ 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích) Domáhálli se telefonní účastník na poskytovateli telekomunikačních služeb vrá- cení tzv. volací jistiny, náleží z toho vzniklý spor rozhodnout správnímu orgánu (zde Českému telekomunikačnímu úřadu podle $ 108 a $ 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích).
Složení tzv. volací jistiny je institutem sloužícím k náhradnímu splnění povinnosti uhradit cenu za telefonní hovory, tedy institutem úzce souvisícím s povinnostmi uloženými podle zákona o elektronických komuni- kacích. O těchto povinnostech náleží rozhodovat podle zmíněné právní úpravy správnímu orgánu.
RNDr. Petr F., CSc., proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o ka-