USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha-Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 4 To 41/2024-421, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 78/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále také jen „krajský soud“) ze dne 25. 4. 2024, č. j. 6 T 78/2023-394, byl obviněný J. H. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (pozn.: ve znění účinném do 31. 12. 2024), jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že (převzato z rozsudku krajského soudu)
dne 27. 11. 2021 v době od 01:00 hodin do 01:13 hodin na statku parc. č. XY v obci XY, okr. XY, v ložnici, kde na posteli spala jeho družka L. Ch., jejich nezletilý syn AAAAA (pseudonym), a poškozená A. Z., poté, co všichni usnuli, využil bezbrannosti poškozené A. Z., přitiskl se k ní a v úmyslu uspokojit svůj pohlavní pud jí vsunul prsty do vagíny, čímž poškozenou vzbudil, poškozená mu řekla „ne“, a dál ve svém jednání pokračoval tak, že vzal poškozené ruku a položil si ji na svůj ztopořený penis a ještě více se k ní přitiskl, na což reagovala poškozená tím, že sebou trhla a kopla nohou do radiátoru, načež obviněný svého jednání zanechal a z místnosti odešel, kdy tímto jednáním poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví spočívající v posttraumatické stresové poruše trvající od 27. 11. 2021 minimálně do 29. 4. 2023, která se u poškozené projevovala zejména úzkostnými příznaky, panickými atakami, přehnanými úlekovými reakcemi, hypervigilitou, příznaky agorafobie, flashbacky v denních i nočních hodinách a poruchami kontinuity spánku.
2. Za to byl obviněný podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené A. Z. na náhradě nemajetkové újmy částku 150 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p.a. z této částky od 27. 1. 2024 do zaplacení. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2024, č. j. 4 To 41/2024-421, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. H. dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění se nejprve ohradil proti závěru vrchního soudu, že v posuzovaném případě nepřipadala v úvahu aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby vzhledem k absenci jeho odpovídající sebereflexe. Namítl, že soudy při úvaze o trestu v rozporu s ustálenou judikaturou patřičně nezohlednily, resp. vůbec nezkoumaly, jeho specifické osobní poměry, když se stará o mnohočlennou rodinu, která je závislá na jeho výdělku.
Opomenuly, že vyživuje pětiletého syna a devítiměsíční dceru a že z předchozího manželství má ještě dalšího syna, který už sice nabyl zletilosti, ale mají spolu velmi dobrý vztah a jsou v prakticky každodenním kontaktu. Dovolatel tedy pečuje o tři děti, které jsou na něm závislé po finanční i citové stránce. Ztráta otce by pro děti znamenala extrémní zásah do jejich citového a osobnostního vývoje i hmotného zajištění. O nezletilou BBBBB (pseudonym), které je nyní jen několik měsíců, bude dovolatel moci v případě výkonu pětiletého nepodmíněného trestu odnětí svobody každodenně pečovat až od jejího nástupu na základní školu, o nezletilého syna AAAAA pak až od druhého stupně základní školy a výkon uloženého trestu negativně dopadne i na jeho zletilého syna.
Dovolatel navíc trpí vážným srdečním onemocněním, kdy musel být v minulosti oživován při převozu do nemocnice kvůli srdeční zástavě způsobené akutním infarktem myokardu. Nyní je rizikovým pacientem, který musí být pod pravidelnou lékařskou kontrolou. I to podle názoru obhajoby v jeho případě odůvodňuje uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby, neboť výkon trestu vyměřeného v jeho zákonném rozmezí by pro něj mohl mít zvlášť nepříznivé následky. Jeho nápravy, jako osoby dosud netrestané, lze nepochybně dosáhnout i trestem kratšího trvání.
Pokud soudy v nynější věci nepostupovaly podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný předně namítl zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zpochybnil tvrzení poškozené, že se probudila až ve chvíli, kdy měla jeho prsty ve vagíně, přičemž kraťasy a kalhotky měla odhrnuté stranou. Zdůraznil, že ony kraťasy, které jí na noc půjčila svědkyně L. Ch., sahaly poškozené při její menší postavě až do poloviny stehen. Z toho pak dovodil, že pokud by se skutečně chtěl „vloudit“ prsty do jejího přirození, musel by k tomu vynaložit nemalé úsilí a k intimním partiím se v podstatě „prodrat“ celým svým předloktím skrze nohavici kraťasů. Z výpovědi poškozené nadto není zřejmé, kterou ruku k tomu měl použít. Tyto skutečnosti soudy důsledně nezkoumaly a bez dalšího presumovaly, že zneužil stavu bezbrannosti poškozené. Stavem bezbrannosti samozřejmě může být i spánek, ovšem nelze přisvědčit závěru, že poškozená spala až do chvíle, kdy ucítila jeho prsty v pochvě. Pokud by se dovolatel skutečně zachoval vytýkaným způsobem, pak by se poškozená musela probudit již v „pokusné fázi“ jednání při dobývání se do jejích nohavic. Věrohodnost výpovědi poškozené zpochybňuje i její nelogické tvrzení, že si nechtěla lehnout do jiné místnosti, jelikož by za ní dovolatel mohl přijít. Taková úvaha postrádá smysl, neboť místnosti mají zevnitř uzamykatelné dveře, což vždy zajišťuje maximální pocit bezpečí. Dovolatel dále míní, že soudy neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu. Odvolacímu soudu konkrétně vytkl, že bez detailnějšího zdůvodnění nevyhověl jeho návrhu na opatření revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, k posudku vypracovanému MUDr. Lucií Závěšickou a Mgr. Hanou Fechtnerovou, jejichž závěry o příčinné souvislosti mezi inkriminovanou událostí a úzkostnými stavy poškozené vycházely právě a jen z její výpovědi. Znalkyně si po jeho výtce nevyžádaly výpis ze zdravotní dokumentace poškozené, ačkoli bylo zjištěno, že s depresemi a dalšími psychickými obtížemi se léčila již před řešeným incidentem. Pak ovšem zůstává otázkou, zda k těžké újmě na jejím zdraví vedlo právě údajné znásilnění.
7. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 4 To 41/2024-421, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 6 T 78/2013-394, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K následné výzvě krajského soudu obhájkyně přípisem ze dne 7. 11. 2024 sdělila, že obviněný souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání v opozici k názoru obviněného nejprve zkonstatovala, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy žádný, a tím méně pak zjevný, rozpor dán není. Soud podle jejího mínění důvodně vyšel z usvědčující výpovědi poškozené, kterou hodnotil velmi obezřetně. Správně vycházel i ze závěrů psychiatrického a psychologického znaleckého posudku, jímž byly mimo jiné objasněny i osobnostní charakteristiky poškozené mající význam pro posouzení její věrohodnosti a její schopnosti vnímat, uchovat v paměti a reprodukovat prožité události. Poškozená podrobně popsala okolnosti a mechanismus znásilnění, včetně toho, že na sobě měla šortky a nikoli kraťasy, jak tvrdí obviněný. Se svým zážitkem se svěřila svědkyním K. J., Š. B., K. S., J. K., dále svému tehdejšímu příteli M. Š. a posléze dalšímu partnerovi V. Č., kteří svými výpověďmi potvrdili věrohodnost jejích dílčích tvrzení. S událostí konfrontovala přímo také svědkyni L. Ch. (nyní manželku obviněného). Svědci, kteří s poškozenou byli v přímém kontaktu, v inkriminované době zaznamenali změny v jejím psychickém stavu.
9. K námitce obviněného stran neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem státní zástupkyně zdůraznila, že není povinností soudu provádět všechny důkazy navržené obhajobou či obžalobou. Je pouze na soudu, které důkazy provede a které nikoliv. Jestliže návrhu procesní strany na doplnění dokazování nevyhoví, je pouze povinen takový postup zdůvodnit. To sice vrchní soud neučinil příliš detailně, ale i tak je zjevné, že obviněným navržený důkaz shledal nadbytečným. Skutečnost, že své rozhodnutí v daném směru neodůvodnil podrobněji, automaticky neznamená, že porušil právo obviněného na spravedlivý proces a zároveň pochybil způsobem předvídaným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovou vadu procesního postupu by bylo namístě dovodit jen tehdy, pokud by neprovedení navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. K tomu však nedošlo. Z provedeného znaleckého posudku totiž jednoznačně vyplynulo, že poškozená před projednávanou událostí žádnou duševní poruchou či chorobou netrpěla. Posttraumatická stresová porucha jí byla diagnostikována až v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele. Příslušná znalkyně přitom měla dostatečné podklady k vypracování znaleckého posudku, včetně dokumentace od MUDr. Kšírové, k níž poškozená docházela. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by psychický stav poškozené již dříve vykazoval chorobné změny, které způsobily stav, jímž trpěla po inkriminovaném incidentu.
10. Pokud jde o námitky obviněného směřující proti výroku o trestu, státní zástupkyně připomněla, že podle ustálené judikatury se v dovolacím řízení aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku domáhat nelze. K eventuálnímu výjimečnému zásahu Nejvyššího soudu do výroku o trestu nad rámec dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. pak podle jejího mínění v nynější věci nejsou splněny potřebné předpoklady. Trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, nelze vzhledem k zjištěným okolnostem případu označit za nepřiměřeně přísný a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. U dovolatele nebyly zjištěny ani takové specifické poměry, které by v porovnání s jinými obdobnými případy významně zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeho dítě. Minimálně tedy ne takové, aby převážily veřejný zájem a současně pozitivní závazek státu účelně a spravedlivě postihovat pachatele sexuálně motivovaných trestných činů způsobem reflektujícím postavení oběti a naplňujícím generálně preventivní funkci trestu, jak jej formuluje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.
11. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího senátu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
12. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud na vědomí a k případné replice obhájkyni obviněného, která na ně v určené lhůtě nereagovala.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
14. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, což ovšem nepředstavuje natolik zásadní vadu, aby dovolací senát musel striktně trvat na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na to, zda napadené usnesení vrchního soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak tvrdí obhajoba. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.
17. Z dovolací argumentace obviněného lze usuzovat, že vady ve smyslu deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje jednak v tzv. opomenutém důkazu a jednak v nesprávném hodnocení důkazů provedených. Z těchto pozic Nejvyšší soud posoudil jeho jednotlivé procesní (skutkové) námitky a zjistil, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti postrádají právní relevanci a zčásti nemají potřebné věcné opodstatnění.
18. K výhradám vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování je úvodem třeba připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti případu. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný, marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci jednoznačně naplněn byl.
19. Doktrína opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem případně vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je navíc v každé individuální věci třeba zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu i v rovině materiální.
20. V nyní projednávané věci vrchní soud výše zmíněné postuláty „fair procesu“ neporušil, když své odmítavé stanovisko k dalšímu rozšiřování portfolia provedených důkazů v obhajobou navrženém směru dostatečně vysvětlil v bodě 8. odůvodnění napadeného usnesení (v logické návaznosti na ostatní části odůvodnění). Přitom se opřel o skutečnost, pro níž odmítnutí požadavku procení strany na doplnění dokazování lze akceptovat i z ústavněprávního hlediska, a sice o nadbytečnost nabízeného důkazu (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.
ÚS 118/09 nebo jeho usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05). Věcně vzato s ním lze souhlasit, že v odvolání obviněného prezentované úvahy o potřebě opatření nových znaleckých posudků z oblasti psychologie a psychiatrie se zaměřením na „kriminogenní faktory“ či „jevy v rodinné výchově poškozené“, jež „mohly být v příčinné souvislosti s tím, že se poškozená mohla stát obětí trestného činu“, tedy jinak řečeno úvahy, že poškozená mohla vlastním přičiněním přispět ke spáchání řešeného skutku, měly ryze spekulativní charakter.
Jejich zřejmým cílem bylo dodatečně zpochybnit věrohodnost usvědčující výpovědi A. Z. poukazem na možné (dosud nezkoumané) patologické jevy v její rodině a výchově. Tomuto zjištění vrchní soud správně přizpůsobil svůj následný procesní postup, kdy značně nepřesvědčivě odůvodněnému důkaznímu návrhu nevyhověl. To však rozhodně neznamená, že navrhovaný důkaz opomenul, tak jak předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Na tomto konstatování nic nemění ani patrný argumentační posun, k němuž obhajoba přistoupila při formulaci dovolání. V něm oproti řádnému opravnému prostředku nutnost opatření revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k osobě poškozené nově spojila nikoli s řešením otázky, zda se vůbec stíhaný skutek stal tak, jak uváděla poškozená, ale s posouzením, zda mezi jednáním dovolatele na straně jedné a vznikem a rozvojem posttraumatické stresové poruchy poškozené na straně druhé existuje nezbytný příčinný vztah. Takovýto „úhybný rétorický manévr“ ovšem dovolací senát za kvalifikovanou námitku opomenutí důkazu soudem nižšího stupně ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu nepovažuje. Vnímá jej pouze jako snahu obviněného zpětně relativizovat kvalitu a fundovanost jemu se nehodících odborných závěrů znalkyň MUDr. Lucie Závěšické, Ph.D., a Mgr. Hany Fechtnerové a tím i příslušná skutková zjištění soudů, která z nich vycházejí, tentokrát však „jinou cestou“, na podkladě další nepodložené hypotézy, podle níž poškozená trpěla vážnými psychickými problémy již před inkriminovanou událostí a její porucha psychického zdraví tak s řešeným incidentem (i kdyby k němu došlo) nemusí nutně souviset. Obviněný nadto ve svém dovolání vůbec nevysvětlil, z čeho vychází jeho tvrzení, že se poškozená před řešeným jednáním léčila s depresemi a jinými psychickými problémy. Omezil se na pouhé konstatování, že tomu tak bylo, že toto bylo (údajně) zjištěno a že to „vyplývá z obsahu spisu“. Nejvyšší soud samozřejmě není povolán k tomu, aby si dovolací argumentaci obviněného domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Naopak, v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených. Tím je ovšem míněno přímo v textu dovolání, když nelze např. odkazovat na obsah dřívějších vyjádření v průběhu řízení, dříve podaných opravných prostředků apod.
22. Mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se obviněný ocitl i v případě námitky, že soudy rekonstruovaný skutkový stav nemá potřebnou oporu v provedených důkazech. Pokud snad v uvedené souvislosti hodlal reklamovat existenci tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, nenabídl v tomto ohledu žádný relevantní argument. Neoznačil jediný důkaz, který soudy měly hodnotit deformativním způsobem a interpretovat jeho obsah v rozporu s jeho skutečným vyzněním. Zmíněný „extrémní nesoulad“ přitom nelze kvalifikovaně namítat jen prostým popíráním trestné činnosti, nabízením jiných verzí skutkového děje nebo obyčejnou polemikou se způsobem, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cílí pouze na krajní případy vyloženě svévolného a excesivního hodnocení důkazů soudy, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního základu (k tomu přiměřeně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.). K ničemu takovému ovšem v nyní posuzované trestní věci nedošlo.
23. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby v tomto rozhodnutí jednotlivé provedené důkazy znovu reprodukoval, sám je podrobně analyzoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že již krajský soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. logicky a velmi podrobně vysvětlil, proč dospěl k závěru o vině dovolatele a proč měl jeho obhajobu za nepřesvědčivou a bezpečně vyvrácenou. Při analýze podstatných důkazů postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinil adekvátní skutkové i na ně navazující právní závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, spekulace či produkt nepřípustné svévole. Pokud vrchní soud v rozporu s představami dovolatele následně neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad, neznamená to, že nesplnil svoji přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně vytýkáno. I jeho rozhodnutí splňuje zákonem požadované parametry (§ 134 odst. 2 tr. ř.), neboť je v něm dostatečně vysvětleno, proč neměl příslušné námitky obhajoby za důvodné. Prostý fakt, že výsledné skutkové závěry soudů neodpovídají představám obviněného, samozřejmě automaticky neznamená, že napadená rozhodnutí trpí vadou ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze relevantně namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je-li v dovolání vytýkáno
vadné právní posouzení skutku, přezkumná činnost Nejvyššího soudu se omezuje na otázku, zda jednání obviněného, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Pokud je namítáno tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jeho pozornost se zaměřuje na zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. Jsou-li výše rozvedená interpretační východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak je nutno konstatovat, že námitky obviněného pod uvedený dovolací důvod podřadit vůbec nelze. Dovolatel sice formálně brojil mj. i proti právní kvalifikaci stíhaného skutku jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když poukázal na údajnou absenci znaku zneužití bezbrannosti v jeho jednání a příčinné souvislosti mezi ním a následkem spočívajícím ve způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, ovšem tuto svoji rétoriku primárně založil na odmítnutí finálních skutkových zjištění soudů a na prosazování vlastní verze, podle níž se poškozené na intimních partiích nedotýkal, resp. k tomu nezneužil její bezbrannosti (spánku), neboť to vzhledem k jejímu oblečení ani nebylo technicky možné apod. Takto koncipované námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají. Fakticky totiž nejde o relevantní výtky stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, ani o výtky vůči případnému nesprávnému posouzení jiné okolnosti významné z pohledu hmotného práva, ale o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudů ve svůj prospěch a až v návaznosti na to pak i požadované změny v právním posouzení věci.
26. Pod uplatněný „hmotněprávní“ dovolací důvod, resp. pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, nelze podřadit ani výhrady obviněného směřující do výroku o trestu. K nim je vhodné nejprve v obecné rovině připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tj. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na toto zákonné ustanovení však dovolatel neodkázal a nevznesl ani žádnou námitku, která by mu obsahově odpovídala. Usnesení odvolacího soudu, resp. jemu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, napadl zjevně jen proto, že mu byl uložen trest odnětí svobody v „běžné“ zákonné trestní sazbě, ačkoli podle něj mělo být aplikováno ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Takový postup je ovšem fakultativní a závisí vždy na úvaze soudu v každé konkrétní věci. Pokud jsou splněny všechny podmínky uvedené v § 58 odst. 1 tr. zákoníku, pak soud trest odnětí svobody mimořádně snížit může, ale také nemusí.
27. Tuto skutečnost reflektuje i dlouhodobě ustálená judikatura Nejvyššího soudu, podle níž obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být jedině neuložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však specificky týká jen ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný, což není případ dovolatele. Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek, na rozdíl od jiných situací předvídaných v § 58 odst. 1, 2, 3, 6 a 7 tr.
zákoníku, obligatorní. V této souvislosti dovolací senát připomíná relativně nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, které bylo po schválení celým trestním kolegiem uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Bylo v něm výslovně konstatováno, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr.
ř.
28. Již z toho je zřejmé, že ani v tomto směru nemůže obviněný se svým dovoláním uspět. Jestliže v uvedené souvislosti poukázal mimo jiné na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, pak je nutno podotknout, že v tomto rozhodnutí bylo Nejvyššímu soudu vytýkáno, že jeho dosavadní rozhodovací praxe v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod, není jednotná. Ústavní soud konkrétně poukázal na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž byla příslušná námitka dovolacím senátem připuštěna jako podklad pro dovolací přezkum, a na základě toho dovodil, že předmětná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu, nebo měla být daná problematika generálně vyřešena stanoviskem celého jeho trestního kolegia.
K takové proceduře však fakticky nebyl důvod, neboť zmíněné rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Tdo 668/2007 bylo v dlouhodobé rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ojedinělé a mnohokrát překonané. Jinak zcela jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena právě i publikací výše zmíněného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, které ovšem v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, zůstalo opomenuto. Ústavní soud se navíc předmětným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4.
10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, zabýval již dříve (a to opakovaně) a sám jej označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky nevýznamné (k tomu viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21). Ve shodě s Nejvyšším soudem konstantně vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby předpokládá úvahu soudu a jestliže ten přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr.
zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat. K žádné podstatné změně v obecném náhledu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu na daný problém pak nedošlo ani v době po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, což lze demonstrovat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, a na následném usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 3281/23, jímž byla ústavní stížnost obviněného proti posledně zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta.
29. Dovolací senát v nynějším případě zároveň neshledal žádný rozumný důvod pro mimořádný zásah do napadeného pravomocného výroku o trestu mimo rámec zákonného vymezení dovolacích důvodů. Předně nemá za to, že by uložená sankce byla vzhledem ke specifickým okolnostem případu natolik přísná a nespravedlivá, že by atakovala samotné principy proporcionality a humánnosti trestního postihu. Trest odnětí svobody, který soud prvního stupně dovolateli uložil za vysoce závažný sexuální delikt na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 185 odst. 3 tr.
zákoníku a současně jej dostatečně odůvodnil, nositelem takových vlastností jistě není. Z předloženého spisového materiálu nevyplývají žádné okolnosti, které by významněji zvyšovaly riziko negativních dopadů odsouzení dovolatele na jeho děti v porovnání s jinými obdobnými případy pachatelů podobné trestné činnosti. Není pochyb o tom, že výkon nepodmíněného trestu jedním z rodičů představuje pro valnou většinu dětí větší či menší emoční zásah a nezřídka vede i k významnému snížení jejich životního standardu.
To jistě nelze bagatelizovat, na druhé straně je však třeba zdůraznit, že dovolatel mohl a měl předem zvážit potenciální důsledky své trestné činnosti, možný negativní dopad na finanční situaci rodiny i na budoucí vývoj svých interakcí a vzájemných citových vazeb s dětmi, a na tyto úvahy měl navázat tím, že projednávaný skutek ideálně vůbec nespáchá, anebo nad ním alespoň dodatečně projeví upřímnou lítost a podnikne odpovídající kroky k tomu, aby poškozené podle svých sil v maximální míře kompenzoval vzniklou újmu.
Takovou sebekontrolu ani sebereflexi však neprojevil.
30. Jakkoli je při ukládání trestu třeba v každé konkrétní věci zohledňovat i osobní a rodinné poměry obviněného, včetně hledisek péče o nezletilé děti a jejich zájem, tak rozhodně nejde o jakousi obecnou „exkulpační podmínku“, resp. kritérium znemožňující přiměřené potrestání pachatele závažné trestné činnosti. Z povinnosti soudů hodnotit osobní a rodinné poměry obviněného zcela jistě neplyne, že by snad nejlepší zájem jeho dětí měl vždy převažovat nad dosažením základního účelu trestního řízení vyjádřeného v § 1 odst. 1 tr. ř. V naprosté většině případů je váha tohoto konkurujícího celospolečenského zájmu větší, což vede k závěru o nutnosti dočasného zbavení pachatele jeho osobní svobody. Znovu je třeba připomenout, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby, která byla zákonem dána na 5 až 12 let. Sankce mu byla uložena za zvlášť závažný zločin spáchaný vůči o generaci mladší, čerstvě zletilé ženě (či spíše ještě dívce), který tuto ženu (dívku) na dlouhou dobu ošklivě poznamenal. Za této situace krajským soudem zvolený druh trestu a jeho výměra odpovídají maximálnímu možnému zohlednění osobních poměrů dovolatele při současné nutnosti respektování principu rovnosti před zákonem. Dostatečně pádným důvodem pro jeho mimořádné zmírnění, či snad dokonce pro podmíněný odklad jeho výkonu, nemohou být ani dovolatelem nastíněné obavy o vlastní zdravotní stav, resp. jeho obecně formulované pochybnosti o způsobilosti Vězeňské služby ČR jeho zdravotní stav průběžně kontrolovat a v případě nutnosti mu zajistit potřebný odborný lékařský zásah.
31. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný J. H. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil jednak námitky, které nelze podřadit pod žádný ze zákonných důvodů podle § 265b tr. ř., a jednak námitky, jimž z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přiznat věcné opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti tak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani výslovně neoznačil.
V. Způsob rozhodnutí
32. Nejvyšší soud proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek