3 Tdo 1113/2012-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovolání podaném obviněným JUDr. V. U., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 5 To 4/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 2/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 46 T 2/2011, v trestní věci obviněných JUDr. V. U. a T. M. byl obviněný JUDr. V. U. v bodě ad 1) výroku o vině uznán vinným pokusem podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoníku“/) zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „v úmyslu získat pro sebe či třetí osobu neoprávněně nemovitosti nacházející se v katastrálním území K., obec P., zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, a to rodinný dům a pozemky parc., jejichž výlučným vlastníkem je poškozený J. P., či v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy týkající se těchto nemovitostí bez vědomí jejich vlastníka, využil nepříznivé sociální situace T. M., který byl v té době bez finančních prostředků a nadměrně užíval alkoholické nápoje, opatřil T. M. dosud nezjištěným způsobem falešný občanský průkaz znějící na jméno J. P. a dne 11. 5. 2009 ho odvezl na notářství v P., v M. ul., kde T. M. dle pokynů obž. JUDr. U. jménem J. P. a bez jeho vědomí podepsal písemnosti opatřené obž. JUDr. U., a to smlouvu o prodeji zmíněných nemovitostí společnosti Expert reality, s. r. o., se sídlem P., R., zastoupené jednatelem společnosti Z. V., návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí, plnou moc pro společnost Expert reality, s. r. o., a potvrzení o zaplacení kupní ceny nemovitostí J. P. ve výši 13.200.000,- Kč, když v případě realizace převodu, k níž nakonec v důsledku zastavení řízení ze strany katastrálního úřadu nedošlo, hrozila pošk. J. P. škoda ve výši 11.000.000,- Kč“. Podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného JUDr. U. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 5 To 4/2012, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v části týkající se tohoto obviněného nabyl právní moci dne 4. 4. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu napadl obviněný JUDr. V. U. následně dovoláním, které současně směřoval i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že v posuzované trestní věci byla pominuta subjektivní stránka trestného činu, když nebyly prokázány žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo nepochybné, že spáchal trestný čin úmyslnou formou. Popis úmyslného zavinění ve vztahu k jeho obohacení absentoval již v usnesení o zahájení trestního stíhání. Odvolací soud se sice ve svém rozhodnutí omezil na ničím nepodložené konstatování, že motivem dovolatelova jednání byla zištnost, avšak způsob údajného plánovaného obohacení nebyl v řízení blíže objasňován a tím méně prokázán.
To odvolací soud nakonec sám připustil. Přitom pokud při úmyslném trestném činu není dána tato forma zavinění ohledně všech jeho znaků, pak nelze dovodit, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. V napadeném rozhodnutí chybí podle dovolatele též závěr o tom, jakým způsobem se měl on, popř. někdo jiný z inkriminovaného převodu nemovitostí obohatit. V uvedené souvislosti zároveň připomněl, že z výpovědi svědka Z. V. vyplynulo, že jednatele společnosti Expert reality, s. r. o., která měla nemovitosti nabýt, vůbec neznal.
Dovolatel namítl rovněž nesprávné posouzení osobnostní charakteristiky spoluobviněného T. M. Pokud znalec dospěl k závěru, že je duševně zdráv, pak není jasné, proč nebyl obžalován i z užívání padělané listiny podle § 348 tr. zákoníku. Dovolatel dále poukázal na nelogičnost a tedy nevěrohodnost výpovědi spoluobviněného, který na jednu stranu tvrdil, že nevěděl, co podepisuje, a na straně druhé se svěřil J. L., že podepsal jiným jménem smlouvu na převod nemovitostí. Již v odvolání dovolatel vytýkal nezákonnost posudku z oboru kybernetika.
Vyjádřil nesouhlas s tvrzením soudu, že údaje v paměti telefonu nepodléhají rozhodnutí podle § 88a tr. ř. Uchované údaje o čase hovoru a o jeho příjemci jsou totiž předmětem telekomunikačního tajemství. K tomu dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 789/06, ze dne 27. 9. 2007. Za nepodstatné pak považuje to, jestli soud prvního stupně z tohoto důkazu při zjišťování skutkového stavu vycházel či nikoliv. Bez něj by především nebylo jasné, na základě jakých důkazů soudy dovodily, že byl dne 11.
5. 2009 v častém kontaktu s obviněným T. M. Odvolací soud se v rozporu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. nezabýval ani otázkou zákonnosti příkazu k vydání údajů o telekomunikačním provozu vydaného soudem prvního stupně dne 9. 10. 2009, zejména pak tím, zda soud dostál požadavku proporcionality. Soud prvního stupně totiž podle dovolatele náležitě nezkoumal, zda účelu trestního řízení bylo možno dosáhnout jinak, a tím porušil jeho ústavně garantované právo na informační sebeurčení. Dovolatel poukázal rovněž na časovou souvislost mezi jednáním JUDr.
Č. se synem poškozeného J. P. a dobou podání trestního oznámení spoluobviněným M. Syn poškozeného při hlavním líčení uvedl, že ho JUDr. Č. požádal o to, aby byl spoluobviněnému M. poskytnut prostor pro podání trestního oznámení. Důvody jednání JUDr. Č.
v uvedeném směru pak nebyly žádným orgánem činným v trestním řízení objasněny, přestože i to podle názoru dovolatele mohlo mít vliv na správnost posouzení skutku.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 5 To 4/2012, i jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 46 T 2/2011, z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby „po provedení nového řízení byl obžaloby zproštěn, a to dle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř.“ Součástí dovolání byla i žádost obviněného o odklad výkonu rozhodnutí s ohledem na jeho zdravotní stav, jenž mu brání podrobit se režimu výkonu trestu odnětí svobody.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 20. 8. 2012. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný JUDr. V. U. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek primárně založil na ryze procesních námitkách stran provedení (zákonnosti) některých důkazů a vůči způsobu hodnocení obsahu dokazování oběma soudy. Na nedostatcích v objasnění věci pak založil názor o nesprávném posouzení skutku jako pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a/ tr. zákoníku) ve smyslu hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud respektuje judikaturu Ústavního soudu, podle níž je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno o relevanci tzv. skutkových námitek uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní (flagrantní) rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru o nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněného T. M., resp. k závěru, že nebylo prokázáno úmyslné zavinění dovolatele ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř., jehož pokusem byl uznán vinným. Již soud prvního stupně se otázkou kvality výpovědi spoluobviněného T. M. zabýval dostatečně podrobně a na str. 17 – 21 odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vyložil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), z jakých důvodů ji měl - v kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy - za věrohodnou a proč obhajobu dovolatele o nezištné snaze tomuto bezdomovci nadužívajícímu alkoholické nápoje pomáhat, považoval naopak za zcela účelovou a neakceptovatelnou. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl k těmto skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč v tomto směru jeho obhajobě nepřisvědčil (viz str. 3/4 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v daném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K procesní námitce obviněného, že již v samotném usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 67 a násl. spisu) chybí popis jeho zavinění ve vztahu „k mému obohacení“, Nejvyšší soud jako obiter dictum připomíná, že znakem trestného činu podvodu není pouze vlastní obohacení, ale i obohacení jiného. Podstatné je zde především to, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání obviněného vyjadřuje jeho vzájemnou dohodu se spoluobviněným T. M., jeho podvodný úmysl uvést v omyl Katastrální úřad hl. m. Prahy ohledně vlastnického práva na nemovitosti v usnesení označené a tím je získat; dále jejich jednání, které k naplnění tohoto úmyslu směřovalo, i škodlivý následek, který z tohoto jednání hrozil, a to tak, že skutek nemohl být zaměněn s jiným.
Pokud se dovolatel ohradil proti závěru odvolacího soudu, že „subjektivní stránku trestného činu nelze prokázat, protože čin nebyl dokonán“, pak je nutno zdůraznit, že se jedná o očividnou dezinterpretaci odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud v něm toliko konstatoval, že nebyl zjištěn „konkrétní způsob plánovaného obohacení“, což ovšem nemá pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu (zde úmyslu) na straně dovolatele žádný význam. Podstatou zjištěného úmyslného jednání dovolatele totiž bylo získat podvodným způsobem majetek (nemovitosti) poškozeného J. P. st., případně získat neoprávněný majetkový prospěch v souvislosti s uzavřením inkriminované kupní smlouvy. V tomto směru tedy jeho úmysl zřetelně směřoval i k naplnění zákonného znaku „sebe nebo jiného obohatí“.
Za právně relevantní z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze považovat ani procesní námitky dovolatele stran nezákonnosti důkazu znaleckým posudkem z oboru kybernetika a příkazu soudu prvního stupně k vydání údajů o telekomunikačním provozu ze dne 9. 10. 2009. Odvolací soud tyto námitky nenechal bez povšimnutí a ve svém rozhodnutí správně poukázal na to, že důkazně relevantní poznatky o telekomunikačním styku mezi obviněným a spoluobviněným T. M. získal soud prvního stupně výhradně ze záznamů o telekomunikačním provozu mobilního telefonu, který měl v držení T. M. Příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu zde byl vydán řádně v souladu s ustanovením § 88a tr. ř. Nejvyšší soud zároveň konstatuje, že dovolatelem procesně zpochybňovaný poznatek o nestandardně častém telefonickém kontaktu mezi obviněnými právě dne 11. 5. 2009, tj. v den jejich návštěvy notářské kanceláře na P. za účelem realizace podvodného záměru dovolatele, nebyl v řízení před soudem zdaleka jediným, ale pouze jedním z řady důkazů, který ho usvědčoval ze žalované trestné činnosti.
S uplatněným dovolacím důvodem se rovněž míjí námitka dovolatele, že soudy se dostatečně nezabývaly postupem JUDr. Č. ve vztahu k synovi poškozeného J. P. a trestním oznámením, které pak podal spolupachatel T. M. Dovolatel navíc ani nijak nerozvedl, co by v případě takových zjištění mohlo zásadně změnit skutkový stav věci, pokud jde o jeho osobu, nebo jaký by to mohlo mít dopad na pozdější právní kvalifikaci jeho jednání (skutku).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného JUDr. V. U. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět dovolatele k odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud (předseda senátu) neshledal důvody, aby v projednávané věci postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. V nyní projednávané trestní věci však předsedkyně senátu Městského soudu v Praze při předložení dovolání obviněného takový návrh nepodala. Zbývá dodat, že k rozhodnutí o odkladu výkonu trestu ze zdravotních důvodů je v rámci vykonávacího řízení příslušný soud (předseda senátu), jenž rozhodoval v prvním stupni (viz § 315 odst. 2 tr. ř., § 322 odst. 1, odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler