3 Azs 170/2023

3 Azs 170/2023- 30 - text

 3 Azs 170/2023 - 33 pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců Mgr. Aleše Smetanky a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: S. E., zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 1233/22, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2176/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2023, č. j. 4 A 13/2023 – 30,

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 23. 5. 2023, č. j. CPR 15569 2/ČJ 2023 930310 V230 (dále jen „rozhodnutí žalované“), zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 30. 1. 2023, č. j. KRPA 131377 69/ČJ 2018 000022. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9, § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a byla stanovena doba 3 let, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, dále žalobci byla stanovena doba k vycestování cizince, byla mu uložena povinnost osobně se hlásit a bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahují důvody znemožňující vycestování.

[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 30. 6. 2023, č. j. 4 A 13/2023 30.

[3] Městský soud označil námitky týkající se porušení vyjmenovaných ustanovení správního řádu za obecné, které podle judikatury nelze považovat za řádný žalobní bod, tudíž se jimi samostatně nezabýval. Dále městský soud konstatoval, že žalobce naplnil hned tři skutkové podstaty § 119 zákona o pobytu cizinců, přičemž to ani ve správním řízení, ani v žalobě nezpochybňoval.

[4] Dále městský soud shledal, že se oba správní orgány podrobně a přezkoumatelně zabývaly otázkou přiměřenosti dopadu přijatého opatření do soukromého a rodinného života žalobce, přitom vyšly zejména z věcných údajů specifikovaných žalobcem při jeho výslechu. Městský soud podrobně popsal skutečnosti, které vzaly správní orgány v potaz, a ztotožnil se s názorem žalovaného, že přijaté opatření nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce se svými syny, bývalou manželkou, ani bývalou přítelkyní již nemá relevantní vazby, nebyly zjištěny ani jiné okolnosti, které by nepřiměřenost mohly způsobit. Městský soud poukázal na to, že žalobce k posouzení přiměřenosti ani ve správním řízení, ani v žalobě neuplatnil žádné konkrétní námitky, respektive nepředložil žádné důkazy. V žalobě žalobce pouze argumentoval délkou správního řízení trvajícího pět let, nicméně neuvedl, v čem by měly být informace zjištěné správním orgánem neaktuální. Samotná délka řízení podle městského soudu nepřiměřenost zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce nezpůsobuje.

[5] Městský soud rovněž uvedl, že jsou li naplněny podmínky podle § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, správní orgán je povinen vyhoštění uložit, a dále že institut správního vyhoštění není sankcí.

[6] K žalobcově námitce týkající se probíhajícího řízení o jeho žádosti o dlouhodobý pobyt v Polsku městský soud uvedl, že žalobce žádnou takovou skutečnost v rámci správního řízení neuplatnil a správní orgány se tedy takovou okolností nemohly zabývat. Navíc i tato žalobní námitka byla formulována zcela obecně, žalobce k uvedenému řízení nic nespecifikoval, ani nedoložil. Městský soud pak s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu doplnil, že ani pozdější udělení pobytového oprávnění žalobci v jiném členském státě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebrání, nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí; daná situace může být případně řešena prostředky konzultačního řízení a zjišťovacího řízení.

[7] K námitkám týkajícím se přiměřenosti délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup, městský soud konstatoval, že je to věcí uvážení správního orgánu, přičemž soudu nepřísluší nahrazovat takové správní uvážení uvážením svým. Městský soud shledal, že správní orgány při úvaze o délce doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, objektivně zohlednily všechny relevantní individuální okolnosti případu žalobce a vyšly ze zákonných kritérií. Dle městského soudu uložení správního vyhoštění a zákazu pobytu v délce tří let je zcela adekvátní, nijak nevybočující z obvyklé praxe správních orgánů, stále se jedná o opatření nedosahující plné výše možné zákonné sazby (která činila až pět let), tudíž přijaté opatření neposoudil jako excesivní či svévolné.

[8] Proti napadenému rozsudku žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). K přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. stěžovatel neuvádí nic.

[9] Stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje velmi obecně a polemiku s posouzením věci provedeným městským soudem v napadeném rozsudku vede toliko „po povrchu“, bez konkrétních námitek opírajících se o okolnosti svého případu. Takto stěžovatel opakuje své obecné námitky o porušení § 3 správního řádu a obecných zásad dle § 2 odst. 2 a 3 správního řádu. Má za to, že městský soud nevypořádal namítanou „neúčelnost vydání rozhodnutí o vyhoštění po tolika letech od zahájení správního řízení“ a že pominul „absenci aktuálního závazného stanoviska“. Odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatel označil za věcně nesprávné, nezákonné a formalistické. Opět argumentuje pouze tím, že k uložení správního vyhoštění došlo po pěti letech od zahájení řízení, a to nikoli jeho vinou.

[10] Stěžovatel dále nesouhlasí s městským soudem, že správní orgán nemohl přistoupit ke smírnému vyřešení celé záležitosti, pokud uložení správního vyhoštění není obligatorní (neuloží se, pokud by nepřiměřeně zasáhlo do soukromého a rodinného života cizince). Stěžovatel rovněž namítá, že délka správního vyhoštění nebyla přezkoumatelně zdůvodněna, a navíc je v rozporu se stávající praxí a zásadou legitimního očekávání. Městský soud se podle stěžovatele nezabýval konkrétními okolnostmi případu a délku vyhoštění nepodrobil zkoumání.

[11] Závěrem stěžovatel opět jen v obecné rovině namítá pochybení městského soudu, který dle tvrzení stěžovatele vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě a nezabýval se náležitě skutečným stavem věci. Podle stěžovatele soud pouze rekapituluje uplatněné námitky, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko. To vše podle stěžovatele vedlo k nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.

[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

[13] S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, kterou před krajským (městským) soudem rozhodoval samosoudce, musel se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. nejprve zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.

[14] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení Nejvyšší správní soud podrobně vyložil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ obsažený v § 104a s. ř. s. O přijatelnou kasační stížnost se dle právě uvedeného usnesení může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu existuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení ve smyslu uvedeném pod bodem (4) půjde především tehdy, pokud krajský soud: a) nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, při jejichž přezkumu kasační soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2024, č. j. 3 Ads 147/2023 28).

[15] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se k institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti vyjádřil v usnesení ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, a v odst. [52] jej charakterizoval následovně: „Nepřijatelnost je zvláštní procesní kategorií k posouzení kasační stížnosti upravenou v soudním řízení toliko ve větvi správního soudnictví pro řízení před Nejvyšším správním soudem. Jiné soudní procesní řády ji neupravují. Aby mohla být posuzována přijatelnost, musí jít o přípustnou, včasnou a projednatelnou kasační stížnost podanou oprávněnou osobou. Nepřijatelnost žádný případ ze soudního přezkumu nevylučuje. K odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost dochází na základě věcného, byť zjednodušeného, ale stabilní judikaturou vytvořeného (srov. rozsudek ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS) kriteriálního posouzení případu. […]“.

[16] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud považuje za příhodné poukázat na svou judikaturu, dle které je řízení o kasační stížnosti ovládáno zásadou dispoziční, tudíž obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčují obsah rozhodnutí soudu. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského (respektive městského) soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 70). Jde proto k tíži stěžovatele, pokud v kasační stížnosti netvrdí důvody, pro které má být kasační stížnost přijatelná (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2023, č. j. 2 Ads 138/2022 44).

[17] Nejvyšší správní soud již výše uvedl, že stěžovatel k přijatelnosti své kasační stížnosti nic netvrdí. Z obsahu kasační stížnosti lze usoudit, že z výše uvedených čtyř judikaturně dovozených případů přijatelnosti kasační stížnosti připadá v úvahu pouze poslední zmíněný, tj. zásadní pochybení městského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[18] Jelikož stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, byť tuto svou námitku blíže nerozvedl, Nejvyšší správní soud se předně zabýval touto otázkou, neboť k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku by musel přihlédnout i bez návrhu (viz § 109 odst. 4 s. ř. s.). Napadený rozsudek zjevně netrpí ani vadou nesrozumitelnosti ani vadou nedostatku důvodů, které dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vedou k nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 75, č. 133/2004 Sb. NSS nebo ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 76). Městský soud v napadeném rozsudku řádně a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí, vypořádal se se všemi podstatnými žalobními námitkami a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou argumentací. Jak se podává z odstavců 11 až 25 napadeného rozsudku, městský soud precizně shrnul obsah správního spisu, včetně obsahu rozhodnutí prvostupňového orgánu, jakož i rozhodnutí žalovaného. V návaznosti na to konstatoval, že správní orgány správně dovodily, že stěžovatel naplnil hned tři skutkové podstaty § 119 zákona o pobytu cizinců, pro které mu mohlo být uloženo správní vyhoštění, přičemž stěžovatel spáchání vytýkaného jednání nezpochybnil, a to ani ve správním řízení, ani posléze v žalobě. Městský soud rovněž konstatoval, že se správní orgány podrobně a přezkoumatelně zabývaly otázkou přiměřenosti dopadu přijatého opatření do soukromého a rodinného života žalobce, když přitom vyšly zejména z věcných údajů specifikovaných žalobcem při výslechu.

[19] Nejvyšší správní soud proto rozhodně nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že městský soud své rozhodnutí nepřesvědčivě zdůvodnil, respektive že „soud uplatněné námitky pouze rekapituluje, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko“. Nutno doplnit, že míře obecnosti žalobní argumentace logicky odpovídala i míra obecnosti posouzení ze strany městského soudu (srov. odst. [32] rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto v dané souvislosti uzavírá, že napadený rozsudek je srozumitelný a náležitě odůvodněný, tudíž je přezkoumatelný.

[20] Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud posoudil otázku přiměřenosti zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudky tohoto soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45, ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2012 43, ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014 – 42, ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 39/2015 – 32, ze dne 27. 9. 2019, č. j. 5 Azs 189/2018 – 22 či ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020 – 40). Městský soud ve shodě s citovanou judikaturou vyhodnotil, že závěr správních orgánů o přiměřenosti uloženého správního vyhoštění vůči soukromému a rodinnému životu stěžovatele musí vycházet z konkrétních skutkových okolností dané věci; zohlednil, že stěžovatel v průběhu řízení sám neuvedl žádnou výjimečnou okolnost, která by činila jeho vyhoštění nepřiměřeným s ohledem na jeho soukromý či rodinný život, přičemž ani správní orgány žádnou takovou okolnost neshledaly. V dané souvislosti lze rovněž připomenout usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2024, č. j. 3 Azs 160/2023 35, odst. [13], podle kterého: „Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že zákon o pobytu cizinců předpokládá vydání rozhodnutí o správním vyhoštění tehdy, jestliže nastane některá ze skutkových okolností předvídaných v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a správní vyhoštění současně nepředstavuje nepřiměřený zása[h] do soukromého a rodinného života (srov. rozsudky ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 74, ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016 46, ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017 21, ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017 19, ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 99/2017 27, či ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 3/2017 29). Jestliže tedy správní orgány dospěly k závěru, že správní vyhoštění stěžovateli nezpůsobí nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, neměly možnost uvážení, zda zvolí postup spočívající ve správním vyhoštění nebo ´pouze v uložení povinnosti opustit území.“.

[21] Městský soud souladně s judikaturou Nejvyššího správního soudu vyhodnotil i námitku, že k uložení vyhoštění v jeho případě došlo až po pěti letech od zahájení předmětného správního řízení. Judikatura skutečně stojí na závěru, že ´“samotná délka správního řízení na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv zpravidla nemá“ (srov. rozsudek ze dne 26. 7. 2024, č. j. 5 As 193/2023 29). „Namítané průtahy v řízení nemají relevanci z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť průtahy v řízení lze charakterizovat jako nečinnost státního orgánu, kde procesní ochrana proti této nečinnosti musí směřovat k tomu, aby tato nečinnost skončila, tj. aby státní orgán ve věci jednal a rozhodl. Již z povahy věci proto není možno zrušit vydané rozhodnutí státního orgánu – tedy vyústění jeho procesní aktivity ve formě vydání individuálního právního aktu – pouze z důvodu namítaných průtahů v řízení, neboť takový postup by odporoval samotné logice takto namítané protizákonnosti“ (srov. rozsudek ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 A 171/2002 41, jehož závěry opakovaně potvrdila i pozdější judikatura, např. rozsudek ze dne 6. 8. 2020, č. j. 6 Azs 151/2020 29). Navíc, jak již bylo uvedeno výše, městský soud přiléhavě upozornil na to, že stěžovatel pouze argumentoval délkou správního řízení (pět let), nicméně neuvedl, co podstatného by se ve sféře jeho soukromého a rodinného života mělo po tuto dobu změnit.

[22] S ohledem na vše, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší správní soud uzavírá, že jeho ustálená a vnitřně jednotná judikatura, která je relevantní pro nyní posuzovaný případ, poskytuje dostatečnou odpověď na námitky stěžovatele obsažené v kasační stížnosti. Městský soud se v napadeném rozsudku ani od této judikatury neodchýlil, ani se nedopustil hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Kasační stížnost tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a Nejvyšší správní soud ji proto v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl (výrok I. tohoto usnesení).

[23] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (srov. již výše citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 287/2020 33), a proto je na místě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28). Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II. tohoto usnesení).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 31. října 2024

Mgr. Radovan Havelec předseda senátu