USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání,
které podal obviněný Sergej Marčenko, trvale bytem Českolipská 776, Mělník,
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 11 To
47/2024-926, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Mělníku pod sp. zn. 2 T 34/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Sergeje Marčenka
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále také jen „okresní soud“) ze
dne 18. 10. 2023, č. j. 2 T 34/2021-865, byl obviněný Sergej Marčenko (dále
také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, za což byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody na 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 30 měsíců.
2. Jeho trestná činnost podle skutkových zjištění okresního soudu
spočívala v tom, že (převzato z výroku rozsudku uvedeného soudu)
jako fyzická osoba a jednatel společnosti TIS & Co s.r.o., která byla
čtvrtletním plátcem DPH, úmyslně do daňových přiznání neuvedl zdanitelná
plnění, a to:
1) za 4. čtvrtletí 2014 z prodeje rozestavěné bytové jednotky v bytovém domě
čp. XY v XY kupující Marianně Zubanych za částku 2 950 000 Kč, čímž zkrátil daň
z přidané hodnoty ve výši 384 783 Kč,
2) za 3. čtvrtletí 2015 z prodeje rozestavěné bytové jednotky v bytovém domě
čp. XY v XY kupujícímu Č. Ž. za částku 2 350 000 Kč, čímž zkrátil daň z přidané
hodnoty ve výši 306 522 Kč,
3) za 2. čtvrtletí 2016 z nepeněžitého vkladu do základního kapitálu
společnosti Coopers Development s.r.o., IČ 04862481, v podobě 10 bytových
jednotek a jedné nebytové jednotky v domě čp. XY v XY za celkovou částku 16 355
000 Kč, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 2 052 420 Kč,
v celkovém součtu tak za výše uvedená zdaňovací období zkrátil daň z přidané
hodnoty ve výši 2 743 725 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním
úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Mělníku.
3. Vedle obviněného byla stejným zločinem uznána vinnou i obviněná
právnická osoba TIS & Co s.r.o., jíž soud podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, za
použití § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti
právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, uložil
peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 50
000 Kč.
4. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním,
které Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 21.
3. 2024, č. j. 11 To 47/2024-926, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Sergej
Marčenko prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jakuba Kašpara dovolání s odkazem
na ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), h), m) tr. ř.
6. V jeho odůvodnění nejprve v podstatných bodech zopakoval svoji
dosavadní obhajobu uplatňovanou v řízení před oběma soudy, podle níž nikdy
neměl v úmyslu jednat protiprávně. Sám se v daních nevyzná a vytýkaným způsobem
postupoval na rady a doporučení odborníků z řad advokátů, finančních poradců,
účetních a zaměstnanců banky. Stíhané skutky měl nadto spáchat v době
turbulentních změn v oblasti soukromého a daňového práva a s nimi spojené
právní nejistoty. Předpisy upravující daň z přidané hodnoty (dále také jen
„DPH“) byly tehdy nedokonalé, stejně jako transpozice komunitárního práva a
příslušných směrnic, k nimž chyběl autoritativní výklad. Pokud jde o převody
bytových jednotek, opakovaně poukazoval na znění § 56 zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o
dani z přidané hodnoty“), v němž bylo výslovně uvedeno, že od DPH je osvobozeno
dodání nemovité věci po uplynutí pěti let ode dne, kdy bylo započato první
užívání stavby. V tomto případě bylo s takovým užíváním započato již v 19.
století, přičemž dovolatelem ovládaná právnická osoba vlastnila inkriminovanou
budovu více než osm let. S dobrozdáním práva znalých osob se tedy důvodně
domníval, že prodeje dvou bytových jednotek měly povahu plnění, která zdanění
nepodléhají, resp. jsou od DPH osvobozena. S ohledem na splnění výše zmíněného
„časového testu“ platilo totéž i při realizaci nepeněžitého vkladu do
základního kapitálu dceřiné společnosti. K údivu jeho i zúčastněných odborníků
však finanční správa (zřejmě i kvůli nejasnosti právní úpravy) doměřila k výše
uvedeným převodům jak DPH, tak i daň z převodu nemovitých věcí. Správce daně si
tak zjevně nebyl jistý, zda jde o převody od DPH osvobozené či nikoli, neboť
oba jeho postupy se vzájemně vylučují. Jinak řečeno, řešené převody nemohly
podléhat oběma daňovým režimům současně. Vzhledem k nepřehlednosti vzniklé
situace dovolatel oslovil JUDr. Radoslava Bolfa, s nímž spolupracoval již
dříve. Ten po prostudování věci převzal právní zastoupení obviněné obchodní
společnosti a zaujal právní názor, že předmětná plnění DPH nepodléhala. V rámci
sporů s daňovou správou pak logicky v každém z řízení argumentoval opačně,
stejně jako to zrcadlově činila protistrana. Ze spisů příslušných správních
orgánů a správních soudů je naprosto zřejmé, že šlo o právně složitou
problematiku. I proto společnost TIS & Co s.r.o., která setrvala na svém
názoru, nepodala k výzvě finančního úřadu ani dodatečné daňové přiznání, v němž
by přiznala DPH z inkriminovaných transakcí. To bylo zjevně i důvodem, proč
bylo následně podáno trestní oznámení pro úmyslné zkrácení daně.
7. Dovolatel však míní, že takové zavinění mu v trestním řízení
prokázáno nebylo. Výsledná skutková zjištění okresního soudu k subjektivní
stránce trestného činu podle jeho názoru nemají potřebnou oporu v provedených
důkazech, resp. jsou s nimi ve zjevném rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. V uvedené souvislosti podotkl, že všichni vyslechnutí svědci
vypovídali v podstatě v jeho prospěch, avšak soud z jejich výpovědí nevyvodil
odpovídající závěry. Pominul například vyjádření svědkyně Marianny Zubanych,
která výslovně potvrdila, že „všichni právníci a daňoví poradci říkali, že se
má podávat bez DPH“. Obdobně se při hodnocení důkazů postavil i k výpovědi
JUDr. Radovana Bolfa, s níž se vypořádal paušálním konstatováním, že svědek
obviněného zastupoval až po dokonání žalovaného jednání. Takový zjednodušující
pohled však nebyl namístě, neboť i okolnosti, o nichž se svědek dozvěděl
zprostředkovaně v rámci správních řízení, mají svou hodnotu, stejně jako jeho
stanovisko coby odborníka na řešenou daňovou problematiku, kdy setrval ve svém
názoru, že dovolatel protiprávně nepostupoval. Výpověď svědkyně Mariny
Machytkové zase soud nehodnotil s ohledem na její vlastní poměr k věci samé.
Byla to přitom právě ona, kdo jako advokátka byla dovolateli povinna poskytovat
komplexní právní služby, fakticky vedla jednání o refinancování úvěru a vkladu
nemovitostí do základního kapitálu společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o., a i
z jejího vyjádření bylo zřejmé, že v té době vůbec nikoho nenapadlo, že by
vklad mohl podléhat DPH. Za nejzávažnější pochybení při hodnocení důkazů však
dovolatel považuje interpretaci výpovědi svědka P. V., který vedl jednání o
refinancování úvěru ze strany Equa bank, a. s. Z ní vyplynulo, že ani v právním
oddělení banky nikdo neuvažoval o tom, že z transakce bude třeba odvést DPH.
Okresní soud však tuto skutečnost bagatelizoval s tím, že svědek se vyjadřoval
právě jen k výše uvedené dceřiné společnosti a nikoli ke společnosti TIS & Co
s.r.o., přestože P. V. si s odstupem let podle svých slov ani nebyl jist, která
ze společností byla která, a navíc uvedl, že dané rozdělení nebylo pro banku
při hodnocení rizik spojených s poskytnutím úvěru důležité. Dovolatel sám
pokládá za podstatné, že s žádostí o úvěr přišla společnost TIS & Co s.r.o., a
ten byl na pokyn banky poskytnut společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o., v níž
měla prvně jmenovaná společnost stoprocentní obchodní podíl. Nelze tedy
vycházet z toho, že banka obviněnou mateřskou obchodní společnost a daňové
dopady převodu nepeněžitého vkladu na ni nemusela řešit. Ze stejného důvodu pak
nemohlo obstát ani vysvětlení, s nímž okresní soud odmítl doplnit dokazování o
příslušnou úvěrovou dokumentaci. Po jejím prostudování by přitom nutně musel
dospět ke zjištění, že s povinností zaplatit v souvislosti s řešenou transakcí
DPH nikdo ze zainteresovaných vskutku nepočítal, což je zásadní i pro posouzení
otázky zavinění dovolatele. Důvodné pochybnosti nepřetrvávají jen ohledně jeho
úmyslu zkrátit daň, ale i tom, zda vůbec jednal protiprávně, resp. zda vůbec
porušil daňové předpisy.
8. Krajskému soudu obviněný specificky vytkl, že výše rekapitulovaná
pochybení v postupu soudu prvního stupně nenapravil a sám naopak zatížil řízení
dalšími vadami. Nevypořádal se důsledně s odvolacími námitkami, v písemném
vyhotovení usnesení na jeho adresu formuloval mnoho nemístných poznámek, jeho
obhajobu paušálně označil za účelovou a povrchní a ke své přezkumné povinnosti
viditelně zaujal jen formální přístup. Vyslovil tak například naprosto
nepodložený a provedeným důkazům odporující závěr, že ohledně převáděných
bytových jednotek nebylo stran povinnosti zaplatit DPH ničeho sporného, že
obviněný v řízení před správními orgány a soudy uváděl zjevné nepravdy,
dezinformace a lži, že účelově založil novou právnickou osobu apod. Takové
závěry jsou přitom nelogické, odporují výsledkům provedeného dokazování a
zčásti ani nemají vztah k posuzované věci.
9. Tím, že soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu,
resp. jeho úmyslné zavinění zahrnující i údajnou protiprávnost žalovaného
jednání, byl podle obviněného zároveň naplněn důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. V jeho rámci také namítl, že okresní soud se vůbec nezabýval
možností, že jednal v právním omylu, a to jen s poukazem na fakt, že v případě
trestného činu podle § 240 tr. zákoníku nejde o skutkovou podstatu s blanketní
dispozicí. Užití ustanovení o právním omylu lze však obecně použít i v
případech omylů o netrestní normě. Nižší soudy se tedy měly zabývat tím, zda
lze jeho jednání posoudit jako negativní právní omyl a zda šlo o omyl
omluvitelný. I to by mělo zásadní dopad na jeho trestněprávní odpovědnost. I
kdyby totiž jednal v omylu, jehož se mohl vyvarovat, měl by takový závěr
nepochybně vliv na úvahy o druhu a výměře ukládaného trestu.
10. Výhrady vnesl dovolatel i vůči posouzení rozsahu krácení daně. V
uvedené souvislosti vyslovil názor, že zatížení vkladu nemovitého majetku daní
z přidané hodnoty vychází z premisy, že nejde o bezúplatné plnění, ale o plnění
úplatné, kdy vkladatel získává protiplnění v podobě obchodního podílu, se
kterým je spojen vklad do základního kapitálu. V nynější věci přitom společnost
TIS & Co s.r.o. získala obchodní podíl ve společnosti COOPERS DEVELOPMENT
s.r.o., s nímž byl svázán vklad do jejího základního kapitálu ve výši 11 001
000 Kč. V řízení však bylo po celou dobu nesprávně pracováno s tím, že rozsah
daně je stanoven oceněním hodnoty nemovitého majetku a nikoli výše protiplnění,
tj. vkladu do základního kapitálu.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl podle
obviněného založen postupem krajského soudu, který mu odepřel osobní účast při
veřejném zasedání o odvolání. V dané souvislosti uvedl, že z nařízeného jednání
na den 21. 3. 2024 se řádně a včas písemně omluvil, požádal o jeho odročení a
dal jasně najevo, že se veřejného zasedání chce osobně účastnit. Tehdy trpěl
závažnými zdravotními problémy, což k výzvě soudu doložil lékařskou zprávou,
podle níž byl v dočasné pracovní neschopnosti pro diagnózy retence moči a
tříselná kýla a v níž ošetřující lékař mimo jiné sdělil, že je pacientovi
stanoven klidový režim a je u něj naplánován operační zákrok pro intermitentní
bolesti břicha a podbřišku a imperativní močení. Dovolatel tedy neměl důvod se
domnívat, že jeho žádosti nebude vyhověno. Pro zdravotní obtíže zároveň nebyl
schopen konzultovat další defenzivní strategii se svým obhájcem a radit se s
ním, jak případně podané odvolání ještě doplnit. Krajskému soudu vytýká, že
ošetřujícího lékaře sám nekontaktoval, důvody jeho omluvy neprověřil, bez
dalšího ji odmítl jako nedostatečnou a tím porušil jeho právo na spravedlivý
proces.
12. Z výše rekapitulovaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 11 To 47/2024-926, i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 10. 2023, č. j. 2 T
34/2021-865, zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř.
předně odmítl jako nedůvodnou námitku obviněného, že odvolací soud zatížil svůj
postup vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jestliže konal veřejné
zasedání v jeho nepřítomnosti. Zdůraznil, že naplnění deklarovaného dovolacího
důvodu je nutno vždy posuzovat i v materiální rovině. V každém konkrétním
případě je tedy třeba hodnotit, do jaké míry se neúčast obviněného při jednání
soudu negativně promítla do jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu. Z
tohoto pohledu je významné, zda byl obviněný ve veřejném zasedání zastoupen
přítomným obhájcem a zda v něm bylo prováděno dokazování, které vedlo ke změnám
jdoucím v jeho neprospěch. V nynější trestní věci dovolatel byl ve veřejném
zasedání zastoupen advokátem a odvolací soud po přezkumu rozsudku okresního
soudu k žádným novým skutkovým či právním závěrům, které by zároveň zhoršily
jeho postavení, nedospěl. Tím, že neakceptoval jeho omluvu a jednal v jeho
nepřítomnosti, tak dovolatele v jeho právu na obhajobu podle čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod nezkrátil.
14. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní
zástupce konstatoval, že skutkové námitky obviněného jeho obsahovému vymezení
vůbec neodpovídají. Obviněný ve skutečnosti relevantně nenamítl zjevný rozpor
skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale pouze zpochybnil jejich
hodnocení. S ním pouze polemizuje, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů
vůbec neposkytuje podklad pro skutkové závěry, k nimž dospěly soudy obou
stupňů, nebo specifikoval, kdy nižší soudy při jejich výkladu postupovaly
zjevně nelogicky. Při výtce, že nebyl proveden jím navržený důkaz úvěrovou
dokumentací, pak pomíjí, že tato dokumentace se vůbec netýkala řešené daňové
problematiky a pro účely formování rozhodných skutkových zjištění neměla žádný
význam, jak ostatně vyplynulo již z výpovědi svědka P. V., který v rozhodné
době pracoval v bance a prováděl za ni úkony související s refinancováním
úvěru. Okresní soud navíc zmíněný důkazní návrh neopomněl, když jeho zamítnutí
přijatelným způsobem odůvodnil v písemném vyhotovení rozsudku.
15. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá
dle státního zástupce námitka obviněného, že „…v průběhu řízení nebyl proveden
jediný důkaz svědčící o jeho zavinění“. Jako obiter dictum k ní pouze stručně
uvedl, že závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
soudy důvodně vyvodily z charakteru, způsobu i celkového kontextu jeho jednání
a z neodvratnosti následku v podobě porušení fiskálního zájmu státu.
16. Výhrady obviněného vůči určení rozsahu zkrácené daně z přidané
hodnoty sice podle státního zástupce pod uplatněný hmotněprávní důvod podřadit
lze, ovšem nejsou opodstatněné. Soud prvního stupně se totiž při daném
posouzení důvodně opřel o znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní
evidence, jehož zpracovatel Mgr. Ing. Pavel Švarc při výslechu v hlavním líčení
přesvědčivě vysvětlil, proč za částku relevantní pro stanovení základu daně z
přidané hodnoty a výpočet její výše považoval částku přesahující 16 000 000 Kč
a nikoli 11 000 000 Kč.
17. V opozici k další hmotněprávní námitce dovolatele, že nejednal
zaviněně, nýbrž v právním omylu, státní zástupce obsáhle rozvedl teoretická a
judikatorní východiska k výkladu ustanovení § 19 tr. zákoníku se zdůrazněním,
že závěr o trestní neodpovědnosti pachatele v důsledku absence jeho zavinění
přichází v úvahu jen tehdy, nemohl-li se omylu vyvarovat, resp. jestliže nemohl
o obsahu právní normy nabýt správnou představu ani na základě požadavků
plynoucích z § 19 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o otázku neomluvitelnosti
omylu ve smyslu posledně citovaného zákonného ustanovení, připomněl, že možnost
pachatele rozpoznat protiprávnost činu bez zřejmých obtíží je třeba posuzovat
především podle jeho subjektivní situace před nebo při páchání činu. V nynější
trestní věci přitom z výpovědi slyšených svědků vyplynulo, že nikdo z nich se
spolu s dovolatelem v době, kdy došlo k předmětným zdanitelným plněním, vážně
nezabýval tím, zda a v jakém rozsahu jsou tato plnění osvobozena od DPH. Svědek
JUDr. Radovan Bolf, jehož výpověď obhajoba považuje za stěžejní pro posouzení
věci, zmíněnou otázku řešil až po vydání rozhodnutí správce daně. V rozhodné
době tedy dovolatel nepodnikl žádné podstatné kroky k tomu, aby si zajistil
kvalifikované stanovisko od odborníka na daňové právo, nebo např. požádal
příslušného správce daně o závazné posouzení daňových důsledků ve smyslu § 132
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. To, že se až
později po provedení zdanitelných plnění dostal do sporu s finančním úřadem a
situaci začal řešit mimo jiné též žalobami proti správním rozhodnutím, nemá na
existenci jeho trestní odpovědnosti za zkrácení daně žádný vliv. Jako zkušený
podnikatel měl již předtím alespoň hrubou představu o tom, že prováděné
obchodní případy jsou obvykle spojeny s nějakými daňovými povinnostmi. Institut
osvobození od příslušné daně je spíše výjimkou z jinak pravidelné zákonné
povinnosti osob povinných k dani, přičemž není možné, aby si taková povinná
osoba v případě pochybnosti o jeho použití rozhodla svévolně o tom, že
příslušnou daň nepřizná a nezaplatí. V nynější věci přitom dovolatel nemohl
důvodně spoléhat na to, že plnění jsou od DPH osvobozena, neboť takový odborný
závěr mu tehdy nikdo nepotvrdil. Pokud měl pochybnosti v těchto daňových
otázkách, neučinil nic, čím by je rozptýlil. Jeho postoj byl v tomto směru
pasivní, neúčinný a v konečném výsledku protiprávní, což možnost použití
ustanovení trestního zákoníku o omylu vylučuje. Provedené důkazy nadto svědčí o
jeho vědomí, že předmětné převody bytových jednotek a nepeněžitý vklad do
základního kapitálu obchodní společnosti mohou podléhat zdanění.
18. Závěrem státní zástupce shrnul, že dovolání obviněného je v rozsahu,
v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d), h)
tr. ř., zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání zároveň projevil i pro případ vydání jiného než navrženého
rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních
předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v
zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst.
2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení
§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému
rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný
prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a
odst. 2 písm. a) tr. ř.
20. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným
mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové
vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu
druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo
dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím
deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně,
ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace
dovolatele.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dopadá na
situace, kdy v průběhu trestního řízení došlo k porušení ustanovení o
přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
22. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
24. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze namítat,
že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí,
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání
uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Posledně citovaný dovolací důvod obviněný uplatil v jeho druhé
variantě, jejíž podstata tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo
na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – přestože v opravném řízení
věcně přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu
předcházející – neodstranil vytýkanou vadu zakládající některý z ostatních
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., ač tak učinit měl, anebo takovou
vadou své řízení či meritorní rozhodnutí dokonce sám zatížil.
26. Jak bylo naznačeno výše, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
d) tr. ř. lze relevantně uplatnit námitkou, že se v rozporu se zákonem konalo
hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, přestože měla
být jeho přítomnost při jednání zajištěna, nebo mu měla být umožněna, a tím byl
obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a
mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (k tomu srov. také čl. 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Smyslem a účelem práva obviněného
na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je v zásadě to, aby mu byla
zajištěna reálná možnost vyjádřit se před soudem ke skutečnostem, které jsou mu
v obžalobě kladeny za vinu, a k důkazům, na nichž je založena. I proto jsou
trestním řádem odlišně stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního
líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), jež je těžištěm a vyvrcholením procesu
dokazování, oproti podmínkám, za kterých lze jednat v jeho nepřítomnosti ve
veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).
27. K porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném
zasedání, jak namítl dovolatel, může dojít především tím, že soud druhého
stupně jedná bez jeho osobní účasti v rozporu s ustanovením § 263 odst. 4 tr.
ř. Podle něj lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě,
protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání u
odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže výslovně prohlásí, že se účasti při
veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být z
hlediska deklarovaného dovolacího důvodu nezbytná také tehdy, jestliže se ho
soud rozhodl předvolat a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti
nemůže jednat a rozhodnout. A konečně, s ohledem na ústavně zaručené právo
vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je obviněnému
třeba umožnit účast u veřejného zasedání také v případě, kdy na tom on sám
trvá, výslovně projeví nesouhlas s jednáním soudu v jeho nepřítomnosti, a svou
neúčast u již nařízeného veřejného zasedání řádně a včas omluví takovými
důvody, které lze akceptovat a které mu skutečně objektivně znemožňují se ho
zúčastnit (viz usnesení ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné
v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
28. Dovolací soud zároveň připomíná, že ve své rozhodovací praxi vychází
z názoru, podle nějž je nutno naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř. posuzovat nejen z hlediska formálního, ale i materiálního. To znamená, že v
každé konkrétní trestní věci vždy zkoumá mj. i to, do jaké míry namítaný postup
odvolacího soudu reálně zasáhl do práva obviněného na obhajobu (k tomu srov.
např. usnesení ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 194/2015). Při takovém
hodnocení se mimo jiné zaměřuje na to, zda byl obviněný v řízení před odvolacím
soudem zastoupen přítomným obhájcem a zda ve veřejném zasedání bylo prováděno
dokazování, v jehož důsledku došlo k podstatné revizi skutkových zjištění, k
významnému posunu v úvahách o volbě odpovídajícího trestu, anebo se odrazilo v
podstatné revizi výroku o náhradě škody, to vše k tíži nepřítomného obviněného.
29. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku reklamoval naplnění
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. argumentací založenou na
tom, že mu bylo odepřeno právo osobně se zúčastnit jednání odvolacího soudu,
jehož hodlal využít, přestože svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání
omluvil řádně a včas takovými skutečnostmi, které odůvodňovaly jeho odročení.
Danou námitku sice lze z hlediska zvoleného dovolacího důvodu považovat za
právně relevantní, ovšem z věcného hlediska postrádá opodstatnění.
30. Nejvyšší soud k ní konstatuje, že dovolatel v rozhodné době nebyl
vazebně stíhán ani omezen na osobní svobodě z jiných důvodů. Z předloženého
procesního spisu (č. l. 894) zároveň vyplývá, že krajský soud ho o konání
veřejného zasedání toliko vyrozuměl, čímž mu dal jasně najevo, že jeho osobní
účast na jednání pro účely rozhodnutí o podaných odvoláních nepokládá za
nutnou. Na vlastní „omluvenky“ obviněného, které prostřednictvím obhájce
odeslal krajskému soudu ve dnech 8. 3. 2024 a 14. 3. 2024, dovolací senát ve
shodě s krajským soudem pohlíží tak, že opravdu neskýtaly dostatečný podklad
pro závěr o objektivní neschopnosti obviněného zúčastnit se veřejného zasedání
ze zdravotních důvodů. K první z nich obviněný doložil lékařskou zprávu, z níž
se podává toliko to, že u sebe asi tři měsíce pozoruje tříselnou kýlu vpravo a
tomu odpovídá i nález reponibilní kýly v příslušné oblasti o velikosti cca 5x4
cm, kvůli níž je objednán na operační zákrok na 25. 4. 2024. Z přiložené
„informace o dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance“ pak pouze vyplývalo, že
obviněný byl uznán práce neschopným od 1. 3. 2024 (č. l. 911-913 spisu). Předseda senátu krajského soudu na uvedené poznatky reagoval sdělením
adresovaným obhájci obviněného dne 11. 3. 2024, v němž opodstatněně namítl, že
předložené podklady nevypovídají nic o tom, že obviněný se ze zdravotních
důvodů nemůže nařízeného jednání zúčastnit. Jakkoli lze příznaky tříselné kýly
považovat za obtěžující záležitost, která od určité úrovně postiženému
znesnadňuje obvyklý způsob života (zvláště jde-li osobu zvyklou pravidelně
podávat vyšší fyzický výkon), nutně to neznamená, že dotyčný vůbec není schopen
pohybu, resp. že je ho schopen jen za cenu neúměrných bolestí. Pochybnosti o
intenzitě takových bolestí u dovolatele přitom zavdával už jen fakt, že
operační zákrok k odstranění kýly byl plánován až za několik týdnů od
vyšetření, takže zjevně nešlo o žádný akutní zákrok a zdraví vážně ohrožující
stav. I proto předseda senátu odvolacího soudu racionálně zdůraznil, že řádnou
omluvou odůvodňující odročení veřejného zasedání by bylo jen takové lékařské
potvrzení, v němž by ošetřující lékař explicitně uvedl, že obviněný není
schopen účasti u jednání soudu a v jakém časovém rozmezí, a současně tuto jeho
neschopnost konkrétně vysvětlil (č. l. 918 spisu). I přes takové jasné poučení
si dovolatel vzápětí obstaral další neurčitě formulované lékařské potvrzení ze
dne 12. 3. 2024, které obsahovalo pouze opakující se informace, že je v dočasné
pracovní neschopnosti a že má plánován operační výkon předběžně na 25. 4. 2024
„pro intermitentní bolesti břicha a podbřišku, občasné imperativní močení“, a
dále sdělení, že má klidový režim a dočasná pracovní neschopnost je u něho
nadále nutná. V kolonce diagnózy bylo ve zprávě uvedeno „retence (zadržení)
moči“ a „jednostranná n. neurč. kýla bez neprůchodnosti n. gangrény“ (č. l. 921
spisu).
Dovolatel tedy neježe při znalosti postoje předsedy senátu nepředložil
jasně formulované dobrozdání ošetřujícího lékaře o tom, že jeho participace na
blížícím se soudním jednání je vyloučena, ale naopak spíše potvrdil, že jeho
zdravotní problémy až tak vážný charakter pro posuzované účely nemají. Intermitentní (čili občasné) bolesti břicha nebo občasné imperativní močení za
ně nelze považovat ani z laického pohledu. Dovolatel a jeho obhájce se tak jen
stěží mohli (a nadále mohou) seriózně domnívat, že žádost o odročení veřejného
zasedání podložili dostatečně pádnými důvody. Ve světle citovaných lékařských
zpráv působí stejně účelově i námitka, že dovolatel byl v natolik žalostném
zdravotním stavu, že před konáním veřejného zasedání ani nebyl schopen s
obhájcem cokoli konzultovat, byť třeba jen po telefonu anebo prostředky
elektronické komunikace. Pro jeho argumentaci je ostatně příznačné, že v
dovolání ani náznakem nezmínil, jakéže další důkazy chtěl při veřejném zasedání
krajskému soudu bezprostředně a svými ústy vlastně navrhnout.
31. Z hlediska materiálního je pak nutno zdůraznit, že obviněný své
konkrétní námitky vůči postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně podrobně
prezentoval prostřednictvím obhájce v písemném odůvodnění řádného opravného
prostředku ze dne 21. 2. 2024 (č. l. 891 a násl. spisu). Tyto výhrady pak jeho
advokát ústně tlumočil ve veřejném zasedání při přednesu odvolání, aniž by však
formuloval konkrétní návrh na doplnění dokazování k zjištění dalších
skutečností významných pro posouzení otázky viny nebo volby adekvátního druhu a
výměry trestu. Žádné další důkazy v tomto směru neprováděl z vlastní iniciativy
ani sám krajský soud, takže skutková zjištění a na ně navazující právní závěry
učiněné soudem prvního stupně nedoznaly v odvolacím řízení žádných změn. Dlužno
také podotknout, že obviněný měl mezi podáním řádného opravného prostředku a
jeho věcným projednáním dostatečný časový prostor, v němž mohl ve spolupráci s
obhájcem svoji odvolací argumentaci ještě obohatit a upřesnit, což ovšem
neučinil. Jeho nynější námitka spočívající v podstatě v tom, že chtěl odvolání
ve veřejném zasedání osobně a nad rámec argumentace obhájce doplnit o
skutečnosti, které mohly přinést ve věci zásadní obrat, se jeví být krajně
nevěrohodnou. Vzhledem k učiněným poznatkům proto dovolací senát jeho tvrzení,
že byl postupem soudu druhého stupně zkrácen v ústavně zaručeném právu na
obhajobu, a to v kvalitě předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř., nepřisvědčil.
32. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že v něm
zakotvený dovolací důvod postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů
při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů,
dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez
jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.),
jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich
obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně
druhé. Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn opodstatněně, musí být podle
zákonného znění i výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že
tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro
takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení
stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné
postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
33. Takové parametry ovšem procesní (skutkové) námitky obviněného
zřetelně nesplňují. I když obviněný formálně reklamuje existenci tzv. zjevného
rozporu mezi provedenými důkazy na straně jedné a z nich vyvozenými rozhodnými
skutkovými zjištěními na straně druhé, reálně neoznačil jediný důkaz, který
nižší soudy měly hodnotit vyloženě deformativním způsobem a jeho obsah
interpretovat proti jeho skutečnému vyznění. Namísto toho prosazuje pouze
vlastní pohled na význam jednotlivých důkazů a jejich obsah. Ten je přitom
poplatný jeho dosavadní obhajobě uplatňované již v dřívějších fázích trestního
řízení, kterou lze zjednodušeně parafrázovat tak, že jako laik neznalý daňových
předpisů postupoval v souladu s názorem vzdělanějších a v předmětné
problematice mnohem lépe orientovaných osob, které ho měly ubezpečit či v něm
vyvolat přesvědčení, že inkriminované transakce nepodléhají povinnosti odvést
DPH.
34. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že existenci „extrémního
nesouladu“ obecně nelze namítat jen proto, že soudy po komplexním vyhodnocení
důkazů dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak
přitom postupuje obviněný, když soudům v zásadě vytýká, že neupřednostnily ty
důkazy či jejich vybrané fragmenty, které měly svědčit v jeho prospěch, zatímco
důkazy, které nesly potenciál jeho obhajobu zpochybnit nebo přímo vyvrátit,
neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sám pak vychází z jejich účelové
selekce a interpretace a v návaznosti na to namítá, že v řízení nebylo ničím
prokázáno, že jednal v úmyslu zkrátit příslušnou daň.
35. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby v tomto svém rozhodnutí jednotlivé
provedené důkazy (v tomto případě pak především svědecké výpovědi Marianny
Zubanych, JUDr. Radoslava Bolfa, Mariny Machytkové, M. C. a P. V.) znovu
reprodukoval, sám je podrobně analyzoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové
závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že již okresní soud v
odůvodnění odsuzujícího rozsudku (konkrétně v bodě 102.) v souladu s
ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. logicky a velmi podrobně vysvětlil, proč
dospěl k závěru, že obviněný v rozporu s tím, co soustavně opakuje, s výše
jmenovanými svědky daňové otázky související s uskutečněnými prodeji bytových
jednotek a realizací nepeněžitého vkladu do základního kapitálu nově zakládané
společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o. předem nijak podrobně nekonzultoval. Tím
se soud vypořádal i s jeho obhajobou, že ho zmínění svědci svými odbornými
názory utvrdili v tom, že příslušná plnění žádnému zdanění nepodléhají. Při
analýze podstatných důkazů soud postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6
tr. ř., hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho
pak učinil adekvátní skutkové i na ně navazující právní závěry (zde konkrétně o
naplnění znaku subjektivní stránky přisouzeného trestného činu v jednání
obviněného), které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, nepodložené
spekulace či umělý konstrukt. Pokud krajský soud v rozporu s očekáváním
obviněného následně neměl k jím zpochybňovaným zjištěním výhrady a v zásadě
odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu, neznamená to, že nesplnil svoji
přezkumnou povinnost, jak je mu explicitně vytýkáno. I jeho rozhodnutí, jakkoli
relativně stručné, splňuje zákonné požadavky na odůvodnění (§ 134 odst. 2 tr.
ř.), neboť je v něm dostatečně vysvětleno, proč neměl příslušné námitky
odvolatele za opodstatněné.
36. Lichá je i námitka obviněného, že v řízení byl opomenut podstatný
důkaz svědčící o jeho nevině, když nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění
dokazování spisovou dokumentací k úvěru od Equa bank, a. s. K tomu je třeba v
obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro
míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti
případu. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké
důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak
doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, zda případné
další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné anebo naopak mají z hlediska
zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný, marginální význam. Nadále platí,
že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2
odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci jednoznačně
naplněn byl.
37. Doktrína opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně
garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních
povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení
navrhovat důkazy, 2) povinnost o takovém návrhu rozhodnout a ústavně konformním
způsobem případně vysvětlit důvody, pro které návrhu na doplnění dokazování
nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve
věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů
adresné stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto
povinností nesplní, je navíc v každé individuální věci nutno zkoumat, zda vůbec
a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a
kruciálních zásad spravedlivého procesu.
38. V nyní projednávané věci okresní soud výše zmíněné kautely
neporušil. Příslušný důkazní návrh obviněného zamítl přímo v hlavním líčení dne
18. 10. 2023 (viz protokol na č. l. 861 procesního spisu), a to usnesením,
které samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Své odmítavé stanovisko k
dalšímu rozšiřování portfolia provedených důkazů v obhajobou požadovaném směru
pak dostatečně vysvětlil v již jednou zmíněném bodě 102. odůvodnění napadeného
rozsudku. Opřel je přitom o argument, s nímž lze odmítnutí požadavku procesní
strany na doplnění dokazování akceptovat i z ústavněprávního hlediska, a sice
že navrhovaný důkaz nedisponoval ve vztahu k řešeným relevantním otázkám
dostatečnou vypovídací potencí (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. I. ÚS 118/09 nebo jeho usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05). Věcně
vzato s ním lze souhlasit potud, že svědek P. V., který coby tehdejší
zaměstnanec Equa bank. a. s., řešil inkriminované refinancování úvěru, se v
hlavním líčení jednoznačně vyjádřil tak, že případnými daňovými povinnostmi
obviněné právnické osoby TIS & Co s.r.o. se vůbec nezaobíral. V tomto ohledu
banku zajímala jen společnost COOPERS DEVELOPMENT s.r.o., jako její možný
smluvní partner, a právě na ni bylo pohlíženo tak, že dokud nebude vyvíjet
žádnou obchodní činnost, plátcem DPH se logicky vůbec nestane. Proto v daném
úvěrovém případu nebylo uvažováno o nějakém daňovém zatížení spojeném s
realizací nepeněžitého vkladu, a tato absentující úvaha se logicky nemohla
promítnout ani do obviněným vzývané úvěrové dokumentace. To ovšem současně
nepodporuje jeho tvrzení, že pokud z výše naznačených důvodů sama banka s
takovým daňovým zatížením nekalkulovala, tak i jeho samého to oprávněně vedlo k
přesvědčení, že nepeněžitý vklad bude v tomto případě od DPH osvobozen.
Jestliže za daných okolností okresní soud důkaznímu návrhu obhajoby nevyhověl,
neznamená to, že jej opomenul, jak předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Daného pochybení se následně nemohl dopustit ani krajský soud, jemuž
obviněný v písemném odvolání, ale ani prostřednictvím přítomného obhájce ve
veřejném zasedání, žádný požadavek na provedení dalších důkazů neadresoval,
ačkoli mu v tom objektivně nic nebránilo (jakkoli se nyní snaží dovolací soud
přesvědčit o opaku).
39. Soudem prvního stupně dostatečně zjištěný a přesvědčivě odůvodněný
skutkový stav našel odpovídající výraz i v právní kvalifikaci jednání
obviněného. Jeho dovolání tak nelze přiznat opodstatnění ani v části, kdy s
odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že v posuzovaném
případě o trestný čin nejde, a pokud snad ano, tak maximálně o trestný čin
mírněji trestný, než jakým byl uznán vinným.
40. Obviněný se v daném směru ve svém mimořádném opravném prostředku
znovu omezil jen na sveřepé opakování argumentů, jimiž operoval jednak v
daňovém řízení, následně s nimi napadal i rozhodnutí daňových orgánů před
správními soudy a zároveň se jimi zaštiťoval i při své obhajobě v nynějším
trestním řízení. Tím je míněn jednak jeho poukaz na povahu zdanitelných plnění,
kdy nadále odmítá názor, že řešené transakce nepodléhaly režimu osvobození od
DPH podle § 56 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 12. 2013
do 31. 12. 2015 (prodej dvou bytových jednotek svědkům Č. Ž. a Marianně
Zubanych), resp. od 1. 1. 2016 (nepeněžitý vklad do základního kapitálu
společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o.), a jednak jeho kritika údajné
nejednoznačnosti a nesrozumitelnosti příslušné daňové právní úpravy v rozhodném
období a nedokonalosti transpozice komunitární směrnice o DPH do českého
právního řádu, jejímž prostřednictvím nadále zpochybňuje právní závěr trestních
soudů o úmyslné formě svého zavinění při zkrácení daně.
41. S těmito námitkami se však detailně a věcně správně vypořádal již
okresní soud. Otázku, zda prodeje dvou rozestavěných bytových jednotek i převod
dalších deseti nově vybudovaných bytových jednotek, jednoho nebytového prostoru
a pozemku, tak jak byly specifikovány v notářském zápisu, prohlášení vkladatele
a prohlášení společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o. ze dne 5. 5. 2016, jako
nepeněžitý vklad z majetku TIS & Co s.r.o. do základního kapitálu nově založené
dceřiné obchodní společnosti, podléhaly odvodu DPH nebo od něj byly naopak
osvobozeny, posoudil podle § 9 odst. 1 tr. ř. jako otázku předběžnou. Přitom
postupoval způsobem, který je nejen legitimní, ale i žádoucí (k tomu přiměřeně
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011,
uveřejněné pod č. 42/2012 Sb. rozh. tr.), když s vlastním podrobným zdůvodněním
ve výsledku odkázal na správné závěry plynoucí zejména z rozhodnutí odvolacího
finančního ředitelství ze dne 23. 8. 2018, č. j. 36370/18/5300-22441-708656,
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021, č. j. 54 Af 45/2018-81, a
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2022, č. j. 6 Afs
247/2021-56 (k tomu viz body 41., 78., 79., 94.-99. a 103. odůvodnění rozsudku
okresního soudu). Z nich pak mimo jiné vyplývá i to, že jednání obviněného
spočívající v neodvedení daně by nemohlo obstát ani ve světle jím vzývané
evropské směrnice (viz bod 78. odůvodnění), která pro účely osvobození od DPH
stanovila oproti české právní úpravě podstatně kratší (konkrétně dvouletou)
lhůtu, po níž musí být příslušná nemovitost užívána, aby její následný případný
převod zdanění nepodléhal. Okresní soud podrobně rozvedl i své racionální úvahy
k problému zavinění dovolatele, s nimiž odmítl jeho obhajobu, že příslušnou daň
neodvedl jednajíc v právním omylu negativním o protiprávnosti činu, což
vylučuje jeho trestní odpovědnost (viz bod 106. odůvodnění).
42. Nejvyšší soud nemá proti příslušným právním závěrům soudu prvního
stupně žádných výhrad ani potřebu k nim cokoli podrobnějšího doplňovat. Znovu
připomíná, že dovolání je z podstatné části vystavěno na opakování stejných
námitek, na kterých obviněný založil svoji procesní obranu již v dřívějších
fázích trestního řízení a s nimiž se dostatečně podrobně a přesvědčivě
vypořádaly již soudy nižších stupňů. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků
kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se
argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně.
Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k
ní ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne
25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská
práva (viz např. rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz
proti Španělsku nebo rozsudek ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle
proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí
odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.
Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se
tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
43. V návaznosti na odůvodnění meritorních rozhodnutí soudů nižších
stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné zvlášť zdůraznit, že z logiky věci (na
první pohled, i pro laika) nelze předpokládat (a tím méně pak bez důkladného
prověření na to pevně spoléhat), že transakce spočívající v převodu
nemovitostí, resp. obdobná transakce, v jejímž důsledku dojde ke změně
vlastníka nemovitostí, v objemu mnoha milionů korun nebude podléhat žádnému
zdanění. V daném případě evidentně nešlo o nemovitosti dlouhodobě užívané,
nýbrž naopak „nově vytvořené“ – větší počet bytových jednotek, jež do té doby
neužíval vůbec nikdo a jejichž souhrnná hodnota byla samozřejmě násobně vyšší
než hodnota budovy před rekonstrukcí. Netřeba pochybovat o tom, že právě toto
značné zhodnocení majetku bylo jedním z hlavních důvodů, proč se dovolatel k
rekonstrukci (při níž z původní budovy nezbylo téměř nic a v konečném důsledku
byla významně zvětšena a byla zásadně změněna její dispozice a celkový
charakter) rozhodl. Jestliže měl obviněný jakékoli nejasnosti, pokud považoval
tehdejší daňové právní předpisy za nejednoznačné (jak tvrdí), pak mu samozřejmě
nic nebránilo v tom, aby se obrátil na příslušného správce daně a vyžádal si od
něj k dané otázce stanovisko, nebo alespoň věc předem konzultoval s osobou
skutečně fundovanou, např. s daňovým poradcem. Toto však o své vůli a zjevně
záměrně neučinil. Za této situace nelze soudům nižších stupňů nic vytknout,
pokud měly u obviněného za naplněnou i subjektivní stránku trestného činu,
pokud u něj dovodily zavinění ve formě nejméně nepřímého úmyslu a odmítly jeho
obhajobu, že jednal v právním omylu.
44. Ne zcela přesvědčivě vyznělo odůvodnění odsuzujícího rozsudku pouze
v té části, kde bylo řešeno, z jaké hodnoty se mělo vycházet při určení rozsahu
zkrácení daně u nepeněžitého vkladu do základního kapitálu společnosti COOPERS
DEVELOPMENT s.r.o. Ve vztahu tomu však Nejvyšší soud akcentuje, že dokonce i
kdyby byl názor obhajoby prezentovaný v bodě VI. dovolání správný, tak na
celkový výsledek řízení – co se týče správnosti použité právní kvalifikace
skutku i zvolené trestní sankce – by to nemělo žádný vliv. Zjevně by totiž i
nadále platilo, že obviněný pokračujícím trestným činem, sestávajícím ze tří
dílčích útoků, zkrátil DPH v celkové výši významně přesahující 1 000 000 Kč,
tj. minimální hranici značného rozsahu ve smyslu § 240 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku [viz § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Evidentně tak nejde o
námitku týkající se skutečnosti, jež je určující pro naplnění znaků trestného
činu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
45. Soud prvního stupně navíc nepochybil, pokud za podklad pro
reklamované právní závěry vzal znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví
účetní evidence, a výpověď jeho zpracovatele Mgr. Ing. Pavla Švarce v hlavním
líčení dne 9. 6. 2023, v níž jmenovaný znalec své odborné závěry dostatečně
obhájil. Dovolatel naproti tomu při své konstrukci odhlíží od znění § 15 odst.
1 věty první zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „zákon o
obchodních korporacích“), podle něhož je vkladem peněžní vyjádření hodnoty
předmětu vkladu do základního kapitálu obchodní korporace (zde nově založené
společnosti s ručením omezeným), přičemž předmětem vkladu je podle § 15 odst. 2
téhož předpisu věc, kterou se společník nebo budoucí společník (vkladatel)
zavazuje vložit do obchodní korporace za účelem nabytí nebo zvýšení účasti v
ní. I proto nadepsaný zákon v ustanoveních § 17 odst. 2 a § 469 odst. 1 počítá
s oceněním nepeněžitého vkladu, který se uvede ve společenské smlouvě obchodní
korporace, kdy se pro určení jeho ceny použije jeho reálná hodnota určená
obecně uznávaným nezávislým odborníkem za využití obecně uznávaných standardů a
zásad oceňování. Dále lze zmínit i ustanovení § 144 odst. 2 téhož zákona, který
výslovně počítá s rozdílem mezi cenou nepeněžitého vkladu, určenou posudkem
znalce nebo postupem podle § 468 či případně podle § 469, a výší vkladu
společníka do základního kapitálu, který pak tvoří tzv. vkladové ážio.
46. Předmětem zdanění podle § 2 odst. 1 písm. a), ve spojení s § 13
odst. 4 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 1.
2016, bylo v posuzovaném případě vložení nepeněžitého vkladu do obchodní
korporace ve hmotném majetku. Základ výpočtu DPH se tak logicky odvíjel od
reálné hodnoty předmětu transakce (vkladu) a nikoli od základního kapitálu
dotčené dceřiné společnosti, jehož stanovení ostatně spočívalo výhradně na vůli
společníků (resp. jediného společníka) a nevyjadřovalo ani penězi ocenitelnou
výši či prodejní hodnotu obchodního podílu. Ani v tomto směru tedy nelze mít
námitky obviněného za důvodné.
47. Souborně lze tedy uzavřít, že napadená meritorní rozhodnutí soudů
obou stupňů ani jim předcházející řízení žádnou vadou, kterou by bylo třeba
napravit v dovolacím řízení, netrpí. Obviněný v dovolání formuloval jednak
námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů vyjmenovaných v § 265b tr. ř.,
a jednak námitky, které z pohledu deklarovaných důvodů podle § 265b odst. 1
písm. d), g), h) tr. ř. nemají opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak
nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
48. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného (jako celek)
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto
rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i
odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 3. 2025
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek