3 Azs 90/2021- 24 - text
3 Azs 90/2021 - 27
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobce: K.S., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Ostrava, Purkyňova 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, se sídlem Pardubice, Opočínek 57, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2021, č. j. 66 A 1/2021 - 145,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 1. 2021, č. j. KRPE-7679-25/ČJ-2021-170022, zajistila žalobce podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve spojení s § 129 odst. 3 téhož zákona za účelem jeho předání do Řecké republiky (dále jen „Řecko“) nebo do Rumunska podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Dobu zajištění stanovila žalovaná ve smyslu § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, který nastal dne 28. 1. 2021 v 08:45 hodin. Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, žalobou. Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[2] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejdříve shrnul skutkový stav, vyplývající z předloženého správního spisu. Dne 28. 1. 2021 byla na základě oznámení provedena v Mikulovicích č. p. 20 Policií ČR pobytová kontrola pěti osob, mezi nimiž byl i žalobce, který nepředložil žádný doklad totožnosti. Provedeným šetřením v informačních systémech žalovaná zjistila, že žalobce nemá platné oprávnění ke vstupu a pobytu na území ČR; porovnáním otisků prstů v systému EURODAC byla shledána shoda se záznamy v Řecku a Rumunsku (žalobce v těchto státech podal žádost o mezinárodní ochranu – pozn. NSS). Při podání vysvětlení žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Pákistánské islámské republiky, je bezdětný, rozvedený. Pákistán opustil v roce 2019 kvůli rodinným sporům mezi otcem a jeho bratrem, kvůli kterým byl žalobcův bratr zabit. Pákistán žalobce opustil legálně, na základě cestovního pasu a íránského víza, následně cestoval nelegálně do Turecka, kde pobýval asi 7 měsíců, poté přešel do Řecka, kde požádal o azyl a setrval zde v uprchlickém táboře 3 měsíce. Následně pobýval v Makedonii, Srbsku a Rumunsku. V kamionu poté cestoval do ČR; jeho cílovou zemí bylo Německo, Francie, Španělsko nebo Itálie. Dále uvedl, že neví, v jaké zemi se nachází, neměl úmysl zde zůstat, pouze projížděl. Řecko opustil dobrovolně, žádné důvody mu nebrání se tam vrátit. V ČR žalobce nemá žádné rodinné vazby ani zázemí; nezná zde nikoho, kdo by jej ubytoval, pomohl mu zajistit základní potřeby, případně za něj složil peněžní záruku; nemá zdravotní pojištění. Při zadržení disponoval peněžními prostředky ve výši asi 45 EUR a 50 LEI.
[2] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejdříve shrnul skutkový stav, vyplývající z předloženého správního spisu. Dne 28. 1. 2021 byla na základě oznámení provedena v Mikulovicích č. p. 20 Policií ČR pobytová kontrola pěti osob, mezi nimiž byl i žalobce, který nepředložil žádný doklad totožnosti. Provedeným šetřením v informačních systémech žalovaná zjistila, že žalobce nemá platné oprávnění ke vstupu a pobytu na území ČR; porovnáním otisků prstů v systému EURODAC byla shledána shoda se záznamy v Řecku a Rumunsku (žalobce v těchto státech podal žádost o mezinárodní ochranu – pozn. NSS). Při podání vysvětlení žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Pákistánské islámské republiky, je bezdětný, rozvedený. Pákistán opustil v roce 2019 kvůli rodinným sporům mezi otcem a jeho bratrem, kvůli kterým byl žalobcův bratr zabit. Pákistán žalobce opustil legálně, na základě cestovního pasu a íránského víza, následně cestoval nelegálně do Turecka, kde pobýval asi 7 měsíců, poté přešel do Řecka, kde požádal o azyl a setrval zde v uprchlickém táboře 3 měsíce. Následně pobýval v Makedonii, Srbsku a Rumunsku. V kamionu poté cestoval do ČR; jeho cílovou zemí bylo Německo, Francie, Španělsko nebo Itálie. Dále uvedl, že neví, v jaké zemi se nachází, neměl úmysl zde zůstat, pouze projížděl. Řecko opustil dobrovolně, žádné důvody mu nebrání se tam vrátit. V ČR žalobce nemá žádné rodinné vazby ani zázemí; nezná zde nikoho, kdo by jej ubytoval, pomohl mu zajistit základní potřeby, případně za něj složil peněžní záruku; nemá zdravotní pojištění. Při zadržení disponoval peněžními prostředky ve výši asi 45 EUR a 50 LEI.
[3] Krajský soud konstatoval, že žalovaná přezkoumatelným způsobem zdůvodnila naplnění podmínek stanovených v § 129 odst. 1 a 4 zákona o pobytu cizinců; v případě žalobce bylo naplněno hned několik důvodů zakládajících předpoklad vážného nebezpečí útěku. Rovněž se žalovaná přezkoumatelně vypořádala s otázkou, zda v případě žalobce nepostačilo uložit některé ze zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce v ČR nemá zázemí, rodinu, nezná zde nikoho, kdo by mu poskytl ubytování, nedisponuje prostředky pro svou obživu; žalobce tak není schopen plnit povinnosti vyplývající z § 123b zákona o pobytu cizinců; taktéž, vzhledem k výše uvedenému, nepřicházelo v úvahu složení finanční záruky. V projednávaném případě tak nebylo možné využít mírnější opatření, než zajištění žalobce.
[3] Krajský soud konstatoval, že žalovaná přezkoumatelným způsobem zdůvodnila naplnění podmínek stanovených v § 129 odst. 1 a 4 zákona o pobytu cizinců; v případě žalobce bylo naplněno hned několik důvodů zakládajících předpoklad vážného nebezpečí útěku. Rovněž se žalovaná přezkoumatelně vypořádala s otázkou, zda v případě žalobce nepostačilo uložit některé ze zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce v ČR nemá zázemí, rodinu, nezná zde nikoho, kdo by mu poskytl ubytování, nedisponuje prostředky pro svou obživu; žalobce tak není schopen plnit povinnosti vyplývající z § 123b zákona o pobytu cizinců; taktéž, vzhledem k výše uvedenému, nepřicházelo v úvahu složení finanční záruky. V projednávaném případě tak nebylo možné využít mírnější opatření, než zajištění žalobce.
[4] K uplatněným žalobním námitkám, týkajícím se možnosti realizace zajištění a otázkou systémových nedostatků azylového řízení v Řecku, krajský soud uvedl, že se žalovaná těmito aspekty věci dostatečně zabývala a žalobce ve správním řízení žádné námitky v tomto směru neuplatnil. Žalobní tvrzení vztahující se k nedostatkům řeckého azylového systému mají pouze obecný, povšechný charakter; jednalo se o prezentaci obecných statistik. Ex silentio z výpovědi žalobce vyplynulo, že on sám žádné negativní poznatky o řeckém azylovém systému nemá. Krajský soud v této souvislosti odkázal na závěry plynoucí z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2019, č. j. 41 A 4/2019 – 33, aprobované rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. 4 Azs 153/2019 – 30 (citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), z nichž vyplývá, že žalovaná napadeným rozhodnutím nerozhodovala o předání žalobce do Řecka nebo do Rumunska, ale pouze o jeho zajištění za účelem pozdějšího předání; jejím úkolem bylo tedy pouze předběžně zkoumat, zda je takové předání vůbec možné a zda není a priori vyloučeno. K tomu krajský soud připomněl závěry vyplývající z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, z nichž se podává, že smyslem řízení o zajištění cizince není s konečnou platností posoudit otázku, zda má cizinec nutně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvořit podmínky pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován. I kdyby existovaly překážky realizace předání do Řecka, zůstává stále možnost předání do Rumunska, kde žalobce také požádal o azyl a které, jak uvedl žalovaný, svou odpovědnost v tomto směru přijalo a vůči jehož azylovému systému žalobce nevznesl námitky. Rovněž nelze přehlédnout, že z informace Ministerstva vnitra, OAMP, č. j. MV
23514
2/OAM
2021 vyplývá, že v roce 2020 a v lednu 2021 byly zmařeny četné dublinské transfery z důvodu epidemiologické situace, avšak ČR se stále pohybuje ve lhůtách podle nařízení Dublin III na případnou další přípravu a realizaci předání. K rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 Azs 198/2016 – 24, na který žalobce odkazoval, krajský soud uvedl, že se jedná o již překonanou judikaturu.
