3 Tdo 1019/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. září 2009 v neveřejném zasedání o
dovolání podaném obviněným B. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 1. 2009, č. j. 55 To 508/2008-77, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.
zn. 33 T 6/2008, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem –pobočka v Liberci ze dne 20. 1. 2009, č. j. 55 To 508/2008-77, a
rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 10. 2008, č. j. 33 T 6/2008-54.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 10. 2008, č. j. 33 T
6/2008-54, byl obviněný B. S. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne
13. 1. 2008 v 01.45 hod. řídil pod vlivem alkoholu v obci T., po veřejných
komunikacích osobní automobil zn. VW Golf, přičemž mu při kontrole policejní
hlídkou PČR Obvodního oddělení D. bylo zjištěno orientační dechovou zkouškou
pomocí alkotestu Dräger, že měl v krvi 1,75 g/kg alkoholu v krvi, kdy však
lékařské vyšetření spojené s odběrem krve bez důvodu odmítl“. Za to byl podle §
201 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců,
jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1
tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému současně uložil trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou
let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 20. 1. 2009,
č. j. 55 To 508/2008-77, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 1. 2009 (§
139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v
průběhu trestního řízení byla prokázána pouze skutečnost, že dne 13. 1. 2008
řídil automobil po veřejné komunikaci pod vlivem alkoholu, kterou ostatně nijak
nezpochybňoval. Zda však řídil automobil též ve stavu vylučujícím jeho
způsobilost k řízení a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu ohrožení
pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., podle dovolatele žádným
důkazem prokázáno nebylo. Na stav vylučující způsobilost totiž nelze usuzovat
výhradně z výsledku dechové zkoušky, neboť tento důkaz není sám o sobě k
prokázání viny dostačující. Dovolatel připomněl, že stejný názor vyjádřil i
státní zástupce, který v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu zaujal k
odvolání obviněného souhlasný postoj a navrhl, aby byl odsuzující rozsudek
soudu prvního stupně zrušen a věc byla postoupena k projednání jako přestupek.
Dovolatel na podporu své argumentace zároveň poukázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, které soudy
činné ve věci nevzaly náležitě v úvahu, ačkoliv je na ně výslovně upozorňoval.
Z uvedeného judikátu přitom jasně vyplývá, že na stav vylučující způsobilost k
řízení lze usuzovat především z množství alkoholu v krvi řidiče. Pokud však
takový spolehlivý údaj k dispozici není, je možné a nutné zmíněný stav vyvodit
ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla
uskutečněna. K tomu musí orgány činné v trestním řízení opatřit a provést
všechny vhodné a potřebné důkazy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a odpovídajícím způsobem
je jednotlivě i v souhrnu zhodnotit (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Uvedenou povinnost
však soudy v dovolatelově trestní věci zjevně nesplnily, neboť jej uznaly
vinným za stavu, kdy jeho nezpůsobilost k řízení motorového vozidla dovodily
pouze z výsledku dechové zkoušky. Tento jediný důkaz však k prokázání
dovolatelovy viny nepostačuje, neboť v daném případě není objektivizován
(ověřen) dalšími důkazy, resp. souhrnem důkazů ve smyslu výše uvedeného
rozhodnutí Nejvyššího soudu. To znamená, že soudy na podkladě svých dosavadních
zjištění nemohly spolehlivě dovodit, že dovolatel - s ohledem na množství
požitého alkoholu - řídil osobní automobil, ačkoliv byl k této činnosti
nezpůsobilý. Nebyl tedy splněn základní předpoklad pro závěr, že dovolatel svým
jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. Rozhodnutí
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně proto spočívají na nesprávním
právním posouzení skutku, tedy na vadě odpovídající uplatněnému důvodu
dovolání.
Vzhledem k namítaným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka Liberec, č. j. 55 To 508/2008-77, ze dne 20. 1. 2009, zrušil a
přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který uvedl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě pouze těch vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené
dovolací důvody, a nelze se jím úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkumu správnosti jimi
provedeného dokazování. Z dikce dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je
nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v
jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy
trestního práva procesního. Zásah do skutkových zjištění je však výjimečně
možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně
jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
V další části vyjádření pak státní zástupce rozvedl skutkovou podstatu
trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák.
s tím, že stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě
zjišťovat a dokazovat. S odkazem na dovolatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, pak konstatoval,
že v úvahu připadajícím důkazem ve vztahu k řízení vozidla a podezření na
ovlivnění pachatele alkoholem je především přesně zjištěné množství alkoholu v
krvi pachatele v době jízdy, a to provedeným odběrem a vyšetřením jeho krve.
Stav vylučující způsobilost k výkonu řidičské činnosti lze však prokázat i
jinými důkazními prostředky, jako např. svědeckými výpověďmi nebo znaleckým
posudkem. Důkazním prostředkem přitom může být i výsledek orientační dechové
zkoušky provedené přístrojem umožňujícím kvantifikovat množství požitého
alkoholu, pokud tento výsledek jinak odpovídá dalším provedeným důkazům ohledně
stupně ovlivnění pachatele požitým alkoholem, a na základě souhrnu provedených
důkazů tedy lze učinit závěr o vyloučení jeho řidičské způsobilosti.
V návaznosti na další obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
(např. usnesení ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1061/2008) pak státní
zástupce poukázal na to, že vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či
znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů, jimiž lze prokázat stav
vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 201 tr. zák., též
výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem,
který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Pokud by se ovšem
jednalo o důkaz jediný a správnost zjištění míry ovlivnění pachatele požitým
alkoholem by nebylo možno ověřit důkazy dalšími, pak by nebylo možné bez
důvodných pochybností konstatovat, že pachatel svým jednáním naplnil skutkovou
podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák.
V předmětné věci přitom nastala právě zmíněná situace, kdy ve vztahu ke
zjištění dovolatelova ovlivnění alkoholem a dopadům na schopnost řídit motorové
vozidlo byla provedena pouze dechová zkouška (ve výroku o vině je nesprávně
uvedeno, že dechovou zkouškou byla zjištěna hladina alkoholu v krvi), když
další důkazy (zejména výpověď obviněného /dovolatele/) svědčí jen o tom, že
dovolatel řídil automobil, přestože před jízdou požil alkohol.
Své vyjádření k dovolání státní zástupce uzavřel tím, že závěr o spáchání
trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák. nelze v posuzovaném případě
dovodit, resp. pokud byl takový závěr vysloven, je v extrémním rozporu s
učiněnými skutkovými zjištěními. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, i jemu předcházející
rozsudek soudu prvního stupně a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc
Okresnímu soudu v České Lípě k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl,
aby Nejvyšší soud v rámci právního názoru tomuto soudu uložil, aby buď -
bude-li to možné - doplnil dokazování tak, aby byl závěr o existenci stavu
dovolatele vylučujícího způsobilost k výkonu činnosti podle § 201 tr. zák.
podložen i dalšími zjištěními, anebo vzhledem k tomu, že požití určitého
množství alkoholických nápojů před jízdou bylo jinak objektivně zjištěno, soud
dále postupoval podle § 222 odst. 2 tr. ř. Navrhované rozhodnutí lze za
podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Souhlas s
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak státní zástupce vyslovil i pro
případ, že by bylo rozhodnuto jiným než navrženým způsobem (§ 265r odst. 1
písm. c/ tr. ř.)
Obviněný B. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet
ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. proto bude soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v
příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé a rozvedený v jeho
odůvodnění, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Určitý průlom do výkladu obsahu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem
představují některá rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález ve věci sp. zn. I.
ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94), v nichž se Nejvyššímu soudu vytýká, že
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř. (zejména důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g/ tr. ř.) posuzuje příliš restriktivně, ačkoliv Ústavní soud
opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za
vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v těch
případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu
s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových
zjištění). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají
žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem
dokazování.
S ohledem na výše uvedené důvody je zřejmé, že obviněný uplatnil své dovolání
právně relevantně. Protože Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody
pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo
dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož
i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který
byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si
přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by
mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a
dokazovat. Zároveň je třeba připomenout, že podle poznatků lékařské vědy není
žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, schopen bezpečně řídit motorové
vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile).
Dále je nutno připomenout, že Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000,
sp. zn. 5 Tz 202/99 (na které dovolatel a ve vyjádření k dovolání i státní
zástupce výslovně odkazují) vyslovil, že trestní stíhání obviněného řidiče
motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §
201 tr. zák. není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně
(tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v jeho krvi v
době jízdy. Zákon totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje
způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by mohl
pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi
pachatele, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné stav vylučující
způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla inkriminovaná
činnost - zde jízda řidiče motorového vozidla - uskutečněna, např. z druhu a
množství alkoholických nápojů požitých řidičem před jízdou, z doby, kdy k
požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče apod. Nejvyšší soud
zároveň poukázal na to, že není-li k dispozici výsledek rozboru krve řidiče,
např. proto že se odmítne podrobit jejímu odběru, pak vedle svědeckých
výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku, může být jedním ze souhrnu
důkazů, byť nikoliv jediným, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost
pachatele k výkonu činnosti podle § 201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky,
zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje
kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky přitom není
možné bez dalšího odmítnout jen z toho důvodu, že přístroj, na kterém byla
zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností. Současně je ovšem nezbytné,
aby stupeň ovlivnění alkoholem zjištěný z dechu řidiče odpovídal i dalším ve
věci provedeným důkazům, takže by o stavu vylučujícím způsobilost k řízení
motorového vozidla nebylo možno pochybovat.
V posuzovaném případě se však soudy výše uvedenými zásadami důsledně neřídily.
Z rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá, že vycházely z téhož
skutkového základu, podle kterého obviněný B. S. inkriminovaného dne řídil
osobní automobil po požití alkoholu. Stupeň jeho ovlivnění alkoholem pak bylo
podle názoru soudů bezpečně prokázán pozitivním výsledkem dechové zkoušky
provedené orgány Policie ČR za použití přístroje Dräger, kdy podle výroku
rozsudku soudu prvního stupně mu měla být zjištěna hladina alkoholu „v krvi
1,75g/kg“. Lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve se obviněný odmítl
podrobit.
V odůvodnění svých rozhodnutí pak oba soudy s poukazem na provedení dechové
zkoušky řádně kalibrovaným a přezkoušeným přístrojem, umožňujícím kvantifikaci
požitého alkoholu, uzavřely, že obviněnému byla v době kontroly naměřena v
dechu hodnota 1,75 g/kg alkoholu, což ve vztahu k posuzovanému jednání
znamenalo, že byl v danou chvíli evidentně ve stavu vylučujícím řádné řízení
motorového vozidla. Odvolací soud přitom vyjádřil přesvědčení, že případná
odchylka (tolerance) přístroje nemůže znehodnotit výsledek dechové zkoušky
natolik, aby po nebylo možné učinit spolehlivý závěr o stupni ovlivnění
alkoholem. Kromě toho připomněl, že podle poznatků lékařské vědy není žádný,
tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič schopen bezpečně řídit motorové vozidlo,
dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1.00 g/kg, tedy hodnoty
podstatně nižší, než byla naměřena obviněnému (viz str. 2 napadeného usnesení
odvolacího soudu). Za těchto okolností pak podle názoru soudů bylo možno
spolehlivě dovodit, že obviněný byl ovlivněn alkoholem v míře předpokládané v
ustanovení § 201 odst. 1 tr. zák., která vylučuje, aby vykonával činnost řidiče
řádným způsobem.
Názor, že předmětný skutek bylo možno bez dalšího právně posoudit jako trestný
čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., však
Nejvyšší soud nesdílí.
Soudy sice správně nepochybovaly o tom, že obviněný (dovolatel) v
inkriminovanou dobu řídil kontrolovaný osobní automobil, se kterým odjížděl od
místní restaurace, a že před jízdou požil alkohol. Tato zjištění měla oporu ve
výsledcích provedeného dokazování, a to jak ve výpovědích příslušníků Policie
ČR, výsledku dechové zkoušky na alkohol, tak i ve výpovědi samotného obviněného
(dovolatele), který doznal že řídil po vypití „asi jednoho a půl piva“ (č. l.
51 spisu).
Právní závěr o tom, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím
způsobilost k činnosti podle § 201 odst. 1 tr. zák., však soudy opřely výlučně
o jediný důkaz, a to o výsledek dechové zkoušky pomocí přístroje Dräger a o
technickou (ovšem ničím odborně nepodloženou) úvahu, že je vyloučeno, aby
předmětný přístroj dosáhl při měření tak výrazné odchylky, tj. že by při
naměřené hodnotě 1,75 g/kg nedosáhlo ovlivnění alkoholem ani hranice nejméně
1,00 g/kg, tedy hodnoty, kdy žádný řidič není schopen bezpečně řídit motorové
vozidlo. Soudy především nezjistily nic o způsobu jízdy obviněného, ani o jeho
chování během prováděné kontroly. Jestliže totiž odmítl odběr krve k přesnému
zjištění množství požitého alkoholu, pak právě jeho chování (např. nejisté
pohyby, vrávorání, zápach požitého alkoholu, atd.) mohly svědčit o zkonzumování
většího množství alkoholických nápojů. Stupeň opilosti pak by na základě
takových projevů mohl posoudit příslušný znalec, jež by se zároveň mohl
vyjádřit i k odborné otázce týkající se míry tolerance u přístrojů Dräger,
zejména provádí-li se měření bezprostředně či krátce po požití alkoholu, jak
tomu bylo zřejmě i v posuzovaném případě (obviněným byl kontrolován po odchodu
/a následné jízdě/ z pohostinství).
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích lze dovolateli
plně přisvědčit, že byl uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 201 tr. zák., ačkoliv tento právní závěr soudů neměl
oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci (skutku), jenž byl založen toliko na
výsledku dechové zkoušky na alkohol, při absenci souhrnu jakýchkoliv dalších
důkazů, jež by tento výsledek dostatečně objektivizovaly (ověřovaly). V tomto
smyslu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena na dovolatelem vytýkané vadě,
pro kterou nelze spravedlivě trvat na jejich právní moci a stabilitě.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného B. S. podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 20. 1. 2009, č. j. 55 To 508/2008-77, a zrušil i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 10. 2008, č. j.
33 T 6/2008-54. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž i všechna
další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak
Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset v intencích
rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí znovu zabývat. Především bude zapotřebí, aby v
hlavním líčení doplnil dokazování novým výslechem příslušníka Policie ČR, prap.
R. (který si na celou událost - kontrolu obviněného - před soudem vzpomněl /
viz č. l. 52 spisu/), a dotázal se jej na způsob jízdy obviněného B. S. a jeho
chování v průběhu prováděné kontroly, zejména zda si svědek případně všiml
některých příznaků, jež mohly nasvědčovat určitému stupni jeho ovlivnění
alkoholem (jako je např. nejistý způsob jízdy, artikulace řeči, vrávoravá chůze
apod.). Ke stejným okolnostem by bylo možno vyslechnout i osobu, která se tehdy
měla s obviněným nacházet ve vozidle. Neproveditelnost tohoto důkazu zatím
nelze předjímat. Soud se proto bude muset o jeho opatření alespoň pokusit. V
návaznosti na obsah výpovědí těchto svědků bude třeba, aby skutečnosti, které z
nich případně vyplynou, odborně posoudil příslušný znalec, jehož soud přibere a
který by se ve svém posudku zaměřil na to, zda celkové chování obviněného během
jízdy a po ní svědčilo o požití alkoholu v takové míře, jež by z lékařského
hlediska (vzhledem k poruše psychosenzomotorických funkcí) vylučovala jeho
řidičskou způsobilost. Znalec by se měl zároveň vyjádřit i k tomu, zda při
dechové zkoušce provedené přístrojem Dräger (který jinak umožňuje numericky
vyjádřit množství požitého alkoholu) je v určitých režimech měření nutno
počítat i s významnou (větší) tolerancí, a to především v případech, je-li
měření prováděno bezprostředně či krátce po požití alkoholu.
Skutková zjištění, ke kterým soud shora naznačeným způsobem dospěje, mu pak
umožní posoudit, zda se obviněný B. S. dopustil trestného činu ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. či nikoliv. Závěr o jeho
případné trestní odpovědnosti musí být zásadně podmíněn zjištěním, že se
obviněný v inkriminovanou dobu nacházel ve stavu, který vylučoval jeho
způsobilost k výkonu řidičské činnosti, tedy činnosti, při které by mohl
ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Jak již
Nejvyšší soud shora zdůraznil, zjištění tohoto stavu nelze opírat - není-li k
dispozici laboratorní rozbor krve podle standardních metod - pouze o výsledek
zkoušky na alkohol v dechu pachatele. Stav vylučující řidičskou způsobilost je
v takových případech vždy nutno dovozovat ze souhrnu skutkových okolností
zjištěných dalšími ve věci provedenými důkazy.
V novém řízení o této věci bude soud povinen postupovat v souladu s právním
názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil
Nejvyšší soud, a řízení doplnit ve všech shora naznačených směrech (§ 265s
odst. 1 tr. ř.).
Rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší
soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné
vady zjevně nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler