3 Tdo 1089/2025-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o
dovolání, které podal obviněný P. G. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 6 To 104/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 139/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. G.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2025, sp. zn. 3 T
139/2024, byl P. G. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem
podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného přístupu k
počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče
informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a
zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového
stavu spočívajícího v tom, že dne 19. 8. 2023 v brzkých nočních hodinách na
přesně nezjištěném místě získal do svého držení přesně nezjištěným způsobem bez
přivolení a vědomí poškozeného O. K., narozeného XY, tomuto náležející a jemu
krátce předtím odcizený mobilní telefon zn. Xiaomi Redmi 9A se 2 SIM kartami v
hodnotě 1.690 Kč, načež s použitím v tomto přístroji nainstalované aplikace se
bez jakéhokoliv oprávnění přihlásil jménem uvedeného majitele s využitím hesla,
jež bylo uloženo v souboru v daném mobilu, k jeho bankovnímu účtu č. XY
vedenému u České spořitelny, a.s., který tím ovládal, a takto nedovoleně zadal
tentýž den od 5:30 hod. do 5:50 hod. v blízkosti železniční stanice XY 3
elektronické platební příkazy k úhradě částek 500 Kč, 2.000 Kč a 8.000 Kč z
tohoto konta na bankovní účet č. XY vedený u MONETA Money Bank, a.s. a
patřící D. K., narozenému XY, nemajícímu povědomí o protiprávnosti jeho
počínání, s nímž se o chvíli dříve domluvil na tom, že po provedení těchto
plateb tento s využitím své platební karty částečně vybere finanční hotovost
odpovídající shora specifikovaným sumám z bankomatu a částečně za ně nakoupí
pro něj zboží, což jmenovaný skutečně učinil, když uvedeného dne v čase od 5:40
hod. do 5:55 hod. v XY na ulici XY v prodejně čerpací stanice pohonných hmot
Shell tak zakoupil cigarety a další věci za celkem 3.215,80 Kč a v čase okolo
6:05 hod. pak prostřednictvím bankomatu Československé obchodní banky, a.s. v
XY na ulici XY vybral hotovost 7.000 Kč, kteréžto peníze a předměty předal za
finanční odměnu 700 Kč obviněnému, jenž si tyto ponechal pro sebe a kromě toho
ve stejný den uskutečnil z výše označeného bankovního účtu poškozeného při
použití v inkriminovaném telefonu tokenizované platební karty 2 platby za
dopravní služby provozovateli Bolt o velikostech 160 Kč a 110 Kč a 4 platby za
zapůjčení elektrických koloběžek provozovateli Lime o velikostech 49,60 Kč,
34,30 Kč, 136,60 Kč a 37,40 Kč, takže tímto svým jednáním způsobil jmenovanému
škodu v celkové výši 11.027,90 Kč.
2. Za to a za sbíhající se skutky pod body 1. až 3. a 4. až 5. právně
kvalifikované jako dva přečiny krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku z
rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2024, sp. zn. 9 T 152/2023,
který nabyl právní moci dne 16. 12. 2024, byl obviněný odsouzen podle § 234
odst. 3 tr. zákoníku za využití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Současně byl podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušen výrok
o trestu I. z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2024, sp. zn. 9 T
152/2023, který nabyl právní moci dne 16. 12. 2024, jakož i všechna další
rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2025, sp. zn.
3 T 139/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i výroku o
trestu.
5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9.
6. 2025, sp. zn. 6 To 104/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256
tr. ř. zamítl
II.
6. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 6
To 104/2025, podal obviněný blanketní dovolání, které následně na výzvu soudu
prvního stupně doplnil (č. l. 337–338, 342–344 spisu), přičemž uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř.
7. V podaném dovolání namítl, že veškerá skutková zjištění vycházejí
čistě z jeho prohlášení viny, a to navzdory tomu, že jeho prohlášení viny
nemělo být přijato, neboť nebyl náležitě poučen o všech následcích prohlášení
viny. Argumenty týkající se přijetí prohlášení komentoval odvolací soud
způsobem, který podle obviněného nevypořádal problematické aspekty prohlášení
viny a jeho přijetí. V podaném dovolání připomněl nález Ústavního soudu ze dne
17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, kterým byl vymezen velkorysý rozsah
poučovací povinnosti před případným prohlášením viny. Obviněný má za to, že mu
nebyla dostatečně vysvětlena neurčitost následků prohlášení viny, a to vzhledem
k „výhodám“, které pro něj z takového prohlášení plynou v porovnání s negativy,
která se s takovým prohlášení váží, kdy obviněný ztrácí možnost přezkoumání
výroku o vině. Samotné prohlášení mu však nezaručuje mírnější trest, oproti
tomu, kdyby prohlášení viny neučinil.
8. Obviněný dále uvedl, že z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
si tento soud byl vědom nižší závažnosti jeho jednání, neboť nebylo typickým
jednáním, před kterým má chránit společnost skutková podstata trestného činu
podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku. Soud tak musel mít alespoň předběžnou
představu o eventuálně ukládaném trestu, o kterém jej však v rozporu se svou
povinností nepoučil. Je přesvědčen, že bylo povinností soudu jej seznámit s
tím, že se může lehce stát, že prohlášením viny kromě zkrácení trestního řízení
nedosáhne žádného vylepšení trestu, resp. že soud mu může ukládat trest v
totožné výši, jak by to učinil v případě absence prohlášení viny, případně
dokonce může dojít ke zvýšení trestu v případě podání odvolání státním
zástupcem. Soud prvního stupně volil špatný postup i z toho důvodu, že
dovolatel v předchozím řízení nevypovídal, a to ani po zahájení stíhání, nebyl
proveden žádný svědecký výslech. Procesní úroveň důkazního materiálu pro
případnou kontrolu spolehlivosti prohlášení viny tak byla velmi nízká. Obviněný
doslova uvedl, že „v případě odsouzeného se proto celé řízení před soudem stalo
pouze hrou o co nejnižší trest, jejíž pravidla ovšem odsouzenému nebyla soudem
prvního stupně dostatečně a poctivě vysvětlena, neboť i s ohledem na závaznou
judikaturu Ústavního soudu bylo povinností soudu rozkrýt obžalovanému před jeho
prohlášením viny celé karty, tedy ho poučit o tom, že svým prohlášením viny
nemusí nic získat, ovšem může mnohé ztratit.“ Takové právo mu však soud prvního
stupně upřel, odvolací soud se poté zabýval pouze splněním nejzákladnějších
formálních požadavků pro prohlášení viny. Vzhledem k tomu, že prohlášení viny
bylo protizákonné, neexistují ani procesní podklady výroku o vině, neboť žádné
dokazování ve vztahu k výroku o vině prováděno nebylo. Rozsudek bez řádného
dokazování proto nemůže obstát.
9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2025, sp. zn. 3 T 139/2024, a
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 6 To 104/2025, a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. K doplněnému dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2
věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném
Nejvyššímu soudu dne 28. 11. 2025, sp. zn. 1 NZO 856/2025.
11. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného,
státní zástupce připomněl, že se výhradami obviněného proti učiněnému
prohlášení viny zabýval již odvolací soud a neshledal žádné nedostatky. Dále
uvedl, že se obviněný prostřednictvím námitky nepřípustných důkazů v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. snaží ve skutečnosti
napadnout v kontextu prohlášení viny výrok o trestu. Zdůraznil však, že
prohlášení viny je pouze jednou z podmínek pro snížení trestu pod zákonnou
trestní sazbu ve smyslu § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a proto je potřeba
přihlížet ke všem podmínkám v rámci tohoto ustanovení. Konkrétně pak zhodnocení
poměrů pachatele a povahy jím spáchané trestné činnosti tak, aby soud posoudil,
zda by vzhledem k nim mohlo být dosaženo nápravy pachatele i trestem kratšího
trvání. Státní zástupce také poukázal na to, že využití ustanovení 58 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku je fakultativní a záleží na úvaze soudu. Argumentace
obviněného se tak s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí.
12. Státní zástupce podotkl, že bylo přijato prohlášení viny obviněného,
což má zásadní význam i pro řízení o dovolání, neboť se tím zásadně redukuje
prostor pro následný přezkum rozhodnutí soudů nižších stupňů, když se obviněný
snaží neurčitě o kritiku výroku o vině. K opakovaným poukazům na nález
Ústavního soudu ze dne 17.?7.?2024, sp. zn. II.?ÚS?2138/23, státní zástupce
uvedl, že absence avizovaného poučení nebyla předmětem ústavní stížnosti a že
ve věci projednávané Ústavním soudem bylo přistoupeno k postupu podle §?58
odst.?2 písm.?b) tr. zákoníku. Vyjádření k rozsahu poučovací povinnosti bylo
vysloveno mimo nosné důvody rozhodnutí. Nadto vycházelo napadené rozhodnutí z
procesní situace před novelizací § 177 písm. d) tr. ř., kterou bylo státnímu
zástupci uloženo zahrnout do obžaloby návrh na uložení trestu s uvedením jeho
druhu a výměry.
13. K samotnému prohlášení viny v projednávané věci státní zástupce
uvedl, že z ničeho nevyplývá, že by prohlášení viny nebylo učiněno dobrovolně.
Nadto byl obviněný po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem, s nímž se
mohl radit i v rámci hlavního líčení při zvažování aplikace institutu
prohlášení viny a jeho důsledků. Učiněné prohlášení viny také obhájce nijak
nerozporoval.
14. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce dospěl k
závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v
ustanovení § 265b tr. ř. Proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud
své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a
to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
15. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého
obhájce repliku doručenou Nejvyššímu soudu dne 16. 12. 2025, v níž označil
postoj státního zástupce za zjednodušující a nevýstižný. Připomněl, že
podstatou jeho dovolací argumentace bylo, že prohlášení viny jím učiněné
nemohlo být v souladu s ustanovením § 206c odst. 5 tr. ř., neboť nebylo učiněno
po dostatečném a náležitém poučení o jeho důsledcích. Zpochybnil ústavnost
řízení před soudy obou stupňů obecně bez ohledu na výsledek řízení. Nenamítl
ani nepřiměřený trest ani trest, který zákon nepřipouští. Z poukazovaného
nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, podle něj
vyplývá, že přijetím prohlášení viny možnost zvrácení rozhodnutí na takovém
prohlášení nezaniká. Byť obecně platí, že v případě přijetí prohlášení viny
nemůže dojít k úplnému přezkumu rozsudku soudu prvního stupně, podmínky
zákonnosti přijetí prohlášení viny nelze z takového přezkumu vyjmout. Podmínky
zákonnosti učiněného prohlášení viny proto musí být možné přezkoumat na základě
obvyklých opravných prostředků, jak řádných, tak mimořádných. Subvariantu
nepřípustných důkazů dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný zvolil proto, že nezákonné přijetí prohlášení viny může mít mnohdy za
následek neudržitelnost rozhodnutí přijatých v trestním řízení. V jeho případě
soud opomněl provést poučení před prohlášením viny nejen z hlediska formálního,
ale zejména z materiálního. Soud totiž nevysvětlil, že s prohlášením viny není
na rozdíl od schválení dohody o vině a trestu spojeno žádné nárokové
beneficium. U obviněného nastala situace, kdy k prohlášení viny přistoupil
zjevně s přesvědčením, že tím musí svoji situaci vylepšit. Zatímco jeho postoj
jednoznačně urychlil průběh řízení a vedl k finančním a časovým úsporám soudu,
pro zlepšení jeho stavu fakticky žádné zlepšení představovat nemusel, a to ani
v míře získání míry jistoty o výsledku jako například v případě dohody o vině a
trestu. Povinností soudu tedy bylo mu předestřít rovněž variantu spočívající v
tom, že si svým prohlášením viny vůbec nemusí pomoci. Jelikož tak neučinil,
zatížil následné rozhodnutí o přijetí prohlášení viny neakceptovatelnou vadou,
což s ohledem na absenci provedení jakýchkoliv jiných důkazů vztahujících se k
vině, nutně vedlo k vydání nezákonného rozsudku. Závěrem své repliky obviněný
setrval na svém návrhu na rozhodnutí ve věci z podaného dovolání, a to zrušení
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně.
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
17. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6.
2025, sp. zn. 6 To 104/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl
obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím
svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Nejvyšší soud v rámci ustálené rozhodovací praxe setrvale poukazuje
na to, že dovolání je specifickým a přísně formalizovaným opravným prostředkem,
jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního
řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v
taxativním výčtu § 265b tr. ř. Zároveň je třeba, aby deklarovaným dovolacím
důvodům, které nemohou být uplatněny jen formálně, vždy odpovídala i vlastní
argumentace dovolatele. V podaném dovolání obviněný deklaroval dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě, tedy, že rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech. Svou argumentací však zjevně
směřoval výlučně proti procesnímu postupu soudu prvního stupně spočívajícím v
přijmutí jeho prohlášení viny, aniž by pro to podle něj byly splněny zákonné
podmínky (jak ostatně sám podrobně rozvedl v replice k vyjádření státního
zástupce). Taková argumentace se s uplatněným dovolacím důvodem zcela zjevně
míjí a stojí tak mimo rámec zákonných dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř.
19. Pravidlo zakotvené v § 265b tr. ř. však nelze aplikovat formálně a
absolutně. Při výkladu dovolacích důvodů jako jedné ze základních podmínek
přípustnosti dovolání z hlediska jejich obsahu je nutné mít na paměti závěry
plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle nichž se ani rozhodování
soudu v dovolacím řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních
práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví tato základní práva pod
ochranu soudní moci. Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně
akcentoval, že úkol poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivce
nespočívá v demokratickém právním státě jen na něm samém, ale je svěřen všem
obecným soudům bez rozdílu. Ochrana ústavnosti je tedy jinými slovy úkolem celé
justice, což znamená, že pokud již obecný soud shledá porušení některého ze
základních práv či svobod (např. obviněného), pak je povinen učinit všechna
opatření k tomu, aby k jeho dalšímu porušování nedocházelo, a již existující
porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci (k tomu
srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS
55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Jakkoliv tedy
zákonodárce taxativním výčtem dovolacích důvodů v trestním řádu poměrně
významně omezil právo na přístup k soudu v rámci řízení o dovolání, Nejvyšší
soud je povinen interpretovat podmínky připuštění tohoto mimořádného opravného
prostředku tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces a splnil tak
svou prvotní a nejdůležitější povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho
základních práv (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I.
ÚS 2030/07 a sp. zn. II. ÚS 855/08).
20. Nejvyšší soud se proto zabýval opodstatněností uplatněných námitek
obviněného a při respektu k výše připomínané konstantní judikatuře Ústavního
soudu se nad rámec mantinelů dovolacího přezkumu, jak je vytýčil zákonodárce,
musel zabývat tím, zda napadeným postupem soudu prvního stupně a jeho pozdější
aprobací odvolacím soudem (viz bod 5. odůvodnění usnesení odvolacího soudu)
skutečně nedošlo k tvrzenému porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Po přezkoumání věci přitom dospěl k závěru, že tomu tak není. Obviněným
formulované námitky, spočívající v nedostatečném poučení obviněného před
přijetím prohlášení viny, a tedy nezákonném přijetí prohlášení viny, nemají
opodstatnění.
21. Nejvyšší soud se neomezil na formální přezkum správnosti postupu
soudu prvního stupně, a kromě protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 12. 2024
(na č. l. 251–252 spisu) přistoupil k přehrání záznamu o hlavním líčení
(založen na č. l. 252 p. v.), ze kterého vyplynulo, že předseda senátu soudu
prvního stupně obviněného dostatečně poučil o všech procesních a hmotněprávních
důsledcích případného prohlášení viny. Především ze zmíněného zvukového záznamu
z hlavního líčení konaného dne 13. 12. 2024 se podává, že předseda senátu v
rámci ústního poučení o možnosti prohlásit vinu podle § 206c tr. ř. obviněnému
nejprve srozumitelně vysvětlil podstatu daného institutu a jeho důsledky pro
další řízení. Následně ho opakovaně, a především pro laika snadno uchopitelnou
formou, seznámil i s tím, že za stávající procesní situace mu může být za
žalovaný přečin uložen trest odnětí svobody v zákonné trestní sazbě.
22. Obviněný byl poučen předsedou senátu soudu prvního stupně po
přečtení obžaloby státním zástupcem podle § 206a odst. 1 tr. ř. a § 33 odst. 1
tr. ř. tak, že se může k podané obžalobě vyjádřit a sdělit, zdali se cítí být
vinen nebo nikoliv. Pokud by se cítil být vinen, může využít institutu
prohlášení viny. Zároveň uvedl, že pokud by souhlasil pouze s částí podané
obžaloby, a nikoliv obžalobou celou, může některé skutečnosti prohlásit za
nesporné. Neopomněl ani uvést, že se nemusí vyjadřovat vůbec nijak. Po tomto
poučení obviněný uvedl, „chci se přiznat, těchto skutků jsem se dopustil, cítím
se být vinný a lituji toho“. Následně jej předseda senátu podrobně a
srozumitelně seznámil s institutem prohlášení viny, přičemž opakovaně
zdůraznil, že jde o krok zásadní a nevratný, že soud plně vyjde ze skutkového
stavu a právní kvalifikace obsažené v obžalobě, přičemž se soud bude dále
zabývat, tj. provádět dokazování a zvažovat pouze otázku ukládaného trestu.
Předseda senátu opakovaně zdůraznil, že nebudou vyslýcháni svědci k otázce viny
ani prováděny žádné jiné důkazy, že není možné podat odvolání a rozporovat v
něm skutkový stav (slovy předsedy senátu „že jste to neudělal“) nebo právní
kvalifikaci (slovy předsedy senátu „že jsme to my špatně posoudili“).
Zdůraznil, že budou prováděny další důkazy pouze pro účely stanovení druhu a
výměry trestu a že odvolání, pokud prohlásí vinu, bude moci obviněný podat, ale
právě pouze do výroku o trestu. Poté uvedl, že pokud by obviněný učinil
prohlášení viny, tak se jedná o polehčující okolnost, ke které by byl povinen
se senátem při rozhodování o uloženém trestu přihlédnout. Seznámil jej rovněž s
tím, že se pohybuje v trestní sazbě 3 až 8 let trestu odnětí svobody, v rámci
níž by byl trest ukládán, s tím, že pokud nebude úspěšné jeho odvolání v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 152/2023, tak
bude muset soud ukládat souhrnný trest ve vztahu k jednomu z výroků tohoto
odsuzujícího rozsudku. Předseda senátu se výslovně dotázal obviněného, zdali
opravdu rozumí tomuto institutu, zda se nechce na něco zeptat a něco
dovysvětlit, přičemž opětovně shrnul důsledky prohlášení viny. Poté se
obviněného opětovně dotázal, zdali skutečně chce prohlásit vinu, zda si je
vědom skutečností, které jsou mu kladeny za vinu v obžalobě, trestu, kterým je
ohrožen, stejně jako skutečnosti, že v případě, že bude zamítnuto podané
odvolání ve věci sp. zn. 9 T 152/2023, bude ve vztahu k tomuto rozsudku ukládán
souhrnný trest.
23. Předseda senátu soudu prvního stupně tedy obviněného informoval o
tom, že jeho případné prohlášení viny, pokud jej soud přijme, bude pouze jednou
z řady okolností, které budou při pozdějších úvahách o ukládané sankci a její
výměře brány v úvahu, když zdůraznil, že k otázce trestu bude prováděno
dokazování, že je vůči výroku o trestu i v případě prohlášení viny možné podat
odvolání a že soud bude muset k prohlášení viny jako k polehčující okolnosti
přihlédnout, nicméně může nastat situace, že bude ukládán souhrnný trest. Nelze
hovořit o tom, že by předseda senátu zdůrazňoval pouze pozitiva prohlášení viny
nebo hovořil o nárokovém využití institutu mimořádného snížení trestu odnětí,
nebo že by obviněný nebyl informován o tom, jaký trest je mu navrhován, resp.
jaký trest mu hrozí. V posuzované věci je tedy možno konstatovat, že obviněný
byl soudem prvního stupně k problematice prohlášení viny poučen v rozsahu a
způsobem, které snesou i náročná měřítka nastavená Ústavním soudem v jeho
nálezu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, či v nálezu ze dne 17. 7.
2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23 (zejména v jeho bodech 37. až 47.). V poukazovaném
případu, který řešil ve svém nálezu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23,
přistoupil Ústavní soud k částečnému zrušení napadených rozhodnutí, neboť byl
špatně posouzen obsah projevu vůle stěžovatelky, která vyslovila pouze částečný
nesouhlas s některými skutkovými tvrzeními uvedenými v obžalobě. V projednávané
věci je však situace odlišná.
24. Soud prvního stupně neměl důvod pochybovat o tom, že obviněný
prohlašuje vinu ze své skutečné, pravé, svobodné a vážně míněné vůle. Ještě
předtím, než prohlásil vinu ve smyslu ustanovení § 206c tr. ř., uvedl, že se
cítí být vinen a lituje svého jednání. V průběhu vysvětlení prohlášení viny byl
opakovaně dotazován, zdali chápe význam prohlášení viny se všemi jeho důsledky,
zda je obeznámen s tím, co je mu kladeno za vinu, a zda si je vědom trestu,
který je mu v rámci zákonné sazby navrhován. Obviněný svým verbálním projevem,
který je rovněž zřetelně zachycen na zvukovém záznamu z hlavního líčení, dal
dostatečně a opakovaně najevo, že je v řešené otázce zorientován a podstata
prohlášení viny je mu jasná. Na opakovaný dotaz předsedy senátu, zda vinu
prohlásit chce, pak pohotově reagoval souhlasným „ano“. Nešlo tedy o žádnou
váhavou odpověď typu „ano, ale nevím,…“, která by po následně povolené tiché
poradě s obhájcem vyústila například jen v proklamaci z úst advokáta (a nikoliv
samotného obviněného) ve stylu „chceme prohlásit vinu, pane předsedo…“, jak
tomu bylo například v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.
zn. 4 T 20/2024 (přičemž právě k podobným situacím Nejvyšší soud v usnesení ze
dne 12. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo 165/2025, formuloval požadavek na nutnost
podrobit volní jednání obviněného „přísnějšímu testu autenticity“). Obviněný v
projednávané věci ani jednou neprojevil žádné momentální zaváhání, z něhož by
se dalo dovozovat, že si není jistý obsahem prohlášení viny a jeho důsledky. V
posuzovaném případě však soud prvního stupně k takovému mimořádnému
(nadstandardně obezřetnému) přístupu neměl žádný racionální důvod.
25. Zároveň s tím je třeba uvést, že ve zmíněných nálezech Ústavního
soudu či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo
165/2025, bylo vyjma špatného posouzení vůle obviněného, zdali rozumí
přednesenému poučení a nemá vůči závěru o své vině žádných výhrad, kritizováno
zejména zdůrazňování pozitivních aspektů prohlášení viny v kontrastu k aspektům
negativním. K tomu však v projednávané věci rozhodně nedošlo. Soud prvního
stupně opomněl zmínit, že by za splnění dalších podmínek mohl uložit trest pod
zákonnou trestní sazbou. Jediným pozitivním aspektem, který byl ze strany
předsedy senátu soudu prvního stupně představen, je ten, že se jedná o
polehčující okolnost, ke které bude muset společně se svým senátem při ukládání
trestu přihlédnout. Obviněný byl seznámen se zákonnou trestní sazbou, kterou je
ohrožen, jakož i se skutečností, že mu je kladeno za vinu spáchání dvou přečinů
a jednoho zločinu, jakož i s tím, že v případě, že nebude vyhověno odvolání v
jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 152/2023,
bude ukládán souhrnný trest. Předběžnou představu o navrhovaném trestu obviněný
mohl mít již z podané obžaloby (ve spise na č. l. 163–165), kde byl uveden v
souladu s § 177 písm. d) tr. ř. návrh na uložení trestu (se zahrnutím
skutečnosti, že bude ukládán trest souhrnný) ve výměře od 4 let a 6 měsíců do 5
let se zařazením do věznice s ostrahou. V případě, že by obviněný prohlásil
vinu, pak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě navrhoval
trest ve výměře 3 let a 3 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Nelze tak
mít za to, že by obviněný netušil, zdali si lidově řečeno přiznáním viny
„pomůže“ nebo nikoliv. Pokud se obviněný v podaném dovolání dožadoval poučení
ve smyslu sdělení konkrétního trestu, který mu bude uložen, když se přizná, tak
takové poučení zákon ani výše zmíněná judikatura rozhodně neukládá. V takovém
případě by se totiž jednalo v podstatě o dohodu o sjednání viny a trestu, tedy
o jiný, byť obsahově podobný procesní institut. Nadto by se jednalo ze strany
soudu prvního stupně o značně předčasné sdělení, neboť by předcházelo veškerému
dokazování týkajícího se výše a druhu uloženého trestu. Jen pro úplnost
Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně své úvahy stran uloženého trestu s
přihlédnutím k lítosti obviněného i učiněného prohlášení podrobně rozvedl v
bodech 4. a 5. odůvodnění svého rozsudku. Nepodmíněný trest ve výši 3 let,
který byl obviněnému uložen na spodní hranici zákonné trestní sazby, se jeví
jako velmi mírný, a to s ohledem na jeho trestní minulost i to, že byl ukládán
jako trest souhrnný.
IV.
26. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr.
ř. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší
soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný P.
G., odmítl.
27. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu