3 Tdo 1078/2025-930
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2025, č. j. 50 To 195/2025-888, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 T 120/2023, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech (dále také jen „okresní soud“) ze dne 23. 5. 2025, č. j. 3 T 120/2023-812, byl obviněný D. D. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v obou případech jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, za jednání spočívající v tom, že (převzato z rozsudku a zestručněno)
se spoluobviněným O. Š., nar. XY, dne 17. 2. 2023 ve večerních hodinách, nejspíše kolem 23:00 hod., po předchozí vzájemné domluvě využili nepozornosti poškozeného J. Š., nar. XY, který po zaklepání otevřel dveře rodinného domu v obci XY čp. XY svému známému L. K., nar. XY, jenž poté z místa odešel, neoprávněně vnikli do obydlí poškozeného a přes jeho nesouhlas a výzvu k opuštění domu v něm setrvali, obviněný D. D. zůstal stát za vstupem do kuchyně a obviněný O. Š. poškozeného vyzval, aby mu dal peníze, přičemž poškozený na svou obranu a ke zdůraznění své výzvy k opuštění jeho obydlí namířil proti útočníkům revolver ve vlastnictví jeho otce, avšak obviněný O. Š. ho udeřil přineseným teleskopickým obuškem do hlavy nad levou spánkovou část, v důsledku čehož se poškozený sesunul k zemi, zůstal ležet na podlaze a zároveň utrpěl krvácivé zranění na hlavě, O. Š. poté posbíral jednotlivé díly obušku, který se při útoku rozpadl, revolver odkopl stranou z dosahu poškozeného, vytáhl nůž a znovu se dožadoval vydání peněz, načež vznikla šarvátka mezi ním, poškozeným a jeho přítelkyní – poškozenou P. J., které O. Š. způsobil řeznou ránu na malíkové hraně pravé ruky, v reakci na to P. J. vyndala ze své peněženky a z peněženky poškozeného J. Š. celkem nejméně 5 000 Kč a ty předala obviněnému O. Š., který následně ze země sebral a z domu odnesl revolver splňující parametry zbraně kategorie B, aniž by byl držitelem příslušného zbrojního průkazu, který je k jejímu držení nezbytný, a současně obvinění vedle vchodových dveří odcizili na stěně zavěšenou repliku nepálské dýky v hodnotě 1 500 Kč, to vše ke škodě V. Š., nar. XY, a s těmito věcmi společně odešli.
2. Za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2024, sp. zn. 4 T 13/2023, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2025, sp. zn. 11 To 92/2024, byl obviněný D. D. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu okresní soud uložil také trest propadnutí věci (ve shodě s odsuzujícím rozhodnutím ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2024, sp. zn. 4 T 13/2023). Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně ve vztahu k obviněnému zrušen výrok o trestu z výše zmíněného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2024, sp. zn. 4 T 13/2023, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2025, sp. zn. 11 To 92/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo rovněž o vině a trestu u spoluobviněného O. Š. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně oběma obviněným uložil povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozenému V. Š. na náhradě škody částku 11 500 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Následná odvolání obou obviněných proti tomuto rozsudku Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 8. 2025, č. j. 50 To 195/2025-888, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný D. D. dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění namítl, že nižší soudy založily závěr o jeho spolupachatelství na trestném činu loupeže jen na jeho fyzické přítomnosti v obydlí poškozeného J. Š. kvůli „mimosoudnímu řešení půjčky“, dále na pouhé domněnce, že se přitom maskoval, na faktu, že po zásahu spoluobviněného Š. přepočítal vydanou hotovost, a konečně na tom, že navzdory útoku spoluobviněného na poškozené v domě setrval. Z těchto okolností však podle jeho názoru ještě nevyplývá, že s O. Š. pojal společný úmysl zmocnit se cizí věci za užití násilí. Byl to totiž výhradně spoluobviněný, kdo inicioval násilné jednání, zatímco dovolatel stál po celou dobu v chodbě a do potyčky s poškozeným nijak nezasáhl. J. Š. naopak poskytl základní pomoc, když mu na krvácející ránu na hlavě přiložil plenu. Již v přípravném řízení a poté i v hlavním líčení konstantně uváděl, že sám neměl v úmyslu použít jakoukoli formu násilí. Nic podobného neplánoval. Pouze pasivně doprovázel svědka K., který si chtěl s poškozenými vyjasnit údajnou finanční půjčku. Po vyostření konfliktu měl ze spoluobviněného Š. sám respekt a obavy. Nelze ho tedy označit za „pasivní posilu“, která měla na místě zasáhnout v případě nutnosti, či budit v poškozených ještě větší hrůzu. Dovolatel rovněž zdůraznil, že jemu žádné peněžní prostředky nezůstaly, neboť je vrátil spoluobviněnému, na jehož pokyn je předtím jednorázově a krátce přepočítal. Fakticky se tedy ničeho nezmocnil, protože z loupeže neměl žádný majetkový prospěch. S touto jeho obhajobou se nevypořádal ani odvolací soud, který do odůvodnění napadeného usnesení jen převzal nesprávné úvahy soudu prvního stupně.
6. K jednotlivým skutkovým zjištěním obviněný konkrétněji rozvedl, že například tvrzení o jeho záměrném maskování při návštěvě poškozených, které zároveň mělo svědčit o jeho předchozím srozumění s násilným vymáháním dluhu, je pouze nepodloženou spekulací. Okresní soud při ní nevzal v úvahu, že k události došlo v nočních hodinách v měsíci únoru, tedy za chladného počasí. Jeho oblečení odpovídalo standardnímu zimnímu ustrojení, v němž se běžně pohybuje. Pokud by skutečně chtěl skrýt svoji totožnost, jistě by k tomu zvolil podstatně promyšlenější a preciznější způsob zakrytí obličeje. Nic takového však neučinil. V rozporu se zásadou in dubio pro reo si okresní soud domyslel také to, že spoluobviněného Š. vzal s sebou na místo činu právě za účelem zastrašení poškozených a že byl zároveň připraven sám eventuálně použít násilí, pokud by se situace ještě více vyhrotila.
7. Proces dokazování byl podle dovolatele zatížen také vadou spočívající v opomenutí důkazů navržených zejména k ověření věrohodnosti usvědčujících výpovědí poškozených jako pravidelných konzumentů drog a zároveň osob s možnými motivy k podání nepravdivého svědectví. Ty soud prvního stupně odmítl provést, aniž by svůj postup přesvědčivě odůvodnil.
8. Nad rámec výše uvedeného obviněný doplnil, že předmětem zamýšleného mimosoudního vymáhání byly peněžní prostředky svědka L. K. Právě on inicioval celou akci, doprovodil je do bydliště poškozeného a zaklepal na jeho dveře. Oběma obviněným tím zjednal možnost vstoupit do domu, aby pak sám postával venku. Svědecké výpovědi nicméně vyzněly tak, že průběžně nahlížel okny dovnitř, a tudíž musel vědět, že tam probíhá vyhrocený konflikt. I kdyby situaci nesledoval vizuálně, musel slyšet alespoň hluk jdoucí z vnitřku domu. Na tyto projevy v každém případě nijak nereagoval, na průběh „jednání“ s poškozeným se později obviněných ani nedotázal a oba je odvezl autem pryč. Pokud z takového jeho počínání orgány činné v trestním řízení nevyvodily možnou trestní odpovědnost, byť bylo co do aktivního zapojení srovnatelné s jednáním dovolatele, pak došlo k porušení zásad proporcionality trestní represe a spravedlivého procesu. V dané souvislosti se dovolatel opřel o blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je třeba případné rozdílné posouzení otázky trestní odpovědnosti u osob jednajících na obdobném skutkovém základu odůvodnit zvlášť pečlivě. K tomu v nynější kauze podle něj nedošlo. Závěrem zmínil, že vyostření konfliktu mezi O. Š. a J. Š. nastalo až v důsledku zcela nečekaného jednání poškozeného, který na ně vytáhl střelnou zbraň. Reakce spoluobviněného Š., který poškozeného udeřil teleskopickým obuškem a následně vytáhl nůž, tak představovala nepředvídatelný exces z jejich původní dohody.
9. Takové násilí, které dovolatel zároveň nemohl předvídat, přerušuje příčinnou souvislost mezi jeho vlastním jednáním a následkem, za jehož vznik nemůže nést odpovědnost. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. meritorní rozhodnutí soudů prvního a druhé stupně zrušil, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. okresnímu soudu uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle § 265h tr. ř. zaslán k případnému vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, které byl doručen dne 19. 11. 2025. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud její vyjádření ani žádný jiný přípis, jímž by avizovala zájem tohoto svého práva využít, neobdržel. Tato skutečnost věcnému projednání předloženého opravného prostředku nijak nebránila.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání dovolání. Zjistil, že bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
12. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
13. V uvedené souvislosti je vhodné nejprve zmínit, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
14. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obhajoba explicitně odkázala.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace
odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
17. Výše rozvedenými interpretačními východisky se dovolací senát řídil při posouzení jednotlivých námitek obviněného D. D. a dospěl k závěru, že se po obsahové stránce s označenými dovolacími důvody buď míjejí, anebo nemají potřebné věcné opodstatnění.
18. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolací argumenty obviněného prakticky kopírují jeho obhajobu z dřívějších fází řízení, kterou podrobně rozvedl (či lépe řečeno znovu zopakoval) i ve svém odvolání a se kterou se nižší soudy vypořádaly dostatečně podrobně a zejména věcně správně. Jejich skutkovým i právním závěrům nemá Nejvyšší soud co vytknout.
19. Předně se neztotožnil s námitkou dovolatele, že řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů. K tomu v obecné rovině zdůrazňuje, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi konkrétního procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci žádný zásadní význam. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn nesporně byl.
20. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).
21. Dovolatel předně netvrdí a oprávněně ani nemůže tvrdit, že nižší soudy některý jeho návrh na doplnění dokazování bez dalšího přešly, resp. o něm nerozhodly, či se k němu alespoň nevyjádřily. Už proto ne, že on sám ani prostřednictvím svého obhájce žádný takový návrh v průběhu hlavního líčení, v písemném odůvodnění odvolání anebo při veřejném zasedání u krajského soudu neformuloval. Poukazuje-li nyní na to, že soudy při rekonstrukci skutkového stavu vycházely ze svědeckých výpovědí uživatelů drog, aniž by je podrobily testu věrohodnosti formou znaleckého zkoumání, a dále že odmítly provést blíže nespecifikované listinné důkazy, brojí de facto jen proti jejich negativnímu, avšak z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému stanovisku k nutnosti dále rozšiřovat stávající důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III.
ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03 nebo I. ÚS 118/09). Takové výhrady však samy o sobě nelze mít za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutné revizi procesního postupu soudu prvního či druhého stupně na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nehledě na jejich zjevnou účelovost.
22. Dovolatel blíže nerozvedl, jak konkrétně se měl reklamovaný deficit dokazování dotknout jeho práva na obhajobu a výsledného postavení v trestním řízení. Příslušné návrhy na doplnění dokazování učinil v hlavním líčení prostřednictvím svého obhájce pouze spoluobviněný O. Š., a to v rámci vlastní defenzivní strategie. Požadavek na vyžádání a přečtení zprávy věznice k jeho přemístění na „samotku“ krátce před hlavním líčením, jemuž okresní soud nevyhověl, vznesl v souvislosti se svou námitkou, že mu tímto zásahem vězeňské služby byla znemožněna efektivní příprava na blížící se jednání.
Návrh na znalecké zkoumání věrohodnosti svědeckých výpovědí poškozených pak vycházel z jeho individuální popěrné obhajoby, v jejímž rámci vehementně odmítal, že mezi ním a poškozenými v kritickou noc vůbec došlo k fyzickému kontaktu, a nabízel možnost, že J. Š. a P. J. si svá zranění na hlavě, resp. na ruce, mohli přivodit jindy, jinde a jinak, a současně se ohradil i proti znění obžaloby vycházejícímu z tvrzení poškozeného Š., že po inkasování peněz se zmocnil i revolveru, který sebral ze země a následně odnesl z místa činu.
Nic podobného dovolateli osobně za vinu kladeno nebylo a není. Kromě toho, že na rozdíl od O. Š. nebyl obžalován a odsouzen pro přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, mu není vytýkáno ani to, že on sám aktivně útočil proti tělesné integritě poškozených, anebo jim adresoval jasné pohrůžky bezprostředního násilí pro případ, že nevyhoví požadavku spoluobviněného na vydání peněz. Poškození naopak svými (podle něj nevěrohodnými) výpověďmi potvrdili jeho obhajobu spočívající v tom, že celému incidentu pouze pasivně přihlížel jako divák, J.
Š. dokonce podal dětskou plenu k zastavení krvácení na hlavě a jeho individuální přispění k protiprávnímu vymáhání dluhu se navenek omezilo jen na přepočítání hotovosti, kterou ze strachu z O. Š. vydala P. J. Samotné násilné jednání spoluobviněného Š. vůči poškozeným dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nijak nezpochybnil, naopak jej připustil. Není tedy jasné, jak se údajné pochybení okresního soudu, které mělo spočívat v opomenutí důkazů, mělo (mohlo) promítnout k jeho tíži do skutkových zjištění významných pro následnou právní kvalifikaci skutku.
23. Pokud obviněný soudům vytýká, že dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak tuto námitku nepodpořil žádným skutečně relevantním argumentem. Fakticky totiž neuvedl jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci jeho jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti svému skutečnému vyznění. Namísto toho prosazuje pouze vlastní náhled na způsob, jakým měly být provedené důkazy zhodnoceny, opět poplatný jeho obhajobě uplatňované v dřívějších stádiích trestního řízení, podle níž (lapidárně řečeno) ani na chvíli neuvažoval o tom, že by měli spolu s O. Š. a L. K. vymáhat po poškozené P. J. vrácení dluhu násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí, na ničem takovém se dopředu nedomluvili, on sám věřitele K. doprovázel do bydliště poškozeného Š. jen proto, aby ho morálně podpořil při „mimosoudním řešení půjčky“, resp. „vyjasnění si otázky údajné půjčky“ s poškozenou J., jelikož neměl v úmyslu se při inkriminované návštěvě zmocnit nějaké cizí věci protiprávně, neměl ani žádný důvod se maskovat, a okamžitým nekompromisním nástupem spoluobviněného Š. na oba poškozené a dalším vyústěním situace byl sám natolik zaskočen a vyděšen, že se vůči počínání svého kamaráda neodvážil ani slovně vymezit.
24. Nejvyšší soud zde zdůrazňuje, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeným v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, který jim vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou alternativní verzi skutkového děje a neakceptovaly jeho místy až kuriózně vyznívající vysvětlení, zatímco důkazy, které jeho obranu zpochybňovaly, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sám přitom vychází z jejich účelové selekce a tendenčního výkladu, kterým se pokouší přesvědčit i dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny.
25. Taková argumentační východiska lze charakterizovat jako určitý pokus o opětovné vzkříšení dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Ta však byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P.
a kol.: Trestní řád I -Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).
26. K podobné principiální nejistotě ovšem nižší soudy v projednávané věci neměly žádný rozumný důvod. K dispozici měly naopak dostatek důkazů, které podrobily přísně kritické analýze, při níž si počínaly způsobem respektujícím požadavky zákona. Oba se ve svých rozhodnutích přesvědčivě vypořádaly se „základním stavebním kamenem“ obhajoby dovolatele spočívajícím v tvrzení, že svědka K. doprovodil za poškozenými nezištně, z čirého altruismu, jen aby mu svou přítomností poskytl morální podporu při vyjednávání o vydání dlužné částky, které však mělo v jeho představách bez ohledu na vývoj a výsledek proběhnout čistě legální formou, a spoluobviněného Š.
k celé akci přizval pouze jako jakéhosi bodyguarda. I dovolací senát vnímá tento nabízený scénář jako pouhou smyšlenku, která ve světle provedených důkazů při jejich logickém hodnocení nemůže obstát. Marně si klade otázku, proč by měl mít dovolatel vůbec potřebu se po boku L. K. účastnit jeho vyjednávání o vrácení peněz od poškozené J. ještě v týž den, kdy svědkovi sám zapůjčil stejný obnos, pokud před soudem později uváděl, že on sám na vyrovnání dluhu svědkem nespěchal a v tomto směru na něj nijak netlačil.
Pak je vskutku zarážející, že této iniciativě věnoval svůj čas v pozdních večerních, resp. nočních hodinách (když měl navíc podle svých slov původně jiné plány), kvůli okamžitému vymožení pohledávky, na němž neměl naléhavý zájem, byl ochoten vážit cestu autem do neznámého prostředí vzdáleného od XY více než půl hodiny jízdy a pak se stejně dlouho vracet zase zpět domů, a přitom se ještě dobrovolně vystavoval nebezpečí, že bude poškozenými napaden. Tím alespoň později v rámci korekce své výpovědi z přípravného řízení soudu vysvětloval, proč k celé akci přizval jinak na věci nezainteresovaného O.
Š., který měl údajně plnit pouze roli jeho ochránce pro případ, že by se při přátelském vyjednávání s poškozenými „něco stalo“. Stejně tak je těžko uvěřitelné, že dovolatel spoluobviněného s jeho úlohou a se svými představami o ideálně nekonfliktním a mírumilovném průběhu návštěvy v obci XY předem buď vůbec neseznámil, anebo sice seznámil, ovšem spoluobviněný se již během cesty vnitřně rozhodl, že po příjezdu na místo jejich společnou domluvu nebude respektovat, naopak v příkrém rozporu s ní vezme věci do vlastních rukou a vůči jemu do té doby zcela neznámým osobám bude postupovat „po svém“, bez ohledu na přání „klienta“.
27. V uvedené souvislosti je třeba připomenout, že dovolatel následoval spoluobviněného Š. dovnitř do domu bez toho, aby se v danou chvíli vůbec zajímal o to, kde se zrovna nachází a co právě dělá svědek K., přestože právě ten byl věřitelem poškozené J. a měl ji korektně požádat, aby mu vrátila půjčené peníze, jak o několik hodin dříve slibovala při jejich převzetí. Namísto toho dovolatel zůstal stát ve vstupu do kuchyně těsně za zády spoluobviněného, poškozeným tak zablokoval možnou únikovou cestu z místnosti a z bezprostřední blízkosti přihlížel okamžitému slovnímu výpadu spoluobviněného na J.
Š., který si přitom od svědka K. žádné peníze ani nevypůjčil. Jestliže se měl O. Š. odchýlit od původnímu plánu a prezentoval se jako nesmlouvavý vymahač, který od samého začátku dával poškozeným jasně najevo, že s odmítnutím požadavku na vydání peněz se nespokojí a domůže se jich třeba i násilím, pak je s podivem, že dovolatel se proti tomu nijak nevymezil, ani náznakem se ho nepokusil usměrnit a dramatickou situaci tím uklidnit. Z provedených důkazů namísto toho vyplynulo, že si v danou chvíli dával záležet spíše na tom, aby ho poškození nebyli schopni následně identifikovat jako jednoho ze zúčastněných.
V tomto směru vyznívá silně nepřesvědčivě jeho vysvětlení, že měl na hlavě kšiltovku s přetaženou kapucí a tvář schovanou za límcem bundy jen kvůli chladnému únorovému počasí, přihlédne-li se k tomu, že incident se odehrál v domácnosti poškozeného Š., který se zde v inkriminované době pohyboval svlečený do půl těla. Kromě toho nelze přehlédnout ani výpověď poškozené J., která uvedla, že dovolatele jako povědomého člověka po jeho příchodu do domu pozdravila, ale ten jí ani neodpověděl a mlčky od ní odvrátil tvář.
I tento moment jasně ukazuje na to, že s ní nepřijel poklidně rozmlouvat a nenásilně ji přesvědčovat, aby svědku K. vrátila peníze, které mu dluží. Z jeho celkového počínání je zřejmé, že noční výpravu za poškozenými do XY nepodnikal s vizí, která by zahrnovala i možnost, že se bez dalšího „spokojí“ s případným slovním odmítnutím požadavku na vrácení peněz a spolu se svým doprovodem se pokojně otočí a odjede s prázdnou. Pokud soudy dovodily nejméně jeho srozumění s eventualitou, že teleskopickým obuškem ozbrojený „zlý muž“ Š., kterého s sebou přibral na daný „výlet“, bude na poškozených vymáhat finanční prostředky i s použitím násilí, bude-li to pro překonání jejich odporu zapotřebí (na což také ve finále došlo), pak takový závěr za extrémně nesouladný s obsahem provedených důkazů mít nelze.
28. Předložené dovolání až na výjimky neobsahuje relevantní výhrady ani z hlediska dalšího deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný sice formálně brojil také proti údajnému nesprávnému právnímu posouzení skutku, ovšem z valné části tak činil až v návaznosti na primárním odmítnutí finálních skutkových závěrů nižších soudů (typicky pokud jde o otázku naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže jeho jednáním a závěr o jeho spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku při namítaném excesu spoluobviněného Š. z jejich původní dohody, která neměla zahrnovat použití násilí), a teprve na tomto půdorysu se pak domáhal příznivější změny v právním posouzení činu.
29. Pod dotčený dovolací důvod lze podřadit námitku, že z peněz, které na poškozených vymohl spoluobviněný Š., mu nic nepřipadlo, z uskutečněné „transakce“ mu osobně neplynul žádný majetkový prospěch, a proto v jeho případě absentuje znak objektivní stránky trestného činu loupeže spočívající ve zmocnění se cizí věci. Kromě toho, že i dané výchozí skutkové tvrzení samo o sobě vzbuzuje jisté pochybnosti, nemá obhajobou nabízená právní konstrukce oporu v obecně uznávané právní nauce ani dlouhodobě ustálené soudní judikatuře. Podle nich totiž u trestného činu loupeže není rozhodné, jak pachatel s cizí věcí, které se zmocnil, naložil; tj. zda si ji chtěl přivlastnit a ponechal si ji, anebo ji například zahodil, zničil anebo ji předal jiné osobě (k tomu viz např. Šámal a kol.: Trestní zákoník II, zvláštní část, 2. vydání, C.H. BECK, Praha 2012, str. 1729, a dále soudní rozhodnutí uveřejněná pod R 1/1980, R 51/1976 nebo R 41/1967). Z toho jednoznačně vyplývá, že způsob, jakým si spolupachatelé loupeže po činu rozdělí mezi sebou kořist, která nadto může mít i zcela nepatrnou finanční hodnotu, nemá pro vyvození trestní odpovědnosti u toho či onoho z nich žádný význam. Obohacení pachatele (spolupachatele) není pojmovým znakem zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
30. K námitce dovolatele, že on sám poškozeným nevyhrožoval ani na ně fyzicky neútočil, takže u něj nelze dovozovat spolupachatelství na loupeži, Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na teoretická východiska k posuzování řešené formy trestné součinnosti, která v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně zmínily již soudy nižších stupňů a která není třeba znovu opakovat. Ničeho dalšího nad rámec přesvědčivého odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu (bod 20.) nemíní dodávat ani k poukazu obviněného na údajné přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a „následkem“, k němuž mělo dojít v důsledku neúspěšného pokusu poškozeného J. Š. o aktivní obranu namířením střelné zbraně proti spoluobviněnému Š. s výzvou, aby oba opustili jeho obydlí. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, resp. zde odkazovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku).
31. V souvislosti s poslední výtkou, že nižší soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě nevysvětlily, proč u něj dovozují trestní odpovědnost za spolupachatelství trestného činu loupeže, zatímco u svědka K., který svým jednáním celou akci inicioval a dopravil je s O. Š. na místo činu, nikoliv, dovolací senát obhajobě připomíná jednu ze základních zásad trestního práva procesního, a to zásadu obžalovací (§ 2 odst. 8, § 220 odst. 1 tr. ř.). Podle ní je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu, které podává státní zástupce, a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Jinými slovy, konkrétní obžalobou státní zástupce stanoví konkrétní rozsah a obsah následného soudního rozhodování – osobu obviněného a stíhaný skutek, který se mu klade za vinu. Svědek K. v nyní posuzované věci v procesním postavení obviněného nevystupoval, takže povaha a míra jeho přispění k realizaci loupežného záměru spoluobviněných předmětem právních úvah soudů prvního a druhého stupně být pochopitelně nemohla. To ale samozřejmě neznamená, že nemohly adekvátně posoudit žalované jednání dovolatele.
32. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný D. D. uplatnil v dovolání jednak námitky, které pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a jednak výhrady, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. neměly potřebné opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti tak nemohly naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani výslovně neoznačil.
V. Způsob rozhodnutí
33. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek