3 As 138/2025 – Nejvyšší správní soud

3 As 138/2025- 43 - text

3 As 138/2025 - 45

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudkyně Mgr. Petry Weissové, v právní věci žalobkyně: ZPĚTNÝ LEASING, s. r. o., se sídlem Nová výstavba 218, Obrnice, zastoupená Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou se sídlem Husovo nám. 139, Ledeč nad Sázavou, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 29. 8. 2025, č. j. 78 A 1/2025 31,

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

39. V něm vyslovil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce

pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Tyto závěry jsou plně použitelné i po novele soudního řádu správního provedené zákonem č. 77/2021 Sb.

[12] Kasační soud pro pořádek shrnuje, že podstatu kasační stížnosti představuje argumentace stěžovatelky směřující k závěru, že krajský soud nesprávně posoudil rozsah zmocnění V. Ch., jak byl zakotven v plné moci, předložené dne 11. 11. 2023 magistrátu. Pochybit měl hodnocením, že je tato plná moc pouhou procesní plnou mocí namísto plné moci prezidiální, a to jednak pro nesprávný úsudek, že podpisy na plné moci nebyly úředně ověřeny, jednak závěrem o neurčitosti vymezení jejího rozsahu.

[13] K věci Nejvyšší správní soud předesílá, že krajský soud se ve svém rozhodnutí nejprve srozumitelně a dostatečně podrobně vypořádal s otázkou, proč nelze digitální podpis stěžovatelky v roli zmocněnkyně mít za úředně ověřený coby náležitost prezidiální plné moci podle ustanovení § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu. Vyšel přitom z pravidel ověřování elektronicky učiněného podpisu, jak se podávají z ustanovení § 11a zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování, ve spojení s ustanovením § 12 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Krajský soud jasně popsal, proč podmínku úředního ověření nemá za splněnou, což ostatně stěžovatelka ve vztahu k samotnému podpisu ani nerozporuje, tvrdí

li, že tento nedostatek bylo možné překonat ověřením identity podepisujícího z údajů registru obyvatel v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a že ono ověření bylo úkolem procesního správního orgánu. Stěžovatelka nadto ani netvrdí, že dokument plné moci, který je opatřen elektronickým podpisem uživatele, v daném případě skutečně byl nedílně spojen se záznamem informačního systému veřejné správy a že by touto cestou za úředně ověřený mohl být uznán. Závěry krajského soudu o nedostatku úředního ověření podpisu tak nevyvolávají pochybnosti.

[14] Za situace, kdy obsah plné moci vymezené pro „všechna řízení“ podle úsudku krajského soudu nekorespondoval s požadavky zákona na rozsah prezidiální plné moci, tj. omezení na určitou dobu, nebo na řízení zahájená v budoucnu [§ 33 odst. 2 písm. c) správního řádu], a nadto soud nahlížel náležitosti formy podpisu jako nesplněné, aplikoval na úvahu o účinnosti doručení rozhodnutí žalovaného zákonný požadavek, aby podání účastníků byla posouzena podle jejich skutečného obsahu bez ohledu na jeho označení (§ 37 odst. 1 správního řádu).

[15] Kasační soud na tomto místě připomíná závěry svého rozsudku ze dne 27. 7. 2005, č. j. 7 As 13/2005

62, č. 1044/2007 Sb. NSS, v němž zdůraznil, že „při posuzování, jestli písemná plná moc nebo ústní prohlášení účastníka o udělení plné moci (do protokolu) mají potřebné náležitosti, je třeba vzít především v úvahu, zda spolehlivě prokazují oprávnění označeného zástupce jednat za účastníka řízení. V případě, že je možné bez pochybností takové oprávnění dovodit z obsahu plné moci, popřípadě z okolností, za kterých byla písemná plná moc soudu doručena nebo za kterých bylo učiněno ústní prohlášení, nemají případné vady plné moci za řízení význam. Konvenující závěry směrem k materiálnímu posouzení obsahu plné moci v situaci, v níž se účastník domáhal před soudem posouzení plné moci jako prezidiální, vyjádřil pak Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 18. 12. 2025, č. j. 6 As 58/2023

