Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze právně relevantně uplatnit za situace, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu ve skutečnosti, že v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí podle § 452 odst. 3 tr. ř. za použití ustanovení § 451 odst. 1 tr. ř. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem dne 2. 3. 2007 pod sp. zn. 3 T 1/2007 tak, že jednak bude pokračováno ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem cizozemského soudu, tj. Vrchního soudu v Madridu, 3. odd. trestního senátu, ze dne 9. 6. 2005, č. 29/2005, za obdobnou trestnou činnost jako v projednávané trestní věci, a zejména v tom, že Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl k závěru, že podle českého právního řádu by mohl být uznán vinným toliko trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. Z tohoto závěru Krajského soudu v Ústí nad Labem následně obviněný dovodil, že by i v projednávané trestní věci mělo být jeho jednání posouzeno rovněž podle stejného zákonného ustanovení, tj. podle § 247 odst. 3 tr. zák. a podle něj by mu měl být i uložen trest.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést následující: Cizozemské rozhodnutí uznává soud příslušný podle § 452 odst. 1 tr. ř. jako celek. Nerozhoduje přitom o vině odsouzené osoby, neboť o této již bylo rozhodnuto v uznávaném rozhodnutí. Nicméně trest, který je v něm uložen, přemění na trest, který by mohl být uložen za skutek, který je předmětem rozhodnutí, pokud by o tomto bylo rozhodováno v České republice, tedy podle trestního zákona postupem stanoveným trestním řádem. V případě, že druh trestu odnětí svobody uložený uznaným cizozemským rozhodnutím a délka jeho trvání jsou slučitelné s právním řádem České republiky, rozhodne soud, že se bude ve výkonu takového trestu pokračovat bez jeho přeměny. Závěr Krajského soudu v Ústí nad Labem o tom, že jednání obviněného, pro které byl uznán vinným cizozemským soudem, by mohlo být podle práva České republiky kvalifikováno toliko jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. měl význam toliko pro rozhodnutí, zda druh trestu odnětí svobody uložený rozsudkem cizozemského státu a také jeho délka jsou slučitelné s právním řádem České republiky. Tedy zda je nutno takový trest přeměnit nebo zda bude ve výkonu uloženého trestu cizozemským rozhodnutím pokračováno.
S jistou tolerancí lze tedy shora uvedenou dovolací námitku považovat za právně relevantní a odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem toliko za situace, že by byl obviněný v projednávané trestní věci uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Jak bylo zjištěno, trest byl obviněnému v posuzované trestní věci uložen v rámci zákonné trestní sazby pro trestný čin podle § 140 odst. 3 tr. zák. a s odkazem na ustanovení § 143 tr. zák. a § 40 odst. 2 tr. zák. v trvání čtyř let, tedy hluboko pod spodní hranici zákonné trestní sazby, která činí výměru deset až patnáct let odnětí svobody. Bylo tedy možno učinit závěr, že tento dovolací důvod nebyl uplatněn v projednávané trestní věci právně relevantně.
K dovolání obviněného je nutno ještě poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále je „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání tedy není třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávajícího opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí instanci plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn IV. ÚS 73/03). Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). V posuzovaném případě však o takový případ nejde, neboť dovolatel výše uvedený nesoulad nijak relevantně nenamítal a podaným mimořádným opravným prostředkem se domáhal toliko přehodnocení a doplnění důkazů a prosazení vlastní verze ve svůj prospěch.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na to které ustanovení zákona v dovolání formálně odkazováno (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a proto bylo dovolání obviněného Z. K. shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
Brně dne 24. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková