3 Tdo 1065/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
23. prosince 2004 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Městského soudu v
Praze sp. zn. 9 To 13/2004 ze dne 5. 2. 2004, jako soudu odvolacího, v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 T 41/2003, takto:
1. Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 13/2004 ze dne 5. 2. 2004, ve
spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 18 T 41/2003 ze dne 15.
10. 2003, se podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušuje.
2. Současně se podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušují i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 4
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 18 T 41/2003 ze dne 15. 10. 2003,
byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), zakládajícím se skutkově
na tom, že (citována skutková věta výroku o vině) „dne 23. 8. 2000 na základě
obchodního vztahu se spol. S. P., s.r.o., jako zástupce spol. B. H., s.r.o. a
B. H. UK Ltd. odebral od spol. S. P., s.r.o., 645 ks dekorativních talířů s
tím, že dne 24. 8. 2000 odlétá do L. za účelem zajištění platby za odebrané
zboží, načež fakturu č. 2000100 na částku 16.604,94 GBP dohodnutým způsobem
neuhradil, přičemž v měsíci květnu 2001 odebrané zboží prodal v N., čímž
jednatele spol. S. P., s.r.o. uvedl v omyl, čímž spol. S. P., s.r.o. způsobil
škodu ve výši 970.907,40 Kč.“ Za uvedený trestný čin byl odsouzen k podmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl odložen na
zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) uznal obvodní soud
obviněného povinným k náhradě škody poškozené společnosti S. P., s. r. o., ve
výši 935. 357,- Kč.
V předmětné věci podal odvolání pouze obviněný. Rozhodl o něm Městský soud v
Praze pod sp. zn. 9 To 13/2004 dne 5. 2. 2004 tak, že podle § 258 odst. 1 písm.
e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku ohledně
délky zkušební doby. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl, že se
obžalovanému při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a výroku o trestu odnětí svobody v délce 2 (dvou)
roků podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. výkon trestu odnětí svobody
podmíněně odkládá na zkušební dobu 2 (dvou) roků. V ostatních částech ponechal
odvolací soud napadené rozhodnutí soudu nalézacího nedotčeno.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (dále
jen dovolatel), a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí.
Za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí nalézacího soudu, potvrzené soudem odvolacím,
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Dovolatel má za to, že soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky
trestného činu, jímž byl uznán vinným, zejména znaky subjektivní stránky, neboť
mu nebyl prokázán úmysl.
Popírá též naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byl
uznán vinným, tj. protiprávního jednání a s ním v příčinné souvislosti vzniklé
škody, včetně obohacení pachatele nebo jiného uvedeným způsobem. Zejména vytýká
ignorování smluvního ujednání mezi B. H. UK Ltd. a společností S. P., s. r.
o., zvláště pak smlouvy ze dne 3. 1. 2000, která jinak byla v předmětném
trestním řízení listinným důkazem. Z této listiny je podle názoru dovolatele
možné vyvodit jednoznačný závěr, že platby mezi smluvními stranami probíhaly
měsíčně nebo ve dvouměsíčních intervalech prostřednictvím šeků. Na základě této
smlouvy mělo být dodáno celkem 3.043 kusů talířů. S ohledem na smluvní množství
talířů považuje dovolatel za chybnou úvahu soudu, že se inkriminovaného dne
(23. 8. 2000) jednalo o poslední zásilku. Bez významu také nebyl stav
vzájemných pohledávek firem dovolatele a poškozeného v kritické době, ohledně
čehož dovolatel učinil civilněprávní úkon směřující k započtení pohledávek a
mající podle jeho názoru význam z hlediska § 65 tr. zák.
S odkazem na argumentaci uvedenou dovolatelem tento navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze, jak byl
specifikován ve výrokové části tohoto usnesení, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolatel současně žádá a navrhuje, aby v souladu s ustanovením § 265o odst. 1
tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2
tr. ř. doručil opis dovolání odsouzeného nejvyšší státní zástupkyni k
vyjádření.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní
zástupkyně) ve svém vyjádření k dovolání předně uvádí, že dovolací námitky
obviněného jsou zcela shodné s námitkami, které uplatnil v odvolacím řízení.
Napadenému rozsudku takto vytýká, že odvolací soud aproboval jako správný výrok
o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., ačkoliv dokazování
probíhalo jednostranně, přičemž dovolatel neměl v úmyslu poškozeného uvést v
omyl. Mezi firmami, které dovolatel zastupoval a poškozeným se jednalo o
obchodní vztah, založený smlouvou a nejpozději dne 12. 1. 2001 zanikla
trestnost činu, neboť k tomuto datu učinil obviněný úkon směřující k započtení
pohledávek.
Za relevantní námitku považuje vyjádření státní zástupkyně obviněným tvrzenou
absenci podvodného úmyslu. Je zřejmé, uvádí státní zástupkyně, že v popisu
skutku ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu, citovaného výše, částečně chybí
údaje právě ke znakům subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu
podvodu, kdy soud nekonkretizoval všechny příslušné skutkové okolnosti
odpovídající danému zákonnému znaku („uvedl někoho v omyl“), ale nahradil je
citací tohoto znaku z právní věty (č. l. 21). Podle jejího názoru však za dané
situace nelze dospět k závěru, že takto popsaný skutek není trestným činem,
protože v odůvodnění rozsudku jsou tyto okolnosti dostatečně konkretizovány.
Námitku dovolatele, že nebyl použit § 65 tr. zák. o zániku společenské
nebezpečnosti jeho činu, vzhledem k vzájemnému zápočtu pohledávek dovolatele a
poškozeného, považuje vyjádření za neopodstatněnou. Citované ustanovení totiž
míří na zcela jiné situace, než o jakou se jednalo v této trestní věci.
V té návaznosti státní zástupkyně navrhuje Nejvyššímu soudu, aby podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud proto zkoumal, zda dovolání odsouzeného, podané jím z důvodu
vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Uvedený dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] přichází v úvahu, jak
již uvedeno, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V této souvislosti je potřeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento
skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění soudu
prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě doplňování dokazování, ani v
závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. To
vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže
být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři (viz
sp. zn. 5 Tdo 775/2002).
Nejvyšší soud i v případě dovolatele proto vycházel ze skutku popsaného ve
výroku citovaného rozsudku soudu prvního stupně.
Ve shodě s názorem státní zástupkyně má Nejvyšší soud za to, že v popisu skutku
ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu o vině nejen částečně, nýbrž zcela chybí
údaje právě ke znakům subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu
podvodu, protože nalézací soud nekonkretizoval všechny příslušné skutkové
okolnosti odpovídající danému zákonnému znaku. Ovšem na rozdíl od názoru státní
zástupkyně nemůže považovat za dostačující, že jsou tyto okolnosti dostatečně
konkretizovány v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Je vůbec otázkou, zda se
tak ve skutečnosti vlastně stalo, když nalézací soud ve svém odůvodnění
zaměňuje, tedy ztotožňuje subjektivní stránku předmětného trestného činu
(podvodný úmysl) se znakem jeho stránky objektivní, spočívající v uvedení
někoho v omyl (č. l. 9); ostatně stejného pochybení se dopustila i státní
zástupkyně (č. l. 21).
Tak jak nemůže absentovat v odůvodnění soudního rozhodnutí vztah mezi
skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů o nich na straně jedné a právními
závěry na straně druhé (srov. IV. ÚS 564/02, Sb. n. u. ÚS Sv. č. 30, nález č.
108), tím spíše nemůže být ani nedostatečný, tedy v tom smyslu absentující
výrok suplován pouze odůvodněním, neboť toto se nemá tím pádem k čemu
vztahovat. Je celkem nadbytečné zdůrazňovat, že z hlediska deklaratorně-
konstitutivní povahy výroků trestních rozsudků jsou relevantní právě jenom tyto
výroky, nikoliv jejich odůvodnění.
Pokud tedy hodlal nalézací soud a ve shodě s ním i soud odvolací právně
kvalifikovat skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku soudu prvně jmenovaného
jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., musel by při
tom vycházet ze skutku zjištěného a formulovaného jinak, než se stalo. Tedy
tak, aby z něj byla patrná i zákonem požadovaná subjektivní stránka, tzn.
podvodný úmysl, existující přinejmenším v době páchání vlastního podvodného
jednání (R č. 56/94).
Vycházeje z těchto zjištění a z nich plynoucích závěrů, musel Nejvyšší soud
konstatovat, že podané dovolání je důvodné přinejmenším vzhledem k právně
kvalifikační vadě skutku týkající se skutkového základu podvodného úmyslu.
Proto mu nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit jak napadené
rozhodnutí soudu odvolacího, tak i rozhodnutí soudu nalézacího, jak byla obě
specifikována ve výroku tohoto usnesení, neboť obě jmenovaná rozhodnutí byla
zatížena stejnou vadou.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Obvodnímu soudu pro Prahu 4 pak
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť výše
zjištěná pochybení, zakládající se na ztotožnění znaku subjektivní stránky
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. s jeho stránkou objektivní
vznikla původně právě u soudu nalézacího.
Vzhledem k tomu, že bylo podle § 265k tr. ř. rozhodnuto o zrušení napadeného
rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu, jemuž zároveň Nejvyšší soud podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, neboť s
přihlédnutím k povaze uplatněných důvodů dovolatelem bylo zřejmé, že vadu
napadeného rozhodnutí nelze odstranit ve veřejném zasedání, bylo rozhodnuto
podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v zasedání neveřejném, když za dané
situace již není důvod k rozhodnutí o povolení odkladu výkonu napadaného
rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka