3 Tdo 1127/2004

3 Tdo 1127/2004 – I.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2005 dovolání obviněných Ing. J. A. (nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v K.) a Ing. arch. V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 45/2004 ze dne 25. 5. 2004, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2001, a rozhodl

Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný Ing. J. A. bere do vazby.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 8/2001 ze dne 25. 2. 2004 jako soudem prvostupňovým byli obvinění Ing. arch. V. K. a Ing. J. A. uznáni vinnými jednak přípravou trestného činu podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), ve znění zákona č. 65/1994 Sb. (úplné znění zákona), jednak obviněný Ing. arch. V. K. sám přípravou trestného činu úvěrového podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za uvedené trestné činy byli odsouzeni obviněný Ing. arch. V. K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, obviněný Ing. J. A. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen rovněž do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podali odvolání pouze oba jmenovaní obvinění. Rozhodl o něm Vrchní soud v Olomouci pod sp. zn. 2 To 45/2004 dne 25. 5. 2004 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Ing. arch. V. K. a Ing. J. A. uznal vinnými jednak přípravou trestného činu podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchanou ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jednak obviněného Ing. arch. V. K. samotného přípravou trestného činu úvěrového podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb.

Za uvedené trestné činy byli odsouzeni obviněný Ing. arch. V. K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, obviněný Ing. J. A. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen rovněž do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění dovolání (dále jen dovolatel J. A., dovolatel V. K.), o kterém Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozhodl usnesením sp. zn. 3 Tdo 1127/2004 ze dne 15. 3. 2005 tak, že podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 45/2004 ze dne 25. 5. 2004 zrušil. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Olomouci potom přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Citovaným usnesením Nejvyšší soud takto zrušil celý výrok o trestu obsažený v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 45/2004 ze dne 25. 5. 2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 8/2001 ze dne 25. 2. 2004, na jehož základě obviněný Ing. J. A. vykonává v současné době tímto rozsudkem jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, jak Nejvyšší soud zjistil.

V souvislosti s touto skutečností nezbylo Nejvyššímu soudu, než podle ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o jeho vazbě, protože dovolatel J. A. vykonává trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k jeho dovolání výrok o tomto trestu zrušil.

Dovolatel V. K., se v současné době nenachází ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ani ve výkonu vazby, jak Nejvyšší soud rovněž příslušným dotazem zjistil.

Jmenovaný dovolatel J. A. byl odsouzen za svůj trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Vzhledem k jeho konkrétní výměře, jak je uvedena výše, lze konstatovat, že se jedná již v daném případě o trest vysoký. Nic na tom nemění ani úvahy Nejvyššího soudu z hlediska důvodů, které jej vedly k tomu, že citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil, protože teprve dále vedeným dokazováním bude znovu posuzována jeho případná míra viny a na ni navazující úvahy o případném trestu a jeho výši. S ohledem na uvedené se tak jeví důvodnou obava, že by se dovolatel mohl dalšímu trestnímu stíhání způsobem uvedeným v § 67 písm. a) tr. ř. vyhýbat. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že v současně době je dovolatel trestně stíhán pro další trestnou činnost obdobného charakteru a to rovněž pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 10 T 3/2003, jak rovněž příslušným dotazem Nejvyšší soud zjistil. Proto nezbylo než s ohledem na uvedené Nejvyššímu soudu rozhodnout tak, že se obviněný J. A. ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 15. března 2005

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 3 Tdo 1127/2004

Datum rozhodnutí: 15.03.2005

Typ rozhodnutí: Usnesení

3 Tdo 1127/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2005 dovolání obviněných Ing. J. A. (nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v K.) a Ing. arch. V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 45/2004 ze dne 25. 5. 2004, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2001, a rozhodl takto:

1.Z podnětu dovolání obviněného Ing. J. A., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v K., se podle § 265k odst. 1 trestního řádu a za použití § 261 trestního řádu a § 265k odst. 2 věty třetí trestního řádu též ohledně obviněného Ing. arch. V. K., rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 45/2004 ze dne 25. 5. 2004, ohledně skutku popsaného v bodě 1) jeho výroku o vině, zrušuje.

2.Z podnětu dovolání obviněného Ing. arch. V. K., se podle § 265k odst. 1 trestního řádu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 45/2004 ze dne 25. 5. 2004, ohledně skutku popsaného v bodě 2) jeho výroku o vině, zrušuje.

