3 Tdo 1094/2025-593
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o
dovolání, které podala obviněná L. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 15. 7. 2025, č. j. 10 To 203/2025-538, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 131/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále též jen „okresní soud“)
ze dne 22. 4. 2025, č. j. 6 T 131/2024-493, byla obviněná L. Š. (dále také jen
„obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby
podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, jehož se podle
skutkových zjištění soudu dopustila tak, že (převzato z výroku rozsudku
okresního soudu)
nejméně od poloviny roku 2020 do 16. 5. 2023 zejména psychicky týrala nezletilé
dcery AAAAA (pseudonym), narozenou XY, a BBBBB (pseudonym), narozenou XY, a to
tím způsobem, že na ně i za drobné prohřešky a nedostatky při plnění zadaných
úkolů v návalu vzteku křičela, vulgárně jim nadávala a ponižovala je, přičemž
užívala výrazy, že se neměly narodit, že nejsou požehnané, protože vznikly ze
sexu před svatbou, nezletilé AAAAA odebírala doma chovaná zvířata, ke kterým
měla nezletilá citový vztah, a zamykala jí je do sklepa či vyhrožovala jejich
vyhozením z okna, nezletilým dcerám zakazovala chodit ven a stýkat se s
vrstevníky, od 30.11.2020 je odmítala posílat do školy, požádala o
individuální vzdělávací plány a v domácím režimu se vzdělávaly, a to nezletilá
BBBBB do 31. 1. 2022 a nezletilá AAAAA až do 31. 8. 2023, čímž je izolovala
proti jejich vůli od spolužáků, nezletilou AAAAA nejméně jednou za dva týdny
trestala fyzicky rovněž za drobné prohřešky, a to vařečkou, fackami do různých
částí těla, lžící či páskem, škrtila ji či kopala a v důsledku tohoto jednání
zvažovala nezletilá AAAAA spáchání sebevraždy a svěřila se internetové poradně
dětského serveru Alík.cz s tím, že se neúspěšně pokusila o sebevraždu, že je na
dně a že potřebuje pomoci, že už to doma nevydrží, a následně byla na základě
předběžného opatření Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. 5. 2023, č. j. 7Nc
4801/2023 – 17, odevzdána do péče babičky A. Š. a poté jí i svěřena do péče
rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 0P 75/2023, a nezletilá BBBBB se dne
19. 5. 2022 pokusila o sebevraždu požitím většího množství léků s následnou
hospitalizací v Oblastní nemocnicí Kolín a.s., kde jí byla po propuštění dne
23. 5. 2022 doporučena následná ambulantní psychiatrická péče, kterou jí
obviněná nezajistila a nezletilá AAAAA pak vyhledala psychologickou pomoc v CKI
Povídej v Kutné Hoře, kterou využívala.
2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Výrokem
podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené nezl. BBBBB a AAAAA odkázány s
uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Následné odvolání obviněné proti tomuto rozsudku (proti výroku o vině
i trestu) Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne
15. 7. 2025, č. j. 10 To 203/2025-538, zamítl podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná L. Š.
dovoláním, jež formálně opřela o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
a „zejména o porušení zásady in dubio pro reo“.
5. V odůvodnění nejprve odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
8 Tdo 679/2019 (pozn.: jde o usnesení ze dne 17. 7. 2019), z něhož odcitovala
část odůvodnění a následně (bez zjevné návaznosti na dané rozhodnutí, resp.
citovaný text) reklamovala, že v jejím případě bylo podle skutkové věty
rozsudku soudu prvního stupně za týrání považováno i to, že se poškozené nezl.
AAAAA a BBBBB vzdělávaly doma, že je ona měla izolovat od spolužáků. Zároveň
zde bylo uvedeno i to, že měla děti nepřiměřeně fyzicky trestat. „Nicméně
právní kvalifikace uvedeného skutku neodpovídá provedeným důkazům, resp.
provedené důkazy nesvědčí o tom, že by například zmiňovaná domácí výuka byla
týráním svěřené osoby. Dle názoru obhajoby bylo namístě jednotlivá v rozsudku
popsaná dílčí jednání prokazovat a provedené důkazy pak hodnotit“. Dovolatelka
je přesvědčena, že usvědčující důkazy proti ní nejsou takového rázu, aby její
vina byla prokázána zcela jednoznačně, nade vši pochybnost. Vyjádřila
přesvědčení, že napadené rozhodnutí krajského soudu i jemu předcházející
rozhodnutí soudu okresního jsou založena na jednostranné a selektivní
interpretaci důkazů, které byly všechny použity v její neprospěch, ačkoli sama
navrhovala důkazy, které by prokázaly její nevinu. Soud se ovšem opřel
především o svědeckou výpověď nezl. AAAAA. Ta však byla podle názoru obviněné a
jejího obhájce značně zpochybnitelná, opakovaně nekonzistentní, např. se
střídaly popisy incidentů. Byla též rozporná s výpovědí její sestry BBBBB,
která jasně vypověděla, že nešlo o systematické týrání, nýbrž o konflikty běžné
v každé domácnosti v období puberty, a že tyto nevnímala jako chování trestně
postižitelné. Také výpověď nezl. AAAAA vznikla v situaci emočního vypětí v době
jejího dospívání. Věrohodnost této klíčové výpovědi je zpochybněna výpovědí
manžela dovolatelky, který jasně uvedl, že k žádnému týrání nedocházelo a
tresty byly výchovné a přiměřené. Dovolatelka má dlouhodobou praxi v oblasti
pedagogiky, nikdy proti ní nebyla vedena žádná řízení pro zanedbání péče. Jiný
výchovný přístup, který byl zmiňován ve zprávě školy, nemůže zakládat její
trestní odpovědnost.
6. Zmíněná domácí výuka nemůže svědčit o její vině. Tato forma výuky
probíhala v souladu se zákonem a se souhlasem školy, děti pravidelně skládaly
přezkoušení, měly volnočasové aktivity a kontakt s okolím. K domácí výuce
dovolatelka přistoupila v zájmu ochrany zdraví dětí v době pandemie Covid-19,
nikoli za účelem jejich „uvěznění“. Soudy si měly uvědomit složitost situace v
době pandemie a měly to zohlednit při svém hodnocení. Existuje mnoho případů,
kdy rodiče v době pandemie odmítali pouštět své děti do školy a tyto raději
vzdělávali doma.
7. V rámci hodnocení důkazů soud zcela nepochopitelně opomenul
alternativní výklady událostí, které vyplývají ze svědeckých výpovědí nezl.
BBBBB, Z. Š. a dalších svědků, např. že údajné týrání mohlo být přehnaně
interpretováno dítětem v krizi. Soud rovněž odmítl provést důkazy navržené
dovolatelkou, které by potvrzovaly její nevinu a měly by pro věc zásadní
význam, a to především výslech pracovníka Modré linky T. G. ohledně ověření,
jakým způsobem se dostal k identitě nezl. AAAAA a zda skutečně odpovídala sama.
Dále nebyl proveden ani výslech A. G. – neteře dovolatelky, která mohla
vypovědět ohledně motivace D. B. (přítel A. G.) dovolatelce uškodit. K těmto
dvěma osobám se obviněná opakovaně vyjadřovala tak, že mohou stát za podnětem k
trestnímu řízení a manipulací nezl. AAAAA. Obhajoba má za to, že bylo doloženo,
že tyto osoby měly s dovolatelkou konflikty a existovala snaha o poškození její
pověsti. Jejich přímé spojení s nezl. AAAAA sice dovolatelka prokázat nemůže,
avšak jeví se jí jako velice zvláštní, že v době, kdy byla v Izraeli a
komunikovala jak s dětmi, tak se svým manželem, vše probíhalo zcela v pořádku,
a bezprostředně po jejím návratu nastala u nezl. AAAAA taková změna, která
vyústila až v její svěření do péče babičky.
8. „Obecné soudy“, zejména soud odvolací, se dále nevypořádaly s
námitkou porušení zásady in dubio pro reo. Obviněná poukazovala na celou řadu
nejasností, které se soudu nepodařilo spolehlivě vysvětlit a v usnesení
překlenout. Jedná se o otázku interpretace důkazů, která byla čistě
jednostranná a selektivní. Výpověď hlavní svědkyně nezl. AAAAA byla přijata
bez přiměřené míry kritiky a bez reflexe možné ovlivnitelnosti, motivace,
případné manipulace i vývojových psychologických aspektů. Dovolatelka využila
svého práva prokázat svoji nevinu a navrhovala důkazy, které by byly jasně v
její prospěch, avšak tyto nebyly provedeny. V řízení se hájila důstojně, její
vysvětlení byla konzistentní a podpořená více osobami z jejího okolí. Ačkoli
zde byly důkazy v její prospěch, soud v rámci svého hodnocení přihlédl pouze k
důkazům opačným, svědčícím v její neprospěch, které navíc byly nejasné,
spolehlivě nevysvětlené a zjevně dostatečně neobjasňovaly všechny skutkové
okolnosti daného případu. Je nepochybné, že došlo k porušení zásady in dubio
pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného.
9. Závěrem obviněná navrhla, aby dovolací soud „s ohledem na porušení
základní zásady trestního práva, nesprávné právní hodnocení spáchaného skutku a
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ napadené usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 15. 7. 2025, č. j. 10 To 203/2025-538, podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř.
úvodem podotkla, že pod obviněnou označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. lze podřadit jen její námitku, že se nemohla dopustit týrání tím, že
vzdělávala děti doma. S poukazem na konkrétní ustanovení školského zákona
státní zástupkyně zdůraznila, že současná legislativní úprava skutečně umožňuje
individuální vzdělávání dětí na prvním a druhém stupni základní školy, avšak ve
skutkové větě výroku o vině daný údaj nenašel odraz z důvodu zákonnosti či
nezákonnosti postupu obviněné, ale proto, že šlo o údaj, který poukazoval na
psychické týrání dcer, které nemohly chodit do školy, ačkoli si to přály. I
tímto způsobem obviněná své dcery psychicky týrala. Je však třeba vyzdvihnout,
že jednání obviněné vykazovalo kromě uvedeného další širokou škálu týrajících
jednání. Nepouštění do školy nebylo jednáním zdaleka zásadním. Dcery psychicky
týrala především tím, že na ně i za drobné prohřešky a nedostatky při plnění
zadaných úkolů v návalu vzteku křičela, vulgárně jim nadávala a ponižovala je,
přičemž užívala výrazy, že se neměly narodit, že nejsou požehnané, protože
vznikly ze sexu před svatbou, nezl. AAAAA odebírala doma chovaná zvířata, k
nimž měla nezletilá citový vztah, a zamykala je do sklepa nebo vyhrožovala
jejich vyhozením z okna, dcerám zakazovala chodit ven a stýkat se s vrstevníky.
I když by tedy izolovaně jednání obviněné spočívající v tom, že nezletilé děti
neposílala do školy, nebylo možné posoudit jako týrání, v uvedeném kontextu má
daný údaj ve skutkové větě výroku rozsudku své místo, neboť je jím
dokumentováno, že i tímto způsobem jednala úkorně se svými dcerami, které do
školy chodit chtěly. I pokud by snad bylo třeba na uvedený údaj nahlížet jako
na nadbytečný, pak uvedení některých nadbytečných jednání ve skutkové větě
výroku rozsudku automaticky neznamená jeho vadnost a nutnost kasačního zásahu.
Je třeba zdůraznit, že závažnosti celé jednání obviněné nabývá teprve ve svém
celku.
11. Těžiště dalších dovolacích námitek obviněné spočívá již jen ve
zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů. Tyto námitky obviněná
uplatnila, i když ve svém dovolání neidentifikovala dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod ten spadá i kategorie tzv. opomenutých důkazů,
které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku též výslovně zmínila.
Státní zástupkyně je každopádně toho názoru, že mezi skutkovými zjištěními
okresního soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není
žádný, natož zjevný nebo extrémní, rozpor. Skutková zjištění soudů mají naopak
v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základním
usvědčujícím důkazem je svědecká výpověď nezl. poškozené AAAAA, která popsala,
jakým způsobem zejména s ní, ale i s její starší sestrou BBBBB, obviněná
zacházela. Ve výpovědi nezl. AAAAA nevyvstaly žádné rozpory v popisu jednání
obviněné. S ohledem na charakter trestné činnosti soudy tuto výpověď hodnotily
velmi obezřetně a došly k závěru, že je věrohodná. Pokud určitá dílčí tvrzení
poškozené bylo možné ověřit jinými důkazy, pak se potvrdila jejich pravdivost.
Výpověď nezletilé je podporována i výpovědí její babičky A. Š., jíž byla v
konečném důsledku svěřena soudním rozhodnutím do péče. Zacházení obviněné s
nezletilými dětmi odpovídá jejímu osobnostnímu nastavení, kdy u ní byla
zjištěna těžká forma osobnostní poruchy – smíšená porucha osobnosti s rysy
histrionskými, narcistickými, sociopatickými, emočně nestabilními, agresivními
a egocentrickými. Znaleckému zkoumání byly podrobeny i dcery obviněné, přičemž
u AAAAA nebyl zjištěn sklon ke lhavosti ani k vědomému konstruování a účelovému
vymýšlení si událostí, které se nestaly. U BBBBB byla zjištěna tendence
oslabovat problémy v rodině. Obě poškozené trpěly poruchou přizpůsobení s
úzkostně depresivní symptomatikou a obě se také pokusily zabít. Výpověď nezl.
AAAAA je podpořena záznamem jejího prvotního kontaktu s linkou bezpečí.
Provedené dokazování ve svém celku jednoznačně skládá obraz o neakceptovatelném
výchovném vedení poškozených obviněnou.
12. Pokud obviněná namítá situaci obdobnou tzv. opomenutým důkazům, pak
je třeba uvést, že pro naplnění příslušného dovolacího důvodu by se muselo
jednat o důkaz podstatný. Obviněná konkrétně vytýká soudům, že neprovedly
výslech pracovníka Modré linky P. G. a výslech neteře obviněné – A. G. Soudy se
však návrhy obviněné na doplnění dokazování zabývaly, jak vyplývá z bodu 33.
rozsudku soudu prvního stupně a bodu 7. rozsudku soudu odvolacího. Dospěly k
názoru o nadbytečnosti provádění těchto důkazů. V té souvislosti je třeba
připomenout, že soud není povinen provádět všechny důkazy navržené obhajobou či
obžalobou, neboť je to pouze soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se
nestalo bezbřehým. To vyplývá i z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a ze samotné
ústavní zásady nezávislosti soudu zakotvené v čl. 82 Ústavy. Soud není povinen
vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup
zdůvodní. V posuzované trestní věci se tak prokazatelně stalo.
13. Námitky obviněné, že soudy hodnotily důkazy v její neprospěch, resp.
že nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, jsou námitkami
procesního charakteru, které nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem ani pod žádný jiný. Každopádně v
postupu soudů obou stupňů není možné spatřovat namítané porušení uvedené
zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobu bez dalšího
porušení této zásady nezakládá. Ta přichází v úvahu až za situace, kdy není
možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro
rozhodnutí soudu. Pouhé odlišné hodnocení obviněné nepostačuje pro závěr o
pochybení soudu při hodnocení provedených důkazů. I v této části mají námitky
obviněné skutkový charakter a jako takové nejsou způsobilé naplnit zvolený ani
jiný dovolací důvod.
14. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného než
navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních
předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v
zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst.
2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení
§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému
rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný
prostředek (odvolání) obviněné proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a
odst. 2 písm. a) tr. ř.
16. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným
mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové
vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu
druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo
dále zapotřebí zkoumat, zda obviněnou vznesené námitky obsahově vyhovují jí
deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně,
ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace
dovolatelky.
17. V návaznosti na uvedené je třeba nejprve zmínit, že vzhledem k
nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněné primárně nabízel
odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě,
která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí
soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tkví v tom, že
dovolatelce sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale
tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně
a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném
prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou
zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.
ř.
18. Jestliže obviněná citovaný dovolací důvod neuplatnila, lze v tom
spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, Nejvyšší soud však absenci
formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve své praxi
nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na
jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm
obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení
otázky, zda napadené usnesení krajského soudu, resp. jemu předcházející
rozsudek soudu prvního stupně, jsou vskutku zatíženy dovolatelkou namítanými
vadami a zda tyto zároveň zakládají existenci deklarovaného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. V jeho rámci lze relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání,
tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho
odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek
trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě
též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin
se jedná. Přezkumná povinnost Nejvyššího soudu se zde jinými slovy striktně
omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace
odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním
posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV.
Důvodnost dovolání
20. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil
Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněné L. Š. a dospěl k závěru, že s
označeným dovolacím důvodem se z většiny míjejí a nemají ani potřebné věcné
opodstatnění.
21. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolací argumenty
obviněné prakticky bezvýhradně kopírují její dřívější obhajobu, a to včetně té,
která byla uplatněna v řízení o odvolání. Se všemi podstatnými námitkami se
ovšem dostatečně a věcně správně vypořádaly již soudy nižších stupňů. S jejich
hodnocením a skutkovými i právními závěry se dovolací senát ztotožňuje a v
podrobnostech dovolatelku odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění jejich
meritorních rozhodnutí.
22. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – který
jako vůbec jediný obviněná označila – může s jistou mírou tolerance spadat
pouze námitka, že domácí vzdělávání dětí nelze považovat za týrání ve smyslu §
198 tr. zákoníku. Veškerá další argumentace (pokud tedy vůbec lze o skutečné
argumentaci hovořit) by mohla spadat jedině pod důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. (údajně opomenuté důkazy a údajný zjevný rozpor mezi obsahem
provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními soudů), na který ovšem
obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku neodkázala. Část její
argumentace je navíc natolik obecná, nekonkrétní a nejasná, že její potenciální
podřazení pod zákonné dovolací důvody je značně složité, a v některých
případech se lze v podstatě jen dohadovat, co mělo být jejím smyslem – viz
např. proklamace typu „právní kvalifikace uvedeného skutku neodpovídá
provedeným důkazům, resp. provedené důkazy nesvědčí o tom, že by např.
zmiňovaná domácí výuka byla týráním svěřené osoby“ (přičemž zároveň není
specifikováno, jaké „provedené důkazy“ má obviněná na mysli). Její argumentace
je tvořena de facto jen více či méně obecnými stesky nad tím, že soudy
zhodnotily provedené důkazy špatně, že si ze všech vybraly pouze ty, které
svědčí v její neprospěch, a ty opačné, jakkoli byly podle dovolatelky důležité,
buď odmítly nebo ignorovaly, že nekriticky vycházely toliko z výpovědi nezl.
poškozené AAAAA atd.
23. Konkrétně k té části dovolání, v níž obviněná naznačila, že
dosavadní řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou spočívající v
opomenutí podstatných důkazů, je třeba nejprve obecně zmínit, že trestní řád
zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té
či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi
procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní
dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených
důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou
důvodné, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci již jen
marginální význam, event. nemají význam žádný. Nadále platí, že účelem
dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl.
24. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně
garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních
povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení
navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody,
pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to
buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3)
povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko
při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS
173/02).
25. Porušení žádné z výše zmíněných povinností obviněná soudům nižších
stupňů reálně nevytýká. Netvrdí a oprávněně ani tvrdit nemůže, že její návrhy
na doplnění dokazování ignorovaly, resp. o nich nerozhodly či se k nim alespoň
nevyjádřily (viz níže). Brojí de facto jen proti jejich negativnímu, avšak z
ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému (a nutno uvést že i věcně
správnému) stanovisku k nutnosti dále rozšiřovat dosavadní důkazní portfolio –
k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, IV.
ÚS 570/03 nebo I. ÚS 118/09. Takové výhrady samy o sobě nelze mít za
kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o
nutné revizi procesního postupu nižšího soudu na podkladě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Jako opomenuté důkazy obviněná ve svém dovolání zmiňuje neprovedení
výslechu svědků T. G. a A. G. Nelze přitom přehlédnout, že návrh na výslech
posledně jmenované souvisí s ryzí spekulací obviněné, že tato svědkyně a její
přítel D. B. stojí za jejím křivým obviněním, že účelově ovlivnili výpověď
nezletilé poškozené AAAAA atd. Co by měl přinést výslech svědka T. G., resp.
proč bez jeho výpovědi nemohou skutková zjištění obstát, obviněná ani nijak
blíže nevysvětluje, pouze uvádí, že by se svědek měl vyjádřit k tomu, „jak se
dostal k identitě poškozené a zda tato skutečně odpovídala sama“.
27. Návrh dovolatelky na výslech svědkyně A. G. okresní soud nepřehlédl,
jak zřetelně plyne z protokolu o hlavním líčení i z písemného vyhotovení
rozsudku (viz protokol č. l. 460 procesního spisu a bod 33. odůvodnění
rozsudku). K tomu lze navíc na okraj poznamenat, že soud prvního stupně měl
původně snahu návrhu obviněné vyhovět a jmenovanou svědkyni k hlavnímu líčení
předvolat a vyslechnout ji, ta se však z účasti opakovaně omluvila a především
předem avizovala své rozhodnutí odmítnout ve věci vypovídat s odkazem na
ustanovení § 100 tr. ř. Pokud pak jde o již zmíněného svědka T. G., zde nemůže
jít o opomenutý důkaz už proto, že obviněná jeho provedení před okresním soudem
formálně vzato vůbec nenavrhla (k tomu viz zejm. č. l. 264, 284, 395, 452 a 460
spisu). Nestalo se tak ani později v řízení před odvolacím soudem, když pouze
v odvolání (č. l. 525 p. v.) je stručná zmínka o tom, že soud prvního stupně
neprovedl některé údajně „zásadní“ důkazy, a to právě mj. i výslech T. G. Jak
už bylo řečeno, výslech tohoto svědka však obviněná u okresního soudu ve
skutečnosti nenavrhla a neučinila tak ani u soudu krajského (viz protokol o
veřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2025 č. l. 534 spisu). Přítomné procesní
strany, včetně obviněné zastoupené obhájcem, naopak výslovně deklarovaly, že
návrhy na doplnění dokazování nemají. Návrh na výslech T. G. pak nepadl ani v
závěrečných návrzích – obhájce o tomto svědkovi nehovořil vůbec, obviněná opět
jen ve smyslu „ani pan G. nebyl přizván k tomu, aby byl jako svědek“, přičemž
následovala již zmíněná konspirační teorie, podle níž za trestním stíháním
obviněné stojí osoby z jejího okolí (viz výše). Nejvyšší soud má každopádně ve
shodě se soudy nižších stupňů za to, že obviněnou navržené doplnění dokazování
bylo za daného stavu nadbytečné. Nejedná se o důkazy, které by měly potenciál
změnit výsledky do té doby provedeného dokazování, přinést jakákoli zásadní
jiná (nová) skutková zjištění. Ve skutečnosti jde pouze o urputnou snahu
dovolatelky prokázat svou ničím nepodloženou hypotézu o cíleném komplotu více
osob, o spiknutí proti ní, vedeném snahou o její očernění a nespravedlivé
odsouzení.
28. Jestliže dovolatelka dále reklamuje, že soudy dospěly ke skutkovým
závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce
ve zjevném rozporu, pak toto své tvrzení též nepodporuje žádným skutečně
kvalifikovaným argumentem. Fakticky totiž neuvádí jediný příklad, kdy by
konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění
determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen
vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění.
Svou rétorikou pouze prosazuje vlastní pohled na význam a vypovídací hodnotu
jednotlivých důkazů, který je poplatný její vrstevnaté obhajobě uplatňované již
v dřívějších fázích trestního řízení, podle níž (lapidárně řečeno) se vůči
dcerám ničeho zlého nedopustila, naopak je vychovávala v lásce jako milující
matka, aby z nich vyrostli poctiví a dobří lidé, rozhodně je nijak fyzicky ani
psychicky netýrala, vše, co se jí klade za vinu, je zveličené a překroucené,
nedošlo k ničemu, co by se vymykalo běžným problémům spojeným s dospíváním
dětí, jako je tomu i v jiných rodinách.
29. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že
soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeným v souladu se zásadou
zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která
dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněná, která nižším soudům
vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jí nabízenou alternativní verzi
skutkového děje a neakceptovaly její někdy až kuriózní vysvětlení, zatímco
důkazy, které její obhajobu zpochybňují, neupozadily či nejlépe zcela
neignorovaly. Sama přitom vychází z jejich účelové selekce a tendenční
interpretace. Každý z důkazů, které ve svém souhrnu podle odůvodněného názoru
soudů tvoří ucelený řetězec svědčící o její vině, hodnotí naopak přísně
izolovaně a ze svého pohledu, snaží se jej devalvovat a s touto eliminační
taktikou pak přesvědčit dovolací soud o tom, že její odsouzení je popřením
ústavněprávního principu presumpce neviny.
30. Výše parafrázovanou defenzivní strategii lze v podstatě
charakterizovat jako určitý pokus o vzkříšení dávno překonané zásady dokazování
vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti
implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení,
aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou.
Dovolatelka patrně vychází z toho, že pokud se nepodaří exaktně a jednoznačně
vyvrátit každé její nepodložené a neověřitelné tvrzení, tak musí být
automaticky zproštěna obžaloby. Zde je jí však třeba připomenout, že zmíněná
zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993
Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu
bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom
představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o niž mají
orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými
pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelkou poněkud
zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení
kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii,
která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním
řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení
všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda
se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k
tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I – Komentář, 7.
doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).
31. K podobné principiální nejistotě ovšem okresní soud v nyní
posuzované věci neměl žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů,
které podrobil kritickému hodnocení, při němž postupoval způsobem respektujícím
požadavky zákona. V odsuzujícím rozsudku logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč
měl konstantní popěrnou obhajobu obviněné za bezpečně vyvrácenou. Pokud za
daných okolností krajský soud později neměl k jeho skutkovým závěrům žádných
výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu
implicitně vytýkáno. Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že v principu
odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož některé části
zopakoval, a sám jej doplnil jen minimálně. Nelze totiž přehlédnout, že
obviněná svůj řádný opravný prostředek vystavěla prakticky na stejných tezích a
námitkách, na kterých založila svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na
něž dostatečně reagoval právě soud prvního stupně. Na naprosto stejných tezích
a námitkách je ostatně založeno i nynější dovolání. Závazek plynoucí z čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá
mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat
tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na
každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud
nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní
soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS
2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským
soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č.
30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č.
20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud
se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu
nižšího stupně.
32. Jestliže uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento
princip uplatní v řízení dovolacím. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby
jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou
obviněné a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že
Okresní soud v Kutné Hoře a Krajský soud v Praze v odůvodnění svých meritorních
rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2, tr. ř.
dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů
uznaly obviněnou vinnou ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy
hodnotily, na základě čeho měly za vyvrácenou její obhajobu, jakož i to, proč
její další důkazní návrhy považovaly za nadbytečné a nepotřebné pro rozhodnutí
ve věci. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v
dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové
zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých
rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Je zjevné, že při provádění a hodnocení
důkazů postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré
relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na
základě toho pak učinily správné skutkové i právní závěry. Za tohoto stavu
považuje dovolací soud za potřebné doplnit, resp. zdůraznit, již jen
následující.
33. Jakkoli obviněná formálně neuplatnila tzv. „skutkový“ dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na obsahové zaměření jejích
námitek považuje dovolací senát za vhodné znovu a výslovně zdůraznit, že mezi
obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními (jež jsou
určující pro naplnění znaků daného trestného činu) žádný, natožpak zjevný
(extrémní), rozpor není.
34. Pro obhajobu dovolatelky (jak bývá u pachatelů podobné trestné
činnosti pravidlem) je příznačné, že své dlouhodobé hrubé a absolutně necitlivé
chování vůči svým nezletilým dětem výrazně bagatelizuje a snaží se je
degradovat na „běžné rodinné problémy“ spojené s výchovou pubertálních
nezletilců. Výsledky provedeného dokazování ovšem svědčí o něčem jiném. Pokud
obhajoba v uvedené souvislosti odkazuje na výpověď nezl. poškozené BBBBB s tím,
že tato posuzované jednání nevnímala jako systematické týrání a jako něco, co
by mělo být trestně postižitelné, že šlo v podstatě jen o běžné konflikty, pak
je třeba připomenout, že tyto podstatné skutečnosti v konečném důsledku
posuzuje výhradně soud, nikoli poškozená ani jiná procesní strana. Nejvyšší
soud zdůrazňuje, že bez ohledu na řadu dalších jednání, která ve svém souhrnu
evidentně mají charakter týrání a na která soudy nižších stupňů konkrétně
poukázaly, i „jen“ samotné mnohočetně opakované vulgární nadávky spojené s
ponižováním a zdůrazňováním, že se nezletilé poškozené vůbec neměly narodit, že
„nestojí za nic“, jsou na tomto světě prakticky jen přítěží, kterou ostatní – a
obviněná jako matka v první řadě – musejí trpět, jsou maximálně zraňující a
natolik závažné, že (při zjištění dalších konkrétních okolností případu)
postačují k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené
osoby podle § 198 tr. zákoníku. Zároveň netřeba pochybovat o tom, že významně
přispěly k tomu, že nezletilé poškozené vážně uvažovaly o sebevraždě nebo se o
ni dokonce i pokusily. Dovolací soud zastává ve shodě se soudy nižších stupňů
stanovisko, že výše rekapitulované několikaleté hrubé, vulgární, bezohledné a
agresivní chování obviněné bylo jako celek pro svou bezcitnost způsobilé v
poškozených dříve či později vyvolat pocity těžkého příkoří a tento efekt se
také ve výsledku dostavil.
35. K jediné námitce reálně spadající pod dovolací důvod, který
obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku označila, tedy pod důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. že ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně popsané domácí vzdělávání dětí nelze považovat za týrání ve
smyslu § 198 tr. zákoníku, postačí ve stručnosti uvést následující. Domácí
výuka dětí probíhající v souladu se školským zákonem týráním sama o sobě
samozřejmě není. V daném případě byla příslušná pasáž do popisu skutku doplněna
proto, že šlo fakticky o jeden z prostředků, jímž obviněná své nezletilé děti
dlouhodobě psychicky týrala, mj. právě i tím způsobem, že je významně omezovala
v kontaktu s jejich vrstevníky a dalšími osobami (který je z hlediska
psychického vývoje dítěte jistě prospěšný a žádoucí). Z hlediska „celku“ se
jedná v podstatě jen o marginálii, okresní soud však jistě nepochybil, pokud i
tuto skutečnost do popisu skutku zahrnul. Jestliže se obviněná v dané
souvislosti brání tím, že popsaným způsobem postupovala jen kvůli probíhající
pandemii onemocnění Covid-19 (což soudy podle ní nereflektovaly), pak je třeba
jí připomenout, že výraznější vládní omezení spojená s danou pandemií (včetně
např. dočasného uzavření škol) skončila již v polovině roku 2021. Obviněná
ovšem podle skutkových zjištění soudů nezl. BBBBB neposílala do školy až do
konce ledna 2022 a nezl. AAAAA dokonce až do léta 2023.
36. Důvod, proč obviněná ve svém dovolání odkázala na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019, dovolacímu senátu
uniká. V dané kauze bylo řešeno velmi podobné jednání jako je to, které je
kladeno za vinu dovolatelce v nyní posuzované věci, a jasně zde bylo
konstatováno, že se o týrání ve smyslu § 198 tr. zákoníku jedná (viz zejm. body
32.-37. odůvodnění). Bylo zdůrazněno, že výchovné metody rodiče nesmějí
přesáhnout hranici, při které již u dětí dochází k utrpení, bolestným
důsledkům, případně zraněním a deformitám psychického stavu. Výchova nesmí
přerůst v týrání, za které se považuje zlé nakládání se svěřenou osobou,
vyznačující se vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a určitou trvalostí, které
tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. V daném případě chování pachatelky (a
znovu je třeba zdůraznit, že šlo o chování velmi podobné jako zde u
dovolatelky) k dětem výrazně překročilo meze běžných výchovných metod
vyjádřených např. v ustanovení § 884 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého
výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená
okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské
důstojnosti dítěte. Zdůrazněno bylo i to, že výchovné prostředky musejí být
využívány podle stejných pravidel, podle kterých má probíhat samotná výchova,
tedy tak, aby podporovaly rozvoj dítěte, neohrožovaly jeho život a zdraví a
nedotýkaly se jeho důstojnosti. Oprávnění rodičů jsou omezena právě tím, že se
nesmějí dotknout důstojnosti dítěte a jakkoli ohrozit jeho zdraví či jeho
tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Svůj základ to má v příslušných
ustanoveních Úmluvy o právech dítěte (sdělení federálního ministerstva
zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.). Stejně jako v odkazované věci, tak i v
nynější trestní věci L. Š. nelze než konstatovat, že výše popsaná kritéria
obviněná svými „výchovnými“ metodami uplatňovanými vůči nezletilým dětem
nedodržela. Naopak to, jak se k nim chovala, jakými prostředky a za jaké
prohřešky je trestala, jakým způsobem s nimi nakládala, vše se zřetelem k věku
a mravní vyspělosti dětí, svědčí o tom, že se nejednalo o výchovu ve smyslu
rodičovské péče, nýbrž o kruté, trýznivé a ponižující zacházení, jímž své
potomky týrala nejen fyzicky, ale zejména i psychicky. Dlužno ještě podotknout,
že citovanou věcí (vedenou u podepsaného soudu pod sp. zn. 8 Tdo 679/2019) se
na podkladě podané ústavní stížnosti později zabýval i Ústavní soud. Ve svém
usnesení ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 3359/19, se přitom se závěry
Nejvyššího soudu o naplnění znaků trestného činu podle § 198 tr. zákoníku
ztotožnil a poukázal na to, že judikatura vyšších obecných soudů je v daném
směru dlouhodobě neměnná (viz bod 10. odůvodnění usnesení Ústavního soudu).37. Závěrem lze tedy shrnout, že meritorní rozhodnutí soudů nižších
stupňů žádnou vadou, která by zakládala dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. (či jakýkoli jiný), netrpí. Pro vzájemnou podmíněnost pak
nemohl být reklamovaným usnesením krajského soudu založen ani důvod podle §
265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
38. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání odmítl podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2
tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek