6 Tdo 194/2015

6 Tdo 194/2015-I.-204

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2015 o

dovoláních, která podali obvinění V. H. , T. Ď. , a R. H. , proti rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 2 To 59/2014, jako soudu

odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně

pod sp. zn. 61 T 7/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H.

o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných T. Ď. a R. H. o d

m í t a j í .

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013, sp.

zn. 61 T 7/2013, byli obvinění V. H. a T. Ď. uznáni vinnými pokračujícím zvlášť

závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c),

odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku [bod 1) – 6) rozsudku soudu prvého stupně], pokračujícím přečinem

porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [bod 1/a),

b) rozsudku soudu prvého stupně], pokračujícím přečinem šíření poplašné zprávy

podle § 357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [bod 2/a) – e) rozsudku soudu prvého

stupně] a pokračujícím přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1

tr. zákoníku [body 1/c), 2/f) a 5) rozsudku soudu prvého stupně]. Za tyto

trestné činy byli oba shora uvedení obvinění odsouzeni podle § 175 odst. 3 tr.

zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody,

a to obviněný V. H. v trvání osmi let a šesti měsíců a obviněný T. Ď. v trvání

osmi let a čtyř měsíců. Pro výkon uložených trestů byli oba jmenovaní obvinění

podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou

ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl oběma jmenovaným

obviněným uložen též trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

Týmž rozsudkem byl obviněný R. H. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným

zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3

písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [body

2), 5) rozsudku soudu prvého stupně] a pokračujícím přečinem šíření poplašné

zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [bod 2/a) – e) rozsudku soudu

prvého stupně]. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž „M. M.,

poté co opustil počátkem roku 2012 se svými společníky V. H. a T. Ď., území

Slovenské republiky, založil pro tyto účely právnickou osobu společnost Final

Solution, s. r. o., IČ: 29311225 se sídlem Zlín, ulice Vodní 1972, zapsanou do

obchodního rejstříku dne 5. 3. 2012, jejímž předmětem podnikání je výroba,

obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Samotným M. M. byla tato společnost a její činnost prezentována jako společnost na vymáhání

pohledávek, přičemž pod záštitou této společnosti, jejíž název v překladu zní

»Konečné řešení«, M. M. na základě smluv o postoupení pohledávek přebíral od

různých věřitelů, reálné i přinejmenším sporné až fiktivní dlužné pohledávky v

různé výši, kdy za účelem jejich vymožení a to všemi prostředky, bez ohledu na

majetková i osobnostní práva reálných či přinejmenším sporných dlužníků,

organizoval nejméně od května roku 2012 do svého zadržení a vzetí do vazby v

listopadu 2012, na území Zlínského kraje a jeho okolí, kromě opakovaného

verbálního nátlaku, sledování a opakovaného kontaktování těchto osob, cílené

ničení osobního majetku jednotlivých fyzických či právnických osob, a to

zejména žhářskými útoky na jejich vozidla a další majetek v jejich vlastnictví,

střelbu na vozidla a rodinné domy jednotlivých dotčených osob a rovněž přímé

fyzické útoky na jednotlivé dlužníky, v úmyslu dosáhnout za každou cenu

zaplacení těchto pohledávek. Při těchto útocích byly používány i nelegálně

držené střelné zbraně a docházelo i k neoprávněnému vstupu do nemovitých

prostor poškozených a jejich rodinných příslušníků. Sám M. M. se těchto přímých

útoků na zdraví a majetek poškozených téměř nikdy osobně neúčastnil, s výjimkou

osobního jednání s nimi, které bylo vedeno z jeho strany formálně bez

výslovných hrozeb a nátlaku, včetně pořizování nahrávek z těchto schůzek, ale

prakticky vždy z nich byla zřejmá skrytá či v náznacích projevená hrozba tak,

aby byla v poškozených vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku M. a jeho

společníků. Fyzickým vykonáváním těchto jednání pověřoval prakticky výhradně M. M. V. H. a T. Ď., kteří byli M. M. bezmezně podřízeni a plnili bezezbytku jeho

pokyny a kteří na pokyn M. M. rovněž dále cíleně z důvodu přehledu o dlužnících

a z důvodu dalšího nátlaku na ně, zjišťovali jejich osobní a rodinné zvyklosti,

trávení volného času, užívání nemovitostí a vozidel, včetně zjišťování

registračních značek jejich vozidel a kontaktování rodinných příslušníků

poškozených. J. S. a R. H. se účastnili činnosti M. M.

a jeho společníků v

některých níže konkrétně popsaných skutcích, a to zejména tím způsobem, že

přestože jim bylo známo, jaké metody, včetně násilí a hrozeb násilí, při

vymáhání pohledávek, používá M. M. a jeho společníci V. H. a T. Ď., přímo

postupovali M. M. konkrétní pohledávky, podávali M. M. a jeho společníkům

konkrétní podrobné informace o jednotlivých dlužnících, v některých případech

se i účastnili osobně či telefonicky nátlaku činěného na poškozené. R. H. rovněž mimo jiné zajišťoval při jednotlivých schůzkách přítomnost dalších osob,

zejména výrazně urostlých mužů, tak aby byla při jednání s dlužníky

demonstrována fyzická síla jejich skupiny a aby byly rovněž jednotlivé

poškozené osoby zastrašeny, zajišťoval a organizoval sledování jednotlivých

dotčených osob, včetně zajištění vozidel, v jednom z níže popsaných skutků i

proto, aby se podařilo R. H., respektive společnosti RH Security, s. r. o., ve

které byl jednatelem, získat zakázku týkající se zabezpečení ochranné služby v

hudebním klubu FLIP ve Z., kdy tímto popsaným jednáním se obvinění dopustili

konkrétně následujících skutků:

2) R. H. jako jednatel společnosti (bezpečnostní agentury) RH Security, s. r. o. se sídlem Vsetín - Jasenice č. p. 1593, ve snaze získat pro tuto společnost

zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu Flip ve Z., opakovaně v období od

jara roku 2012 kontaktoval provozovatele hudebního klubu Flip ve Z. – J. M.,

......, kterému nabízel zajištění ochrany toho klubu, kdy poté co byly nabídky

R. H. ze strany J. M. odmítnuty, oslovil R. H. v nezjištěné době v jarních

měsících 2012 osobu M. M., aby mu pomohl zajistit vstup jeho bezpečnostní

agentury do ochrany tohoto klubu, přičemž M. M. dne 13. 7. 2012 kolem 23:05

hodin společně s R. H., T. Ď., V. H. a skupinou dalších minimálně 40 značně

fyzicky disponovaných mužů navštívil diskotéku Flip ve Z., kde demonstrovali

provozovatelům klubu svoji sílu, přičemž v průběhu předmětné návštěvy donutil

blíže nezjištěný muž z této skupiny servírku na spodním baru B. V., ......, aby

mu opakovaně vydala alkoholické a nealkoholické nápoje bez placení, přičemž

poté co byl vyzván aby objednané pití zaplatil, tak hodil oproti servírce

sklenici, která se rozbila o zeď baru, kdy dodal, že oni nikdy nic neplatí a

skutečně ani nikdo z mužů za pití nezaplatil. Následně byl J. M. opětovně

kontaktován ze strany R. H., který mu opětovně nabízel ochranu klubu, a poté co

byl znovu s touto nabídkou odmítnut, M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby

opakovaně oznámili na tísňovou linku 158, že v hudebních klubech Flip a

Musicland A ve Z. je uložena bomba, čímž měla být předmětným klubům způsobena

finanční újma a provozovatelé těchto hudebních klubů měli být přinuceni k tomu,

aby si zajistili novou ochrannou službu, kterou by zajišťovala právě

bezpečnostní agentura R. H., popřípadě R. H. a V. H. nově založená bezpečnostní

agentura Security Progress s. r. o., IČ: 29447097, založená dne 18. 6. 2012,

přičemž následně společně V. H. a T. Ď., resp. z této dvojice vždy jeden:

a) dne 21. 7. 2012 v 01:18 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu

číslo ......, umístěném ve Z.

na ulici B. n. číslo popisné ....., anonymním

mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »každé dvě hodiny vybuchne v

Musiclandu A, a Flip ve Z. bomba«, kdy stejnou vyhrůžku zopakovali opět ze

stejného telefonního automatu v 01:27 hodin, a následně v 01:50 hodin

zopakovali stejnou výhružnou, poplašnou zprávu o uložení bomby v Musiclandu A a

Flipu, z veřejného telefonního automatu číslo , umístěném ve Z. na křižovatce

ulic D. – Z., přičemž tato oznámení vyvolala opatření složek Integrovaného

záchranného systému Zlín, které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kdy

nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v

Musiclandu A celkově cca 300 osob a v klubu Flip celkově 600 osob, které musely

tyto hudební kluby v rámci kontroly objektu opustit. b) dne 22. 7. 2012 v 01:36 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu

číslo ......., umístěném ve Z. na ulici N. S. číslo popisné ...., anonymním

mužským zastřeným hlasem na tísňovou linku 158, že »Stár klub ve Flipu, taky v

Áčku vybuchne bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření Police České

republiky a Městské policie Zlín, kterými byla provedena kontrola obou

hudebních podniků, kde nebyl nalezen žádný nástražný výbušný systém, kdy toto

opatření se dotklo v Musiclandu A asi 50 osob a v klubu Flip asi 500 osob,

které musely kluby v rámci kontroly objektů opustit. c) dne 27. 7. 2012 v 23:50 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu

číslo ....., umístěném ve Z. na ulici B. n. číslo popisné ....., anonymním

mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »v klubu Flip a v Áčku vybuchne

bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření složek Integrovaného

záchranného systému Zlín, které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kde

nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v

Musiclandu A celkově cca 80 osob a v klubu Flip celkově cca 100 osob, které

musely tyto hudební kluby v rámci kontroly opustit. d) dne 28. 7. 2012 v 02:36 hodin oznámil z veřejného telefonního automatu

číslo ......, umístěném ve Z. na ulici N. S. číslo popisné , anonymním mužským

hlasem na tísňovou linku 158, že »v klubu Flip a v Áčku vybuchne bomba«,

přičemž toto oznámení vyvolalo opatření složek Integrovaného záchranného

systému Zlín, které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kde nebyl žádný

nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu

A celkově cca 40 osob a v klubu Flip celkově cca 400 osob, které musely tyto

hudební kluby v rámci prováděné kontroly opustit. e) dne 29. 7. 2012 v 02:18 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu

číslo ....., umístěném u budovy prodejny smíšeného zboží číslo popisné ...

v

obci J., okres Z., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »v klubu

Flip a v Áčku vybuchne bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření, kterého

se účastnilo 6 policistů Policie České republiky ve Zlíně a 4 strážníci Městské

policie ve Zlíně, kteří provedli kontrolu obou hudebních klubů, kde nebyl žádný

nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu

A celkově cca 80 osob a v klubu Flip celkově cca 300 osob, které musely tyto

hudební kluby v rámci prováděné kontroly opustit. přičemž v souvislosti s prováděnou evakuací osob z předmětných hudebních klubů

vznikla ve shora uvedených konkrétních případech provozovateli hudebního klubu

Flip Zlín - spol. Zlínland, s. r. o. se sídlem Praha, ul. Hlubočepská č.p. 84/37, IČ: 25347144, celková škoda ve výši 115.300,-Kč a provozovateli

hudebního klubu Music Land A ve Zlíně - spol. Music-land. CZ, s. r. o. se

sídlem Zlín, ul. Antonínova č. p. 4379, IČ: 26298007, celková škoda ve výši

56.800,-Kč.

5) R. H. v průběhu měsíce října roku 2012 inicioval u M. M., aby převzal

dlužnou pohledávku ve výši 6.528.571,- Kč od společnosti White zone, s .r. o. se sídlem Praha, Mezibranská 1579/4, mající vztah ke společnosti Zaremba Stav,

s. r. o., se sídlem Praha 8, Světová 473/12 zastoupené jednatelkou E. A.,

přičemž ze strany R. H., M. M., V. H., T. Ď. a jejich dalšího doprovodu

tvořeného dalšími fyzicky disponovanými muži, byli opakovaně kontaktováni

představitelé společnosti Zaremba Stav, s. r. o. s tím, aby předmětný dluh

uhradili, kdy poté co proběhla schůzka mezi generálním manažerem společnosti

Zaremba Stav, s. r. o. – M. Z., ....., R. H., M. M., a dalšími několika fyzicky

disponovanými muži v restauraci na hotelu Moskva ve Z., což M. Z. vnímal jako

formu nátlaku a zastrašení, v rámci které byly těmto osobám ze strany M. Z. a

jeho právního zástupce předloženy podklady, které předmětnou pohledávku

vyvracejí, bylo M. Z. ze strany M. M. sděleno, že on stejně svého docílí ať tak

či jinak s tím, že by mu jinak klesla autorita, kdy v následné době byl M. Z. telefonicky kontaktován ze strany R. H., který si sjednal schůzku ohledně

projednání předmětného dluhu na den 12. 11. 2012, přičemž M. M. přikázal V. H. a T. Ď., s čímž byl R. H. minimálně srozuměn, aby sledovali rodinný dům č. p. ... v obci R., okr. Z., který v současné době obývá M. Z., aby zjistili jaká

vozidla M. Z. užívá, jaké má zvyklosti a sledovali kde se M. Z. aktuálně

zdržuje, kdy po tomto zjištění M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby podpálili

vozidlo Volkswagen Touareg a vystřelili na vozidla a předmětný dům, aby tak M. Z. donutili spornou pohledávku ve výši 6.528.571,- Kč uhradit, přičemž dne 9. 11. 2012 v době od 03:10 hodin do 03:15 hodin v obci R., na volně přístupné

odstavné ploše před rodinným domem č. p. ... úmyslně založili nezjištěným

akcelerantem požár motorového vozidla značky Volkswagen Touareg, r. z. .....,

VIN: ...... v důsledku čehož došlo k celkovému shoření vozidla se způsobenou

škodou ve výši 350.000,-Kč, a dále ve stejné době, přestože nebyli držitelé

zbrojního oprávnění, vystřelili zpoza oplocení několikrát z dosud nezjištěné

brokové střelné zbraně směrem na rodinný dům č. p. ..., kdy jednotnou olověnou

střelou a rozptýlenými olověnými broky poškodili zadní páté dveře, registrační

značku, karoserii zadního zavazadlového prostoru, zadní sedačky, anténu a

vrchní lak vozidla značky Mercedes S 350, r. z. ......, VIN: ......, čímž

způsobili škodu ve výši 160.000,- Kč, kdy u obou vozidel byla škoda způsobena

spol. Zaremba stav s. r. o. se sídlem Praha 8, ul. Světová č. p. 473/12, IČ:

28265092, a dále vystřelili z brokové zbraně na motorové obytné vozidlo značky

Fiat Bürstner, r. z. ....., VIN: ......, u kterého poškodili 11 průstřely zadní

část vozidla a interiér daného vozidla, čímž způsobili spol. JOKR plus, s .r. o., se sídlem Praha 1 – Staré Město, ul. Benediktská č. p. 722/11 IČ: 25522744

škodu ve výši 150.000,- Kč, a dále střelbou z rozptýlených broků poškodili

zateplenou část fasády daného rodinného domu s rámem a skleněnou výplní okna,

čímž byla způsobená poškozenému J.

Za uvedené trestné činy byl obviněný R. H. odsouzen podle § 175 odst. 3 tr.

zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody

v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku

zařazen do věznice s ostrahou.

Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných M. M. a J.

S. a dále ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. o solidární povinnosti obviněných M.

M., V. H., T. Ď. a J. S. k náhradě v rozsudku určené škody vůči poškozeným R.

P., L. P., P. P., D. S. a o povinnosti obviněných M. M., V. H., T. Ď. a R. H.

společně a nerozdílně nahradit v rozsudku vymezenou škodu poškozeným ZLÍNLAND,

s. r. o., Music Land CZ, s. r. o., ZAREMBA Stav, s. r. o., J. Š., CZECH Game

Invest, a. s. Obvinění M. M., V. H. a T. Ď. byli zavázáni společně a nerozdílně

k povinnosti nahradit určenou škodu poškozeným společnostem Česká pojišťovna,

a. s., TOMA, a. s. a VZP ČR Praha. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození

TOMA, a. s. a L. P. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení

ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, státní

zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně a

poškozená Česká pojišťovna, a. s., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v

Olomouci. Poté, co usnesením ze dne 27. 5. 2014, č. j. 2 To 19/2014-5896, podle

§ 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil řízení proti obviněným V. H., T. Ď. a R. H. k

samostatnému projednání a rozhodnutí, rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 2

To 59/2014, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. z

podnětu odvolání obviněných V. H. a T. Ď. a poškozené České pojišťovny, a. s.,

napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně obviněných V.

H. a T. Ď. (bod I.), a podle § 259 odst. 3 tr. ř. (bod II.) nově rozhodl tak,

že jmenované obviněné uznal vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1,

odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu

pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [body 1) – 6)], přečinem porušování

domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [bod 1/a), b)],

přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [bod

2/a) – e)] a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku

[body 1/c), 2/f), 5)].

Uvedených trestných činů se jmenovaní obvinění podle skutkových zjištění

Vrchního soudu v Olomouci dopustili tím, že „poté, co opustili počátkem roku

2012 společně s již za totéž odsouzeným M. M., ......, území Slovenské

republiky, založil M. M. pro tyto účely právnickou osobu společnost Final

Solution, s. r. o., IČ: 29311225, se sídlem Zlín, ulice Vodní 1972, zapsanou do

obchodního rejstříku dne 5. 3. 2012, jejímž předmětem podnikání je výroba,

obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Samotným M. M. byla tato společnost a její činnost prezentována jako společnost na vymáhání

pohledávek, přičemž pod záštitou této společnosti, jejíž název v překladu zní

»Konečné řešení«, M. M. na základě smluv o postoupení pohledávek přebíral od

různých věřitelů reálné i přinejmenším sporné až fiktivní dlužné pohledávky v

různé výši, kdy za účelem jejich vymožení, a to všemi prostředky, bez ohledu na

majetková i osobnostní práva reálných či přinejmenším sporných dlužníků,

organizoval nejméně od května roku 2012 do svého zadržení a vzetí do vazby v

listopadu 2012 na území Zlínského kraje a jeho okolí, kromě opakovaného

verbálního nátlaku, sledování a opakovaného kontaktování těchto osob, cílené

ničení osobního majetku jednotlivých fyzických či právnických osob, a to

zejména žhářskými útoky na jejich vozidla a další majetek v jejich vlastnictví,

střelbu na vozidla a rodinné domy jednotlivých dotčených osob a rovněž přímé

fyzické útoky na jednotlivé dlužníky v úmyslu dosáhnout za každou cenu

zaplacení těchto pohledávek. Při těchto útocích byly používány i nelegálně

držené střelné zbraně a docházelo i k neoprávněnému vstupu do nemovitých

prostor poškozených a jejich rodinných příslušníků. Sám M. M. se těchto přímých

útoků na zdraví a majetek poškozených téměř nikdy osobně neúčastnil, s výjimkou

osobního jednání s nimi, které bylo vedeno z jeho strany formálně bez

výslovných hrozeb a nátlaku, včetně pořizování nahrávek z těchto schůzek, ale

prakticky vždy z nich byla zřejmá skrytá či v náznacích projevená hrozba tak,

aby byla v poškozených vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku M. a jeho

společníků. Fyzickým vykonáváním těchto jednání pověřoval prakticky výhradně M. M. V. H. a T. Ď., kteří byli M. M. bezmezně podřízeni a plnili bezezbytku jeho

pokyny a kteří na pokyn M. M. rovněž dále cíleně z důvodu přehledu o dlužnících

a z důvodu dalšího nátlaku na ně zjišťovali jejich osobní a rodinné zvyklosti,

trávení volného času, užívání nemovitostí a vozidel, včetně zjišťování

registračních značek jejich vozidel a kontaktování rodinných příslušníků

poškozených. Zčásti již za totéž odsouzený J. S., ...... a R. H. se účastnili

činnosti M. M. a jeho společníků v některých níže konkrétně popsaných skutcích,

a to zejména tím způsobem, že přestože jim bylo známo, jaké metody, včetně

násilí a hrozeb násilí při vymáhání pohledávek používá M. M. a jeho společníci

V. H. a T. Ď., přímo postupovali M. M. konkrétní pohledávky, podávali M. M.

a

jeho společníkům konkrétní podrobné informace o jednotlivých dlužnících, v

některých případech se i účastnili osobně či telefonicky nátlaku činěného na

poškozené. R. H. rovněž mimo jiné zajišťoval při jednotlivých schůzkách

přítomnost dalších osob, zejména výrazně urostlých mužů tak, aby byla při

jednání s dlužníky demonstrována fyzická síla jejich skupiny a aby byly rovněž

jednotlivé poškozené osoby zastrašeny, zajišťoval a organizoval sledování

jednotlivých dotčených osob, včetně zajištění vozidel, v jednom z níže

popsaných skutků i proto, aby se podařilo R. H., respektive společnosti RH

Security, s. r. o., ve které byl jednatelem, získat zakázku týkající se

zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu Flip ve Z., kdy tímto popsaným

jednáním se obvinění dopustili konkrétně následujících skutků:

1)

a) J. S. na podkladě písemných smluv o postoupení pohledávky ze dne 5. 5. 2012

uzavřené mezi smluvními stranami - postupitelem J. S. a postupníkem spol. Final

Solution, s. r. o., zastoupenou M. M., na částku 326.688 Kč, mající vztah k

dlužníku R. P.,...... postoupil k vymáhání předmětné dlužné částky spol. Final

Solution, s. r. o., a nadále poskytoval M. M. konkrétní součinnost při níže

popsaném jednání, přestože mu bylo známo, jaké metody jsou při této činnosti

používány. M. M. v úmyslu rychlého uhrazení předmětného dluhu v přesně

nezjištěné době měsíce května roku 2012 přikázal svým společníkům V. H. a T. Ď., aby před termínem naplánovaného osobního setkání a vyrozumění R. P. o tom,

že společnost Final Solution, s. r. o., převzala předmětnou pohledávku, vnikli

na pozemek dlužníka a podpálili mu vozidlo, čímž chtěl dlužníka přimět k

uhrazení dluhu, kdy V. H. a T. Ď. v době od 23:00 hodin dne 21. 5. 2012 do

02:20 hodin dne 22. 5. 2012 v katastru obce H. – D., okr. V., po přestříhání

kovového oplocení (škoda 200 Kč) společně neoprávněně vnikli na pozemek

rodinného domu č.p. ... majitele P. P., ....., kde přesně nezjištěným způsobem

úmyslně založili požár vozidla Subaru Forester combi, r.z. ......, VIN:

......., majitelky J. V., ....... (škoda 105.000 Kč), které bylo zaparkováno

pod dřevěnou - zastřešenou pergolou (škoda 120.000 Kč), v důsledku čehož se

vozidlo vznítilo společně s dřevěnou pergolou, kdy došlo ke kompletnímu shoření

daného vozidla, včetně věcí osobní potřeby poškozené L. P., a to asi 15 litrů

benzínu Natural BA95 v hodnotě 536 Kč, 1 kusu dřevěné dětské houpačky v hodnotě

270 Kč, dětského šlapacího traktoru v hodnotě 2.900 Kč, dětské autosedačky v

hodnotě 1.600 Kč, a neplatného řidičského průkazu na jméno L. V. (dívčí jméno

poškozené L. P.), čímž byla poškozeným způsobena celková škoda ve výši 230.506

Kč. b) V souvislosti s jednáním uvedeným pod bodem 1/a) opakovaně kontaktovali

poškozeného V. O., ...., a to tak, že poté, co proběhly opakované osobní

schůzky poškozeného V. O., ..... - jednatel spol. Hakisto, s. r. o., s M. M.,

V. H. a T. Ď., kteří vystupovali pod společností Final Solution, s. r. o., v

rámci kterých se M. M., V. H. a T. Ď. dotazovali na osobu R.

P., ......,

zejména pak na skutečnosti, zda je u něj zaměstnán, jaký je jeho výdělek, zda

pracuje na turnusy a další informace, a poté, co V. O. tyto osoby odkazoval na

osobní jednání v pracovní den u něj na sídle firmy v B. následně na příkaz M. M. vnikli V. H. a T. Ď. v době od 03:00 hodin do 03:20 hodin dne 6. 6. 2012 po

odemčení visacího zámku vstupní branky prostřednictvím klíče, který byl

ponechán v zámku, do vnitřních prostor oploceného dvoru rodinného domu č.p. v

obci H., okr. V., majitelky D. R., ....., kde z důvodu zastrašení V. O., který

má v předmětném domě trvalé bydliště, a přinucení ho ke spolupráci nezjištěným

způsobem založili požár osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia combi,

červené barvy, r. z. ....., VIN: ......, které bylo zaparkováno mezi dřevěným

oplocením sousedního pozemku, zděnou garáží a předmětným domem, čímž byla

způsobena majiteli vozidla společnosti Hakisto, s. r. o., IČ: 28585283, se

sídlem Brno, Mezírka 1, škoda ve výši 205.000 Kč, D. R. vznikla v důsledku

očazení fasády domu, částečným zahořením a očazením dřevěného podbití, očazením

a poškozením nátěru rýn a svodů a poškozením dvoukřídlých dřevěných vrat od

garáže v důsledku žáru škoda ve výši 49.000 Kč, zahořením věcí osobní potřeby

V. O., které byly uloženy v předmětném vozidle (turisticko-lesnická obuv,

lesnických pomůcek a lesnického oděvu), vznikla škoda 5.900 Kč a poškozenému R. P., ...., vznikla v důsledku žáru z ohně předmětného vozidla škoda na latích

dřevěného oplocení, částečného zahoření vozidla Škoda Favorit Forman a boční

stěny stolárny, které přiléhaly k sousednímu pozemku poškozené D. R., škoda ve

výši 24.600 Kč, přičemž tímto jednáním byla způsobena celková škoda ve výši

284.500 Kč. c) M. M. ve společnosti V. H. a T. Ď. v následné době po úmyslném založení

požáru osobního motorového vozidla Subaru Forester combi, r.z. ....., opakovaně

telefonicky a osobně kontaktovali manžele L. P., ....., a R. P., ...., v místě

jejich současného bydliště H. – D. ...., okr. V., aby R. P. uhradil dlužnou

částku ve výši 326.688 Kč, kterou má ve vztahu ke společnosti Final Solution,

s. r. o., kdy poté, co R. P. M. M. sdělil, že vůči němu nemá žádný dluh a

odmítli opakovaně uhradit předmětný dluh s odůvodněním, že proběhlo insolvenční

řízení, které tuto dlužnou částku právně vyřešilo, M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby opět poškodili majetek manželů P. střelbou z brokové zbraně tak, aby je

tímto přinutil předmětný dluh zaplatit, přičemž V. H. společně s T. Ď. dne 12. 8. 2012 kolem 01:30 hodin z vnější strany oplocení rodinného domu čísla

popisného ... v obci H. – D., z nezjištěné brokové zbraně, přestože nejsou

držitelé zbrojního oprávnění, nejméně 2x vystřelili do zde na odstavené ploše

zaparkovaného osobního motorového vozidla značky Škoda Felicia, zelené barvy,

r. z.

...., VIN: ......, kde zasáhli rozptýlenými broky zejména pravou část

daného vozidla, dále zasáhli vnější část předmětného rodinného domu v místech

okna od místnosti kuchyně, následně se přemístili do jiné palebné polohy, odkud

zasáhli vystřelenými broky štítovou část a okno podkrovní místnosti ložnice,

kde v tuto dobu přespávali poškození L. P. a R. P., přičemž poškozením

předmětného vozidla způsobil D. S., ....., škodu ve výši 10.557 Kč, a majiteli

dotčené nemovitosti – P. P., ....., škodu ve výši 1.500 Kč, čímž způsobili

celkovou škodu ve výši 12.057 Kč.

2) R. H. jako jednatel společnosti (bezpečnostní agentury) RH Security, s. r. o., se sídlem Vsetín - Jasenice č.p. 1593, ve snaze získat pro tuto společnost

zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu Flip ve Z., opakovaně v období od

jara roku 2012 kontaktoval provozovatele hudebního klubu Flip ve Z. – J. M.,

....., kterému nabízel zajištění ochrany tohoto klubu, kdy poté, co byly

nabídky R. H. ze strany J. M. odmítnuty, oslovil R. H. v nezjištěné době v

jarních měsících 2012 osobu M. M., aby mu pomohl zajistit vstup jeho

bezpečnostní agentury do ochrany tohoto klubu, přičemž M. M. dne 13. 7. 2012

kolem 23:05 hodin společně s R. H., T. Ď., V. H. a skupinou dalších minimálně

40 značně fyzicky disponovaných mužů navštívil diskotéku Flip ve Z., kde

demonstrovali provozovatelům klubu svoji sílu, přičemž v průběhu předmětné

návštěvy donutil blíže nezjištěný muž z této skupiny servírku na spodním baru

B. V., ...., aby mu opakovaně vydala alkoholické a nealkoholické nápoje bez

placení, přičemž poté, co byl vyzván, aby objednané pití zaplatil, tak hodil

oproti servírce sklenici, která se rozbila o zeď baru, kdy dodal, že oni nikdy

nic neplatí, a skutečně ani nikdo z mužů za pití nezaplatil. Následně byl J. M. opětovně kontaktován ze strany R. H., který mu opětovně nabízel ochranu klubu,

a poté, co byl znovu s touto nabídkou odmítnut, M. M. přikázal V. H. a T. Ď.,

aby opakovaně oznámili na tísňovou linku 158, že v hudebních klubech Flip a

Musicland A ve Z. je uložena bomba, čímž měla být předmětným klubům způsobena

finanční újma a provozovatelé těchto hudebních klubů měli být přinuceni k tomu,

aby si zajistili novou ochrannou službu, kterou by zajišťovala právě

bezpečnostní agentura R. H., popřípadě R. H. a V. H. nově založená bezpečnostní

agentura Security Progress, s. r. o., IČ: 29447097, založená dne 18. 6. 2012,

přičemž následně společně V. H. a T. Ď., resp. z této dvojice vždy jeden:

a) dne 21. 7. 2012 v 01:18 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu

číslo ....., umístěném ve Z. na ulici B. n. číslo popisné ....., anonymním

mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »každé dvě hodiny vybuchne v

Musiclandu A a Flip ve Z. bomba«, kdy stejnou vyhrůžku zopakovali opět ze

stejného telefonního automatu v 01:27 hodin a následně v 01:50 hodin zopakovali

stejnou výhružnou, poplašnou zprávu o uložení bomby v Musiclandu A a Flipu z

veřejného telefonního automatu číslo ...., umístěném ve Z. na křižovatce ulic

D. - Z, přičemž tato oznámení vyvolala opatření složek Integrovaného

záchranného systému Z., které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kdy

nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v

Musiclandu A celkově cca 300 osob a v klubu Flip celkově 600 osob, které musely

tyto hudební kluby v rámci kontroly objektu opustit,

b) dne 22. 7. 2012 v 01:36 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu

číslo ....., umístěném ve Z. na ulici N. S.

číslo popisné ...., anonymním

mužským zastřeným hlasem na tísňovou linku 158, že »Stár klub ve Flipu, taky v

Áčku vybuchne bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření Police České

republiky a Městské policie Zlín, kterými byla provedena kontrola obou

hudebních podniků, kde nebyl nalezen žádný nástražný výbušný systém, kdy toto

opatření se dotklo v Musiclandu A asi 50 osob a v klubu Flip asi 500 osob,

které musely kluby v rámci kontroly objektů opustit,

c) dne 27. 7. 2012 v 23:50 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu

číslo ...., umístěném ve Z. na ulici B. n. číslo popisné ...., anonymním

mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »v klubu Flip a v Áčku vybuchne

bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření složek Integrovaného

záchranného systému Zlín, které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kde

nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v

Musiclandu A celkově cca 80 osob a v klubu Flip celkově cca 100 osob, které

musely tyto hudební kluby v rámci kontroly opustit,

d) dne 28. 7. 2012 v 02:36 hodin oznámil z veřejného telefonního automatu

číslo ....., umístěném ve Z. na ulici N. S. číslo popisné ...., anonymním

mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »v klubu Flip a v Áčku vybuchne

bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření složek Integrovaného

záchranného systému Zlín, které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kde

nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v

Musiclandu A celkově cca 40 osob a v klubu Flip celkově cca 400 osob, které

musely tyto hudební kluby v rámci prováděné kontroly opustit,

e) dne 29. 7. 2012 v 02:18 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu

číslo ...... , umístěném u budovy prodejny smíšeného zboží číslo popisné ... v

obci J., okres Z., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »v klubu

Flip a v Áčku vybuchne bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření, kterého

se účastnilo 6 policistů Policie České republiky ve Zlíně a 4 strážníci Městské

policie ve Zlíně, kteří provedli kontrolu obou hudebních klubů, kde nebyl žádný

nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu

A celkově cca 80 osob a v klubu Flip celkově cca 300 osob, které musely tyto

hudební kluby v rámci prováděné kontroly opustit,

přičemž v souvislosti s prováděnou evakuací osob z předmětných hudebních klubů

vznikla ve shora uvedených konkrétních případech provozovateli hudebního klubu

Flip Zlín - spol. Zlínland, s. r. o., se sídlem Praha, ul. Hlubočepská č.p. 84/37, IČ: 25347144, celková škoda ve výši 115.300 Kč a provozovateli hudebního

klubu Music Land A ve Zlíně - spol. Music-land. CZ, s. r. o., se sídlem Zlín,

ul. Antonínova č.p. 4379, IČ: 26298007, celková škoda ve výši 56.800 Kč,

f) poté, co provozovatel hudebního klubu Flip ve Z. – J. M., ....., odmítal

nabídky od R. H. týkající se ochrany předmětného hudebního klubu, přikázal M. M. v přesně nezjištěné době v průběhu srpna roku 2012 V. H. a T. Ď., aby J. M. zastrašením střelbou na jeho majetek přinutili nabídku R. H. přijmout, přičemž

V. H. a T. Ď. společně, resp.

nejméně jeden z nich, dne 8. 8. 2012 v době kolem

00:50 hodin v obci Z. – R., okr. Z., aniž by byli držitelé zbrojního oprávnění,

vystřelil zpoza oplocení rodinného domu č.p. ... do areálu dvoru předmětného

domu, kde z nezjištěné brokové střelné zbraně, nejméně dvěma výstřely, úmyslně

zasáhli zde zaparkované osobní motorové vozidlo značky Volvo V50, 2,OD, r. z. ....., VIN: ...., v důsledku čehož došlo k poškození (prostřelení) skleněné

výplně zadních pátých dveří, k poškození zadní a vrchní části karoserie a

vnitřní interiérové části předmětného vozidla, čímž byla způsobená škoda ve

výši 14.637 Kč společnosti Czech Game Invest, a. s., IČ: 26972492, se sídlem

Praha, ulice Hlubočepská 84/37.

3) M. M. na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2012,

která byla uzavřena mezi smluvními stranami - postupitelem J. H., ....., a

postupníkem Final Solution, s. r. o., zastoupené M. M., týkající se dlužné

pohledávky 2.300.000 Kč ve vztahu k dlužníkovi J. K., ....., tohoto v období od

28. 6. 2012 ve společnosti V. H. a T. Ď. opakovaně kontaktoval v místě jeho

současného bydliště na adrese H., ul. D. č. č. ..., kde po něm M. M. požadoval

zaplacení částky ve výši nejméně 2.000.000 Kč, přičemž poté, co J. K. M. M.

opakovaně sdělil, že žádný dluh nemá vůči jeho osobě, ani v minulosti neměl

dluh vůči osobě J. H., dne 28. 10. 2012 zorganizoval M. M. fyzické napadení J.

K. za účelem jeho přinucení předmětný dluh zaplatit, přičemž osobně M. M. za

tímto účelem přijel ve společnosti V. H. a T. Ď. do H. a po vzájemné dohodě při

přesně nezjištěné součinnosti všech tří obžalovaných přesně nezjištěný

obžalovaný kolem 14:35 hodin v H. na ulici D. č., před hlavními vstupními

dveřmi do panelového domu č. p. ..., v době, kdy poškozený J. K. otevřel

vstupní dveře, tohoto fyzicky napadl tak, že jej opakovaně udeřil nezjištěným

předmětem, pravděpodobně kovovým teleskopickým obuškem, do oblasti temene hlavy

a dále kopy a dalšími údery do různých částí těla, zejména trupu a končetin,

kdy těmto úderům se poškozený snažil zabránit tím, že si dával před sebe ruce,

přičemž v důsledku tohoto útoku utrpěl poškozený sérii zranění spočívajících

zejména v tříštivé zlomenině dolního konce kosti loketní s posunem úlomků a

nutností operativního řešení, dvě tržné rány ve vlasaté části hlavy, tržnou

ranku pod levým kolenním kloubem, krevní podlitiny v obličeji, podlitiny a

oděrky v oblasti obou lopatek a otok a krevní podlitiny v oblasti levého

zápěstí s nutností nemocničního ošetření do 30. 10. 2012 a poté od 9. 11. do

12. 11. 2012 s nutností operačního ošetření zraněné levé horní končetiny s

výraznou bolestivostí po dobu až 3 týdnů a podstatným omezením v běžných

životních činnostech po dobu až šesti týdnů, tedy prakticky na hraně delší doby

trvající poruchy zdraví, kdy útočník s ohledem na intenzitu a směr útoku,

vedeného zejména proti hlavě poškozeného, musel vědět, že mohou způsobit vážné

až život přímo ohrožující zranění poškozeného, a s tímto následkem byli

obžalovaní srozuměni. Tímto jednáním způsobili škodu i poškozené Všeobecné

zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518 - regionální pobočka Brno,

Benešova 10, 659 14 Brno-město, ve výši nejméně 38.952 Kč.

4) M. M. na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 9. 2012,

která byla uzavřena mezi smluvními stranami - postupitelem L. N., ...., a

postupníkem Final Solution, s. r. o., zastoupené M. M., týkající se dlužné

pohledávky 735.000 Kč ve vztahu k dlužníkovi J. V., ...., tohoto M. M.

opakovaně ve společnosti V. H. a T. Ď. kontaktovali v měsících září až říjen

roku 2012 na provozovně Sport baru v O., kde se při osobních jednáních J. V.

zavázal, že M. M. bude dluh splácet v týdenních splátkách ve výši 4.000 Kč, kdy

z důvodu navození strachu a připomenutí J. V., že má splácet předmětný dluh, a

s vědomím M. M., že se J. V.k zdržuje ve vnitřních prostorách Sport baru v O.,

a s vědomím toho, že přítelkyně J. V. – M. A., ...., je provozovatelkou

předmětného baru, M. M. z důvodu přinucení J. V., aby existující dluh splácel,

přikázal V. H. a T. Ď., aby poškodili skleněné výplně oken na předmětném baru,

kdy oba tohoto příkazu uposlechli a dne 4. 11. 2012 kolem 02:15 hodin v O., na

třídě T. B. č.p. ...., poškodili dvě skleněné výplně výloh provozovny Sport

baru provozovatelky M. A. pomocí dvou kamenů, které prohodili výlohami dovnitř

baru, čímž způsobili majiteli budovy - společnosti Toma, a. s., IČ: 18152813,

se sídlem Otrokovice, třída T. Bati 1566, škodu poškozením ve výši 16.680 Kč,

kdy v důsledku tohoto jednání zaslal J. V. dne 15. 11. 2012 prostřednictvím

bankovního převodu na účet spol. Final Solution, s. r. o., částku ve výši 4.000

Kč.

5) R. H. v průběhu měsíce října roku 2012 inicioval u M. M., aby převzal

dlužnou pohledávku ve výši 6.528.571 Kč od společnosti White zone, s. r. o., se

sídlem Praha, Mezibranská 1579/4, mající vztah ke společnosti Zaremba Stav, s. r. o., se sídlem Praha 8, Světová 473/12, zastoupené jednatelkou E. A., přičemž

ze strany R. H., M. M., V. H., T. Ď. a jejich dalšího doprovodu tvořeného

dalšími fyzicky disponovanými muži, byli opakovaně kontaktováni představitelé

společnosti Zaremba Stav, s. r. o., s tím, aby předmětný dluh uhradili, kdy

poté, co proběhla schůzka mezi generálním manažerem společnosti Zaremba Stav,

s. r. o. – M. Z., ......, R. H., M. M. a dalšími několika fyzicky disponovanými

muži v restauraci na hotelu Moskva ve Z., což M. Z. vnímal jako formu nátlaku a

zastrašení, v rámci které byly těmto osobám ze strany M. Z. a jeho právního

zástupce předloženy podklady, které předmětnou pohledávku vyvracejí, bylo M. Z. ze strany M. M. sděleno, že on stejně svého docílí ať tak, či jinak s tím, že

by mu jinak klesla autorita, kdy v následné době byl M. Z. telefonicky

kontaktován ze strany R. H., který si sjednal schůzku ohledně projednání

předmětného dluhu na den 12. 11. 2012, přičemž M. M. přikázal V. H. a T. Ď., s

čímž byl R. H. minimálně srozuměn, aby sledovali rodinný dům č.p. ... v obci

R., okr. Z., který v současné době obývá M. Z., aby zjistili, jaká vozidla M. Z. užívá, jaké má zvyklosti, a sledovali, kde se M. Z. aktuálně zdržuje, kdy po

tomto zjištění M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby podpálili vozidlo Volkswagen

Touareg a vystřelili na vozidla a předmětný dům, aby tak M. Z. donutili spornou

pohledávku ve výši 6.528.571 Kč uhradit, přičemž dne 9. 11. 2012 v době od

03:10 hodin do 03:15 hodin v obci R., na volně přístupné odstavné ploše před

rodinným domem č.p. .., úmyslně založili nezjištěným akcelerantem požár

motorového vozidla značky Volkswagen Touareg, r. z. ....., VIN: ....., v

důsledku čehož došlo k celkovému shoření vozidla se způsobenou škodou ve výši

350.000 Kč, a dále ve stejné době, přestože nebyli držitelé zbrojního

oprávnění, vystřelili zpoza oplocení několikrát z dosud nezjištěné brokové

střelné zbraně směrem na rodinný dům č.p. .., kdy jednotnou olověnou střelou a

rozptýlenými olověnými broky poškodili zadní páté dveře, registrační značku,

karoserii zadního zavazadlového prostoru, zadní sedačky, anténu a vrchní lak

vozidla značky Mercedes S 350, r. z. ......, VIN:...., čímž způsobili škodu ve

výši 160.000 Kč, kdy u obou vozidel byla škoda způsobena spol. Zaremba Stav, s. r. o., se sídlem Praha 8, ul. Světová č.p. 473/12, IČ: 28265092, a dále

vystřelili z brokové zbraně na motorové obytné vozidlo značky Fiat Bürstner, r. z. ..., VIN: ....., u kterého poškodili 11 průstřely zadní část vozidla a

interiér daného vozidla, čímž způsobili spol. JOKR plus, s. r. o., se sídlem

Praha 1 - Staré Město, ul. Benediktská č. p. 722/11, IČ: 25522744, škodu ve

výši 150.000 Kč, a dále střelbou z rozptýlených broků poškodili zateplenou část

fasády daného rodinného domu s rámem a skleněnou výplní okna, čímž byla

způsobena poškozenému J.

6) J. S. na podkladě písemné mandátní smlouvy ze dne 25. 10. 2012, uzavřené

mezi mandantem J. S. a mandatářem spol. Final Solution, s. r. o., zastoupenou

M. M., pověřil M. M., aby vymohl dlužnou pohledávku ve výši nejméně 1.422.563

Kč s příslušenstvím od věřitele (správně dlužníka) D. M., ...., přestože mu bylo známo, jaké metody M. M. při vymáhání pohledávek

používá, a poskytl mu k tomu i aktivní součinnost, kdy J. S. D.. M. od počátku

měsíce června roku 2012 opakovaně telefonicky kontaktoval s tím, že mu sdělil,

že ve své chatě v H. ubytovává vymahače ze Slovenska, tedy M. M. a jeho lidi, a

pokud mu nebude předmětný dluh splácet v týdenních splátkách od 100.000 Kč do

500.000 Kč, tak jej tito vymahači zmasakrují, jako už to udělali v případě

jiného dlužníka pana P., na což poškozeného S. sám upozornil, přičemž při

osobním jednání, které proběhlo v přesně nezjištěné době na přelomu měsíce

května a června roku 2012 v P. na S. n., mu J. S. opakovaně vyhrožoval masakrem

ze strany těchto slovenských vymahačů, obdobně jako v případě dlužníka P., kdy

dne 26. 10. 2012 byl D. M. skutečně telefonicky kontaktován prostřednictvím

telefonu ...., kde slovensky hovořící muž sdělil, že budou pro pana S. vymáhat

dlužnou pohledávku, přičemž se domáhal osobního jednání, které se mělo

uskutečnit dne 5. 11. 2012, přičemž D. M. z důvodů výhrůžek J. S. se předmětné

schůzce právě s M. M., V. H. a T. Ď. vyhnul, kdy jej hledali i v místě jeho

bývalého bydliště u jeho bývalé družky B. V., a dne 11. 11. 2012 telefonoval M.

M. z telefonního čísla .... na telefonní číslo B. V. - přítelkyně D. M.

(telefonní číslo - .....), kde se jí do telefonu představil a požadoval po ní

předání D. M. k telefonu, přičemž k dotazu, z jakého důvodu hledá M. přes její

telefon, jí M. M. uvedl »Protože vy ho doma schováváte a já ho budu u vás doma

hledat, když ho budete zatajovat i vy, tak se půjdu i dcery zeptat, kde se

schovává, protože mi nebere telefon a pořád se něčemu vyhýbá«, kdy v

poškozených D. M. a B. V. toto jednání spočívající ve vyhrožování masakrem a

opakovaného kontaktování a návštěvy vyvolalo obavu z uskutečnění takové újmy.

Shora uvedeným jednáním byla poškozeným způsobena škoda na jejich majetku ve

výši nejméně 1.253.386 Kč a hrozilo způsobení škody při užití násilí nebo

pohrůžky bezprostředního násilí v další celkové výši nejméně 11.312.822 Kč při

vymožení existujících či fiktivních pohledávek násilím nebo hrozbou

bezprostředního násilí“.

Za tyto trestné činy odvolací soud odsoudil obviněného V. H. podle § 175 odst.

3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst.

2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněného T.

Ď. za výše uvedené trestné činy odsoudil podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za

použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání

osmi let a čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.

zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2

tr. zákoníku oběma jmenovaným obviněným uložil též trest vyhoštění z území

České republiky na dobu neurčitou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl o povinnosti obviněných V. H. a T. Ď.

(společně s obviněnými M. M. a J. S.) k náhradě škody vůči poškozeným R. P., L.

P., P. P., D. S.. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále zavázal obviněné V. H. a T.

Ď. (společně s obviněným M. M. k náhradě škody poškozeným ZLÍNLAND, s. r. o.,

Music Land CZ, s. r. o., ZAREMBA Stav, s. r. o., J. Š., CZECH Game Invest, a.

s., Česká pojišťovna, a. s., TOMA, a. s. a VZP ČR Praha. Podle § 229 odst. 2

tr. ř. odkázal poškozené TOMA, a. s., a L. P. R. H. zůstal napadený rozsudek

Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně nezměněn (bod III.). Podle § 256 tr.

ř. Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného R. H. a státního zástupce podané

v neprospěch obviněných V. H., T. Ď. a R. H. zamítl (bod IV.).

II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání všichni

obvinění.

Obviněný V. H. uplatnil v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce JUDr.

Milana Staňka dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu podle §

265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že jej v trestním řízení obhajoval Mgr.

Roman Toman, PhD., zapsaný jako advokát u Slovenské advokátní komory, a je

tudíž velmi sporné, zda byl způsobilý jej obhajovat a jestli je veden jako

evropský usazený advokát. S odkazem na zákon o advokacii upozornil na podmínky

institutu tzv. hostujícího advokáta, když podle jeho názoru ze spisu není

patrné jejich splnění. Zejména upozornil na nezbytnost ustanovení konzultanta

pro procesní otázky. Přitom vyjádřil přesvědčení, že i kdyby Mgr. Roman Toman

všechny podmínky splnil, jeho oprávnění skončilo doručením výpovědi plné moci.

Dále popsal řízení o jeho odvolání, především průběh jednotlivých veřejných

zasedání a připomněl svoji neúčast z důvodu zdravotní indispozice – úrazu

páteře. Zdůraznil, že dne 20. 6. 2014 obdržel odvolací soud jeho zprávu, v níž

požádal o odročení jednání, kterého se chtěl osobně zúčastnit, přičemž soudu

sdělil, že od svého obhájce obdržel výpověď plné moci a požádal soud o

stanovení lhůty, aby si mohl zvolit obhájce nového. Jeho žádosti však soud s

odkazem na nedostatečnost jeho omluvy (lékařského potvrzení), o které měl být

poučen advokátem Mgr. Romanem Tomanem, PhD., nevyhověl a dne 23. 6. 2014 konal

veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Obviněný zdůraznil, že jmenovaný advokát

nemluvil pravdu, pokud uvedl, že obviněného poučil o způsobu omluvy, protože

současně odvolacímu soudu tvrdil, že neměl vědomost o tom, zda jeho výpověď

plné moci byla obviněnému doručena, což by však nepochybně zjistil, kdyby s

obviněným hovořil poté, kdy byla výpověď realizována. Spolu s tím akcentoval,

že sám odvolací soud ve svém rozhodnutí připustil, že výpověď plné moci

obviněnému doručena byla, kterýmžto okamžikem daná plná moc zanikla, a tudíž

odvolací soud už neměl s Mgr. Romanem Tomanem, PhD. jako s jeho obhájcem,

jednat.

Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že postup odvolacího soudu stran řešení

věci nutné obhajoby byl v rozporu se zákonem, znamenal porušení práva na

spravedlivý proces zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen „Listina“) v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), porušení práva na právní

pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a také práva na obhajobu ve smyslu čl. 40

odst. 3 Listiny. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí tvrdí, že měl od

vyrozumění o vypovězení plné moci obhájcem dostatek času ke zvolení jiného

obhájce, a jelikož tak neučinil a údaje nového obhájce nesdělil, nebyl dán

žádný z důvodů uvedených v § 37a tr. ř. o vyloučení obhájce v řízení zvoleného,

a tudíž byl jmenovaný advokát povinen vykonávat jeho obhajobu i při veřejném

zasedání dne 23. 6. 2014. Tomuto postupu soudu však obviněný oponoval.

Poznamenal, že z kontextu jeho sdělení, jež bylo odvolacímu soudu doručeno 20.

6. 2014, se lze právem domnívat, že o výpovědi plné moci se (obviněný) dozvěděl

právě uvedeného dne. Zdůraznil, že objektivně neměl možnost zajistit si nového

obhájce, soud mu nevytvořil žádné podmínky, naopak, tuto možnost zcela zmařil.

Zvolený postup ve smyslu § 37 odst. 2 tr. ř. nebyl možný už jen pro zánik plné

moci předešlého advokáta. Mgr. Romana Tomana, PhD. přitom soud nemohl jako

obhájce ustanovit, protože tento postup byl možný jen u advokáta zapsaného v

České advokátní komoře.

Obviněný tak v této části uzavřel, že neměl při veřejném zasedání konaném dne

23. 6. 2014, jemuž nebyl, řádně omluven, osobně přítomen, řádně zvoleného

obhájce, nebylo mu umožněno nového obhájce si zvolit a ani mu nebyl obhájce

soudem ustanoven. Uvedl, že bude třeba se v této souvislosti zabývat celou

procesní situací a zjistit, zda vůbec měl řádného obhájce už od počátku

trestního řízení. Přitom zdůraznil, že v jeho případě byl nepochybně dán důvod

nutné obhajoby od počátku řízení. Pokud je jeho přesvědčení o tom, že Mgr.

Toman, PhD. nebyl způsobilý obhajobu vykonávat správně, pak celé trestní řízení

od samého počátku trpí nezhojitelnou procesní vadou.

K dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vedle již shora

popsaných skutečností uvedl, že odvolací soud nepřijal jeho omluvu z veřejného

zasedání doručenou dne 20. 6. 2014, a to z důvodu, že z lékařské zprávy

nevyplývá konkrétní diagnóza a sdělení, že tato diagnóza brání obviněnému v

účasti u veřejného zasedání. Tento postup opět považoval za porušení práva na

spravedlivý proces umocněné tím, že neměl v řízení řádného obhájce, ač ho mít

měl. Akcentoval, že odvolací soud na jedné straně tvrdí, že měl dostatek času,

aby si zvolil obhájce nového, ačkoli je iluzorní, aby, i kdyby se mu to

podařilo, tento obhájce byl schopen se na řádnou obhajobu připravit, na druhé

straně neučinil nic, když tři dny před veřejným zasedáním zjistil důvody

neúčasti obviněného, přičemž měl dost času si jeho důvody ověřit a zjistit.

Vážnost jeho zdravotní poruchy dokládá podle něj skutečnost, že následně musel

být operován a byl dále v léčení. Odvolací soud nic, ani důvod, že by šlo o věc

vazební, nenutilo jednání v jeho případě za každou cenu konat. Podle jeho

názoru tak došlo k porušení trestního řádu o přítomnosti obviněného ve veřejném

zasedání a předmětné zasedání nemělo být konáno a mělo být odročeno do doby,

kdy se bude schopen k soudu dostavit.

V rámci posledního uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. obviněný pro stručnost poukázal a odkázal na své písemně provedené

odvolání, ve kterém namítal neúplnost skutkových zjištění soudu prvého stupně,

jež mělo za základ neprovedení celé řady nezbytných, obhajobou navrhovaných

důkazů. Za rozporný s jeho právy označil zejména závěr soudu, že provedení

důkazů odmítl s odůvodněním, že byly navrženy až na konci dokazování. Podotkl,

že důkazy byly navrhovány v průběhu celého trestního řízení, vždy v reakci na

důkazy již provedené. Nadto jej sám soud prvého stupně k podání návrhů vyzval,

aby je však vzápětí odmítl s výše uvedeným odůvodněním. S respektem k zásadě

volného hodnocení důkazů zdůraznil, že předmětná zásada nesmí být projevem

libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je třeba

vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem

odůvodnit, což se však v jeho případě nestalo. Soud prvního stupně podle názoru

obviněného uvedené povinnosti nedostál, navíc rozsudek přesvědčivě neodůvodnil,

a to, ani pokud jde o závěry právní, ať již v otázce subjektivní stránky

trestného činu, či naplnění znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž jej

uznal vinným. V podrobnostech obviněný opět odkázal na obsah podaného odvolání.

Obviněný dále nesouhlasil se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s

problémem neprovedení navrhovaných důkazů soudem prvého stupně, a to zejména v

tom, že se dotyčný soud ztotožnil se soudem prvého stupně v závěrech, které

tvoří páteř výroku o vině. Obviněný rezolutně popíral svou účast na násilném

protiprávním jednání vůči zdraví, tělesné integritě a majetku poškozených, k

čemuž směřovaly soudem zamítnuté důkazní návrhy. Neprovedení navržených důkazů

hodnotil jako zásadní porušení jeho práva na spravedlivý proces, jež má podle

něj hmotně právní charakter, třebaže bylo porušeno nedodržením především

předpisů procesních. Závěrem poznamenal, že žádný z obou soudů ve věci činných

neznal obsah navržených důkazů, a proto ani nemohl přesvědčivě zdůvodnit, proč

je považuje za nadbytečné.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný V. H. navrhl, aby Nejvyšší

soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze

dne 23. 6. 2014, č. j. 2 To 59/2014-6067, a rozsudek Krajského soudu v Brně –

pobočky ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 61 T 7/2013-5030, a dále postupoval

podle § 265l tr. ř. Současně navrhl, aby vzhledem k jeho zdravotnímu stavu

předseda senátu soudu prvého stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil spis

Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí. Pro případ, že předseda

senátu soudu prvého stupně pro takový postup neshledá důvody, navrhl, aby

předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. a výkon

rozhodnutí odložil sám. Současně obviněný vyjádřil svůj souhlas s projednáním

jeho věci v neveřejném zasedání.

Ke shora popsanému dovolání podanému prostřednictvím obhájce JUDr. Milana

Staňka se obviněný V. H. připojil ještě doplněním dovolání doručeným Nejvyššímu

soudu dne 16. 9. 2015 skrze obhájce Mgr. Marcela Péliho. V něm zopakoval

skutečnosti týkající se jeho omluvy z nařízeného veřejného zasedání konaného u

odvolacího soudu dne 23. 6. 2014. V příloze pak Nejvyššímu soudu předložil

lékařem vypracované upřesnění a vysvětlení jeho diagnozy a výkonu (vytištěné

dne 14. 9. 2015), jenž mu byl dne 23. 6. 2014 proveden, a jeho propouštěcí

zprávu ze dne 7. 8. 2015. Z tohoto vysvětlení je podle obviněného V. H. více

než zřejmé, že se z objektivních příčin nemohl veřejného zasedání zúčastnit.

Závěrem dodal, že se momentálně nachází v Nemocnici pro obviněné a odsouzené v

Trenčíně, kde se mu jeho stav nadále zhoršuje a v tomto zařízení nejsou schopni

mu poskytnout adekvátní lékařskou péči.

Obviněný T. Ď. uplatnil v podaném dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1

písm. g), l) tr. ř. Uvedl, že nespáchal žádný z trestných činů, popsaných ve

výroku napadeného rozhodnutí a neexistuje podle něj ani žádný přímý důkaz jeho

viny. Ohledně nedovoleného ozbrojování nebylo prokázáno, že by vlastnil

jakoukoli nelegálně drženou střelnou zbraň. Šíření poplašné zprávy mu nemůže

být podle jeho slov kladeno za vinu, neboť ani analýza jeho hlasu neprokázala,

že by došlo ke shodě hlasu oznamovatele „bomby“ v prostorách diskoték ve Z..

Ani u přečinu porušování domovní svobody dokazování u soudu podle jeho

přesvědčení neprokázalo, že by pobýval v nemovitostech soukromých subjektů bez

jejich souhlasu nebo do těchto nemovitostí neoprávněně vnikal a dokonce přitom

použil násilí. Především však zdůraznil, že nikoho nenutil, aby něco konal, a

to ani za použití pohrůžky násilí nebo samotného násilí. Stran výroků soudu

odvolacího konstatoval, že se opírají pouze o hypotetické závěry soudu prvního

stupně, které přejímají.

Jmenovaný obviněný dále namítl, že odvolací soud se stejně jako soud prvního

stupně nevypořádal s pochybeními orgánů činných v trestním řízení v rámci

přípravného řízení či před ním. V tomto směru uvedl, že při zajišťování

pachových stop ne vždy došlo k dodržení metodiky jejich snímání, neboť nebyl

prováděn test zájmovosti u služebního psa a výsledky pachové identifikace

nebyly ověřeny za použití dalšího psa ve všech případech. Měl za to, že se

jedná o procesní pochybení soudu prvního stupně, které mělo být odvolacím

soudem napraveno a nikoli jen převzato. V podrobnostech stran uvedeného

pochybení pak odkázal na znění svého odvolání. Pod uplatněné dovolací důvody

podřadil i neprovedení důkazů, které navrhl skrze svého obhájce, a to výslechu

svědka J. N., který měl osvětlit svůj vztah k poškozeným manželům P., a

rekonstrukce na místě činu v případě poškození majetku pana Z., kdy s předměty

doličnými manipuloval svědek J. Š., jak sám vypověděl, a tímto znevěrohodnil

závěry znalce z oboru balistiky. Dovodil, že v takovém případě došlo ke

zpochybnění samotných postavení střelce či střelců a tím také k oslabení

důkazní situace ze strany obžaloby.

Z výše uvedených důvodů obviněný T. Ď. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §

265k tr. ř. napadené rozhodnutí a věc podle § 265l tr. ř. přikázal Vrchnímu

soudu v Olomouci k novému projednání. Vyjádřil přitom svůj souhlas s konáním

řízení o jeho dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný R. H. podal dovolání do výroku v bodě IV. rozsudku odvolacího soudu a

v souvislosti s tím napadl i rozhodnutí soudu prvého stupně o jeho vině a

trestu a také povinnosti k náhradě škody.

Ve svém podání odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

neboť napadená rozhodnutí byla podle jeho názoru vydána „na základě provedených

důkazů k dílem nesprávným a dílem nedostatečným skutkovým zjištěním a následně

nesprávnému právnímu posouzení věci“, přičemž nesprávná skutková zjištění mají

za následek vždy i nesprávné právní posouzení skutku. Obviněný především

namítl, že v řízení nebylo prokázáno beze vší pochybnosti, že se skutky uvedené

v obžalobě a napadených rozhodnutích takto staly, resp. že je spáchal on, a zda

je možno jeho jednání kvalifikovat jako naplnění zákonných znaků skutkové

podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku. Dále měl za

to, že soud prvého stupně, ani soud odvolací nevyhodnotily provedené důkazy

tak, jak odpovídá zásadám trestního řízení, a v důsledku toho dospěly ke

skutkovému závěru o jeho vině nikoli v souladu s provedenými důkazy, tj.

zjistily skutkový stav nesprávně. Přitom zejména akcentoval, že provedené

důkazy nebyly vyhodnoceny v souladu se zásadou in dubio pro reo a žádnými

provedenými důkazy nebyla spolehlivě vyvrácena ani jeho obhajoba. V tomto směru

jmenovaný obviněný současně odkázal v plném rozsahu na podané odvolání, v němž

podrobně rozebral danou problematiku hodnocení důkazů soudem prvého stupně a

uvedl, že stejné námitky má i ke způsobu hodnocení důkazů soudem odvolacím.

Pokračoval, že v obou rozhodnutích soudů byl prezentován jako člen organizované

skupiny a byla mu přisouzena role někoho, kdo měl nějaké úkoly a měl něco

organizovat. Není však podle něj nijak zřejmé a ani žádnými důkazy nebylo

prokázáno, že by mohl byť jen předpokládat, že např. po jednání se společností

Zaremba Stav s. r. o. dojde k poškození majetku této společnosti. Připomenul

definici pojmu organizované skupiny a namítl, že soudy si vytvořením

organizované skupiny výrazně zjednodušily důkazní situaci, a to nastolením

stavu, v němž není třeba jednotlivým obžalovaným dokazovat účast, ani vědomost

o zapojení do dané skupiny. Toto zjednodušení však v jeho případě nelze

akceptovat. Pokud by mu skutečně bylo prokázáno nade vší pochybnost zapojení do

organizované skupiny, mohl být extenzivním postupem orgánů činných v trestním

řízení stíhán za spáchání všech skutků, které skupina s jeho údajným vědomím,

podporou a srozuměním provedla. To se však nestalo. Přitom obviněný zdůraznil,

že byl vždy při veškerých jednáních zapojen a účasten pouze ve formální a

zákonné rovině, tedy účastnil se jednání s dlužníkem, popř. shromažďoval

informace týkající se dlužníka, nic více.

Závěrem poukázal na rozhodovací činnost Ústavního soudu co do nutnosti

respektování základních principů spravedlivého procesu a souladu skutkových

zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, na nutnost reakce soudu na

uplatněné námitky a respektování zásady, že vzniklé pochybnosti je vždy nutno

vykládat ve prospěch obviněného. K tomuto postupu podle jeho přesvědčení v jeho

trestní věci nedošlo.

S ohledem na shora uvedené obviněný R. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §

265k odst. 1 tr. ř. ohledně něj zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 2 To 59/2014, a rozsudek Krajského soudu

v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 61 T 7/2013, jakož i

všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Krajskému

soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl. Současně dodal, že pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že je možno

rozhodnout podle § 265m tr. ř. rozsudkem, nechť je zproštěn obžaloby ve smyslu

§ 226 písm. a) či písm. b) tr. ř.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce

Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co

stručně shrnul obsah jednotlivých dovolání, uvedl, že námitky obviněného R. H.

stran nesprávných a nedostatečných skutkových zjištění a nesprávného právního

posouzení skutku nelze pod uplatněný (ani jiný dovolací důvod) podřadit,

jelikož nejde o námitky, které by svým obsahem mohly naplnit kterýkoliv ze

zákonných dovolacích důvodů. Pokračoval, že žádný ze zákonných dovolacích

důvodů nenaplňují ani výtky obviněného, podle kterých soudy porušily procesní

zásadu in dubio pro reo.

K námitce jmenovaného obviněného o zpochybnění naplnění znaku organizované

skupiny konstatoval, že vychází z jiného skutkového stavu, než který byl

zjištěn soudy, neboť v tzv. skutkové větě rozsudku krajského soudu se o

činnosti a úloze obviněného pojednává dostatečně jasně a určitě. Dodal, že role

obviněného je popsána nejen v návětí tzv. skutkové věty, nýbrž i v rámci

pojednání o jednotlivých dílčích útocích. Nad to uvedl, že k námitkám tohoto

typu, jež vycházejí ze skutkového stavu, jak si jej představuje obviněný,

nikoliv jak ho zjistily soudy, nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet.

Nedostatek naplnění právního pojmu „organizovaná skupina“ podle něj obviněný

dovozuje až sekundárně, primárně toliko prezentuje svou vlastní konstrukci

skutkového děje. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění příslušných soudních

rozhodnutí nedovodil ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými

skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že

soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,

státní zástupce uzavřel, že obviněný R. H. podal dovolání z jiného důvodu, než

je uveden v § 265b tr. ř. Proto navrhl předmětné dovolání odmítnout podle §

265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

K dovolací argumentaci obviněného T. Ď. s odkazem na vymezení uplatněných

dovolacích důvodů státní zástupce uvedl, že prostřednictvím dovolání se obecně

vzato nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního

a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování.

Současně připomněl, že soudy činné dříve ve věci provedly dokazování v

dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v

nich mají oporu a které současně svědčí o vině jmenovaného obviněného, když

popsaný závěr je podporován více důkazy nezávislými navzájem na sobě. Závěr o

spáchání trestné činnosti obviněným tak není s provedenými důkazy v žádném,

natož extrémním, rozporu. Pokud tedy obviněný v rámci svého podání toliko

polemizuje se skutkovými závěry soudů, potažmo vyjadřuje nesouhlas s tím, jak

soudy vyhodnotily provedené důkazy, nelze takovou argumentaci shledat

relevantní, tedy podřaditelnou pod žádný dovolací důvod.

K údajným pochybením ve vztahu k pachovým stopám státní zástupce konstatoval,

že z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by při zajištění tohoto

důkazu či posléze při jeho provádění došlo k jakémukoliv porušení zákona. Jedná

se tedy o důkaz zákonný, v trestním řízení použitelný. Stran námitky, že nebylo

vyhověno důkaznímu návrhu, pak odkázal na svoji argumentaci u dovolacích

námitek obviněného V. H., kde shledal postup soudů ve vztahu k důkazním návrhům

obviněných za správný a odůvodněný. Protože, z obsahu napadeného rozhodnutí

nedovodil ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými

zjištěními a právním posouzením věci, naopak z něj podle jeho přesvědčení

vyplývá, že bylo postupováno v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6

tr. ř., měl za to, že obviněný T. Ď. podal dovolání z jiného důvodu, než je

uveden v § 265b tr. ř., a proto navrhl jeho dovolání odmítnout podle § 265i

odst. 1 písm. b) tr. ř.

Dovolací námitku obviněného V. H. týkající se důvodu dovolání podle § 265b

odst. 1 písm. c) tr. ř., stran obhajoby Mgr. Romanem Tomanem, PhD. státní

zástupce nepovažoval za důvodnou. Z dostupného spisového materiálu totiž

nevyplývá, že by jmenovaný advokát nesplňoval zákonné podmínky k tomu, aby mohl

v předmětném řízení účinně vystupovat jako obhájce. Ani námitka stran výpovědi

plné moci a následného konání veřejného zasedání nemůže podle státního zástupce

předmětný dovolací důvod naplnit. Vyjádřil přitom souhlas se stanoviskem

vrchního soudu, podle kterého je na danou situaci nutno aplikovat § 37 odst. 2

tr. ř.

Podle mínění státního zástupce nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu ve

smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Vrchní soud na str. 30 – 31 rozsudku

vysvětlil, proč omluvu a žádost dotyčného obviněného neakceptoval. Není

povinností soudu vyhovět jakékoliv žádosti obviněného o odročení nařízeného

veřejného zasedání, pokud k tomu nejsou relevantní důvody, mezi které patří

především včasnost a náležitá zdůvodněnost omluvy a žádosti (viz např.

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Zároveň platí, že obviněný

byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn ve smyslu § 233 odst. 2

tr. ř. Pokud vrchní soud za této situace rozhodl o konání veřejného zasedání v

nepřítomnosti obviněného, nedošlo k porušení zákonného ustanovení o přítomnosti

obviněného ve veřejném zasedání, nebylo zasaženo ani do ústavně zaručených práv

obviněného vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny.

Za důvodnou státní zástupce nepovažoval ani námitku obviněného vztaženou k

dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotný fakt, že soud

nevyhověl veškerým důkazním návrhům obviněného, ještě neznamená, že tím byl

obviněný zkrácen na svých obhajovacích právech. Platí totiž, že rozsah

dokazování je limitován, a to povinností soudu zjistit skutkový stav, o kterém

nejsou důvodné pochybnosti, nikoli provést veškeré obviněným navržené důkazy. Z

důvodu, aby postup soudu nebyl v tomto směru projevem libovůle, stanoví se v §

125 odst. 1 tr. ř. mimo jiné to, že z odůvodnění rozhodnutí musí být patrno,

proč soud důkazním návrhům nevyhověl, čemuž soudy v této věci dostály. Podle

jeho názoru je jejich odůvodnění dostačující a tzv. opomenuté důkazy ve věci

dány nejsou. Jelikož z odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí podle něj

nevyplývá ani existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými

zjištěními a právním posouzením věci, navrhl dovolání obviněného V. H.

odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce přitom vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovoláních

rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro

případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas ve smyslu

ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo

učiněno v neveřejném zasedání.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou

výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,

zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro

věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 2

To 59/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h)

tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1

písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují (s výjimkou odkazu na obsah odvolání -

k tomu viz níže) náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.,

podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst.

2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž

zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že se může při posuzování

opodstatněnosti dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání

jako námitky uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §

265f odst. 1 tr. ř. tak, aby z něj kromě jiného vyplývalo, který výrok, v jakém

rozsahu a z jakých důvodů napadá. Tím je vyjádřena nutnost, aby byly výhrady

dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání, které může být

podáno jen z taxativně vymezených důvodů (srov. § 265b tr. ř.). Jestliže je

vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání,

pak je tím dán požadavek, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním

vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány, tzn., že v něm musí

být vyjádřeny všechny shledávané argumenty tak, aby již z vlastního textu

dovolání byly uplatněné výhrady patrné. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou

námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či

v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v

závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované

pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.; přiměřeně též usnesení Ústavního soudu ze dne 1.

června 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b

tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se

dovolání opírají, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném

ustanovení.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v

tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.

Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující

případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. ř. Právo na obhajobu

totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak

mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c)

Úmluvy], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny). Proto je též

porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení

ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva

na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze

některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp.

každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení

neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán

jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly

úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného

dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy

skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,

mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním

(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).

Naplnění dovolacího důvodu zde však nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu

výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v

rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 nechal zastoupit advokátním koncipientem pro

všechny úkony obhajoby [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2002,

sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího

soudu (C. H. Beck, svazek 19/2003, č. T 455) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne

1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí

Nejvyššího soudu (C. H. Beck, svazek 17/2005, č. T 806)].

Pokud obviněný V. H. ve svém dovolání argumentoval, že jej v trestním řízení

obhajoval Mgr. Roman Toman, PhD., advokát zapsaný u Slovenské advokátní komory,

a polemizoval s tím, zda byl tento advokát způsobilý jej obhajovat a zda byly v

jeho případě dodrženy podmínky tzv. hostujícího evropského advokáta, pak

takovou argumentaci je možné označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za formálně právně relevantní. V

souvislosti s tím je však třeba poukázat na následující skutečnosti.

Podle § 35f zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „zákon o advokacii“) je hostujícím evropským advokátem evropský

advokát, který poskytuje právní služby na území České republiky dočasně nebo

příležitostně. Podle § 35j odst. 2 citovaného zákona, poskytuje-li hostující

evropský advokát právní služby spočívající v zastupování v řízení před soudy

nebo jinými orgány, včetně obhajoby v trestním řízení, je povinen ustanovit

advokáta jako svého zmocněnce pro doručování písemností (dále jen „zmocněnec

pro doručování“). Hostující evropský advokát je povinen oznámit soudu nebo

jinému orgánu adresu sídla zmocněnce pro doručování při prvním úkonu, který

vůči němu učiní; soud nebo jiný orgán zasílá písemnosti, včetně rozhodnutí, na

adresu sídla zmocněnce pro doručování. Podle § 35p odst. 1 zákona o advokacii,

poskytuje-li evropský advokát právní služby spočívající v zastupování v řízení

před soudy nebo jinými orgány, včetně obhajoby v trestním řízení, a stanoví-li

zvláštní právní předpis, že účastník musí být v tomto řízení zastoupen

advokátem nebo že zástupcem účastníka může být jen advokát, je evropský advokát

povinen ustanovit advokáta po dohodě s klientem jako svého konzultanta v

otázkách procesního práva, které budou v řízení řešeny, (dále jen

„konzultant“); konzultantem může evropský advokát ustanovit i zmocněnce pro

doručování podle § 35j odst. 2 tohoto zákona.

Z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že si obviněný V. H. v

průběhu trestního řízení, konkrétně dne 4. 6. 2013 (v řízení před soudem

prvního stupně), zvolil jako svého obhájce Mgr. Romana Tomana, PhD., advokáta

se sídlem Rudnayovo námestie 1, Bratislava, zapsaného Slovenskou advokátskou

komorou v Zozname advokatov pod č. 1735. Pro úplnost je na místě poznamenat, že

v souvislosti s tím byl jeho původní obhájce Mgr. Libor Knot, který mu byl

ustanoven (poté, co si obhájce sám nezvolil) již na počátku trestního řízení

opatřením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 1. 2013 (č. l. 78 spisu) zproštěn

povinnosti jeho obhajování. Ze spisového materiálu bylo dále zjištěno, že již v

rámci udělené plné moci a oznámení o převzetí obhajoby datovaného dnem 5. 6.

2013 (č. l. 3640 spisu) byl pro účely doručování v rámci daného trestního

řízení ze strany jmenovaného hostujícího evropského advokáta Mgr. Romana

Tomana, PhD. ustanoven advokát Mgr. Marek Freund. V citovaném přípisu obhájce

Mgr. Roman Toman, PhD., současně oznámil, že „… po dohodě s mým klientem V. H.

jsem jako svého konzultanta v otázkách procesního práva, které budou v řízení

řešeny, ustanovil svého zmocněnce pro doručování, tedy advokáta Mgr. Mareka

Freunda …“ (č. l. 3640, 3641 spisu). Ještě v průběhu řízení před soudem prvého

stupně změnil Mgr. Roman Toman, PhD. zmocněnce pro doručování a taktéž

konzultanta v oblasti procesního práva, jímž se stal advokát Mgr. Pavel

Jiříček. To ostatně sdělil též odvolacímu soudu při veřejném zasedání konaném

odvolacím soudem dne 27. 5. 2014 (č. l. 5861 spisu).

Uvedené skutečnosti lze shrnout do závěru, že zvolený obhájce Mgr. Roman Toman,

PhD., splňoval veškeré podmínky pro výkon funkce hostujícího evropského

advokáta (mimo jiné se souhlasem obviněného si řádně zvolil zmocněnce pro

doručování písemností a taktéž konzultanta pro procesní otázky), takže

argumentace obviněného V. H. týkající se dané problematiky postrádala jakékoli

opodstatnění.

K další argumentaci dotyčného obviněného vztažené k předmětnému dovolacímu

důvodu (neměl obhájce, jelikož dosavadní obhájce mu vypověděl plnou moc,

přičemž odvolací soud mu nedal možnost včas si obhájce zvolit), již bylo rovněž

možno ryze formálně označit za relevantní, bylo zapotřebí rozvést následující

skutečnosti.

Přípisem ze dne 27. 5. 2014 obhájce Mgr. Roman Toman, PhD. jmenovanému

obviněnému vypověděl ve smyslu § 20 odst. 3 zákona o advokacii uvedenou plnou

moc z důvodu neuhrazení pohledávek za poskytnuté právní služby a náklady na

znalecké posudky, a to i přes opakované urgence ze strany obhájce („Ahoj V.,

týmto podľa § 20 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb. o advokácii ve znění pozdějších

předpisů vypovedávam plnomocenstvo udelené mi dňa 04.06.2013 na Tvoje

zastupovanie ako obžalovaného ..., nakoľko napriek opakovaným urgenciám mi

Tebou neboli doposiaľ zaplatené splatné pohľadávky za poskytnuté právne služby

a ani poskytnuté preddavky na hotové výdavky za znalecké posudky, ...“; č. l.

6046 spisu). Na tuto skutečnost obviněný reagoval přípisem odvolacímu soudu

datovaným dnem 20. 6. 2014 (a soudu doručeným téhož dne v 14.59 hodin), kde

sdělil, že uvedenou výpověď svého obhájce obdržel a nachází se tím ve stavu bez

advokáta a požádal odvolací soud o lhůtu dvou týdnů ke zvolení obhájce nového.

Současně uvedl, že nechce, aby jej jeho bývalý advokát zastupoval, nakolik k

němu po citované výpovědi ztratil důvěru (č. l. 6045 spisu). K poslednímu

veřejnému zasedání odvolacího soudu ve věci nařízenému na 23. 6. 2014 se

obviněný V. H. nedostavil a toto bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Obhájce Mgr.

Roman Toman, PhD. se k tomuto veřejnému zasedání dostavil s tím, že vypovězení

plné moci zasílal svému klientovi, avšak neměl prokázáno jeho převzetí.

Odvolací soud v této souvislosti obhájci připomněl § 37 odst. 2 tr. ř., a

nadále s ním jako s obhájcem obviněného V. H. jednal. Jmenovaný obhájce s tímto

postupem odvolacího soudu souhlasil, přičemž se zúčastnil celého veřejného

zasedání, jmenovaného obviněného zastupoval a vykonával úkony obhajoby (č. l.

6055 – 6064 spisu).

Za popsaného stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat aplikaci ustanovení § 37

odst. 2 tr. ř. (Obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo

osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce

tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán

činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově

zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo

zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby,

než ji osobně převezme později zvolený obhájce.) a s Mgr. Romanem Tomanem, PhD.

při veřejném zasedání dne 23. 6. 2014 nadále jednal jako s obhájcem obviněného

V. H.. Je třeba zdůraznit, že odvolací soud se o výpovědi plné moci (přitom

jisté pochybnosti o vážně míněném úkonu může navozovat také přátelsky vedený

způsob komunikace mezi obviněným a jeho obhájcem) dozvěděl prakticky

bezprostředně před konáním veřejného zasedání (21. 6. 2014 byla sobota, 22. 6.

2014 neděle), přičemž obviněný V. H. si nového obhájce nezvolil, a tedy ani

nemohl oznámit volbu nového obhájce včas, tj. tak, aby nový obhájce mohl být

vyrozuměn o úkonu (veřejném zasedání) v zákonem stanovené lhůtě (v případě

veřejného zasedání ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. určuje alespoň pětidenní

lhůtu k přípravě). Současně lze přisvědčit odvolacímu soudu, že zde nebyly

zjištěny důvody pro vyloučení jmenovaného obhájce z obhajování obviněného V.

H..

Pro doplnění je možno ještě uvést, že podmínky oznámení změny obhájce obviněným

orgánům činným v trestním řízení a okolnosti výkonu obhajoby obhájcem původním

upravil zákonodárce v § 37 odst. 2 větě druhé a třetí tr. ř. novelou trestního

řádu učiněnou zákonem č. 265/2001 Sb. a účinnou ode dne 1. 1. 2002. Jak uvedl

sám zákonodárce v Důvodové zprávě k zákonu č. 265/2001 Sb., kterým se mění

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, k bodům 28 až 39 (§ 33 až 40a tr. ř.) „… má

obviněný kdykoliv právo místo ustanoveného nebo zvoleného obhájce si zvolit

obhájce jiného. Zákon důsledky takového úkonu zvlášť neupravuje a platí tedy,

že okamžikem zvolení nového obhájce ruší se oprávnění předchozího obhájce ve

věci vykonávat obhajobu. Pokud k takové změně dojde v řízení před soudem, je

zpravidla spojena s nutností odročit hlavní líčení, resp. veřejné zasedání o

odvolání nebo o stížnosti pro porušení zákona. Vzhledem ke lhůtám, které zákon

v některých případech stanoví … nejsou v praxi výjimkou případy, kdy obviněný

se snaží opakovanou změnou obhájce dosáhnout marného uplynutí zákonné lhůty a

zmaření trestního řízení. ... Změna obhájce by neměla být důvodem pro odvolání

již nařízených úkonů, o kterých jsou řádně vyrozuměni obviněný i dosavadní

obhájce. Navrhovaná změna nijak neomezuje právo obviněného na obhájce, včetně

práva si kdykoliv v průběhu trestního řízení obhájce zvolit. Pouze v zájmu

nerušeného průběhu trestního řízení ukládá předchozímu obhájci provést úkony

obhajoby do té doby, než nově zvolený obhájce začne obhajobu osobně vykonávat.“

Zákonná úprava v jistém smyslu limituje možnosti obviněného při realizaci jeho

obhajovacího práva, neboť ve snaze zabránit možnému obstrukčnímu jednání,

kterého by se mohl účelovými změnami obhájce dopouštět ve snaze zmařit

provedení již nařízených procesních úkonů, umožňuje jejich provedení za účasti

obhájce, jenž byl o daném úkonu (v posuzované věci konání veřejného zasedání)

vyrozuměn při zachování příslušné zákonné lhůty, tedy původního obhájce, jehož

výkonu obhajovacích práv se obviněný pozdější volbou nového obhájce snažil

zabránit. Účinnou realizaci změny obhájce, který by jeho obhajobu nadále

vykonával, mu tak garantuje jen v případě, že provedenou změnu zvoleného

obhájce oznámí orgánu činnému v trestním řízení v době, která umožňuje nově

zvoleného obhájce o konání procesního úkonu vyrozumět ve lhůtě stanovené

zákonem (v případě veřejného zasedání lhůtě stanovené v ustanovení § 233 odst.

2 tr. ř.). Jinak vyjádřeno, nově zvolený obhájce, ani obviněný se nemohou

domáhat zachování lhůty k přípravě veřejného zasedání, oznámili-li soudu

provedenou změnu ve lhůtě kratší pěti dnů od data, kdy se má uskutečnit.

Jestliže za situace, kdy si obviněný již namísto dosavadního obhájce zvolil

obhájce nového a změnu oznámil orgánu činnému v trestním řízení v době, kdy ve

vztahu k nařízenému veřejnému zasedání nelze u nově zvoleného obhájce zachovat

lhůtu upravenou ustanovením § 233 odst. 2 tr. ř., je dosavadní obhájce, jehož

zmocnění uvedeným způsobem zaniklo, není-li vyloučen z obhajování, povinen

pokračovat ve výkonu obhajoby a provádět ve prospěch obviněného potřebné úkony

obhajoby, musí tato povinnost dosavadního obhájce platit tím spíše v případě,

kdy ve stejné časové relaci, tj. bez možnosti zachovat tuto lhůtu ve vztahu k

novému obhájci, dojde k vypovězení plné moci (obhájcem či obviněným) a obviněný

si ještě nového obhájce nezvolil. Ani v tomto případě se obviněný nemůže

domáhat odročení veřejného zasedání z důvodu provedení zamýšlené volby nového

obhájce. V takovém případě není porušením obhajovacího práva obviněného, neboť

v tomto směru mu zákon nic negarantuje, že se veřejné zasedání uskuteční za

účasti původního (dosavadního) obhájce obviněného.

V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud již učinil závěr,

podle něhož, jestliže obviněný ve věci, v níž je dán některý z důvodů nutné

obhajoby, v den konání veřejného zasedání sdělil odvolacímu soudu, že vypověděl

plnou moc svému zvolenému obhájci, jenž se však k veřejnému zasedání dostavil a

pokračoval v jeho obhajobě, přičemž u tohoto obhájce nebyl shledán žádný důvod

pro jeho vyloučení z obhajování obviněného, pak s ohledem na ustanovení § 37

odst. 2 tr. ř. postup odvolacího soudu, který za této situace pokračoval ve

veřejném zasedání za přítomnosti tohoto obhájce, nijak neporušuje právo

obviněného na obhajobu, a nezakládá tak důvod k dovolání předpokládaný

ustanovením § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 12. 10. 2007, sp. zn. 11 Tdo 970/2007).

Pokud tedy obhájce Mgr. Roman Toman, PhD. pokračoval ve výkonu obhajoby i při

veřejném zasedání odvolacího soudu dne 23. 6. 2014, nelze v tom spatřovat

pochybení, a již vůbec ne závěr, který dovozuje obviněný V. H., že nebyl

zastoupen obhájcem.

Z výše uvedených teoretických hledisek a faktografie zjištěné ze soudního spisu

plyne, že obviněný V. H. byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem.

Od stadia řízení před soudem prvého stupně až do rozhodnutí odvolacího soudu

šlo o obhájce Mgr. Romana Tomana, PhD., kterého přijímal a spolupracoval s ním

(poukázat lze mj. na to, že z předložené korespondence vyplývá, že si s tímto

obhájcem tykal a měli tak bližší osobní vztah) a který vykonával úkony

obhajoby. Nejen z formálního, ale i z materiálního hlediska byla tedy obhajoba

obviněného V. H. obhájcem zajištěna a jeho dovolací argumenty jsou v tomto

směru neopodstatněné. Jak již ve svém rozhodnutí uvedl odvolací soud, jelikož

obviněný věděl o ukončení obhajoby – výpověď plné moci mu byla doručena a

neoznámil odvolacímu soudu volbu obhájce nového, měl původní obhájce zákonem

stanovenou povinnost obhajobu vykonávat nadále, tedy do doby, než ji osobně

převezme obhájce nově zvolený.

Pokud obviněný poukázal na nedostatečnou znalost trestního řádu ze strany

obhájce Mgr. Romana Tomana, a to zejména ve vztahu k veřejnému zasedání

konanému dne 23. 6. 2015 a způsobilost výkonu jeho obhajoby, lze ve stručnosti

konstatovat, že obecný soud není oprávněn posuzovat „kvalitu“ obhajoby obhájce

(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96).

Nejvyšší soud podotýká, že obviněný V. H., který si uvedeného obhájce sám

zvolil dne 4. 6. 2013, ještě v řízení před soudem prvního stupně, po celou dobu

řízení, jež proti němu bylo vedeno, k němu nevznesl výhrady. K ukončení

zastupování došlo ze strany obhájce z důvodu nezaplacených záloh (což může mj.

vést také k úvaze o účelovosti takového jednání), nikoli z důvodu neznalosti

procesních předpisů (trestního řádu).

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že za shora popsaného stavu nebylo možno přiznat

dovolací argumentaci obviněného, jíž deklaroval naplnění dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., žádné opodstatnění.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v

rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v

nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna,

čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z

ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl.

38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla

projednána v jeho přítomnosti.

Namítl-li obviněný V. H. (stručně shrnuto), že mu soudem nebylo, přes náležitou

omluvu a žádost o stanovení nového termínu jednání, umožněno zúčastnit se

veřejného zasedání odvolacího soudu a aktivně se hájit, je třeba danou námitku

považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za

formálně právně relevantní, jde však o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.,

který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve

veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §

263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu,

které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti

obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného

dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl

předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně

najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s

ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je

třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom

on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho

nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a

řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému

objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí

Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).

Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze

provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. ř.),

případně jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro

konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti

obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu

ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně

najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle

ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který

je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání

odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se

účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání,

jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení § 263 tr. ř. Toto

ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a

není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o

veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného

ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě

nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v

jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě je přitom nepochybné, že obviněný v

době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu

nebyl. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním

§ 263 odst. 4 tr. ř. Z dikce ustanovení § 263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou

výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně

stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení § 233 tr. ř.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby,

jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního

zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a

osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k

veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a

zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis

návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho

osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy

odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu

provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho

odvolání. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném

zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání

pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání

podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném

zasedání přímo dotčena.

Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9.

2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §

233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze

vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a

se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením § 263 odst. 4

tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§ 234 tr.

ř.).

Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu § 233 odst. 1

tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného

při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného

zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému

zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla

porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).

V daném případě odvolací soud obviněného V. H. o konání veřejného zasedání

nařízeného na den 23. 6. 2014 v 8.30 hodin (stejně jako v případě

předcházejícího veřejného zasedání) toliko vyrozumíval, a to vzorem č. 7a

(vyrozumění o veřejném zasedání) – viz referát na č. l. 5948 spisu a přípis

obviněného z 20. 6. 2014 (č. l. 6042 spisu).

Podle § 233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak,

aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která

může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i

státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od

vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je

možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob,

které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba

zachovat zpravidla třídenní lhůtu.

Z obsahu předloženého spisového materiálu je evidentní, že obviněný V.

H. vyrozumění o veřejném zasedání nařízeném na den 23. 6. 2014 převzal dne 10.

6. 2014 (viz doručenka na č. l. 5948 p. v. spisu), tedy s dostatečným časovým

předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu

citovaného ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř.

K uvedenému veřejnému zasedání se obviněný nedostavil. Svoji neúčast odvolacímu

soudu omluvil přípisem ze dne 20. 6. 2014, doručeným téhož dne do emailové

schránky soudu v 14.59 hod (č. l. 6042 – 6047 spisu). V něm uvedl, že se veřejného zasedání nemůže zúčastnit s

ohledem na závažné (kritické) zdravotní problémy. Současně požádal odvolací

soud o stanovení nového termínu veřejného zasedání, aby se jej mohl zúčastnit a

bylo tím dodrženo jeho právo, které v současné chvíli nemůže využít, a také

proto, že skutky kladené mu za vinu nespáchal a chce se vyjádřit k jednotlivým

důkazům, které budou na veřejném zasedání prováděny. Ke svému přípisu přiložil

lékařskou zprávu (ambulantní nález) z Ústřední vojenské nemocnice Ružomberok ze

dne 20. 6. 2014, potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti od 26. 5. 2014 a

listiny týkající se vypovězení plné moci jeho obhájce (viz již výše). V

protokolu o tomto veřejném zasedání (založen na č. l. 6055 až 6066 spisu) je

konstatována nepřítomnost obviněného a poté přečtena omluva obviněného, včetně

příloh. Zmíněný protokol dále uvádí, že předseda senátu k omluvě obviněného (a

omluvě spoluobviněného T. Ď.) zejména směrem k obhájcům nepřítomných obviněných

uvedl, že již v minulém zasedání byli poučeni o tom, jak má omluva vypadat, aby

mohlo být žádostem o odročení vyhověno, s tím, že při vyrozumívání o termínu

veřejného zasedání byli obhájci požádáni o předložení aktuální lékařské zprávy

o zdravotním stavu svých klientů. Poté odvolací soud rozhodl ve smyslu § 263

odst. 4 tr. ř. a contrario o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti

obviněných V. H. a T. Ď.. Státní zástupce a obhájci nepřítomných obviněných s

tímto postupem vyslovili souhlas (č. l. 6056 spisu).

Nejvyšší soud v této souvislosti v první řadě poukazuje na okolnosti již

rozvedené shora, a to, že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání

pouze vyrozumíval, že obviněný byl o termínu konání veřejného zasedání

vyrozuměn řádně a včas.

Dále lze zmínit, že již při veřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2014, jehož se

obviněný V. H. (stejně jako obviněný T. Ď.) nezúčastnil, po vyloučení řízení

proti obviněným R. H., V. H. a T. Ď. k samostatnému projednání a rozhodnutí,

předseda senátu odvolacího soudu poučil přítomné obviněné a obhájce všech

obviněných o tom, jak má vypadat omluva obviněných z veřejného zasedání. To

ostatně vyjádřil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, v němž konstatoval „…

předseda senátu poučil přítomné obviněné a obhájce všech obžalovaných o tom, že

pro případ další omluvy obžalovaných z veřejného zasedání pro zdravotní

indispozici nepostačuje doklad o pracovní neschopnosti či potvrzení o ošetření

u lékaře v kopii, ale je nezbytné nejméně dodatečně doložit originál takového

lékařského potvrzení s uvedením důvodu pracovní neschopnosti či jiné

indispozice obžalovaných v českém nebo slovenském jazyce, které mu brání v

účasti u veřejného zasedání, s prognózou možného nařízení veřejného zasedání v

konkrétním termínu. Totéž poučení v písemném vyhotovení bylo nepřítomným

obžalovaným, kteří se z veřejného zasedání omluvili, a jejich obhájcům zasláno

odvolacím soudem po první omluvě také poštou.“ K omluvě obviněného V. H.

odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se jedná o druhý

případ omluvy z veřejného zasedání krátce před jednáním spolu s doložením

zpráv, z nichž ovšem nevyplývají skutečnosti požadované odvolacím soudem tak,

aby mohla být jako omluva z jeho účasti na veřejném zasedání akceptována. Z

žádné z lékařských zpráv (jež ani následně nebyly doloženy v originále)

opakovaně nevyplývá konkrétní diagnóza v českém či slovenském jazyce a sdělení,

že tato diagnóza brání obviněnému v účasti u veřejného zasedání. Odvolací soud

pak se závěrem, že obviněný V. H. byl dostatečným způsobem poučen o tom, za

jakých okolností může být jeho žádost o odročení veřejného zasedání

akceptována, rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.

K tomu je na místě uvést, že odvolacímu soudu nelze vytýkat, pokud shledal, že

omluva obviněného z účasti na nařízeném veřejném zasedání konaném dne 23. 6.

2014, nebyla řádná ani dostatečná. Je pravdou, že obviněný doložil zprávu z

nemocnice, avšak z této zprávy nevyplývalo, že by nebyl vůbec schopen se

veřejného zasedání zúčastnit. Z lékařské zprávy je zřejmé, že tato neobsahuje

konkrétní diagnózu v českém nebo slovenském jazyce, ani neuvádí, že by obviněný

V. H. nebyl schopen se k veřejnému zasedání dostavit. Pokud obviněný zakládá

oprávněnost dovolacího důvodu a vážnost své indispozice na skutečnosti, že

následně musel být operován a byl dále v léčení, jedná se o argumenty

irelevantní, neboť se vztahovaly až k době po konání veřejného zasedání. Nutno

je současně zdůraznit, že ze zprávy je patrno, že tato byla vydána (a

vytištěna) dne 20. 6. 2014, ale tzv. domněle nezbytný zákrok byl prováděn až

dne 23. 6. 2014, s podivem v den konání veřejného zasedání. Jestliže tedy

obviněný primárně věděl o konání veřejného zasedání dne 23. 6. 2014 a až dne

20. 6. 2014 se dozvěděl o možném lékařském zákroku, nic mu nebránilo za

situace, kdy se sám k lékaři dostavil, upozornit na uvedenou skutečnost a

požádat o jiný termín lékařského zákroku (za situace shora popsané nelze s

ohledem na další již dříve uvedené skutečnosti vyloučit účelovost tohoto

jednání).

Dále Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že i dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. d) tr. ř. je nutno posuzovat nejen z formálního, ale i

materiálního hlediska. Z materiálního nazírání na tento dovolací důvod je pak

nutno uvést, že při předmětném veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne

23. 6. 2014 nebylo prováděno žádné dokazování, k němuž by obviněný jinak měl

právo se vyjádřit. Obviněný V. H. zde byl také zastoupen obhájcem, který v jeho

prospěch vykonával úkony obhajoby. K reálnému zkrácení jeho práv tak ve

skutečnosti nemohlo dojít, když obviněný V. H. při veřejném zasedání chtěl

jenom prezentovat svoji dosavadní obhajobu vyloženou mimo jiné v mimořádně

obsáhlém odvolání, že se trestné činnosti nedopustil, resp. nebylo prokázáno,

že by ji spáchal.

Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného

zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu oprávněně vytýkat,

jestliže dne 23. 6. 2014, po vyrozumění obviněného V. H., konal předmětné

veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, neboť tento se z účasti na něm řádně

neomluvil.

Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o

přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván mj. jeho

řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že

by obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku

Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se

ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence

vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1

písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem

pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod

tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu

ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v

předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až

k) tr. ř.

V posuzované věci však dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

nemůže být ve vztahu k obviněnému T. Ď., který jej uplatnil, dán již proto, že

odvolací soud jeho odvolání nezamítl, nýbrž mimo jiné z jeho podnětu napadený

rozsudek soudu prvého stupně (též) ohledně něho v celém rozsahu zrušil a podle

§ 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl. Nehledě na to lze poznamenat, že

Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o

řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po

provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem a že v posuzované věci

konkrétní dovolací argumentace jmenovaného obviněného žádnému z dovolacích

důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídala.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je

určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady

spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem

hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod

neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti

nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.

9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání

hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod

totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového

stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.

4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již

třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze

dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je

rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí

vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a

jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen

zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání

v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový

stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je

dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených

procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění

učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného

dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a

jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého

stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7

tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci

ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech

rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových

zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího

přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a

bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah

dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by

zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,

nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako

mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích

důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.

zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že

východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění

vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci

samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska

norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných ve vztahu k dovolacímu

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují primárně do oblasti

procesní (skutkové). V prvé řadě totiž všichni obvinění soudům nižších stupňů

vytýkají nesprávné hodnocení důkazů (činí tak v podstatě v obecné poloze) a

vadná skutková zjištění, obvinění V. H. a T. Ď. dále neúplné důkazní řízení

(obviněný V. H. tak opět činí pouze v obecné rovině), obviněný T. Ď. též, že se

dostatečně nevypořádaly s pochybeními orgánů činných v trestním řízení stran

zajišťování a vyhodnocování pachových stop, a obviněný R. H. rovněž porušení

zásady in dubio pro reo. Jejich námitky tak směřují k popření skutkových

zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v tzv. skutkové větě rozsudků soudů

obou stupňů. Současně obvinění prosazují vlastní – od skutkových závěrů soudů

nižších stupňů odlišnou – verzi skutkového stavu věci (nebylo prokázáno, že by

se jednání kladeného jim za vinu dopustili, toto jednání nespáchali, resp.

jednání s dlužníky se účastnili pouze ve formální a zákonné rovině). Pouze z

uvedených skutkových (procesních) výhrad (skrze změnu skutkového základu věci)

vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Svojí argumentací

nenamítají rozpor mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými

zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů soudy učinily.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy všemi obviněnými ve

skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v

ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)

dovolací důvod podřadit nelze.

Na tomto místě je nutno uvést, že každý obviněný, který svoje dovolání

(formálně) opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (vůči

právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvého, resp. druhého,

stupně), je povinen konkrétně uvést, v čem podle jeho názoru spočívá

nesprávnost právní kvalifikace skutku. Nepostačuje pouze obecné tvrzení, že

skutková zjištění neodpovídají znakům trestného činu, kterým byl uznán vinným.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem do značné míry formalizovaným,

dovolací soud rozhodnutí přezkoumává pouze z důvodů v dovolání uvedených a není

jeho povinností a úkolem rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit

napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl,

jaké vady podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů

rozhodnutí vytýká (v dané věci je zřejmé, že obvinění žádnou konkrétní hmotně

právní námitku vázanou na skutkové závěry soudů nižších stupňů neuplatnili a ve

skutečnosti uplatnili námitky procesní a skutkové, jejichž prostřednictvím se

domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až v návaznosti na to

dovozovali, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo

jiném nesprávném hmotně právním posouzení).

Nejvyšší soud ještě odkazuje (nad rámec výše uvedeného) na ustálenou judikaturu

k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v

četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze

dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení

Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný

soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího

důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá

ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně

při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž

odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž

Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07,

v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího

soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a

hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním

posouzení věci.“

Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových

zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit –

a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na

spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými

důkazy je extrémní nesoulad. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění

postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů

nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení

a když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených

důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.

V návaznosti na to lze konstatovat, že již soud prvého stupně si byl vědom

důkazní situace, přičemž z jeho rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi

provedenými důkazy a relevantními skutkovými zjištěními, potažmo užitou právní

kvalifikací, přičemž odvolací soud skutková zjištění vyjádření ve výroku

rozsudku soudu prvého stupně toliko zpřesnil. Nelze pak činit závěr, že by

způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů postrádal elementární logiku či,

že by byly činěny závěry, které nemají obsahovou spojitost či jsou v přímém

rozporu s obsahem provedeného dokazování. Není přitom na Nejvyšším soudu jako

soudu dovolacím, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,

porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočka ve

Zlíně, resp. Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy (a

souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora

vymezeném pojetí dán.

Obiter dictum dále Nejvyšší soud dodává k argumentaci obviněného T. Ď., že se

soudy ve věci činné dostatečně nevypořádaly s pochybeními orgánů činných v

trestním řízení stran zajišťování a vyhodnocování pachových stop, následující

skutečnosti.

Především upozorňuje, že dotyčný obviněný v dané souvislosti nevznesl zcela

konkrétní námitky, když v podstatě v obecné rovině uvedl, že při zajišťování

pachových stop ne vždy došlo k dodržení metodiky jejich snímání, neboť nebyl

prováděn test zájmovosti u služebního psa a výsledky pachové identifikace

nebyly ověřeny za použití dalšího psa ve všech případech. Na základě takovéto

námitky, v níž se de facto směšují rovina zajišťování pachových stop a rovina

jejich vyhodnocování, však nelze účinně zpochybnit závěry soudů doposud ve věci

činných.

Podle ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět

k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci

a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Žádný úkon tak nelze vyloučit

z okruhu přípustných důkazních prostředků. Má-li úkon obecné náležitosti úkonu

podle trestního řádu, lze jej jako důkaz použít, i když trestní řád neobsahuje

zvláštní úpravu postupu při tomto úkonu. To se týká také pachových stop neboli

metody pachové identifikace stop.