[4] K uplatněným žalobním námitkám, týkajícím se možnosti realizace zajištění a otázkou systémových nedostatků azylového řízení v Řecku, krajský soud uvedl, že se žalovaná těmito aspekty věci dostatečně zabývala a žalobce ve správním řízení žádné námitky v tomto směru neuplatnil. Žalobní tvrzení vztahující se k nedostatkům řeckého azylového systému mají pouze obecný, povšechný charakter; jednalo se o prezentaci obecných statistik. Ex silentio z výpovědi žalobce vyplynulo, že on sám žádné negativní poznatky o řeckém azylovém systému nemá. Krajský soud v této souvislosti odkázal na závěry plynoucí z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2019, č. j. 41 A 4/2019 – 33, aprobované rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. 4 Azs 153/2019 – 30 (citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), z nichž vyplývá, že žalovaná napadeným rozhodnutím nerozhodovala o předání žalobce do Řecka nebo do Rumunska, ale pouze o jeho zajištění za účelem pozdějšího předání; jejím úkolem bylo tedy pouze předběžně zkoumat, zda je takové předání vůbec možné a zda není a priori vyloučeno. K tomu krajský soud připomněl závěry vyplývající z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, z nichž se podává, že smyslem řízení o zajištění cizince není s konečnou platností posoudit otázku, zda má cizinec nutně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvořit podmínky pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován. I kdyby existovaly překážky realizace předání do Řecka, zůstává stále možnost předání do Rumunska, kde žalobce také požádal o azyl a které, jak uvedl žalovaný, svou odpovědnost v tomto směru přijalo a vůči jehož azylovému systému žalobce nevznesl námitky. Rovněž nelze přehlédnout, že z informace Ministerstva vnitra, OAMP, č. j. MV
23514
2/OAM
2021 vyplývá, že v roce 2020 a v lednu 2021 byly zmařeny četné dublinské transfery z důvodu epidemiologické situace, avšak ČR se stále pohybuje ve lhůtách podle nařízení Dublin III na případnou další přípravu a realizaci předání. K rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 Azs 198/2016 – 24, na který žalobce odkazoval, krajský soud uvedl, že se jedná o již překonanou judikaturu.
[5] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu, které podřazuje pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle kterého v případě, kdy zajišťovaný cizinec před svým zajištěním výslovně nepoukáže na existenci systémových nedostatků v řeckém azylovém systému, není třeba se takovými nedostatky v řízení o zajištění zabývat. Žalovaná, v souladu s nařízením Dublin III, měla pečlivě zkoumat, zda v případě přemístění stěžovateli nehrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení, jež souvisí se systémovými nedostatky azylového řízení v Řecku; ty jsou, dle názoru stěžovatele, veřejně známé a významné.
[6] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle kterého v případě, kdy zajišťovaný cizinec před svým zajištěním výslovně nepoukáže na existenci systémových nedostatků v řeckém azylovém systému, není třeba se takovými nedostatky v řízení o zajištění zabývat. Žalovaná, v souladu s nařízením Dublin III, měla pečlivě zkoumat, zda v případě přemístění stěžovateli nehrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení, jež souvisí se systémovými nedostatky azylového řízení v Řecku; ty jsou, dle názoru stěžovatele, veřejně známé a významné.
[7] Dále stěžovatel namítá, že před vydáním rozhodnutí o zajištění nebylo vedeno fakticky žádné správní řízení, ačkoliv bylo povinností žalované rozptýlit pochybnosti o zákonnosti zajištění žadatele za účelem vydání do Řecka, což však žalovaná ani v rámci „pohovoru“ neprovedla. Nedostatky řeckého azylového systému jsou natolik výrazné, že bylo povinností žalované rozptýlit podezření o neaplikovatelnosti zajištění za účelem vydání do Řecka, a to například kladením vhodných otázek stěžovateli před vydáním rozhodnutí o zajištění. K tomu stěžovatel odkázal na čl. 3 bod 2 nařízení Dublin III a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27. Podle stěžovatele je situace v Řecku natolik vypjatá, že bylo povinností žalované otázku nebezpečí nákazy a systematických nedostatků posoudit ex officio. Jelikož tak žalovaná neučinila, je rozhodnutí o zajištění nezákonné.
[8] Žalovaná ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázala na obsah správního spisu a na své vyjádření ze dne 24. 4. 2021. Dále uvedla, že aktuálně (ke dni 18. 6. 2021, kdy bylo vyjádření datováno) se stěžovatel v režimu zajištění již nenachází, neboť byl dne 1. 4. 2021 transferován do Rumunska v souladu s nařízením Dublin III.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Úvodem je nutné předeslat, že obdobnou problematikou (tvrzenými systémovými nedostatky řeckého azylového systému a s tím spojenou povinností provádět podrobná skutková zjištění) se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne 17. 10. 2019, č. j. 4 Azs 153/2019 – 30, z něhož v projednávaném případě vycházel a na nějž v podrobnostech odkazuje. Dále je třeba upozornit, že i pro řízení o kasační stížnosti je rozhodující skutkový stav, který zde byl v době vydání rozhodnutí správního orgánu (žalované). Pro posouzení kasační stížnosti tak nebylo podstatné, že byl stěžovatel v mezidobí již předán do Rumunska.
[12] Stěžejní kasační námitkou stěžovatele je tvrzení, že žalovaná nedostatečně posoudila možnost realizace jeho předání do Řecka, jakožto jednoho ze státu (druhou žádost o mezinárodní ochranu stěžovatel podal v Rumunsku) příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatel má za to, že řecký azylový systém vykazuje systémové nedostatky, které činí jeho předání (respektive přemístění, dle terminologie nařízení Dublin III) do Řecka, nepřípustným. Krajský soud měl pochybit tím, že tyto nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci nezohlednil.
[13] Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie“ (tímto je v současné době nařízení Dublin III – pozn. NSS). Podle odst. 3 téhož ustanovení nelze-li předání cizince [...] uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, […] policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání [...] vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení.
[13] Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie“ (tímto je v současné době nařízení Dublin III – pozn. NSS). Podle odst. 3 téhož ustanovení nelze-li předání cizince [...] uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, […] policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání [...] vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení.
[14] Kritéria, při jejichž naplnění není možno přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, stanoví čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Podle tohoto ustanovení není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. I přesto, že české znění právě citovaného ustanovení používá výraz „systematické“ nedostatky, kasační soud v tomto rozsudku bude používat přesnější formulace „systémové“ nedostatky.
[14] Kritéria, při jejichž naplnění není možno přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, stanoví čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Podle tohoto ustanovení není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. I přesto, že české znění právě citovaného ustanovení používá výraz „systematické“ nedostatky, kasační soud v tomto rozsudku bude používat přesnější formulace „systémové“ nedostatky.
[15] Nejvyšší správní soud k účelu citovaného ustanovení například v rozsudku ze dne 31. 7. 2019, 6 Azs 59/2019 – 38, vyslovil, že „[...] reaguje na to, že ačkoli je Společný evropský azylový systém vybudován na vzájemné důvěře mezi členskými státy, že jednotlivé členské státy dodržují unijní právo, nelze vyloučit, že v určitém členském státě tento systém v praxi narazí na závažné funkční problémy, a tedy zde bude dáno riziko, že žadatelé o mezinárodní ochranu budou v případě přemístění do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy. Společný evropský azylový systém tak je koncipován na vyvratitelné právní domněnce, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují základní práva a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Zároveň platí, že v rámci dublinského systému nelze žadatele o mezinárodní ochranu přemisťovat do zemí, v nichž azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu vykazují natolik závažné (systémové) nedostatky z hlediska závazných standardů Společného evropského azylového systému, že by v takovém případě vzniklo riziko nelidského či ponižujícího zacházení v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, resp. s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod […]. Kritéria dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III tak zajišťují ochranu práv žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří jsou považováni za obzvlášť znevýhodněnou a zranitelnou skupinu vyžadující zvláštní ochranu (srovnej rozsudky ESLP ve věcech M. S. S. proti Belgii a Řecku a Tarakhel proti Švýcarsku), na druhou stranu je však třeba dbát zachování podstaty a cílů dublinského systému, který má vést ke stanovení jasné a proveditelné metody umožňující rychlé určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a k racionalizaci posuzování žádostí o mezinárodní ochranu v rámci Evropské unie vyznačující se absencí vnitřních hranic. S těmito cíli by proto bylo neslučitelné, vedlo-li by sebemenší porušení právních předpisů Společného evropského azylového systému ke zmaření přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do primárně příslušného členského státu.“
[15] Nejvyšší správní soud k účelu citovaného ustanovení například v rozsudku ze dne 31. 7. 2019, 6 Azs 59/2019 – 38, vyslovil, že „[...] reaguje na to, že ačkoli je Společný evropský azylový systém vybudován na vzájemné důvěře mezi členskými státy, že jednotlivé členské státy dodržují unijní právo, nelze vyloučit, že v určitém členském státě tento systém v praxi narazí na závažné funkční problémy, a tedy zde bude dáno riziko, že žadatelé o mezinárodní ochranu budou v případě přemístění do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy. Společný evropský azylový systém tak je koncipován na vyvratitelné právní domněnce, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují základní práva a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Zároveň platí, že v rámci dublinského systému nelze žadatele o mezinárodní ochranu přemisťovat do zemí, v nichž azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu vykazují natolik závažné (systémové) nedostatky z hlediska závazných standardů Společného evropského azylového systému, že by v takovém případě vzniklo riziko nelidského či ponižujícího zacházení v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, resp. s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod […]. Kritéria dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III tak zajišťují ochranu práv žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří jsou považováni za obzvlášť znevýhodněnou a zranitelnou skupinu vyžadující zvláštní ochranu (srovnej rozsudky ESLP ve věcech M. S. S. proti Belgii a Řecku a Tarakhel proti Švýcarsku), na druhou stranu je však třeba dbát zachování podstaty a cílů dublinského systému, který má vést ke stanovení jasné a proveditelné metody umožňující rychlé určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a k racionalizaci posuzování žádostí o mezinárodní ochranu v rámci Evropské unie vyznačující se absencí vnitřních hranic. S těmito cíli by proto bylo neslučitelné, vedlo-li by sebemenší porušení právních předpisů Společného evropského azylového systému ke zmaření přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do primárně příslušného členského státu.“
[16] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k uvedené problematice v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 – 29, dále uvedl, že „[r]ozhoduje-li správní orgán o zajištění cizince za účelem jeho předání do jiného členského státu, je povinen i přes poměrně krátkou dobu (žalovaná o případném zajištění cizince musí rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě) se s ohledem na naplnění účelu zajištění a možnou dobu trvání omezení osobní svobody zabývat z úřední povinnosti otázkou faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání, tj. i otázkou případných systémových nedostatků azylového řízení ve státě, do kterého má být cizinec předán. Právě uvedené nicméně nelze chápat tak, že by správní orgány musely v každém jednotlivém rozhodnutí o zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců výslovně zdůvodňovat, zda ve státě (státech), kam má být cizinec předán, k těmto nedostatkům v rámci azylového řízení dochází či nedochází. Pokud účastník řízení systémové nedostatky v řízení o zajištění nenamítal a správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k takovým nedostatkům ve státě předání nedochází, případně o nich nepanují ani důvodné pochybnosti, není nutné, aby své úvahy na dané téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl.“ S ohledem na zásadu vzájemné důvěry členských států Evropské unie je tedy správní orgán povinen otázku možných systémových nedostatků azylového řízení v rozhodnutí o zajištění výslovně vypořádat (i bez námitky) pouze tehdy, dospěje-li sám k závěru, že jsou o existenci nedostatků ve státě, kam má být cizinec následně předán, důvodné pochybnosti, které mohou, s ohledem na různorodost konkrétních případů, vyvstat z mnoha okolností, jejichž existence nemusí být nutně vázána jen na skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho úřední činnosti.
[16] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k uvedené problematice v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 – 29, dále uvedl, že „[r]ozhoduje-li správní orgán o zajištění cizince za účelem jeho předání do jiného členského státu, je povinen i přes poměrně krátkou dobu (žalovaná o případném zajištění cizince musí rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě) se s ohledem na naplnění účelu zajištění a možnou dobu trvání omezení osobní svobody zabývat z úřední povinnosti otázkou faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání, tj. i otázkou případných systémových nedostatků azylového řízení ve státě, do kterého má být cizinec předán. Právě uvedené nicméně nelze chápat tak, že by správní orgány musely v každém jednotlivém rozhodnutí o zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců výslovně zdůvodňovat, zda ve státě (státech), kam má být cizinec předán, k těmto nedostatkům v rámci azylového řízení dochází či nedochází. Pokud účastník řízení systémové nedostatky v řízení o zajištění nenamítal a správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k takovým nedostatkům ve státě předání nedochází, případně o nich nepanují ani důvodné pochybnosti, není nutné, aby své úvahy na dané téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl.“ S ohledem na zásadu vzájemné důvěry členských států Evropské unie je tedy správní orgán povinen otázku možných systémových nedostatků azylového řízení v rozhodnutí o zajištění výslovně vypořádat (i bez námitky) pouze tehdy, dospěje-li sám k závěru, že jsou o existenci nedostatků ve státě, kam má být cizinec následně předán, důvodné pochybnosti, které mohou, s ohledem na různorodost konkrétních případů, vyvstat z mnoha okolností, jejichž existence nemusí být nutně vázána jen na skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho úřední činnosti.
[17] Lze souhlasit s názorem krajského soudu, že popsaným způsobem v posuzované věci postupovala také žalovaná, která se problematikou systémových nedostatků řeckého azylového systému zabývala na str. 3 a 4 svého rozhodnutí, přičemž nezjistila nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Žalovaná zhodnotila možnosti realizovatelnosti předání stěžovatele, posoudila jeho ekonomickou situaci i zdravotní stav; zabývala se také otázkou dodržování právních předpisů a namítaného porušování lidských práv ze stran cílových států (Řecka a Rumunska), k nimž uvedla, že ani odpovědné orgány Evropské unie, Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky či mezinárodní organizace zabývající se azylovou procedurou v jednotlivých členských státech (například Evropská rada pro uprchlíky a exulanty – „ECRE“) nevydaly v době vydání žalovaného rozhodnutí o zajištění stěžovatele doporučení či stanoviska, v nichž by navrhovaly, aby osoby nebyly předávány do těchto zemí v rámci azylové politiky. Rovněž stěžovatel v rámci podání vysvětlení neuvedl žádné závažné důvody, které by zpochybňovaly realizaci jeho předání do těchto zemí, na podmínky panující v uprchlickém táboře v Řecku, v němž setrval 3 měsíce, si nestěžoval. Neuvedl-li stěžovatel žádné skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o stavu azylového systému v Řecku, nebyla žalovaná povinna se touto problematikou, ve světle výše uvedené judikatury, blíže zabývat ex officio.
[17] Lze souhlasit s názorem krajského soudu, že popsaným způsobem v posuzované věci postupovala také žalovaná, která se problematikou systémových nedostatků řeckého azylového systému zabývala na str. 3 a 4 svého rozhodnutí, přičemž nezjistila nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Žalovaná zhodnotila možnosti realizovatelnosti předání stěžovatele, posoudila jeho ekonomickou situaci i zdravotní stav; zabývala se také otázkou dodržování právních předpisů a namítaného porušování lidských práv ze stran cílových států (Řecka a Rumunska), k nimž uvedla, že ani odpovědné orgány Evropské unie, Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky či mezinárodní organizace zabývající se azylovou procedurou v jednotlivých členských státech (například Evropská rada pro uprchlíky a exulanty – „ECRE“) nevydaly v době vydání žalovaného rozhodnutí o zajištění stěžovatele doporučení či stanoviska, v nichž by navrhovaly, aby osoby nebyly předávány do těchto zemí v rámci azylové politiky. Rovněž stěžovatel v rámci podání vysvětlení neuvedl žádné závažné důvody, které by zpochybňovaly realizaci jeho předání do těchto zemí, na podmínky panující v uprchlickém táboře v Řecku, v němž setrval 3 měsíce, si nestěžoval. Neuvedl-li stěžovatel žádné skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o stavu azylového systému v Řecku, nebyla žalovaná povinna se touto problematikou, ve světle výše uvedené judikatury, blíže zabývat ex officio.
[18] S ohledem na shora uvedená obecná východiska dospěl Nejvyšší správní soud v nyní projednávaném případě ve shodě s krajským soudem k závěru, že předběžné zhodnocení možnosti a realizovatelnosti předání stěžovatele do Řecka provedené žalovanou v napadeném rozhodnutí, je pro účely rozhodnutí o zajištění postačující.
[19] V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na názor, který vyslovil v rozsudku č. j. 4 Azs 153/2019 – 30, dle něhož „[p]o žalované nelze spravedlivě požadovat, aby otázku existence systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění vyřešila zevrubně a detailně, neboť žalovaná je povinna o případném zajištění cizince rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě. Ostatně, pravomoc rozhodnout o určení státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu zákonodárce svěřil Ministerstvu vnitra, nikoli žalované, která má v řízení o určení příslušnosti podle nařízení Dublin III toliko pomocnou úlohu - jejím úkolem je při splnění zákonem stanovených podmínek zajistit osobu, která má být předána do příslušného členského státu podle § 129 zákona o pobytu cizinců.“ Totožně argumentoval i krajský soud. Nelze tak přisvědčit námitkám stěžovatele, že žalovaná pochybila, pokud před vydáním rozhodnutí o zajištění fakticky neproběhlo žádné správní řízení. Rozhodnutí o zajištění je prvním (a současně posledním) úkonem v řízení a žalovaná musí o případném zajištění rozhodnout ve velice krátkém časovém intervalu 48 hodin. Není tedy možné, aby před rozhodnutím ve věci proběhlo správní řízení; tuto skutečnost výslovně vyvrací i samotný zákon o pobytu cizinců (viz jeho § 129 odst. 3).
[19] V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na názor, který vyslovil v rozsudku č. j. 4 Azs 153/2019 – 30, dle něhož „[p]o žalované nelze spravedlivě požadovat, aby otázku existence systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění vyřešila zevrubně a detailně, neboť žalovaná je povinna o případném zajištění cizince rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě. Ostatně, pravomoc rozhodnout o určení státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu zákonodárce svěřil Ministerstvu vnitra, nikoli žalované, která má v řízení o určení příslušnosti podle nařízení Dublin III toliko pomocnou úlohu - jejím úkolem je při splnění zákonem stanovených podmínek zajistit osobu, která má být předána do příslušného členského státu podle § 129 zákona o pobytu cizinců.“ Totožně argumentoval i krajský soud. Nelze tak přisvědčit námitkám stěžovatele, že žalovaná pochybila, pokud před vydáním rozhodnutí o zajištění fakticky neproběhlo žádné správní řízení. Rozhodnutí o zajištění je prvním (a současně posledním) úkonem v řízení a žalovaná musí o případném zajištění rozhodnout ve velice krátkém časovém intervalu 48 hodin. Není tedy možné, aby před rozhodnutím ve věci proběhlo správní řízení; tuto skutečnost výslovně vyvrací i samotný zákon o pobytu cizinců (viz jeho § 129 odst. 3).
[20] Na základě shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaná správně vyhodnotila předání stěžovatele do Řecka jako potenciálně možné a shledala, že byly naplněny podmínky pro jeho zajištění za účelem předání do Řecka podle § 129 zákona o pobytu cizinců. Nepochybil proto ani krajský soud, který závěrům žalované v napadeném rozsudku přisvědčil.
[21] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná. Za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto na základě § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v řízení o kasační stížnosti jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
[22] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto na základě § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v řízení o kasační stížnosti jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
[23] Žalobci byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 3. 2021, č. j. 66 A 1/2021-55, ustanoven zástupcem advokát Mgr. Ladislav Bárta. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (viz § 35 odst. 10 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.), přičemž toto ustanovení se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti (§ 35 odst. 10 in fine s. ř. s.). Soud určil odměnu advokáta v souladu s § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d), ve spojení s § 7 bodem 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] za podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. S tím souvisí též náhrada hotových výdajů za tento úkon (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) ve výši 300 Kč. Celková částka ve výši 3 400 Kč bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 22. prosince 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu