3 As 257/2021

3 As 257/2021- 42 - text

 3 As 257/2021 - 46 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce GRAIN a. s., se sídlem Višňová – Poustka 97, zastoupeného Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované Ústřední veterinární správě Státní veterinární správy, se sídlem Praha 2, Slezská 100/7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 7. 2021, č. j. 59 A 13/2021 - 344,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Rozhodnutím ze dne 15. 9. 2020, č. j. SVS/2020/106148-L (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Liberecký kraj (dále jen „KVS“) uložila žalobci podle § 72 odst. 3 písm. b) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), úhrnnou pokutu ve výši 30 000 Kč. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání tří přestupků podle § 72 odst. 1 písm. e) veterinárního zákona, spočívajících v porušení § 5 odst. 1 písm. i) veterinárního zákona ve spojení s § 9 odst. 11 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících léčivých přípravků (zákon o léčivech) a § 7 vyhlášky č. 344/2008 Sb., o používání, předepisování a výdeji léčivých přípravků při poskytování veterinární péče (dále jen „vyhláška č. 344/2008“). Těchto přestupků se žalobce, jako chovatel hospodářských zvířat, dopustil tím, že v záznamu ze dne 20. 11. 2017 o odčervení 645 kusů skotu léčivým přípravkem Biomec 10 mg neuvedl šarži, dávku, kategorii a identifikaci zvířat (výrok I.), u záznamu ze dne 16. 4. 2018 o odčervení 645 kusů skotu léčivým přípravkem Biomec 10 mg neuvedl šarži, dávku, kategorii a identifikaci zvířat (výrok II.) a u záznamu ze dne 16. 4. 2018 o očkování 645 kusů skotu léčivým přípravkem Moraxebin neuvedl šarži, dávku, kategorii a identifikaci zvířat (výrok III.).

[2] K odvolání žalobce bylo prvostupňové rozhodnutí rozhodnutím žalované ze dne 15. 12. 2020, č. j. SVS/2020/137407-G částečně změněno tak, že ve všech výrocích byla v prvním odstavci slova „§ 5 odst. 1 písm. i) veterinárního zákona“ nahrazena slovy „§ 5 odst. 1 písm. d) veterinárního zákona“ a odstavec druhý byl vypuštěn; ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutí žalované následně žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, který ji v záhlaví označeným rozsudek zamítl.

[3] Žalobce na ústním jednání soudu, konaném dne 22. 7. 2021, navrhl doplnění dokazování deníky záznamů o použití léčiv z let 2014 až 2017 a protokolem ze dne 16. 11. 2015; krajský soud tyto důkazy neprovedl, neboť skutečnosti rozhodné pro posouzení věci považoval za dostatečně objasněné již předloženým spisovým materiálem. Z tohoto důvodu dále nedoplňoval dokazování výslechy zaměstnanců žalobce, kteří byli přítomni při kontrole ani veterinárních lékařů, kteří kontrolu prováděli. Obdobně krajský soud považoval za nadbytečné provádět důkaz zprávou hodnocení KEZ o. p. s. ze dne 12. 10. 2018 a inspekční zprávou KEZ o. p. s. o kontrole ze dne 13. 9. 2018, neboť tato společnost kontroluje a udává certifikace v oblasti ekologického zemědělství; tyto důkazy proto neměly vliv na posouzení odpovědnosti za přestupky dle veterinárního zákona. Krajský soud dále neuvěřil tvrzení žalobce, že seznamy o ošetřovaných zvířatech léky Moraxebin a Biomec 10 mg předkládal již při kontrole, neboť tuto skutečnost žalobce poprvé uvedl až při soudním jednání. K argumentaci, upínající se k obsahům deníků a protokolu o kontrole ze dne 16. 11. 2015, soud dodal, že se jedná o žalobní námitky, které nebyly uplatněny v zákonné lhůtě, a proto se jimi nemohl dále zabývat [§ 72 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)].

[4] Krajský soud neshledal důvodnou namítanou nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval ve formulaci jeho výroku. Uvedl, že je z něj jasně patrné, jaká konkrétní ustanovení zákona, respektive vyhlášky, žalobce porušil, jakým jednáním se tak stalo a jaké přestupky jsou mu kladeny za vinu. Nepřisvědčil ani námitce, že § 5 odst. 1 písm. d) veterinárního zákona nestanovuje konkrétní povinnost uvádět v záznamech šarži a dávku podávaného léčiva nebo kategorii a identifikaci zvířat. Uvedené ustanovení ve svém textu odkazuje poznámkou č. 5 na zákon o léčivech, který v § 9 odst. 11 dále odkazuje na úpravu vyhlášky č. 344/2008; tato dále v odst. 7 písm. 1 stanovuje přesné podmínky pro vedení záznamů, včetně požadovaných údajů a jejich popisu. Krajský soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, že nebylo z výroku žalovaného rozhodnutí zcela zřejmé, jaký druhý odstavec výroku prvostupňového rozhodnutí se vypouští. Z textu výroku je zcela zjevné, že „druhým odstavcem“ se myslí druhý odstavec konkrétně označených částí výroku prvostupňového rozhodnutí.

[5] Následně se krajský soud zabýval námitkami týkajícími se porušení § 36 správního řádu. Uvedl, že žalobce byl ve výzvě ze dne 4. 6. 2020 poučen dle § 36 odst. 1 správního řádu o možnosti navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí a současně byl vyzván dle § 36 odst. 3 správního řádu k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, k čemuž mu byla stanovena desetidenní lhůta (tuto lhůtu shledal krajský soud za přiměřenou). Žalobce se v této lhůtě k věci znovu vyjádřil (písemností ze dne 12. 6. 2020) a označil listiny, o něž svá tvrzení opíral. Krajský soud proto shledal účelové tvrzení žalobce, že nevěděl, zda může činit další návrhy za účelem dokazování. Ani námitku, že měla být žalobci poskytnuta nová lhůta k vyjádření (§ 36 odst. 3 správního řádu) poté, co mu byl zaslán dodatek k protokolu o kontrole ze dne 31. 7. 2020, neshledal krajský soud důvodnou. Zaslaný dodatek k protokolu o kontrole se totiž nijak netýkal posuzovaného přestupkového jednání, ale výhradně kontroly podmíněnosti (PPH). Tento závěr podporuje také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 – 243 (publikovaný pod č. 2073/2010 Sb. NSS).

[6] Dále krajský soud nepřisvědčil námitce, dle které ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nepostačuje jen provedení dokazování protokolem o kontrole. Uvedl, že protokol o kontrole je řádným podkladem pro rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu. Dle § 81 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) může být i jediným podkladem pro rozhodnutí. Krajský soud upozornil, že protokol není tvořen pouze jednou listinou; je záznamem, který pečlivě a rozsáhle zaznamenává celý průběh veterinární kontroly a je doplněn množstvím příloh, které potvrzují závěry v něm uvedené.

[7] Z předloženého spisového materiálu krajský soud ověřil, že splnění povinnosti, spočívající v uvedení šarže podaného léčivého přípravku, nebylo žalobcem při veterinární kontrole doloženo; předložená tabulka, která je součástí příloh k protokolu o kontrole, tento údaj neobsahovala. Sám žalobce připustil, že údaj o šarži do tabulky doplnil až dodatečně. Obdobně žalobce nedostál povinnosti uvést množství použitého léčiva. Namítal, že tento údaj byl řádně zapsán údajem „Biomec 10 mg“; údaj „10 mg“ ovšem nepopisuje množství aplikovaného léčivého přípravku, nýbrž obsah léčivé látky. U podané látky Moraxebin údaj o množství podaného léčivého přípravku zcela absentoval. Ani povinnost, spočívající v řádném označení kategorie zvířat, žalobce nesplnil. Tvrdil, že kategorii dostatečně specifikoval údajem „S“, kterým měl znamenat skot. Tato specifikace neodpovídá § 2 vyhlášce č. 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat; dle této vyhlášky je kategorií zvířete rozuměna např. jalovice, dojnice apod. Rovněž nebyla zvířata dostatečně identifikována, jelikož žalobce neuvedl a nedoložil, kterému konkrétnímu zvířeti byl léčivý přípravek podán. Během kontroly, ani v průběhu správního řízení, žalobce podrobný seznam, obsahující údaje obsahující dostatečnou identifikaci zvířat, nepředložil, učinil tak až spolu s podanou žalobou. Krajský soud upozornil, že tyto záznamy je nutné vést tak, aby bylo dohledatelné, kterému konkrétnímu zvířeti bylo v konkrétní den podáno jasně specifikované množství léčivého přípravku, a to zejména s ohledem na povinnost dodržení ochranných lhůt, které slouží k prevenci kontaminace následných živočišných produktů nežádoucími látkami. V přezkoumávaném případě žalobce zvířata nijak nespecifikoval, a uvedl toliko „645 ks“; v záznamech tak nebyly obsaženy veškeré potřebné údaje ve smyslu § 7 vyhlášky č. 344/2008.

[8] Důvodnou neshledal krajský soud konečně ani námitku, podle které se správní orgány nevypořádaly s otázkou odpovědnosti právnické osoby za přestupek. Upozornil, že podle § 20 odst. 6 přestupkového zákona není odpovědnost právnické osoby za přestupek podmíněna zjištěním konkrétní fyzické osoby, „jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, je-li ze zjištěných skutečností zřejmé, že k jednání zakládajícímu odpovědnost právnické osoby za přestupek došlo při činnosti právnické osoby“. Veterinární kontrola proběhla v registrovaném hospodářství žalobce a týkala se zvířat chovaných žalobcem. Povinnost dle § 5 odst. 1 písm. d) veterinárního zákona je ukládána právě chovateli. Krajský soud proto uzavřel, že nebylo sporu o tom, že nedostatečné záznamy vedl žalobce, který je veterinární správě sám doložil jako vlastní dokumenty.

[9] Závěrem krajský soud dodal, že i v přestupkovém právu se uplatňují stejné zásady jako v právu trestním, avšak v posuzované věci nebylo nejmenších pochyb o tom, že žalobce přestupky kladené mu za vinu spáchal. Proto krajský soud neshledal porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny.

[10] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

[11] Stěžovatel nejprve namítá, že krajský soud pochybil, pokud neprovedl navrhované důkazy; je zřejmé, že například zpráva o hodnocení KEZ o. p. s. ze dne 12. 10. 2018 i inspekční zpráva KEZ o. p. s. o kontrole ze dne 13. 9. 2018 vycházejí ze stejného zákonného rámce, respektive byly zkoumány stejné povinnosti, jaké kontroluje veterinární správa. Dále nesouhlasí s krajským soudem, který, ačkoliv odmítl provedení důkazů evidencí o podávání léčiv a veterinárních přípravků hospodářským zvířatům a seznamy ošetřovaných zvířat léky Moraxebin a Biomec 10mg, následně tyto listiny označil za účelově vyhotovené. Jestliže soud neprovedl důkazy, pak není možné, aby je hodnotil a činil závěry o jejich účelovém vyhotovení. Tímto postupem byla dle stěžovatele porušena zásada materiální pravdy, neboť správní orgány (a posléze ani krajský soud) nezjistily skutkový stav, o němž by nebyly pochybnosti.

[12] Dále stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil tím, že se z důvodu koncentrace řízení odmítl zabývat deníky o záznamech o použití léčiv z let 2014 a 2017. S odkazem na komentované ustanovení § 72 s. ř. s. (BLAŽEK, T., JIRÁSEK, J. a kol. Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016) stěžovatel uvádí, že v rámci lhůty pro podání žaloby je povinen předložit téměř kompletní a řádnou žalobu; není tedy vyloučeno, aby následně předkládal další důkazy, které se vážou ke skutkově vymezenému rozsahu přezkumu. Z obsahu žaloby je zřejmé, že stěžovatel namítal porušení zásady materiální pravdy a nerespektování principu in dubio pro reo. Výše uvedenými deníky chtěl podložit své tvrzení, že chová pouze skot, a proto se v záznamech nemohlo jednat o jiný druh zvířete (ve vztahu k pochybení, spočívajícímu v neuvedení kategorie zvířat pozn. NSS). Navíc seznamy ošetřovaných zvířat, jež obsahovaly veškeré požadované náležitostí (s výjimkou uvedení šarže), byly již v žalobě označeny jako důkazy a soudu předloženy. Krajský soud tak měl dle názoru stěžovatele přezkoumat dostatečnost skutkových zjištění, zákonnost provedených důkazů a správnost závěrů z nich vyvozených. Namísto toho k věci přistupoval zcela formalisticky, když uzavřel, že se „jedná o žalobní námitku poprvé uvedenou až u ústního jednání, tj. nikoli v zákonné lhůtě dle § 72 s. ř. s.“.

[13] Stěžovatel nadále trvá také na tom, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, jelikož jeho výrok neobsahuje zcela konkrétně právní normu, která měla být porušena. Dle stěžovatele není akceptovatelné, aby si sám obviněný „měl vytvářet výrok“ správního orgánu; ten má být zcela jasný, srozumitelný a musí obsahovat právní normu, kterou měl obviněný porušit.

[14] Dále stěžovatel opakovaně namítá porušení § 36 správního řádu, neboť mu bylo jedním dokumentem oznámeno pokračování v řízení a zároveň umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí. Stěžovateli měla být poskytnuta nová lhůta podle § 36 odst. 3 správního řádu poté, co mu byl dne 31. 7. 2020 zaslán dodatek k protokolu, na který reagoval námitkami ze dne 13. 8. 2020. Stěžovatel tak neměl možnost seznámit se s kompletním spisovým materiálem. Z přípisu ze dne 4. 6. 2020 nebylo zřejmé, do kdy může účastník řízení činit návrhy; stěžovateli byla stanovena pouze lhůta k možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, aniž by správní orgán věděl, zda budou činěny další návrhy a doplnění.

[15] Pokud jde o právní posouzení věci, stěžovatel namítá, že se správní orgány nevypořádaly s otázkou odpovědnosti právnické osoby za spáchání přestupku ve smyslu ustanovení § 20 přestupkového zákona. Otázka přičitatelnosti deliktního jednání je zde klíčovou otázkou a musí tak být zjištěno kdo a v jakém rozsahu se jednání účastnil, a zda tato osoba spadá do okruhu osob uvedených v § 20 odst. 2 přestupkového zákona. Dle stěžovatele je nutné zohlednit, že ke spáchání přestupku došlo při aplikaci léčiv (veterinářem), nikoli v okamžiku kontroly ze strany veterinární správy, proto „nelze zcela rezignovat na zjišťování jednající osoby a jejího vztahu ke stěžovateli tak, jak to učinily správní orgány“. K tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03, který se zabýval principem právní jistoty a legitimního očekávání.

[16] V poslední námitce stěžovatel poukazuje na neurčitost a nepřezkoumatelnost výroku I. napadeného rozsudku krajského soudu, z něhož by mělo být seznatelné, v jaké věci je rozhodováno a jakým způsobem je rozhodováno. Výrok krajského soudu těmto požadavkům podle jeho názoru neodpovídá.

[17] Žalovaný se v plném rozsahu ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.

[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 s. ř. s.

[19] Kasační stížnost není důvodná.

[20] Nejdříve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d)], protože v případě její důvodnosti by bylo vypořádání dalších kasačních námitek v zásadě vyloučené. Z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že má li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za (ne)správné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za (ne)důvodnou (viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75; rozhodnutí Ústavního soudu viz www.nalus.usoud.cz, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu viz www.nssoud.cz). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku.

[21] Nejvyšší správní soud především neshledal „neurčitým a nepřezkoumatelným“ výrok napadeného rozsudku ve znění: „Žaloba se zamítá.“ Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že závazný je pouze výrok soudního rozhodnutí, stěžovatel nicméně zcela pomíjí fakt, že samotný výrok nelze izolovat od označení věci, ve které byl vydán. Je tomu právě naopak, neboť výrok rozhodnutí je s (předcházejícím) označením věci imanentně svázán. Pokud tedy z úvodní části rozsudku vyplývá, v jaké právní věci byl vydán (v daném typu řízení označením správního orgánu, který vydal žalobou napadené rozhodnutí, včetně jeho identifikace číslem jednacím a datem vydání), pak vlastní výrok „žaloba se zamítá“ jasně identifikuje, že je zamítnuta žaloba směřující právě proti tomuto rozhodnutí. Tento fakt je ostatně stěžovateli nepochybně znám, neboť z obsahu jeho kasační stížnosti je zřejmé, že se bezpečně orientuje v tom, v jaké právní věci a jak krajský soud rozhodl; další polemika v tomto směru je proto zcela bezpředmětná.

[22] Co se týče namítaného nesprávného procesního postupu krajského soudu při zjišťování skutkového stavu věci, potažmo nepřezkoumatelnosti jeho závěrů, pokud jde o důvody neprovedení navrhovaných důkazů, zde je nutné uvést, že krajský soud se návrhy na doplnění dokazování zabýval. V odst. 21 odůvodnění svého rozsudku dostatečně odůvodnil, proč zprávu o hodnocení KEZ o. p. s. ze dne 12. 10. 2018 a inspekční zprávu KEZ o. p. s. o kontrole ze dne 13. 9. 2018, považoval za nezpůsobilé přispět k objasnění relevantních skutkových okolností dané věci (viz ve stručnosti odst. [3] výše). Stěžovatel v této souvislosti v kasační stížnosti poukazuje na nutnost aplikace principu plné jurisdikce soudního přezkumu, proti konkrétní argumentaci krajského soudu však nestaví vlastní, konkurující argumentaci, která by její správnost vyvracela. K návrhu na doplnění dokazování deníky záznamů o použití léčiv z let 2014 až 2017 a protokolem o kontrole ze dne 16. 11. 2015 krajský soud uvedl, že jejich provedení by bylo nadbytečné, neboť skutečnosti rozhodné pro posouzení věci byly dostatečně objasněny již předloženým spisovým materiálem. K těmto důkazním návrhům pak krajský soud dodal, že pokud by jimi stěžovatel chtěl doložit, že byla obdobná pochybení v minulosti správními orgány tolerována, jedná se o důkaz, kterým by měla být podpořena nová námitka, uplatněná až při ústním jednání, tedy opožděně a nikoli v zákonné lhůtě dle § 72 odst. 1 s. ř. s.

[23] Pokud jde o stěžovatelem navrhovaný důkaz – evidenci o podávání léčiv a veterinárních přípravků, stěžovatel namítá, že krajský soud obsah těchto listin hodnotil, aniž by je nejprve provedl jako důkaz. Tak tomu ale není. Krajský soud v odst. 21 odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč tyto listiny považuje za „účelově vyhotovené“, tj. pro potřeby dokazování a priori nepoužitelné. Nehodnotil tedy jejich obsah, ale odmítl je vůbec připustit jako důkaz pro jejich nezpůsobilost přispět k objasnění skutkového stavu věci; provádět důkaz listinami, u kterých soud dojde k obhajitelnému závěru o jejich nehodnověrnosti, by bylo zcela nadbytečné. Krajský soud se tedy nedopustil apodiktického hodnocení důkazu, neboť předestřel dostatečné důvody, pro které považuje dané listiny za nezpůsobilé, aniž by bylo nutné k tomuto závěru dojít až po jejich provedení. S těmito důvody se pak Nejvyšší správní soud ztotožňuje.

[24] Rozporuje-li dále stěžovatel postup krajského soudu, který odmítl provést důkaz s odkazem na koncentrační zásadu vyjádřenou v § 72 odst. 1 s. ř. s., lze mu přitakat potud, že procesní úprava vskutku nebrání tomu, aby žalobce soudu předkládal důkazy i po uplynutí zákonné lhůty dle § 72 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel však zcela přehlíží fakt, že tyto důkazy se musí vztahovat k žalobním námitkám [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s] uplatněným právě v otevřené lhůtě pro podání žaloby. Pokud tedy stěžovatel cestou předložení konkrétních listin zamýšlel (nově) poukázat na nekonzistentní postup orgánů veterinární správy při provádění kontroly podávání veterinárních léčiv, fakticky tím nastolil novou žalobní námitku, avšak již po uplynutí lhůty k podání žaloby, respektive formulování žalobních bodů. Za této situace krajský soud postupoval správně, pokud odmítl takové důkazy provést pro jejich bezpředmětnost.

[25] Lze tedy uzavřít, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami byl krajský soud veden při skutkovém hodnocení věci; rovněž jeho procesní postup, reagující na důkazní návrhy stěžovatele, byl v souladu se zákonem. Jelikož žádnými deficity netrpí ani výrok tohoto rozsudku (viz odst. [21] výše), nebyl naplněn kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

[26] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného [kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], kterou stěžovatel spatřoval ve zmatečnosti (nepřezkoumatelnosti) jeho výroku. S námitkou proti způsobu, jakým žalovaná napravila nepřesnost původního výroku rozhodnutí veterinární správy, se dostatečně vypořádal již krajský soud v odst. 23 a 24, na které lze v podrobnostech odkázat.

[27] Postačí pouze ve stručnosti uvést, že změna výroku prvostupňového rozhodnutí v rámci odvolacího řízení podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu může spočívat v tom, že je jeho určitá část (i) doplněna, (ii) přeformulována, či právně překvalifikována, případně (iii) vypuštěna. V posuzovaném případě žalovaný změnil právní kvalifikaci porušené povinnosti chovatele [postup ad (ii)] ve všech výrocích prvostupňového rozhodnutí a vypustil ve všech výrocích nadbytečné části [postup ad (iii)]; do popisu postihovaných skutků ani do právní kvalifikace přestupkového jednání zasahováno nebylo. V tomto ohledu je nutné připomenout, že správní rozhodnutí obou stupňů fakticky představují, jde-li o postup dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, jeden celek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 Afs 92/2007 – 39). To především znamená, že případné nedostatky ve výroku prvostupňového rozhodnutí může druhostupňový orgán napravit (srov. rozsudky tohoto soudu ze dne 21. 10. 2020, č. j. 9 Azs 219/2020 – 25 a ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 As 63/2011 – 86); výroky obou rozhodnutí pak představují (po zásahu provedeném odvolacím orgánem) jeden celek. Jestliže žalovaná nehledala, že by pochybení KVS vyžadovalo prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit KVS k dalšímu řízení, odpovídal postup žalované zásadě procesní ekonomie, hospodárnosti a rychlosti správního řízení (§ 6 správního řádu). Lze tedy uzavřít, že z výroku rozhodnutí žalované je jasně patrné, které části výroku prvostupňového rozhodnutí byly změněny (a jak) a které byly vypuštěny. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem neshledal výrok žalovaného rozhodnutí jakkoli „zmatečný“ či nepřezkoumatelný.

[28] Pokud se dále jedná o tvrzené porušení § 36 správního řádu prvostupňovým orgánem, i touto námitkou se krajský soud dostatečně zabýval v odst. 27 až 29 odůvodnění rozsudku, přičemž kasační soud se s jeho závěry ztotožňuje. Stěžovatel byl písemností ze dne 4. 6. 2020 zpraven o pokračování v řízení a současně mu bylo umožněno podle § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním, a to ve lhůtě deseti dnů od doručení předmětné písemnosti. Stěžovatel se ve lhůtě k věci vyjádřil a označil listiny, o něž svá tvrzení opíral (viz stanovisko ze dne 12. 6. 2020). Následně byl stěžovateli zaslán dodatek k protokolu ze dne 23. 8. 2019, který se však netýkal posuzované věci, nýbrž kontrolního bodu PPH. To je zřejmé z obsahu samotného dodatku, v němž je na str. 1 uvedeno: „Vzhledem k tomu, že námitce týkající se krávy s ručně psanou ušní známkou bylo vyhověno, […]. Správní orgán […] opravuje nesprávnosti tímto dodatkem k protokolu […]“. Nejvyšší správní soud tak souhlasí se závěrem krajského soudu, že se předmětný dodatek netýkal daného přestupkového řízení, tudíž nedošlo po doručení písemnosti ze dne 4. 6. 2020 k doplnění správního spisu, a nebylo tak povinností KVS stěžovatele opětovně vyzývat dle § 36 odst. 3 správního řádu. Rovněž není pochybením, pokud správní orgán jedním přípisem oznámí pokračování přestupkového řízení a současně účastníka poučí dle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 21/2009 – 243). Kasační soud proto konstatuje, že stěžovateli bylo umožněno seznámit se s kompletním spisovým materiálem před vydáním prvostupňového rozhodnutí zcela v souladu s požadavky zákona. Zcela liché je pak i tvrzení stěžovatele, že mu nebylo známo, do kdy může činit důkazní návrhy, neboť stěžovatel byl písemností ze dne 4. 6. 2020 poučen i v souladu s § 36 odst. 1 správního řádu o možnosti navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí.

[29] Z uvedených důvodů lze konstatovat, že není naplněn ani kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

[30] Konečně se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou rozporující správné posouzení otázky odpovědnosti právnické osoby (stěžovatele) za přestupek dle § 20 přestupkového zákona [kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Krajský soud k této otázce uvedl, že veterinární kontrola proběhla v registrovaném hospodářství žalobce a týkala se zvířat jím chovaných. Povinnost dle § 5 odst. 1 písm. d) veterinárního zákona je přitom ukládána právě chovateli. Nebylo tak sporu o tom, že nedostatečné záznamy o podání léčivých přípravků vedl právě žalobce, který je veterinární správě sám doložil jako vlastní dokumenty. S těmito závěry krajského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.

[31] Podle § 20 odst. 1 přestupkového zákona platí, že právnická osoba je pachatelem, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu; za porušení právní povinnosti uložené právnické osobě se považuje též porušení právní povinnosti uložené organizační složce nebo jinému útvaru, který je součástí právnické osoby. Z citovaného ustanovení vyplývá, že odpovědnost právnické osoby za přestupek je objektivní; právnická osoba je odpovědná za následek (v posuzovaném případě nesprávné vedení záznamů o podávaných léčivých přípravcích chovaným zvířatům), přičemž případné zavinění jednotlivých osob – jejích zaměstnanců při plnění pracovních úkolů - zde nehraje žádnou roli (srov. již krajským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 9 As 36/2007 - 59). Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že bylo nutné ve věci zjistit, která fyzická osoba (a v jakém rozsahu) se posuzovaného jednání účastnila. Stěžovatel je jako chovatel odpovědný za řádné vedení dokumentace v souladu s právními předpisy (zejména s veterinárním zákonem, zákonem o léčivech a vyhláškou č. 344/2008 Sb.). Pro posouzení jeho odpovědnosti za předmětný přestupek je proto zcela irelevantní, zda léčiva aplikoval jím pověřený veterinář a kdo konkrétně o tom vedl vyžadovanou dokumentaci. Kasační soud dodává, že nerozumí námitce stěžovatele, jak s výše uvedeným souvisí zásada legitimního očekávání, a proto se k této argumentaci nemůže více vyjádřit.

[32] Není tedy naplněn ani kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[33] Ze všech shora uvedených důvodů je zřejmé, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud ji proto za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. rozsudkem zamítl.

[34] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou – nebylo v jejím případě prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec její úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 19. května 2023

Mgr. Radovan Havelec předseda senátu