3.Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují výroky o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4.Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5.Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 1) výroku zrušeného rozsudku se dovolání Ing. arch. V. K., odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 8/2001 ze dne 25. 2. 2004 jako soudem prvostupňovým byli obvinění Ing. arch. V. K. a Ing. J. A. uznáni vinnými jednak přípravou trestného činu podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), ve znění zákona č. 65/1994 Sb. (úplné znění zákona), jednak obviněný Ing. arch. V. K. sám přípravou trestného činu úvěrového podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za uvedené trestné činy byli odsouzeni obviněný Ing. arch. V. K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, obviněný Ing. J. A. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen rovněž do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podali odvolání pouze oba jmenovaní obvinění. Rozhodl o něm Vrchní soud v Olomouci pod sp. zn. 2 To 45/2004 dne 25. 5. 2004 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Ing. arch. V. K. a Ing. J. A. uznal vinnými jednak přípravou trestného činu podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchanou ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., zakládající se skutkově na tom, že (citována skutková věta výroku o vině):

1)„poté, co obžalovaný Ing. arch. V. K. opatřil listiny označené jako certifikáty na jméno V. K. údajného D. T. L., který však nemá sídlo v místě označeném na těchto listinách v Lucembursku, ani není registrován v zemi původu označené v emisi – v Lucemburském velkovévodství, v počtu 23 kusů formálně emitované od 5. 8. do 22. 12. 1995 a nepravdivě deklarující celkovou nominální hodnotu 19.050.000,- GBP, ve dnech 15. 2. a 19. 2. 1996 v B., v pobočce V. ú. b., a. s. B. – c. uložili jako cenné papíry v celkové nominální hodnotě 10.100.000,- GBP do bankovní úschovy celkem 13 kusů těchto certifikátů v celkové nominální hodnotě 10.100.000,- GBP, s úmyslem využít je na základě vystavených depozitních potvrzení tohoto peněžního ústavu k bankovním a obchodním operacím se švýcarskou firmou B. a G. F. AG C. nejméně ke škodě V. ú. b., a. s. B., a to do celkové výše nepravdivě deklarované nominální hodnoty uvedené v těchto listinách, k čemuž však nedošlo díky operativnímu zásahu představenstva V. ú. b., a. s.; nejméně jmenované V. ú. b., a. s. B. tak hrozil vznik škody ve výši až 420.099.400,- Kč “,

jednak obviněného Ing. arch. V. K. samotného přípravou trestného činu úvěrového podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., zakládající se skutkově na tom, že (citována skutková věta výroku o vině):

2) „dne 26. 1. 1998 v H., v pobočce B. H., a. s. uložil jako pravé do bankovní úschovy celkem dalších 10 kusů těchto listin označených jako certifikáty, které jsou uvedeny ve skutkovém popisu pod bodem 1) tohoto rozsudku v celkové nepravdivě deklarované nominální hodnotě 8.950.000,- GBP a poté, když neuspěl s žádostí o vystavení depozitního potvrzení, dne 27. 1. 1998 po pracovnících této pobočky B. H. a. s. opakovaně telefonicky požadoval, aby kopie uzavřené smlouvy o úschově těchto listin vydaných jako cenné papíry byla faxem odeslána korespondenčnímu peněžnímu ústavu v Belgickém království – G. D. B. B., což bylo odmítnuto, a proto informaci o úschově těchto listin odeslal faxem sám, přičemž takto jednal v úmyslu využít tohoto dokladu k úvěrovým operacím ke škodě B. H., a. s., a to do celkové výše nepravdivě deklarované nominální hodnoty uvedených listin, k čemuž však nedošlo; nejméně B. H., a. s., případně G. D. B. B., tak hrozil vznik škody ve výši 518.196.050,- Kč.“

Za uvedené trestné činy byli odsouzeni obviněný Ing. arch. V. K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, obviněný Ing. J. A. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen rovněž do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění dovolání (dále jen dovolatel J. A., dovolatel V. K.), a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí.

Dovolatel J. A. v dovolání zpracovaném jeho obhájcem JUDr. A. N. opírá svůj mimořádný opravný prostředek o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Má za to, že soud dovodil existenci trestněprávního následku v podobě škody při právní kvalifikaci podle § 7 odst. 1 k § 250 odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jako obligatorního znaku této skutkové podstaty, aniž měl pro tento právní závěr vytvořeny potřebné předpoklady. Zmíněný závěr je pochybný zejména v tom, že je dovozován z uzavření smlouvy o fortfaitingu mezi společností B. a G. F. AG a D. T. L., ve spojení s potvrzeními o depozitu „certifikátů“, které vydala V. ú. b. B., a. s. Fortfaiting představuje podle tohoto dovolání postoupení pohledávky bez možnosti zpětného postihu proti postupiteli. Postoupení pohledávky je právní úkon upravený v §§ 524 – 530 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakládající se na písemné smlouvě (smlouva o postoupení pohledávky) mezi postupitelem a postupníkem. Zpětným postihem je v případě pohledávky situace, kdy má postupník právo v případě nezaplacení pohledávky dlužníkem, vymáhat hodnotu pohledávky od postupitele. V posuzovaném případě lze podle názoru dovolatele J. A. dospět k jednoznačnému závěru, že potvrzení o depozitu vydané V. ú. b. B., a. s. nebylo právní skutečností, na jejímž základě by mohl vzniknout platební závazek banky k zajištěné pohledávce. Naopak, jednalo se o situaci, kdy pohledávka nebyla zajištěna platebním závazkem banky. Předmětné potvrzení o depozitu je osvědčením o tom, že mezi V. ú. b. B., a. s. a společností D. T. L. vznikl smluvní vztah ve smyslu § 747 občanského zákoníku, tedy smlouva o úschově. Tato smlouva nezakládá žádný platební závazek banky k zajištěné pohledávce. Za dané situace je dovolatel J. A. toho názoru, že je nesprávný právní závěr soudu o tom, že se v jeho jednání spatřuje trestný čin podvodu, jak byl právně kvalifikován výše, neboť zde chybí trestněprávní následek předvídaný v § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., tedy škoda velkého rozsahu, resp. trestněprávní následek ve formě škody vůbec.

Dovolatel J. A. v dovolání zpracovaném jeho druhým obhájcem JUDr. J. B. opírá svůj mimořádný opravný prostředek rovněž o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle jeho názoru (citováno předmětné dovolání): „ … soudy prvního i druhého stupně vedeny zásadou nullum crimen sine lege dospěly k správnému závěru, že se ing. J. A. nemohl dopustit úvěrového podvodu podle § 250b tr. z., jehož aplikace mohla přicházet v úvahu při právním hodnocení výše uvedeného skutku. Jednání odsouzeného však nesprávně podřadily pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu § 250 odst. 1 a odst. 4 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství § 9 odst. 2 tr. zák. a ve stadiu přípravy § 7 odst. 1 trest. zák. Předpokladem naplnění skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu je existence podvodného úmyslu v době spáchání trestného činu. U soudů prvního a druhého stupně se měl prokázat podvodný úmysl … Samotná snaha získat úvěr skrze firmu D. T. L. T. prostřednictvím depozita firemních papírů Ing. V. K. ještě nezakládá přípravu skutkové podstaty trestného činu podvodu § 250, ale mohla by být pouze podřazena pod speciální skutkovou podstatu přípravy trestného činu podle § 250b. V tomto směru nebýt aplikace výše uvedené zásady bylo právní hodnocení skutku orgánů činných v trestním řízení správné. Z průběhu trestního řízení by podvodný úmysl mohl být prokázaný, kdyby byl proveden důkaz, že Ing. J. A. chtěl poskytnutím úvěru získat finanční prostředky, které by nechtěl splatit, což by se dalo dovozovat, že by je chtěl použít na jiný účel … případně se jednalo o evidentně neúspěšné podnikání sloužící zašantročení financí poskytnutých bankovním úvěrem. Naopak v hlavním řízení bylo prokázáno, že … řádně podnikal. Z jeho chování nelze vyvozovat, že by v případě zajišťování úvěru pro své podnikání, nemohl nebo nechtěl úvěr splácet.“

Dále je zde zpochybňována právní kvalifikace jednání dovolatele J. A. jako přípravy k trestnému činu, neboť ten se nedopustil jednání pro společnost nebezpečného; (citováno předmětné dovolání): „Jediným prostředkem k přípravě trestné činnosti by mohly být firemní papíry, které vyhotovil ods. V. K. a které zněly na výše uvedené hodnoty v britských librách. V celém trestním řízení se nepodařilo prokázat, že by ods. J. A. měl konkrétní povědomost o původu těchto firemních papírů. Všechny informace získal od ods. Ing. V. K.“ Konečně se namítá, že „… v případě přípravy k trestnému činu podvodu by měl ods. J. A. s podvodným úmyslem spolupůsobit při vyhotovování firemních papírů nebo je s vědomím, že nejsou dostatečně kryté, uvádět do oběhu. Jednání o poskytnutí úvěru nelze považovat v tomto případě za formu spolupachatelství …“

S odkazem na argumentaci uvedenou v takto koncipovaných dovoláních J. A. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jak byl specifikován ve výrokové části tohoto usnesení, a podle § 265m tr. ř. s poukazem k § 226 písm. b) tr. ř. jej obžaloby zprostil.

Stejně tak i dovolatel V. K. ústy svého obhájce Mgr. M. B. opírá svůj mimořádný opravný prostředek o konstatování, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V té návaznosti namítá, že (citováno předmětné dovolání): „… v dosavadním řízení nebyl řádně zjištěn skutkový stav, neboť dokazování provedené jak soudem I. stupně, tak i soudem II. stupně je neúplné ... soud musí ve svém rozhodnutí vycházet z náležitě zjištěného skutkového stavu a v případě jakýchkoliv pochybností rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo …“ Cítí se být zkrácen na svém právu obhajoby z toho důvodu, že nebyly provedeny jím navržené důkazy (tj. výslechy zaměstnanců V. ú. b. v B. a pana C.). Domnívá se, že tím byly porušeny principy spravedlivého procesu vůči jeho osobě, jakož i zásada bezprostřednosti. S ohledem na délku řízení ve své věci poukazuje také na možnost aplikace mezinárodní smlouvy publikované pod č. 209/1992 Sb., neboť doba trestního stíhání přesáhla více jak sedm let bez jeho zavinění. Trestní stíhání proti jeho osobě by proto mělo být zastaveno. Nesouhlasí se závěry soudu, že jeho jednání popsané pod bodem 1) napadeného rozhodnutí směřovalo ke smlouvě o forfaitingu. Jeho jediným cílem bylo jednání s bankou o poskytnutí úvěru. V případě zahájení tohoto jednání by teprve poté zajistili potřebné majetkové hodnoty prostřednictvím firmy pana C. Vyslovuje v této souvislosti přesvědčení, že by se jednalo o dostatečné garance pro zajištění případných úvěrů. V průběhu řízení nebyly provedeny jediné důkazy, které by prokazovaly jeho úmysl případný úvěr nesplácet, jakož ani to, že subjektem, který byl ohrožen škodou, je V. ú. b. B., a. s. Totéž platí i o prokázání výše případně poskytnutého úvěru a jeho účelu.

V případě jednání uvedeného pod bodem 2) napadeného rozhodnutí (citováno předmětné dovolání): „… šlo pouze o úschovu listin. Už z podstaty věci nemohlo na základě této skutečnosti dojít ke vzniku škody B. H. a. s.“ S touto bankou dovolatel V. K. nikdy nevedl žádná jednání směřující k uzavření úvěrové smlouvy, ani nežádal o subvenci. K tomu nebyl proveden jediný důkaz, dodává.

S odvoláním na argumentaci uvedenou ve svém dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jak byl specifikován ve výrokové části tohoto usnesení, a podle § 265m tr. ř. s poukazem k § 226 písm. b) tr. ř. jej obžaloby zprostil, eventuálně aby napadené rozhodnutí zrušil a přikázal soudu II. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání odsouzených nejvyšší státní zástupkyni k vyjádření.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně) ve svém vyjádření k dovolání předně uvádí, že dovolací námitky obou dovolatelů polemizují výhradně se skutkovými zjištěními. Zároveň dodává, že mezi takto oběma soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním posouzením není extrémní nesoulad. Pokud se dovolatelé, konstatuje státní zástupkyně, v rámci jimi uplatněného dovolacího důvodu domáhají revize zjištěného skutkového stavu, přičemž dovolání opřeli o procesní (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoliv o hmotně právní základ, nelze jejich námitky pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. zák. subsumovat. To platí i o argumentaci dovolatele J. A. stran absence jeho zavinění ve vztahu k pravosti certifikátů a jejich způsobilosti zajistit očekávaný úvěr, vycházející z jeho skutkové verze.

Z dovolacích námitek považuje státní zástupkyně za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu pouze ty, jež podle jejího vyjádření uvádí dovolatel J. A., a které spatřují vady rozhodnutí v nesprávném výkladu hmotně právního ustanovení § 7 odst. 3 tr. zák. Má-li jít o spolupachatelství, platí podle jejího mínění, že podmínky vyžadované citovaným ustanovením mohou být splněny jen tehdy, jestliže některý ze spolupachatelů upustí dobrovolně od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu, pokud současně odstraní nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy ze strany ostatních spolupachatelů, nebo učiní o přípravě trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které z přípravy vzniklo, mohlo být ještě odstraněno. Závěr soudu, konstatuje státní zástupkyně, že obvinění jednali jako spolupachatelé a že dalšímu rozvinutí skutkového děje směrem k dokonání trestné činnosti nedošlo v důsledku okolností na vůli obviněných nezávislých, včetně materiální stránky podle § 88 odst. 1 tr. zák., nemůže zvrátit skutečnost, že větší snahu dosáhnout odvolání swiftové zprávy, odeslané V. ú. b., a. s., o nepravosti depozitních potvrzení, kterými obvinění operovali, projevoval obviněný K. Samotná tato skutečnost neumožňuje posouzení jednání obviněného Ing. A. podle § 7 odst. 3 tr. zák. Jednání obviněných, uzavírá státní zástupkyně, bylo způsobilé přivodit možnost následku a způsobit škodu na cizím majetku ve smyslu § 250 tr. zák., neboť se nejednalo o přípravu takovou, která je k dosažení protiprávního cíle vždy a za všech okolností nezpůsobilá.

Vzhledem k uvedeným důvodům státní zástupkyně navrhuje Nejvyššímu soudu, aby obě dovolání odmítl; dovolání V. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání J. A. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud na základě níže uvedeného rozboru dospěl k závěru, že podaná dovolání jsou ve stanoveném rozsahu důvodná.

Jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda dovolatel J. A. své dovolání, opřené o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zakládá na skutečnostech, které jeho dovolání činí zjevně neopodstatněným.

Použitý dovolací důvod /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř/ přichází v úvahu, jak již uvedeno, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V této souvislosti je namístě zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, popř. druhého stupně a v

návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení. Přitom zmíněná skutková zjištění soudu nižšího stupně nemůže změnit, a to ani na základě doplňování dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejících řízeních. To vyplývá i z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři (viz např. sp. zn. 5 Tdo 775/2002).

Nejvyšší soud proto i v případě dovolatele J. A. vycházel ze skutku popsaného ve výroku napadeného rozsudku soudu druhého stupně, citovaného výše pod bodem 1), k němuž tento soud dospěl.

Na rozdíl od vyjádření státní zástupkyně (jí uváděná jediná relevantní námitka J. A. ohledně aplikace § 7 odst. 3 tr. zák. z jeho dovolání neplyne, určitá zmínka v tomto ohledu je jen v napadeném rozsudku, č. l. 25), považuje dovolací soud vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu za relevantní ty námitky dovolání zpracovaného obhájcem JUDr. A. N., které se týkají právní povahy a významu smlouvy uzavřené mezi B. a G. F. AG a D. T., a. s., pro vznik škody na majetku jiného, právně kvalifikované jako fortfaitingová, ve spojení s potvrzením o depozitu „certifikátů“, kterážto potvrzení vydala V. ú. b., a. s. B. (dále VÚB). Fotokopie deponovaných certifikátů jsou uvedeny na č. l. 352 a násl. II. sv. přílohového spisu.

Fortfaitingem se v mezinárodním obchodu rozumí odkup směnky bez postihu. To znamená, že banka převádějící fortfaiting (rovněž za úplatu) odkupuje předmětnou směnku a v případě neplacení neuplatňuje postih vůči původnímu majiteli.

V probíraném dovolání se však fortfaiting spojuje s postoupením pohledávky bez možnosti zpětného postihu proti postupiteli. Takovéto postoupení pohledávky se však má správně označovat ne jako „fortfaiting“, nýbrž jako „forfaiting“ (viz dovolání V. K. zpracované obhájcem Mgr. M. B. a napadený rozsudek).

Forfaitingem se rozumí odkup středně a dlouhodobých pohledávek forfaitingovou organizací (forfaiterem). Odkupované pohledávky musí splňovat několik požadavků. Jejich splatnost je zpravidla delší než 90 dnů, ve většině případů jsou za zahraničním subjektem, jsou denominovány ve volně směnitelné měně, jednotlivé transakce mají hodnotu vyšší než 200 000 USD (v přepočtu) a musí být zajištěné (zpravidla směnkou nebo bankovní zárukou). V praxi se forfaitují zpravidla jednotlivé pohledávky. Forfaitingová organizace přebírá odkupem pohledávky veškeré riziko nesplacení odběratelem i ručitelem.

Vzhledem k tomu, že probírané dovolání J. A. spojuje s fortfaitingem stejný obsah jako dovolání V. K. s forfaitingem, tedy postoupení pohledávky, lze předpokládat v prvém případě písařskou chybu. Tam i tu se tedy jedná zřejmě o forfaiting.

Podle překladu smlouvy o forfaitingu, nacházející se na č. l. 268 – 272, sv. II. přílohového spisu, na níž se navíc dovolatel J. A. nijak neúčastnil coby smluvní strana (spolustrana) vedle V. K., byl forfaiter (B. a G. F. AG, dále „B a G“ ) z ní zavázán a oprávněn takovým způsobem, ze kterého by pro něj mohlo vyplývat případné riziko újmy (škody) na jeho majetku s ohledem na čl. 4., větu druhou této smlouvy. Zde se uvádí, že pokud B a G uskuteční forfaiting kteréhokoliv z vkladových certifikátů, „… zaúčtuje si 2% poplatek, který se nezahrnuje do sumy forfaitingu.“ Jako možný poškozený připravovaným podvodem, tedy subjektem škody na majetku jiného, by tedy mohl být B a G. Tedy skrze právní důsledky smlouvy mezi B a G a dovolatelem V. K. zastoupenou společností D. T. L., označené jako forfaitingová. V popisu skutku pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozhodnutí však jmenovaná společnost – B. a G. F. AG – coby možný poškozený uvedena není.

Rovněž tak z obsahu depozitní potvrzenky, potvrzující obsah úschovy předmětných „certifikátů“ (viz č. l. 347 a násl. II. sv. přílohového spisu) žádné důsledky, resp. majetkové závazky pro VÚB neplynuly, tedy pro případ, že by takto uschované bezcenné „certifikáty“ byly VÚB např. vydány jiné osobě v souladu s dispozičním oprávněním uvedeným na depozitní potvrzence samotné (č. l. 482, sv. III. přílohového spisu), anebo v případě, že by při jednání s jinou osobou byly použity V. K., popř. J. A. na podporu jejich solventnosti. Jiná situace by v tomto směru nastala, pokud by dovolatelé po VÚB požadovali správu jimi deponovaných „certifikátů.“ Pro takový případ by ovšem musela být uzavřena smlouva o uložení cenných papírů, což se nestalo, jak plyne z popisu skutku pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku. Tato zjištění vyplývají ze sv. III. přílohového spisu, č. l. 472, 478 a 480.

V té souvislosti ovšem dovolací soud připomíná, že popis skutku pod bodem 1) hovoří o „depozitních potvrzeních“ vystavených VÚB, zatímco ve forfaitingové smlouvě se používá termín „vkladový certifikát“ vydaný VÚB (č. l. 2687 a násl. II. sv. přílohového spisu). S touto skutečností se bude muset vrchní soud vypořádat z toho hlediska, co z takto označených právních pojmů eventuálně může plynout pro popis skutku v bodě 1) a jeho dokazování. Kromě uvedených dvou se ještě ve spisovém materiálu objevují pojmy „potvrzení o depozitu“ neboli „depot“ a „potvrzení“ (č. l. 347 – 348 II. sv. přílohového spisu). I v těchto případech bude namístě vyjasnit jejich roli jakožto součástí obsahu obálek uložených dovolateli ve dnech 15. a 19. 2. 1996 u VÚB (č. l. 346 II. sv. přílohového spisu).

Ve světle uvedených zjištění nelze proto podle názoru Nejvyššího soudu uzavřít, že by se dovolání J. A., ve vztahu ke skutku uvedenému v bodě 1) výroku o vině napadeného rozsudku, zakládalo na důvodech, které toto dovolání činí zjevně neopodstatněným. Naopak, Nejvyšší soud, jak již řečeno, je shledává v tomto směru důvodným.

Pokud by měla být akceptována právní kvalifikace zmíněného skutku v té podobě, kterou uvádí napadený rozsudek (tj. § 7 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4, § 9 odst. 2 tr. zák.), potom by musel popis tohoto skutku obsahovat údaj o nepřímo, vzdáleně hrozící škodě velkého rozsahu, a to zcela konkrétnímu poškozenému. Tomuto požadavku však popis skutku neodpovídá, neboť vznik škody, jako následek jednání obou dovolatelů, nehrozil B. a G. F. AG, protože napadené rozhodnutí jej neuvádí, a nehrozil ani VÚB, s ohledem na typ smlouvy, kterou tento bankovní dům uzavřel s dovolateli. Žádný jiný potenciální poškozený jednáním dovolatelů skutkem popsaným pod bodem 1) ve výrokové části napadeného rozhodnutí uveden nebyl.

Krátká úvaha na toto téma, obsažená pouze v jeho odůvodnění (č. l. 24), tzn. údaj o ústním příslibu W. E. B. přijmout v rámci forfaitingu předmětné „certifikáty“, za splnění dalších podmínek, nemůže tento nedostatek popisu skutku ve výrokové části dovolávaného rozhodnutí zhojit. Tak jak nemůže absentovat v odůvodnění soudního rozhodnutí vztah mezi skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů o nich na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. IV. ÚS 564/02, Sb. n. u. ÚS Sv. č. 30, nález č. 108), tím spíše nemůže být ani nedostatečný, tedy v tom smyslu absentující výrok rozhodnutí suplován pouze jeho odůvodněním, neboť toto by se nemělo k čemu vztahovat. Je kromě toho zcela zřejmé, že z hlediska deklaratorně-konstitutivní povahy výroků trestních rozsudků jsou relevantní coby předmět dovolání právě a jen tyto výroky, nikoliv jejich odůvodnění, resp. odůvodnění, které chybějící výrok nebo jeho část dokonce jen supluje.

Vrchní soud v Olomouci se tedy bude muset zevrubněji zabývat tímto znakem objektivní stránky trestného činu podvodu, má-li jím zjištěný a v jeho rozhodnutí popsaný skutek představovat dostatečný základ pro odpovídající trestněprávní kvalifikaci, resp. pro případný závěr, že skutek se sice stal, ale není trestným činem. V tomto ohledu nemůže zůstat stranou ani jiné hmotněprávní posouzení zejména smluv, které byly uzavřeny jako forfaitingové nebo jako smlouvy o úschově, včetně toho, jakou roli zde hrál fakt, že zřejmě byly deponovány jen „certifikáty“ nepravdivě deklarující výše uvedené nominální hodnoty. Odvolací soud by se měl v této souvislosti důsledně vypořádat s tím, zda a jaké možné následky v podobě majetkových škod, způsobené za využití (zneužití) uvedených smluv jinému, tu mohly přicházet v úvahu.

Ruku v ruce s tím stojí potřeba neméně důkladné důkazní dokumentace podvodného úmyslu, zahrnujícího výše naznačené skutkové aspekty následku, pokud by měl být právně kvalifikován jako následek trestného činu podvodu, tedy i jen jako následek, hrozící ve smyslu právní kvalifikace tohoto skutku podle § 7 odst. 1 k § 250 tr. zák.

Dovolání J. A. zpracované obhájcem JUDr. J. B., opřené rovněž o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nenabízelo žádné výrazné argumentační posílení dovolání probraného výše, proto na ně Nejvyšší soud podrobněji nereagoval.

Závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud z podnětu dovolání J. A. ve vztahu k jeho osobě a stran skutku popsaného v bodu 1) výroku o vině napadaného rozhodnutí, musejí platit vzhledem k jeho spolupachatelství s dovolatelem V. K. i pro dovolatele V. K. samotného, jinak zastoupeného Mgr. M. B.

Dovolání, zpracované naposledy jmenovaným obhájcem, obsahuje v podstatě nesouhlas se závěry soudu, že jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozhodnutí směřovalo ke smlouvě o forfaitingu, jakož i výhrady k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci a k odmítnutí jím navrhovaných důkazů. V tomto směru musí ovšem dovolací soud dát za pravdu soudu vrchnímu, neboť odvolatel V. K. předmětnou smlouvu podepsal. Nicméně tvrzený dovolací důvod se tu jinak opírá o něco, co s právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením nesouvisí. Takto nesprávně označený důvod dovolání by proto vedl dovolací soud k jeho odmítnutí bez věcného posouzení podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Na druhé straně však závěr o věcné opodstatněnosti dovolání J. A. musí, jak již řečeno, platit v důsledku přiměřeného užití § 261 tr. ř. i pro dovolatele V. K., neboť se jednalo v jejich případě o spolupachatelství skutku popsaného v bodu 1) výroku o vině dovolávaného rozhodnutí.

„Beneficium cohaesionis“ v dovolacím řízení trestní řád připouští přiměřeně, činí tak v § 265k odst. 2 tr. ř., ve větě třetí. Podstatou a předpokladem použití uvedené zásady je ovšem skutečnost, že je namístě jen ve vztahu mezi tím, kdo dovolání podal a tím, kdo dovolání nepodal. Naproti tomu ve věci této byli J. A. i V. K. dovolateli oba. I když zmíněný předpoklad splněn není, dobrodiní ze souvislosti dovolateli V. K. přesto svědčit musí, nemají-li vedle sebe existovat protichůdná rozhodnutí, resp. zcela protichůdné závěry z nich jinak plynoucí. Nejvyšší soud proto s poukazem na důvodné dovolání J. A. rozhodl stran skutku pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozhodnutí i ve prospěch V. K.

Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolatel V. K. své dovolání, opřené rovněž o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zakládá na takové skutečnosti, která je jiná, než nabízí ve svém taxativním výčtu ustanovení § 265b tr. ř.

Poukazem na uvedený dovolací důvod se lze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě nelze přijmout adekvátní právní závěry. Jinak řečeno, Nejvyšší soud se nemůže z titulu dovolání opíraného o uvedený důvod zabývat primárně vadami skutkovými, to v návaznosti na výtky dovolatele mířící v podstatě jen na porušení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Může a musí se však těmito vadami zabývat prostřednictvím vad právně kvalifikačních tím způsobem, že zkoumá, zda v napadeném rozhodnutí uvedená právní kvalifikace skutku může obstát jako správná, anebo zda by měl popis tohoto skutku vypadat jinak než jak zní v napadeném rozhodnutí.

Dovolání V. K. však tyto požadavky nesplňuje. Jak již bylo zmíněno výše, coby dovolací důvod opíraný jím o § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označuje tu primárně jen výhrady ke způsobu provádění důkazů, k jejich hodnocení a k neúplnému zjištění skutkového stavu věci, míněno ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 1) výrokové části dovolávaného rozhodnutí. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je v tomto rozsahu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

Pokud se jedná o skutek popsaný v bodě 2) výroku o vině téhož rozhodnutí, dovolání V. K. zde zpochybňuje především jeho důkazní základ, tedy že nebyl proveden jediný důkaz, kterým by bylo takové jednání prokázáno.

Nicméně shodně s napadeným rozsudkem tvrdí, a to považuje dovolací soud za relevantní vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu, že šlo pouze o smluvní úschovu listin, tj. předmětných „certifikátů“, specifikovaných výše.

Na č. l. 248 – 250 přílohového spisu, sv. VI., je kopie této smlouvy, ze dne 26. 1. 1998, uzavřené podle § 34 a § 35 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění platném k 31. 12. 2000. Z citovaných zákonných ustanovení, a v té návaznosti i z textu smlouvy samotné vyplývá, že schovatel (B. H., a. s.) odpovídá pouze a jen za škodu vzniklou na uloženém listinném cenném papíru, což nelze chápat jako eventuální újmu na majetku schovatele. V žádném případě by schovatel neodpovídal za škody na majetku třetích osob, k nimž by mělo dojít prostřednictvím dispozic s uschovanými „certifikáty“ podvodného obsahu (nepravdivého).

Pokud napadený rozsudek kvalifikoval zmíněnou úschovu, o níž není pochyb, jako přípravu trestného činu úvěrového podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., spáchaného ke škodě nejméně B. H., a. s., případně jejího korespondenčního peněžního ústavu G. D. B. B., potom by popis skutku v bodě 2) výroku o vině musel obsahovat jiné údaje, než obsahuje.

Případné zneužití v bance uschovaných „certifikátů“ nepravdivého obsahu by totiž mohlo poškodit nanejvýše jinou třetí osobu, nikoliv však schovatele, tedy B. H., a. s., jejíž odpovědnost za škodu uschovateli je zřetelně dána v citovaném zákoně o cenných papírech, jak již uvedeno. B. H., a. s., jakožto možný poškozený jednáním dovolatele V. K., popsaným v bodě 2), to na základě zmíněné smlouvy o úschově cenných papírů, by mohla být zvažována jedině s odvoláním na body č. 3, 4 části V. Závěrečných ustanovení. To bude ovšem úkol vrchního soudu. Jiné potenciální poškozené připravovaným úvěrovým podvodem skutek popsaný v bodě 2) výrokové části napadeného rozsudku neuvádí.

Ve světle těchto zjištění nelze proto podle názoru Nejvyššího soudu než uzavřít, že se dovolání V. K., ve vztahu ke skutku uvedenému v bodě 2) výroku o vině napadeného rozsudku, zakládá na výhradách, které toto dovolání činí důvodným. Na tomto místě lze rovněž odkázat na závěry dovolacího soudu uvedené na margo otázky skutkového základu následku připravovaného podvodu, jakož i zavinění ve vztahu k němu, uvedené výše v souvislosti s právní kvalifikací skutku popsaného pod bodem 1) výroku dovolávaného rozhodnutí.

Vycházeje z uvedených závěrů, musel Nejvyšší soud konstatovat, že podané dovolání J. A. je důvodné přinejmenším vzhledem k právně kvalifikační vadě skutku popsaného v bodě 1) výroku rozhodnutí, která souvisí se skutkovým základem následku připravovaného podvodu. Proto mu nezbylo než podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit napadené rozhodnutí soudu odvolacího, jak bylo specifikováno ve výroku tohoto usnesení. Jelikož důvod, pro který došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí ve prospěch dovolatele J. A., prospívá též dovolateli V. K., byl postupem přiměřeně podle § 261 tr. ř. (§ 265k odst. 2 tr. ř.) ve stejném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu i ve vztahu k němu (shodně viz též sp. zn. 11 Tdo 1015/2002).

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil dovolací soud výrok o trestu uloženém dovolateli J. A., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům nezbylo také Nejvyššímu soudu než považovat dovolání V. K., rovněž za důvodné, a to s ohledem na právně kvalifikační vadu skutku popsaného v bodě 2) výroku rozhodnutí, která souvisí rovněž se skutkovým základem následku připravovaného úvěrového podvodu, tj. škodou na cizím majetku. Proto musel podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit napadené rozhodnutí soudu odvolacího, jak bylo specifikováno ve výroku tohoto usnesení a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušit výrok o trestu uloženém dovolateli V. K., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání, neboť jak lze krátce poukázat na důvody uvedené shora, vzhledem k povaze věci je zřejmé, že shledané vady nelze odstranit ve veřejném zasedání (§ 265m odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku potom dovolání V. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. března 2005

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka