3 Tdo 1112/2024-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2024, č. j. 4 To 158/2024-305, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 80/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále také jen „okresní soud“) ze dne 5. 2. 2024, č. j. 8 T 80/2023-251, byl obviněný M. M. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným „trojnásobným“ přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že [převzato z rozsudku okresního soudu]
1) v přesně nezjištěný den v měsíci březnu či dubnu roku 2020 v Českých Budějovicích, na čerpací stanici XY, v ul. XY, se záměrem donutit poškozeného T. N. k úhradě částky ve výši 100 000 Kč jako úhrady za tzv. posečkání za pozdní vrácení dlužné částky v původní výši 800 000 Kč, kterou si od něj T. N. v přesně nezjištěnou dobu v roce 2019 zapůjčil, poškozeného T. N. fyzicky napadl úderem otevřenou dlaní do tváře a poté ho uchopil pod krkem, a to za současného vyhrožování mu tím, že si to poškozený má zařídit nebo že bude mít velké problémy, přičemž dobu, kdy mu má poškozený částku ve výši 100 000 Kč uhradit, tomuto neupřesnil,
2) v přesně nezjištěný den v měsíci červenci či srpnu roku 2021 v Českých Budějovicích, před klubem XY v ul. XY, se záměrem donutit poškozeného T. N. k úhradě dlužné částky nebo k úhradě částky ve výši 100 000 Kč jako úhrady za tzv. posečkání za pozdní vrácení dlužné částky v původní výši 800 000 Kč, kterou si od něj T. N. v přesně nezjištěnou dobu v roce 2019 zapůjčil, poškozeného T. N. fyzicky napadl úderem pěstí do břicha, přičemž dobu, kdy mu má poškozený částku ve výši 100 000 Kč uhradit, tomuto neupřesnil,
3) v přesně nezjištěný den v měsíci březnu či dubnu roku 2022 v Českých Budějovicích, před budovou č. XY v ul. XY, udeřil poškozeného T. N. do obličeje se slovy, že trvá na zaplacení částky 1 000 000 Kč a následně mu vyhrožoval slovy: „Budějce jsou malý a ty jsi v nich skončil“, přičemž takto činil se záměrem získat od poškozeného T. N. dlužnou částku, která původně činila 800 000 Kč, přičemž dobu, kdy mu má poškozený dlužnou částku uhradit, tomuto neupřesnil.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 1, § 43 odst. 1, § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 60 (šedesáti) denních sazeb po 1 200 Kč, tj. v celkové výši 72 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. N. (dále jen „poškozený“) odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného a poškozeného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 30. 5. 2024, č. j. 4 To 158/2024-305, tak, že je obě zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. V odůvodnění nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení, vyzdvihl podstatné závěry uváděné v rozhodnutích soudů nižších stupňů a zopakoval námitky, kterými argumentoval v odvolání.
6. U skutku pod bodcem 2) dovodil naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že okresní soud údajně nesprávně označil za souladné výpovědi poškozeného a svědka P. V., ačkoli tento svědek svou výpověď opakovaně popřel, v zásadních okolnostech si nebyl jistý a vyjádření poškozeného v některých konkrétnostech nepotvrdil. Odvolací soud se těmito nedostatky ve svém rozhodnutí řádně nezabýval, čímž bylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces. Skutková podstata přečinu vydírání vyžaduje prokázání nejen násilí (či pohrůžky), avšak i bezprávného požadavku, v tomto případě úhrady dluhu, což ovšem svědek P. V. nemůže potvrdit, neboť neslyšel obsah komunikace mezi poškozeným a obviněným. Nastala tak situace „slova proti slovu“. V té souvislosti obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. Současně uvedl, že pokud soudy dovozovaly jeho trestní odpovědnost ze přečin vydírání pouze z výpovědi poškozeného, pak je takový závěr nepřijatelný za situace, kdy poškozený měl zájem na výsledku trestního řízení, neboť uplatňoval nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy. Soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když na jednu stranu limitují důvěryhodnost poškozeného, avšak tomuto zároveň dávají za pravdu v základu věci, a to i za zmíněné situace slova proti slovu. Ani v případě skutku pod bodem 3) nelze závěr o jeho vině vystavět na osamocené nevěrohodné výpovědi poškozeného. Také zde jsou rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, neboť se zakládají výlučně na jediném přímém důkazu, tj. tvrzení poškozeného, jenž je zainteresován na výsledku trestního řízení.
7. Ve vztahu ke druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel vyjádřil přesvědčení, že v případě jednání pod bodem 2) nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu vydírání. Podle jeho mínění totiž z výpovědi svědka P. V. nevyplynulo žádné zásadní násilné jednání. Svědek jeho atak nevnímal jako něco podstatného a zejména nepotvrdil komunikaci ohledně vyžadování jakékoli finanční částky. Skutková podstata přečinu vydírání vyžaduje prokázání nejen násilí (či pohrůžky), avšak i bezprávného požadavku, v tomto případě úhrady dluhu, přičemž tyto znaky skutkové podstaty v řízení u soudu prvního stupně osvědčeny nebyly. Z provedeného dokazování nanejvýš plyne fyzické napadení poškozeného jedním úderem neznámého charakteru, nikoli však do oblasti obličeje, který nevyvolal žádné omezení na běžném životě poškozeného (aniž by byl prokázán bezprávný požadavek). Takové jednání proto podle jeho názoru bylo pouze přestupkem proti občanskému soužití.
8. V souvislosti s deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se jeho námitkami řádně nezabýval a spokojil se jen s odkazem na odůvodnění rozsudku okresního soudu, které nekriticky přijal. V rámci této argumentace odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23.
9. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání úvodem poznamenal, že podaný mimořádný opravný prostředek je v zásadě jen opakováním obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stádiích trestního řízení, na kterou ovšem oba soudy reagovaly a správně se s ní vypořádaly.
11. Z obsahu podání je zřejmé, že dovolatel vytkl první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když s akcentem na důkaz v podobě vlastní popěrné obhajoby a za současného zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozeného nesouladné taktéž s výpovědí svědka P. V. označil klíčová skutková zjištění okresního soudu popisující průběh vzájemných schůzek v případě jednání pod body 2) a 3) za rozporná s obsahem provedených důkazů. Státní zástupce zastává názor, že takovou námitku s velkou dávkou tolerance pod označený dovolací důvod podřadit lze, avšak postrádá opodstatnění.
12. Podle státního zástupce skutková zjištění soudů z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. To platí právě i pro bazální a dovolatelem rozporovaná skutková zjištění okresního soudu aprobovaná taktéž odvolacím soudem, jež popisují průběh incidentů mezi ním a poškozeným a formují ho do takové podoby, že obviněný ve všech případech fyzicky napadl poškozeného právě v úmyslu donutit ho k vrácení dluhu. Soudy samozřejmě nemohly přehlédnout diametrálně odlišný charakter výpovědí poškozeného a obviněného. Přiléhavě však rozvedly důvody, pro které vzaly za základ skutkového děje právě věrohodnou výpověď poškozeného. Oba soudy rovněž důvodně akcentovaly, že motivem útoků ze strany obviněného byly nedořešené majetkové vztahy mezi ním a poškozeným.
13. Státní zástupce dále zdůraznil, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že by obviněnému garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je zajišťován „pouze“ nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto aspekty přitom v rámci trestního řízení vedeného proti dovolateli naplněny byly a rozhodnutím soudů tudíž nelze nic vytknout.
14. Nemohlo proto dojít ani k porušení obviněným akcentované zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, neboť podle celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud po vyhodnocení důkazní situace nemá soud žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou.
15. Státní zástupce rovněž zkonstatoval, že nelze přehlédnout, že dovolací argumentace obviněného je v části věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a skutku pod bodem 2) vystavěna především na rozporování skutkových závěrů soudů a na pokřiveném výkladu části důkazů. Obviněný totiž sice tvrdí, že v případě tohoto skutku nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu vydírání, jejich údajnou absenci však vyvozuje z pouhého subjektivně podloženého přesvědčení, že nebyly prokázány ve věci provedenými důkazy, zejména výpovědí svědka P. V. Takto koncipovanou námitku, která navíc odporuje realitě, však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.
16. Pod citovaný dovolací důvod lze s opravdu velkou dávkou tolerance podřadit pouze výtku, v jejímž rámci obviněný uvedl, že jeden úder směřující nikoli do oblasti obličeje a nevyvolávající omezení v obvyklém způsobu života poškozeného odůvodňuje závěr, že se mohlo jednat pouze o přestupek proti občanskému soužití. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Znakem skutkové podstaty trestného činu vydírání není způsobení újmy na zdraví poškozené osobě předpokládané v ustanovení § 122 tr. zákoníku, s níž by bylo spojeno omezení v obvyklém způsobu života. Podstatné z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání je zjištění, že pachatel úmyslně užil násilí (či pohrůžku násilí, resp. jiné těžké újmy) jako prostředek nátlaku na vůli poškozeného, kterou se snažil ovlivnit. V dané věci tedy v případě všech jednání dovolatele znaky skutkové podstaty trestných činů vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku naplněny byly. I v případě skutku pod bodem 2) přitom šlo o jednání dostatečně společensky škodlivé, u něhož nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
17. Neopodstatněnou je i námitka, kterou obviněný uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Státní zástupce označil za zjevně nepravdivé tvrzení, že krajský soud se nevypořádal s odvolacími námitkami a nepatřičně se spokojil s prostým odkazem na argumenty soudu prvého stupně. Z odůvodnění usnesení o zamítnutí řádného opravného prostředku totiž naopak plyne, že podaným odvoláním se krajský soud řádně zabýval a s námitkami v něm prezentovanými, jež byly zaměřeny primárně do zpochybnění hodnověrnosti poškozeného, se přiléhavě vypořádal.
18. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
20. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
21. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání
22. U skutku pod bodem 2) dovolatel shledává naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném hodnocení výpovědí poškozeného a svědka P. V. soudem prvního stupně, které údajně bez dalšího přejal i odvolací soud, aniž by se uvedenými nedostatky řádně zabýval, čímž mělo být zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces. Též u skutku pod bodem 3) jsou podle něj rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, neboť se zakládají výlučně na jediném přímém důkazu – nevěrohodném tvrzení poškozeného.
23. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
24. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
25. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2, tr. ř. dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětných skutků, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho mají jeho obhajobu za vyvrácenou. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Při provádění a hodnocení důkazů tyto soudy postupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě toho pak učinily správné skutkové a právní závěry. Obviněnému rozhodně nelze přisvědčit, pokud ve svém dovolání tvrdí opak.
26. Dotčeným soudům nelze nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily především na výpovědi poškozeného. V žádném případě se nejednalo o důkaz osamocený, nýbrž naopak podporovaný důkazy jinými, a to zejména výpověďmi svědků D. P., P. V. a E. Š., stejně jako listinnými důkazy představovanými jednak emailovou a písemnou komunikací poškozeného s jeho tehdejším právním zástupcem Mgr. Davidem Pohořalem a jmenovaného právního zástupce s obviněným, a dále zprávami zasílanými v rámci komunikace mezi obviněným a poškozeným (v podrobnostech viz str. 3-7 a hodnotící pasáže na str. 9-10 odůvodnění rozsudku okresního soudu).
27. Okresní soud v souladu se zásadami objektivního hodnocení dvou odlišně vypovídajících osob (v tomto případě obviněného a poškozeného) posuzoval každou výpověď podle principů uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jak při tom uvažoval a proč za pravdivou považuje výpověď poškozeného, nikoli obviněného. Odvolací soud poté jeho úvahy stvrdil a dále je rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž i on vysvětlil, v čem konkrétně a proč bylo možné poškozenému uvěřit (v podrobnostech viz body 28.-29. odůvodnění napadeného usnesení). V takovém postupu rozhodně nelze spatřovat vadu řízení.
28. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je evidentní, že nepřehlédly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Jestliže verze uváděná obviněným a ta, kterou prezentoval poškozený, stály proti sobě, soud prvního stupně a posléze i soud odvolací vyhodnocovaly věrohodnost obou aktérů a konfrontovaly jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi. Po řádném posouzení všech tvrzení a důkazů, které se k nim vztahovaly, dostatečně vysvětlily, proč nepřijaly verzi obviněného (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, na nějž dovolatel poukázal). Konkrétně je možné odkázat na str. 8-10 odůvodnění rozsudku okresního soudu, resp. body 26.-29. odůvodnění usnesení soudu odvolacího, z nichž jasně vyplývá, proč soudy považovaly výpověď poškozeného za věrohodnou.
29. Věrohodnost této výpovědi není obecně snižována ani dovolatelem namítaným zájmem poškozeného na výsledku trestního řízení, když tento uplatnil nárok na náhradu škody. Uplatnit nárok na náhradu škody je právem poškozeného a nelze z něj bez dalšího automaticky dovozovat nevěrohodnost či snížení věrohodnosti jeho výpovědi. Vina dovolatele nemůže být zpochybňována ani v případě třetího skutku, kde je vyjádření poškozeného též podporováno dalšími důkazy, a to např. přípisem tehdejšího právního zástupce poškozeného nebo elektronickou komunikací mezi dovolatelem a poškozeným, a vše dobře zapadá do celkových zjištění týkajících se shodně všech řešených skutků.
30. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající v obecném zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tak zde toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudního rozhodnutí, aniž by však předložil jakoukoli relevantní argumentaci, z níž by bylo možné dovodit věcnou nesprávnost samotného rozhodnutí. Jestliže odvolací soud (mimo jiné) odkázal na podrobně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, pak nelze jen na základě toho považovat jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné ve smyslu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Nadto je třeba odmítnout základní tezi dovolatele, že soud druhého stupně se jeho odvolacími námitkami vůbec nezabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí k nim neuvedl žádné vlastní úvahy a pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Takovéto tvrzení zjevně odporuje realitě.
31. Prostý fakt, že výsledné skutkové závěry soudů neodpovídají představám obviněného, samozřejmě automaticky neznamená, že napadená rozhodnutí trpí vadou ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněného spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy zhodnotily provedené důkazy a jaké závěry z toho vyvodily. Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně námitek odvolacích, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů plně akceptovatelným způsobem vypořádaly.
32. S dovoletelem nelze souhlasit ani v tom, že v jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde však nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soudy žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatele neměly, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí.
33. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel konkrétně namítl, že u jednání pod bodem 2) nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu vydírání, a to zejména s ohledem na výpověď svědka P. V. Ten ani nedokázal popsat, zda šlo o útok rukou nebo kolenem, každopádně atak dovolatele nevnímal jako něco podstatného. V žádném případě pak nepotvrdil „komunikaci ohledně vyžadování jakékoli finanční částky“. Skutková podstata přečinu vydírání vyžaduje prokázání nejen násilí (či pohrůžky), ale i „bezprávného požadavku (v tomto případě k úhradě)“. Tyto relevantní znaky podle přesvědčení dovolatele nebyly „osvědčeny“. Z provedeného dokazování nanejvýš plyne fyzické napadení poškozeného jedním úderem „neznámého charakteru“, který ovšem nesměřoval do oblasti obličeje a poškozenému nezpůsobil žádné omezení v obvyklém způsobu života. Takové jednání by proto podle názoru obhajoby mělo být kvalifikováno pouze jako přestupek proti občanskému soužití.
34. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze relevantně namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je-li v dovolání vytýkáno
vadné právní posouzení skutku, přezkumná činnost Nejvyššího soudu se omezuje na otázku, zda jednání obviněného, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Pokud je namítáno tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pozornost se zaměřuje na zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
35. Jsou-li výše rozvedená interpretační východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak nelze než konstatovat, že námitky obviněného pod označený dovolací důvod vůbec nespadají. On sice v případě skutku pod bodem 2) formálně namítl nenaplnění zákonných znaků trestného činu vydírání, ovšem tuto svoji rétoriku primárně založil na vlastním výkladu obsahu výpovědi svědka P. V. v kontextu s vybranými pasážemi výpovědi poškozeného. Takto koncipované námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. subsumovat nelze. Fakticky totiž nejde o relevantní výtky stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, ani o výtky vůči případnému nesprávnému posouzení jiné okolnosti významné z pohledu hmotného práva, ale o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudů ve svůj prospěch a až v návaznosti na to pak i požadované změny v právním posouzení věci.
36. V řešeném případě je třeba (pohrůžku) násilí vnímat v kontextu všech událostí, za nichž k jednání došlo. Smysl (účel) násilí obviněného vůči poškozenému, resp. pohrůžky násilí, lze jasně dovodit z prokázaných širších souvislostí, jak je oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí správně zdůraznily. Na posuzovaný skutek nelze pohlížet izolovaně, naopak je třeba jej posoudit komplexně, v souvislostech s dalšími událostmi, k nimž v daném období mezi obviněným a poškozeným docházelo (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 956/2015). Těmito dalšími rozhodnými okolnostmi jsou zde zejména dlouhodobé obavy poškozeného plynoucí z předchozího fyzického útoku dovolatele [skutek pod bodem 1)], jeho opakovaných verbálních útoků, elektronické komunikace mezi nimi, fyzické konstituce obviněného a jeho zkušeností s bojovými sporty, tedy poškozeným vnímaný strach z dovolatele, což tomuto nepochybně dodávalo pocit sebejistoty a umožnilo mu to k účinnému donucení poškozeného použít i „obecně mírnějších prostředků“. Je tedy zřejmé, že předmětné (pohrůžky) násilí poškozený vnímal nejen v závislosti na konkrétním jednání obviněného v daném okamžiku, ale zároveň i v kontextu celé obviněným vytvořené a dlouhou dobu trvající nátlakové situace. Ve světle uvedeného je pak zcela irelevantní, zda byl úder vůči poškozenému veden rukou či kolenem a jak tento útok subjektivně vnímal svědek P. V. Jako důkaz svědčící ve prospěch obviněného jistě nelze vnímat ani to, že jmenovaný svědek neslyšel konkrétní obsah komunikace mezi dovolatelem a poškozeným, tudíž jednoznačně nepotvrdil pronesení požadavků a výhrůžek obviněným. Svědek nevyloučil, že k takovým požadavkům a výhrůžkám došlo, a celkově jeho výpověď potvrzuje rozhodně
spíše verzi poškozeného než dovolatele. O tom, že dovolatel napadl poškozeného s cílem donutit jej k vrácení dlužné finanční částky (včetně „příslušenství“), nevznikají ve světle zjištěných skutečností a jejich vzájemných souvislostí vůbec žádné pochybnosti.
37. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit snad jen tu část argumentace dovolatele, kde uvedl, že jeden úder směřující mimo oblast obličeje a nevyvolávající omezení poškozeného v obvyklém způsobu života může vést nanejvýš k závěru, že se jedná o přestupek proti občanskému soužití. Jedná se však o námitku neopodstatněnou. Znakem skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku totiž není způsobení újmy na zdraví poškozené osobě a už vůbec ne takové újmy, s níž by bylo nutně spojeno jakékoli omezení v obvyklém způsobu života.
38. Nejvyšší soud, vázán rámcem vznesených námitek (§ 265i odst. 3 tr. ř.), jež fakticky ani neobsahují konkrétní tvrzení o okolnostech případně snižujících společenskou škodlivost činu, dospěl k závěru, že posuzované jednání obviněného vykazuje již takový stupeň společenské škodlivosti, že i při zohlednění ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je namístě uplatnění trestní odpovědnosti.
39. Jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě jednání dovolatele není. Mimo jiné nelze přehlédnout, že se útoků vůči poškozenému dopouštěl opakovaně a po delší dobu, přičemž jeho jednání se neomezilo „jen“ na ony tři nejzávažnější skutky popsané ve výroku o vině, a k působení na vůli poškozeného užil nejen pohrůžku násilím ale i přímo brachiální násilí. Souhrnně tak lze uzavřít, že zde nejsou žádné mimořádné okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že jednání obviněného z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
40. Konečně, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že se jeho námitkami řádně nezabýval a spokojil se jen s odkazem na odůvodnění rozsudku okresního soudu, které nekriticky přejal. V rámci této argumentace odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23.
41. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku sice odcitoval obě dvě alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ovšem s ohledem na obsah jeho námitek je zřejmé, že fakticky uplatnil pouze alternativu druhou. Podle dovolatele odvolací soud jeho řádnému opravnému prostředku chybně nevyhověl, ačkoli již řízení a rozhodování soudu prvního stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. V předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu však již bylo rozebráno, že tomu tak není.
42. Tvrzení obviněného, že krajský soud se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídá skutečnosti. Naopak, námitkami obsaženými v řádném opravném prostředku obviněného se uvedený soud zabýval dostatečně a vypořádal se s nimi (viz zejm. body 26.-29. odůvodnění napadeného usnesení). Zároveň bylo v jeho kompetenci, aby v těch částech, s nimiž se ztotožnil, odkázal na podrobnější zdůvodnění soudu prvního stupně.
43. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Napadené rozhodnutí totiž nelze posuzovat izolovaně, nýbrž vždy i v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li v nyní projednávaném případě tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost jistě obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde.
44. Odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23 (když se navíc jedná o rozhodnutí v civilní věci) je nepřiléhavý. Krajský soud v Českých Budějovicích v nynější trestní věci nastínil své nosné úvahy, které jej vedly k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí, a reflektoval rovněž argumenty předložené obviněným v jeho odvolání. Rozhodně nenastala situace, že by se omezil jen paušální odkaz na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí jako celku bez vlastní argumentace.
45. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný M. M. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil jednak námitky, které nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a jednak námitky, jimž z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nelze přiznat věcné opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
V. Způsob rozhodnutí
46. Nejvyšší soud proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek