3 As 303/2023- 14 - text
3 As 303/2023 - 16
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: R. G., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2023, č. j. OAM
1305/BA
BA07
ZA01
2023, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2023, č. j. 33 Az 18/2023
39,
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá.
II. Kasační stížnost se zamítá.
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zastavil řízení o opakované žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), s níž rovněž spojil podle § 35 odst. 10 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) návrh na ustanovení zástupce.
[2] Krajský soud návrhu žalobce na ustanovení zástupce nevyhověl a v záhlaví specifikovaným usnesením jej zamítl. Uvedl v něm, že žalobce se domáhá přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tuto věc krajský soud nepovažoval za složitou po skutkové, ani po právní stránce; účastníci typově stejných řízení běžně formulují své žalobní návrhy bez odborné právní pomoci. Dle krajského soudu se žalobce orientuje v českém právním řádu, neboť jsou mu známy jeho procesní možnosti, o čemž svědčí podaný návrh na ustanovení zástupce, označení napadeného rozhodnutí, i podání žaloby v zákonné lhůtě. Žaloba rovněž obsahovala projednatelné žalobní body. Podle krajského soudu je tudíž žalobce schopen bránit svá práva v této věci před soudem sám.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] K závěru krajského soudu, dle kterého právní úprava azylového řízení není složitá a účastníci si v podobných řízeních formulují návrhy sami, stěžovatel uvádí, že žadatelům o azyl poskytuje právní pomoc (včetně přípravy žaloby) Ministerstvo vnitra prostřednictvím advokátů. Není tedy pravdou, že by si neúspěšní žadatelé o azyl své žaloby psali sami. Právní pomoc poskytovaná Ministerstvem vnitra se přitom již dále nevztahuje na zastupování v řízení před soudem. Pro žadatele o azyl, občana cizí země, je právní úprava azylového řízení složitá, zvláště pokud zcela nerozumí českému (právnímu) jazyku. K podání včasné žaloby a využití dalších procesních práv došlo v této věci v součinnosti s advokátem. Krajský soud tak nemůže z těchto skutečností dovozovat, že je stěžovatel znalý českého právního řádu. Závěr krajského soudu, že stěžovatel nepotřebuje právní zastoupení, neboť žalobu podal v zákonné lhůtě (a proto rozumí českému právu) je podle stěžovatele zcela absurdní.
[5] Stěžovatel má tak za to, že krajský soud posoudil naplnění druhé podmínky pro ustanovení zástupce v řízení o žalobě nesprávně a skutkový stav zjištěný krajským soudem nemůže obstát, neboť nemá oporu ve spise. Stěžovatel proto navrhuje, aby bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno a aby mu byl následně zástupce ustanoven. Zároveň se domnívá, že kasační stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť neexistuje dostatečná ustálená judikatura k výkladu § 35 odst. 10 s. ř. s.
[6] Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále požádal o ustanovení zástupce, který by jej zastupoval v řízení o kasační stížnosti. Svoji žádost odůvodnil tím, že vzhledem k § 105 odst. 2 s. ř. s. je nezbytně třeba, aby během probíhajícího řízení o kasační stížnosti měl zástupce.
[6] Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále požádal o ustanovení zástupce, který by jej zastupoval v řízení o kasační stížnosti. Svoji žádost odůvodnil tím, že vzhledem k § 105 odst. 2 s. ř. s. je nezbytně třeba, aby během probíhajícího řízení o kasační stížnosti měl zástupce.
[7] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost směřuje proti procesnímu usnesení krajského soudu, které se dotýká výlučně stěžovatele, nevyzýval Nejvyšší správní soud žalovaného k vyjádření.
[8] K žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014
19, vyplývá, že ačkoliv je povinné zastoupení stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou ze základních podmínek řízení o kasační stížnosti, ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní v případech, ve kterých kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě, jež slouží toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Napadené usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na ustanovení advokáta nepochybně je takovým procesním rozhodnutím. V projednávané věci tak nemusí být podmínka zastoupení advokátem splněna (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, 3 As 290/2022
19, nebo ze dne 26. 9. 2023, č. j. 5 As 185/2023
20).
[9] Protože však stěžovatel o ustanovení advokáta výslovně požádal, kasační soud se jeho návrhem zabýval. Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost splňuje předepsané náležitosti, zejména je z ní zřejmé, proč stěžovatel napadá usnesení krajského soudu, a že jeho argumentaci pochopil. Nejvyššímu správnímu soudu proto nic nebrání v tom, aby o takto formulované kasační stížnosti věcně rozhodl, aniž by stěžovatel v důsledku neznalosti práva mohl utrpět újmu. Nejvyšší správní soud tudíž stěžovatelův návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti výrokem I. tohoto rozsudku zamítl, neboť ustanovení zástupce z řad advokátů není v posuzovaném případě nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele ve smyslu § 35 odst. 10 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud poté přistoupil k vlastnímu posouzení kasační stížnosti. K otázce přesahu vlastních zájmů, kterou stěžovatel nastínil ve své kasační stížnosti, přitom kasační soud uvádí, že tato otázka není pro nyní posuzovanou věc relevantní. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021
28, totiž Nejvyšší správní soud může odmítnout pro nepřijatelnost podle § 104a s. ř. s., ve znění zákona č. 77/2021 Sb., pouze kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, jímž se končí řízení o žalobě ve věcech vymezených v § 31 odst. 2 s. ř. s., nikoliv procesní rozhodnutí, kterými nebylo rozhodnuto ve věci samé.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Účastníkovi lze na jeho návrh ustanovit zástupce podle § 35 odst. 10 s. ř. s. tehdy, jestliže jsou kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a 2) je to nezbytně třeba k ochraně jeho práv.
[13] Krajský soud dospěl k závěru, že ustanovit stěžovateli zástupce není k ochraně jeho práv „nezbytně třeba“, tedy že nesplňuje druhou zákonnou podmínku pro ustanovení zástupce. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že správní soud by měl při posuzování naplnění této podmínky přihlížet zejména k charakteru projednávané věci, k osobním poměrům žalující osoby, k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit úroveň povědomí žalobce o jeho právech v soudním procesu a vůbec právních poměrech v České republice, a také k tomu, zda je účastník řízení českým občanem a ovládá český jazyk (srov. např. rozsudky ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003
46, či ze dne 26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003
45). Za hlavní kritérium pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka řízení je přitom považován návrh (žaloba) a jeho obsahová a formální úroveň, neboť právě formulace návrhu (žaloby) klade na účastníka řízení po odborné stránce největší nároky (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 312/2017
12).
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalobu, včetně návrhu na ustanovení zástupce, sepsal advokát v rámci poskytnuté bezplatné právní pomoci ze strany Ministerstva vnitra, a z jejího obsahu tak nelze dovozovat, že je stěžovatel obeznámen s českým právním řádem.
[15] Institut ustanovení zástupce na základě žádosti účastníka řízení je institutem výjimečným, a lze jej využít jen v případech vskutku závažných jak z hlediska jejich dopadu na účastníka, tak i z hlediska právní náročnosti věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 As 76/2013
21). Úmyslem zákonodárce není přiznat právo na ustanovení zástupce každému, kdo o to požádá; v opačném případě by zákonodárce spojoval možnost ustanovení zástupce pouze se splněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků, a nikoliv též s nezbytností ochrany práv účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2022, č. j. 2 As 272/2021
14). Pojem nezbytnosti je přitom třeba vykládat tak, že jde o situace, v nichž je konkrétními okolnostmi odůvodněn závěr, že bez zastoupení by účastníkovi řízení mohla vzniknout nikoli nezanedbatelná újma, přičemž se jedná pouze o benefit poskytnutý účastníkům soudních řízení ze strany státu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2479/15).
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že „Ministerstvo vnitra poskytuje žadatelům o azyl bezplatnou právní pomoc prostřednictvím advokátů, kteří s účastníkem celou věc nejprve zkonzultují a poté připraví i žalobu proti rozhodnutí o zamítnutí azylu, kterou žadateli předají k podání.“ Z uvedeného je patrné, že stěžovatel měl možnost věc konzultovat s právním profesionálem, který pro něj následně připravil i žalobu
tedy, jak vyplývá z výše citované judikatury, po odborné stránce nejnáročnější úkon v řízení. V souvislosti s formulací žalobních bodů tak stěžovateli byla poskytnuta právní pomoc, byť ne zástupcem ustanoveným podle § 35 odst. 10 s. ř. s. Tím bylo eliminováno riziko vzniku nezanedbatelné újmy spočívající v nesprávné formulaci žaloby. Vznik nezanedbatelné újmy stěžovateli nehrozí ani v dalším průběhu řízení, jelikož jádrem tohoto řízení je posouzení skutkových okolností týkajících se stěžovatelova pobytu na území České republiky a možnosti udělení mezinárodní ochrany, a nikoliv posouzení komplikovaných právních otázek, jež by potenciálně ustanovení zástupce mohlo odůvodňovat.
[17] Stěžovatel ve svém návrhu na ustanovení zástupce ani výslovně neuvedl, že by během probíhajícího soudního řízení potřeboval odbornou pomoc (kromě již podané žaloby) s provedením dalších nezbytných úkonů např. v podobě rozvedení stávajících žalobních bodů či zastupování na ústním jednání (věci týkající se správního soudnictví se přitom zpravidla rozhodují podle § 51 s. ř. s. bez nařízení jednání). Co se pak týče neznalosti českého jazyka, na kterou stěžovatel poukazuje, kasační soud odkazuje na § 18 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 s. ř. s., podle kterého mají účastníci soudního řízení právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je tak povinen jim ustanovit tlumočníka. Ani v důsledku neznalosti českého jazyka tak stěžovateli nemůže v řízení vzniknout újma, pokud mu nebude ustanoven zástupce.
[18] Stěžovateli je však třeba dát za pravdu, že krajský soud poněkud neobratně formuloval svůj závěr o tom, že se orientuje v českém právním řádu, neboť jsou mu známy jeho procesní možnosti. Stěžovatel přitom ve svém návrhu na ustanovení zástupce uváděl, že neovládá český jazyk a že se v českém právním řádu neorientuje. Při sepisu žaloby využil bezplatné právní pomoci, která mu byla poskytnuta v zařízení pro zajištění cizinců. Závěry uvedené krajským soudem je však nutné vykládat obdobně tak, jak jsou uvedeny i závěry kasačního soudu v odst. [15] tohoto rozsudku, tedy že ty nejnutnější úkony (příprava a podání žaloby) byly připraveny ve spolupráci s právním profesionálem, který stěžovateli pomohl se v českém právním řádu zorientovat a vysvětlil mu možnosti dalšího procesního postupu. Takovýto výklad závěrů krajského soudu je ostatně koherentní i s jeho celkovou argumentací, kterou v napadeném usnesení uvedl. Ačkoliv tedy krajský soud formuloval své závěry poněkud neobratně a vysloveně neuvedl, že stěžovateli pomohl při podání žaloby právní profesionál, nezpůsobuje toto pochybení takovou vadu napadeného usnesení, pro kterou by bylo nutné je zrušit.
[19] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného uzavírá, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud výrokem III. tohoto rozsudku na základě § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Pokud jde o žalovaného, tomu v daném řízení žádné náklady vzniknout nemohly, neboť řízení o kasační stížnosti se týkalo výlučně procesních práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto o jeho nákladech řízení nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu