3 Azs 104/2022 – Nejvyšší správní soud

3 Azs 104/2022- 41 - text

3 Azs 104/2022 - 43 pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobce: nezl. S. G., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2021, č. j. OAM 343/ZA

K04

ZA05

R2

2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2022, č. j. 32 Az 7/2021 64,

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti výše specifikovanému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, §14, § 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

[2] Při posouzení věci vycházel soud z následujícího skutkového stavu. Dne 12. 4. 2018 se žalobce narodil v České republice, přičemž žádost o mezinárodní ochranu za něj podal jeho otec dne 16. 4. 2018. Důvodem podání žádosti měla být dle vyjádření jeho otce ta skutečnost, že rodičům žalobce bylo s ohledem na jejich křesťanské vyznání v jejich vlasti vyhrožováno zabitím, jelikož děd žalobce je vyznavačem wahhábismu (radikální odnože islámu). Otec žalobce uvedl, že v Ázerbajdžánu je přístup ke křesťanům velmi hrubý, přičemž ázerbajdžanské státní orgány jim jako křesťanům neposkytnou v případě potřeby náležitou ochranu.

[3] Krajský soud posoudil uplatněnou žalobu a konstatoval, že žalovaný po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 4 Azs 331/2020 62, doplnil spisový materiál o aktuální zprávy, které se zabývají otázkou postavení křesťanů a konvertidů v Ázerbajdžánu a možností domoci se ochrany v této zemi před pronásledováním ze strany soukromé osoby. Z informace žalovaného ze dne 9. 4. 2019 přitom vyplývalo, že k pravoslavnému náboženství, k němuž patřila i matka žalobce, přistupují ázerbajdžánské státní orgány tolerantně. Krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že azylové důvody žalobce jsou pouze odvozené od azylových důvodů svých rodičů, žádné vlastní důvody nemá. Krajský soud v této souvislosti taktéž zdůraznil, že rodiče žalobce se ani nepokusili obrátit na státní orgány své země původu s žádostí o pomoc. Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalobce společně se svými rodiči má možnost v případě problémů využít ochrany příslušných orgánů své země původu. Krajský soud rovněž souhlasil se žalovaným, že konflikt s dědem žalobce je možné vyřešit prostřednictvím vnitřního přesídlení v zemi původu.

[4] Co se týče namítaného zásahu do rodinného a soukromého života žalobce, jakož i námitky nezohlednění nejlepšího zájmu dítěte, krajský soud uvedl, že rodičům žalobce taktéž nebyla udělena mezinárodní ochrana a vycestováním tak nedojde k žádnému zásahu do jeho stávajících rodinných vazeb. Žalobci ani nehrozí flagrantní zásah do jeho rodinného a soukromého života v zemi původu, neboť bylo prokázáno, že mu nehrozí diskriminace v přístupu k vnitrostátní ochraně před pronásledováním či vážnou újmou ze strany děda. Nejlepším zájmem dítěte podle krajského soudu bude, aby žalobce vyrůstal se svými rodiči, čemuž nebude nijak zabráněno.

[5] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítal, že napadený rozsudek krajského soudu je v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť krajský soud zcela rezignoval na bližší posouzení nejlepšího zájmu dítěte. Úvaha o tom, co by tímto zájmem mělo být, přitom podle něj v napadeném rozsudku zcela absentuje. Krajský soud měl podle názoru stěžovatele zcela přejít jeho názory na to, co je v jeho nejlepším zájmu, pro tuto vadu považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Žalovaný a ani krajský soud se dle jeho názoru nezabývaly tím, jaké konkrétní dopady může pro něj mít negativní rozhodnutí o jeho žádosti. Dále namítal, že v jeho případě nebyl dán dostatečný prostor pro vyjádření jeho zákonných zástupců. Uzavřel tak, že žalovaný nedostál povinnosti důkladně a pečlivě zjistit nejlepší zájem dítěte, neboť nedošlo k náležitým zjištěním všech rozhodných skutečností a ani nebyl poměřován jeho nejlepší zájem s jiným konkurujícím zájmem.

[6] Stěžovatel dále namítl nezákonnost napadeného rozsudku z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Skutková zjištění uvedená krajským soudem nebyla podle stěžovatele nikterak podepřena a jedná se o pouhé domněnky. Krajský soud tak aproboval postup žalovaného v rozporu s § 3 správního řádu. Stěžovatel dále uvedl, že žalovaný sice čerpal z podkladů, kterou jsou důvěryhodné, diskutabilní je však jejich aktuálnost a konkrétní zaměření, neboť žalovaný vycházel z dvou let starých informací. V souvislosti s možnosti obrátit se na místní orgány se vymezil proti závěru plynoucího ze shromážděných podkladů, podle nichž „bude záležet na přístupu příslušného policejního náčelníka, jeho akceschopnosti, náchylnosti ke korupčnímu jednání a vztahu k sekulárnímu státnímu zřízení“. Napadený rozsudek tak dle něj nikterak nereaguje na skutečnosti tvrzené a doložené, některá tvrzení pomíjí a jiná zase přehlíží či nereflektuje, čímž je dána jeho nezákonnost, potažmo nepřezkoumatelnost.

[7] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska uplatněného stížnostního bodu, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.

[8] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

[9] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 39, přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu (a s účinností od 1. 4. 2021 i obecně ve všech samosoudcovských věcech) je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.

[10] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Krajský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit, a jeho rozhodnutí je plně přezkoumatelné.

[11] K otázce posuzování nejlepšího zájmu dítěte se Nejvyšší správní soud již ve své předchozí rozhodovací praxi vyjádřil např. v rozsudku ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 57, v němž uvedl, že „jakkoli je zájem dítěte dle čl. 3 [Úmluvy o právech dítěte] předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí a státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, jsou povinny zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli (čl. 9 Úmluvy), nelze tyto principy samy o sobě podřadit pod další, nad rámec zákonem o azylu stanovené důvody pro udělení mezinárodní ochrany a správní soud nemá žádnou zákonnou možnost zrušit žalobou napadené rozhodnutí s odvoláním na výše uvedené principy“ (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018 29). Nejvyšší správní soud opakovaně dospěl k závěru, že nejlepší zájem dítěte se zkoumá (posuzuje) ve vztahu k přiměřenosti správního vyhoštění rodiče dítěte (či obecně v pobytových otázkách a s tím souvisejících řízeních). Tato otázka v azylovém řízení z povahy věci, dle ustálené judikatury, nenachází své místo (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 Azs 166/2016 28, ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 Azs 49/2020 32, ze dne 4. 11. 2020, č. j. 1 Azs 273/2020 24, ze dne 7. 6. 2021, č. j. 1 Azs 76/2021 41, či ze dne 23. 6. 2021, č. j. 1 Azs 103/2021 27). Pokud se jedná o respektování práva na rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy, nelze jej chápat jako neomezený závazek státu akceptovat volbu cizince ohledně země společného pobytu s rodinou (srov. usnesení ze dne 22. 1. 2020, č. j. 6 Azs 163/2019 44). Za zcela výjimečných okolností by zásah do soukromého a rodinného života mohl být důvodem pro udělení doplňkové ochrany (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 As 84/2015 24). O takový případ však nepůjde, může li cizinec a jeho rodina vést svůj soukromý a rodinný život v jiné zemi, například v domovském státě (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 Azs 167/2016 25), nebo má li možnost legalizovat svůj pobyt podle zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010 57). Krajský soud se v mezích ustálené judikatury dostatečně a přezkoumatelným způsobem zabýval otázkou nejlepšího zájmu dítěte, a to konkrétně v bodech 46 a 47 napadeného rozsudku.

[12] Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítal, že krajský soud aproboval žalovaným nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. zpochybňoval aktuálnost informací o zemi původu. I touto otázkou se však opakovaně zabývala judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 42, ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 67, či ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 66). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že praktická aplikace výše odkazovaných judikaturních závěrů v konkrétním případě stěžovatele nepřesahuje jeho vlastní zájmy, neboť se týká toliko tohoto konkrétního případu.

[13] U samotného hodnocení informací o zemi původu judikatura zdůrazňuje požadavek na jejich věrohodnost, objektivnost, přesnost a aktuálnost (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 71, či ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 81). Zastaralost zpráv však nelze posuzovat pouze na základě faktu, že od vypracování anebo vydání informace uplynul určitý čas. Zastaralá je taková zpráva, která obsahuje informace, které již nejsou aktuální v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy a jejím použitím, neboť situace, kterou zpráva popisuje, je již zcela jiná (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 45 Az 21/2016 55, č. 3714/2018 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 6 Azs 109/2019 74).

[14] Žalovaný v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu učiněným v rozsudku č. j. 4 Azs 331/2020 62 doplnil spisový materiál o relevantní informace (dokument ze dne 24. 11. 2020 nazvaný „Náhorní Karabach: přehled situace“, dokument ze dne 29. 3. 2021 nazvaný „Přehled údajů o zemi za rok 2020: Ázerbajdžán“, dokument ze dne 9. 4. 2019 nazvaný „Křesťané v Ázerbajdžánu“, dokument ze dne 10. 6. 2021 nazvaný „Ázerbajdžán: Bezpečnostní a politická situace v zemi“ a konečně dokument ze dne 25. 5. 2020 nazvaný „Ázerbajdžán: Křesťané a konvertité ke křesťanství“). Krajský soud se se všemi relevantními informacemi ve svém rozsudku dostatečně přezkoumatelným způsobem zabýval.

[15] Nejvyšší správní soud tak nenalezl nic, co by vyžadovalo jeho zásah v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, neboť ke všem otázkám nastoleným stěžovatelem již existuje ustálená judikatura. Zároveň nedospěl ani k tomu, že by se krajský soud při svém rozhodování dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Proto kasační stížnost podle výše citovaného § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.

[16] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 a 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 24. listopadu 2022

JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu

Plný text rozhodnutí