39. V něm vyslovil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Tyto závěry jsou plně použitelné i po novele soudního řádu správního provedené zákonem č. 77/2021 Sb. [12] Kasační soud pro pořádek shrnuje, že podstatu kasační stížnosti představuje argumentace stěžovatelky směřující k závěru, že krajský soud nesprávně posoudil rozsah zmocnění V. Ch., jak byl zakotven v plné moci, předložené dne 11. 11. 2023 magistrátu. Pochybit měl hodnocením, že je tato plná moc pouhou procesní plnou mocí namísto plné moci prezidiální, a to jednak pro nesprávný úsudek, že podpisy na plné moci nebyly úředně ověřeny, jednak závěrem o neurčitosti vymezení jejího rozsahu. [13] K věci Nejvyšší správní soud předesílá, že krajský soud se ve svém rozhodnutí nejprve srozumitelně a dostatečně podrobně vypořádal s otázkou, proč nelze digitální podpis stěžovatelky v roli zmocněnkyně mít za úředně ověřený coby náležitost prezidiální plné moci podle ustanovení § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu. Vyšel přitom z pravidel ověřování elektronicky učiněného podpisu, jak se podávají z ustanovení § 11a zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování, ve spojení s ustanovením § 12 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Krajský soud jasně popsal, proč podmínku úředního ověření nemá za splněnou, což ostatně stěžovatelka ve vztahu k samotnému podpisu ani nerozporuje, tvrdí li, že tento nedostatek bylo možné překonat ověřením identity podepisujícího z údajů registru obyvatel v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a že ono ověření bylo úkolem procesního správního orgánu. Stěžovatelka nadto ani netvrdí, že dokument plné moci, který je opatřen elektronickým podpisem uživatele, v daném případě skutečně byl nedílně spojen se záznamem informačního systému veřejné správy a že by touto cestou za úředně ověřený mohl být uznán. Závěry krajského soudu o nedostatku úředního ověření podpisu tak nevyvolávají pochybnosti. [14] Za situace, kdy obsah plné moci vymezené pro „všechna řízení“ podle úsudku krajského soudu nekorespondoval s požadavky zákona na rozsah prezidiální plné moci, tj. omezení na určitou dobu, nebo na řízení zahájená v budoucnu [§ 33 odst. 2 písm. c) správního řádu], a nadto soud nahlížel náležitosti formy podpisu jako nesplněné, aplikoval na úvahu o účinnosti doručení rozhodnutí žalovaného zákonný požadavek, aby podání účastníků byla posouzena podle jejich skutečného obsahu bez ohledu na jeho označení (§ 37 odst. 1 správního řádu). [15] Kasační soud na tomto místě připomíná závěry svého rozsudku ze dne 27. 7. 2005, č. j. 7 As 13/2005 62, č. 1044/2007 Sb. NSS, v němž zdůraznil, že „při posuzování, jestli písemná plná moc nebo ústní prohlášení účastníka o udělení plné moci (do protokolu) mají potřebné náležitosti, je třeba vzít především v úvahu, zda spolehlivě prokazují oprávnění označeného zástupce jednat za účastníka řízení. V případě, že je možné bez pochybností takové oprávnění dovodit z obsahu plné moci, popřípadě z okolností, za kterých byla písemná plná moc soudu doručena nebo za kterých bylo učiněno ústní prohlášení, nemají případné vady plné moci za řízení význam. Konvenující závěry směrem k materiálnímu posouzení obsahu plné moci v situaci, v níž se účastník domáhal před soudem posouzení plné moci jako prezidiální, vyjádřil pak Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 18. 12. 2025, č. j. 6 As 58/2023

30. Krajský soud tedy v tomto ohledu nijak nevybočil ze závěrů ustálené judikatury, pakliže podle obsahu dovodil, že se plná moc vztahovala na aktuální odvolací řízení. [16] Pakliže dále krajský soud pro obsahové nedostatky prezidiální plné moci uzavřel, že plná moc není neúčinná, jednal podle jiné zásady, a sice že je třeba v pochybnostech o existenci, jakož i o rozsahu plné moci postupovat ve prospěch zastoupení. Odchylný postup by v daném případě vedl k závěru o absenci jakéhokoli zastoupení, a jako takový by platnost této zásady zcela popíral. Zmíněné pravidlo má přitom původ v ústavně garantovaném právu na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), zákonodárce se k němu výslovně přihlásil v ustanovení § 34 odst. 3 správního řádu a za vlastní je přijala již raná judikatura kasačního soudu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 8 Azs 16/2007 158). V neposlední řadě nelze zcela přehlížet ani princip, podle něhož se nemůže nedostatku zmocnění dovolat ten, kdo vyvolá vlastní vinou u správního orgánu domněnku, že zmocnil k právnímu jednání někoho jiného (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2025, čj. 22 As 70/2025 29). Projednávaná věc se v tomto ohledu přecejen liší, ovšem jen pokud jde o stěžovatelkou obhajovaný závěr, že v dotčeném správním řízení nebyla zastoupena vůbec. [17] Stěžovatelka se před kasačním soudem dovolává odlišné interpretace obsahu, resp. rozsahu plné moci, než jakou přijal krajský soud ve vztahu k posouzení včasnosti podané žaloby. Jak bylo popsáno shora, krajský soud svým postupem nikterak nevybočil z mantinelů stanovených dosavadní judikaturou a neotevřel ani otázku, na kterou by rozhodovací praxe kasačního soudu neznala odpověď. Nelze nadto ani shledat, že by krajský soud své závěry dostatečně nezdůvodnil nebo že by se dopustil hrubého pochybení v právním posouzení splnění podmínek řízení před soudem. [18] Kasační soud konečně nepřehlédl, že ačkoli závěr o nepřijatelnosti kasační stížnosti podané v téměř shodné věci zdejší soud vyslovil již usnesením ze dne 2. 10. 2025, č. j. 10 As 159/2025 28, následně již rozhodnutím ve věci samé judikoval k souvisejícím otázkám rozlišení jednotlivých typů plné moci (rozsudek ze dne 18. 12. 2025, č. j. 22 As 152/2025 28). V posledně jmenovaném rozhodnutí, jak správně poukázala stěžovatelka v replice, Nejvyšší správní soud odmítl možnost vnutit účastníkovi jiný rozsah plné moci, než jaký plyne z předložené prezidiální plné moci. Tento závěr však přijal za situace, kdy předmětná prezidiální plná moc byla prostá vad a pochybnosti o její povaze nemohly vzniknout. V rozsudku ze dne 4. 12. 2025, č. j. 1 As 150/2025 28, pak kasační soud rovněž odmítl možnost automatického posouzení nedokonalé prezidentské plné moci jako plné moci procesní a zdůraznil nutnost respektovat úmysl účastníka k vymezení jejího rozsahu. Nutno však upozornit, že v této věci přistoupil Nejvyšší správní soud ke zrušení odmítavého usnesení krajského soudu zejména proto, že krajský soud svůj závěr o posouzení pravé povahy plné moci nezdůvodnil a neprovedl proto ani úvahu nad tím, jaká byla skutečná vůle účastníka ohledně rozsahu zastoupení ve správním řízení. Podstatné v této úvaze bude přitom i otázka, byla li plná moc předložena ještě před zahájením odvolací fáze správního řízení. I v tom se posledně označená věc od nynějšího řízení o kasační stížnosti liší. [19] Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu se dotýká otázek posouzení plné moci jako podání kvalifikovaného podle jeho skutečného obsahu a přednosti jeho výkladu ve prospěch zastoupení účastníka ve správním řízení. Tyto otázky však již judikatura vysvětlila a nejeví se být v tomto ohledu jakkoli vnitřně rozporná či překonaná. Z postupu krajského soudu nadto neplyne žádná zjevná vada právního posouzení, neboť soud postupoval podle shora uvedených zásad a srozumitelně vysvětlil, proč povinné náležitosti prezidiální plné moci (úřední ověření podpisu a vymezení jejího rozsahu) chybí. Kasační soud tak prima facie, tj. jen v rozsahu potřebném pro posouzení přijatelnosti kasační stížnosti, neshledal v rozhodnutí krajského soudu právní nedostatky. Nejsou zde tedy žádné důvody, pro něž by kasační stížnost přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky. Pro úplnost je třeba připomenout, že ke shodnému závěru kasační soud dospěl ve skutkově obdobné věci již ve svém usnesení ze dne 2. 10. 2025, č. j. 10 As 159/2025

28. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost. [20] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že náklady žalovaného nepřesáhly rámec jeho běžné úřední činnosti, neshledal Nejvyšší správní soud ohledně těchto nákladů důvody k aplikaci § 60 odst. 1 s. ř. s. podle usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 11. února 2026

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu

Plný text rozhodnutí