3 Tdo 1116/2024

3 Tdo 1116/2024-203

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání, které podala obviněná T. Š., proti usnesení Městské soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 44 To 223/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 9/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné T. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 5 T 9/2024, byla obviněná T. Š. uznána vinnou přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustila se spoluobviněným J. T., jednáním spočívajícím v tom, že dne 10. 2. 2024 v čase okolo 15:58 hodin, v Praze 4, v ulici XY v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY, za pomoci jimi přinesených sprejů poškodili vnitřní betonovou zeď v podchodu tím způsobem, že nejprve T. Š. na ni namalovala v její střední části tři obrazce v podobě auta s americkou koblihou tzv. „Donutem“ a dvou vzrostlých palem vyplněných převážně oranžovou a růžovou barvou o rozměrech 3 x 2 metrů, na něž J. T. namaloval černou barvou obrazec klobouku, očí a volantu, přičemž oba byli na místě zadrženi hlídkou PČR, čímž způsobili poškozené společnosti Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a.s., IČO: 03447286, škodu ve výši 7.170,69 Kč.

2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.

3. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné T. Š. dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 kus spreje zn. MTN – tmavě oranžová barva, 1 kus spreje zn. MTN – světle oranžová barva, 1 kus spreje zn. MTN – růžová barva, 1 kus spreje zn. MTN – tmavě žlutá barva, 1 kus spreje zn. MTN – světle žlutá barva, 1 kus spreje zn. MTN – béžová barva, 1 kus spreje zn. MTN – bílá barva, 1 kus spreje zn. MTN 94 – křiklavá žlutá barva, 1 kus spreje zn. Montana – tmavě fialová barva, 1 kus spreje zn. Montana – tmavě růžová barva, 1 kus spreje zn. Montana – černá barva.

4. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. T.

5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 5 T 9/2024, podala obviněná T. Š. odvolání směřující do výroků o vině a trestu vztahujících se k její osobě.

6. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 44 To 223/2024, a to tak, že k odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o vině a výroku o trestu propadnutí věci).

II.

7. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná T. Š. prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 185–192 spisu), v rámci něhož uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněná dovoláním namítá porušení svých práv na spravedlivý proces, vč. pravidla in dubio pro reo, rozpor určujících skutkových zjištění s obsahem provedených

8. Obviněná má za to, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu kladeného jí za vinu, zejména pak úmyslné zavinění. Trvá na tom, že na zdi v ulici XY sprejovala v přesvědčení, že toto místo je místem označeným na webových stránkách Městské části Praha 4 jako železniční přemostění v ulici XY, kde je graffiti legální. Jak však později zjistila od policistů, legální zeď se měla nacházet o kousek dál. Celého jednání se tak dopustila omylem a nikoli s úmyslem poškodit cizí věc, materiální hodnotu věci či sprejovat na nelegálním místě. Její jednání tak mělo být posouzeno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku maximálně jako přestupek a nikoli jako trestný čin.

9. Závěry soudů stran naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu shledává rozpornými s provedenými důkazy. Poukázala na to, že na webových stránkách Městské části Praha 4 je jako tzv. graffiti wall označeno železniční přemostění v ulici XY. Toto místo však není blíže konkretizováno, přičemž je věcí Městské části Praha 4, aby v zájmu ochrany vlastnictví a právní jistoty vymezovala taková místa zcela konkrétně a určitě. Nejasnost tohoto vymezení jí tak nelze klást k tíži. Ze sdělení na webových stránkách se pak dá implicitně dovodit, že by každá tzv. graffiti wall měla být řádně označena. Ve skutečnosti však téměř žádná taková zeď takto není označena a nebylo tak její povinností aktivně vyhledávat, zda je konkrétní plocha označena jako „graffiti wall“ či nikoliv. Z označení míst k legálnímu graffiti tak, jak je na stránkách uvedeno, lze dospět k závěru, že všechny podchody, které jsou v ulici XY, jsou legálními plochami, neboť jejich specifikace je i pro místně orientovaného člověka nepřehledná. Nadto aplikace Google Maps, kterou použila, ulici nad podchodem, ve kterém sprejovala, označuje jako ulici XY (byť se ve skutečnosti má jednat o ulici XY), tedy jí užitá aplikace ukazovala, že ulice XY kolmo křižuje ulici XY, a to právě formou podchodu, který je veden jednak pod silnicí a jednak dále pod tramvajovou a železniční tratí. Tento podchod je celistvý a jsou pouze odděleny výstupy na jednotlivé formy komunikace. Vycházela tedy z aktuálních dat a požadavek na to, aby si ověřovala, zda jsou názvy ulic v různých mapových aplikacích totožné, je zcela nepřiměřený.

10. Obviněná je rovněž přesvědčena, že zachovala potřebnou míru opatrnosti. Pokud jde o tvrzení, že existence graffiti na určité zdi nezakládá odůvodněný závěr o její legálnosti, nemůže než s odvolacím soudem souhlasit. Nicméně tento argument je logický a platný pouze v případě, že by vycházela z přítomnosti graffiti na zdi jako jediného a rozhodujícího faktoru, na jehož základě dané místo vyhodnotila jako legální pro tvorbu graffiti. Dovolatelka však provedla celou rešerši o tzv. graffiti wall a vymezení takových ploch. O absenci úmyslu svědčí i skutečnost, že se jednání dopustila v sobotu kolem 15:00 hodin, tedy v podstatě za plného denního světla. Z doložené vzájemné komunikace mezi ní a spoluobviněným J. T. se podává, že se spolu předem domlouvali výslovně na tom, že půjdou sprejovat na legální plochu. Je proto přesvědčena, že závěry soudů o nepřímém úmyslu jsou postaveny na pouhé jeho presumpci, tedy, že tento nebyl prokázán. Naopak má za to, že bylo prokázáno, že si nebyla vědoma toho, že by svým jednáním mohla způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem a nebyla srozuměna s tím, že její jednání má trestněprávní relevanci.

11. Dále obviněná namítla, že se soud prvního stupně nijak nevypořádal s její skutkovou alternativou, že jednala v „pozitivním skutkovém omylu“ o okolnosti, která vylučuje protiprávnost jejího činu. Tento omyl spočíval v jejím přesvědčení, že místo, kde tvořila, je určeno pro tvorbu graffiti, a tedy, že její činnost byla legální. Ani odvolací soud však tento nedostatek nezhojil, neboť se k možnosti existence pozitivního omylu o okolnosti vylučující protiprávnost nikterak nevyjádřil.

12. Dále soudům vytýká, že se nikterak nezabývaly zkoumáním jejího jednání prizmatem zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost jejího jednání je nutné vyhodnotit jako velice nízkou či téměř žádnou. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 4/03, obviněná uvedla, že pokud jde o význam chráněného zájmu, ve vztahu k trestnému činu podle § 228 tr. zákoníku „lze dovodit, že objektem, nikoliv však hlavním, jsou rovněž další nemateriální hodnoty, resp. ochrana hodnot estetických či ochrana kulturních statků v převážně urbánních částech životního prostředí.“ Obviněná sprejovala v oblasti, kde se v celém podchodu, který je sám o sobě ponurou a čistě účelovou šedou betonovou stavbou, nacházejí nejrůznější nevzhledné graffiti, zkratkovité vzkazy, nápisy apod. Jí sprejovaný obrázek měl vyšší estetickou hodnotu než většina přítomných graffiti, neboť místo nechtěla poškodit, ale naopak pozvednout jeho estetickou hodnotu. Obrázek byl navíc zvolen tak, aby byl na místě tematicky vhodný kvůli blízkosti dětského hřiště, nejednalo se tedy o jakýkoli amatérský pokus „označkovat“ místo svým tagem. Z hlediska estetické hodnoty tak lze uzavřít, že zákonem aprobovaný zájem jejím jednáním porušen nebyl. Ihned po činu se snažila celou situaci sama, ještě před jakoukoli ingerencí státních orgánů, vyřešit, vstoupila v jednání s poškozenou a zaplatila škodu, tedy její jednání nemělo trvalé následky a prakticky žádný negativní dopad na poškozenou.

13. S ohledem na výše uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a zprostil ji obžaloby, případně, aby věc odvolacímu soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

14. K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 12. 2024, sp. zn. 1 NZO 905/2024.

15. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněné a obecná východiska obviněnou uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že námitky obviněné těmto formálně odpovídají, nelze jim však přiznat opodstatnění. Stran zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio uvedl, že v posuzované věci nejsou zjišťovány žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu, a to tím způsobem, že by vytýkané jednání neodpovídalo typickým případům uvažovaného činu poškození cizí věci.

Ustanovení § 228 odst. 2 tr. zákoníku dopadá právě na problematiku sprejerství, resp. graffiti, přičemž na rozdíl od dikce přečinu podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku nepředpokládá znak způsobení škody na cizím majetku. I tak byla však jednáním spoluobviněných způsobena škoda ve výši 7.170,69 Kč, tedy škoda dosahující více než dvou třetin hranice škody nikoli nepatrné. Jestliže obviněná argumentovala vyšší estetickou hodnotou vytvořených obrazců oproti ostatním, prosazuje vlastní náhled, skrze něhož interpretuje potřebu zvoleným stylem vyplnit dané místo a vyvolat u něj další vizuální dojem, byť v rámci vnímání nevzbuzuje vyloženě estetickou nelibost.

Graffiti se programově vymyká umělecké formě, která by mohla být výrazně ustálená na podkladě společenské normy. Ostatně je to podstata graffiti, která sleduje originální příležitost k estetickému vyjadřování způsobem, jenž striktně formálně nevymezují instituce jako galerie, komerční umělecká uskupení nebo spolky kritiků. V projednávané věci se nejednalo o žádný malý výtvor, ale o vytvoření tří obrazců o celkovém rozměru 3 x 2 metry. Rovněž obviněnou zvolená technika – postříkání zdi sprejem výraznými barvami, představuje spíše invazivnější zásah, než kdyby k poškození došlo jinými způsoby uvedenými ve výčtu objektivní stránky tohoto trestného činu, např. lehce odstranitelných nátěrem malby.

Dovození závěru o zavinění ve formě nepřímého úmyslu je podle závěru státního zástupce adekvátní. A to navzdory tomu, že rozbor subjektivní stránky je v rozsudku soudu prvního stupně velice stručný (bod 9. odůvodnění) a v usnesení odvolacího soudu se nepatřičně zachází též s vymezením míry opatrnosti, které je příznačné pro úvahy týkající se nedbalostní formy zavinění (část bodu 7. odůvodnění).

16. Obviněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepředstavila argumentaci ukazující na rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní. Obviněná nepopírala posprejování zdi, avšak se mylně domnívala, že sprejuje na legální plochu. Udávanou rešerši, podle které se měla domnívat, že sprejuje na legální plochu, nezbývá podle státního zástupce než označit přinejmenším za povrchní a unáhlenou. Jestliže obviněná poukazovala na internetové stránky Městské části Prahy 4, je na nich popis míst určených pro graffiti jen orientační a naprosto nekonkrétní. Obviněná zjevně rezignovala na potřebu upřesnění místa pro svoji tvorbu, pokud i takto získaná informace mohla připouštět více alternativních závěrů. Při výslechu před soudem sama obviněná uvedla, že si informace z internetové stránky městské části více neověřovala. Specifikaci lokací určených pro dovolenou realizaci graffiti lze přitom snadno a rychle nalézt po zadání v internetovém vyhledávači (např. blog.molotow.cz/legal). Ani situační okolnosti neodpovídají popisovanému železničnímu přemostění. Obviněná nemohla spoléhat ani na vnější označení zvoleného místa jako legálního. U obviněné lze přitom očekávat určitou, nejen povšechnou orientaci v podmínkách tvorby ve veřejném prostoru, jestliže tehdy byla vysokoškolskou studentkou ve studijním programu výtvarná výchova a vizuální tvorba se zaměřením na vzdělávání na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.

17. Dále státní zástupce uvedl, že společenská škodlivost činu v tomto případě překročila spodní hranici trestnosti odpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, avšak nikoli zase v radikální intenzitě, a proto v kombinaci s dalšími kroky obviněné – zejména její snahou nahradit způsobenou škodu – se jeví být postih obviněné přiměřený v rovině zmírnění soudní individualizace trestání, jestliže Městský soud v Praze nakonec zrušil výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a z rozhodnutí soudu prvního stupně ponechal trest propadnutí věci, tj. sprejů, jimiž obviněná uskutečnila poškození cizí věci.

18. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

20. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 44 To 223/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil k odvolání obviněné rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

21. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou T. Š. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

24. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani námitku opomenutých důkazů obviněná nevznáší. Předmětný dovolací důvod uplatňuje výlučně v jeho první variantě, tedy, že je přesvědčena, že v projednávané věci je dán zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy.

25. Předně je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného či obžaloby, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, popř. obžalobou. Sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, totiž neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

26. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

27. Obviněná v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o její vině, ale právě naopak bylo zcela dostačující pro vyslovení neviny, případně pro vyslovení závěru o postoupení věci k projednání přestupku, neboť je přesvědčena, že důkazy vypovídají o tom, že jednala ve skutkovém omylu, a tedy nejednala úmyslně, a to ani v úmyslu nepřímém. Soud prvního stupně provedl standardní dokazování, kdy se jednalo zejména o výslech obou spoluobviněných, úřední záznamy členů zasahující hlídky Městské policie Praha 12, protokol o ohledání místa činu včetně pořízené fotodokumentace a náčrtku, dokumentaci vztahující se ke způsobené škodě a její úhradě a zprávu Probační a mediační služby. Dále byly provedeny obviněnou předložené důkazy (vyjádření včetně příloh – zpráva Probační a mediační služby, záznam messenger konverzace mezi spoluobviněnými, potvrzení o dobrovolnické činnosti, obrázek zachycující jí vytvořené graffiti, potvrzení o došlé platbě). Soud prvního stupně měl rovněž k dispozici bakalářskou práci obviněné na téma Depersonalizace, tematicky se dotýkající rovněž fenoménu graffiti, a oficiální internetové stránky Městské části Praha 4 obsahující informace o tzv. graffiti walls, tedy plochách vyhrazených pro legální graffiti. Obviněná nijak nerozporuje jednotlivé důkazy či proces dokazování, nerozporuje v podstatě ani učiněná skutková zjištění v tom směru, že spolu se spoluobviněným vytvořili na zdi v podchodu pod silnicí graffiti. Argumentace obviněné je víceméně polemikou s tím, jak byly provedené důkazy vyhodnoceny soudem prvního stupně a jaký význam jim byl z hlediska skutkového děje připsán, přičemž směřuje výlučně k otázce úmyslného zavinění a možného jednání ve skutkovém omylu.

28. Je možno uvést, že webové stránky Městské části Praha 4 (dostupné na https://www.praha4.cz/plochy-pro-legalni-graffiti) uvádějí, že „Praha 4 má plochy pro legální graffiti, na kterých může komunita sprejerů volně tvořit, aniž by se dopouštěla trestného činu“, jedná se o označené plochy, tzv. graffiti wall. Stránka rovněž obsahuje výčet těchto ploch, a to včetně železničního přemostění v ulici XY, což je podle výpovědi obviněné plocha, kterou si pro své graffiti se spoluobviněným vybrala. O tom svědčí i obviněnou předložený záznam messengerové komunikace se spoluobviněným, kde obviněná píše: „pujdeme sprejovat“, „v XY na legalni zed“. Obviněná ve své výpovědi uvedla, že předmětné webové stránky byly jediným zdrojem informací pro výběr místa. V rámci dovolání obviněná uvedla, že při faktickém hledání místa vycházela z aplikace Google Maps, neboť ani ona ani spoluobviněný nejsou v oblasti Prahy 4 orientováni. Z výpovědi obviněné a její bakalářské práce na téma Depersonalizace se pak podává, že obviněná je v tématu graffiti orientovaná a s graffiti ve veřejném prostoru má zkušenost.

29. Odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně, které spočívalo v tom, že soud prvního stupně provedl k důkazu i záznam o vyhodnocení kamerového záznamu, kterýžto však jako důkaz být hodnocen nemohl. Konstatoval, že soud prvního stupně postupoval při objasnění věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil.

30. Těžištěm námitek obviněné je otázka úmyslného zavinění, jednání ve skutkovém omylu a nedostatečná míra společenské škodlivosti jejího jednání vylučující trestněprávní odpovědnost. Tyto námitky obsahově spadají pod druhý z obviněnou uplatněných dovolacích důvodů, a to dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

32. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). V rámci uplatněného dovolacího důvodu nicméně není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí obviněná. Obviněná předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazů, kdy tyto důkazy vyhodnocuje jako vypovídající o absenci jejího zavinění.

33. Je nicméně třeba připomenout, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

34. Přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje či popíše barvou nebo jinou látkou.

35. Podstatou trestného činu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku je poškozovací jednání a objektem tohoto trestného činu je vlastnické právo, a to zpravidla k hmotné věci, ale výjimečně to může být i nehmotná věc. Předmětem útoku je cizí věc, kterou se rozumí věc, jež nenáleží pachateli, resp. nenáleží výlučně jemu. Podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku jde o samostatnou skutkovou podstatu trestného činu poškození cizí věci. Jeho objektem je rovněž ochrana vlastnického práva, přičemž je chráněna nejen neporušenost věci (zde zejména jejího povrchu a vzhledu), ale i její použitelnost. Předmětem ochrany jsou v tomto případě i nemateriální hodnoty, např. estetické hodnoty objektů, kulturní statky, historický význam apod. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 4/03, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 29/2003), přičemž je chráněn nejen vlastník věci, ale i její držitel. Ustanovení § 228 odst. 2 tr. zákoníku představuje zvláštní případ poškození cizí věci, proto je ve vztahu speciality k obecné skutkové podstatě poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Od ní se trestný čin podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku liší ve dvou základních směrech: a) k poškození cizí věci musí dojít specifickým způsobem, a to postříkáním, pomalováním nebo popsáním barvou nebo jinou látkou, b) v základní skutkové podstatě podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku se nevyžaduje způsobení škody v určité nominální výši; konkrétní výše škody zde není vůbec formálním znakem trestného činu v jeho základní skutkové podstatě a má význam až u znaků kvalifikovaných skutkových podstat [§ 228 odst. 3 písm. d), odst. 4 tr. zákoníku].

36. Jednání pachatele zde spočívá v tom, že poškodí cizí věc. Poškození bude v případě podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku spočívat zejména v narušení povrchu nebo vzhledu věci, a tím i ve snížení funkčnosti nebo estetické hodnoty povrchu věci nebo i celé věci. Nezáleží na tom, do jaké míry jde o proces nezvratný, resp. zda je výsledek postříkání, pomalování nebo popsání odstranitelný či nikoli (to může mít případný vliv na stupeň a rozsah poškození, a tím i na povahu a závažnost činu). K poškození musí dojít postříkáním, pomalováním nebo popsáním cizí věci. Jde o alternativně stanovené způsoby, proto postačí poškození kterýmkoli z nich a mohou se uplatnit i vedle sebe (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2286–2287, 2289–2291).

37. Uvedená skutková podstata přečinu poškození cizí věci podle odst. 2 § 228 tr. zákoníku byla do trestního zákoníku zavedena právě z důvodu velmi rozšířeného problému ilegálního sprejerství, tzv. graffiti, objevujícího se zejména v městském prostředí. Graffiti je v obecném smyslu druh projevu ve veřejném prostoru rytím, psaním nebo malbou, v současnosti především technikou nanášení barev, často ve formě spreje (odtud užívaný výraz „sprejerství“) nebo fixy, případně škrábání či leptání. Nejčastěji se objevuje ve formě jednoduché nápisové značky, tzv. tagu, který má být co nejvíce šířen v městském prostředí, aby jeho tvůrce takříkajíc zanechal viditelnou stopu na co nejvíce místech.

Vedle těchto tagů se objevují i souvislé obrazové vzorce, od jednoduchých námětů až po složité a v podstatě velmi kreativní projekty. Je všeobecně známo, že malování či sprejování na budovy, autobusové zastávky, ploty či jakékoli další objekty je vnímáno většinou veřejnosti jako forma vandalství a narušování estetického vzhledu veřejného prostoru. Podstatou zůstává, že i v případě velmi kreativního až uměleckého záměru tvůrce graffiti je jeho výtvor umístěn na plochách a objektech, které jsou ve vlastnictví třetích osob.

Zde do popředí vystupuje majetková ochrana vlastníka objektu a zájem na nenarušenosti tohoto objektu. Problematika sprejerství je ze strany místních samospráv částečně řešena vymezením ploch určených pro tvorbu graffiti, tzv. legálů. Tyto legální plochy jsou dohledatelné buď na příslušných webových stránkách místních samospráv, nebo je možno jejich seznam získat na dotaz, existují i různorodé webové stránky týkající se legálních ploch (např. https://blog.molotow.cz/legal/) a legální plochy jsou dokonce označeny i v základních mapových aplikacích jako je Google Maps a Mapy.cz.

38. Pokud se jedná o projednávanou věc, je nejprve nutno uvést, že stran námitek vztahujících se ke skutkovému omylu obviněná v dovolání výslovně uvádí, že soudy se nijak nezabývaly možností, že jednala ve „skutkovém pozitivním omylu“. Tento však nastává v situaci, kdy se pachatel v úmyslu spáchat trestný čin mylně domnívá, že nastala určitá skutková okolnost, která je znakem trestného činu a která podmiňuje jeho trestní odpovědnost, avšak tato skutečnost objektivně neexistuje (§ 18 odst. 2 a 3 tr.

zákoníku). Obviněná však zjevně měla na mysli skutkový omyl negativní, který označuje stav, kdy se pachatel domnívá, že neexistuje určitá skutečnost (znak skutkové podstaty trestného činu), která sama o sobě či ve spojení s jinými skutečnostmi podmiňuje jeho trestní odpovědnost, ale taková skutečnost je přitom objektivně dána (§ 18 odst. 1 tr. zákoníku). Pachatel tedy jedná v negativním skutkovém omylu, pokud nezná, nebo ani nepředpokládá faktickou okolnost patřící ke znakům trestného činu a zároveň podmiňující jeho trestní odpovědnost.

Vzhledem k tomu, že pachatel si není vědom okolností a ani je nepovažuje za možné, vylučuje negativní skutkový omyl trestní odpovědnost pachatele za úmyslné trestné činy a při spáchání nedbalostních trestných činů je trestní odpovědnost vyloučena u zavinění z vědomé nedbalosti. Omyl je obecně nutno vnímat jako neshodu pachatelova vědění se skutečností.

39. Obviněná od počátku řízení namítá, že jednala ve skutkovém omylu, neboť byla přesvědčena o tom, že sprejuje na tzv. legál, tedy zeď určenou pro vytváření legálního graffiti. Uvedla, že si na webových stránkách Městské části Praha 4 našla, že taková zeď (označena jako Graffiti Wall) se nachází u železničního přemostění v ulici XY. Společně se spoluobviněným se rozhodla tuto využít k vytvoření graffiti. Místo si našla prostřednictvím aplikace Google Maps. Podle svých slov si udělala řádnou rešerši.

Je možno přisvědčit obviněné v tom, že aplikace Google Maps označuje vozovku nad podchodem, kde sprejovala, chybně jako ulici XY, ačkoli se má jednat o ulici XY. Ta totiž následně přechází po cca 400 m v ulici XY. Ulice, ve které se nacházel podchod, kde obviněná sprejovala, je však i v aplikaci Google Maps označena správně, tedy jako ulice XY. Podchod je umístěn technicky vzato na této ulici, tedy jak podchod, tak i případné přemostění by bylo na ulici XY. Legální plocha se přitom nachází více jak 3 km od tohoto místa a má se jednat o železniční přemostění na ulici XY.

Argumentace obviněné, že si místo našla na webových stránkách a následně si ho vyhledala na Google Maps, což shledala dostatečným, ve stínu všech okolností neobstojí. Obviněná vypověděla, že „informace si víc neověřovala“, přestože na webových stránkách nejsou místa určená k legálnímu graffiti více konkretizována, jak v dovolání sama namítá. Argumentace, že je to věcí Městské části Praha 4, aby v zájmu ochrany vlastnictví a právní jistoty taková místa víc konkretizovala, vyznívá značně arogantně.

Obviněná si jako osoba mající řádné povědomí o tom, že vytváření graffiti je až na výjimky, kterými jsou tzv. legály, trestným činem, a současně jako osoba mající s graffiti ve veřejném prostoru zkušenost, rozhodně musela počítat s tím, že pokud chce vytvářet graffiti, musí se ujistit o tom, že jí vytipované místo je skutečně místem, kde je tvorba graffiti povolena. Neobstojí tedy ani argument, že nebylo její povinností aktivně si vyhledat, zda je konkrétní plocha označena jako „graffiti wall“. Pokud totiž je na stránkách uvedeno, že jsou takto legální plochy označeny, je logické, že pokud se takové značení na místě nenachází, s největší pravděpodobností, pokud nedojde k ověření dalšími metodami (např. na webových stránkách graffiti se zabývajícími, dotazem na konkrétní obecní úřad, zadáním do mapové aplikace, apod.), jedná se o plochu, kde není tvorba graffiti povolena.

Ačkoli je možno přisvědčit tomu, že legální místa nemusí být takto označena, nelze z toho presumovat, že pokud označena nejsou, ale měla by být, je graffiti povoleno. Pokud obviněná namítá, že požadavek na to, aby si ověřila názvy ulic v různých mapových aplikacích, je nepřiměřený, pak je třeba uvést, že takový požadavek na ni kladen nebyl. Bylo však její povinností se přesvědčit o tom, že jí vytipovaná plocha je tzv. legál. I po zadání zcela jednoduchého příkazu do vyhledávače, který měla obviněná k dispozici ve svém mobilním zařízení, by se jí dostalo informace, kterou si byla sto ověřit, zda se nachází na správném místě.

Navíc už na stránkách Městské části Praha 4 je v seznamu tzv. graffiti wall jasně vymezeno, že se jedná o konkrétní ulice a místa – přemostění, železniční přemostění, přemostění nad cyklostezkami, zeď, podchod. V případě železničního přemostění v ulici XY se tedy muselo jednat o železniční trať, nikoli o silnici nad ulicí XY či snad o podchod pod touto silnicí, neboť pak by bylo místo takto označeno na webových stránkách. Rozhodně nelze dospět k závěru, že z označení míst k legálnímu graffiti tak, jak je uvedeno na webových stránkách Městské části Praha 4, lze dospět k závěru, že všechny podchody v ulici XY jsou legálními plochami. Ulice XY je navíc i při zběžném pohledu do aplikace Google Maps ulicí několik kilometrů dlouhou, přičemž rozhodně nelze spoléhat na to, že v místě jakéhokoli jejího křižování (podjezd, nadjezd, podchod, přemostění) je možno beztrestně umisťovat graffiti.

40. Soud prvního stupně v bodě 8. odůvodnění rozsudku uvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že obviněná nejednala ve skutkovém omylu negativním. Nelze tedy přisvědčit závěru, že se touto otázkou soud prvního stupně vůbec nezabýval. Soud odvolací se se skutkovými závěry i právním hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil, tedy i se závěrem o absenci podmínek skutkového omylu.

41. Z hlediska zavinění fyzické osoby se u přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku jedná o trestný čin úmyslný (§ 15 tr. zákoníku), kdy postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že jde o cizí věc a že ji postříkáním, pomalováním nebo popsáním poškozuje.

42. V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel za a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo za b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

43. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

44. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3160–327).

45. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

46. Jak bylo uvedeno výše v bodě 38. tohoto usnesení, obviněná si udělala podle svých slov rešerši s tím, že legální plochou pro tvorbu graffiti je železniční přemostění na ulici XY. Ačkoli se nacházela v ulici XY a jednalo se o podchod pod silniční komunikací (byť nesprávně označené v aplikaci Google Maps jako ulice XY), a navzdory skutečnosti, že plocha nebyla jako legální označena, ačkoli podle webových stránek Městské části Praha 4 tak označena být měla, nijak si informace dále neověřovala a rozhodla se se spoluobviněným na uvedeném místě vytvořit graffiti. S ohledem na to, že se jedná o osobu mající dobré povědomí o graffiti ve veřejném prostoru, stejně jako trestněprávních následcích vytváření nelegálních graffiti, je možno očekávat, že byla obviněná rovněž srozuměna s eventualitou, že pokud sprejuje na nelegální zeď, je její jednání trestné. U nepřímého úmyslu není porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem chtěným následkem jednání pachatele (protože pachatel sleduje cíl jiný, přičemž je nerozhodné, zda legitimní či nelegitimní), ale ten ho ve svých představách vnímá jako možný a počítá s eventualitou jeho způsobení. Jinak řečeno, obviněná věděla, že svým jednáním, kdy bude sprejovat na stěnu podchodu, může takový následek způsobit a pro případ, že ho způsobí, byla s tím srozuměna.

47. Závěru obecných soudů stran naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je tedy možno přisvědčit.

48. Obviněná rovněž brojila proti posouzení skutku jako trestného činu z důvodu nedostatečné míry společenské škodlivosti jejího jednání. Poukázala na vyšší estetickou hodnotu svého výtvoru, vhodnost jeho umístění s ohledem na blízkost dětského hřiště, na skutečnost, že podchod byl jinak neutěšeným místem plným nevzhledných graffiti, kdy její snahou bylo toto místo esteticky pozvednout. Rovněž uvedla, že nahradila způsobenou škodu a její jednání tedy nemělo trvalé následky a prakticky žádný negativní dopad na poškozenou. Obviněná tak uplatňuje námitku spočívající v neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a ultima ratio s tvrzením, že pokud je v daném případě její jednání jakkoli závadné, pak postačuje řešení v rovině přestupkového práva.

49. Lze úvodem připomenout, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost tohoto materiálního korektivu spočívá v použití subsidiarity trestní represe, která vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva u každého individuálního případu.

50. Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, a navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku [např. na pojem škodlivého následku v § 33 písm. a) tr. zákoníku]. Není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Zásada subsidiarity trestní represe se v zásadě uplatní u méně závažných činů.

51. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. trestní postih jako prostředek ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. V obecné rovině platí, že trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 42/2004, nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 196/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, uveřejněné pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů, resp. nelze to chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správní (přestupková) či občanskoprávní. Není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti.

52. Je možno poukázat na výklad uvedený v bodě 35. tohoto usnesení s tím, že výše škody není formálním znakem skutkového podstaty přečinu podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku. Stejně tak není definován rozsah poškození, ale pouze způsob, jímž k poškození dojde (postříkání, pomalování, popsání barvou nebo jinou látkou). K námitce obviněné, že její jednání nemělo žádné trvalé následky, je možno uvést, že graffiti jako tvůrčí směr se vyznačuje právě svou dočasností, kdy se povětšinou jedná o pouliční zásahy v městském prostředí.

V projednávané věci se jednalo o obrázek velikosti 2 x 3 metry, tedy nikoli zanedbatelné velikosti. Obviněná k jeho vytvoření použila barevné spreje výrazných barev, které byly na světlé ploše velmi viditelné, přičemž se jedná o invazivnější zásah ztěžující odstranění. Náklady na odstranění nebyly zanedbatelné, o čemž svědčí skutečnost, že poškozená vyčíslila škodu na více než 7 tisíc Kč. A ačkoli výše škody není znakem předmětné skutkové podstaty, nelze přehlédnout, že se jedná o částku dosahující více než dvou třetin hranice škody nikoli nepatrné.

Stěžejní námitkou obviněné je, že „se plochou a ztvárněním jednalo skutečně o umělecké graffiti a nikoli o amatérské pokusy ‚označkovat‘ místo svým tagem“, a tedy, že z hlediska estetické hodnoty nebyl zákonem aprobovaný zájem porušen. Ačkoli je možno přisvědčit obviněné v tom, že se nejednalo o tzv. tag, tedy značku představující podpis, ale o soubor tří obrazců (auta s donutem a dvou palem), stále se jednalo o velikostně nepřehlédnutelný výtvor vytvořený na zdi ve vlastnictví třetí osoby. Obviněnou zmiňovaná vyšší estetická hodnota jejího výtvoru (dle jejích slov se v podstatě jedná o umělecký výtvor), a její potřeba „zkrášlit ponurý prostor podchodu“, jsou výsledkem jejího subjektivního hodnocení veřejného prostoru a toho, co shledává esteticky přijatelným a hodnotným.

Její představa se sice může, ale i nemusí shodovat s představami dalších osob, které předmětný veřejný prostor využívají. Není snahou Nejvyššího soudu rozebírat estetická hlediska podchodů, neboť podstatou zůstává, že obviněná vytvořila poměrně rozsáhlé graffiti na nedovolené ploše, čímž zasáhla do majetkových práv třetí osoby a do veřejného prostoru. Její jednání se nijak nevymyká běžně se vyskytujícím případům vytváření graffiti na plochách v městském prostředí, kdy jeho autoři často argumentují právě tím, že svými výtvory místo esteticky povznáší, zcela přitom ignorujíc, že jej vytváří na plochách ve vlastnictví třetích osob bez jejich souhlasu a pouze na podkladě vlastního náhledu na estetiku místa.

Obviněné vytýkané jednání tak odpovídá některým typickým případům uvažovaného trestného činu poškození cizí věci.

53. Odvolací soud otázku společenské škodlivosti jednání obviněné neopomněl, kdy vyhodnotil míru společenské škodlivosti s ohledem na všechny okolnosti jako poměrně nízkou. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. S ohledem na skutečnost, že nebyly splněny podmínky pro upuštění od potrestání dané ustanovením § 46 odst. 1 tr. zákoníku, ale obviněná se ke svému trestněprávnímu postihu postavila zodpovědně, nahradila způsobenou škodu a zjevně na ni mělo projednání věci v trestním řízení vliv, přičemž je osobou doposud netrestanou a společenská škodlivost jejího jednání není vysoká, je možno hodnotit postup odvolacího soudu, který zrušil výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a z rozhodnutí soudu prvního stupně ponechal trest propadnutí věci, tj. sprejů, jimiž obviněná uskutečnila poškození cizí věci, jako odpovídající.

54. Závěrem je možno uvést, že obviněná uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – publikováno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

55. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné T. Š. odmítl.

56. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu